Bezejmenná stránka: Literárium

Nárok

 

To snad ne! Trvalo tolik let, než se ty zatracené firmy zmohly na sestavení slušné kosmické lodi, a než letenky na Měsíc zlevnily natolik, že si jednu může pořídit i poctivý člověk. Tak neskutečně dlouhou dobu si nebylo panu Mušinkovi dovoleno obhlédnout svůj majetek takříkajíc in natura. Těšil se na tu chvíli tolik, že dvě noci před odletem trávil v čekárně kosmodromu, živ jen z předraženého kafe a sušenek na dohled datu minimální trvanlivosti. Notářsky ověřenou kopii staré listiny, zaručující jejímu vlastníku nárok na jeden akr v oblasti Mare Crisium, držel celou dobu v ruce.

Neboť být majitelem realit na Měsíci, to má nějaký zvuk. Rozhodně mu tady nemůže soused šlapat po trávníku. Pravda, příliš často tu nebude šlapat ani pan Mušinka, ale jde o princip.

A sotva ho tady vysadí, najde na svém pozemku nějakého vetřelce.

„Vypadněte,“ zamával překvapený a rozhořčený vlastník tubou, „Tady nesmíte stát!“

Tři hlavy, protkané silnými průhlednými žilami, jimiž probublávala jedovatě zelená tekutina, panu Mušinkovi nevadily. I kdyby měl pět hlav. Nebo žádnou. Tady prostě nemá co dělat!

Stvoření něco zachrochtalo, rozhodilo chapadly, chvíli si ťukalo na skleněnou polokouli, kryjící levou hlavu, kníklo několik slov nepříjemně vysokými tóny, omluvně pokrčilo rameny a potom už promluvilo srozumitelně.

„Promiňte, jen se koukám. Je tu snad něco nebezpečného?“

„Jsem tu já,“ řekl pan Mušinka výhružně.

„A už jste s tím byl u doktora?“ zeptala se ta bytost starostlivě, „Třeba to nebude nic vážného.“

„Mně to tady patří.“

„To jako tenhle kus vesmíru?“

„Tahle půda. Odsud, až... až někam tamhle,“ ukázal pan Mušinka k hranici nedalekého impaktu.

Nastrčil doklad před nejbližší mimozemské oči.

„Ale to bude asi nějaké nedorozumění, pane,“ řeklo stvoření, když si za pomoci jakéhosi aparátku listinu prostudovalo.

„To bych řekl.“

„Tady to přece nemůžete vlastnit.“

„Aha!“ zajásal pan Mušinka a cítil se najednou přece jen jistější v kolenou, „To tvrdili někteří lidi taky. Jenže právníci jim to jasně vyložili. Kdo dřív přijde...“

„No právě. Já už mám sto padesát let papíry na celou tuhle sluneční soustavu. Plus ještě jednu vedle.“

„Vy jste to tu koupil?“

Mimozemšťan vytáhl další přístroj, chvilku skrz něj koukal na barevný míč Země, vznášející se nad obzorem.

„Nojo. Když potopím ty kontinenty na severu... Co jste říkal? Koupil? Proč? Kdo by utrácel peníze za takovou zapadlou díru?“

„Já ano! Tedy – já to tu koupil. Zaplatil, pane!“

„Na mně ta soustava zbyla v tombole na firemním večírku. Nikdy nemám štěstí,“ řekl mimozemšťan, „Už hodně dávno. Až teď, když ty zatracené letenky zlevnily, že si je může koupit i poctivý člověk, jsem se sem mohl vypravit.“

„Právníci!“ zahrozil pan Mušinka, ale svou hrozbu dokázal vměstnat pouze do jednoho slova, k dalším už se nedostal.

„Co prosím? Aha. Já vím, to se musí, řídit se místními zákony. A když u vás máte: Kdo dřív přijde... Ale víte vy co? Vypadáte sympaticky. Divně, ale sympaticky,“ zopakoval mimozemšťan, „Řemeslníci dorazí pozítří, bude to drahé, ale když to zbourají jen tak nahrubo, zbytek si můžu o víkendech dodělat sám...“ povídal si chvíli pro sebe, než si uvědomil, že pan Mušinka přestal protestovat a jen – s neslušně otevřenými ústy – zírá.

„Tak já vám nebudu nějaký ten rok počítat nájem. Na tamhle té planetě bych byl nerad, kdyby mi někdo lezl, ale na tomhle kusu skály mně nesejde. Neříkal jste něco o právnících?“

Pan Mušinka už neříkal nic.

 

© 2010, napsáno 2010, poprvé se objevilo v Pieterově blábolníku v prosinci 2010, na Bezejmenné stránce pak v květnu 2011

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist