Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvacátá třetí

 

předchozí kapitola

„Pane!“

Strážný, který se odvážil vtrhnout dovnitř velitelského stanu, měl oči navrch hlavy. Prudce oddychoval.

„Tam venku…“

„Co je tam venku?“ zeptal se Constaro. Nedal na sobě znát, že by ho náhlé vyrušení pohněvalo. Přesto se voják neuklidnil.

„Je tam ona.“

„Kdo?“

„Ona.“

Rádce se zhluboka nadechl, aby dal najevo, že mu kromě vzduchu v plicích dochází i trpělivost.

Strážný stejně hluboce vzdychl. Namísto dlouhého vysvětlování, k němuž neměl v tu chvíli slova, jen roztáhl plachtu.

„Tam.“

Za běžných okolností by bylo k rozehnání hluboké tmy, v níž téměř celý tábor tonul, a k osvícení scény zapotřebí řady vhodně rozmístěných světel. Ne teď. Ne pro tu, kterou voják představoval.

Nepotřebovala pochodňové koše. Vystačila si sama. Vznášela se ve tmě a zářila do okolí.

Kornélie.

Hleděla k ohňům na prostranství mezi stany, za sebou plátno velitelského. I to plnilo účel. Bylo to místo, odkud vycházely rozkazy.

Uprostřed tábora se začali shromažďovat vojáci. Nestáli tu už jen muži Constarovy osobní stráže, sbíhala se celá jednotka. Tmou se nesly vzrušené hlasy, jak jeden budil druhého, jak muži nevěřícně ukazovali k velitelskému stanu na nehybné zjevení.

Constaro vyšel ven, následován svými strážci. I zajatci, které ani zaskočen náhlým vyrušením nenechal bez svého dohledu. Nechtěl přijít o triumf. Snad počítal i s nějakou drobnou nepříjemností, kterou by mu mohl Melvyn za chvíli nepřítomnosti způsobit.

S takovou ale rozhodně ne.

Když spatřil Kornélii, strnul. Stála před ním, až na svit, který její bledé tělo vydávalo, stejná dívka, jakou ze stejné pozice pozoroval na slavnostním pódiu v Latmaru, kde měla shromážděnému davu zadeklamovat bezobsažné věty projevu k připomenutí místních událostí, jejichž pravý smysl a skutečnou historii už nepamatovaly ani knihy. Teď stál opět v jejím stínu – ale tentokrát to nebylo úmyslné. Ani chtěné. Neměla to být ona, kdo měl na sebe strhnout všechnu pozornost a hovořit. Ale právě k tomu došlo. Sotva zástup před zářící postavou zhoustl, císařovna promluvila.

„Vojáci Verneje!“

Její hlas už ani v nejmenším nepřipomínal onen vzdálený hlas bledého ducha, jakým hovořila s Laurelou, Verserkem a Sankem. Byl to hlas jasný a sebejistý, tón nejvyšší vládkyně, zvučný a vřelý.

„Byli jste zrazeni!“

Constaro sebou trhl. Bylo to první neuvážené gesto, které u něho Melvyn vůbec kdy pozoroval.

„Stojí tu před vámi vaše císařovna. Zosobnění země, kterou se chystají vehnat do zkázonosné války. Císařovna, jež měla být zavražděna jako první, aby ji do hrobu následovala celá Vernea!“

Melvyn, který podvědomě následoval Constara, se široce usmál.

Nejen zázraky.

Vždycky se najde možnost, s níž nikdo nepočítal.

Teď už duchovo chování dávalo smysl. Nápad, který si ještě ani nestačila uvědomit v plné šíři, se sám začal provádět. Ať už to byly jakékoliv síly, vzaly Kornélii a táhly ji na místo, na němž v tu chvíli měla být.

Proto minulé noci zmizela.

Rychlostí, jakou si může dovolit pouze přízrak, oblétla všechny jednotky, nastupující k boji. Promluvila k nim. Vyslechli ji, právě tak, jako naslouchají tihle muži v tuto chvíli.

A právě tohle byl snad jediný způsob, který mohl rozhodnutou situaci rázem zvrátit.

Rozkazy byly vydány.

Teď tu ale stála osoba, která je mohla odvolat. Jíž mnozí velitelé poslechnou a za níž půjdou i vojáci.

Melvyn si vzpomněl na Veolenu.

Všichni se po té krásné tvářičce otáčejí, postěžovala si, když se loučili. Kdyby jim řekla, ať se zapřáhnou bez kalhot do pluhu a do huby si strčí mrkev, tak to udělají.

Ti muži svou vládkyni znali. Zpívali si o ní. Skutečně pro ně symbolizovala vlast, bylo příjemnější představovat si pod tím slovem mladé děvče, než nějaké imaginární představy. Nebyla to bohyně, vyžadující neskonalou úctu. Někdy ji jistě i proklínali, nadávali na službu, nepříjemné podmínky nebo rozkazy. Ale ne ve chvíli, kdy podle všech zpráv měla ležet v sarkofágu, zavražděna najatými vrahy, a kdy se před nimi vznášela zářící.

V takovou chvíli po nich může chtít všechno, uvědomil si Melvyn. Může jim zavelet k okamžitému útoku, stejně jako je poslat okamžitě domů.

Nebyl jediný, komu to došlo.

Někdo Melvyna prudce odstrčil. Constaro, který pochopil, že to, co sleduje, se odehrálo i v ostatních táborech.

I toho nejrozvážnějšího člověka lze vyvést z míry.

Stále si nepřipouštěl, že je Kornélie skutečně mrtvá. Že dívka, na niž se vrhl, je jen přízrak, který nemůže zabít, protože už se tak stalo. Tížil ho strach, že na poslední chvíli se jeho plán zhroutí. Děs z toho, že něco přehlédl.

Rádce natáhl ruku a jeden ze strážců mu do dlaně vtiskl dýku. Byla to bleskurychlá reakce skvěle vycvičeného muže. Constaro si zbraň ve své ruce doopravdy uvědomil až po chvíli, kdy už dlouhými kroky mířil ke Kornélii. Chtěl ji zastavit, přerušit, odstranit dřív, než bude pozdě. Ale nedokázal to.

Nedosáhl na ni.

Stačilo už jen několik kroků a mohl se ducha dotknout. Udělal je. Klopýtl. Vzdálenost mezi ním a Kornélií se nezměnila. Zalapal po dechu, těkl pohledem na obě strany. Odrazil se.

Dopadl na stejné místo.

Mrtví se zabíjejí těžko. Byli tu ale i takoví, které zabít mohl.

Constaro se pootočil, trhl hlavou, aby ho dostal do zorného pole – a zaútočil na Melvyna, který v jeho očích náhle vyrostl z užitečného hloupého pomocníčka na arcinepřítele číslo jedna.

Když se vám náhle zhroutí svět, obviníte toho nejbližšího.

Nenápadný rádce provedl teatrálně vzteklý výpad.

Vedl ho mnohem efektivněji, než by kdo čekal. Výkřik a mávnutí snadno odvede pozornost od zbraně, proto Melvyn sám hlasitě vyjekl, když mu čepel prosekla košili. Nic víc. Jakási neviditelná síla mladého muže v posledním okamžiku odstrčila. O malý, ale k další existenci nezbytný kousek.

Duch se náhle zvětšil. Mezi Constarem a Melvynem se roztáhla bílá stěna, přes kterou zuřící muž nejen neviděl, ale ani nedokázal projít. Odrazila ho zpět. Zapotácel se, vřískl a znovu se vrhl vpřed. Padl na kolena, jak ho bledý opar srazil stejnou silou. Zaryčel vzteky, zamával zbraní.

V zuřivosti se pak obrátil na nejbližší živou osobu. Cítil potřebu pomsty. Bodl.

Laurela, kterou dopředu pohnul strach, vykřikla.

Té noci byli rychlí všichni.

Léčitelka sevřela ruce na hrudi a pak k ní sklonila hlavu, žádnou ránu ale ke svému údivu nespatřila. Mezi ní a blížící se čepel se postavila překážka jiného těla.

Knězova.

Od dětství neudělal Sanko tak rychlý pohyb. Z pohledu ostatních to bylo snad teatrální, ale situace jinou možnost nepřipouštěla.

Ne, když se v ohrožení života ocitla osoba, kterou znal a miloval. Kdyby byl malinko pomalejší, padl by na rádcovu ruku a strhl by ji k zemi. Ale nebyl. Do boku se mu zaryla ostrá čepel.

Klesl obličejem do vojenskými botami rozdupaného trsu trávy a zanaříkal.

Vzápětí na to se na něj zřítilo Constarovo tělo.

Musel jsem si nejdřív obstarat zbraň, řekl si Verserek, zasahující jako poslední. Vytrhnout ji jednomu z těch vykulených panáků. Mít vlastní, propíchl bych ho, jen co natáhl ruku po kudle.

Teprve poté se ozvaly první překvapivé výkřiky.

„Chtěl zabít císařovnu!“

„Měla pravdu!“

„Zrádci!“

Zajatci byli stále obklopeni hlídači s připravenými zbraněmi. Nikdo z nich se ale nepohnul. Constarovi strážci věděli, že vojáci, nyní pevně stojící za císařovnou, by je ve chvíli rozsekali na kusy. Nezáleželo na tom, kolik mužů si v tu chvíli uvědomuje, že Kornélii teď už nikdo ohrozit nemůže.

Potom první z mužů poklekl a sklonil hlavu. Další ho následovali a brzy celý tábor vzdal své staronové velitelce čest.

„Mohli jsme být spolu,“ špitla Kornélie zlomyslně. Tak, aby ji slyšel jen Melvyn.

Na zemi se mísila krev dvou mužů.

Laurela se k nim sklonila.

Jeden byl jednoznačně mrtvý.

Druhý ho měl brzy následovat.

dokončení

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist