Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola osmnáctá

 

předchozí kapitola

Sledovali – spíše mu naslouchali, protože v noci tu pro oči byla jen světla luceren a pochodní – ruch ve vzdáleném ležení. Nebyl to shon před maršem do boje, prostor mezi stany se zahemžil, jako když se dostaví přísná, ale bohatá tetička z města. A tak nějak to i bylo. Příjezd osobnosti, který pozoroval Verserek, probudil spící tábor k životu, postavil stráže do pozoru, srovnal ledabyle rozmístěné pochodňové koše do pravidelných rozestupů.

„Kdo to může být?“ zeptala se Laurela.

Melvynovo pevné a neoblomné rozhodnutí nehnout se z místa je přesvědčilo zůstat také. Každý si přidal své: léčitelku vyděsilo věcné vyprávění o nadcházející válce. Pocit držet nad těmi dvěma ochrannou ruku. Loupežník měl strach, ačkoliv si ho snažil nepřiznat. Cítil, že musí ve skupince kněze, léčitelky, vzdělaného a lehce fanatického atentátníka, o duchu nemluvě, odvést slíbenou práci. Jednak pro pocit cti a důležitosti, neboť na něj očividně spoléhali, jednak proto, protože jeden jako druhý vládli schopnostmi, které by mu mohly způsobit potíže, kdyby se prostě ztratil. Sanko číhal na neuchopitelnou myšlenku, která mu přinášela hořkost na patro. To, že neví proč, i rozladění samo ho rozčilovalo. Věděl, že spatřil, nebo zaslechl něco opravdu zásadního.

„Někdo důležitý. Z Latmaru.“

„Jistě. Důležití jsou vždycky z hlavního města,“ ušklíbl se Verserek. „Taky ti nejotravnější.“

Obrátili se na osobu nejpovolanější, na ducha mrtvé císařovny.

„Jistě, že ho poznávám,“ odsekl duch. „To je Constaro.“

Ve třech venkovanech to jméno nevzbudilo žádnou reakci.

„Divím se, že stojí jen tak, sám o sobě, ne v něčím stínu,“ pokračovala Kornélie pohrdavě. „To bude tou nocí.“

Můžete být astrální přízrak a záhrobní zjevení, ale některých návyků se ani tak nezbavíte. U někdejší císařovny to bylo okamžité a definitivní začlenění lidí do příslušných přihrádek.

„Důležitý?“ ujišťoval se Verserek.

„Nesmírně! Podle sebe, ovšem. Nejdůležitější.“

„Podle sebe ne. On,“ oponoval Melvyn a jeho hlas zhořkl.

„Že by?“ nedala se Kornélie.

„Protože on je Číslo Tři, ne Číslo Jedna,“ doplnil, „Vždycky jsem si myslel, že váš rádce vypadá jinak. Že je to ten hubený muž se zahnutým nosem a pichlavýma očima,“ pokračoval.

Pohlédla na něho s náznakem nejistoty.

„Límec nahoru, široké rukávy,“ pomáhal.

Kornélii se rozsvítilo. Usmála se.

„Torantal? Ale to je kronikář. Zaznamenává věci a události, které je třeba zapsat a zachovat pro budoucnost. Ale máš pravdu, vypadá důležitě. Jako malá jsem se ho bála.“

Melvyn zavřel oči, ačkoliv to ve tmě nebylo třeba. Myšlenkami se vrátil do časů, kdy bylo všechno mnohem jednodušší.

Daleko kráčet nemusel.

„Trvalo mi docela dlouho, než jsem si uvědomil, že Číslo Tři (ukázal mi tvář, což patřilo k největší poctě a bylo aktem nejvyšší důvěry), je člověk z císařovy blízkosti. A další čas, než jsem si ke tváři přiřadil jméno.“

Poslouchali ho, až na Kornélii, spíš ze zdvořilosti.

„Lidé ho vlastně neznají,“ pokračoval, „Pokud si ho vůbec všimnou, vidí skromného úředníka.“

„Skromného?“ sykla pohrdavě Kornélie. „To sotva.“

„Já vím. Už vím,“ omlouval se Melvyn. „Ale působí tak. Pan Vše pro blaho lidu.“

Duch souhlasně kývl.

„Ať už přijel, kdo chtěl,“ přerušila je Laurela, „Důležitější je, co budeme dělat my.“

Noc ztichla, jak se k ní všichni obrátili. Léčitelka pozornost vycítila.

„Musíme přece něco udělat.“

Představa války jí působila závrať.

„Utéct, jak daleko to půjde,“ reagoval okamžitě Verserek.

„Říct to lidem!“

„To nepomůže,“ zamítl nešťastně Melvyn. „Ne, že by nám snad nevěřili, to nejspíš ano. Ale nanejvýš budou potichu nadávat v hospodě.“

„Jednoho po druhém ty panáky pěkně v tichu oddělat,“ navrhl loupežník. Následovalo ticho. Několikanásobné, protože několika způsoby pojaté i způsobené.

Melvynovi zaskočil v krku knedlík náhle se vrátivšího pocitu viny.

Laurela nenacházela slov v nevznešené hrůze ze zabíjení kohokoliv. Bez ohledu na povahu a skutky.

Kněz se nadechl – a znovu ústa zavřel, jakoby by (a skutečně tomu tak i bylo) si na poslední chvíli vzpomněl na něco, co jeho myšlenku převracelo naruby.

„Ani to nepomůže,“ zopakoval nakonec Melvyn. Kradmo přitom pohlédl na Kornélii.

Ignorovala ho.

„Přikázat jim, ať jdou domů,“ prohlásila, první polovinou věty pevně, v druhé zvadl její hlas do nejistoty.

Loupežník se nervózně uchechtl.

„Ale musíme je nějak zastavit!“

Sanko dál mlčel. Nenapadalo ho nic k věci. Jeho myšlenky se zabývaly něčím jiným. Ne zcela a ne naprosto. Sám nevěděl, jak zmatek v mysli uchopit.

Zavládlo ticho, které by nezúčastněná osoba mohla nazvat dramatickým. Ve skutečnosti se všemi hlavami honily neuspořádané myšlenky.

První ho porušil Melvyn.

„Je to všechno moje chyba.“

„Museli to připravovat dávno předtím, než jsi do toho vstoupil,“ utěšoval ho Verserek. „Nevěděl jsi, co mají za lubem. Nebo ano?“

„Jasně, že ne!“ ohradil se mladík. „A i kdybych věděl, stejně by nám to nepomohlo.“

„Teď,“ dodala Laurela.

„Jak?“

„Kdybys to věděl, pak bys jistě neprovedl to, co jsi učinil,“ dobírala si ho, protože jí mysl bouřila a nervy vyrazily na zběsilý pochod a ona se potřebovala nějak uklidnit, „Takže my bychom nemuseli řešit tohle dilema.“

Sarkasmus jí trochu ulevil. Jenže Melvyna zmátl a jeho pocit se léčitelce vrátil jako bumerang.

„Kdo, když ne my?“

„Přece ona. Kdyby byla na trůně…“ Melvynův hlas se ztratil v zamyšleném šepotu.

„Kornélie na trůnu nesedí,“ řekla Laurela a hlasem jí škubl vztek. K rozladěné beznaději přibrala napjaté rozhořčení. Musela by napočítat do sta a projít se ranní rosou vlhkou trávou osamělé louky, daleko od lidí, aby se uklidnila. Cítila Melvynovo zmatené a provinilé sebeobviňování i chladnou Verserkovu pragmatičnost. Pozorovala napohled klidnou Kornélii a litovala, že vcítit se do mysli přízraku je jí odepřeno. Vnímala onoho prapodivného skrytého průvodce, jak si v duchu pojmenovala onen prazvláštní vjem, který tohoto ducha provázel. I z něho vyzařovalo napětí.

„Není žádné kdyby,“ pokračovala. „A není ani žádné kdo. Jak chcete zastavit armádu – armády – pochodující na všechny strany?“

Opět ticho.

„Museli bychom dostat na svou stranu velitele,“ řekl Melvyn. „Což je nemožné.“

„Vidíš!“

Byl to unavený triumf.

Následovaný další mlčením.

Ať už se zamýšlel kdokoliv z nich, ať si vybavoval teoretické poučky, nebo vybíral z praktických zkušeností, věděli, že není v silách nikoho z nich běh událostí zvrátit.

Všech také zněla v hlavě Melvynova věta: Protože tohle je důležité místo, místo setkání a rozhodnutí. Jejich setkání a jejich rozhodnutí. A všichni si ji zkrátili do pouhých tří písmen.

Čas.

To slovo rezonovalo myslí živých. Nedaleko se právě rozhodovalo o budoucnosti. Nervozita mladého muže se přenesla na ostatní; vnímala ji jak empatický léčitelka, tak kněz i loupežník – a všichni věděli, že si až do konce svých životů budou vyčítat volbu, kterou právě teď učiní. Protože se nikdy nedozví, co by následovalo, kdyby provedli něco jiného.

Rezonovalo i myslí mrtvou.

„Cos říkala?“

Kornélie vznášející se vedle Melvyna, náhle zmizela a v příštím okamžiku se objevila tváří tvář Laurele. Zaskočená léčitelka se jen zamračila.

„Vlastně tu existuje jedno řešení. Já!“ prohlásila Kornélie vznešeným tónem.

Všechny hlavy se k císařovně pozorně otočily.

Bledý obličej vyhlížel ještě nevýrazněji, než obvykle.

„Protože když –“

Nedopověděla.

Zazářila. Na okamžik byly její rysy ostré jako kresba perem. Působila mnohem nepřirozenější, než kdy předtím.

„Čas!“ vykřikla.

A pohasla.

Hleděli na ni překvapeně a v náhlém strachu.

Přízrak nepokračoval. Bledý obličej nabyl kontrast ústy a očima, které se náhle proměnily v černé otvory.

„Musím…“

Další slova se ztratila v nesrozumitelném ševelení.

Laurela zahlédla skrz duchovo tělo vzdálené ohně.

„Ztrácíte se.“

„…jsem císařovna. Jediná… Pochopíte.“

Kornélie přestávala vnímat okolí. Přestávala reagovat. Přízrak mrtvé vládkyně se vytrácel.

„Ale ano,“ vyhrkl Melvyn, „Vrací se do Latmaru. Řekl jsem: kdyby byla na trůně – a ona to vzala za své.“

Duch se znovu objevil.

Usmál se.

A opět se ztratil.

Byla pryč.

„Vysvětlí mi někdo z vás, chytráků, co se to děje?“ dožadoval se loupežník. Hlas mu zněl netrpělivostí hospodského rváče.

„Sanko,“ reagovala okamžitě Laurela.

To byla pravda. Kněz měl ke správnému výkladu jistě nejblíž.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se Melvyn bez prodlení tmy.

„Tys přece poznal, že tohle je pro ni důležité místo mnohem dřív, než ona sama,“ připomněla léčitelka.

„Řekněte mi: může se duch vzdát jednoho cíle pro druhý?“

Chrlili dotazy jeden přes druhého, začali se překřikovat ve snaze dobrat se té své odpovědi.

„Počkejte,“ zarazil je Verserek. Tiché slovo zaznělo jako rozkaz a proto všichni opravdu strnuli.

„On tu taky není.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist