Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola sedmnáctá

 

předchozí kapitola

Měli na sebe dlouho hledět. Hovor se měl nést v dramatickém oblouku knižních vět, deklamovaných filozofických mouder, nebo v odsuzujícím chladném projevu strany jedné, a vášnivé chaotické a vyděšené řeči strany druhé.

Snad se měl kolem nich rozostřit prostor a rozeznít dramatickým akordem. Jenže nerozostřil a nerozezněl, a ti dva ani nesetrvali v napjatém tichu.

„Je mi to líto. Opravdu líto,“ vychrlil ze sebe Melvyn. Byla to ale slova, která obsah nechávala daleko za sebou. Očividně měl něco na srdci, informaci, která spěchala a která se nebála ani přízraku.

Kornélie na něho shlížela s určitou shovívavostí. Zdálo se, že se jeho zmatkem baví. Záhy ale její pobavený úšklebek vystřídal chladný pohled. Nezpůsobil ho ani příval slov, ani připomenutí postavení. Tvářila se spíš uraženě.

„Doufal jsem, že vás tu naleznu. Bál se, samozřejmě, a bojím dál, jenže teď musí takové věci jít stranou.“

Nevšímal si jí, soustředil se na své myšlenky. Snad si svou řeč i připravoval – jenže představy bývají jedno a provedení druhé. Proto teď střílel jednu větu po druhé, aniž by si dával pozor, aby na sebe navazovaly.

„Myslel jsem nejdřív, že chtějí prostě jen moc. Nahradit vás. Vlastně –“ Melvyn se na okamžik zarazil, čehož Kornélie dokázala okamžitě využít.

„Jsi tu,“ řekla, a znělo to jako lehce nedůvěřivé konstatování. Usmála se. „Takže to kvůli tobě jsem se měla vrátit na tohle místo.“

Ohlédla se po knězi a dalším slovem bez zadrhnutí přešla do jízlivého tónu.

„Už sis vybral svou stranu?“

„Oni – my – myslel jsem, že chceme spravedlnost,“ pokračoval Melvyn hořce, „Neměl jsem ani tušení o jejich skutečných záměrech. Věřte mi.“

„Mlč,“ štěkla, „A poslouchej. Měla jsem vůli, a to proti své vůli, ti pomoci. Tys mě odmítl! Vůbec netušíš, co to znamená. Ztratila jsem tě, nemohla najít. Když jsem se pokusila vybavit si tvou tvář, neviděla jsem nic. Jen stopy do minulosti.“

„Vy přece musíte – měla byste – vědět, co se děje a co se chystá.“

„Vím jen, že jsem se spletla v nutnosti jít do Latmaru,“ přiznala, „Ale netušila jsem, že mám znovu potkat tebe. Abych se konečně dozvěděla, proč tu zůstávám,“ položila svou zásadní otázku. Melvyn ji nechtěl slyšet, nečekal a neuměl odpovědět, proto jeho uši dokonale minula.

„Já to nechtěl – vlastně ano, chtěl, jenže ono teď je všechno jinak. Měl jsem dost času přemýšlet. Uvažovat. Vidět věci z jiného úhlu. Nechal jsem se podvést. Neomlouvá mě to. Ale minulost počká, je to minulost. Teď se děje přítomnost.“

Kdyby nehleděl do prázdna a nebál se podívat na přízrak, zpozoroval by, stejně jako ostatní, jak se Kornéliina tvář při posledním slově náhle proměnila. Jakoby odešla a a na poslední chvíli se vrátila pro tělo, které tu v hlubokém zamyšlení zapomněla.

„Přítomnost?“

Na okamžik zmizela – a vzápětí se objevila na krok od Melvyna.

„Možná se opravdu dozvím co potřebuje právě teď a právě tady. Spiklenci a vojáci,“ pronesla zamyšleně, „A císařovna, která jim musí z cesty,“ promluvila v třetí osobě. „Pro některé důležitější mrtvá, než živá. Jenže se něco nepovedlo. Tohle by mohlo být ono!“ pronesla vítězoslavně.

Promluvila hlasem znělým a jasným, téměř živým, jak ji zatím nikdo neslyšel, zatímco Melvyn zíral nepřítomně do tmy, jak se snažil vyhnout očnímu kontaktu. Přesto se neubránil, potřeboval se zmocnit konverzace, a to bez interakce nešlo. Nadechl se a zvedl pohled.

„O tom ale teď nechci mluvit. Jsou tu – promiňte – mnohem důležitější věci. Já vím,“ dodal rychle, když si všiml, jak duch otevírá ústa, „že se to dotýká vás, ale to, co chci říct je opravdu důležité!“

„To, co chci teď já, je důležitější!“ trvala na svém Kornélie. Bledá ramena se jí zatřásla.

Z pohledu tří o generaci starších diváků nešlo o rozhovor ducha s provinilým živým. Nebylo v něm ani trochu patosu nebo mystiky. Byl to prostě dialog dvou nedávno ještě nedospělých příslušníků svého pokolení.

„Já vím. Přiznávám, že jsem udělal opravdu špatnou věc. Ponesu za ní trest – ale teď… Musíme zasáhnout!“

„Počkej. Měla bych tě proklínat a mohla bych ti provést něco opravdu ošklivého. A možná k tomu i dojde – ale ne teď. Je to osobní – a proto musí jít stranou. Ale nemysli si, že zapomínám,“ dodala a pokusila se výhružně usmát.

Melvynovi, kterého hrůza jímala už od začátku, ale který se rozhodl se zaťatými zuby ji pro dobro věci překonat, přišel ten úsměv kupodivu přitažlivý.

S lítostí pocit zahodil.

„Právě o to jde. Nemáme příliš mnoho času. Tím nemyslím, že byste teď neměla… tedy nemyslím vy osobně. Myslím zemi.“

„Bude to asi znít teatrálně, ale opravdový smysl mé přítomnosti může být Vernea v ohrožení!“

Načež nastalo ticho.

Docela obyčejné, nemystické a nestrašidelné, způsobené poznáním, že oba vlastně hovoří o tomtéž a totéž vyžadují. Jak se před chvíli snažili překřičet, dali teď jeden druhému přednost.

Nakonec nezvítězila ani úcta k výše postavenému, ani galantní přednost. Melvyn zabručel, jak si čistil hrdlo, a pak pomalu a zřetelně vypustil na svět v klidu sestavenou větu.

„Vy tedy také víte, že oni cosi chystají?“

„Děje se něco nepřirozeného,“ souhlasila Kornélie, „Já… s tebou, s tím, co jsi udělal, to nejspíš opravdu přímo nesouvisí. Sledovala jsem tě, ale věř mi, že to nebylo z vlastní vůle. Dokonce jsem zprvu nedokázala ani udržet myšlenku na to, že bych se ti měla pomstít. Naopak. Cítila jsem, že jsi klíč. Netušila jsem k čemu.“

„Ano, klíč,“ řekl trpce, když se dramaticky odmlčela, „Nástroj.“

„Proto jsem chtěla do Latmaru. Naštěstí kněz uvažoval lépe, než já,“ znovu přiznala Sankovu zásluhu, „A vrátili jsme se. Zdálo se, že kvůli tobě. Jenže,“ neodpustila si Melvyna potrápit. „Ty jsi tu jen náhodou.“

„Vím.“ nedal se, „A vím i proč jsme tady. Protože tohle je důležité místo, místo setkání a rozhodnutí. Jejich setkání a jejich rozhodnutí,“ dodal.

Usmál se, protože si byl jistý, že informace, kterou předloží, ho představí jako osobu věci znalou, ba přímo nepostradatelnou, muže na svém místě, který má vždy ty správné a přesné informace a všichni se v úžasu ptají, kde k nim ten skvělý člověk přišel.

„Připravují válku.“

Nezaskočil ji. Představy, vyjádřené onou předlouhou větou, se s povzdechem složily na úhlednou hromádku, jíž mentální košťátko snadno smetlo do zapomnění.

„Ano,“ kývla Kornélie krátce, „To dává smysl. Kdyby se jen chtěli zajistit jeden před druhým, asi by mě to nijak nevzrušovalo. Lykstrom, Yvalgo, Constaro,“ dodala, když si všimla Melvynova pohledu: „Spiknutí přece vždycky skončí hádkami a bojem o moc, to přece víš. Zvlášť, když uspěje.“

Zakabonil se. Pak ho napadalo, že si z něj duch trochu krutě (na což má jistě právo) utahuje. Kornélie se mu v tu chvíli znovu vzdálila, uvědomil si, kým byla. Nejvyšší z nejvyšších. Žijící ve světě, který od skutečného života obyčejných lidí – aspoň tak to Melvyn cítil – oddělovala neprostupná zeď moci.

„Ano, tak to bývá,“ řekl. „Protože oni si neuvědomují, že ti panáčci hluboko pod nimi jsou lidé. Živí lidé, ne figurky na herním plánu.“

Protrhla se stavidla.

Zklamaný, zaskočený a zrazený mladý muž dostal to, v co doufal.

Měl posluchače.

Ať už o to stáli, nebo ne, utéct nemohli a Melvyn na ně vychrlil tíži své duše.

„Proveď to, proveď ono. Najměte jiné, tyhle vyhoďte, už nejsou k ničemu.“

Nechali ho mluvit, jeden jako druhý věděli, že se zastavit musí sám. Sdělil tak několika předlouhými větami světu svůj názor na nespravedlnost osudu a především na bohorovné povýšence, kteří namísto toho, aby těm méně šťastným pomohli, je v lepším případě přehlížejí a v horším využívají. A nevynechal ani své nedávné spojence, jejichž zrada, nebo spíš odhalení jejich skutečných záměrů, ublížilo mladému idealistovi nejvíc. Směřoval svou filipiku proti všem, vzdáleným nepřátelům i přítomným přátelům, zíraje přitom odvážně (protože si to v zápalu svatého rozhořčení neuvědomoval) do tváře nedávné císařovny.

„Právě takoví oni jsou. Nevěděl jsem to. Nevěřil jsem tomu. Ale jsou. Jako…“ odmlčel se, a nejen proto, protože mu došel dech, „…vy,“ dodal až za notnou chvíli.

Věnovala mu právě takový pohled, jaký má duch používat, nepřítomný.

Chladný?

„Cože?“

V tu chvíli usoudila léčitelka, že nadešel ten pravý čas vstoupit do děje. Bývalá vládkyně i její vrah začali i přes veškerou snahu o objektivní řešení sklouzávat do sporu.

„Nechala jste vypálit domky na předměstí,“ řekl tiše a stísněně. Odvaha ho už přecházela, ale odpustit si to nedokázal. Byla to přece pravda, a ta byla Melvynovi nade vše.

„A-ano,“ hlas se Kornélii zadrhl překvapením, „To ano. Jak to ale souvisí…“

Odmlčela se.

„Tohle se povídá?“ řekla po chvíli, „Bez dalšího? Nikdo nedodá, že ty chatrče…“

Mávla rukou.

„To opravdu není –“

„Podstatné?“ zaútočil Melvyn, stále se ještě na vezoucí na odhodlané vlně.

„– teď důležité,“ dodala klidně Kornélie.

„Jeden z vás by mohl začít hezky od začátku,“ skočila jim do řeči Laurela, „A souvisle všechno zopakovat.“

Chvíli mlčeli oba dva.

Uraženě.

Poté pomalu a tiše, s hlavou skloněnou, spustil Melvyn o přípravách spiknutí. Přes událost na náměstí se přenesl tak rychle, jak jen to šlo. Dovolal se Verserkova potvrzení nečekané přítomnosti vojska v zapadlém údolí. Poukázal na ozbrojence nedalekého ležení, i ty, kteří v nedávné době rozmnožili počet obyvatel Nari.

Pak přeskočil rovnou k mučení, jemuž ho podrobili jeho někdejší přátelé.

Kornélie se ohlédla po léčitelce, aby si ověřila, že není sama, komu část příběhu chybí. Laurela její pohled opětovala stejně podezíravým.

Ani jedna se nevzdala reakce.

„Zmizel jsi.“

„Pomohla jsem ti.“

V odpověď si obě přečetly rozpačitou Melvynovu grimasu, vyjadřující: Ale to je osobní a na výsledek nemá v podstatě vliv. A obě krátkým pokývnutím souhlasily.

„Potom jsem uprchl. Co následovalo, to už víte.“

„A co bude dál?“ zeptala se Laurela.

„Zradili mě přátelé. Ti, které jsem za přátele považoval,“ opravil se, „Já prostě musím zjistit, co se děje. To, že chtějí napadnout některého z našich sousedů, to mi nestačí. Musí za tím být něco víc.“

Odmlčel se a pohlédl na ostatní. Hledal v jejich tvářích výraz souhlasu.

Léčitelka hleděla se zájmem, ale byl to pohled soucítícího posluchače, kněz se tvářil zamyšleně, loupežník lhostejně. Tomu chyběl jen prst v nose.

Svého se Melvyn dočkal jen tam, kde si reakcí už byl jist.

U císařovny.

Nevím, co se děje,“ zdůraznila na úvod, když si všimla, jak na ni hledí, a že jí předává slovo. „Nevěděla jsem to ani předtím. Jak se ale zdá, začaly se některé jednotky stahovat k hranicím už před několika měsíci. Abych se přiznala, nikdo mi o tom neřekl, ale i kdyby ano, nevěnovala bych tomu stejně pozornost. Armády mají generály. Například mého milého bratrance – řekla bych, že nejspíš jednoho z prominentních spiklenců.“

„Číslo Jedna!“ vydechl překvapeně Melvyn.

Obě ženy po něm hodily pohledem.

„Je v tom zapletená armáda,“ vysvětloval, „Takže to dává smysl. Už mlčím.“

„Já samozřejmě nevím, v jakém postavení Krispin je, ke společnosti zasvěcených nepatřím,“ neodpustila si Kornélie jedovatou poznámku.

„Jako císařovna jste přece byla vrchní velitelkou vojsk,“ nedal se mladý muž.

„Ano. Jednou ročně jsem při přehlídce rozdávala medaile.“

Plýtvala ironií zcela zbytečně, protože Melvyn stejně poslouchal na půl ucha. Vlastní myšlenky zaměstnávaly jeho smysly na plný výkon.

„Kdyby se pustili jeden do druhého, bylo to možná lepší. Ale pokud rozpoutají válku – a k tomu se rozhodně chystají, pak to odnese celá země.“

Duch ztichl. Na okamžik se rozostřil. Upoutalo to pozornost.

„Díky tomuto knězi,“ ukázala Kornélie na tiše naslouchajícího Sanka, „jste se vrátili. Já musela s vámi, ačkoliv jsem nechtěla, protože všechno začíná a končí v Latmaru. Jenže on má pravdu – věci mívají také prostředek. To je hezké slovo: prostředek. Neznamená jen střed něčeho, ale také nástroj, neboli způsob jak něčeho dosáhnout.“

Tempo Kornéliiny řeči se každým slovem snižovalo.

„Vy víte něco, co já ne,“ pohlédl na ni Melvyn s podezřením.

Zvedla varovně prst.

Tiše, nebo mi uteče myšlenka, říkalo to gesto.

„Jedině tak by to dávalo opravdový smysl,“ promluvila k sobě. Pak se obrátila k Melvynovi.

„Tuším. Čili vím,“ usmála se triumfálně, „Oni se nechystají napadnout jen jednu zemi. Opravdu se připravují zaútočit na všechny.“

„Ano, pokýval moudře hlavou. „Obsazení jednoho z našich sousedů by nepřineslo žádné velké zisky. Předpokládám, že jim ani zdaleka nejde o srovnání rozdílů mezi bohatými a chudými, ale o vlastní prospěch. Chtějí majetek – ten získají tady – a chtějí moc. Vnutit svou vůli slabším sousedům. Když obsadí rychle a bez odporu jen jednoho, ostatní to mohou vzít jako varování.“

„Pokud jde o politiku,“ souhlasila Kornélie, „Takhle jsem to kdysi zaslechla od svého otce. I to je možné. Jenže podle těch příprav…“

„… chtějí možná přepadnout ne jeden, ale dva sousední státy. Sonne na jedné straně a Taursii na druhé,“ skočil jí do řeči Melvyn, „Proto shromažďují vojsko tam  údolí. A tady.“

„Jenže odtud vede pohodlná rychlá cesta do průsmyku k severním hranicím, ke Gore!“ oponovala Kornélie.

„Kvůli taursijským a sonnským špehům. Vyrazí jakoby tam – a pak otočí.“

„Nebo budou na sever pokračovat, protože si všichni budou myslet, že předstírají cestu průsmykem k hranici, zatímco chtějí překročit řeku té taursijské,“ vychrlila ze sebe císařovna.

„Možná chtějí,“ rozvíjel zaujatě Melvyn, „Napadnout nejprve naše severní sousedy předstíráním útoku na Taursii, a potom opravdu provést útok přes řeku, protože si taursijší budou myslet, že to je jen součást triku, aby si seveřané mysleli, že chtějí zaútočit na Taursii“

Lekce z politického zeměpisu se pod konstrukcí té věty nepatrně zadrhla.

Tři dospělí posluchači se v té chvíli už stejně ztráceli. Nadšení Kornélie a Melvyna, s jakým oba okamžitě odložili minulost, ale všechny tři také fascinovala.

„Třeba,“ řekl po chvíli ticha někdejší spiklenec, „je to ještě složitější. Vlastě naopak. Třeba chtějí napadnout naše sousedy jednoho po druhém.“

„Nebo všechny najednou.“

Zavládlo ticho, v němž se každý s tou informací vypořádával po svém.

„S vámi na trůně,“ povzdechl si pak Melvyn, „to opravdu bylo jednodušší.“

„To rozhodně. Vypalovala bych vlastní vesnice, místo zahraničních,“ řekla Kornélie jedovatě.

Laurela na poslední chvíli polkla větu: Nechte toho, děti.

„Já myslím, že by všichni… vás…“ zakoktal se Melvyn.

Kněz, který je poslouchal, si tiše odkašlal, jako by se dožadoval pozornosti. Ale když se k němu obrátili, vrátil jim pohled, naznačující nedorozumění.

Ve skutečnosti se mu ale v hlavě začala ze zaslechnutých slov a vět skládat myšlenka. Nevěděl o čem, byl to zatím jen nutkavý pocit něčeho nepříjemného.

Verserka celé to vykládání znudilo natolik, že mu pud sebezáchovy poradil věnovat se věcem praktickým, na které filozofové často zapomínají – odsunul se stranou, na okraj hájku, aby držel stráž.

I on měl své pocity a otázky, ale rozhodl se nechat je nejprve trochu uležet. Znovu byl divákem, ta role se mu ale začínala zamlouvat. Snímala z něj odpovědnost.

Nějaké úkoly mu ale přece jen zůstávaly.

Musel – protože nikoho jiného to ani nenapadlo, natož aby byl schopen se takového úkolu zhostit – hlídat. Bylo hezké, že utekli, ale to, že mohli rozhodovat o svém dalším osudu ještě neznamenalo, že jsou v bezpečí. Stále se nacházeli v bezprostřední blízkosti vojáků, což už samo o sobě hrozilo průšvihem. Proto si loupežník našel na kraji lesíka bezpečné místečko za trojicí těsně u sebe rostoucích bříz a pozoroval směr, z něhož mohlo nebezpečí nejspíš přijít. Od cesty.

Za zády slyšel rozhovor, jehož obsah zčásti nechápal, zčásti mu nerozuměl a zčásti se mu nelíbil; byly to příliš moudré, jak takovým říkal, řeči. Politické. A Verserek se politice vyhýbal. Nebyl natolik hloupý, aby nevěděl, že i když ji vesele ignoruje, týká se ho také, ale věděl také, že právě on nemá sebemenší šanci stav věcí ovlivnit.

Ačkoliv… možná už ano. Možná se svět – nebo jeho život, na tom nezáleželo – převrátil natolik, aby i loupežník, stojící mimo zákon, mohl hrát roli v uspořádání věcí.

Zašklebil se, protože ta představa mu přišla jak směšná, tak i nepříjemná.

Vzápětí nato mu podezřele složité myšlenky vyhnala z hlavy skutečnost.

Na cestě, na niž dával pozor, se objevil vůz. Předjeli ho dva jezdci v lehké zbroji, snad doprovod, možná důstojníci jednotky, která pochodovala daleko za vozem.

Byl to někdo, jak Verserkovi napovídala letitá zkušenost, mnohem důležitější. Ten, na jehož rozhodnutí měli zajatci počkat?

Snad.

Kdo jiný by cestoval v noci?

Počkal, až kavalkáda i pěší přejdou. Pak se vrátil k ostatním.

Živě – jakkoliv to v jednom případě bylo nepatřičné přirovnání – diskutovali.

„Měli bychom zmizet,“ sdělil jim, „Někam daleko odtud.“

„Proč vlastně nejdeme dál?“ navázal na něho Sanko, jehož loupežníkův návrh probral ze zamyšlení.

„Protože… Můžete jít dál, proč by ne,“ odpověděl pomalu Melvyn. „Ale já už jsem na místě.“

Rozhlédl se.

„Ve správný čas,“ dodal, protože zjistil, že předchozí prohlášení nevyvolalo patřičný ohlas.

„Jenom nevím, co dál,“ přiznal ještě tiše.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist