Bezejmenná stránka: Literárium

Naprosto bez rizika

 

Když padá hvězda, něco si přej.

Na skále seděla květinová víla a zasmušile pozorovala noční oblohu. Trochu nepřítomně koukala na tisíce vzdálených chladných světýlek, nic netušících, že tam dole nějaký svět vůbec je. Natož aby se staraly o touhy jeho obyvatel.

Což přání, ta Žabinka – tak ji pojmenovali, a tak si ještě před soumrakem sama hrdě říkala – měla. Bylo prosté: přála si prožít dobrodružství. Ne takové to s nebezpečím ztráty života. Opatrné dobrodružství s nejistým výsledkem, které můžete rychle skončit zavřením knihy.

Hledání pokladů k takovým v jejím případě víceméně patřilo. Žabinka si byla naprosto jistá, že je imunní proti většině kleteb, které by je mohly chránit, že drak si jí nevšimne a duchové budou ignorovat. Přála si tedy stát se účastníkem nějakého takového úžasného pátrání, to přání sílilo, stávalo se neodbytným – a nakonec se splnilo.

Netoužila po zisku, tuhle část plánu přenechala partnerovi. Chtěla si užít cestu. Vyslechnout uznalou pochvalu. Před usnutím jí občas kmitla hlavou představa, že by se někde na nějakém štítku, popisujícím vystavený vzácný exponát snad mohlo objevit i její jméno.

Které teď považovala za synonymum pro neskutečně naivní hloupou osobu inteligencí hluboko pod jakoukoliv dřevěnou hračkou.

A jeho nositelku za naprostou nánu, schopnou vyměnit za bezcennou tretku nejen zdravé dobytče, ale přidat k němu ještě stáj a úrodu příštího roku.

Co chtěla, dostala. Jenže děje se obvykle dějí celé. Dostala tedy celou objednávku, i s položkami, které do košíku přihodit rozhodně nechtěla. Nemohla s tím nic udělat. Co hůř, nemohla udělat vůbec nic vůbec s ničím, co by mohlo situaci opravit.

Samozřejmě, že všechno začalo i pokračovalo až k onomu bodu zvratu naprosto perfektně, podle plánu a k všeobecné spokojenosti. Jak lépe by si měl člověk natlouct ústa, než pádem z hodně vysokého piedestalu?

A ne, ani křídla vám v takovéhle situaci nepomůžou.

Skalní dutinou se zvuky nesly, jak jinak, dutě. Tiché kroky měkkých podrážek. Tiché šeptané kletby po nečekaném kontaktu s tvrdým okolním materiálem.

Posouvali se tou tmou dva. Celkem vysoký člověk a docela malá květinová víla. Partnerství poněkud nezvyklé i v době, které přijde nemoderní nazývat se moderní. Navíc (ne, že by to snad v budoucnu hrálo nějakou zvláštní roli) byla nepsaná dohoda o spolupráci uzavřena v převráceném gardu. Byla to víla, komu bylo nějaký čas před zmiňovanou událostí pomoženo z nesnází – to se stává častěji, než myslíte, že nadpřirozené bytosti přijmou pomoc od obyčejného člověka – a která tak dlužila lidskému partnerovi protislužbu. Neměla s platbou sebemenší problém – a když zjistila, k čemu se chystá, připojila se dokonce s nadšením.

Do klíčového večera celého plánu sice v tu chvíli zbývalo jen několik dnů, ale díky víliným schopnostem a znalostem to přece jen stihli. Teplý večer nejdelšího dne.

Noc letního slunovratu patří k nejkouzelnějším momentům celého roku. Provozují se výroční zjevení, výroční slety a setkání, přivolávají dávné přízraky. A především, jak lidé dobře vědí, otevírají poklady.

Nebo mohou i bez hlubokých znalostí najít, ba i otevřít, když se nepředvádějí samy od sebe. K čemuž ovšem obvykle potřebujete další specialitu nejkratší noci.

Květ kapradí.

Takové kytky nerostou jen tak na louce, ale Žabinka, jako květinová víla, věděla, kdy a kde takový najít. I jak ho bezpečně dopravit na místo použití. Dokázala odolat svodům jeho kouzla. Musela ochránit i svého partnera, čarovná moc láká k okamžitému použití. A mívá i nevyzpytatelný zpětný ráz. Víle takhle operace zabrala mnohem víc času, než si byla aspoň trochu jistá výsledkem. Netoužila po tom, aby je v závěru vypekla nějaká magická titěrnost.

Její partner měl na starosti druhou část plánu. Objevit otevřít odnést, dala by se shrnout do tří slov. Jednoho obdivného povzdechu: Óóó.

Kruvoj, od pohledu solidní mladý muž slušného vystupování, okořeněného určitou špetkou společensky snesitelné drzosti k takovým reakcím sváděl. Ke svému úkolu se ale připravil pečlivě. Vyslechl desítky místních povídaček v hostincích deseti království, obešel všechny výrazné kopce od pobřeží až k Insulskému jezeru. Až skončil – spolu s vílou, kterou cestou přibral do party – před skaliskem, nestydatě se odhalujícím v malém temně zeleném údolíčku kdesi na severovýchodně od Annoreksie.

Nevypadalo nijak významně. Nebylo cítit příběhy ani kouzly. Přesto si byl Kruvoj naprosto jistý. Víla se tedy vypravila splnit svou část dohody, obstarat čerstvý kouzelný kvítek, včas se vrátit, aby ho bylo možno použít. Taky se postarat o bezpečné použití, jak už víme.

Když ji, rozechvělá očekáváním, předávala, čekala, že se rostlina rozzáří, vybuchne, zvětší nebo promění v šipku ukazatele. Neudělala nic. Žabinka nevěděla, jak se má zlatý květ vlastně chovat, nikdy se o magickou botaniku příliš nezajímala, ze své kouzelné podstaty uměla větší divy s květenou docela obyčejnou. Měla strach, že se kouzlo neprobudilo nebo že ho zahnala, když snovala ochranu před jeho vlivem na zúčastněné osoby.

Skála se pořád ztrácela v šeru i v pomocném nasvětlení měsíčním svitem, nikde ani stopa po kouzelné záři, kvítek taky nijak viditelně nereagoval, Kruvoj se ale tvářil spokojeně.

„Určitě je to tady?“ ujistila se víla.

Možná ho tlačí do prstů jako virgule, napadlo ji.

„Rozhodně.“

Natáhl ruku a dotkl se kapradím žulového masivu. Žabinka zatajila dech.

Skála se otevřela.

Bez zbytečného hluku, bez pouťových efektů se v pevném kameni objevila škvíra. Dost široká na to, aby se jí mohl protáhnout i velký člověk.

„Myslíš, že to bude stačit?“ zeptala se přesto víla rozechvěně. Pocítila cosi nezvyklého. Strach.

Strčil dovnitř hlavu. Ramena.

„Jo. Jdeme?“

Šli. Tedy: šel a letěla. Ale to už taky víme.

Jistě, právě víla by měla být v takovéhle situaci pevná v kramflecích, nad věcí a ústředním mozkem celé operace. Jenže ono to nešlo. Když znáte spoustu magických příhod, které vás mohou o slunovratu potkat, a tušíte, že to nejsou ani zdaleka všechny, drží se nervy na uzdě těžko. Proto Žabinku lekal průvan i nehybný vzduch, rozčilovalo ticho stejně jako nenadálý zvuk. Škytala, jak každým okamžikem čekala úder. Vyplašená i spokojená, protože tohle bylo Dobrodružství jaksepatří.

Kouzlem otevřený průchod byl víceméně pravidelný. Tmavý, přímo černočerný, ale rovný. Kruvoj po dvaceti krocích rozsvítil malou lucerničku. Ukázala hladké stěny kolem a tmu před nimi. Nic víc.

Dalších dvacet kroků.

Ve tmě před nimi se cosi načrtlo. Cosi se chystalo každým dalším krokem vystoupit proti nim. Oblouk, možná skloněná šíje velkého...

Kruvoj nezpomalil a Žabinka, poctivě kontrolující okolí, dál letěla před ním. Dušička v ní byla opravdu malá, když blížila k stále zřetelnějšímu tvaru.

Nebyl to kamenný rytíř. A nemínil se v nestřeženém okamžiku pohnout.

Oddechla si. Chvěla se napětím, každou chvílí a na každém metru čekala past. Začarovaného hlídače. Sfingu, pokládající kontrolní otázky. Ale bylo to jen ústí chodby, ostrá hrana, za níž se otevírala sluj, jejíž hloubku nemohla lampička prozářit.

Byli na místě.

Žabinka vzlétla opatrně vzhůru, třepetala se na místě a otáčela kolem dokola, jak se snažila odhalit sebemenší nebezpečí magického charakteru. Ale prostor byl čistý.

Z magického hlediska. Materiálně byl zaplněn naprosto uspokojivě.

Přesto si víla neodpustila nedůvěřivý dotaz. Všechno až dosud probíhalo až příliš snadno a bez překážek.

„Nepromění se ráno v listí?“

Ve svitu lucerničky si prohlédli dobyté území.

Vypadalo tak nějak obyčejně. Nekouzelně. Žádná hromada zlatých mincí, ani stopy po hrncích s blyštivým obsahem. Jen vyrovnaná řada menších truhel po jedné straně. Na policích u stěny naproti výstava kovových váz, několik tlustých knih vázaných v kůži, zaprášený porcelán. Vedle o stěnu opřené role několika koberců.

Že by létajících?

Rozechvělou nejistotu střídalo stejně třepotavé nadšení. Dostali jsme se až sem. Jsme celí a volní a můžeme si vzít svůj díl. Komu ho dám? Nějakému sedláčkovi nebo rozdám ve městě?

Kruvoj bez váhání (co kdyby uvnitř číhal nějaký démon, proboha) otevřel nejbližší schránku.

„To rozhodně ne,“ zašklebil se, „Protože tohle je poctivé zlato. A stříbro,“ upřesnil, když zvedl víko další truhličky, „Hlavně stříbro. Ale to nevadí.“

Zněl sebejistě. Příliš sebejistě na to, aby paranoidním atakům podléhající víla okamžitě nezbystřila.

„Myslíš poctivý kouzelný poklad.“

Kruvoj si na ni posvítil. Lekla se a poodlétla.

„Proč kouzelný? Aha, ty myslíš jako začarovaný. Tak to rozhodně není. Nejsem cvok, abych se pouštěl do něčeho takového. Tohle je pokladnice místního zapadákova, co si říká Ouzká nebo Ouzko, ani nevím jak přesně. A jestli je tu něco kouzelného, tak dokonalost mého plánu.“

Dokonalost to byla. Od prvotní myšlenky po závěrečné zhodnocení projektu.

Když mu ticho, vyplněné jen překvapivým zalapáním po dechu, po němž Žabinka ztratila řeč, prozradilo, že jeho společnice teprve teď odhalila detaily plánu, Kruvoj neodolal a promptně připsal vysvětlivky.

„Tady do rána žádný nevystrčí nos ze dveří. Můžu se klidně vrátit domů a nikdo se tam nepodiví, že jsem přišel ke jmění. Zlato, získané za kouzelné noci. Lepší alibi neznám. I ochranu. Dokonce ani daně chtít pro jistotu nebudou. Je to naprosto bez rizika. Než tihle přijdou na to, že přišli o úspory, budeme za horami. A jim nezbude ani na to, najmout si nějakého pátrače.“

Zmohla se jen na odevzdané: „To přece nemůžeš.“

Mohl. Stejně jako se mohl dlouhé měsíce prokopávat skálou, jako mohl riskovat, že ho s paklíčem v ruce chytí strážný. Tenhle způsob byl mnohem bezpečnější. Myslela, že je partnerkou v báječném dobrodružství s nejistým výsledkem. Stala se docela obyčejnou zlodějkou.

Ten pocit se jí nelíbil. Existuje hranice mezi porušováním pravidel a překročením zákona. Není to linie pevná, byť si někteří lidé myslí své. Žabinka, jako mnoho jí podobných, ráda pokoušela první a nesnášela druhé. Pocit, že nečekaně přepadla daleko za čáru, jí dovolil jen pištivé:

„To ti nemůžu dovolit.“

Nevypadal na to, že by se nechal omezovat. Ani, že ho změna v chování partnerky zaskočila.

„Ale nepovídej. Chtěla jsi přece najít poklad.“

„Já...“

Kruvoj se k víle otočil bokem. Postavil lucerničku na zem. Zvedl truhličku. Ohlédl se po kouzlem rozevřené skále.

„To půjde,“ usoudil. Žabinka se zarazila. I v tomhle se spletla. Myslela, že ji bere jako sobě rovnou. Přinejmenším.

Ani v nejmenším.

Nepotřeboval ji, nechtěla, pustil ji tedy z hlavy. Když pak nejistě naříkavým hláskem zakňourala u jeho ucha, jen se ohnal, jako by odháněl otravného komára.

„Vššš!“

Nedosáhl na ni, ale přesto Žabinka cítila, jak ji cosi odstrčilo. Poplašeně se rozhlédla.

Pokud opravdu vlezli do normální pokladnice, pak by tu žádné kouzlo být nemělo. Leda by se majitelé trochu připojistili. Potom ale bude všechno v pořádku. Teď, tak dobře: tři, dva, jedna, TEĎ se objeví ohnivý skřet a prokleje je.

TEĎ, povídám.

Nebo taky nic. Kolem byla jen skála. Nejspíš do ní strčil jen docela obyčejný proud vzduchu.

To dělají ty nervy, pomyslela si Žabinka. Pořád jsem čekala nějakou magii, a tak ji cítím všude, i když je jasné, že místní věřili v důkladnost masy minerálu. V co jiného taky. Tady.

Popolétla blíž ke Kruvojovi. Zatřepetala se mu před obličejem.

Sebral svítilnu a zvedl ji do úrovně očí.

„Tak hele, jestli se ti nelíbí, co provádíme, tak prostě vypadni.“

Nadechla se k rozhořčenému protestu. Spolkla několik slov silnějšího kalibru, úvod do rozsáhlé stati o etice, škrtla i vzteklé vyhrožování. V tu chvíli bylo všechno z toho zbytečné. Jen posadil za větu tečku, znovu ji začal ignorovat a vrátil se ke zkoumání obsahu truhlic. Jen se jako by mimoděk ohnal rukou, když se snažila znovu vletět do jeho zorného pole.

Vzdala se. To, co prováděli se jí skutečně nelíbilo, takže prostě ustoupila.

Což vždycky dělala velice nerada. Ona Chvíle zbytečného úsilí se ale několika uklidňujícími nádechy přeměnila v jinou dobu. Okamžiky víliny existence se obvykle střídaly rychleji než scény moderního představení.

Žabinka zaútočila tiše jako noční dravec. Měla v plánu připravit nejdřív Kruvoje o světlo, potom omámit nebo uspat. Nebo aspoň zamotat natolik, že si rozbije nos o skálu. Co potom, to se uvidí. Docela šikovně nemířila rovnou na lucernu, chtěla, aby se podvědomě tou rukou ohnal a rozbil si světlo sám, silou, jakou by víla vyvinout nedokázala. Směr měla dobrý, i rychlost.

Jenže potom se to stalo.

Narazila do neviditelné zdi. Nebo do dobře napnuté (taky neviditelné) sítě. Zabolela ji křídla, jak se ze všech sil zachraňovala před hrozícím pádem. Zatnula zuby a vystřelila kolmo vzhůru. Souvrat, a znovu do akce. Byl to let prakticky sebevražedný, sama ze sebe při tom taranu vyskočit nemohla.

Nemusela. Z dráhy ji cosi prudce odstrčilo. Odhodilo stranou, rovnou k otevřeným bedýnkám. Do žádné nespadla. Ona podivná síla ji tentokrát vyšla vstříc a zafungovala jako vzduchový polštář. Spotřebovávaná energie se ale někde vybít musela; z otevřené skříňky se vznesl gejzír mincí. Jedna zasáhla Žabinku rovnou do obličeje. V lidské dlani by se ten kousek kovu skoro ztratil. Kouzelnou panenku uhodil přes tvář jako lopata.

To už nebylo samo sebou. Stoprocentně tu nějaký magický hlídač je. Kde?

Utekla vzhůru. Udeřila se do hlavy o strop. Sklouzla stranou a chytila se do potrhané staré pavučiny. S jedním křídlem přilepeným k tělu si jen tak tak zachránila zdravou kůži, když se snesla jako javorová nažka.

Kruvoj tohle všechno vesele ignoroval. A přece tu někde muselo být něco skrytého, nějaký zdroj kouzla. Možná je sám poklad prokletý.

To bude ono, pomyslela si. Spletl se.

Proto se ta moc objevuje jen v blízkosti Kruvoje. Prokletí ho dostihlo, jako každého, kdo se do pokladnice vloupá. Proč ji ale Žabinka necítí jinde, třeba právě tady a na sobě? I ona porušila pravidla.

Jak to, tedy že...

Očistila si rameno od pavučiny. Sjela jí přitom ruka a udeřila do brady.

Jasně. Sebe praštit dokážu. Ale abych...

... takto. Au.

Žádné kouzelné pasti, žádní démoni. Už vůbec ne prokleté zlato.

Byla to ona sama, kdo Kruvoje opatřil kouzelnou ochranou. Ne kvůli sobě samé. Ani proti černým psům s očima jako talíře, které u pokladu čekala. Postavila bariéru mezi něho a kouzlo květu kapradí. Aby mu nepodlehl. Zajistila ochranu proti všem čárům všeho druhu, brala svou účast na akci opravdu svědomitě. Protože se mohla připravovat v klidu a s předstihem, byla to taky bariéra opravdu účinná.

Možná to ani neví, pomyslela si Žabinka hořce. Anebo naopak.

Anebo je to všechno úplně jedno a na ničem už nezáleží.

Než by někoho vzbudila, bude tenhle pryč. Což je i jemu dokonale jasné. Naprosto bez rizika, zopakovala Kruvojovo hodnocení. Naprosto bez naděje, přeložila pro sebe.

Umím být zatraceně dobrá, když na to přijde, ohodnotila se. Tentokrát ji to ale nepotěšilo.

Neměla chuť ani letět. Svěsila křídla i hlavu a odešla po svých. Jen občas poposkočila, přeletěla několik metrů, ale stále těžší a těžší pocit viny ji nakonec dokonale uzemnil.

Každý poklad někomu vlastně po právu patří.

Nepomohl ani čerstvý noční vzduch. Zoufalství bylo jediné, co si ze skály přinesla.

Probudit okrádané nemohla. Než by zjistila, na kterou stranu je letět hledat, svítalo by. A i kdyby měla štěstí a narazila na ouzké domy hned, nastal by jasně bílý den, než by jí první člověk aspoň trochu začal věřit.

Začarovat skálu neuměla.

Pokus začarovat Kruvoje by se okamžitě obrátil proti ní.

Nemohla ho ani proklít. Jediné prokletí byl jed beznaděje v Žabinčině mysli.

Vy si tam klidně svítíte, postěžovala si hvězdám, a já se tu rozpouštím v marnosti.

Svítily si opravdu klidně.

Kdybyste tak mohly něco udělat, poslala tam nahoru myšlenku. Stejně nemůžete, i kdybyste chtěli.

Už dlouho se necítila takhle bezmocná. A vzteklá. A zoufalá. Hořký koktejl prakticky všech negativních pocitů se jí rozléval celým tělem i myslí.

Copak jsem nemohla pátrat třeba po unesené princezně? Tam jsou karty rozdané jasně.

„Něco se přece musí udělat!“ křikla do tiché noci.

Oblohu proťal jasný záblesk.

Náhlá letní bouřka?

Ne. Byl to dokonale rovný paprsek, mířil odněkud ze severozápadu. Shora dolů.

Když padá hvězda, něco si přej.

Aby mi spadla na hlavu, pomyslela si víla hořce. Protože nic jiného si nezasloužím.

Tichá noc zahučela nezvyklým zvukem. Sílil.

„Panebože, ona opravdu padá,“ vyjekla Žabinka. Vyskočila. Pud sebezáchovy ji okamžitě vystřelil do vzduchu.

Poryv vyvolaný explozí odstrčil. Měla co dělat, aby se udržela nahoře. Měla štěstí, když se jí vyhnuly všechny hliněné a kamenné střely, vymrštěné dopadem. Měla ve vlasech zamotanou sprostě klející můru, nic netušící, že ji tlaková vlna vyškubla ze zavírající se netopýří tlamy.

Měla onen pocit údivu, který se nás zmocní, když uvidíme, že svět je přece jen zajímavé místo.

Nebyl to žádný velký nebeský balvan, který by proměnil okolí v obrovský kráter a vyhladil všechnu vysokou zvěř. Jen nepatrný zbyteček ohořelého kamene. K jednomu ale stačil.

Vrchol skalního masivu, který domorodci z Ouzké naivně považovali za naprosto bezpečné místo pro vybudování pokladnice, zásahem pukl. Utrhl se z něho balvan, velký jako kupka sena. Srazil několik borovic, jejich kořeny vytrhly další kameny. Oblázky, které se zpod nich vysypaly, klouzaly po hlíně, narážely do sebe a do všeho zúčastněného okolí. Přidaly se šišky a prach a borůvčí. Až tu najednou klouzala po svahu lavina, hrnula se do údolíčka pod skálou.

Byla to jen chvíle. Jeden by ji odpočítal se zatajeným dechem. A už bylo všechno jinak.

Skála zůstane otevřená, kouzlo trvá, jistě.

Ale pro hromadu kamení, která se sesypala dolů, neplatí.

Určitě se ráno půjdou podívat, jestli se něco nestalo s pokladnicí.

Žabinka se ušklíbla.

I kdyby měl Kruvoj k ruce trpaslíka stejně naivního, jako byla ona, s prvotřídním nářadím, do svítání se ven nevyhrabe. A trest, co přijde, bude taky docela jasný.

Naprosto bez rizika.

 

© 2021, napsáno 2021

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist