Bezejmenná stránka: Literárium

Moře, vílo, proč je jiné?

 

„Tohle nepřebiješ: když se zastavím, tak nemusím nijak zvlášť udržovat výšku. Prostě se vznáším ve vodě. Jde jen o vyrovnání váhy.“

„Když si najdeš dostatečně velký rozdíl teplot, tak tě konvekce taky udrží. Dokonce bez námahy postrčí nahoru.“

Malá květinová víla seděla na kameni, smáčela palce u nohou v pěně nepatrného příboje, rukama se zapírala, aby nesklouzla do kaluže mořské vody. Z té, kryta před nepříjemnými slunečními paprsky vyplavenou vodní travou, vystrkovala tlamičku zlatá rybka.

Daly se do řeči víceméně náhodou, respektive po chvilce rozpačitých omluv, jež víla adresovala vodnímu živočichu poté, co zjistila, že se neobrací se samomluvou k běžnému vodnímu obratlovci, ale ke tvoru příslušně inteligentnímu, který větám o vypoulených očích a komentářích o hloupoučké rybičce, co by – huš, huš – měla plavat pryč, nebo jí sežere čáp, rozumí. Omluvy víly, která se představila jako Žabinka, přijala ryba bez zbytečného divadýlka, sama pak navrhla otočit list konverzace, což přineslo dvě neutrální věty o počasí, následované tichem. Ne dlouhým, společné téma našly brzy.

Pohyb ve třech rozměrech.

Stejně jako Žabinka milovala létání, nedala ryba dopustit na vodní prostředí. Chvíli trumfovaly jedna druhou, potom se se shodly, že obě požívají privilegium, o němž se většině inteligentních bytostí jen zdají sny.

„Co tě sem vlastně přivedlo?“ zeptala se ryba, když si vyposlechla informace o louce, která někdy někomu připomíná zelený oceán.

Víla se zahleděla k horizontu.

„Moře,“ přiznala. „Četla jsem o něm a poslouchala vyprávění. Takže jsem k němu musela doletět. Přesvědčit se, jestli je opravdu takové.“

„A je?“

„Veliké,“ vydechla Žabinka. Názor, který si utvoří většina vnitrozemců, když poprvé stanou na pobřeží, byl u květinové víly posílen ještě tím, že i když vylétla tak vysoko, že pevnina začala připomínat spíš mapu, stejně konce vody nedohlédla.

„Jistě. Zvlášť pro vás skřítky,“ souhlasila ryba. Květinová víla po ní hodila pohledem.

„Víš, co je to skřítek?“ zeptala se hlasem s nepatrně temným nádechem.

„Jasně, že je znám,“ odpověděla ryba, „Parta jich žije kousek odtud v dunách na pláži. Popichují lidi, když se tam nějaký v noci ukáže.“

„Jsem víla,“ upozornila Žabinka.

„Já jen, že jsou zhruba stejně velcí,“ omlouvala se ryba. „Občas do vody vlezou. Tedy spíš jeden tam druhého hodí. Plácají se na hladině, prskají a nadávají.“

„Neprskala bych,“ řekla víla a zavřela oči. „Ani nenadávala.“

„Což je základ bezproblémového plavání. Zbrklé pohyby tě možná udělají zajímavým, ale taky tě rychle pošlou ke dnu. Jinak, než chceš. Už ses někdy potápěla?“ zeptala se.

„Ne. Chtěla bych si to vyzkoušet,“ vzdychla Žabinka toužebně, „Vidět všechno zevnitř. Zažít vlny. To je asi dost divoké, viď?“ vrátila zasněný pohled z horizontu zpět k rybě, „Když se tak převalují a pění.“

„Pod hladinou ani ne,“ zamítla ryba. „Ale takový vír,“ navázala okamžitě, „to je něco jiného.“

„Vír?“

„Máme tu místo v moři, kde se voda zničehonic zamotá do takového trychtýře, točí se a strhává, co se k ní přiblíží. Vcucne i lodě!“

„Počkej, já vím, co je to vír. Ale – lodě?“

„Fakticky. Měla bys to vidět.“

„To bych musela být ty,“ vzdychla víla.

Ryba po těch slovech vystrčila ještě víc hlavu z vody.

„A víš, že by to šlo,“ prohlásila. Vyhrkla tu větičku příliš rychle na to, aby vnímavějšímu posluchači nevytanulo na mysli jisté podezření; víla ho kupodivu nepojala, protože v zasnění sdělení nejprve přeslechla. „Mohla bych se s tebou prohodit. Poslední dobou toho stejně nemám moc na práci, takže si klidně můžu vzít krátké volno.“

„Jenže takové kouzlo neumím,“ povzdechla si Žabinka. Byla to pravda. Dokázala hodně, ale transformace i výměna myslí byla úroveň vysoko nad schopnostmi lučního tvora.

„Jenže já ano. Jsem přece Zlatá rybka. Je to tvé přání?“

Domluvily si dvacetičtyřhodinovou lhůtu. Žabinka věděla, že kouzlo – protože nešlo o kletbu – by záhy vypršelo i bez ní, ale pevně daný termín setkání ušetří obě případných nepříjemných situací. Nechtěla ochotnou rybu zklamat.

„Nebudu daleko, jen tamhle v dunách,“ prohlásila Zlatá rybka, když  učinila několik pokusných kroků. Mávla křídly a vznesla. „Ahoj. Tedy: Větru zdar!“

Žabinka se pokusila kývnout. Hlava, pevně spojená s tělem, jí to neumožnila. Zamávala tedy levou ploutví. Zlatá rybka už ji nevnímala, třepetala se na místě, opatrně zkoušela vyletět výš, klesnout, změnit směr. Přitom si prohlížela ruce i nohy a snažila se upravovat vlasy. Zřítit se při téhle produkci se jí naštěstí nepovedlo. Po chvíli se kostrbatým letem vydala podél pobřeží. Víla – teď tedy navenek příslušnice nadtřídy Osteichthyes – okřikla nepatrnou obavu o zacházení s jejím původním tělem, a v oblaku nadšených růžových myšlenek se ponořila.

Svět pod hladinou ji rozhodně nezklamal. Byl opravdu odlišný od toho nahoře. Voda zkreslovala vzdálenosti i perspektivu. Měnila barvy.

Byla úžasná.

Žabinka se nejprve dlouhou dobu jen vznášela na místě, pomalu se otáčela a zírala. Potom si uvědomila, že takhle nic neuvidí, že ji nejvýš připluje okukovat nějaký stejně zvědavý mořský živočich. Pohnula se tedy. S udržením polohy to ale nebylo tak jednoduché, jak rybka tvrdila. Tělo sice vědělo, co s obsahem měchýře, aby neklesalo, mysl, která přišla z jiného prostředí, ale při sebemenším pohybu pobídla ploutve k pohybu. I v tom byla potíž, víla byla zvyklá používat křídla a ruce zvlášť, což propůjčené tělo nedokázalo, protože nemělo jak.

Chvíli se motala na místě, teprve poté, co sama sebe přesvědčila, že jí plavání jde dobře, dodala si odvahy a vyrazila od pobřeží vstříc širému moři. Měla přece jen pouhý den a noc na to, aby ho celé prozkoumala! Pustila se dolů ke dnu, k písku a kamení, mezi vznášející se vodní trávy. Okukovala kraba, který ji ostentativně ignoroval minul Žabince směšnou boční chůzí. Propletla se mezi podivnými oranžovými kalichy (podle všeho nešlo o podvodní flóru, necítila z nich  ani nic takového, jako z vodních trav doma v potoce). Vyhnula se podezřele se vlnícímu písku. Vystoupala až k hladině a znovu klesla ke dnu. Každým tempem byl její pohyb jistější a čím dál tím víc se mohla soustředit na okolí. Musela se pochválit za neustále aktivní kousek mysli, který při tom všem obdivování pohybu a prostředí stále upomínal na možná nebezpečí. Příliš úzké otvory. V některých místech sílící vodní proudy. Pravděpodobnost výskytu něčeho velkého, co by ji chtělo přidat na jídelníček. Žabinka sice počítala s určitým privilegiem, jehož se Zlaté rybce ve zdejších vodách jistě dostává, sama ale z vlastní zkušenosti věděla, že realita hraje různé hry. Proto také raději obrátila na opačnou stranu, než dlouhý stín bachraté ryby, loudající se nahoře pod hladinou.

Na směru ostatně nezáleželo. Všechny strany slibovaly něco zajímavého, ať to byla skupinka medúz, vznášející se po její levici, šedozelené bochníky čehosi živého pod ní, nebo korálky bublinek, jež prokvetly vodou napravo. To, že si vybrala přímý kurz, ale nebyla jen nejjednodušší volba: ve směru jímž velmi opatrně plula, totiž Žabinka objevila něco, co upoutalo její pozornost o něco více, než ostatní vjemy.

Ve vodě se vznášela mořská panna.

Žabinka se zarazila. Představovala si dámy s rybím ocasem jako vodní verzi víl. Ne květinových. Těch skutečných bohyň přírody. Ale dívka, na kterou narazila, nevypadala nijak vznešeně a nepřístupně. Netvářila se ani přísně, ani blahovolně. Pozorovala život na úpatí velkého balvanu, jehož vrchol téměř vystupoval na hladinu. Dlouhý a elegantní zelenkavý ocas, nahé paže ozdobené síťovými náramky. Tmavé vlasy, měnící odstín při každém zavlnění.

Žabinka ji několikrát obeplula. Snažila se chovat jako ostatní rybky, držela se ve stejném směru jako skupinka stříbřitých štíhlých sardelí. Synchronizovaný obrat, který provedly, když mořská dívka náhle mávla ocasem, ale nezvládla.

Slečna s rybími končetinami si jí okamžitě všimla.

„Ahoj,“ zaznělo Žabince v hlavě. Lekla se.

Mořskou pannu reakce zaujala. Zelené oči se na Žabinku zkoumavě upřely.

„Ty nejsi tak docela ryba, co?“ řekla poté.

Nebyl to dotaz, jen zdvořilostní upozornění, návštěvnice se proto rozhodla raději přiznat. Otevřela tlamičku, plnou výmluv, jimiž chtěla mořskou pannu zahltit a přimět k názoru, že k výměně těl došlo nešťastnou náhodou, a že víla celou dobu pátrala právě po někom jako je ona, aby jí pomohla z vody ven, vřelé díky a k vašim službám, ráda pomoc oplatím.

Ozvaly se jen hučivé pazvuky.

„Nemluv. Soustředěně mysli. Telepatie je tady pod hladinou výhodnější,“ poradila mořská panna.

„Jsi skutečná květinová víla z louky na souši?“ otevřela překvapením doširoka oči, když se Žabinka představila. „A co děláš tady?“ vyhrkla hned na to.

„Poznávám moře,“ přiznala převtělená návštěvnice.

„No to je skvělé!“

Výmluvy byly okamžitě zapomenuty. Na druhé straně i útes. Mořská panna připlula ještě blíž, skoro na dosah.

„Já se jmenuji Dora. Po prababičce,“ řekla. „Opravdu ses sem vydala  poznávat?“

Byla to velmi nevěřící myšlenka. Vílu její tón trochu urazil.

„Jasně, že toho chci hodně vědět,“ odsekla. Smířlivěji, protože si uvědomila, že je vlastně na návštěvě, přidala vysvětlení: „Tolik jsem toho pozorovala, hodně slyšela, ale o oceánu vždycky jenom útržky. Viděla jsem spoustu obrázků lodí ve vlnách, mořských oblud a ostrůvků s palmou, bylo to hezké, jenže jenom nakreslené. Chci poznat, jak moc je oceán jiný. Mám tolik otázek. Víc, než nějaký otravný synovec.“

„Tak se ptej.“

Žabinka se nenechala dlouho pobízet.

„Fakticky tu je na dně mlýnek a mele sůl? A proto je moře slané?“

„Jistě,“ souhlasila Dora. „Ale to bys musela hodně na sever, k Pytlovině. Tady máme slanou vodu, protože odtud směrem na západ se z puklin tektonického zlomu vylévá do vody láva a rozpouští horniny středooceánského hřbetu.“

Víla nechtěla přiznat, že z poslední věty nerozuměla prakticky ani slovu. Jenže nemyslet si to, nebyla zvyklá. Odpověděl jí myšlenkový povzdech.

„Tak něco zábavnějšího. Plavou tu velryby, které dokážou zhltnout člověka. Některé i celou loď.“

„Tohle vím,“ rozjasnila se Žabinčina mysl. „Námořníci si na jejím hřbetě rozdělají oheň a ona se s nimi potopí. Přijde mi to trochu přitažené za vlasy, i když v našem světě je samozřejmě možné všechno.“

Mořská panna se ušklíbla.

„Ale tu historku o spolknutém člověku znám. Je to metafora,“ pokračovala po krátkém oddechu víla, „Hodně starý příběh, který ukazuje, že odpovědnosti se nevyhneš. Spíš by mě zajímalo, jestli opravdu existují ryby, které dokáží létat, a jestli je tu opravdu vír, co místo domů odnáší lodi. Abys věděla, já už nějaké vodní víry viděla, tam u nás doma, a ty dokázaly nejvýš tak strhnout malé dítě. Takže ano, obludy chápu, už jsem jich dost viděla, ale ten vodní úkaz, ten by mě opravdu zajímal.“

Dora zbystřila. Převlečená víla nespíš prošla jejím vstupním testem.

Pokynula rukou.

„Poplav. Ukážu ti ho.“

Nečekala na potvrzení a vyrazila. Jedním ladným mávnutí ploutví nechala Žabinku daleko za sebou. Víla zamrskala svými novými končetinami, zatočila se kolem všech tří os. V náklonu na levou stranu se ploužila za průvodkyní. Zaklela.

Dora se otočila. Zastavila a počkala, až k ní víla dokličkuje.

„Jak to, že ty tak elegantně plaveš? Mě to pořád nejde. Ty s tím tvým rybím ocasem jen jednoduše mávneš – a už letíš. Já s ním mrskám – a motám se,“ zeptala se naštvaně Žabinka.

„Možná proto, že ten můj není rybí,“ řekla Dora.

„Vážně?“

Ironii víla schovat nestihla. Mořská panna ji ale širokým úsměvem vrátila zpět.

„Jak hýbeš tím svým?“ zeptala se.

Žabinka sebou mrskla.

„Normálně doleva a doprava.“

„A já?“

„Norm... Nahoru a dolů!“ uvědomila si.

„Jaký má tvar?“ pokračovala Dora. Ale nechtěla novou kamarádku dlouho trápit. „Souměrný, jak vidíš. To ryby nemívají. Spodní částí je vodní lid podobný delfínům a tuleňům, ne rybám.“

„Proč?“

„Protože máme blíž k lidem, čili k savcům. Můžeme nad hladinu. Na břeh. Daleko na jihu, v teplých mořích, jsou ovšem mořští lidé jiní, připomínají žraloky, ale tady ne.“

„Co je to žralok?“

„Velká ryba, tedy vlastně ne tak docela ryba, ale málokdo ten rozdíl pozná, s tlamou plnou zubů.“

„Štika,“ převedla si víla informaci na známou veličinu, aby si urovnala myšlenky. Dora kývla.

„Je to jen otázka cviku,“ řekla pak. „Na tvaru zas tak moc nezáleží. Vidíš tamhletoho mořského koníčka?“ ukázala. Žabinka vykulila rybí oči, když spatřila podivného tvora, který měl se čtyřnohými lichokopytníky společné snad jen sklenutí šíje.

„K pohybu používá hřbetní ploutev. Ocas má, na rozdíl od ostatních ryb, chápavý. Přidržuje se jím mořských řas. Nebo kamínků.“

„Tohle je ryba?“ podivila se víla.

„Jistě.“

Myšlenkový prostor zaplnilo několik nadšených citoslovcí. To, které hlahol zakončilo, ale kupodivu nepocházelo z Žabinčiny mysli.

„Líbí se mi tady,“ řekla víla. „Je to tady úplně jiné. Zvířata a rostliny a kraj. I vy.“

„To ano. Nohy a křídla jsou ti pod vodou prakticky k ničemu.“

„Myslím tím, že jste rozhodně chytřejší, než většina květinových víl,“ přiznala Žabinka, „Ty se totiž zajímají jen o to, jak se efektně předvádět. Na ploutvích by je zajímala spíš barva, než původ.“

„To si myslíš? Tak abys věděla,“ myšlenky mořské panny dostaly smutný nádech, „U nás je to úplně stejné. Žádnou mojí sestru i sestřenici ani v nejmenším nezajímá, že mořský vír, co ho chceš vidět, vzniká proto, že se tu díky reliéfu dna při odlivu zvedne hladina. Ony se většinou starají jen o mladé námořníky,“ povzdychla si Dora. „Ukazují se jim, svádějí je, to se pak lidi nesmí divit, že tu ztroskotávají i velké lodě. A je to nakažlivé. Chytla to od nich i naše Zlatá rybka, věřila bys tomu? Na jedné písečné pláži tady na pobřeží žijí píseční skřítci. Přes den většinou vyspávají, v noci se potloukají po břehu. Pořádají mejdany, nebo vyrážejí do kraje. My si jich nijak zvlášť nevšímáme, protože – promiň – jsou pro nás trochu malí. Pro ni tak akorát. Může na nich oči nechat. Prý: jak jsou vtipní a zábavní, a: kdyby měli žábry, pak by náš potěr byl dokonalý.“

Chvíli pluly obě v myšlenkovém tichu zborcené katedrály optimistických představ. Nadšení, které se před chvílí přeneslo z jedné na druhou, bylo to tam.

„Mohla bys mi tedy ukázat to místo, kde vzniká ten vír?“ zeptala se po chvíli Žabinka opatrně. Dora na místě zastavila.

„Ty bys ho vážně chtěla vidět? Ono tě to opravdu zajímá?“

Čtené myšlenky se utajují hůř než nevyřčená slova. Víla ale nemusela nic předstírat. Vidět velký vodní vír a ještě zjistit, jak vzniká, bylo rozhodně přitažlivé. O své se ale přihlásil slabý opatrný hlásek kdesi na periferii mysli. Žabinka si vzpomněla na úsilí a čas, strávený cestou na toto místo. Rozhlédla se.

„Není to daleko?“

„Vezmu tě do dlaní,“ navrhla Dora. Nečekala na souhlas, chytila Žabinku a přitiskla si ji na prsa. Potom vyrazila.

Až do té chvíle se víla domnívala, že plavání je sice skvělé, ale oproti létání příliš pomalé. Rychlost, kterou teď cítila, by ale zahanbila i některé ptáky. I když prakticky nic neviděla, oddala se pohybu celou svou myslí, aby si ho užila. Žabinka rychlost milovala. Jen malinký kousek vědomí, který si jako jediný dal studenou sprchu, aby spláchl ono neřízené nadšení, se ji snažil varovat. Jeho hlásek byl ale natolik slabý, že si nedokázala uvědomit před čím.

Exkurze do vzdálenější oblasti zálivu byla opravdu zajímavá. Prohlédly si les velkých chaluh. Viděly dno, které dokáže zatočit vodou (vír samotný v ten čas v provozu bohužel nebyl, smršť Dořina výkladu ale nakreslila Žabince až příliš komplexní obrázek). Fandily u závodů krabů, obhlédly perlotvorky (na téhle straně oceánu velmi vzácné, nikdo o nich prakticky neví, tak prosím o diskrétnost). Pozorovaly, jak se rybí potěr učí schovávat.

„Moře je úžasné,“ rozplývala se Žabinka, „Oceán je opravdu jiný, než náš svět.“

Dora ji pozorovala se šťastným úsměvem.

„Abych byla přesná, tohle ještě skutečný oceán není,“ nevydržela, „Tomuhle dnu se říká pevninský práh, nebo taky šelf. Pravá hlubina je daleko odtud. Podmořské kaňony, hory mnohokrát vyšší, než na souši, Sopky, hluboké příkopy. Ty vznikají úplně jinak, než kaňony,“ pokračovala, když zaslechla vílinu ještě nezformulovanou otázku.

„Ne, že bych to tak úplně chápala,“ potvrdila Žabinka. „Ale  zajímavé je to určitě.“

„Viď?“ potěšila se mořská panna, „Když poplaveme ještě kousek dál, tak uvidíš něco trochu jinak zajímavého. Ale rozhodně taky zajímavého,“ slíbila.

Víla natěšeně vyrazila. Následovala Doru, která ji vedla výš k hladině. Když se přehouply přes dlouhou vrásu, zjistila Žabinka proč. Ze dna pod nimi se šklebila velká černá díra. Ačkoliv to nedávalo smysl, pocítila náhle závrať. Dora to poznala.

„Tam dole spí Kraken,“ prohlásila.

„Co to je?“ zeptala se víla nejistou myšlenkou.

„Pán moří. Tedy: ona je to nejspíš obrovská krakatice. Ale vypráví se, že až se probudí, zvedne celé mořské dno a zatopí pevninu.“

„Páni!“ vydechla Žabinka.

„Což je ale pověst, kterou si vymysleli Tritóni. Ve skutečnosti jsou krakatice nebezpečné jen v hlubinách, tady nahoře je roztrhá tlak. Pokud je tam dole opravdu něco mocného, pak tedy já si myslím, že by  mělo vypadat jako velký ještěr. Takový, co dokáže vystoupit na pevninu, postavit se na zadní a chrlit oheň. Nebo něco takového. Navíc je takhle díra moc blízko břehu. Poplav.“

Mořská panna nenechala vílu vydechnout. Vydaly se kolem potencionální krakenovy jeskyně opatrným obloukem, chvíli pluly pomalu a tiše, než si Dora všimla tmavého stínu v dálce.

„To máme ale štěstí,“ prohlásila. „Tamhle je keporkak. Viděla jsi někdy keporkaka?“

„Jak bych mohla?“ zeptala se Žabinka rétoricky. Obrovského živočicha s bílou čelistí, dlouhými bílými ploutvemi a širokým ocasem sledovala s nedůvěrou.

„Nemusíš se bát, je daleko. Víš, co je zajímavé?“

„Nech mě hádat. Není to ryba.“

Věděla, jakou dostane odpověď a měla radost, že dokázala zužitkovat před chvílí získanou informaci.

„Máš pravdu, není. Je to velryba. Musí se čas od času vynořit, aby se nadýchla vzduchu. To ale nemyslím. Ona zpívá. Pod vodou. Poplaveme za ním, třeba to uslyšíme.“

Žabinka se zarazila. Cosi se jí snažilo něco říct. Zpívající není-to-ryba ji zaujala, cítila ale, že tohle její podvědomí nezkouší napovědět. K řeči se nakonec nedostalo nic, velryba bez zvukových projevů zmizela v hlubině. Mořskou pannu ignorance nepotěšila, ovšem bez námětu dlouho nezůstala.

„Škoda. Třeba příště. Podívej tamhle,“ ukázala Žabince na písčité dno. Ležel na něm vrak velké lodi.

„Tohle místo taky stojí za to,“ pokračovala Dora ve výkladu,  „Všichni si myslí, že lodě ztroskotávají ve víru, ale nejnebezpečnější část plavby začíná tady, před vstupem do zálivu. Tohle už je skutečný oceán.“

A já jsem skutečně daleko, došlo konečně víle, co se jí snažilo už hezkou chvilku připomenout. Od místa, na němž mě bude zanedlouho někdo čekat.

Vzdálenost rozhodně trefit nemohla, proto se Žabinka snažila odhadnout čas. Vycházel jí zatím docela v pořádku. Jenže Dořino nadšení, které bezpečně strhlo i vílu, hrozilo proměnit se v nekonečnou exkurzi podvodním světem. Zajímavou cestu, na jejímž konci ale bude Pozdě.

„Asi bychom se měly vrátit,“ navrhla.

„Proč?“

„Abychom to stihly včas.“

Mořská panna ukázala dolů.

„Podívej na dno. Víš, mořské okurky někdy vyvrhnou své vnitřnosti, aby lovce zahnaly.“ otočila kormidlo řeči. „Nebo dokonce zabily.“

„Okurky?“

„Tak jim říkají lidé. Hele, já si taky někdy ráda popovídám s nějakým námořníkem. Jsou tu samozřejmě živočichové, ty okurky. Sumýši. Tudy,“ ukázala.

„Ke břehu?“

„Ne. Podívej tamhle. Ta loď se nejspíš dostala v bouři daleko od obvyklé trasy. Nejspíš si prorazila trup kus odtud na útesech, ale vítr ji zahnal až sem, do klidnějších vod, kde klesla pod hladinu. To není důležité. Tedy – není důležitější, než to, co ti za chvíli ukážu. Poplav.“

Žabinka zůstala na místě. Počítala. Sama to zpátky rozhodně nezvládne.

„Je to zajímavé, ale nemohla bys mě, prosím, odnést zase ke břehu?“

Dora mlčela. Víla se otočila a demonstrativně vyplula směrem, jímž cítila pevninu.

„Fakt nechceš vidět poklad?“

Žabinka provedla ostrou levou zatáčku.

„Oni jsou tu lidi? Nebo draci?“ zeptala se.

„Drahé kameny a zlato neshromažďují jen oni. Ale hlavně tu jsou vraky lodí, takže se tu poklady hromadí jaksi samy o sobě.“

Neznělo to příliš jistě.

Mrknout na šperky a hromadu zlata se můžu, řekla si víla. Nijak zvlášť se tím nezdržíme. Ale pak už musím opravdu zpátky.

Ztroskotaná loď byla zajímavá sama o sobě. Ležela na boku, pahýly stožárů trčely do strany. Viselo z nich několik lan, které už stačily obalit slávky. Nad kýlem na pravoboku (teď ovšem mířícím vzhůru) se šklebil velký otvor.

Žabinka se zarazila. Na souši potíže s uzavřenými prostory neměla. Ve vodě si ale nebyla tak jistá.

Dora ji povzbudivým úsměvem pobídla. Vpluli do vraku. Otvorem i mříží, kryjící palubní proluku, padalo dovnitř dost světla na to, aby se návštěvnice mohla kochat pohledem na nashromážděné bohatství. Představy ovšem bývají jedno a skutečnost druhé. Předpokládala pohoří, navršené v mocných vrstvách zlatých mincí, šperků a na zakázku vyráběných chladných zbraní, po jehož svazích by se nad hladinou mohla klouzat.

„Tedy...“ prohlásila nejistě. Mořská panna odpověděla stejně nejistým rozpačitým úsměvem.

Poklad tu byl. Ale správně pokladově nevypadal. Byl tak nějak uspořádanější. Na první pohled chudší. Žabince se do předních řad myšlenek prodírala ta, která chtěla víle sdělit, k čemu soubor předmětů přirovnat.

Nestihla to.

Sotva se přiblížily k nejbližší hromádce, zvedlo se v její blízkosti dno. Nahrbilo se a aby ukázalo, že opravdu nejde jen o náhodný pohyb uloženého materiálu, pohnulo se k návštěvnicím. Nebyl to ani vyděšený úprk v bezpečí vraku ubytovaných ryb. V šedé hromádce se otevřelo velké oko.

Mořská panna reagovala pudově a tudíž okamžitě.

„Tamhle!“ zavelela a ukázala k tmavé kulaté díře na druhé straně.

Nebylo to daleko ani pro v plavání nejistou Žabinku. Dora ji ostatně tlačila před sebou, takže než si víla stačila srovnat v hlavě, že na ně cosi nečekaně zaútočilo, byla na druhé straně mořskou vodou a drobnými korýši impregnovaných prken.

Otvor za nimi zakryla silná hadice, plná velkých přísavek.

„Kraken!“ vyjekla Žabinka.

„Něco horšího. Chobotnice. Musíme rychle odtud!“

Žabinka se nenechala dlouho pobízet. Otočila se k chobotnici zády a vyrazila. Držela se stěny, pátrala po skulince, jíž by se aspoň ona protáhla ven. Ale nenašla nic. Místo, na němž se schovaly, byl prostor pro zátěž.

Byly v pasti.

Otvor zakrylo velké oko a chvíli je pozorovalo. Potom zmizelo, ani jedna z uvězněných dívek ale nepochybovala o tom, že se nevzdálilo nikam daleko.

To, že momentálně nedisponovala volbou svobodně odejít, Žabinku tolik nerozčilovalo. Už si na podobné zvraty osudu v podstatě zvykla. Mrzelo ji něco jiného. Její vlastní slovo.

„Chudák rybka,“ povzdychla si, „Kdo ví, co si o mně pomyslí, když se mě nedočká. Možná už teď nešťastně postává na břehu a čeká, že se každou chvílí vynořím. Viď?“

„Neřekla bych,“ pronesla Dora nepřítomně. Snažila se z bezpečné vzdálenosti od otvoru zahlédnout na druhé straně jejich věznitele.

„Jak to myslíš?“ zbystřila víla.

„Tamhle je,“ prohlásila mořská panna po chvilce ticha spokojeně. Potom se otočila k Žabince.

„Zlatá rybka? Nejsi první, kdo jí skočil na lep. Na jaře si vyměnila tělo s králíkem, co blábolil o nějaké šlechtičně. Pořád: přijdu pozdě, přijdu pozdě. No, rozhodně přišel. Čekali jsme na ní tři týdny. Zkoušela to i na jednoho rybáře, ale ten, že se nejdřív musí poradit. Takže když se na pobřeží neukážeš, s chutí se na to vymluví.“

Víla odplavala k opačné stěně. Kulatá skvrna, kterou tam zahlédla, nebyla díra po suku.

„No, tak se jí to povedlo,“ vzdychla.

Takže se můžu vymluvit i já, napadlo ji vzápětí. Zachovat se jako potvora a zahrát tu poctivou, která trne hrůzou, co se asi chudince rybičce na souši mohlo stát, že tak dlouho nepřišla, a která vůbec, ale ani v nejmenším nepodlehla lákavé nabídce a nenechala se odvléct bůhvíjak daleko od břehu.

Myšlenky se zastavily.

Lákavé nabídce?

„Tys to udělala schválně,“ zaječela na Doru. „Máš mě tu zdržet! Aby si ona mohla užívat. Jste domluvené!“

„Prosím?“

„Mořské panny se rády předvádějí, povídalas. Je to vidět. Předváděla jsi mi všechny ty zajímavosti a krásná místa, abych ztratila pojem o čase.“

„Já? Já bych –“

Žabinka se nenechala přerušit.

„Aha! Tak proto ses vůbec nepodivila tomu, že vlastně nejsem zlatá rybka.“

„Ano. Protože tu rybu znám. Bylo mi jasné –“

„No právě! Spolčily jste se. Co ti nabídla? Mělas mě strčit do toho zatraceného víru, viď? Odvést sem, k chobotnici, abych porušila dané slovo. Co se stane teď?“

Mořská panna strnula. I v šeru bylo vidět, jak zbledla.

„Ale to není pravda,“ škytla. „Já... tedy: já můžu za to, že jsme teď tady. Ale neudělala jsem to schválně. Já ani nevěděla, že tu nějaká chobotnice je. Nemám je ráda. I ten poklad jsem jen odhadovala.“

Málem se rozplakala.

„Ano, chtěla jsem, abys tu zůstala. Ale ne kvůli nějaké pitomé zlaté rybě. Abych měla skutečnou kamarádku, někoho, kdo se zajímá o víc, než jen o kluky. Někoho, kdo má radost, když se dozví něco nového.“

Víla se zarazila. Cítila, že tentokrát mluví mořská panna opravdu pravdu. Zdržet ji, koneckonců, mohla Dora jinak a mnohem bezpečněji. Jenže její cíl, byť byl prakticky stejný, měl jiný účel.

Proto jsme se pustily až sem, aby mě přesvědčila, že je to tu mnohem jiné a mnohem zajímavější, než nad vodou, uvědomila si Žabinka. Pokus, od něhož si nemohla nic slibovat.

Já bych vlastně využila situaci naprosto stejně, přiznala. Takže jí vlastně nemám co vyčítat. Určitě ne teď, když jsme obě v potížích. Poslední, co potřebujeme, je hádkami ztrácet čas.

Čas jim ale ubíhal tak jako tak.

„Problém s chobotnicemi je ten, že jsou příliš chytré. Tedy: příliš chytré v rámci mořské fauny,“ řekla mořská panna, když už po několikáté opatrně vyhlédla z otvoru ven. Víc se neodvážila.

„A majetnické,“ dodala. „Nemám je ráda. Chytré, to ano,“ zopakovala, „Ale jen pro sebe.“

 Hlavonožec ležel poblíž jejich vězení. Jestli dává pozor na zajatce, uvažuje o svačině, nebo spí, Žabinka nepoznala. Dořina opatrnost se ale přenesla i na ni.

„Co budeme dělat?“ zeptala se. „Co platí na takovéhle obludy? Co s ní provedeš?“

„Já? Ty bys ji mohla zahnat nějakým kouzlem,“ navrhla mořská panna. Její družka v neštěstí chtěla v odpověď trochu vztekle prsknout, ale vyšel jí jen fatalistické povzdechnutí: „Copak jsem kdy měla s něčím takovým co do činění? Tohle není moje prostředí, tady musí pracovat mořská magie.“

„Já ale nemám čarovnou moc jako ty,“ řekla Dora, „Jsi víla.“

„Květinová,“ pronesla Žabinka ještě odevzdaněji. „To víla je spíš jen takové hraní si se slůvky. Víc jsem asi skřítek, jak si myslí ta opravdová Zlatá rybka.“

Všechno je někdy poprvé. I přiznání si něčeho, co se nám nelíbí. Na zoufalé situace se Žabinka stávala pomalu ale jistě odbornicí, jenže tentokrát se do toho stavu dostala v jiném těle a v prostředí, které absolutně neznala.

Kdybych tak mohla být zpátky na břehu, zatoužila.

Co by se vlastně stalo, kdyby mě tu něco sežralo? Může vůbec Zlatou rybu něco zhltnout? Je to přece jen tvor nadaný kouzelnou mocí.

Jsem to já, uvědomila si Žabinka. A přeji si, abych byla – abychom obě byly – zpátky u kamene, kde jsme se poprvé potkaly. Právě teď.

Teď!

Povídám: teď!

Jak se zdálo, schopnost plnit přání si vzala ryba sebou.

Dora Žabinku při té myšlenkové gymnastice upřeně pozorovala.

„Nepůjde to,“ řekla víla a zalitovala, že v téhle podobě nemůže nešťastně zavrtět hlavou.

„Dobře. Když nám nepomůžou kouzla, tak na to prostě musíme z druhé strany,“ prohlásila mořská panna naopak vesele. „Jsme dvě chytré holky, ne?“

Možná to byl optimismus, probuzený ze zoufalého přinucení, ale zabral. Žabinku ono tvrzení nejen potěšilo, ale také uvolnilo. Což znamenalo, že pro chvíli hodila její mysl strach za hlavu.

„Kdybychom ji dostaly sem, aby nebyla mezi námi a tou dírou ven, možná bychom mohly využít momentu překvapení a utéct,“ navrhla bezprostředně. Dora zavrtěla hlavou.

„Na to zapomeň.“

„Plave rychle?“

„To si piš,“ odpověděla zachmuřeně mořská panna, „Sice jen chvíli, ale na to aby nás dohnala, to stačí.“

„Potom potřebujeme aspoň na chvíli něčím odvést její pozornost. Abychom získaly náskok.“

„Ano, to je dobré. Kdybychom vyrazily stranou a potom zahnuly, ona se požene za námi – a možná se praští o stěnu a nechá toho. K tomu ale opravdu potřebujeme náskok. Aby viděla, kam míříme a měla čas za námi vystartovat.“

Doře se její úvaha, rychle přetvořená v plán, líbila. Až na jeden jediný, zato zcela zásadní nedostatek.

„Čím ale chceš zaměstnat velkého hlavonožce? Navíc na místě, na němž si musí všimnout, že utíkáme?“

„Copak já vím? Vypadám jako ryba – ale jsem shora. Kdybys chtěla vědět, kdy a kam správně vysadit jahodníky, které ostružiny mají nejdelší trny, nebo jak se zbavit jezevce, pak jsem tvoje víla. Ale tady ne.“

„Jak se zbavíš jezevce?“ zajímala se Dora.

„Těžko,“ odsekla Žabinka. „Proč vlastně sbírá tyhle věci?“

„Chobotnice to láká. Jejich inteligence v tomhle případě přechází v hamižnost. K tomu ani nevědí, k čemu by bohatství použily. Prostě rády sbírají třpytivé předměty.“

„Jako straky!“ souhlasila víla. Hned nato se ošklivě zamračila. Možná jsme dvě chytré holky, co je ale jisté, že spolehlivě odvést naši pozornost dokáže kdeco.

Zapomeň na straku, ty huso, zakřičela na sebe.

A proč? odpověděla si okamžitě a drze.

Protože! A protože ptáci nejsou pod vodou... Straka?

Jsme chytré.

Ani se nedochválila, a už sdělovala mořské panně plán.

„Odlákáme ji něčím lesklým. Využijeme její vlastní chtivost proti ní samé.“

„Jasně. To je ta nejjednodušší cesta. Prostá řešení jsou nejefektivnější. Ale,“ Dořiny myšlenky se opět vrátily k zoufalému smutku, „Kde tady něco takového seženeme?“

Asi bych se takhle chovat neměla, řekla Žabinka sobě samé, protože tohle není moje tělo.

„Zlatá šupina by nestačila?“

Dora se na ni zadívala. Pak kývla.

„Tak do toho!“ nastavila víla-ryba bok. Mořská panna váhala. Potom ale mrkla ven na chobotnici, zamračila se a natáhla ruku.

„Au!“

„Uslyší nás?“

„Musíme v to doufat. Jinak...“

„Jinak co?“

„Jinak přijde na řadu pantomima. A já moc dobře neumím předstírat, že otevírám neviditelné dveře.“

Plán, který narychlo spíchly, počítal s tím, že je chobotnice pozoruje. Že naslouchá. Lepší nevymyslely.

Myšlenkovým prostorem zaznělo teatrálně zoufalé:

„Teď mi ta VÝROČNÍ ZLATÁ MINCE někam upadla!“

Šupina se zaleskla ve světelném sloupu. Snesla se ke dnu. Chvíli se nedělo nic. Až v okamžiku, kdy si víla – protože tak to v příbězích musí být – pomyslela: Tak nic, zkusím se prokousat obšívkou, se věznitelka pohnula. Chapadla zmizela. To znamenalo, že se zabývají mimo zorný úhel něčím na dně pod otvorem.

„Teď!“

S Žabinkou pevně v dlaních vystřelila Dora jako torpédo. Nejkratší cestou ven z vraku. Než zmizela v ohrádce prstů, zahlédla víla hlavonožce, jak leží vedle vyrovnaných dlouhých tyčí a jedno z jeho chapadel prosívá drobné předměty. Moment překvapení, jak plánovaly, účinkoval. K cestě na svobodu zbývalo jen několik mávnutí ocasem a chobotnice se ještě ani nezvedla ze dna.

„Jupí!“ zajásala víla.

Předčasně.

Nebyly jediné dvě chytré holky v okolí.

Chobotnice je nezačala pronásledovat. Jen počkala, až mořská panna dopluje k otvoru z lodi, natáhla další chapadlo, škubla za lano zavěšené na trupu, a na uprchlice se snesla rybářská síť.

Svačina. Nebo domácí mazlíček v klícce, pomyslela si Žabinka. Tohle se mě brzy stane. Co jiného může zvíře udělat s malou mořskou... rybou?

Jenže obyvatelka vraku jen tak obyčejné, byť přiznaně inteligentní, zvíře nejspíš nebyla. Když si víla pozorně prohlédla vrak, uvědomila si, že je plný chytře sestavených pastí. Chobotnice mohla v klidu počkat, kterým směrem se protivník vydá, nemusela vsázet všechno na jednu kartu, s čímž uprchlice počítaly.

Sežere nás pro výstrahu, aby ukázala okolí, že svůj poklad hájí nekompromisně a bez výjimky?

„Proč nás vlastně drží v zajetí?“ zeptala se.

„Protože je to chobotnice,“ zabručela Dora. Síť ji ohrožovala víc, než mnohem menší rybu, navíc se tenhle způsob zajetí dotkl jejího ega. Když už, pak měla být lapena chapadly nebo rovnou čelistmi. Silou svalů, ne nápadů. To, že ji, vzdělanou a chytrou osobu, lapilo zvíře jejím vlastním stylem, považovala za podraz.

Žabinka ničím takovým omezena nebyla. Celá situace byla pro ni součástí neznámého světa, který ovšem, jak začínala chápat, sdílí s tím jejím mnoho společného. Ono prostředí může být sebeexotičtější, ale inteligence je v podstatě jen jedna.

Tady rozhodně.

„Proč nás nepustíš?“ vyslala jasný dotaz. Předpokládala, že ho chobotnice zachytí. Když umí líčit důmyslné pasti, pak bude jistě na úrovni kouzelných tvorů i komunikačně.

Nespletla se.

„Protože tady nemáte co dělat,“ odpověděl hlavonožec.

„Chtěli jsme se jen podívat na... do potopené lodi.“

Chobotnice jí nevěřila, i když Žabinka včas spolkla nebezpečné slovo. Znala draky (a lidi) a věděla, jak jsou majitelé na jednom místě nashromážděného velkého množství majetku podezíraví. A z chobotnice agresivní obava před ztrátou čišela stejně silně. Doprovázelo ji ale ještě něco. Strach to byl, ale ne z krádeže. Chapadlovitému tvorovi vadilo na návštěvnicích něco jiného.

To, že tu vůbec byly.

Uvědomila si, jak tenhle poklad vypadá. Nebyla to bez ladu a skladu navršená hromada lesklých předmětů. Od počátku Žabinka vnímala jistý řád – a teď jí došlo jaký.

„Aby tu nedošlo k mýlce,“ vyslala do myšlenkového komunikačního prostoru hlasitou větu, „Nemáme v úmyslu nic odtud odnést.“

„Budete vyprávět.“

Znělo to hořce.

„To zrovna,“ odsekla mořská panna, která delší dobu mlčela a na povrch jejích myšlenek vyplouvaly jen bubliny rozmrzelých kleteb.

„A budete se smát.“

„Nebo se budeme smát?“ podivila se Dora. Sdělení ji proti její vůli zaujalo. „Čemu?“

Žabinka chápala mnohem rychleji. Měla náskok.

„Protože se tvůj poklad tak neleskne. Protože v něm není dost drahokamů. To myslíš, viď? Taky, že není nijak zvlášť velký, a ty máš strach, že nepochopíme proč,“ nenechala chobotnici vstoupit do monologu. „Jenže já vím, že to není jen taková hromada zlata a šperků. Je to soubor užitečných věcí. A my dvě jsme poslední, kdo by si dělal legraci z užitečných věcí.“

Riskovala, že hlavonožec je ve skutečnosti opravdu jen smolným nálezcem už vykradených vraků. Že vezme její slova jako výsměch. Znovu ale měla pravdu.

„Vážně?“

„Naprosto vážně,“ potvrdila víla.

„Proč bychom měly o něčem takovémhle někomu povídat?“ prohlásila Dora. Byl to ovšem údiv nad malicherností informace, ne potvrzení slibu. Chobotnice potemněla.

„Tak vidíš,“ vyhrkla Žabinka, „Třeba tamten řetěz vypadá mnohem potřebnější, než kdyby byl ze zlata,“ pustila se po hlavě do konverzace, ve snaze převést hlavonožce do jiné myšlenkové stopy.

„K čemu by mi asi tak byl zlatý řetěz? Je těžký a tolik nevydrží,“ odtušila chobotnice. Zněla teď sebejistě. Očividně vplula do vod, které dobře znala.

„Až přijdu na to, k čemu ho použít. Já mám ráda, když věci pracují. Když do sebe kolečka zapadají,“ ukázala na několik pečlivě vyrovnaných hodinových strojků. Vedle nich se tyčil sloup na sebe naskládaných kladek. Hromádka kování z truhlic.

Na rozdíl od mořské panny, která víc trucovitě zírala skrz mříž proluky, než se snažila zachraňovat situaci, Žabinka se snažila získat sebemenší výhodu. Navíc ji začínal poklad uchvacovat. I praktické využití některých jeho částí. Kladky a lana pastí. Kýly rybářských člunů, podepírající stěnu vraku tak, aby pružností svých oblouků vyrovnávaly případný nápor, jak pozorovala. O smyslu složité konstrukce, zahrnující tři řady amfor s hrdly, spojenými provazy a latěmi, mohla jen hádat. Další věci pak byly úplně mimo její znalosti.

„Všechno, co tu máš, je opravdu zajímavé. Co je tohle?“ zeptala se.

Zlaté – nebo spíš měděné, ale tohle opravdu podstatné nebylo – kruhy, opatřené symboly, jí nepřipomínaly nic z toho, co sama znala.

Chobotnice smutně svěsila chapadla.

„Já... nevím. Ale určitě je to něco hrozně skvělého.“

„Astroláb,“ odtušila ledabyle Dora.

„Ty to víš? A co je to?“ vyhrkl hlavonožec.

„Hvězdáři a námořníci jeho pomocí určují polohu.“

„Myslela jsem si něco takového!“

„Opravdu?“ zeptala se mořská panna jízlivě.

„Ne,“ přiznala chobotnice. „Protože jsem hloupá. Mohla bych nejvýš tak hlídat ostrov s třemi banány.“

Dořiny myšlenky poprvé s věznitelkou souzněly. Víla mořskou pannu okřikla.

„Potkala jsi někdy někoho, kdo by ti vysvětlil, k čemu ty přístroje slouží?“ zeptala se.

Chapadla se záporně zavlnila.

„Pak nejsi hloupá,“ prohlásila Žabinka, „Hlupáci si myslí, že všechno vědí. Co tohle?“

„Bedna.“

„Prázdná?“

„Plná střepů. Mohly by se hodit. Jsou ostré.“

„Byly to sklenice,“ přidala se mořská panna. „A tys tu bednu určitě převrátila hlavou dolů, co?“ zeptala se taky ostře. „Píše se na ní: NEKLOPIT – KŘEHKÉ SKLO. To sis to nemohla přečíst?“

Ticho odpovědělo samo.

„Tamhlety naskládané štíty,“ zkusila Žabinka další úhybný konverzační manévr, „ty jsou určitě ze skaldbardských lodí, že ano?“

Odbočka by slavila úspěch, kdyby ji víla vzápětí nepodpořila další nevinnou otázkou.

„Kolik jich máš?“

Mořský tvor zavlnil všemi chapadly, naznačuje odevzdanou nejistotu.

„Moc.“

„Moc kolik?“

„Moc moců,“ zkusila chobotnice.

„Ty neumíš počítat?“

Hlavonožec změnil barvu. Téměř se ztratil na pozadí. Víla se znovu rozhlédla po stěnách vraku. Viděla nejen ona důmyslně sestrojené bezpečnostní zařízení, uvědomila si i šikovné umístění několika zrcadel, která napomáhala přenést světlo z proluky do temných zákoutí. Nepochybovala, že to nejsou jediné technické vymoženosti. Věděla, koho má před sebou. Chapadlovou variantu sebe samé. I Dory. Někoho, kdo si ve světě, který mu nechce rozumět, a jemuž nechce rozumět on, vytváří svůj malý.

„To je vidět,“ rýpla si mořská panna. V půli dalšího slova se zarazila. Dostihla ji Žabinčina nevrlá myšlenka.

„A kdo by ji to asi tak naučil?“

To se stává, že někdo technicky opravdu nadaný nemůže svůj talent rozvinout, protože nedostane šanci. Žabinku takhle promarněné příležitosti rozčilovaly. Tím víc, když existovala možnost, jak je proměnit v uskutečněné.

Rybí pohled nemůže být nijak přesvědčivý. Ani držení těla. Ale Žabinka to dokázala. Dora se na ni zahleděla.

Potom jen pokorně pronesla: „Máš pravdu.“

Obrátila se k chobotnici.

„Já se ti omlouvám. Mohla bys nás, prosím, pustit? Tady kamarádka totiž potřebuje být někde jinde.“

„Stejně na tom nezáleží,“ vzdala se po chvíli těžkého přemýšlení chobotnice. Otevřela síť. Mořská panna vyklouzla ven. Obrátila se, aby přidržela lano pro Žabinku.

Chobotnice ji odstrčila.

„Ty si plav,“ řekla umíněně a síť znovu a pevněji zatáhla, „Ale tuhle rybu si tu nechám.“

„Co ti udělala?“

„Nic?“

„Tak proč ji nechceš dát svobodu?“

Žabinka zaraženě mlčela. Náhlý zvrat ji zaskočil, chvíli si připadala paní situace. Teď se bojové zástavy musela chopit mořská panna. Tvářila se nešťastně. Pak nešťastně odvážně, chvíli ochotná pustit se do zápasu s nesrovnatelným protivníkem.

„Ona tomuhle rozumí,“ řekla chobotnice.

„Já ti prozradila, že tu máš na hromadě astroláby. A triquetrum, to je tamten trojúhelník, abys věděla. Možná bys taky chtěla slyšet, že ten buben, co leží vedle, s nimi nemá nic společného, je to součást přístavního jeřábu.“

„Líbí se jí tu.“

„Nelíbí. Věci ano. Ale tady ne.“

Překřikovaly se stále kratšími větami. Víla je chvíli poslouchala.

„Počkejte, vy dvě,“ okřikla je. Neměla ráda, když za ni kdokoliv hovořil. Navíc už hezkou chvíli znala řešení.

Nejprve oslovila chobotnici.

„Ty chceš, abych s tebou bydlela ve vraku.“

Obrátila se k Doře.

„Tys taky chtěla, abych tu zůstala.“

Mořská panna provinile sklopila zrak. Kývla.

„A proč?“ obrátila se k oběma mořským bytostem. „Abyste si mohly  povídat s někým, kdo se vám nebude vysmívat. Kdo se zajímá. Já se vám nevysmívám. Zajímám se, to je pravda. Jenže já, i když jsem v rybím těle, jsem tvor ze souše. Musím se tam vrátit.“

Odmlčela se. Čekala, zda na pokračování přijdou samy.

„Proč byste nemohly být kamarádky vy dvě?“

Chobotnice a mořská panna na sebe pohlédly.

„Protože –“ načala Dora. Potom se podívala kolem sebe a odmlčela. se.

„Když já neumím počítat – a ona ano,“ přiznala chobotnice.

„Na počítání není nic složitého,“ mávla rukou Dora. „Kdybys chtěla, tak ti to vysvětlím.“

Chobotnice zazářila.

„Počítat, to by se mi líbilo. Ale ještě víc, kdybych uměla číst,“ přiznala.

„Vždyť jste vlastně obě stejné,“ řekla Žabinka.

Nemusela.

„Ale to já tě taky můžu naučit!“ zazněla Dořina jásavá myšlenka.

Někdy musíte inteligentní tvory hodně dlouho pošťuchovat, než si uvědomí očividné. Často právě v případech, kdy se tak dlouho dobývají do dveří, že už je nenapadne přesvědčit se, zda se už neotevřely.

„Chceš?“

Chobotnice nadšeně osminásobně souhlasně zamávala chapadly.

„Jenom odnesu tuhle Žabinku ke břehu a hned jsem zpátky.“

Ta myšlenka byla tak čistá, že nikoho, kdo ji slyšel, ani v nejmenším nenapadlo zapochybovat, že by nebyla pravdivá.

Květinová víla seděla na plochém kameni. Zasmušile zírala k horizontu. Občas ponořila špičku levé nohy do vody, vykopla a vzdychla. Rybu, která vystrčila tlamičku nad hladinu a tak trochu odměřeně ji pozdravila, víceméně ignorovala.

Takhle vypadám, když jsem smutná, nebo naštvaná? zeptala se sebe samé Žabinka. Další otazník už posadila za větu vyřčenou nahlas.

„Jak se ti líbilo na břehu?“

„Na nic se mě neptej,“ odtušila ryba chladně.

„Tak jo,“ znejistěla víla. „Jsi tu už dlouho?“

„Čekám tu už od rána. Vlastně ještě nějaký čas před tím.“

„Stalo se něco?“

„Co? Ne, nic. Nic, co by stálo za řeč,“ rozvíjela pomalu Zlatá rybka. „Jsem se prolétla, podívala se po kraji a... teď tu na tebe čekám. Hele, jak vlastně vypadá můra?“ zeptala se.

„Proč?“

„Pokřikovali... Na tom nesejde. Chci... Chceš zpátky svoje tělo?“

Nečekala na souhlas.

Žabinčina mysl prolétla prostorem a otevřela staré dobré oči. Cítila stará dobrá křídla. Vlasy, které by si mohla nechat trochu upravit a přistřihnout.

Okamžitě se vznesla. Udělala přemet. Výskla. Vystřelila vzhůru, provedla ukázkový zvrat a vrátila se zpět k rybě.

„Na něco jsem si sedla? Nebo mě někdo štípal do pozadí?“ zeptala se po přistání, „Nic, na tom nezáleží,“ zamluvila zjištěnou újmu rychle, když si vzpomněla, že na rybím těle chybí šupina.

Každý máme něco.

„Čekala jsem, že budou jiní,“ zamumlala Zlatá ryba. „A to jsem jim chtěla splnit přání. Co ty?“

„Já přání neplním,“ ohradila se rychle víla, aby se zbavila podezření. Okamžitě se jí ale vybavila spokojená chobotnice. Nadšená mořská panna.

To ale nebyla žádná kouzla, i když byla právě ona, kdo jim pomohl naplnit touhu. Nepochybovala, že ty dvě si užijí.

Ona sama? Už si užila. Viděla moře. Bylo ­– a vlastně nebylo – jiné, než si představovala. Jiné, než čekala. Jiné, než si přála?

Nezáleželo na tom.

Stejně jako darovaným koním, tak ani splněným přáním se totiž na zuby nekouká.

 

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist