Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Melvynův útěk
kapitola dvacátá čtvrtá

 

předchozí kapitola

„A takhle to končí,“ poznamenal Melvyn.

„Zdaleka ne,“ odpověděla Kornélie. Už nezářila. Byla jen bledá. Skrývala se v temnotě před nezasvěcenými pohledy, čas jejího vystoupení už minul a další představení by jen kazilo efekt, „Je tu mnoho práce, kterou je teď třeba udělat. Historii v pohybu – a když se pohne celá armáda, pak to je historie – nezastavíte jedním projevem. Jen pro některé už v ní není místo.“

Mezi stany se objevila Laurela. Rozhlédla se a neomylně (určila místo podle Verserka, střežícího přístup) k nim zamířila.

„Snad se z toho Sanko dostane. Uspala jsem ho lektvarem – hlavně proto, že se pořád vysiloval řečmi o tom, jak nás nechtěl zradit a jak si myslel, že máme v úmyslu dosadit na vernejský trůn ducha,“ prohlásila.

Knězův nešťastný nápad, který nakonec způsobil potíže jen Constarovi.

Kornéliin byl mnohem účinější. Opravdu oblétla všechny vojenské tábory. Nemusela je hledat, byla stále ještě jejich velitelkou a nechala se jimi prostě přitáhnout. Tenhle byl poslední. S nečekaně dramatickým (a některé důležité potíže nečekaně řešícím) vystoupením.

Kromě proslovu a Melvynovy obrany nepodnikla císařovna nic. Nepředvedla žádná další kouzla, neblýskla se žádnými dalšími efekty. V jednoduchosti je síla, příliš mnoho dalších dojmů by mohlo situaci proměnit v karneval. Takhle zůstala v myslích vojáků jediná scéna – a ta z nich jen tak nezmizí.

Stejně jako slova zavražděné panovnice, která se vrátila, protože ji země potřebuje. Ta pověst se právě rodila a byla vyprávěna na všech místech, jež duch navštívil. Přízrak se zdržel do chvíle, kdy vřava, vyvolaná bojem, začala utichat, v tu chvíli si už všichni pamatovali, co se stalo, a někteří měli i pocit, že viděli víc. Bílou královnu, která pouhým slovem odstranila černého rádce. Stíny pradávných rytířů, shromážděné za zářivou velitelkou, aby dodaly jejím slovům váhu.

Potom, jakoby ji někdo sfoukl, Kornélie zmizela.

Loupežník, léčitelka i atentátník se stáhli stranou, nikdo o ně nejevil přílišný zájem. Jen těžce raněnému Sankovi se věnoval polní lékař. Laurela mu nabídla pomoc a on ji vděčně přijal, byť dobře věděl, že o zranění zbraní ví podstatně víc, než civilistka z venkova. Druzi mrtvé, ale přesto přítomné císařovny mohli v tu chvíli chtít cokoliv.

Chtěli klid a nezájem.

Když jste očividně přátelé nadpozemských sil, je opatrný klid a ustrašený nezájem také přesně tím, co dostanete. Melvyn s Verserkem odešli do tmy na kraji tábora. Zastínění zásobovacími vozy, za neklidně podupávajícími koni pak čekali. A dočkali se. Bledá dívka se jim brzy zhmotnila za zády. Odpustila si nečekané pozdravení a nejprve na sebe upozornila zdvořilým odkašláním. Chvíli mlčeli, čekali jeden na druhého. První, kdo nevydržel, byl Melvyn.

„Vy teď… už odejdete?“ zeptal se opatrně.

„Patrně ano. Netoužíte snad po tom?“

Kornélie se teď k němu už nechovala povýšeně a posměšně. Hovořila s mladým mužem s přirozenou úctou. Jakoby uznala jeho sice trochu zvláštně provedené, ale přece jen zásluhy.

„Ne. Ano!“ přímá otázka ho zaskočila. Zakoktal se. I v myšlenkách, která nakonec ovládla ta nejvtíravější.

Opravdu chci, aby zůstala?

„Neděsím vás?“

Možná to byl osud, pomyslel si Melvyn. I když vraždu neomlouvá. Kdybych ji ale nezabil, nepoznal bych ji.

Otřásl se. Byly to zlé myšlenky.

Ale jen proto, že to o nich vím, mi z hlavy nezmizí, okřikl se vztekle.

„Zachránila jste mi život,“ řekl nahlas.

„Vy mně ne.“

Neznělo to jako chladná výčitka. Spíš škodolibě. Melvyn pozvedl ruce v podvědomém odmítavém gestu.

Já to přece nechtěl, chystal se říct. Neřekl. A nejen proto, že si tu ošklivou lež okamžitě uvědomil. Také proto, protože jak mávl, prošla jeho ruka Kornélií.

Ucukl.

Mohl se jí dotknout. Neměla skutečné tělo, ale nějaký odpor prostoru opravdu cítil.

Silnější, než kdy předtím. Nejprve – tam v údolí, kde poprvé narazil na vojáky – si jen namlouval, že do něho vrazila. Později se bál, že by mu mohla fyzicky ublížit. A teď doufal, že to není jen sugesce, a že se ho skutečně může dotknout. I on jí.

„Musím odejít,“ řekla po chvíli. „Takhle opravdu nemohu vládnout zemi.“

Laurela na ně mateřsky pohlédla.

„To musíte oba.“

„Chápu,“ odpověděl Melvyn.

Skutečně chápal. Stále byl královrah. To, že na poslední chvíli odvrátili válku neznamenalo, že se po snídani vrátí svět bez protestů do starých kolejí.

Politika.

O tu teď – a vlastně celou dobu – šlo.

„Nemáme se bát nástupce?“ zeptal se.

Opravdu ho to tížilo. Celý Melvynův útěk, který svým drastickým způsobem paradoxně zachránil situaci, by nebyl k ničemu, kdyby se Constarovy plány jen dostaly do jiných rukou.

„Bude to Krispin,“ prohlásila Kornélie. „Je v pořadí. Nikdy jsem ho neměla ráda – ale v téhle situaci má Vernea nakonec štěstí. Protože on má rozum. Něco už jistě ví – a zbytek se dozví od svých důstojníků. Myslela jsem, že on stojí v čele spiknutí. Možná by i stál, ale ne takového.“

„Nemůžete si být jistá.“ oponoval.

„Jsem. Prostě to vím. A kdyby ne, nějaké to zjevení v soukromí…“

Usmála se na Verserka, který jim teď naslouchal. Loupežník úsměv opětoval, hovořila jeho jazykem.

Znovu zavládlo ticho. Bylo tak nehlučné, jako se noc kolem oblékala do černé. Všichni věděli, co musí následovat.

„Rozejdeme se?“ řekl Melvyn nahlas to, co měli na mysli všichni.

„Ano,“ přidala se po chvíli Kornélie. Zřetelně, ne vzdálenou ozvěnou, s jakou hovořila až do svého výstupu na veřejnosti, „Teď,“ dodala.

Až do svého setkání s Melvynem, opravila svou předchozí úvahu o duchovu hlase Laurela.

Bylo to jen několik dnů. Ale když cokoliv končí, přichází nostalgie.

„Můžeme se setkat v mém domku,“ navrhla rychle.

Kornélie neodpověděla. Bledou tváří ale přelétl úsměv.

Potom nepatrně kývla.

A tak se neloučili, ještě ne. Jenom k dalšímu cíli museli každý svou cestou.

Císařovna a její vrah na ni vyrazili spolu a bez dalších sporů.

„Něco musíte vědět,“ zaslechla ještě léčitelka, jak Kornélie, která se obrátila a plynula prostorem pozpátku, tváří v tvář Melvynovi, říká: „Nenařídila jsem spálit ty chatrče jen tak pro nic za nic. Vyčistit celou čtvrť a nechat postavit těm lidem nějaké prosté, ale čisté bydlení vedle, bylo rozumnější, než kdyby se nemoci později rozšířily po celém Latmaru.“

Laurela se usmála. Osud někdy používá zvláštní metody.

„Jsem ti vděčná, žes mě do toho zatáhl,“ řekla loupežníkovi.

„Nemáš zač. Co teď my dva?“

„Počkáme do rána, abych se přesvědčila, kdy a jestli vůbec budeme moci převézt Sanka domů.“

„Jo. Ale tak nějak jste ze mě vy tři udělali na stará kolena filozofa. Nebo něco na ten způsob. Takže: proč nezmizela?“

„Sanko by ti to jistě vysvětlil. Pravděpodobně bude vědět hned o několika možných příčinách. Ale já si myslím…“

Odmlčela se.

„Možná má odejít, až by se skutečně naplnil její čas,“ řekla po chvíli zamyšleně. „Kdo ví, co vlastně bude. Jediné, čím jsem si jistá, je to, že už to bude její vlastní vůlí.“

Tma už je téměř stačila pohltit. Laurela stále ještě cítila Melvynovu únavu. Ne fyzickou. Jestli někdo splnil svůj úkol a odehrál svou roli, pak to byl právě on. Byly to dlouhé měsíce, možná roky, v nichž věnoval všechnu svou energii ne sobě, ale Verneji. Stejně jako Kornélie.

Temný stín mladého muže a bledý přízrak mladé dívky se léčitelce ztratil z očí.

Spojovalo je ještě něco.

Neměli – protože si ho neudělali – čas na sebe. Prožili ona krásná poslední bezstarostná léta starostmi o jiné.

Teď odcházejí spolu. A nějakou dobu – o tom byla přesvědčena – spolu nejspíš i zůstanou. Začnou si ten čas užívat. Nikoho jiného, než jeden druhého vlastně nemají. Leda by chtěli poslouchat moudra ženy, která si svůj čas užila a stále ještě užívá. Dva – a na stavu opravdu nezáleží – lidé. Chlapec a dívka, které osud vpravdě osudově svedl dohromady.

Sanko měl strach, že chceme posadit ducha na trůn. Možná jsme udělali něco mnohem zajímavějšího, usmála se v duchu.

Na téměř nepostřehnutelný okamžik znovu ucítila onu zvláštní mysl. Tu, kterou celou dobu spolu s Kornélií celou dobu vnímala. Teď už si byla jista, že to nebylo Kornéliino podvědomí. Císařovna mizela v noci, mysl zůstávala. Příliš obsáhlá na to, aby patřila člověku. Příliš velká, aby se mohla a musela pohybovat. Snad to byla sama země, která se cítila v ohrožení, možná budoucnost, která nechtěla být zničena. Cosi, co přivedlo Kornélii zpět.

Kdo jsi? zeptala se Laurela přímo.

Kdo myslíš? vědomí se vrátilo a odpovědělo otázkou.

Země? Budoucnost? zopakovala léčitelka své myšlenky. Pravda? přidala, protože jí přišlo na mysl, jakého obludného násilí se na ní Constaro se svými druhy mínili dopustit.

Záleží na tom?

Chtěla okamžitě oponovat. Její další myšlenka ale tu první vyhnala.

Pokud věci vzaly dobrý konec, pokud to stálo za to, pak vlastně ne, pomyslela si.

A stálo to za to? zeptalo se odevšad. Léčitelka se zarazila.

Musela se vzdát svého klidu. Musela putovat dlouhé míle, spát pod širým nebem. Setkala se s opravdu nebezpečnými lidmi.

Málem přišla o život. Měla to zapotřebí? Nejspíš ne.

Ale byl to život.

Rozhodně, odpověděla poté a šťastně se usmála.

 

KONEC

© 2018, napsáno 2017

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist