Na cimbuří něco zuří
 
Bezejmenná stránka: Literárium

Na cimbuří něco zuří

 

„Ono tam straší,“ žalovala drobná květinová víla namodralých vlásků, sestřižených do účesu Spadl mi na hlavu zvonek. Ukazovala přitom na kopec, který se za loukou zvedal a jenž věnčila koruna rozbořeného opevnění. Posluchačka, večeřící slunečnicové semínko, chápavě kývla: „Bezhlavý rytíř.“

„Něco hroznějšího,“ nedala se hostitelka. Nadýmala se pýchou, že si návštěvnice vybrala právě ji. V poklidném prostředí nízké trávy a lučního kvítí se málokdy přihodí cokoliv vzrušujícího, co by šlo později pomlouvat. Tím méně situace, jejíž je vypravěčka přímou účastnicí. Pro místní společenství byla návštěva z kraje týdny vzdáleného něčím naprosto výjimečným, alespoň pro následujících několik dní, takže se o cizinku, která se jmenovala Žabinka, málem pohádaly. Polovina jich naštěstí uraženě odlétla, takže se při zpovídání nemusely překřikovat.

Dozvěděli se, že návštěvnice pochází z lužní louky, které v tom vzdáleném kraji říkají Pomněnková. Že nezabloudila, ale cestuje po světě. To, že za tuto ve světě magického lučního společenství neslýchanou věc může její poněkud nešťastná povaha, ovšem poutnice nezdůrazňovala. Ani nemusela. Zvědavost místních víl se rychle vyčerpala, nahradila ji touha učinit se samy zajímavými. Například podáním zasvěcených informací o místních pamětihodnostech.

„Povídala jedna jezinka, že odtud utekl i hejkal. Chtěl se tam nastěhovat, večer přišel – a všššt – ráno už byl pryč.“

Cestovatelka chápavě kývla.

Smyslem její pouti světem nebyla touha poznávat cizí krajinu, Žabinka toužila poznat sebe samu, respektive najít uplatnění pro osobu, za níž se považovala. Chtěla být užitečná, a to svým vlastním způsobem, ne představami někoho jiného.

„Žádná jste se nevypravila podívat proč?“ ujistila se. Odpovědělo jí očekávané zavrtění hlavou. Děsivé věci zajímaly místní víly jen do té míry, do jaké o nich mohly referovat. Vykládat informace z druhé ruky.

Čas letěl. Návštěvnice se usmívala, nechala se hostit a ze všech sil pracovala na tom nedat najevo, že se v záplavě místních drbů a klepů absolutně ztrácí. Kromě zmínky o přízraku na někdejším opevněném sídle, se jí všechny slily v nesrozumitelnou změť slov.

Potom spadlo Slunce za obzor.

Domorodky se ztratily. Květinové víly po soumraku nelétají, nejsou vidět. Žabince teplá letní noc vyhovovala. Mohla se v ní mračit a nikdo nemohl její už delší dobu přetrvávající rozmrzelost přiživovat připomínkami, že přitom její kukuč vypadá hloupě. Popravdě, zastavila se tu nejdřív jen proto, aby si ověřila, že slečinky jejího rodu jsou všude na světě stejně přihlouplé a bezstarostně naivní. Když se k ní ale slétly (nebylo jisté, jestli na louce vůbec nějaké budou, ne všude se víly vyskytují a Žabinka žádnou neviděla už hezkou řádku měsíců), cestovatelku zájem, byť neměl mít dlouhého trvání, potěšil. Tím také paradoxně ještě více rozladil, protože si v hloubi duše přála být ignorována, aby si mohla o to víc stěžovat světu.

Usadila se na divizně, rostoucí na okraji louky. Tyhle vysoké dvouletky, které z domova neznala, si Žabinka oblíbila, ať už pro jejich schopnost vyrůst na místech, jimž se obvykle jiné rostliny vyhýbaly, pro arsenál léčebných aplikací nebo sebevědomý vzrůst, pro který býval z jejich vrcholu dobrý rozhled. A deseticentimetrové stvořeníčko unesly bez potíží.

Strašidla. Ta jí ještě život neotrávila. Nejspíš jen proto, že se s žádným v poslední době nesetkala.

Žabinka vrhla vyčítavý pohled na hvězdy vysoko na nebi.

Vždyť se snažím, sdělila jim pro případ, že by chtěly naslouchat. A co dostávám? V lepším případě nevděk. V horším kriminál, vzpomněla si na své poslední dobrodružství, při němž ji z kraje vyexpedovali zavřenou do klece. Prý aby se situace ještě nezhoršila. Nezdvořáci.

Opřela lokty o kolena a položila bradu do dlaní. Černý obrys někdejšího hradu už téměř splynul s okolím. Linulo se z něj ale ticho, ne hrůzné kvílení. Možná ten správný virvál nastane až po půlnoci. Upovídané odpoledne by to snad vyvážilo. Pokud si dámy nevymýšlejí.

Ne, nevymýšlejí.

Jak tak zírala do tmy, všimla si náhle Žabinka v místech, kde se v ní utápěla zřícenina, noční nepřístojnosti.

Teď se na černočerné siluetě rozzářil jasný bod.

Teď zhasl.

A znovu.

To, že byla naštvaná víceméně na celý svět, neznamenalo, že přestala být zvědavá. Světlo nemusí vydávat jen strašidlo. Může to být třeba poklad. Výroční slet světlušek. Cokoliv. Kdokoliv. Neurčitost těch zájmen Žabinku rozčilovala, naštěstí měla řešení vnitřního napětí po ruce. Prostě se sebrala a vyrazila se ke zřícenině podívat.

Noční létání má sice své kouzlo, prostor se promění v tajuplný svět tušených vzdáleností, zároveň ale též v otravnou dimenzi netušených blízkostí. Proto mívají noční tvorové vždy nějakou tu speciální výbavu, od přizpůsobivého zraku sov po echolokaci netopýrů. Květinové víly se mohou spolehnout leda tak na nečekanou fyzickou výdrž a schopnost rychlé regenerace po tvrdých přistáních a kritických srážkách. Všechno, co je po soumraku ve vzduchu, ptáci, hmyz, létající savci, větve, komíny, střechy, věže a kopce, jim překáží v cestě. Ti ostatní a to ostatní není vybaveno pozičními světly, která by upozorňovala vládkyni noční oblohy na ošklivá místa a nezajímavé tvory, jimž je lepší se vyhnout. Pokud se ale nemusíte proplétat vegetací, nepátráte po kořisti a máte čisté nebe, pak je to ovšem paráda. Pak už jde hlavně o přistání – to ale při létání prakticky vždycky.

Žabinka pojala cestu k zřícenině jako let po sinusoidě. Třepotala se v oblouku vzhůru a řítila se téměř volným pádem (vílí křídla nejsou vhodná na dlouhé plachtění) až do té nejtemnější tmy, prozrazující blízkost země. Málem při té zábavě zapomněla na svůj cíl a vrchol kopce minula. Teprve, když pod sebou uviděla ono podezřelé světlo, přerušila stoupání a souvratem se vrátila. Snesla se pak dolů jak jen to šlo pomalu, aby se při dotyku s přistávací plochou nepraštila koleny do brady. Nahmatávala zemi pod nohou špičkou nohy, jako při plavání člověk zkoumá, zda už dosáhne na dno. Nešlo jen o nebezpečí úrazu. Nechtěla také na sebe místní děsivé strašidlo upozornit. Jeden nikdy neví, jak ho ten druhý přivítá. Když pak stála na kameni hradby, i ve tmě se raději přikrčila a pátrala po zdejší hrůze přimhouřenýma očima. Co kdyby?

Spatřila ho okamžitě, uprostřed někdejšího nádvoří. Ne jedno, ale hned dvě strašidla! Z obou stran tajuplného, mihotavé světlo vydávajícího...

...ohně.

Dva docela obyčejní chlapíci, kteří si nejspíš v opuštěných rozvalinách rozbili noční tábor.

Žabinka nespokojeně zabručela. Vzápětí na to zatajila dech, protože jeden z těch dvou ukázal jejím směrem.

„Tamhle!“

„Zase strašidlo?“ zeptal se druhý pohrdavě.

„Něco tam je.“

„Tma,“ kývl nebojsa.

„V ní. Vždyť si sám slyšel tam v hospodě, jak říkali, že tu straší.“

„Venkovští balíci uvěří všemu. Což je pro nás v tomhle případě dvojí výhoda.“

Víla zklamaně vzdychla. Pocestní, kteří se v troskách hradu rozhodli přenocovat. Na druhou stranu – i oni o strašidle slyšeli, a jejich informace pochází z jiného zdroje. Což by ji definitivně potvrzovalo.

Rozhodla se raději ještě chvíli oba pozorovat. Dva chudáci, kteří nemají na nocleh v zájezdním hostinci to nebyli. Možná tu ale široko daleko žádný není. Protože ti dva vyhlíželi spíš na na nóbl pokoje po zlatce pro zbloudilé šlechtice, než na seník u stájí za měďák. Ten vyšší, štíhlý a vousatý, jehož plameny ohniště ozařovaly víc, měl na sobě dlouhý tmavý plášť, pošitý, nebo pokreslený světlými symboly. Půlměsíc, pentagram, astrologické značky. Kouzelník.

Magie z něho ovšem bylo cítit nula nula nic. Seděl, zíral do plamenů a zíval.

„Pojď už spát,“ říkal právě. „Nacvičené to máme dobře. Z role bychom vypadnout neměli. Tak už dej pokoj, ať nabereme na zítra nějaké síly.“

Jeho menší, podsaditější druh, oblečený v nenápadnou temnou šeď, se opíral o pozůstatek stěny.

„Proč bych nemohl hrát mága jednou já?“ zeptal se trochu lítostivým hlasem.

„Proč? Podívej se na sebe. Lekneš se stínu. Magik musí být přesvědčivý. Sebejistý.“

„Ale mě ty triky jdou,“ dožadoval se svého muž.

Herci? Pouťoví zaklínači, předpovídající místním slečnám za dva měďáky to, co si u nich za pět objednají místní mládenci?

 „Musíme být naprosto přesvědčiví. Nejde o triky, jde o dojem. Potřebujeme se dostat k jejich pokladnicím, ne k měšci. Venkovští šlechtici sice bývají většinou mnohem chudší, než jejich nájemci, ale tam, co máme namířeno, je to v cajku. Tam si můžeme pěkně přijít na své. Když nás budou brát za schopné a mocné.“

Ale kdepak.

Dva podvodníci.

Podle všeho se chystají na nějakou obzvlášť výnosnou lumpárnu. A já jejich skutky nijak neovlivním, povzdychla si Žabinka.

Chci vůbec? zeptala se nato. Jak znám lidi, tak si to spousta nich vlastně zaslouží být podvedeni. Chtějí být. Lidičky, podívejte, vždyť já jsem jeden z vás, to oni ne.

Ačkoliv ji přirozenost okopávala imaginární pozadí a snažila se vlepit pomyslný políček na pomyslnou tvář, řekla si víla tvrdě: Tentokrát ne. Tentokrát se budu jen dívat. Bavit se.

„Když se držíme každý svého, tak přesvědčiví jsme,“ pokračoval sedící lžimagik. „K dokonalosti nám chybí už je maličkost,“ pochválil se.

„Jaká?“

„Právě. Je tu někde louka a na ní prý květinové víly. Mohli bychom jednu chytit a strčit do flašky. Magik s fámulem a kouzelným pomocníčkem.“

V tu chvíli se stalo cosi neočekávaného.

Vzhledem k právě vyřčené větě ne nečekaného.

Žabinka se lekla.

Byla na cestách už dlouho sama, a tak si zmínku o květinové víle vztáhla nejdřív na sebe. Když ji myšlenky upozornily na místní lučinu a její obyvatelky a přeměnily úlek v rozhořčení, bylo už pozdě. Padl startovní výstřel nových událostí.

Zříceninám se neříká zříceniny jen tak pro nic. Jak sebou víla leknutím trhla, uvolnil se jí pod nohou kamínek. Jeden jediný malý oblázek, který do hradby původně ani nepatřil, přinesl ho sem při dobývání jeden ze žoldnéřů v botě. Skutálel se k okraji pozůstatku cimbuří, převalil se přes něj a spadl dolů, aby neomylně zasáhl jediný kus plechu (přilbici onoho někdejšího dobyvatele) široko daleko.

V noci se dobře rozléhají i méně kvalitní zvuky.

„Co to bylo?“

Kdyby zůstala bez hnutí stát, mohla by odpověď i mezi takovými zbytky stěn znít: Asi myš. Jenže víla bezmyšlenkovitě vystřelila dopředu, čímž zvedla vítr. Slabounký vánek – ale právě takový, jaký potřebujete k iluzi nehmotné existence.

„Strašidlo!“ vykřikl menší muž.

„Hloupost.“

Dlouhán byl praktičtější. Vyskočil na nohy a vyrazil zvuku naproti. Přímo k rohu dvou stěn, do něhož se Žabinka snesla v podvědomé snaze se ukrýt. Aniž to zatím věděl, postavil se tím víle do trasy plánovaného útěku. Viděla jeho obrys, jak ho zezadu osvětlovaly plameny a zazoufala si. Ještě kousek a mají ji. Tady, mezi tím vším kamením, jim neuteče – a oni dostanou to, co jim k dokonalosti chybí. Ach jo!

Co budu dělat?

Sprostě a nahlas pak zaklela.

Ale vždyť je tu všude kolem zatracená z***á tma!

Spokojeně klidným letem kouzelníka minula.

„Neviditelné strašidlo!“ zakvílel fámulus.

„Žádné tu není!“ okřikl ho druh. Stále urážlivě sebejistý. Tohle Žabinka nesnášela. Přesněji, nesnášela to u nikoho, vyjma sebe samé. Opatrně, aby se ho nedotkla ani křídly ani tělem se přiblížila k mužově zátylku.

A pak mu zapíchla mu do krku oba ukazováčky.

Falešnému mágovi sletěl po páteři mráz. Zaječel tak, že by se za to nestyděl ani navečer zmíněný hejkal. Žabinka odskočila. Výkřik, plný děsu, vyplašil nedaleko spící vránu, vyděsil z lovu se vracející netopýry. Mezi stromy v blízkém lese zadupaly srny.

Jestli se opravdu místní strašidlo probouzí o půlnoci, tak to si dnes přivstane, pomyslela si víla.

Nejspíš to už dělá.

Na dlouhé úvahy nebyl čas.

Vyděšený podvodník popadl klacek, který před chvílí přihodil do ohně, a začal jím poplašeně mávat na všechny strany. Trefil se přitom pod koleno. Všichni tři aktéři náhlého mumraje se ocitli nebezpečně blízko sobě. Nebezpeční nejen sobě. Vzrůstající zmatek mohl zastavit jen někdo čtvrtý.

Něco čtvrtého. Jako třeba bledý svit.

Žabinka prudce zamávala křídly a prakticky na místě zastavila. Opravdu se tu něco zablesklo.

A už je tady. Skutečně jsme probudili místní přízrak. Spolehla bych se na to, že si mě nevšimne, ale odporní duchové bývají odporně všímaví. Honem pryč.

Vyšel Měsíc. Vyhoupl se nad vzdálené lesy, byla ho jen polovina, ale i to stačilo. Bledý svit se přidal k plamenům ohniště a pohrdavě jim oznámil: takhle se v noci nasvětluje scéna, červenáčci.

Ze tmy se narodily hluboké stíny. Tušené obrysy vzdálených stromů, blízkých stěn. Bledé skvrny světlých kamenů na sebe vzaly podobu lebek.

Nenastoupily ale jen světelné efekty.

Všechny tři takzvaně rozumné bytosti v okamžiku ztuhly.

Z kamenné stěny naproti nim vyrostla veliká ruka. Hrozila pěti dlouhými prsty.

Žabinka se vzpamatovala první, nejspíš proto, že se její vyděšené zastavení okamžitě proměnilo ve volný pád. Obrátila a prosvištěla kolem menšího muže. Závan vzduchu mu pohnul vlasy. Vyplašený fámulus mávl do prostoru puzen víc podvědomím, než rozumem. Měl reflexy loutkáře a v prstech cit kapesního zloděje. Jen tak tak mu unikla – aby se záchranným manévrem dostala na dosah klacku v ruce druhého muže. S blížícím se strašidlem za zády. S Měsícem, osvětlujícím oblohu nahoře.

„Trest,“ řekla temně. Dostihl mě za to, že se nechovám tak, jak se květinové víly chovat mají. Že jsem tyhle chtěla nechat být. Duši jí zavalil černý mrak.

„Trest?“ zopakoval menší muž, který ji zaslechl. Zamumlal něco o odpuštění. O pokání.

„Trest!“

Tichá pošta dorazila k třetímu aktérovi. Spadla do správné schránky, spustila další kolo aktivity.

Teď už nešlo o odhalení místního strašidla. Už tu bylo. Všichni tři teď museli čelit nejen jeden druhému, nepotýkat se jen s přízrakem, ale vyrovnat se i sami se sebou a strachem uvnitř. A k tomu patřil jeden důležitý a zcela zásadní bod programu.

Dostat se z hradu.

Bez povelu, ale ve stejný okamžik, všichni tři vyrazili pryč od přízraku. Mág šlápl do ohně a chvíli pak za sebou nechával světelnou stopu. Že mu doutnají kalhoty i plášť si neuvědomil, když se ale ohlédl, řada uhlíků v něm vyvolala pocit, že ho cosi pronásleduje.

„Vrátím se k verpánku, slibuju,“ zakvičel v nepřirozené výšce. Pokračoval proudem kvílivých citoslovcí, které by za normální situace snad byly i srozumitelnými slovy. Z rychle se vzdalujících zad se ovšem odposlouchávaly těžko.

„Počkej!“

Pomocník kladl opatrně nohu před nohu, nejistý si prostorem. Možná šel i s přivřenýma očima, aby náhodou nespatřil něco děsivého.

Víla unikala při zemi. Uměla se dobře pohybovat ve všech letových hladinách. Dokázala popoběhnout po zemi a znovu se vznést, kombinovat nenápadnou, leč rychlou chůzi s nenápadným letem. Oběhla velký kámen, bravurně přeskočila vyhasínající uhlík. Když těsně vedle ní došlápla podrážka pevné kožené cestovní boty, pohotově odskočila.

Chtěla odskočit.

Cosi ji chytilo za nohu. Drželo pevně, nepouštělo a ten stisk srazil vílu na zem. Neječela, protože padla na obličej. Zvedla hlavu, vyplivla prach. Rychle sjela prsty po lýtku. Na žádnou ošklivou přízračnou ruku, svírající jí kotník, ale nenarazila. Bylo to jen ošklivě přirozené.

Jeden jediný kořínek široko daleko, a ona se do něj musí zamotat! Prudce trhla nohou, seschlá vlákna povolila a Žabinka vystřelila vzhůru. Zavadila přitom křídlem o pomocníkovu bradu a definitivně tak urychlila trávicí proces jeho organismu. I výkon dolních končetin. Z opatrné plíživé chůze okamžitě zrychlil do zoufalého sprintu.

Podle naříkavé kletby, kterou Žabinka zaslechla, dostihne za chvíli svého druha v kopřivovém poli daleko za troskami hradní brány. Nedalo jí to, aby bez ohledu na společného strašidelného protivníka nenaznačila vítězné gesto.

Následoval ho čelní náraz do žulového bloku. Další pád. Na zemi se Žabinka s heknutím zvedla. Chytila se za hlavu. Zakňourala.

Zamáčkla bouli.

Počítat bolístky může později. Ze všeho nejdřív se musí představit místnímu strašidlu. Omluvit se. Protože všechna tahle protivenství, nárazy, záludné kořínky, jsou dozajista nějakým kouzlem.

 Odrazila se, vylétla do výšky a nejistým letem zmatené můry se opatrně přiblížila ke strašidlu.

„Promiňte. Já –“

Vstříc jí vyšla povědomá vůně.

Byla to jen divizna. Docela obyčejná, ani ne dva metry vysoká divizna s pěti stonky. Nasvícená Lunou a personifikovaná trojicí vyplašených vědomí.

Víla znovu neslušně zaklela, teď už slušně jen v duchu.

Měsíc a jeho hrátky. Velké oči, jak je otevírá špatné svědomí.

Takže tu žádné nebylo. Žádné skutečné strašidlo, o němž vyprávěly víly na louce. Při rámusu, který noční zápas vyvolal, by přece muselo vylézt. A ono nikde. Ať už si o něm šeptali jak lidé, tak nadpřirození tvorové, průzkum bojem prokázal, že tu prostě není.

„Tak vidíš, kytko,“ oslovila nahlas rostlinu, aby si ulevila od nastřádaného napětí, „Nejspíš se sem po všech těch povídačkách už nikdo neodvážil. A když odvážil, lekal se každého stínu. Jako my tři,“ usoudila, „takže dřív, nebo ještě dřív utekl.“

„A přesně takhle to funguje, má drahá.“

Žabinka se prudce otočila, protože ta slova, jak se sluší a patří, nepronesla květina, která mluvit neumí, ale kdosi za jejími zády.

Dáma v bílé a odstínech světlé šedi. V šatech stejně vznešených, jako starých. Aby nebylo pochyb, vznášela se dobře metr nad zemí.

Vědoma si toho, že přízrak dobře vidí i ve tmě, udělala víla vzdušné pukrle. Srdce jí tlouklo vysoko v hrdle. Po chvilce úlevy se znovu vrátil tíživý strach.

„Já nechtěla bez dovolení, ale když tady svítilo to světlo...“ zapípala.

Ale nezdálo se, že by se ji místní strašidlo chystalo děsit.

„Bylo tady nahoře víc hlučno, než obvykle,“ prohlásila Bílá paní konverzačním tónem, „Většinou jen zaječí a utečou. Vy jste ale vyváděli tak divně, že jsem se proti svému zvyku musela podívat, co se tu děje. Ale přišla jsem pozdě, jak tak koukám.“

„My jsme tady, tedy: oni tady... Proti svému zvyku?“ chytila Žabinka správný ocásek slov. „Nečekala jste na půlnoc?“

„Ne. Já se na veřejnosti poslední – už to bude snad století – dobu neukazuji.“

„Ale o tomhle místě se vypráví hrůzné historky. Jak by mohly, když sem někdo vleze a nikoho tu nenajde?“

„A stejně odtud uteče v hrůze,“ doplnila s úsměvem Bílá paní. Ve snaze napovědět se zahleděla Žabince dlouze do očí.

„Aha: špatné svědomí,“ pochopila po chvíli víla.

„Špatné svědomí, bojácná duše, na tom nezáleží. Vždycky to funguje.“

„I na hejkala?“ vzpomněla si Žabinka. Bílá paní se znovu rozesmála.

„Ticho,“ řekla potom. „děsí někdy mnohem víc, než jekot. Na to jsem přišla už dávno. Kdysi jsem se zatoulala příliš hluboko do svých myšlenek, a než jsem z nich našla cestu ven, přišlo svítání. Vyděsila jsem se, ale nic nenásledovalo. Jen pocit provinění. Postupem času jsem tak zjistila, že se opravdu nemusím ukazovat.“

„Není to ale proti vašemu prokletí?“ zeptala se Žabinka.

„Prokletí? Snad. Jsem tak starý přízrak, že už ho neznám ani já, natož okolí. Nejspíš tu nebudu za trest, ale jako trest. Možná mi něco provedli, kdo ví. Kdysi jsem se tím trápila. Tím, že jsem zapomněla kdo jsem a proč jsem. Potom jsem se málem nedokázala přenést přes to, že neplním svou úlohu, to když odtud poprvé a podruhé a potřetí zmizeli vyplašení návštěvníci sami od sebe. Čekala jsem, že se něco stane. Nestalo. Čekala jsem, že se lidé přestanou bát. Nepřestali. Naopak.“

„Ale co vaše poslání? Nemůžete se mu vyhýbat. To nejde.“

Bílá paní se bíle usmála.

„Copak ty se chováš jako správná luční víla?“

Zavládlo ticho. Žabinka by ho ráda nějak zahnala, stále ale cítila strach.

„Věci, které dělat nechceš, někdy taky dělat nemusíš, květinová panenko.“

Chtěla něco namítnout, ale nenašla správná slova. Možná proto, že cítila v té větě část pravdy.

„Ony si někdy najdou cestu samy,“ dodal přízrak. A zmizel.

Možná. Jako jsem já dnes v noci, a dál už vůbec nikdy, nechtěla nikomu pomáhat, pomyslela si Žabinka. A stejně jsem nepoctivcům tak trochu vyprášila kožichy.

Rozhlédla se. Dohasínající ohniště páchlo. Víla pokrčila nos. Vyletěla za čistým vzduchem až nahoru, na vrchol rozbořené hradní věže. Sedla si do zachovaného zubu cimbuří. Kámen měl v sobě kupodivu stále ještě teplo letního dne. Žabinka se o něj opřela, složila ruce pod hlavu a zahleděla se do noci k tušenému obzoru.

Nemusím. To má pravdu.

Ale co když chci pomáhat? Tak budu, ať si mě třeba vyhazují. Protože já jsem já. Protože čekat na to, až si najdou svou cestu, někdy nestačí.

Některé věci se totiž prostě udělat musí.

 

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist