Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Nepřátelé
část první

 

Signalizace hlásila několik nezávislých požárů. Ten největší už zhasl, protože detonace, kterou jeho řádění způsobilo, prorazila vnější plášť a oheň přišel o svou krev. Zbývající atomy kyslíku odletěly do kosmického vzduchoprázdna a rozptýlily se, stejně jako střepy hřbetního solárního panelu. Kabina zůstala naštěstí neporušena, stejně jako systémy podpory života. Větší díl dostaly zbraňové doky, hlavní cíl soustředěné palby. Energetický paprsek, následovaný třemi konvenčními raketami, je vyřadil z provozu; řetězová reakce, spuštěná explozemi obsahu torpédového zásobníku se prokousala zadní částí trupu, až vykvetla v místech, které velkými písmeny oznamovalo, že tento kosmický bitevník má označení UN 453 B, a je tudíž druhým strojem mateřské lodi 453.

Spolu s imatrikulací zmizel i přítomný čas plavidla ve službě, protože jedna ze střel, které prošly obranou, zasáhla hlavní nosník levého motoru a zhasla nejen pohon, ale vyřadila i veškeré bezpečnostní a ovládací systémy této části stroje.

Pro pozorovatele z okolních plavidel to byl konec představení.

Kosmickou loď nesestřelíte.

Pokud boj probíhá ve volném prostoru, může se po zásahu stát cokoliv, záleží jen na intenzitě střelby a rychlosti cíle. Přesahuje-li hmotnost zasažené lodi mnohokrát energii útoku, často pokračuje vyřazené plavidlo stejnou rychlostí stejným směrem. Ano, může se připlést do cesty nějaké hvězdě, planetě nebo asteroidu, ale k tomu dochází až dlouhou dobu po událostech.

UN 453 B změnil dráhu jen nepatrně. Stáčel se o pět stupňů doleva a o patnáct vertikálně, jak ho postrčily výbuchy. Pilot se naučenými pohyby snažil kurz opravit, ale jeho jednání se stávalo chaotičtějším, jak zjišťoval, že hlavní pohon je definitivně mimo provoz a korekční motorky také nenaskočí. Výcvik, podpořený ze značné části psychofarmaky, které do krevního oběhu vpravilo zařízení, hlídající pilotův stav i stav stroje, vrátil jeho srdeční činnost do normálních mezí, rozvaha ale byla definitivně ta tam.

Pomocné kamery ukazovaly, jak se několik tisíc kilometrů od něho nejspíš podařilo UN 453 C a UN 426 A soustředěnou palbou vyřadit nepřátelský stroj, který se předtím vypořádal právě s UN 453 B. Možná že to byl jiný nepřítel. Už na tom nezáleželo. Sestřelený pilot se řítil v neovladatelném stroji do pustého vesmíru, daleko od přátel, spolubojovníků, daleko od kohokoliv.

I od nich.

Ze všech stran se k němu blížila temnota, následovaná jasným plamenem náhle explodujícího tisíce sluncí...

... ale bývala to jen žárovka na stěně, jejíž svit přinutil Dománka procitnout.

Otevřel oči.

Sen vždy dlouho dozníval, promítal se na špinavě bílém nízkém stropě, krmil se vzdálenými zvuky, vypaloval do paměti, jako by tam už dávno nezabíral všechno místo, jakoby šlo o prchavou představu, kterou je třeba fixovat návodnými myšlenkami, aby se neztratila. Jako kdyby to byl jen sen a ne živá vzpomínka na skutečné události.

Znovu a znovu, bez milosrdného otupování bolestných hran, se vracela. Noc co noc přinášela stejnou dávku beznaděje a vzteku. Každého rána otevírala bezútěšný den, který pak ubíhal v pomalém jednotvárném tempu až k noci.

Jedno nevracelo síly k přežití druhého, ale Dománek, stejně jako jeho druzi v neštěstí, existoval spíš ve vegetativním stavu, než jako plnohodnotná lidská bytost. Každé ráno se snažil zahnat sen, každé ráno otevřel oči a pohlédl na strop.

Nebo – jako teď – do korun stromů.

Další, co ještě nedávno obvykle vídal, byl zástup krátkých tmavých čar na stěně naproti dveřím, jimiž jeden ze spoluvězňů udržoval jednoduchý kalendář:

Přežil jsem tu dvě stě padesát sedm dnů. A tenhle je dvě stě padesátý osmý.

Dománek dny nepočítal. Nemělo to smysl, všechny byly stejné a všechna naděje, která je kdy provoněla, byla falešná. Naučili se ji přijímat s nedůvěrou, čímž se vyhýbali zklamání. Až do teď.

Bylo nás pět.

Vybavoval si tu knihu několikrát za den. Kromě uvedeného počtu neměla s jejich situací nic společného, byla to jen jedna z oněch v kontextu nesmyslných a nesmyslně vlezlých myšlenek, které člověk ne a ne dostat z hlavy.

Bylo jich pět.

Malá buňka, která připravila tajný plán, pět odhodlaných uprostřed šedesátky odevzdaných. A – jak už to bývá – pět rozdílných povah, které by za normálních okolností nedokázaly úspěšně spolupracovat. Ale jsou situace a stavy, které z nutnosti spojí nespojitelné.

Šedomodré mraky, které vysoko nad hlavami proháněl vítr, občas utrousily spršku velkých ledových kapek. Mimozemská hlína pod nohama  vydechovala vlhké teplo; jakoby si planeta, nebo aspoň tahle její část, neuměla vybrat, zda se pyšnit chladnou krásou ledových krystalů, nebo barevností květů.

Koneckonců, v mém jazyce je planeta ženského rodu, poznamenal  Dománek v duchu. A tahle se chová jako odmrštěná milenka – jenže za to, že šlapeme v hlíně divné konzistence, mezi kamením, místy v mračnech drobného hmyzu, v dešti a v dusivé atmosféře plné spór místních hub, či čeho, si můžeme sami.

Co víc, je to v plánu.

Už třetí den a čtvrtou noc pochodovali neznámou a nepříjemnou krajinou. Už třetí den, kdy se před každým nezvyklým zvukem nebo pohybem, byť zaznamenaným jen periferním viděním, skrývali. Už třetí ráno, v němž ošetřovali odřeniny a zranění z noční chůze. Všechna naštěstí způsobena jen přirozenými překážkami.

„Zatím to vychází,“ řekl Andress, nerudný Němec z Brém. Nezněl nijak optimisticky, jeho hlas se věčně chvěl nenávistí k celému okolí. Jeho rozpoložení a vztek ale nepramenily jen z povahy. Patřil k posádce mateřské lodi, velkého rámového nosiče, který na delší vzdálenosti přepravoval bitevníky. Tvořilo ji obvykle patnáct mužů a žen, jejichž úkol končíval ve chvíli, kdy vypustili čtyři jednomístné stroje ve vzdálenosti několika milionů kilometrů od nepřítele. Prováděli tu operaci vždy dost daleko od místa střetu. Jenže bitva u EZ Aquarii byla jiná, než ostatní srážky. Protivník se vynořil z nečekané strany – těžko říct, zda to byl úmysl, nebo chyba navigace – a v nečekané blízkosti. Došlo k největšímu střetu od začátku konfliktu. A k největším ztrátám.

Andress přežil v jednomístné únikové kapsli, o osudu svých čtrnácti kolegů neměl ani potuchy.

Nikdy je už nespatřil a nikdy už o nich neslyšel.

Ani, když ho převezli do zajateckého tábora, modul totiž odlovila záchranná skupina mimozemských nepřátel.

Zajatecký tábor.

Mohl dopadnout hůř, on, Dománek i ostatní – jenže o tom by nevěděli, protože ona ještě horší varianta představovala smrt v troskách kosmické lodi.

Dománka desátou hodinu neřízeného letu zahákovala na první pohled ještě více pomuchlaná konstrukce, z níž se vyklubala bulvounská montážní jednotka. Odvlekli ho na orbitální dráhu modrozelené planety; její barvy se vůbec nepodobaly barvám Země, připomínaly spíš velký močál, v němž ho mimozemšťané nejspíš utopí. Prošel vyšetřením, výslechem a karanténou. Zavřeli ho do malé oválné místnosti s jedním otvorem, kterým dostával neutrálně vypadající i chutnající potravinové dávky, a druhým, sloužícím coby odpadní jímka na materiál pevný i organický. Prvním válečným zajatcem nebyl, nemusel tedy podstupovat experimenty s testováním vhodného jídla.

Po čase, který nebylo jak počítat, protože se mimozemští věznitelé nijak nesnažili simulovat noc, ho z cely vyvedli, omámeného drogami strčili do přistávacího modulu, a když se probral, byl v táboře.

Setkal se s několika spolubojovníky ze svého turnusu. Poznal veterány prvních srážek. Seznámil se piloty a navigátory záškodnického programu Telemark, o jehož existenci do té doby neměl ani potuchy. Jeho spoluvězni byli muži opatrně optimističtí, depresivní, odevzdaní i podnikaví, muži, stoicky přijímající osud, stejně jako ti, kteří každému hlídači zdálky hlasitě nadávali a proklínali ho.

Mezi nové známé patřil také Dominic Favreau, který snoval už několikátý plán útěku.

A jak se zdálo, tentokrát měl opravdu šanci, že vyjde.

Těsně!

Dománek uslyšel ten zvuk na poslední chvíli, ostatní ho ani nezaregistrovali. Je to známá ironie: tak dlouho něco vyhlížíme a očekáváme a když to nakonec přijde, nevšimneme si. Ale tady nešlo o pomíjivé štěstí, tady šlo o život.

Tábor o životě nebyl. Mimozemští věznitelé si od zajatců udržovali odstup, krmili je, šatili a když to bylo nutné, poskytovali zdravotnické služby, ale to bylo asi tak vše. Žádné ponižující výslechy, žádné nucené práce. Mučení nudou, nazval to jeden ze služebně nejstarších vězňů.

Museli mít jídlo plné sedativ, protože za celou dobu se nikdo nepokusil zabít, ani nikoho zabít, rvaček bylo minimum. Ale existují duše, které žádné medikamenty nezastaví.

Mnohdy je to jediné, co mohou mít povahově naprosto rozdílní lidé společného, sžíravou touhu po svobodě, po svobodě za jakýchkoliv podmínek. Sešlo se jich pět a rozhodli se utéct.

Snila o tom nejméně polovina obyvatel tábora, ale málokdo se dostal od představ k plánům. I ti nejsvobodymilovnější totiž skončili u zásadní otázky:

Kam?

Tohle nebyla Země, neexistovala tu možnost stlouct si z naplavených trosek vor a přeplout oceán domů.

Pětka – nebo aspoň její větší část určitou představu měla. Pro ni se také k útěku přidala.

Ve vzpomínkách vylezl Dománek do nevysoké stráně, chytal se přitom obnažených kořenů, nejspíš se tu před časem prohnala velká voda a vzala sebou část svahu. Proč jen část a proč víceméně ostře, to zjistil, sotva stanul nahoře – byla tam ušlapaná cesta. Podle všeho nepříliš frekventovaná, ale přece jen to byla komunikace, vedoucí divočinou, a tudíž potencionálně nebezpečná.

Jak se Dománek rozhlížel, než oznámí tohle závažné zjištění svým druhům, musel z té informace škrtnout jedno slovo.

Potencionálně.

Cesta byla nebezpečná.

Někdo se po ní blížil.

Na okamžik ještě uvažoval o tom, zda přicházejí protivníci nebo přátelé, ale podvědomí ho rázně okřiklo – ti druzí na téhle planetě takhle otevřeně nechodí!

Šeptalo se mezi vězni o tajné základně Pozemšťanů, ukryté kdesi v hlubokých lesích. I když její existenci většina ze zajatců považovala za mýtus, přece všichni v hloubi duše věřili, že na něm bude víc pravdy, než jen naděje. Víra pěti uprchlíků v tomto ohledu opuštěním tábora podstatně zesílila. Hypotetická báze totiž měla zcela zásadní odpověď na to, na co se i sami sebe tři z nich báli zeptat.

Jak to celé skončí? Dokud ji nenajdeme? Nebo prožijeme zbytek života na útěku?

Hlava útěku Favreau si nejspíš takové otázky nekladl. Jestli na základnu v hloubi srdce věřil také, jestli měl nějaký hlubší úmysl, pak ho úspěšně skrýval. Zdálo se, že jeho primárním cílem byla svoboda. A zatím plán naplňoval do puntíku.

Nastřádal zásobu trvanlivého jídla, vitamínové a energetické tyčinky, ořechům podobné místní ovoce i suchary. Shromáždil všechny provazy a provázky, které našli a které jim měly v divočině pomoci při zdolávání překážek či výrobě zbraní i nástrojů. Vyrobil vak na vodu z fólií hygienicky baleného pečiva. A pečlivě plánoval. Podařilo se mu dostat skupinku svých věrných bezpečně z tábora a podařilo se mu zmást pátrací jednotky.

Vydali se totiž tím nejnepravděpodobnějším, nejšílenějším a naprosto nesmyslným směrem. Bylo jisté, že pronásledovatelé nejprve vyrazí na planinu na jihovýchodě a k horám na jihu, pak se zaměří na sever. Na západ, na průzkum téhle odporné, vlhké, kousavé a dusící džungle, nebudou plýtvat zdroji, aspoň zpočátku ne, což by mělo uprchlíkům zajistit dobrý náskok. Rychlost, o tu šlo především. Museli urazit co největší vzdálenost v co nejkratší době. Ve chvíli, kdy uslyší motory pátracích helikoptér, pak zpomalí a budou jen doufat, že  bulvouni (jak ve shodě všichni Pozemšťané různými jazyky své protivníky nazývali) to vzdají a zase odletí.

Šílený nápad.

Ještě šílenější bylo, že nejspíš vyšel.

Poslední pátrací helikoptéru viděli v podvečer, letěla podél vzdálené řeky. Ten široký tok, který zpozorovali seshora ze skal, překročit nemínili; nechtěli se k němu ani přiblížit, protože byl očividně nejvhodnější místní komunikací, a tudíž hrozilo nebezpečí, že narazí na nějaké domorodce. Před nimi se rozkládaly čtvereční kilometry divoké krajiny, plné pokřivených stromů, skal a strží. Vyčerpaní, unavení dlouhou chůzí, které v táboře odvykli, si museli najít místo na noc, na němž by příliš nepromrzli a k ránu neprovlhli, protože rozdělávat oheň by nebylo dvakrát rozumné.

Alespoň to tak vypadalo.

Neměl jsem se ráno radovat, že jsme to nejspíš dokázali, blesklo  Dománkovi hlavou. Měli jsme jen štěstí – a já ho zakřikl.

Je zvláštní, jak dokáží být technici a piloti sofistikovaných bitevních strojů pověrčiví, pomyslela si racionální část jeho mysli. Věci se dějí a nějaká slova, vyřčená právě teď, přece nemohou změnit děj, který započal v minulosti. Měli bychom se takových představ zbavit, vždyť létáme hluboko do vesmíru a o našich technologiích se před dvěma staletími nezdálo ani těm největším snílkům... Ale co kdyby, oponovala prastará část mysli, přece jen bylo něco takové možné.

Světy pověrčivosti a hypermoderní techniky naštěstí dokázaly své spory odložit, když je okřikl jinak tichý hlásek myšlenek, zpracovávajících údaje smyslového systému.

Zahlédl ještě dvě postavy, které se vynořily zpoza listí, ale to  už jel ze stráně dolů, do výmolu po vyvráceném stromu. Zatajil dech, protože jeho druzi mohli reagovat dvěma způsoby: ten horší by vycházel z ochoty pomocí příteli, kterému podjely nohy, a který se nehýbá. I kdyby někdo z nich rovnou nezakřičel, stejně by je pohyb a zvuky prozradily.

Naštěstí skluz do krytu všem došel.

Zalehli, rychle a tiše se ukryli jak jen to šlo a doufali, že si jich ti nahoře nevšimnou. Vypadalo to, že nejspíš ne. Blížící se nepřátelé si hlasitě vykládali zurčivým tónem a kolísavou intonací nějakého bulvounského jazyka.

A jakoby vedeni zákonem schválnosti a jakoby situace chtěla podpořit romantickou část Dománkovy mysli, která ještě před chvílí hájila pověrčivost, zastavili se těsně u jeho hlavy.

Čekal rázný povel a pohled do ústí zbraní, ale nestalo se tak. Opatrně pohnul hlavou, aby se mohl podívat vzhůru. Necelých půl metru od sebe spatřil čtyři nohy dvojice mimozemšťanů. Nehýbaly se, jen jedna špička v jednu chvíli několikrát rytmicky klepla do země. Nic víc, než ty vysoké boty z kvalitního vojenského materiálu, který se dokázal přizpůsobit noze i terénu.

Hodily by se, blesklo Dománkovi hlavou. Nevíme, kam dál nás tahle pekelná cesta zavede. A boty, co mohou být vodotěsné a vzdušné, v nichž se jde stejně dobře po kamení, jako po podmáčené trávě, by byly dobrým aktivem.

Chytit ho za kotníky, trhnout, aby se svalil sem dolů. Praštit ho po hlavě.

Jenže to nešlo. Museli být tišší jako myšky, aby jim zůstaly aspoň boty, které měli.

Mimozemská hlídka stála a vykládala a vykládala. Už to nevypadalo jako trik k odvedení pozornosti hledaných. Nejspíš skutečně neměli ponětí, že jim uprchlíci leží doslova u nohou. Že se neodvažují ani dýchat.

Konečně se nohy daly do chůze a pokračovaly v cestě.

Teprve po několika dlouhých minutách, kdy kroky i hlasy bulvounské hlídky odezněly, se uprchlíci odvážili pohnout.

„Měli jsme namále,“ řekl Ngo. „Jdou po nás na všech stranách.“

„Ano. Ne. Tedy: ano, uklouzli jsme na poslední chvíli. Ne, tady po nás nejdou,“ prohlásil Favreau.

„A jak tě to napadlo?“ zeptal se jízlivě Sarkasian.

Francouz se po hlase ohlédl a ušklíbl se způsobem muže, který ví své.

„Protože mluvili nahlas. Určitě nepřišli na to, jakým směrem jsme uprchli,“ řekl, „Tihle nás rozhodně nehledali, to by se chovali jinak.“

„Měli jsme po nich skočit,“ řekl zachmuřeně Sarkasian.

„Pak by o nás už věděli,“ namítl Favreau, „Což nechceme.“

„Možná bychom chtít měli,“ odpověděl Armén.

Muselo k tomu dojít. Věděli od začátku, že se mezi nimi dříve nebo později vzniknou rozpory. Na hádku ovšem nebyl ani vhodný čas ani místo, přítomnost bulvounů vrátila všechny do střehu. Ale byli už daleko za startem a peleton se trhal. Každý měl své tempo, každý čerpal síly z jiných rezervoárů. Každý si představoval věci budoucí po svém.

Poctivě vzato neměli ani stejný cíl.

Útěk byl jen prostředek.

Jediný Andress vzdálenější budoucnost neřešil, neexistovala pro něj. Chtěl se pomstít. Byl ale natolik při smyslech, aby neohrožoval ostatní. Chápal, že se k němu nechtějí připojit. Nepřemlouval je. Měl svou válku a věnoval jí celé své srdce, ale ne – prozatím – rozum.

Favreau chtěl prostě pryč. Považoval svou přítomnost v tomto konfliktu za nešťastnou shodu okolností. Měl za to, že lidé se do něho vůbec pouštět neměli, trpěl komplexem bílého muže, iluzorní vinou, v níž se proměnil někdejší pocit zodpovědnosti.

Dománek a Ngo nezakrývali, že za jejich vstupem do ozbrojených sil byly peníze. Nepřistupovali proto ale k problému z racionálnější stránky, byli bezradní, hnaní touhou dostat se do bezpečí.

Sarkisian bral válku jako řemeslo, k němuž zajetí patří. Jeho místo bylo v kokpitu kosmického bitevníku a on hledal cestu, jak se do něj vrátit.

Donekonečna nemohli střet zájmů odkládat a odsouvat. Jejich cesta musela někde a nějak skončit, někde a nějak se rozdělit.

„Vzít zajatce,“ řekl Armén, když nebezpečí pominulo, „by se mohlo vyplatit.“

„Myslíš: spát ještě kratší dobu, aby ho mohl někdo hlídat, dávat pozor, aby nepřivolal pomoc, a shánět mu jídlo?“ reagoval jízlivě Ngo.

„Ne právě teď. Až na vhodném místě. Díky rukojmím bychom se mohli dostat z planety.“

„Věřil by sis?“ zeptal se Ngo.

„Samozřejmě.“

„Já nemyslím sobě. Myslím, jestli bys věřil uprchlému válečnému zajatci, že vrátí uneseného civila.“

Sarkasian se odmlčel.

„A ty víš, jak na to?“ vychrlil ze sebe poté.

Vietnamec neodpověděl.

„Najdeme základnu,“ řekl až po chvíli zadumaného pohledu do prázdna, „Někde tu být musí.“

Dvě dlouhé noci opatrné – ale přesto v rámcích možností rychlé – pouti od místa nebezpečného setkání je dostaly do krajiny, plné ostrých skal. Jako by sem nějaký obr odhazoval skleněné láhve. Země zarůstala hnědou travou, místy se ale po svazích táhly široké pruhy tmavého hrubého písku. Byl nebezpečný, zůstávaly v něm stopy. Museli hledat bezpečné průchody, kde je mohli rychle a bez potíží zahladit, nakonec ale stejně vyhrála varianta na první pohled fyzicky náročnější, putování podél pásů po úbočích strmých kopců a slézání kamenitých kaňonů. Přenocovali v hlubokém zářezu, z něhož byl vidět jen úzký pruh oblohy a několik nejasných hvězd.

I nejasné světlo, které mohlo patřit geostacionární družici.

Přinutilo je to přidat mezi nebezpečná a nepřátelská prostředí kromě okolí i prostor vysoko nad nimi. Brzy naštěstí dosáhli rozsáhlého hustého lesa, sice rostoucího na nejisté půdě, která se pod nohama pohupovala, kde se ale mohli bez problémů utábořit.

Možná si trasu své pouti vybírali podvědomě těžším terénem, nebo byla tahle planeta opravdu sbírkou člověku nepříjemných prostředí, v každém případě katalog nehostinnosti pokračoval. Z bažin – nebo z toho, co je připomínalo – se vrátili, aspoň na první pohled, do úzkých údolíček strmých svahů, vyřezaných kdysi nejspíš proudy prudké vody. Sestoupili z mírných kopců do mělkého údolí. Přiblížili se k velké řece, jíž se původně chtěli vyhnout; když ale její tok kontrolovali ze svahu, z něhož mohli přehlédnout velký oblouk, kterým vytvářel v krajině, nespatřili žádné plavidlo. Ani malý rybářský člun. Našponované nervy a až halucinacemi hrozící smysly, neustále ve střehu a pátrající po nebezpečí dostaly opět krátké volno. Psychika, více než svaly potřebovala skutečnou dovolenou, nepřetržitý stres ji užíral.

Tak daleko to ale nedošlo. Místní příroda na ně dohlížela a dokázala je nepřízní svého počasí opět sjednotit.

Přihnala se velká oblaka, zavlažila krajinu studenými přeháňkami, zasahujícími i ve skrytu stromů. Proto se lekli, když zničehonic vystoupili z lesa na planinu. Kráčeli pomalu, ale úporně a bez zastávek vpřed, hleděli pod nohy, protože tak se jim do očí dostávalo méně vody. Když pak v tu chvíli vedoucí Favreau zvedl hlavu, protože si uvědomil, že se nepřístojně rozjasnilo, chvíli musel (stejně jako ostatní) vstřebávat překvapivou změnu prostředí. Byli dobrých deset patnáct metrů za hranicí stromů v podmáčené trávě.

Náhlá změna terénu, ani přímý déšť, který do nich udeřil plnou silou, ale nebyli tím, co uprchlíky přimělo k rychlému úprku zpět.

Na planině stálo něco, co čekali nejméně. O čem věřili, že už nespatří. Před sebou měli vysoký a dlouhý plot ze známých prefabrikátů.

Další tábor? Vojenská posádka?

Chyběly vysoké strážní věže. U proudu hnědé vody, který vytékal z lesa po levé ruce a obtékal jako vodní příkop asi padesát metrů hradby, se za dráty krčily dvě nízké budovy. Od místa, kde se řeka vracela zpět ke stromům, ale dál pokračovala prostá stěna.

Uprchlíci okamžitě ustoupili zpět pod stromy.

Kryti svěšenými větvemi, z nichž při dotyku stékaly litry vody, prošli až k vodě. Plot se nevzdával, táhl se až k obzoru.

„Návrhy?“ zeptal se suše Favreau.

Na druhém břehu širokého toku žádné známky civilizace nebyly.

Druhý břeh byl daleko.

„Musíme se vrátit,“ vyhrkl rychle, aby ho nikdo nepředběhl, Ngo.

„Musíme to obejít!“ nedal se Andress.

Dománek se držel zpět. Byl unavený. Ani Sarkassian se hádky neúčastnil. Když se po něm Čech ohlédl, spatřil, jak Armén táhne silnou větev a přikládá ji k jiné. Jak je váže dohromady. Pracoval zručně a rychle. Spotřeboval všechny provazy a vypomohl si i páskem z kalhot.

Spor utichl, když si Sarkassianovy práce všiml i Andress a po něm ostatní. Beze slov pozorovali, jak skládá dohromady další větve a umně je proplétá, protože mu došel spojovací materiál. Nevšímal si jich. Okázale ignoroval náhlé ticho, soustředil se jen na práci. Uplynulo dobrých deset minut, než se s bolestivým heknutím narovnal. Usmál se. Pohlédl na své druhy a poté na své dílo. Primitivní vor, spíš pomocnou konstrukci, jíž se plavci mohou přidržovat. Přitlačil ho ke břehu.

„To, co musíme,“ řekl rozhodně, „je dostat se na druhou stranu. V tomhle počasí máme šanci, že si nás nikdo nevšimne.“

Nadechli se k protiargumentům, ale tentokrát je předběhl Francouz.

Ukázal skrz stromy k ohradě.

Někdo – nebo něco – u ní stálo. V houstnoucím dešti bylo těžké rozeznat, zda nejde jen o okleštěný keř, kterého si předtím nevšimli, nebo skutečnou a pohyblivou hlídku.

„Možná je pozdě.“

Stál tam už předtím? Nevylákalo ho ze sucha a tepla objevení se pěti nečekaných postav, které vyšly z lesa a rychle se do něho vrátily? Voda, stékající do očí, pečlivé prohlížení znemožňovala; naštěstí to platilo i pro obě strany.

„Takže je to jasné,“ kývl Armén. „Nechcete tu přece vystát důlek.“

V tu chvíli se nebe skutečně protrhlo. Už ani listí na stromech nedokázalo udržet tu záplavu vody, řítící se z nebe. Pokud šlo o vlhkost, bylo už jedno, jestli stojí pod stromy, na planině, nebo plavou ve vodě.

Sarkassian pohlédl na rychlý proud.

„Třeba máme právě teď jedinou šanci.“

„Donese nás to až k jejich nohám,“ štěkl Andress.

Armén se zhluboka nadechl.

Čekali bouřlivou reakci, na konstruktivní diskuzi nebyl čas ani prostor. Němec se připravil na hádku, v níž vyhraje vytrvalejší, Favreau se chystal mezi ně vkročit, aby zabránil sporu přerůst ve rvačku. Ale Sarkassian nezačal překřikovat déšť a soupeře. Obrátil se k němu zády a strčil provizorní vor na hladinu. Bez váhání za ním vkročil do vody. Uklouzl a jen tak tak se plavidla chytil.

„Přeplujeme,“ křičel do větru, „Společnými silami to zvládneme.“

Rozhodl rychle a jednoznačně. Nemohli ho v tom nechat samého, ne potom, co spolu už prožili. Bez ohledu na nebezpečí, které na řece hrozilo. Nejprve kupodivu Němec. Po něm ho následovali do řejy Vietnamec a Francouz. Dománek váhal. Ne, voda mu nevadila. Měl strach z jejího množství. Z hloubky, která tu dozajista byla. Sváděl to na hluboko ve vzpomínkách ukrytý zážitek z dětství, na poklidný letní den, kdy při hraní si na mělčině sklouzl náhle pod hladinu do hluboké tůně.

Ngo na něho zuřivě zamával.

Tak dobře, přesvědčil sám sebe Čech. Nebude tu hluboko, je to jen trochu širší Lužnice. Sedl si na břeh, ponořil nohy do vody a  natáhl ruce k voru. Sklouzl do řeky.

Okamžitě ucítil tah. Voda se valila nepříjemnou rychlostí. Jednou rukou chytil provaz, druhou zaklesl za pokroucenou větev. Pokusil se vytáhnout výš nad hladinu.

„Jdeme na to!“ křikl Sarkassian.

Odrazili. Plavba nebyla zdaleka tak děsivá, jak si Dománek představoval. Ani lehká, jak si přál. Ale neuvažoval nad tím, jeho a jistě nejen jeho – mysl trápila důležitější otázka.

Nebudou na řeku přece jen dohlížet hlídky?

V tomhle počasí?

Možná právě v něm. Ať už slouží zábrana čemukoliv, poškozená sloužit přestane – a silný liják takové riziko přináší. Pokud tam na pláni někdo skutečně stojí, nemusí pátrat po uprchlících. Může jen kontrolovat ohradu. Jestli ano, pak takových bude víc. A podivné plavidlo jejich očím neunikne.

V té myšlence bylo něco, co Dománkovi neladilo.

Vybavil si zákrut řeky. Stáčela se velkým obloukem k plotu, míjela ho sice v bezpečné vzdálenosti a vracela se zpět, jak ale vpluli do jejích vod, všiml si Dománek, že znovu zahýbá. Bylo pravděpodobné, že je k plotu přece jen donese. Andress měl pravdu! Ohrada u ní končí. Pokud nedosáhnou druhého břehu, budou se muset vrátit mnoho kilometrů zpět, protože teď rozhodně nejsou v bezpečném kraji.

Když budou mít k návratu čas a sílu.

Myšlenky se rozeběhly, jako by jimi chtěl mozek zahřát tělo.

A co když ohrada nekončí? Ani nesleduje břeh? Co když řeka netvoří přirozenou hraniční linii?

Co když ji pouze přerušuje?

Na druhé straně pak nečeká naděje, ale další plot. A v tom případě i mimozemšťané, jimž při kontrole stoupající hladiny přinese řeka nečekaný úlovek.

Jsme definitivně v háji, zazoufal Dománek. Bezbranní a bez šance.

Odsouzení k neúspěchu.

Zakřičel to do deště, ze všech sil, aby ho ostatní uslyšeli.

„Nesmysl!“ odpověděl mu Sarkassian.

Tři zbývající ale přestali vor pohánět. Proud ho začal vracet zpět k pravému břehu.

„Musíme na druhou stranu,“ trval na svém Armén.

„Nesmíme,“ štěkl Andress. Po chvíli váhání se na Sarkassianovu stranu připojil Favreau.

„Tam je šance,“ prohlásil.

Dva proti dvěma, protože Dománek, vyděšený rozkolem, který způsobil, náhle nevěděl, k jaké variantě se přiklonit.

Kdyby se to nějak rozhodlo samo, zazoufal si.

A ono se tak doopravdy stalo.

dokončení

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist