Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Nepřátelé
část druhá

 

předchozí část

Proud náhle na okamžik zastavil. Po hladině přeběhly vlnky.

Uprchlíci na sebe pohlédli. Francouz se natáhl od voru, držel se jen jednou rukou, zatímco druhou zabíral velkými tempy, aby využil nečekaně výhodného stavu. Sarkassian ho napodobil. Dománek, který v hrůze začal vnímat hlubinu pod nohama, naopak křečovitě sevřel větev.

Ucítil, jak mu nohy zaplétá turbulence.

„Držte se!“ zaječel. Netušil, co ho k výkřiku přimělo, možná to byla ona zasunutá vzpomínka z dětství, možná mu opravdu napověděl šestý smysl.

Vzápětí na to se řeka naklonila.

Rozeběhla se neskutečnou rychlostí, řítila se prostorem, který ztratil své pevné hranice i orientaci. Dománek zahlédl své nohy, poslušné gravitaci, jak visí z vody ven. Do očí mu stříkly velké těžké kapky.

Pevně sevřel víčka, musel si chvíli přeříkávat: Nesmíš se pokusit si oči promnout, protože jednou rukou se neudržíš. Nesmíš příliš otevírat ústa, dýchej krátce, jinak ti plíce zaplaví voda.

Bláto.

To, v čem pluli, co je strhlo sebou a vláčelo neznámo kam, už řeku nijak nepřipomínalo. Ani barvou, ani konzistencí. Byl to veletok bahna, který je unášel vysokou rychlostí dál a dál.

Níž a níž.

Nepropadali se do hlubin, sjížděli divoké bláto nového koryta. Byla to nekonečná jízda, vedla jasným směrem a přece netušili kdy skončí a jestli se oni k cíli dostanou. Ale i když se v jednu chvíli vor rozevřel, jak spletené větve povolily, přesto vydržel v jednom kuse. Hladina se z neuvěřitelného, snad čtyřicetistupňového sklonu začala pomalu narovnávat. Neuplynula dlouhá doba (v níž ale voda uplynula značně daleko), když se na hladině objevily protiběžné vlnky, peřeje, rychlost toku se snížila – a pak se řeka rozlila v obrovskou kaluž řídkého bláta.

Chvíli trvalo, než Dománek popadl dech. Než se dokázal zvednout na nohy. Když se mu obojí podařilo, okamžitě se rozhlédl po druzích a po okolí.

Byli tu všichni, všech pět přežilo divokou jízdu z dobře padesát metrů vysokého srázu. Byl prakticky kolmý, připomínal Doverské skály nebo severní pobřeží Německa. Jen v jednom místě ho narušoval obrovský zářez, jak povodeň utrhla podloží. Rozvodněná řeka bez potíží vytvořila nové koryto, odnášející její vodu naprosto jiným směrem, byli svědky velké kartografické změny v přímém přenosu, ale uvědomovali si jen, že jsou celí a víceméně zdraví.

Teprve večer všem došlo, že přírodní živel je nejen nechal přežít, ale navíc je odnesl tak daleko a do takových končin, v jakých je nikdy nikdo nebude hledat.

Ne všichni to kupodivu považovali za zisk.

„Měli jsme zůstat nahoře,“ prohlásil Ngo. „Protože jestli oni ohradili nějakou náhorní plošinu, abychom nemohli utéct, pak i naše tajná základna je tam, ne tady dole.“

„Tajná základna je nesmysl,“ odsekl Sarkassian.

„Tak proč jsi utíkal?“

„Protože z tábora jiná cesta nevedla. Nemíním shnít za dráty. Tady aspoň žádní bulvouni nejsou.“

„Co myslíš ty?“ obrátil se Favreau na Andresse.

„Možná tady žádní ti vykulení parchanti opravdu nebudou,“ zahučel Němec.

„Tak vidíš.“

„Což je škoda,“ dodal Němec výhružně.

Favreau to neříká, pomyslel si Dománek, ale ví o tom a měl by: potřebujeme skutečný cíl. Každým krokem víc a víc.

Úleva nad tím, že je tady nikdo hledat nebude, ale nakonec převážila u všech. Potřebovali si odpočinout. A bez ohledu na to, kde chtěli být, tady k tomu měli prostor.

Na otevřeném prostranství zůstávat nechtěli, i když déšť téměř ustal. Sotva sebrali síly, vyrazili – a k večeru k němu skutečně došli – k vzdálenému lesu. Krajina tu byla jiná, než nahoře. Méně blátivá, více kamenná. Jen stejně zvrásněná, voda se na tváři téhle planety podepisovala ze všeho nejvíc.

Uschli u ohýnku, rozdělaného v hluboké jámě, aby jeho svit nepřilákal nevítaného zájemce. Dobrá nálada se jich nepustila ani nazítří. Po krátké hádce se rozhodli prozkoumat les, a o dalším postupu rozhodnout až poté, co vybudují vlastní tajnou základnu, místo, kde budou moci beze strachu několik dní v suchu a teple odpočívat. S tím nakonec souhlasili všichni.

Když procházeli – uvolnění jak jen to šlo, Dománek s rukama v kapsách, Ngo si dokonce neslyšně prozpěvující – úzkou strží, ponořenou do stínu rozložitých korun stromů, které rostly nahoře na skále, v ten moment vedoucí Andress náhle zastavil a zvedl ruku se sevřenou pěstí.

NĚCO NENÍ V POŘÁDKU hlásil známý signál všem, i Sarkasianovi, kráčejícímu jako poslední, který se zrovna ohlížel za sebe a narazil do Favreauových zad.

Nebylo.

Na svahu nad nimi cosi zašramotilo.

Hlídka? Dostali se snad do další osídlené oblasti?

Možná leží tábor v nehostinném kraji nahoře právě kvůli uprchlíkům, zbytek planety obývají obyčejní lidé. Ne-lidé.

To nikdo nevěděl. Podle hvězd ležel tento svět blízko bitevního pole. Nepatřil snad k těm, o jejichž nerostná bohatství se podle Favreaua válčilo, nacházel se ale podezřele daleko od předpokládaného území mimozemšťanů.

I Pozemšťanů.

Přitiskli se ke skále.

Zapršely kamínky.

Dva tenké prameny prachu se na okamžik spojily v jeden, hluk zesílil – a vzápětí na to sletělo dolů něco mnohem objemnějšího.

Nestačili zareagovat tak, jak by si přáli, neprošli výcvikem přepadových oddílů, nebyli ani obyčejní pěšáci, protože tohle byla válka pilotů a technického personálu. Nezaježili se ve vteřině svými provizorními zbraněmi, aby v té druhé provedli koordinovanou akci a ve třetí znovu splynuli s terénem. Jen se lekli, a budiž považováno za úspěch, že ani jeden nevykřikl, ačkoliv k tomu byl důvod.

To, co jim spadlo k nohám, padlo i Sarkasianovi do náruče.

Pouze metaforicky, protože uhnul stranou.

Bulvoun.

Jinak jim nikdo neřekl. Velké oči a nepatrný nos jejich obličeji dominovaly, byly znakem druhu. Zdobily hlavy kulaté i trojúhelníkové, hlavy s krátkou kšticí i holé, světlé, stejně jako tmavé. Obvyklá představa fanoušků science fiction a ufomaniaků vzala za své, skuteční mimozemšťané se lišili jeden od druhého stejně jako původní obyvatel rovníkové Afriky od rodilého Nora. Jen základní stavba těla a končetin se opakovala.

Exemplář, který se tak neočekávaně objevil mezi uprchlíky, měl náležité charakteristické prvky, hlavu téměř holou a špičatou. Trochu se hrbil.

Na prohlídku ale v první chvíli nebyl čas.

Sotva se jeho jeho brada dotkla hlíny, už se mimozemšťan zvedal; postavil se nejdřív na všechny čtyři, zatřásl hlavou a chystal se nejspíš si na chvíli sednout a nechat odeznít otřes z pádu, když si všiml sloupů nohou kolem.

Vyskočil, poplašeně se rozhlédl a vyrazil proti Francouzovi, který se při zvuku padajícího těla otočil a teď jen s otevřenými ústy zíral.

V ten samý okamžik odlétl Favreau stranou, odstrčen Andressem; Němec se na mimozemšťana pohotově – a pomstychtivě – vrhl. Chytil ho  za krk. Bulvoun zachroptěl, rychlý útok nečekal. Zoufale zamával rukama, snažil se ze sevření vyprostit a zároveň se aktivně bránit; obojí najednou samozřejmě nešlo.

Ostatní uprchlíci reagovali mnohem pomaleji. Ale zareagovali.

Na první pohled neadekvátně situaci.

Favreau se Sarkasianem chytili Andresse, zatímco Dománek, který vypáčil bulvouna z jeho rukou, pevně svíral mimozemšťana. Protivník sebou škubal, kousal do ruky, jíž mu Čech ucpával ústa, kopal. Jeho obrana slábla, jak ho Ngo pohotově spoutával – ruce, nohy, provizorní roubík z utrženého rukávu.

Na stejnou operaci vypadal i Andress.

Poprvé ho od zapřisáhlého nepřítele nedělil plot nebo zbraň. Poprvé byl v opačné pozici. Třásl se vzrušením a vztekem, toužil zabíjet.

„Já ho...“

„Uklidni se,“ sykl Favreau. „Na doslech jich může být víc.“

„Vykuchal bych ho zaživa,“ zavrčel Andress mezi zuby. Zuřivě koulel očima, ale poslechl.

Spoutaného zajatce zvedli a nesli, potřebovali se co nejrychleji dostat z tohoto místa do aspoň iluzorně bezpečné vzdálenosti. Teprve ve skrytu velkých balvanů u ústí rokle mohli nečekanou situaci probrat.

Dománek se hrozící hádky odmítl účastnit, raději strážil zajatce. A pečlivě si ho prohlížel, znal bulvouny z nepříjemnější stránky:  strážné, kostrbatě hovořícího tlumočníka, inspekční důstojníky; všichni mimozemšťané, s nimiž se osobně setkal, údržbářem, opravujícím ploty, počínaje, měli navrch.

Teď byl ale v té pozici on. Poprvé mohl pohlížet na nepřátelský druh svobodně.

Navíc v převaze.

Zajatec nevypadal jako nikdo z výše uvedených. Ze všeho nejvíc  připomínal emzáckou verzi farmáře ze Zapadákova, který se vypravil na obhlídku vzdálené pastviny a zabloudil v dešti. Měl na sobě vyspravovanou kombinézu, vysoké pevné boty, opasek s přezkou připomínající staré analogové ciferníky. Na pásku zavěšenou brašničku, očividně po domácky vyrobenou z nohavice někdejších kalhot, nebo rukávu bundy nadměrné velikosti.

Dománek se se svým postřehem neváhal svěřit.

„Co by dělal sedlák ve válečné zóně?“ namítl Sarkasian.

„Třeba nejsme ve válečné zóně. Třeba to je jejich území, které chceme my obsadit. Kdybys poslouchal nezávislé noviny a ne jen vládní tisk, možná by sis uvědomil, že v celé takzvaně obranné válce – pardon, sporu – něco nehraje,“ chopil se slova Favreau.

Sarkasian se po něm ohnal rukou.

„Takový kecy mám nejradši. To je přesně to, proč tuhle válku nevyhráváme – hipíci a filozofové.“

„Proč ses nepřidal na jeho stranu?“ rýpl si Ngo. „Dva proti čtyřem, to už je docela fér.“

„Protože Sarkasian má pravdu. Je to dobré rukojmí,“ řekl Francouz kysele. „Když už ho máme.“

Odpoledne se přihnala bouře.

Museli se před ní ukrýt, ačkoliv nepatřila k nejsilnějším. V poblázněných klimatických podmínkách Země poloviny dvacátého prvního století to byla jen nepatrná atmosférická porucha, jíž by doma nevěnovali pozornost. Doma, to byl ten kámen úrazu. Na Zemi by se prostě na chvíli schovali do nejbližší restaurace, případně skočili domů převléct.

Tady neměli kde, ani do čeho.

Bylo štěstí, že po úvodním zahřmění, těsně před první vlnou těžkých velkých kapek, narazili na skalní převis. Hlavy v suchu, na kolena jim cákalo.

Zajatce vzali Dománek se Sarkasianem mezi sebe.

Andress seděl na opačném konci.

Hustá clona padající vody, hukot deště, narážejícího do listů, uspávala. Celé období dešťů naopak ničilo. Vybrali se ten měsíc prakticky neustálého mrholení, jen tu a tam přerůstajícího v krátký liják, jako čas pro útěk ideální. Nemohli tušit, že se zvrtne v liják prakticky neustálý, jen tu a tam v krátké mrholení ochabující.

Čech pohlédl na zajatce.

Jemu by místní počasí vadit nemělo. Ale nevypadá tak.

Jak já vlastně mohu vědět, jak má vypadat? okřikl se vztekle. Lapili jsme venkovana, nebo místního lva salonů? Turistu na výletě, sběrače lesních plodů, pytláka? Tuláka, přicházejícího z méně vlhkých končin?

Ba ne. Bylo na něm cosi povědomého, Pozemšťan ale stále nemohl chytit tu správnou myšlenku.

Chování?

Chytili ho nepřátelé, o nichž jistě místní propaganda natáčí děsu plné spoty a vydává hrůzostrašné zprávy. Co by měl tedy dělat? Pokoušet se o první kontakt? Jak? Mlčením nic nezkazí. Já bych tedy mlčel, usoudil Dománek. A bulvoun v ten okamžik promluvil.

Bylo to několik krátkých, úsečných vět v řeči, přízvukem a tempem podobné africkým kojsánským jazykům. Možná nadával, možná se pokoušel vyjednávat. Nepodnikal ale sebevražedné útoky, nesnažil se za každou cenu přetrhnout pouta.

Buď neměl sílu, nebo se ji snažil šetřit. Možná rezignoval, možná si uvědomil, že rozumnější bude obejít se bez ukvapených pohybů a akcí, které by pro nedorozumění mohly skončit špatně.

Možná jen spřádá plán, jak uprchnout.

Dománek nehlasně zaklel.

Mohli se učit řeč svých věznitelů, bylo sice možné, že tenhle hovořil jiným jazykem, ale stejně tak pravděpodobná byla i existence bulvounské lingua franca. V táboře to ovšem neměli zapotřebí. Teprve teď, kdy se situace obrátila, se nemožnost přímé komunikace stala velkou překážkou. Nemohli získat informace o kraji. Nemohli vyjednávat.

A nešlo jen o témata důležitá a zásadní. Šlo tu i o další. Třeba jen o něco docela obyčejného, nevznešeně lidského.

Jistě, patří k nim. Nepřítel. Ale stejně...

Dománek si slabě odkašlal.

Zajatec zvedl pomalu hlavu.

Pozemšťan mu nabídl polovinu ztvrdlé energetické tyčinky, které si před útěkem nashromáždili jako nejvhodnější zásoby potravin pro první etapu průchodu neznámým terénem – ve skutečnosti nepočítali s tím, že by snad cestou lovili, nebo dokonce sbírali místní ekvivalent hub a bobulí, zpoza plotu zajateckého tábora tohle dost dobře plánovat nešlo. Když jim ta představa přišla na mysl, odbyli ji jednoduchým: Pokud přežijeme těch několik dní, pak si jistě nějaké další jídlo už dokážeme obstarat.

Bulvoun na nabízený předmět chvíli tupě zíral.

Potom si, opatrně, jako by čekal nějaký trik, potměšilé ucuknutí, nebo úder druhou rukou, si vzal. Stejně opatrně ochutnal. Nedal na sobě znát žádnou s chutí spojenou emoci. Pomalu tyčinku sežvýkal.

Dománek se rozhlédl po svých druzích. Jeho dobročinného skutku si všimli všichni.

Nikdo neprotestoval, jen Ngo pronesl unavený vtip, jehož pointu zkazil a Sarkasian poznamenal: slabý zajatec zdržuje.

Já bych se o něho postaral, reagoval okamžitě Andress a doprovodil repliku jednoznačným gestem.

Nikdo se nezasmál, protože to myslel vážně.

A pak pokračovali dál, byla to únavná a únavně jednotvárná pouť. Od divoké plavby řekou bahna neměli ani nejmenší tušení, kde jsou. Jak daleko od tábora se dostali. Byli si jen jisti tím, že nikoho z jejich někdejších věznitelů nenapadne pátrat po nich právě tady.

Počasí se od toho, panujícího nahoře, nijak nelišilo. Setrvalé období dešťů. Museli by nejspíš přejít přes rovník, aby se dočkali jiného. Na všudypřítomné vlhkosti ale nezáleželo, na pořad dne se definitivní platností dostalo rozhodnutí co dál. Přítomnost zajatce znemožnila další odložení a také zúžila výběr.

„Musíme ho nějak využít. Vyměnit za možnost odletu z planety.“

„Jak? Budou mít milion příležitostí ho vysvobodit. Pokud vůbec budou chtít.“

„Budou vyjednávat,“ trval na svém Sarkassian. Stál na kmeni vyvráceného stromu a rozhlížel se po okolí. Všichni byli na pozoru, kde našli jednoho, budou jistě i další mimozemšťané. Po jedné poklidné noci se vrátilo napětí a s ním i hádky. Nejen ony.

Už k ránu zaslechli uprchlíci očividně nepřírodní zvuky.

„Co jiného? Chceš se snad vzdát?“

Seskočil, ale ne proto, aby pokračoval v diskuzi tváří v tvář. Odkudsi shora k nim dolehl pravidelný rachot. Hluk vydával temný vrtulník, prolétající nízko nad stromy.

„Máš je tady,“ ušklíbl se Ngo. „Začni vyjednávat.“

Dománkovi přišlo na stroji cosi povědomého. Nejen na něm, i na situaci. Netušil co. Napadla ho bláznivá myšlenka, která kupodivu s jeho pocitem souzněla.

Nevrátili jsme se v kruhu zpět k táboru?

Stroj se toho dne objevil nad jejich hlavami ještě třikrát. Při posledním přeletu ho doprovázel druhý.

Drželi se proto raději stále hluboko v lese. Odpočívali v šeru výmolů. A dohadovali se, jestli se vydat nepřátelům vstříc, jak chtěli Sarkassian s Andressem, nebo pokračovat v cestě co nejdále od nich, než narazí na skutečnou civilizaci, ne pouze vojáky. To navrhoval Favreau.

Skutečnost, jak už to bývá, na nikoho nečekala a rozhodla sama.

V podvečer, kdy zapadající slunce oslepovalo náhlými paprsky, prostřelenými mezi pokřivené kmeny, se zastavili v malém údolí, jež hodlali podrobit krátkému průzkumu, aby se ujistili, že se na noc neutáboří vedle nočního klubu místní posádky. Než si ale rozdělili úlohy, přerušil je opět hluk motoru létajícího stroje. Skryli se a čekali. Když odezněl, zůstali v pohotovosti,  lesní ticho se vrátilo doplněné o cosi podezřelého.

Něco se mezi stromy blížilo, a nebylo to zvíře. Dománek se automaticky ohlédl po zajatci – a strnul. Bulvoun měl sice stále pouta, ale seděl několik metrů od nejbližšího Pozemšťana. S hlavou natočenou na stranu, jak se snažil, stejně jako Sarkassian, identifikovat původ nečekané návštěvy.

Stačí mu jen vykřiknout.

Kdybych uměl házet nožem, asi bych to udělal. Zabil bych ho, protože takhle nejspíš zemřeme my.

Potom si s rostoucím údivem uvědomil, že zajatec se chová naprosto stejně jako on. Tiskne se do trávy, snaží se být tiše jako myška. Nebo jejich ekvivalent drobného hlodavce.

Pokud má Favreau pravdu a tenhle bulvoun je tu doma, možná poznal, že se blíží kočka. Nějaká nebezpečná místní obluda?

Nespatřili nic a nikoho, slyšeli jen vzdálené nesrozumitelné hlasy.

„Tohle nikdy neskončí,“ zanaříkal Ngo. „Vrátili jsme se k táboru,“ zopakoval nahlas Dománkovu vyděšenou myšlenku.

„Možná je to vojenská základna,“ řekl Sarkassian. „Proto ty vrtulníky.“

Dománka zajímalo v tu chvíli něco jiného.

Proč se jejich zajatec choval stejně jako oni? Proč se nepokusil přivolat si pomoc?

Možná je to zločinec.

Na delší úvahy neměl čas.

Favreau je sešikoval a vedl pryč od nepříjemných sousedů. Opatrně, s mnoha bezpečnostními zastávkami, kráčeli na opačnou stranu. Ale i když už na nikoho přímo nenarazili, pocitu, že vkročili na špatné území, se nezbavili. A nebyl to jen pocit.

Po soumraku to přišlo.

Temným nebem opět prolétla helikoptéra. Někde před uprchlíky zavrčely motory. Mezi stromy zablýskala světla.

Chyběli už jen psi, aby byl filmový efekt dokonalý.

Pátrali po nich v rojnici.

Uprchlíci se rozdělili. Mohla za to tma, která je pomáhala ukrýt – jak před pronásledovateli, tak před svými druhy. Najednou prostě přestali na šeptavé oslovení reagovat Armén a Němec. Někde vpravo se pak ozvaly podivné zvuky, Francouz zavelel doleva.

Dománek, jemuž připadla starost o zajatce, se nemohl pohybovat příliš rychle. Kráčel mezi stromy, postrkoval před sebou mimozemšťana a snažil se nezakopnout. Vietnamec šlapal pomalu za ním. Když pak zastavili ke krátkému oddechu, zjistili, že se ztratil i Favreau.

Brzy nato se nalevo rozsvítila světla, pohybovala se daleko od uprchlíků mezi stromy a mířila do míst, odkud přišli. Na druhé straně na okamžik zavrčel motor.

„Nestřílejte!“ ozvalo se kdesi před nimi.

Anglicky.

Dománek se zastavil. Do zad mu narazil Ngo.

Byl to Favreau, nebo Sarkassian? Ten hlas se ani jednomu z nich nepodobal. Snad Andressovu. Zavolat zpět se neodvážil. Mohla to být past. Strnuli. Nehýbali se, dokud světla nezhasla, dokud motor neodbručel do dáli. V tichu nočního lesa pak čekali, zda se ještě ozve onen hlas. Jestli se aspoň jeden z těch tří vrátí.

Nedočkali se ani do svítání.

Zůstali sami dva. Se zajatcem, který se stále nepokoušel utéct.

„Možná na něj vypsali jeho lidi odměnu,“ řekl Dománek. „Co myslíš?“

„Jako, že dostaneme medaili, když ho vrátíme?“ ušklíbl se Ngo.

Zbytek noci přečkali všichni tři v malé brázdě mezi obnaženými kořeny stromů. Nejspíš i tudy se občas prohnala voda. Nebylo to jen nejméně nevhodné místo, jaké nalezli, mezi stromy tu svítily hvězdy, takže se očividně dostali až na konec lesa. Když je z ostražité dřímoty vytrhly ostré sluneční paprsky, které po mnoha dnech konečně rozrazily šeď mraků, zvedli se, aby vyhlédli ven a ověřili si, jestli na ně tiše, s připravenými zbraněmi, nečíhají pronásledovatelé.

Nečíhali.

Opravdu přenocovali na kraji lesa. Za stromy se pozvolna svažovala zelená louka a za ní moře...

...od něhož uprchlíky dělily ploty, strážné věže, nízké baráky, heliport a i zrána aktivní motorizované hlídky.

Svět zčernal.

Potom ho ale, jak se muži v nízkém otevřeném vozidle přiblížili na dohled, náhle rozzářilo Slunce v duši.

Poznali je. Bez jakýchkoliv pochyb.

„My jsme ji opravdu našli!“ vydechl Vietnamec.

Tajnou základnu Pozemšťanů, z níž se vydávají diverzní komanda pod rouškou noci ničit nepřátelské objekty. Skrytý kosmodrom, odkud v bouři startují malé kosmické lodi, odvážející zachráněné zajatce. Ať už sloužila jednomu, nebo druhému, prostě tu byla.

Jenže – jak už první pohled Dománkovi prozradil – tenhle tábor příliš tajně a skrytě nevypadal. Naopak. Běžné prefabrikované vojenské budovy. Garáže, sklady, ubikace, vše roztaženo v otevřené krajině.

Ale přece v něm byli lidé! Žádní bulvouni.

„Vlastně jsem na ni moc nevěřil,“ přiznal Čech. Nadšeně, jak jinak.

Zvedli zajatce, který se poprvé vzepřel. Vystoupili ze stromů, zamávali.

Vůz okamžitě změnil směr.

„Máme štěstí,“ pokračoval nadšeně Čech.

Přes bočnice seskočili muži v polních kombinézách.

„Možná ne,“ ozval se po chvíli váhavě Vietnamec.

Běželi k nim se zbraněmi v pohotovosti. Nesklonili je ani ve chvíli, kdy uprchlíky obklíčili a naložili do vozu.

Nikdy předtím nehučelo Dománkovi v hlavě tolik zběsilých a bezcílných myšlenek.

Co to má všechno znamenat? Proč tady, několik světelných let od Země, v místech, kde lidé drží pohromadě, protože tady celý vesmír stojí proti nim, je ohrožují příslušníci vlastního plemene?

Je to určitě jedno veliké nešťastné nedorozumění.

Nevěří nám?

„Uprchli jsme ze zajateckého tábora,“ řekl bledý Čech.

„My víme,“ kývl důstojník. Očividně Pozemšťan, ne bulvoun.

„Nejsme zrádci. Ani nás nesledují.“ vyhrkl Ngo, „Tak proč nás držíte jako vězně?“

Důstojník s insigniemi poručíka ho upozornil na fakt, že zatímco jejich zajatci nasadili pouta, dvojici Pozemšťanů nikoliv. Zbraně, které  byly neustále připravené na ně zamířit, ale popřít nemohl.

„Z bezpečnostních důvodů. Nemám dovoleno vás seznámit se stavem věcí.“

Dál pak zíral před sebe, jako by se bál s oběma zaplést byť i jen pohledem.

„Vaše tři přátele máme od noci, nemusíte mít strach,“ řekl po chvíli.

Ta věta ho spíš vzbuzovala.

„Dostali jste se prostě moc blízko,“ řekl po chvíli poručík nešťastně a ukázal na mimozemšťana, který kráčel s hlavou svěšenou pod dohledem dvou mužů před nimi, „Chytit vás měli oni.“

Nízké dlouhé baráky z prefabrikovaných panelů. Vysoký plot s trojitým pásem ostnatého drátu.

Bylo zřejmé, o čem poručík hovořil.

Na plastových lavicích seděli bulvouni. Stejní mimozemšťané se procházeli mezi domy, hráli nějaké jednoduché hry v písku. Vrhali vzteklé pohledy po hlídačích, kteří je ze strážních věží sledovali.

„Nikomu se ještě nepodařilo projít přes celý kontinent,“ řekl důstojník. Vedl pět zmatených uprchlíků podél zajateckého tábora, dvojčete toho, z něhož uprchli. Ne zpět za ostnaté dráty, čekalo je lékařské vyšetření. „Když o vás poslali hlášení, dostalo brzy dodatek: Patrně zahynuli.“

Neptali se kdo. Oba zajatecké tábory spolu očividně udržovaly spojení.

O co tu vlastně šlo?

Otázky bez odpovědí. Odpovědi, plodící další otázky. Jediné, co mohli považovat za klad, bylo opětovné setkání celé pětice. Dománka s Vietnamcem čekali jejich druzi v malé místnosti strážního domku. Andress se šrámem přes tvář. Stoický Favreau. Na pohled spokojený Sarkassian. Nestačili se ani pořádně přivítat, když je stráž pobídla k odchodu.

Jak už bylo řečeno, na ošetřovnu.

Prošli rutinní lékařskou prohlídkou. Doktor – člověk, ne mimozemšťan, s tímhle se nejen Dománek musel chvíli vyrovnávat – je prohlásil za zdravé a schopné služby.

Sarkasiana a Andresse ten výraz očividně potěšil.

„Co bude teď?“ zeptal se Francouz. Stále nebyli v normální situaci a tak stále zůstával mluvčím a vedoucím celé skupiny.

Odpověď byla nasnadě. Nastal čas pravdy. Důstojník, který se od nich celou dobu nevzdálil, to věděl.

„Snídaně.“

Favreau sebou vztekl trhl.

„Víte, jak to myslím. Co se tu děje? Proč je na jedné planetě, na jednom kontinentu pozemský i mimozemský tábor? Jak to, že spolu komunikujete?“

Průvodce pokrčil rameny.

Svalnatý strážný, ozbrojený pouze pistolí, jim otevřel dveře do  místnosti, zařízené nevídaně luxusně měkkými polstrovanými židlemi a stolem, jemuž vévodila mísa s pozemským ovocem, konvice kávy, podnos s toasty, nádobky s marmeládou a máslem, mísa míchaných vajíček, müsli, sýr, plátky růžové šunky.

Nic z toho neviděli a nejedli dlouhé měsíce.

„U jídla se nám bude hovořit trochu přirozeněji. Je tu mnoho, co budete muset strávit.“

Zasmál se svému vtipu a pozval je ke stolu. Sice váhavě, ale tím pohledem a vůněmi rychle ztrácející zábrany, poslechli.

„Stručná odpověď na úvod? Protože máme víc společného, než nás rozděluje,“ řekl hostitel.

Uprchlíci strnuli. Přirozené přiznání je zaskočilo.

„Objevil se třetí nepřítel? Někdo nebezpečný pro obě rasy?“ jen to Francouz vyslovil, Dománek překvapením nad tak jednoduchou a jedinou logickou verzí povyskočil.

Ano, jen tak to dávalo smysl.

„Ne,“ odmítl ji důstojník. Pak se zarazil. „Vlastně ... Víte, co ji spustilo a proč se tahle válka vlastně vede?“

„Pro mizerný zapadlý kus vesmíru. Pro vojenské zakázky,“ řekl trpce Favreau, „Na obou stranách.“

Důstojník se trpce pousmál.

„Svým způsobem máte pravdu. Ale to je jen verze pro veřejnost. Ne skutečná.“

Francouz otevřel ústa – a pak je zase zavřel. Jeho protějšek se hořce pousmál, dobře věděl, jak zmateně se svobodomyslný Favreau cítí.

„Jako služba tomu druhému,“ prohlásil po chvíli. Chvíli se pásl na rozpacích uprchlíků, potom si utřel potící se dlaně do ubrousku a přidal vysvětlivky.

K prvnímu kontaktu s cizozemskou rasou došlo v soustavě, vzdálené od tohoto systému sedm světelných let. Nenachází se v něm žádná použitelná planeta, jen dvě Sirény, oběžnice, lákající na dálku falešnými hodnotami a slibující dýchatelnou atmosféru a příznivé podmínky. Proto sem lidé i oni přiletěli.

Ne, nedošlo k žádné zlatokopecké přestřelce. Posádky obou lodí i jejich řídící střediska se opatrnou diplomacií dobrali opatrného přátelství. Neměli žádný důvod pustit se do sebe. Vesmír je velký. Rozumní pionýři to vědí.

Byl tu jiný zádrhel. Úvodní bod programu, který zprvu zasvěcení považovali jen za drobnou, spíš politickou nesnáz.

Jak tolik očekávané vesmírné přátele doma představit? Nezpůsobí potvrzení existence jiné kosmické rasy spíš problémy, než obecné nadšení?

Ukázalo se, že stejnou otázku si položili i mimozemšťané. Že jejich civilizace prošla a prochází obdobným vývojem, jako civilizace pozemská. Existovaly skupiny, nadšeně považující jakoukoliv historickou  nesrovnalost za důkaz o existenci návštěvníků z kosmu. Skeptici, kteří stejně nikdy neuvěří, neboť vlády prostě lžou. Také vyděšená parta, předpokládající, že Pozemšťané cestují kosmem za účelem požírání jiných tvorů.

Obě rasy si byly až neuvěřitelně podobné. Obě civilizace dosud stavěly na konfliktech; jakkoliv se podařilo odvrátit hrozící chaos expanzí do vesmíru, na obou mateřských planetách se civilizace nacházela jen krok od války.

Tak proč si jí nedopřát?

Zodpovědné hlavy dostaly nápad.

Nezáleží na tom jak rychle nebo pomalu ukážeme, že skutečně nejsme ve vesmíru sami. Důležité je, v jakém světle vzdálené cizince předvedeme. Ani jedna z civilizací nedisponuje tak vyspělou technikou, aby došlo k rozsáhlému přímému kontaktu. A řadu let ani disponovat nebude. Proč tuto komplikaci neobrátit v příznivost?

Obě rasy válka sjednotila. Nepřítel byl naprostý cizinec, domácí soupeření a rozpory mohly počkat. Náhle nebyly tak důležité, jak jejich aktérům připadaly. Znepřátelené strany uzavřely příměří, velcí vzali na vědomí malé, silní slabé.

Jako nás pět, pomyslel si Dománek. Za normálních okolností bychom se nejspíš ani nepotkali – a pokud ano, přinejmenším bychom spolu neztratili víc, než jednu větu. Takhle jsme dokázali naplánovat a realizovat útěk. Přežít. Spolupracovat.

Nejdůležitější bylo udržet vše v tajnosti.

„Podstoupíte operaci, která vám odstraní vzpomínky posledních dnů,“ řekl důstojník, když se ho po dlouhých minutách ticha zeptali, co s nimi teď podniknou.

„A když se vzepřeme?“

„Když ji odmítnete, pak můžete zůstat tady. Jako hlídači. Personál. Když to nepůjde, pak zadrženi do doby, než se dobereme k nějakému lepšímu řešení. Máte omezené možnosti volby – ale máte je.“

Nastalo další ticho.

„Proč?“ porušil ho po několika minutách Favreau. Z celé pětice právě jeho zasáhla pravda nejvíc.

„Proč máte na výběr?“

„Proč to všechno. Ano, je mi jasné, že skutečnost by lidé nepřijali. Ale stejně... Myslíte, že to takhle půjde donekonečna? Doufáte, že si lidé jednou sami uvědomí, že xenofobie není tou správnou cestou? Že vést nekonečnou válku naoko tomu pomůže? Víte, jaká je definice šílenství?“ zeptal se.

Důstojník věděl.

„Ale tohle není aplikace stejného přístupu v očekávání odlišného výsledku,“ odpověděl, „Je to jako krůpěj vody. Nevíme, jestli tu skálu prorazí, nebo skončí jako stalaktit. Ale zkoušet to musíme.“

Dománek chtěl něco namítnout, ale potom si uvědomil, že rozumí. A že určitá část jeho myšlenek souhlasí.

Dostali čas na rozmyšlenou.

První, prakticky okamžitě, se rozhodl Sarkassian. Operace a návrat do kokpitu.

Po něm se rozloučil Ngo. Operace a cesta domů, válečný veterán s doporučením.

Dománek nevěděl. Žádná z nabízených možností se mu nezdála. Všechny  měly své, zároveň ale ve všech cítil cosi, co ho odrazovalo.

Musel se poradit.

„Co ty?“ zeptal se Andresse, kterého našel, jak se opírá se o zábradlí a hledí na moře. Poslouchá příboj a usmívá se.

„Já asi zůstanu tady,“ řekl Němec. „Možná se mi povede z téhle mokré džungle včas vylovit nějaké prchající šílence, jako jsme byli my. Nebo on,“ kývl přes rameno k zajateckému táboru. „Prvních šest, kteří kdy nějaký útěk přežili, věděl jsi to?“

Dománek ho nepoznával.

„Moje posádku zachránila pozemská loď,“ vysvětlil Andress. „Všechno, celou tu mizernou zatracenou dobu, bylo špatně. Všechno jsem dělal špatně. Myslel špatně. Já už tu nenávist zpátky nechci. Málem...“

Nedopověděl. Jen vztekle zavrčel a odplivl si.

To je ono, uvědomil si Dománek. Nechci zpátky – a všechno je svým způsobem cesta zpátky.

Chápal Andresse. Stejně jako s údivem pochopil sám sebe.

Nechtěl už zpět do vesmíru. Ani zapomenout a vrátit se ke starým představám. Nebránil se riskantnímu lékařskému zásahu ze strachu, že by mohl selhat, nechtěl se – a samého ho to překvapilo – vzdát pravdy a vrátit se do oné pohodlné existence pevně daných názorů. Stejně jako miliony mladých mužů v tisících vojenských konfliktů historie obou civilizací ale také přišel na to, že tohle rozhodně není jeho válka. Bez ohledu o co, nebo proč se vede. Toužil zůstat někde stranou, ne jen počkat do doby, kdy celá ta kamufláž praskne, ale jít tomuhle světu prostě z cesty, protože dospěl k názoru, že už si navzájem nerozumí. Takové místo někde musí být. Pryč od lidí, aby se brzy stala existence znepřátelených stran jen něčím neskutečně vzdáleným. Cizím.

Druhého dne se ohlásil u styčného důstojníka.

„Chtěl bych... Mohl bych tu zůstat?“ vystřelil od boku. Hlas se mu zatřásl nervozitou nad opovážlivostí takového přání. „Někde?“

Muž za stolem ho pochopil.

„Jako civilista? Víte, nejste první, kdo se ptá. Samozřejmě můžete. Právě tady. Tedy – na téhle planetě. Je tu kontinent, vlastně spíš velký ostrov, taková zdejší Austrálie. Na něm několik komunit. Zemědělských. I malé městečko. Několik set lidí, převážně veteránů kosmického průzkumu a první linie. I někdejší zajatci, kteří se jako vy dobrali pravdy.“

Usmál se, když viděl, jak se Dománek podvědomě narovnal. Rozuměl mu. Snad i četl myšlenky.

Byly prosté.

Krůpěj možná kámen neprorazí.

Možná bude lepší, když po něm steče dolů a v nové půdě se připojí k ostatním, které vytvoří nový pramen nové řeky.

A nechají skálu jen jako vzpomínku brzy daleko za sebou.

KONEC

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist