Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvacátá první

 

předchozí kapitola

„Tak už vás konečně mám.“

I ve své nekonspirující poloze zůstával Constaro klidným nenápadným mužem. Přesto se neubránil zřetelným emocím.

„Dobře. I když nejste všichni, dobře.“

Obklopeni strážnými, připravenými v okamžiku zasáhnout, stáli zajatci před vojenským polním stolem, velkou deskou, na níž obvykle leží mapy se zakreslenými pozicemi. Na téhle odpočíval pouze odložený plášť a lampa, ozařující Constarovu tvář.

Nevypadal jako zaměstnaný vojevůdce, od toho tu byli jiní. Nechoval se jako charismatický mluvčí, který přesvědčuje davy. Nebudil strach ani vzezřením, ani hrozivým hlasem. Byl klidný a tichý. Nenápadný, do chvíle, než jste si uvědomili, že právě on je hybatelem všeho dění.

Což zajatcům v různé míře, odvislé od povědomí o vernejské politice, právě definitivně docházelo.

Nejen tohle. Přinejmenším jednomu z nich se hlavou silou vichřice prohnala dvě slova velikostí hor.

Nejste všichni?

Copak chce zajmout i přízrak?

„Vím, že s vámi byla,“ pronesl Constaro pomalu, s důrazem na každou slabiku. „Vím mnohem víc, než si myslíš, Melvyne. Nesledovali jsme tě nadarmo. Ani nás nepřekvapilo, když se v Nari objevila. Spíš to, jak ty jsi prakticky bez dalšího do toho městečka zamířil. Trochu jsi mě zklamal, měl jsem za to, že jsem tě naučil o konspiraci víc.“

„Ona se neukryla,“ bránil pravdu mladý muž, „A já do Nari nechtěl. Ani jsem to město neznal.“

Rádce si zamnul ruce. Nebyl to výraz spokojeného obchodníka, jen podvědomé gesto, prozrazující určitou nervozitu. Ne nejistou a oslabující. Naopak.

„Jak už jsem říkal, když jsme se viděli naposledy: chci vědět, kde je.“

Neznělo to nijak výhružně, přesto se Melvynovi sevřelo hrdlo. Cítil dosud následky mučení, které provázel stejně klidný hlas.

„Zmizela. Ona… je duch.“

Bylo těžké, říct to nahlas, před muži, kteří se s přízračnou dívkou nesetkali. Constaro se na Melvyna zahleděl s hlavou nepatrně nakloněnou doprava.

Potom se znovu nahlas zasmál.

„S dvojníky bývají potíže, Melvyne,“ prohlásil téměř otcovsky. „Ačkoliv uznávám, že jejich odstranění hned na začátku příběhu spoustu z nich vyřeší.“

„Opravdu,“ bránil pravdu Melvyn.

Zbytečně.

„Proč si nevymyslíš vzdálenou sestřenici? Císařská rodina je nejen rozsáhlá, ale díky nevraživosti svých členů také rozesetá po celé zemi. Zkoušíš pohádku, které nevěří ani polovina dětí?“

Rádce se vesele zasmál. Očividně z něho spadlo napětí mnoha dnů.

„Koneckonců,“ mávl rukou, „ve skutečnosti už ji nepotřebuji. Věci už dospěly daleko.“

„Kam?“ odhodlal se Melvyn.

Constaro na něho pohlédl s překvapením. Nečekal, že s ním zajatec bude diskutovat. Ale někdejší spiklenec se nenechal odradit ani bezvýchodností svého postavení. Bylo to silnější, než on.

„Proč? A kdo vlastně,“ zamotával se do otázek, jež se všechny najednou dožadovaly odpovědí, „za tím vším stojí? Kdo je vlastně Číslo Jedna?“

Pro vojáky po všech stranách věřil Melvyn, že jméno, které se dozví, bude znít: Krispin. Že byla Kornélie jeho sestřenicí, by mu v nejmenším nebránilo rozhodnout o její vraždě. Nebo generál Rador. Armády se vždycky přece snaží uchopit moc.

„Kdo? Jak bych ti to řekl…“ Constaro sklonil hlavu, aby skryl vítězný úšklebek, „Já?“

„Ale kdo je v čele celého spiknutí? To mi přece prozradit můžeš, teď, kdy už – jak říkáš – věci dospěly daleko,“ dožadoval se Melvyn. „Jsi přece Číslo Tři.“

Opravdu (překvapil tím i sám sebe) nade vše cítil potřebu dozvědět se pravdu. Ať už ji bude následovat cokoliv.

„Nikdy žádné Číslo Jedna nebylo. Snad několik Trojek, chceš-li. Ovšem nikdo nad nimi.“

„Ale přinášel jsi rozkazy. Spousta se ti jich nelíbila,“ podivil se Melvyn. „Zkoušel jsi Číslo Jedna přemlouvat. Rozčiloval ses.“

Constaro se zasmál.

„Už chápu,“ vzdychl zajatec, „Vlastně nechápu. Proč ta hra?“

„Proč jsem se ti předváděl osobně? Ani tohle ti nedošlo?“ zavrtěl rádce odevzdaně hlavou, „Byl jsi důležitý nástroj v důležité části plánu. Nesmělo tě znát více lidí, než bylo nezbytně nutné. A zároveň jsem tě nesměl pustit z dohledu. V sázce toho bylo hodně.“

Nástroj.

Ještě před krátkým časem tenhle technický výraz Melvyna nepopouzel. Naopak. Se správným přízvukem to znělo jeho uším hrdě.

Nástroj revoluce. Důležité kolečko ve složitém stroji světa.

„Vím o útoku na sousedy,“ řekl tiše.

„Neptám se tě (možná později budu, ale teď ne), odkud,“ odvětil nevzrušeně Constaro. Dokonale tím svého protivníka odzbrojil. Melvyn čekal, že rádce překvapí, vyvede aspoň trochu z míry – ale on napjatý provaz myšlenkové přetahované povolil, a byl to mladík, kdo klopýtl.

„Tu válku přece nemůžete vyhrát!“

Constaro zaváhal. Ale nebyla to náhlá slabost, jen zbytky opatrnosti. Odhodil je, protože byl i přes mínění svého okolí jenom člověk. A potřeboval se aspoň jednou předvést. Zvedl prst i obočí v nápovědném gestu. Nejdřív čekal, až se ho otázkami mučený mladík zoufale zeptá. Potom se usmál, protože mu pohled na náhle doširoka otevřené oči a pokleslou bradu po vynuceném hlubokém nádechu prozradil, že se Melvyn odpovědi dobral sám. Jen ji ještě nedokázal přijmout.

Constaro mu pomohl. Řekl ji nahlas.

„Ani nechceme.“

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist