Bezejmenná stránka: Literárium

Nejkrásnější dar

 

„Je to zlý, mámo.“

Královna se narovnala a nakrčila nesouhlasně nos, protože tohle familiární oslovení nesnášela. Ještě tak v soukromí královské ložnice, ne v přítomnosti kojné, chůvy a dvou děvčat k ruce, které poskakovaly kolem kolébky, šišlaly, dvořily se a plácaly nesmysly.

Panovník, známý mezi svým lidem okázalou drsností a sousedům pak tvrdohlavou neústupností, se zastavil ve dveřích a nervózně šoupal levou nohou. Z kapes pohodlného, ale už trochu obnošeného županu mu vypadávaly pomuchlané papíry.

„Co se ti zase nelíbí?“

Sebrala první list na který dosáhla, a přehlédla sloupec jmen, hustě proškrtaný a znovuobnovovaný.

„Máš tu chybu,“ ukázala nahoru, „Píše se křtiny, ne krtiny. Copak jsme se nedohodli, že se bude jmenovat Ema, když je to teď tak moderní?“

Jeho Veličenstvo rozhodilo rukama, čímž seslalo na podlahu další papírovou přeháňku.

„Dohodli, to víš, že dohodli. Ale o to mi nejde. Ne o jméno. Jde o to, koho pozvat.“

Její Veličenstvo si posměšně odfrklo, protože tuto část příprav považovalo za výlučně ženskou záležitost. Kdepak kamarádíčkové z honů a pitek. Pěkně vyváženě.

Tohle rozhodně nebylo vyvá –

„Koho pozvat?“ znělo to trochu jedovatěji, než je obvyklý manželský standard. Královnin prst se zapíchl doprostřed seznamu: „Máš tu samé ženské.

„A koho bych tam měl mít?“ podivil se bezelstně panovník. Výraz v jeho tváři doutnák manželčiny dynamitové patrony uhasil. Místo žárlivé exploze chvíli jen nechápavě civěla.

Potom jí to došlo.

„To jsou sudičky?

Zbledla. Tohle brala vážně, měla to v rodině.

Ne vážnost. Zkušenost. Její matka trpěla špatnou sudbou do doby, než se podruhé provdala, prateta dodnes leží v kataleptickém spánku. Vzdálená sestřenice…

„Stačí jedna nespokojená – a sama dobře víš, jak to může dopadnout. Musíme pozvat ty správné,“ zaúpěl manžel.

Královna se zamyslela. Úkosem pohlédla na kolíbku. Chumel opatrovnic se vahou jejího pohledu ztišil a nenápadně naslouchal státnímu problému. I když to všechno byly jen plebejky bez vyššího vzdělání, často pochybných rodinných svazků, věděla, že je na ně spolehnutí a navíc se státní tajemství týkalo mrněte v kolébce a ty čtyři by pro děvčátko skočily třeba do ohně. Byla jim za to vděčná, mnohem víc, než dávala najevo. V žebříčku královniných hodnot stály výše než dvorní dámy. I když měla někdy tendenci si je plést… Ale jistě.

„Tak pošli a nech vyhlásit jen to oznámení, co posíláme všem. Že se to stane. Beze jmen. Jen: Vážená paní sudičko. Tím získáme čas,“ řekla svému vysoce postavenému a vysoce nejistému manželovi.

Jeho Veličenstvo se rozzářilo.

„Mámo, ty jsi zlato.“

Napětí narůstalo každou hodinou. Děje se tak při všech velkých oslavách, při těch narubijských obzvlášť. Velké rodiny sebou nesou i velké rozepře, a ty se kancléř musel snažit zpacifikovat už v zárodku. Měl pečlivě sestavený seznam hostů, vyladěný do posledního detailu, panovníci spřátelených a sousedních zemí, velvyslanci těch vzdálenějších, bohatí obchodní patricijové, pohlednicoví příbuzní, ti  všichni měli svá místa a své časy. Chyběli potencionální tchánové; rodiče vhodných budoucích partnerů vždy vyčkávali na to, co s dítětem provedou sudičky.

Které král očekával se špatně skrývaným děsem.

Zatím se neobjevila žádná, měly času dost, ale panovníkovi připadala každá minuta vynásobená deseti. Shlížel na hosty, trochu křečovitě se usmíval, nenápadně kontroloval naplnění dlouhých stolů chuťovými pastmi na zmlsané jazyky. Sám dostával hlad.

Možná, že až skončí představování Pepiho, totiž Josefa III., panovníka země insulské, nechá si nenápadně donést jeden chlebíček.

Nechal. Jenže když se do něj pokusil zakousnout, prostor před ním se rozzářil záplavou hvězdiček, které přinesly první příslušnici očekávané profese.

„Promiňte, nejdu pozdě? Jé, já jsem tu první!“

„Buďte nám vítána, ctěná paní.“

„Jo, jistě. To jsou ostružiny, nebo kaviár?“

Král zalapal po dechu, jak rychle polykal vzletné věty oficiálního uvítání. Schoval si je tedy pro právě ohlašovaného mořenského vyslance, jenže tu se přímo před ním v oblaku růžových lístků objevila štíhlá víla s kouzelným úsměvem (a jak zjistil za okamžik, i s kouzelným hlasem).

„Jsem si jista, že díky otci bude vaše dcera tou nejkrásnější princeznou široko daleko.“

Než stačil kompliment pochopit, návštěvnice, vrhající úsměvy na všechny strany, vyrazila na obhlídku ostatních mužů. Uprostřed sálu se srazila se stařenou o berličce, vyměnily si několik tichých vět, víla se ušklíbla a babička se přišourala k trůnu.

Král si vyposlechl monolog delší, než soupis titulů toho nejvznešenějšího hosta, výčet sudiččiných úspěchů a jmen jejích milých malých klientů, dneska už z nich spousta má dokonce i pravnoučata, to víte, pracuji v oboru už nějaký ten rok. Nevnímal ho, měl radost, že už jsou tři, a nepatrný strach, že možná přijdou další, ale některé naopak ne. Kancléř si jeho mírně nepřítomného pohledu všiml a nenápadně mu šlápl na nohu.

Panovník se poplašeně rozhlédl. Sudička babička už byla pryč, mnohem jistějším a zdravým krokem se sunula k nejbližšímu stolu.

„Vypadá to, že nápad s pozvánkou měl úspěch.“

„Vypadá.“

Ve dveřích se objevila pohledná dívka s průsvitnými křídly, zamávala jim a ztratila se ven.

„Možná až moc –,“ nestačil dopovědět, když ho přerušilo dvouhlasné pokřikování páru zcela totožných dam v zelené. Mávaly kartičkami, představily se složitými mnohoslabičnými jmény, a král zjistil, že strach z věcí příštích se vytratil a na jeho místo nastoupila pýcha nad tím, že své dcerušce zajistil výbornou budoucnost, protože pět darů je pět darů, a ony se určitě budou snažit trumfnout jedna druhou.

Vyslal kancléře na kontrolní obchůzku a konečně dorazil ten chlebíček.

Dopřál si ještě dva, než se kancléř vrátil a s úsměvem mu na prstech ukázal počet. Brzy na to se objevila i královna, která se podle zvyků zdržovala v soukromých komnatách.

„Přeješ si má... má lásko?“ opravil se král rychle, když zahlédl zlověstný záblesk v manželčiných očích.

„Jak si stojíme s – víš s kým?“ zeptala se.

„Už jich máme sedmnáct,“ zašeptal šťastný otec.

„Dvacet jedna,“ opravil ho tiše kancléř, „Čtyři se právě teď objevily přímo u sladkého bufetu.“

Její Veličenstvo obrátilo oči v sloup. Potom se vytratilo, protože herold ohlásil jednoho z královniných nepříjemných bratranců.

Nezbylo, než se vmísit mezi hosty. Král si navyklým pohybem srovnal slavnostní korunu, odstrčil služebnou, která mu kartáčovala neviditelná smítka z hermelínu, kývl na kancléře a vyrazil do džungle.

„Nevidím vévodu Damiána.“

„Vítal jsem ho osobně, Výsosti,“ namítl kancléř, když se i on rozhlédl, „Stejně jako hraběte z Kuhfrú.“

„Spolu?“ zděsil se král.

„Samozřejmě s patřičným odstupem,“ řekl úředník, „Promiňte, milostivá.“

Bělovlasá růžolící stařenka něco zavrčela přes hůlku, kterou svírala mezi zuby; ruce měla plné velkého těžkého podnosu, na němž trůnila vepřová hlava. Obě si to šněrovaly k fontáně, z níž (prozřetelně nenaplněné vínem) se ozvalo šplouchnutí, následované jásavými výkřiky.

Vévodu i hraběte, nepřátele od nepaměti, našli v kuchyni, jak v chumlu dalších šlechticů společně kibicují u domina. Panoval tu milý klid odpolední párty.

„Proč nejsou nahoře?“ zeptal se král šeptem vrchního kuchaře.

„Nevím, můj pane. Někteří mluvili – odpusťte – o nějakých bábách, nebo tak nějak. A že si tady chvíli odpočinou.“

„No, tak to zrovna já nemůžu,“ vzdychl smutně panovník a vrátil se do jámy lvové.

Nejdůležitější teď bylo, aby se sudičky cítily dobře. Bez ohledu na ostatní hosty a bez ohledu na to, co to bude stát. Pověřil kancléře zorganizováním intenzivnějšího doplňování bufetu a slíbil všem sloužícím vpravdě královské odměny, když to se sudičkami vydrží.

Neustále přibývaly.

V audienčním sále se žádná dlouho nezdržela, aspoň ne do té doby, než si venku obstarala pití. Některé se představily, jiné jen pozdravily, většina se neobtěžovala ani tím. Už nemělo smysl je počítat. Vypadalo to, že stejně přijdou úplně všechny, což by představovalo několik stovek darů.

Paráda.

Jenže jak se čas blížil k poledni, kdy mělo k obřadu dojít, uvědomilo si Jeho Veličenstvo, že by to zase taková paráda být nemusela. Nemohlo si nevšimnout, že v davu sudiček to začíná jiskřit stejně, jako by to začínalo jiskřit v davu šlechticů, kdyby se tito nemačkali v kuchyni. Několik přeslazených falešných úsměvů a větiček na začátek, nějaké to přehlížení, sarkastické poznámky, a už spolu na několik generací rodiny nepromluví, království si vyhlašují válku, obchodníci ruší smlouvy. Samozřejmě, že se s něčím takovým počítá a většinou si druhý den nikdo na nic nepamatuje. Ale tyhle tady si mohly vylít vztek hned a jinak...

„Promiňte, madam, ale vy jste na prvním seznamu nebyla.“

Už je to tady!

Černá, od pohledu zlá a momentálně i namazaná sudice šťouchala kostnatým prstem do jindy možná přátelské víly takového toho rodinného typu.

Která měla už taky dost.

Chtěl, zoufale moc chtěl zasáhnout a utlumit vášně, na druhou stranu dobře věděl, že cpát se mezi osoby, vybavené kouzelnými hůlkami, není dvakrát dobrý nápad.

„Zato mám úroveň, má drahá. A nestrkám si klobásky do tašky.“

Naučeným způsobem si odkašlal.

„Nechybí vám něco, mé dámy?“

Dril královského výcviku nesl ovoce. Hlas dokonale zabral. I gesta.

„Ach, Vaše Veličenstvo. Všechno je v nejlepším pořádku.“

Věnoval jim široký úsměv a pokračoval dál.

To je ale situace.

Protlačil se chumlem spokojeně drbajících sudiček, které ho vůbec nebraly na vědomí, načež byl odstrkán k zdevastovaným květinovým mísám, kde vmáčknut v houfu přihlížejících, zachytil jedinou větu z delšího a určitě dramatického rozhovoru.

„Jo? Tak to já si počkám, až se vyslovíš ty, a potom tvé dary pěkně neutralizuju!“

Odpověď neslyšel, protože dav se samovolně – jak už to davy někdy dělávají – pohnul a odnesl ho pryč.

V narůstající tmě králových myšlenek zhasínala i ta poslední světýlka naděje. Co asi může předpovědět podnapilá sudička se žaludkem, který už začíná protestovat proti dalšímu příjmu vysokokalorických přeslazených jídel, a s hlavou plnou vášní? Kdyby se aspoň daly nějak zvládnout. Oslovit, vybrat ty nejstřízlivější, nebo aspoň ty v dobrém rozpoložení. Jenže ony ho ignorovaly.

Nejen to. Zatlačily krále do kouta, odřízly mu cestu ke královně a dítěti (dobře, nemusel tam být, stejně jako neasistoval u porodu, ale v takovém případě se předpokládalo, že přijatelnou omluvenku vystaví alkohol), pocintaly ho vínem, dvě se ho pokoušely svést, třetí mu říkala Drahá Evženie a půl hodiny huhlala do ucha své názory na současnou módu.

Viděl jednu, která se na chvíli stala obětí kletby a metamorfovala v šerednou ropuchu; podoba se jí brzy vrátila a ona se neunavovala vymýšlením protikouzla, prostě své rivalce vrazila dvě pořádné facky.

Jak tohle dopadne?

Někdo mu strčil do ruky pohár a jásavě připíjel na zdraví ctěné královské rodiny.

Já idiot si chvíli myslel, jaká to bude nádhera, tolik darů, řekl si král, když se zoufale propíjel na dno kalichu. A teď bych se nejraději neviděl. Kdyby to aspoň nikdy neskončilo, protože to, co nevyhnutelně přijde, bude též nevyhnutelně obrovský průšvih. Kdyby aspoň tolik nepily. A nežvanily. A nebyly.

Kdyby se zastavil čas, to by byl dar, vzdychl nakonec. A v té chvíli se v souladu s pravidlem dokonalého načasování ozval zvon, oznamující poledne a začátek křtin.

Nádvoří připomínalo opuštěné bojiště. Celý hrad měl namále, ale pod střechou to nebylo tak vidět. V záplavě papírků, ubrousků, rozbitých sklenic, rozšlapaného ovoce, zákusků a napůl ohlodaných žebírek, mezi kalužemi kdysi kvalitního alkoholu, se objevili první uklízeči s košťaty, lopatami a vědry s horkou vodou. Začali se systematicky probíjet z jednoho konce dláždění na druhý, brali svou práci poctivě, hrnuli špínu před sebou jako zděšeně ustupujícího nepřítele.

Krále, zdrceně sedícího na úpatí schodiště, málem vymetli také. Když si uvědomil, že ty rušivé zvuky vydávají podrážky, nenápadně šoupající na místě, a slabé odkašlávání, zvedl hlavu. Kalným pohledem přehlédl nosní dírky postávajícího služebnictva, odpíchl se od chladivého stupně a opatrně vyrazil na nekonečnou cestu do nitra hradu.

Měl tam být.

Jeho dcera už měla jméno a narýsovanou budoucnost. Jenže tam nebyl.

A jak se zdálo, nikdo si toho nevšiml.

Všichni už byli pryč.

Nejistě nahlédl do dveří královniny komnaty. Bál se, že mu vyčte jeho nepřítomnost v klíčovém okamžiku slavnosti, a ještě větší strach měl z toho, co v něm zaznělo.

Její Veličenstvo obdařilo manžela sice unaveným, ale spokojeným pohledem.

„Je to dobrý, táto.“

Odložilo mimino do chůviny náruče.

„Neřekly nic špatného?“ vyhrkl.

„Vůbec ne. Neřekly vůbec nic.“

„Cože?“

„Neobjevila se tu ani jedna. Což znamená –“

„Že máme skvělé kuchaře a měli jsme dobře zásobené sklepy a –,“ řekl vesele.

„– že naše dcera bude mít svou budoucnost jen ve svých rukou.“

A usmála se na něj a on na ní, protože oba věděli, že to je ten nejkrásnější dar, který mohla dostat.

 

© 2008, napsáno 2008, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2008

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist