Nejjasnější hádanka

„Jedna z nás lže,“ prohlásila dívka pod závojem.

„Já nejsem princezna,“ přidala druhá zahalená tvář.

To nebylo obvinění.

Zkouška.

Byla tu, jak už to chodí, volná dcera královského páru. Několik nápadníků ze zemí sousedních i vzdálených. Což znamenalo vylučovací soutěž, jak si tradice žádá.

Turnajovým sítem propadli ti fyzicky slabší. Několik dalších vzdalo dokládání majetku a referencí. Načež přišlo finále.

Se stručným zadáním: princezna Linka zvolí manžela podle odpovědi.

Do posledního kola se propracovali dva. Stejně středně zdatní, stejně středně bohatí. Stejně zajištění. Nevyslechli ale dětskou hádanku, jak se čekalo, dostalo se jim osobního pozvání. Jeden po druhém navštívili prázdný sál, kde seděly dvě dívky s obličeji dokonale zakrytými hustými závoji. Stejné postavy. Stejné držení těla. I jejich hlasy zněly stejně jasně. Mladě.

A vyřkly každá svou větu.

Poděkovaly za odpověď.

Nápadníci pak v předsálí čekali na vyhlášení výsledků.

„Tak co?“ zeptal se Smoljana, prince v zácviku ze Zelených vršků jeho protivník Pafnuc, čekatel trůnu zbodnánského. Znali se, a jeden druhým tak trochu pohrdali. Dvorská etiketa jim ovšem nedovolovala vyjádřit se na rovinu.

Smoljan pokrčil rameny.

„Ne, že by mi to došlo hned, ale logika je logika, takže - ano.“

Spojovala je i podmínka, stanovená jejich královskými otci: oni v klidu rezignují a pustí na své místo následníky třeba okamžitě, pokud tito položí základy generaci panovníků budoucích.

Jinými slovy, mladí pánové se musí nejdřív oženit.

„Jasně. Ta vlevo byla princezna,“ prohlásil Pafnuc pevně.

„Jak jsi na to přišel?“ podivil se soupeř. Schoval ruce za záda, aby si je nezačal spokojeností mnout.

„Brnkačka. Musíš mít za ušima. Stačilo se pořádně kouknout a bylo to jasný. Hned jsem ji uviděl.“

„Koho?“

„Mouchu, co asi. Každý ví, že když máš vybírat princeznu pod závojem, tak kolem té pravé létá moucha. Taky to uznala.“

„Ta moucha?“

„Princezna, přece. Když jsem vysvětlil, jak jsem ji odhalil.“

Smoljan se zhluboka nadechl. Hlavně proto, aby zabránil spokojenému úsměvu. Rozhodnutí trávit víc času ve studovně než na honech se právě zúročilo.

„Měl bys trávit víc času na čerstvém vzduchu,“ poradil mu Pafnuc. „Praktickými věcmi, ne nějakým filosofováním.“

Uvidíme, pomyslel si Smoljan. Doby, kdy se manželky získávaly klackem přes hlavu, jsme už dávno nechali za sebou. Jak jistě brzy zjistíš.

Praktické filosofování nedostalo mnoho prostoru, protože se otevřely dveře a královský herold oznámil výsledek.

„Její Jasnost vyhlašuje vítězem poslední zkoušky chrabrého pana Pafnuce, který tímto získává svolení stát se jejím budoucím manželem.“

A bylo to.

❖

Na ten vítězoslavný škleb nikdy nezapomenu, pomyslel si princ. Vrátila se mu pozapomenutá pravda, že jméno, pod kterým ho jako dospělého znají, je vlastně stažená dětská přezdívka Smolný Jan.

Jak se Pafnuc nafoukl a poklepal se po hrudi. Jak pronesl ono: „Vždyť to přece bylo jasné hned od začátku, podívej se na mne a radši ne na sebe.“

Nic nebylo jasné. Není. Nebude!

Až do téhle chvíle měl jasno v tom, že staré časy jsou definitivně zastaralé. Měl plány, co se Zelenými vršky udělá. (Do dnešního odpoledne k nim patřila i myšlenka na to, že povinná školní docházka, zahrnující kromě čtení a psaní i matematiku a logiku, rozhodně k není zahození). Teď aby na všechno zapomněl.

Nepřítomně zíral na dveře.

Otevřely se a propustily ven dívku v prostých šatech. Princezninu komornou. Bezpochyby taky tu druhou - vlastně první ženu pod závojem.

„Její Jasnost vám chce poděkovat.“

„Za účast,“ zahučel Smoljan.

„Jestli vaše odpověď nebyla jen tak od boku, pak hlavně složit poklonu.“

„Jasně, že nebyla. Vždyť je to přece jasné,“ řekl nešťastně, „Pokud ta první mluvila pravdu, pak druhá ne. Takže musela být princezna. A jestli první lhala, tak to znamená, že lžou obě – a zase je princezna ta druhá.“

Komorná se usmála.

„Správně.“

„Jenže ten pito… Pafnuc odpověděl špatně, dokonce od začátku špatně, a přesto vyhrál,“ v Smoljanově hlase bylo víc než jen zklamání, „Proč?“

„Tak to nestálo, že ten kdo odpoví správně, dostane princeznu,“ upozornila ho. Otevřel ústa k protestu.

„Aha,“ nahradil ho trpkým poznáním. „Chápu. Princezna zvolí podle odpovědi. Ale co tím Linka získá?“

„Co chtěla. Pochopte, ona je naše princezna dost nezávislá, jenže vždyť víte, jak to pořád chodí. Potřebuje manžela, který bude hopsat, jak ona bude chtít. Třeba i s divadýlkem, na tom nesejde.“

Oceňoval otevřenost, jíž dala ta dívka najevo, že jeho samého obě zařadily mezi chytřejší. Nebo rozumnější. Věděl, že to nejsou synonyma.

„Musím uznat, že až na tu poněkud nečekanou kličku, to byl od Linky dobrý nápad. Taky nečekaný,“ otevřel své pocity.

„Vlastně jsem ten test vymyslela já,“ přiznala komorná, „Princezna chtěla hodit náhrdelník někam, kam by pro něj lezl jen pito... Pafnuc. Omlouvám se, pane.“

Od srdce jí šlo to první, ne omluva za nevhodný vtip. Uchichtla se.

„Je mi vážně líto, že jste nevyhrál,“ přidala. Což naopak znělo opravdu upřímně.

Smoljan se na komornou zahleděl. Pocit, že Pafnuc bral, i když nespravedlivě, první cenu, rychle mizel.

„To je v pořádku, slečno… Slečna, že?“ ujistil se.

Kývla. I ona si prince prohlédla.

Ani teď nemusel uvažovat dlouho. Coby absolutistický panovník, kterým se tímto stane, si přece může vzít koho chce. Nemusí to být vychytralá šlechtična. Chytrá dívka je mnohem lepší volba. Ve všech ohledech.

A kdyby se snad někomu ze sousedů jeho rozhodnutí dynasticky nelíbilo, a chtěl v tom směru podniknout jisté akce… Smoljan rozhodně netrávil všechen čas jen v knihovně. Tady problém neviděl. Za důležitější považoval, aby ta volba byla vzájemná. Protože když nové časy, tak se vším všudy.

„Poslyšte, až budete mít volno, nešla byste se projít do zahrady? A pokud dovolíte, položím otázku pro změnu já vám.“