Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvacátá

 

předchozí kapitola

Ve skutečnosti se kněz omlouval především sám sobě.

Jeho den byl na události mnohem bohatější, než Melvyna a spol. Stejně jako jejich, i jeho začal před půlnocí, zmizením Kornélie. Ale on s ní neodešel, ani ho nevzala sebou.

Neutekl daleko. Vlastně neutíkal vůbec, aspoň od té chvíle, kdy se ztratil svým přátelům z doslechu.

Nevěděl o tom. Prostě jen odešel do tmy, nejprve několik kroků, aby si o samotě urovnal myšlenky. A pokračoval v chůzi, protože myšlenky si našly své tempo a začaly konečně odpovídat na otázky, ne je jen pokládat. Podvědomě, jako každý hluboce zamyšlený chodec, kráčel nejbezpečnější trasou, jaká byla k dispozici. Ve tmě se sice nemohl řídit očima, které by podvědomě vedly kroky cestou nejmenšího odporu, stejně dobře ale posloužily nohy. Chodidla, která, jak na ni narazila, už se rovného povrchu koly a kopyty udusané cesty nepustila. Když pak ve tmě jako velké líné světlušky zablikaly plameny táborových ohňů, stejně bezmyšlenkovitě se vydal k nim.

V první chvíli si ani neuvědomil, o co jde. Teprve poté, co zaslechl ve tmě hlasy, zarazil se a došlo mu, kam míří a že narazil na noční hlídku. Strnul.

Co teď?

Nebezpečí bylo na dosah. Udělají ještě několik kroků a doputují po cestě až k němu.

Pokud se neobrátí.

Nemusejí mě přece v téhle tmě vidět, přesvědčoval se kněz. Mohli by ale zaslechnout, jak prchám.

Do noci. Sám, v krajině, kterou neznám, ve světě, který je mi cizí.

Pozdě si uvědomil, že zoufalost, která ho zaplavila a nedovolila mu rozhodnout se, ho také předala bez námahy vojákům. Tu roztrpčenou myšlenku vzápětí následovala druhá, upozorňující na stále přítomnou možnost úniku stranou, dokud je ještě čas, a třetí, která tu první okřikla. Ve chvíli, kdy mu posvítili do tváře lucernou, už ale věděl, proč se mu náhle tak ulevilo.

Uvědomil si, že se vlastně chtěl nechat zajmout.

A nebylo to ani tak řešení ze zoufalství. Nepropadal se do beznaděje, z níž neviděl cestu ven a nechytal se stébla, ale do jistoty. Nalezl v tom okamžiku jedno z možných řešení.

Od chvíle, kdy do příběhu vstoupil, měl Sanko pocit, že je tu něco špatně. Nebyla to královražda, o níž zpočátku ani nevěděl. To byl zločin, špatný sám o sobě a tudíž snadno uchopitelný. Nebyla to ani přítomnost císařovnina přízraku. Zjevení bylo sice nepatřičné, ale v kontextu pochopitelné. Aspoň pro Sanka. Byl přece kněz.

Ke kouzlům a magii se kněží stavěli jednoznačně. Nic takového nebylo možné, člověk je možná schopen triků, které z pohledu nepoučeného pozorovatele sice vypadají zázračně, ale aby skutečně čaroval z ničeho něco, přivolával špatné počasí a špatné události, k tomu neměl vlohy. Ani možnosti.

Duchové, to bylo něco jiného.

Duchové byli. Tečka.

Projekce duší, které neodešly na Onen svět.

Nikdy předtím se s takovým úkazem nesetkal. Chtěl – proto si ho taky Laurela vybrala. A když se ta šance naskytla, nedokázal ji využít. Přízrak ho víceméně ignoroval, a kněz stejně nedokázal zformulovat otázky, které chtěl položit.

Jak to proběhlo? A co cítí, cítí-li? Může komunikovat s ostatními?

Nic z toho, co se Sankovi honilo hlavou, ale v jeho rozhodnutí vzdát se nehrálo žádnou roli. Byla to jiná myšlenka, zakončená a definitivní. Poznání, k němuž toho večera došel.

Pochopil, co ten mladík z Latmaru má v úmyslu, a v čem s ním léčitelka, o níž si myslel, že ji dobře zná, souhlasí.

Chtěli vrátit mrtvou císařovnu na trůn.

Bez ohledu na osobnost, na důvod, či záměr to bylo něco, co stálo proti přesvědčení nejen Sanka a oficiálních náboženských kruhů. Vernea by se proměnila v hrůznou zemi nekromancie. Duchové mohli být, ale nesměli být vyvoláváni.

Není ale válka bez příčiny hrůznější a hříšnější?

Musel se rozhodnout. A musel tak učinit rychle.

Kdyby se Sanko mohl vrátit do minulého týdne, nikdy by svému budoucímu Já neuvěřil, že bude volit mezi možnostmi, s nimiž nebude ani v nejmenším souhlasit.

Volit menší zlo.

Válka lidí proti lidem.

Kornélie zpět na trůně!

Duchové necítí potřeby živých. Jsou definitivní.

A tak, když ho předvedli před onoho latmarského hodnostáře, neváhal.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist