Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvacátá druhá

 

předchozí kapitola

Nedávalo to smysl.

Mnoho věcí nedává na první pohled smysl.

„Oni vás… uplatili? Kdo? Na čí straně vlastně stojíte?“

I rozvášnění revolucionáři mívají silné národní cítění. Něco jiného je zavraždit císařovnu pro předpokládanou lepší existenci vlastního lidu, nebo aspoň lidu vůbec. Ale zabíjet pro zisk někoho jiného, pro zisk sám, to bývá v první chvíli něco naprosto nepředstavitelného. Hříšného, jako samo peklo. Proto jsou vyburcovaní lidé často drženi ve sladkém nevědomí skutečných cílů.

„Nejsme na ničí straně,“ usmál se rádce.

„Tak proč?“

Constaro se naklonil přes stůl, jakoby chtěl Melvynovi odpověď pošeptat. Ale promluvil běžným tónem, tady neměl své záměry před kým skrývat.

„Už zase to slovo? Proč? Protože chceme každý svůj díl.“

Bylo to prosté.

Nemusel ani vykládat – ačkoliv chtěl a udělal to – aby Melvyn pochopil ten ve své podstatě jednoduchý plán v celé jeho šíři.

Byla tu velká země, která ve víře ve svou schopnou armádu zaútočí na své sousedy, aby si vynutila poslušnost a rozšířila své území. Generálové, kteří k útoku zavelí, ani v nejmenším nepočítají s tím, že by se všichni sousedi, v některých případech rozhádaní, spojili, a že spojená síla bude nad císařskou moc.

„A potom – než se ocitneme v úzkých – kapitulujeme. Ti moudřejší z Verneje vstoupí do jednání s protivníkem, jemuž jeho moudří poradili spojit síly. Aby se situace už nikdy neopakovala, nabídneme jim řešení. Rozdělíme císařství na několik samostatných států. My, ti rozumnější, stále jinak disponující slušně velkou armádou, která by v případě nesouhlasu mohla ještě dlouho bojovat.“

„Proč nám to vlastně říkáš?“ zeptal se smutně Melvyn. Byla to jediná otázka, na niž odpověď znal. A nechtěl slyšel, přesto být položena musela.

„Protože už tu není síla, která by nám v tom zabránila. Ani tady, ani venku. Protože z tohoto tábora neodejdete živí.“

„Obětujete životy tisíců vojáků?“

„Je to nutné. Sám to dobře víš, teorie nevyhnutelnosti ti vždy šla. Proto jsem tě považoval za nejvhodnějšího kandidáta pro klíčový úkol celého plánu. Počítal jsem s divadlem na pódiu – a s ještě lepším, až tě chytí.“

Constaro se odmlčel a na čele se mu objevila kolmá vráska.

„Netušil jsem, že hraješ dvojí hru. Považoval jsem tě za naivního idealistu. Jak mi tvé skutečné úmysly mohly uniknout, nevím. Ale nezáleží na tom. Byl jsi jediný, kdo náš plán nějak výrazně narušil. Oceňuji, jak jsi svou roli dokázal skrývat. Přiznávám také, že jsi mi tím způsobil několik bezesných nocí. Naštěstí je po všem.“

„Skutečně?“ Mladý muž, jemuž celou dobu Constarova výkladu padala hlava zoufalstvím na hruď, náhle zvedl oči. Pohlédl přímo na Číslo Tři. „A co Kornélie?“

„Ta holka nebyla k ničemu, sám to víš. Není k ničemu ani teď, ať už se schovává, kde chce. A nebude, leda bychom ji využili k nějakému drobnějšímu alibi.“

„Teď se pleteš,“ vyjekl Melvyn. Sám nevěděl, jestli tím odpovídá na Constarovo poslední tvrzení, nebo se snaží vyvrátit rádcovu smyšlenku o jeho dvojí zradě.

Odpověděl mu pohrdavý úšklebek.

„Víš, můj mladý příteli,“ rádcovy ruce se dotkly konečky prstů. Constaro je zvedl k bradě a začal se přes ně na Melvyna usmívat. Tónem trpělivého učitele spustil:

„Možná jsi mohl způsobit problémy. Snad i velké, kdybys byl ve spojení s určitými osobami. Ale ‚Možná‘ a ‚Kdyby‘ už neplatí. Teď už nic z toho nemůžeš. Toto je poslední stanoviště. Osobně jsem objel všechny jednotky. Ne všude jsem se samozřejmě ukazoval, musel ovšem jsem se ujistit, že je všechno připraveno tak, jak má, což někde šlo i potají. Přece jen tu byla jistá pravděpodobnost, a tvůj případ ji potvrzoval, že mohou být naše plány narušeny. Proto – a ne pro tebe, jak jsi mi (bylo to na tobě poznat) uvěřil – jsem navštívil Nari. Byls tam ostatně ze stejného důvodu.“

Melvyn zavrtěl hlavou. Chtěl se bránit, hovořit o náhodě, ale poznal, že je to beznadějné. Rádce mu nevěřil. Vlastně ho ani neposlouchal.

„A víš co?“ pokračoval, „Všechno je skutečně připraveno, tak jak mělo být. Co víc, všichni už dostali rozkazy a všichni je začali plnit. Tohle místo je skutečně mou poslední zastávkou. Důležité? Jistě. Ale i kdybys mě snad dokázal podvést, už by to neznamenalo nic. Muži v plné zbroji už pochodují a někde už i bojují. Když si chceš hrát s velkými chlapci, pak jim nesmíš sahat jen do pasu. Pustil ses do vlastní hry – nevím, kdo ti co nabídl a ani na tomhle nezáleží, ale vyhrát si v žádném případě nemohl, to si doufám uvědomuješ. Zázraky se nedějí, můj milý Melvyne, jak jistě chápeš. A ani zázrak nezastaví poslední rozkaz, který byl právě tady vydán.“

Zajatec sklonil hlavu.

Na krátkou chvíli na zázraky věřil. A věřil též bledé dívce. Už věděl, proč na tomhle světě zůstala. Věřil, že nějaký způsob jak celou tuhle hrůzu zastavit, určitě najde. Ale věci skutečně dospěly tak daleko, že je nedokáže zastavit nic. Ani zázrak.

Nebyl sám, kdo si podobnou větu v tu chvíli pomyslel. Když v něm poslední slovo našlo zbytky energie, která Melvynovi umožnila zvednout hlavu, aby se podíval po svých přátelích a načerpal od nich snad trochu naděje, padl jeho pohled nejprve na kněze. Právě v okamžiku, kdy se Sanko, celou dobu stojící jako hromádka neštěstí, zmítaný mezi pocity zrady na přátelích a představami hrůzné budoucnosti, náhle narovnal. Kněz se ale nedíval ani na Constara, ani na Melvyna. Pohlédl poodhrnutým závěsem ven. Nejprve jen proto, protože z neustálého zírání na odřené špičky vlastních bot se mu začala točit hlava. Záhy se ale z utápění myšlenek v temnotě stalo sledování čehosi zajímavého.

Zatímco rádce vykládal – a dělal to v podstatě ze stejného důvodu, jako se Melvyn vyptával, potřeboval uvolnit napětí, stupňované dlouhou dobou konspirace – venku se začalo cosi dít.

pokračování

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist