Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola devatenáctá

 

předchozí kapitola

Nešli celý den, ačkoliv se je Verserek k takovému výkonu snažil přesvědčit. Víc než polovinu času strávili v keřích, vyhlíželi ztraceného Sanka, dávali pozor na vojáky.

Zmizení ducha i kněze je vyděsilo. Víc, než dokázali jeden druhému přiznat. Všichni tři se cítili ohrožení. Podvedení. Dospěli do stavu, kdy se jejich různorodé společenství zdálo dokonale propojené, každý v něm přispíval svou troškou do mlýna a i když se skutečnému výsledku nedobrali, přesto byly jejich mysli naplněny určitým uspokojením a harmonií.

Dopočítali se, jak později řekla Laurela. A v jediném okamžiku se všechno rozpadlo. Nerozešli se rozhádaní, nezabloudili při hledání pramene čisté vody. Prostě najednou nebyli všichni. To, že zmizela Kornélie, je nijak nevyděsilo, mizení patří k vlastnostem přízraků. Ale náhlá nepřítomnost kněze?

Nikomu nepřišlo na mysl, že by snad odešel z vlastní vůle.

Jenže byl pryč. V takové situaci přichází obvykle ke slovu nejjednodušší reakce: útěk.

A tak utíkali.

Zastavili až pozdě odpoledne. Ve stráni nedaleko cesty se v zelené trávě šklebila tmavá jizva, následek těžby písku, aspoň tak to přišlo Verserkovi. Melvyn s Laurelou o původu hlubokého zářezu neuvažovali, bylo to prostě jen místo, které se zdálo natolik bezpečné, aby si mohli skutečně odpočinout. Vyspat se.

Pokusit se o spánek.

„Možná ho vzala sebou,“ napadlo léčitelku, když se zvedala, aby sebrala ostrý kamen, na nějž si sedla a který se jí citelně zaryl do pozadí, „Stejně, jako ho unesla z Nari.“

„Ale kam?“

Melvyn své teorii o císařovnině přemístění do Latmaru příliš nevěřil. Nedokázal si představit, že by tak náhle mohla zvolit jiné místo. Stále byl přesvědčen o tom, že oba, on i ona, se potkali právě tady ne proto, že by osud svedl vraha a jeho oběť v nečekaném finále příběhu o zločinu a trestu, ale protože tu prostě být měli. Cítil ale, že nějaké vysvětlení najít musí.

Potom dostala slovo druhá věta.

„Unesla?“

„Nešla s námi od Nari. Ani Sanko. Vracela jsem se domů jen s Verserkem,“ řekla léčitelka. „Objevili se spolu, náhle – a tam, kde být ani nemohli.“

„Aha. Ale proč?“ položil po chvíli zamyšlení variantu předchozí otázky Melvyn.

„Říkala mi,“ pronesla Laurela váhavě, jak si sama nebyla jistá, „že sama neví. Vyznělo to tehdy tak, že tě ztratila, a že ke mně ji to přitáhlo náhradou. Je to duch,“ vyhrkla nakonec, poukazujíc na skutečnost, která podivné chování a příhody vysvětluje. Potom se ale zarazila, zhluboka vydechla a dodala přemýšlivě: „Může to ale taky souvisí s tím ztrácením.“

„S jakým ztrácením?“ v Melvynově hlase zaznělo netrpělivé rozhořčení. Léčitelka si ho všimla, stejně tak si uvědomila, jak její řeč nezasvěcenému asi zní. Vysvětlila Melvynovi, jak se Kornélie začala ztrácet, když se vzdálili od vojáků. Poslouchal pozorně, ani jí neskákal do řeči.

„Víš, ona není tak děsivá, jak by si člověk ducha představoval,“ řekl nato. Trochu to znělo, jako by litoval, že není. Laurela zahlédla v jeho tváři nejistou vinu.

Věděla, co ho tíží. Bylo to svědomí.

Zabil ji. Myslel, že k tomu má rozumný důvod – jenže jsou skutečnosti, které ani rozumem neobhájíte. Už vůbec ne poté, co se se svou obětí začnete poznávat a zjistíte, že se věci i lidé mají trochu jinak. Toužil teď – aniž si to možná přiznával – po trestu. A zlobil se na svět, že nepřichází. Ten pocit sílil.

„Ale mizela nám před očima. Byla, nebyla. Kdyby se tohle dělo i s knězem, uslyšeli bychom to.“

Vlastní vývod, uzavřený vtipnou poznámkou, ho potěšil.

„Někdo se proti nám – proti ní – postavil,“ pokračoval v úvahách. „Někdo, kdo se vyzná v okultismu. Ale kdo? A proč to vzalo i Sanka? Jak mu pomůžeme?“

Ještě před několika dny by Melvyna knězovo zmizení překvapilo, zaskočilo, litoval by jeho osudu, ale to by bylo vše. Odevzdaně by si povzdechl. Teď, po zkušenostech, které prodělal, už nahlížel na svět jinak. Nejen jako na poučky v učebnicích. Navíc, stejně jako léčitelka, i on cítil, že pohromadě, jeden doplňující druhého, měli šanci situaci ovlivnit. Jak, a jak podstatně, to netušil, věděl jen, že rozpadem skupiny se ztratily i všechny možnosti do běhu věcí zasáhnout.

„Musíme ho najít,“ řekl pevně.

Laurela s ním souhlasila. Svět se za poslední dny rozsypal a každý jeho střep ukazoval jiný obraz. Všechny ohraničené zákeřně ostrými okraji. Kněz patřil k bodům, jichž se mohla přidržet.

„Pokud nemám pravdu a je s Kornélií… Nejspíš musíme za nimi,“ pokračoval Melvyn zamyšleně, „Do Latmaru.“

„Povídal jsi ale, že máš být tady,“ zkoušel ho Verserek potměšile.

„Říkal. Já nevím. Spoléhal jsem na ni,“ přiznal mladík poctivě.

Vrátila se mu nedávná – a nedávno ztracená – nejistota a vrozená touha po tom, aby vše důležité rozhodl někdo jiný. Kornélie. Laurela. Verserek. Ti všichni patřili k vůdčím typům.

„Třeba nejsou v Latmaru,“ zamyslila se léčitelka, „Mohou být v Nari. Nebo na cestě tam.“

„Proč?“

„Protože… já nevím,“ řekla podrážděněji, než chtěla, „možná se duch ztrácí a Sanka vrací na místo, kde si ho vypůjčil.“

„V jednom máte pravdu oba. Musíme za nimi,“ přerušil je Verserek. Hlas se mu zatřásl ironií. „Protože kamkoliv za nimi znamená odtud.“

Loupežník měl všeho už po krk. Pud sebezáchovy zahnal zvědavost i pocit odpovědnosti do kouta, slabě odtud volali, ale vztek – především na sebe sama – je okřikl a přestal poslouchat. A bylo tu ještě něco. Cosi, co ho znervózňovalo, co mu přikazovalo nespouštět z okolí oči, hlídat všechny strany a být připraven.

Takové vypětí rychle vyčerpává.

Nepomáhalo mu ani to, že kraj neznal. Ztrácel jednu výhodu za druhou, od povědomí o prostředí po hrubou sílu. I to ho rozčilovalo. Stejně jako ti dva chytráci (za něž se stále cítil odpovědný), kteří navzdory očividné nutnosti přímé akce filozofují. Pátrají po příčině, aniž už unikli následku.

Když se Verserek ohlédl k západu, spatřil slunce nízko nad obzorem.

Dny letěly jako oblaka, hnaná vichřicí. Poslední dobou byl neustále večer. V lepším případě. Stále se něco dělo. To by mu nevadilo, kdyby alespoň některé situace ovládal. Ale seznámením s Melvynem se ocitl v opravdovém vleku událostí. Vyskočit nechtěl. Jak se propadal hlouběji a hlouběji, sílila jeho touha proniknout situaci na kloub.

Proto trochu neurvale přerušil Laurelin a Melvynův rozhovor. Místo, na němž odpočívali, se pro krátkou zastávku hodilo, k přenocování ale ne. Nemohla ho uhlídat jediná stráž.

Poslechli ho, šel z něho strach, skutečný v tom, že loupežník by se nerozpakoval použít násilí. Vyrazili tedy znovu na cestu.

Melvyn kráčel s hlavou skloněnou, neodevzdával se ale únavě, přemýšlel. Zakopával o kameny a Laurela ho každou chvíli chytala za paži, aby se nesvalil.

„Dávej pozor.“

„Dávám. Říkala jsi, že Sanko posloužil Kornélii jako médium?“

Zopakovala mu, co jí samé nedávno císařovna vysvětlila. Že Sankovy znalosti a schopnosti umožnily přízraku najít a oslovit léčitelku samu.

„To má smysl,“ kývl Melvyn. Laurele sice tenhle konkrétní unikal, ale rozhodla se nevyptávat. Verserek, pochodující pevným krokem vpředu se totiž v tu chvíli ohlédl a hodil po ní ostrým pohledem.

Šeřilo se rychleji, než potřebovali. Rychleji, než kráčeli k blíže neurčenému cíli.

Narazili na úvoz, který jim umožnil bezpečnou cestu přes kopec. Krajina byla stále plná velkých bludných balvanů a malých skupinek stromů. Dalo se v ní zabloudit – přesněji ztratit směr – stejně dobře, jako v hustém lese. Zvlášť, když držet se cesty nebylo v tomto případě bezpečné. Proto ji také opustili hned, jak se z úvozu vynořila, a vyrazili přes louku ke hloučku temných stínů několika morénových skalisek. Kam jen mohl Verserek dohlédnout, to byl nejlepší možný úkryt. Vydal se tady rovnou k němu, za zády v řeči nezastavitelného Melvyna.

„A proto máš pravdu. Kdyby cestovala do Latmaru, nebrala by ho sebou. Není tam nikdo, ke komu by byl vhodný.“

Ukázalo se, že balvany, nalepeny jeden na druhý, jsou ze všech stran viditelné. Loupežník se zoufale rozhlédl.

„Tamhle půjdeme,“ ukázal po chvíli. „Zdá se to jako dobré místo.“

Věděl, že není. Jiné ale po ruce už opravdu nebylo.

Pustit se po svahu dolů k cestě, která se vinula po úpatí, rozumné nebylo. Obejít balvany shora? Když se budou držet pod vrcholem, pak jejich siluety na pozadí zapadajícího slunce nikdo nespatří. Jenže pokud nevystrčí aspoň hlavy nad horizont, neuvidí, jestli na se na druhé straně někdo neskrývá – a pokud ano, nedostanou šanci nepozorovaně utéct dolů.

Ohlédl se znovu k cestě. Bylo to podvědomé, jak ho smysly lovce i loveného okamžitě upozornily na změnu stavu. Následovala je krátká, nevyděšená, situaci konstatující myšlenka.

Něco, nebo někdo se po cestě blíží. Zvedá prach, není to tedy osamělý chodec. Jsou to kopyta.

Kopyta v kraji, plném pohybujícího se vojska.

Zbývala tedy jen ona třetí možnost.

Pokroucené kmeny, obrůstající skalisko. Temná houšť křoví za nimi. Mohly by někoho skrývat.

Někoho skrývají, opravil se loupežník. Nebo nejsem Verserek. Cítím to. Měli bychom se vrátit, možná o nás ještě neví.

Potichu.

Zastavil se a zvedl ruku.

„A proto je zcela určitě doma. Nebo aspoň na cestě,“ nedal se od dokončení myšlenky Melvyn zadržet.

Měli ztichnout. Ale ani loupežník se neubránil tomu, aby polohlasně nezaklel.

Poznával to. Krajinu i okamžik. Bylo to jako nečekaná vzpomínka. Stejné kulisy, podobná situace. Tentokrát to ale nebyl Melvyn, kdo se vynořil z šera do posledních ostrůvků denního svitu, aby se ukázal a ujistil okolí o své identitě.

Byl to Sanko.

Pomalu jim pokynul.

Laurela vyrazila jako první.

Mladého muže v polovině kroku zdržela náhlá myšlenka.

Není to duch?

V zatáčce se objevila koňská hlava. Byli tu a uprchlíkům už nezbýval žádný čas.

Copak na tom záleží? okřikl se Melvyn a následoval léčitelku.

Sotva dorazili ke knězi, dostalo se mu odpovědí na obě otázky.

Nebyl. A nezáleželo na tom.

V jedné chvíli padla správná odpověď na otázku: Kterým směrem do úkrytu.

Ukázalo se, že prach na cestě zvedá velký formanský vůz, v němž by se mohli při troše štěstí a diplomacie schovat. A úkryt mezi kameny, jakkoliv na první pohled vypadal jako nejlepší volba, byl jejím pravým opakem.

Sotva k němu dorazili, vyskočili na ně zpoza stromů ozbrojení muži. Během okamžiku je obklíčili a spoutali. Když se pak Melvynův stále překvapený pohled střetl se Sankovým, vyčetl zajatec z knězovy tváře jen zoufalou omluvu.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist