Bezejmenná stránka: Literárium

Obchodník s deštěm

 

Bylo sucho.

Když zazní tato slova a venku zrovna prší, považují to naslouchající za zobrazení idyly. Pokud neprší, rtuťový sloupec stojí sice vysoko, ale tento stav zatím netrvá dva měsíce, znějí jako nostalgická vzpomínka na staré časy, kdy bylo všechno jaksi více doopravdy, když bylo sucho, tak bylo sucho, když padal sníh, tak se nedalo vyjít z domu, a když se vydělávalo, tak to opravdu byly peníze.

Jenže tohle bylo skutečné sucho. Pět týdnů se na obloze neobjevil ani mráček. O větru jsme si vyprávěli pohádky. Z protivně modrého nebe na nás zíralo slunce. Bylo to nepřátelské slunce, žhnoucí jako kovářská výheň a ničící vše, co se odvážilo postavit do cesty jeho paprskům. Pokud mělo tohle slunce nějaký plán, pak chtělo bezpochyby proměnit celou zemi v poušť.

V Severní Americe svítilo saharské slunce.

Tráva všude kolem byla sežehlá, ze stromů se už dávno ztratila míza. Nikde, do hloubky několika stop, se nedala nalézt voda. Všechny povrchové prameny se ztratily, jenom z nitra naší hluboké, až na skálu vykopané studny, se dal vytáhnout džber vody.

Jeden za půl hodiny.

A i tahle voda byla jaksi suchá.

Dobytek umíral žízní a my mu nemohli pomoci, byli jsme rádi, že přežíváme sami. Vodu jsme odměřovali jako předtím kořalku. Jenom v noci, kdy se slunce skrylo za obzor, se příroda mohla ochladit. Trávili jsme všechen čas po setmění venku, bylo krásné moci se pohybovat po půdě, která už nebyla rozpálená. Spánek jsme si pak odbývali přes den, a spíš než spánku se to podobalo bezvědomí.

Slunce zabíjelo.

Začátkem šestého týdne, když jsme polehávali před domem na terase, ovívali se vějíři, které vyráběla moje dcera, a čekali na noc, objevil se cizinec.

Apaticky jsme pozorovali postavu, blížící se k farmě, a předpokládali, že se to k nám plahočí některý ze sousedů.

Sáru napadlo, že se snad u Fieldů něco stalo, možná někoho to horko zabilo, jéžiši snad ne Fieldovic Katku, to rozkošné čtyřleté stvoření, co si tu nedávno hrálo s našimi štěňaty.

Než jsem stačil ženu uklidnit, přiblížil se ten člověk natolik, abychom v horkem zvlněném vzduchu mohli jakžtakž rozeznat rysy tváře, a my seznali, že to není nikdo z Fieldovic rodiny, ani žádný z jejich zaměstnanců.

„Vypadá pochybně,“ prohlásil Jones, který si zachoval nejlepší zrak, „Zatraceně pochybně.“

Jeho úsudek byl přesný.

Přicházel vysoký hubený muž s pomačkaným kloboukem na hlavě, navlečený v dlouhý, léta nepraný kabát, sahající až po kotníky. Hábit byl samá díra. Kolem krku měl ten člověk modrý šátek.

V tomhle vedru!

A když dorazil blíž, všimli jsme si prapodivné věci, přízračného zjevení, jinak to nazvat nešlo. V klopě kabátu měl vetknutu čerstvou, snad před chvílí utrženou květinu.

Hubený obličej mu zdobily asi třídenní štětiny vousů, vzhlížel zpod hustého obočí a mezi očima, modrýma jako horské jezero, trčel dlouhý nos.

„Brej den,“ pozdravil. Pěkně nahlas, aby nás probral z letargie. Ozvala se líná odpověď několika honáků, povalujících se ve stínu dvou schnoucích stromů.

Cizinec přistoupil k terase a opřel se o zábradlí.

„Sucho, že?“ konstatoval tónem, jenž vzbuzoval pocit, že včera skončilo období dešťů.

Přikývl jsem. Nechtěl jsem se s ním pouštět do řeči, aspoň ne do té doby, než z něj vyleze, co je zač. Já to tušil.

„Nemáte něco na spláchnutí krku? Je to k vám pěkně daleko.“

„Odkud jdete, cizinče?“ zeptala se má žena a podala mu láhev s vodou.

„Odtud.“

Než se napil, ukázal palcem přes rameno.

„Trochu přesněji by to nešlo?“ otázal se jízlivě Jones.

„Jó. Z jihu. Na sever, jestli to chcete vědět.“

Věnoval jsem mu zkoumavý pohled.

Za palcovým opaskem měl zastrčen revolver a nůž. Kalhoty, které dozajista pamatovaly lepší časy, měl nad kotníky zastřižené. Na nohou měkké mokasíny, jaké jsem vídával u lesních Indiánů, když jsem se za mlada toulával po horách a kdy ještě nějací Indiáni byli.

Tenhle člověk jako Indián nevypadal, ale mohl to docela dobře být uprchlý trestanec. Kdo jiný by vyrazil do téhle pustiny bez koně?

Ano, zvíře mohlo padnout cestou, ale to by určitě nešel dál pěšky. A pak, musel se zastavit na farmě Harryho Fielda. Ten by člověka do tohoto pekla určitě nevyhnal. A Harry nerozlišoval lidi podle vzhledu. Sám byl dobrým příkladem toho, že pod vizáží nenapravitelného lumpa se může skrývat slušný člověk.

„Byl jsem u vašeho souseda na jihu,“ pokračoval příchozí, když dopil a vrátil láhev. „Měl bych pro vás kšeft.“

„Dobře si rozmyslete, co chcete nabízet, než na vás pustím psy,“ řekl jsem mírně. Zašklebil se.

„Myslíte, že uběhnou aspoň deset yardů?“

Přešel jsem to mlčením. Měl pravdu. Na psech se podepsalo horko jako na všem ostatním. Teď z nich byly trosky.

„Váš soused není obchodům zrovna nakloněnej. Jak jste na tom vy?“

Mlčel jsem. Uvažoval jsem, ne o zatím nejasném obchodu, jehož základem byl stejně podfuk, ale o mentalitě lidí jako je tenhle, kteří vydělávají na lidském neštěstí. Nikdy mi nevadilo, když jsem naletěl poctivému obchodníku, který mě obral díky svým zkušenostem a hlavně ve slušném kšeftu. Za hloupost se platí. A kdo se jednou spálí, už podruhé stejnou chybu neudělá.

Kdo chtěl žít v téhle pustině, musel se umět otáčet. Teprve, když měl zajištěný život, mohl si odpočinout, seznámit se se sousedy, stáli-li za to. Ale odpočinek, zábavu a postavení si musel vydřít. A do téhle úmorné práce přicházeli podvodníci nejrůznějšího ražení. Mastičkáři, vynálezci nových způsobů hospodaření, prodavači amuletů.

Tenhle člověk byl bezpochyby jedním z nich.

Obchodník s deštěm.

„Přivolám vám déšť,“ řekl.

„Asi ty psi přece jen zburcuju,“ broukl jsem.

„Mám o vás přerazit támhleten kůl?“ zvedl se Jones.

„Pokud chcete být jako váš soused, poslužte si.“

Field po něm možná i vystřelil, je dost prchlivý.

„Cizinče,“ ozvala se Sára. Promluvila slabým hlasem, jak s postupujícím dnem ztrácela sílu. „Minulý týden tu byl jeden takový jako vy.“

„Vzburcovali jste psy?“ zeptal se posměšně.

„Psy ne. Ale upaloval, jako by je měl zakousnuté v nohavici.“

„Udělejte to znovu.“

To už výsměšně neznělo. Ta slova měla jakýsi krutý podtón.

„Zapomeňte na obchody, cizinče. Můžete tu přenocovat, dáme vám na cestu i vodu. Ale nepokoušejte se nás přemlouvat.“

Trpce se usmál.

„Obešel jsem všechny farmy v okolí. Jste poslední. Přivolám vám déšť.“

Jones se pomalu zvedl.

Prodavač ho ignoroval.

„Chcete snad nechat pochcípat dobytek?“ pokračoval tiše, zřetelně ale vyslovuje každé slovo, „Vy sami můžete odejít, ale ta zvířata ne. Ani jeden z vašich sousedů by nepřenesl přes srdce, kdyby mu někdo ukradl deset krav. Ale když mu pomře celé stádo pro pár dolarů, kterých se nechce zbavit, to ho nepálí.“

„Pálí,“ řekla Sára mdle. „Asi si neuvědomujete, že odsud sotva někam odejdeme. A dobytek je jediné, co máme.“

Prodavač na ní pohlédl. „Není to jediné, co máte,“ řekl tiše. „Taky máte své vlastní životy.“

Tón jeho hlasu zamrazil. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsem slabý. A popadla mne hrůza, když jsem si vzpomněl na ženu a na dceru.

„Jděte pryč.“

Zašklebil se. Útrpným šklebem člověka, který marně nabízí milost odsouzenci pod oprátkou.

„Myslel jsem, že budete rozumnější. Nikdy neberu peníze za špatně odvedenou práci.“

Odlepil se od zábradlí, pohlédl na Sáru a pak na květinu v klopě.

„Vadne.“

Otočil se a pomalu odcházel.

Ta květina! Připomněla mi doby, kdy jsem se neohrabaně Sáře dvořil a nosil jí pugéty. Kytice čerstvých květin.

Kvítek v mužově klopě vadl. A Sára také.

„Same?“

Neodvažoval jsem se na ní pohlédnout. Přejel jsem pohledem scenérii před farmou. Viděl jsem Jonese, zatínajícího pěsti, honáci pod stromem jakoby zkameněli.

Za špatnou práci peníze nebere. Čert vem těch pár dolarů.

„Haló, cizinče. Když je to tak, pak já to beru. Ukažte, co umíte.“

Zastavil se, chvíli nehnutě stál, potom se otočil.

Usmíval se.

„Rozmyslel jste si to?“

„Jo, ksakru.“

Na stará kolena skočím na špek podvodníkovi!

Pomalým krokem se vrátil k terase a chvíli se rozhlížel.

„Kolik se vejde tamhle do toho sudu?“ ukázal na velikou bečku, kterou jsme postavili na roh budovy v naivní víře, že když trochu sprchne, nachytáme do ní dešťovou vodu.

„Nevím. Sto galonů?“

„Tři dolary za galon.“

Nechápavě jsem na něj pohlédl.

„Chci tři dolary za každý galon vody, která naprší do toho sudu.“

„Chcete napršet jen ten sud?“ ušklíbl se Jones. Prodavač mu nevěnoval pozornost.

„Jste poněkud drahý,“ řekla má žena.

Znovu se usmál. Výraz jeho tváře, nyní obchodnicky tvrdý, říkal: Nechcete-li, já půjdu.

Ale my chtěli. Podmanil si nás.

Kývl jsem na znamení souhlasu. Vesele na mne pohlédl a jeho oči se rozzářily. I já byl spokojený. Když nezaprší, neztratím ani cent, a stane-li se zázrak a tomuhle šarlatánovi se podaří vyvolat vodu z nebe, zaplatím mu. Nevěřil jsem, že by se něco takového mohlo stát, ale jednou déšť přijít musí a pokud se tak stane teď, dostane ten chlapík zaplaceno za perfektní předpověď. A za naději, kterou do nás vlil.

Přiblížil se čas večeře a farma ožila. Sára pozvala i cizince.

Odmítl. Nijak to nezdůvodňoval. Později jsem pochopil, že to udělal kvůli nám. Věděl, že si o něm chceme promluvit.

Usedl k sudu, který si vybral jako zvláštní míru své úspěšnosti. Napadlo mne, že tam odněkud nanosí vodu a pak bude požadovat peníze, jenže to by odsud sotva odešel zdravý, nikdo by mu neodpustil jakým způsobem nás probral z toho nádhernému snu o čaroději, který umí vykouzlit déšť. Zapálil si doutník a z kapsy vytáhl láhev a cosi, co vypadalo jako kus sušeného masa. Seděl tam a jedl stejně sám, jako sám přišel.

Nepatřil sem a nechtěl svou přítomností narušovat naše zvyky.

U stolu zatím panovala bouřlivá debata. Jones měl stále dojem, že nás chce prodavač podvést. Nevěřil mu. Ani moje dcera mu nevěřila. Jakoby to prý nebyl ani člověk. A pak se do řeči vložila Sára. Mluvila tiše.

„Nejsem si jistá. Ať je to kdo chce, určitě nepatří mezi tu sebranku, co prodává déšť jen tak.“

Nechápal jsem.

„Jakoby prodávali třeba whisky.“

„Já vám rozumím,“ kývl Jones. „Ví, že pro nás je teď voda víc než zlato, a že za to nemůžeme, a tak se podle toho chová. Netváří se jako mág, který všechno zvládne. Vypadá jako někdo, kdo má před sebou práci. Těžkou, aspoň mě to tak připadá. A snad právě proto mu vůbec nevěřím.“

„Byl byste radši,“ řekla dcera, „Kdyby přišel a říkal: Mám prvotřídní mraky, sto dolarů za kus, ze kterejch bude pršet nejmíň tejden?“

Jones se zamračil: „Asi ano, slečno. V tom případě bych ho mohl vzít přes hřbet hned.“

Po večeři jsme opět zaujali svá místa na terase.

S přicházejícím soumrakem se farma probouzela k životu. Všechno nyní probíhalo opačně, v noci jsme krmili dobytek, rozdělovali vodu, která se přes den uchytila ve studni. Prováděli nejnutnější opravy. Kdo měl sílu, ten se i bavil. Ale na zábavu už stejně neměl nikdo náladu.

Když jsem se podíval k sudu, prodavač už tam nebyl.

„Odešel do prérie, pane,“ řekl mi jeden z honáků, kteří cizince permanentně hlídali, „Teddy ho sledoval, ale ten chlápek mu zmizel.“

Možná se ztratil nadobro. Jenom nás naladil a pak odešel.

„Třeba si dělá z lidí jenom legraci,“ řekla má dcera mou myšlenku nahlas. Přál jsem si, aby to nebyla pravda.

„Máme ho najít a nespustit z něj oči?“ zeptal se honák.

„Běžte si po práci. Necháme ho být.“

Setmělo se. Rychle a nečekaně, jako vždy. Unavené oči nestačily proměny vnímat.

Prodavač deště se náhle vynořil ze tmy. Opřel se o zábradlí, na stejném místě jako když se tu objevil poprvé.

„Tři dolary za galon.“

V tu chvíli jsem začal věřit, že se stane zázrak.

Najednou se zvedl vítr. Z ničeho nic.

A sílil.

Na nebi svítily hvězdy, ale od západu, ne to přece nemůže být pravda, od západu jakoby vyhasínaly. Hasnou, říkal jsem si, to jenom hasnou hvězdy. Dohořely.

Uslyšel jsem ržání koní a bučení dobytka. Vzrušené hlasy mužů. Vítr se začínal měnit v uragán. Oblohu zaplnily mraky.

Stromy, které tak dlouho stály bez pohybu, sklonily koruny až k zemi.

Pokud jsem se mohl spolehnout na svůj zrak, shromáždili se všichni muži před domem a hleděli vzhůru.

A potom spadla první kapka. Druhá, třetí...

Nebe se protrhlo. Blesk střídal blesk a od rachotu hromů zaléhalo v uších. Epicentrum bouře muselo být nad farmou. Lilo.

Lilo jako z konve. Vyprahlá země se musela zbláznit z nenadálého přívalu životadárné tekutiny.

Muži před budovou řvali nadšením.

V záblescích jsem viděl, jak pobíhají sem a tam, do půli těla svlečení a vystavují se prudkému dešti. Pohlédl jsem na cizince.

Usmíval se.

Vybavil jsem si tváře našich sousedů. Musejí být pořádně překvapení.

Tohle se oslaví.

Bylo mi fajn. Farma je zachráněna, dobytek přežije. I my. Kde je vlastně Sára?

Jakoby mé myšlenky vycítila. Objevila se ve dveřích, zachumlaná do teplého kabátu.

„Pojď dovnitř. Nastydneš.“

Ohlédl jsem se po cizinci. U zábradlí už nestál, asi kontroluje svůj sud. Počítá, kolik už vydělal.

Musím za ním někoho poslat, napadlo mne. Co když si bude přilévat?

Déšť tu byl, a já přestával věřit v čarovnou moc prodavače počasí.

V nejhorším případě dostane tři sta dolarů. O kolik bych přišel, kdyby sucho trvalo déle?

Není to příliš, tři sta?

Cizinec u sudu nestál. Seděl uvnitř a kouřil. Díval se na mně svým veselým pohledem a nic neříkal. Věděl, že má vyděláno, asi bych mu nedokázal nezaplatit, nebylo by to poctivé a mohl by si počíhat někde v záloze. A kvůli mizerným třem stovkám přece nebudu riskovat kulku do zad.

„Nechcete si lehnout?“ zeptala se Sára.

„Rád poslouchám déšť,“ odpověděl a pak zívl, „Natáhnu se tady na lavici, jestli vám to nebude vadit.“

Odmítl přikrývku a lehl si jen tak, ruce pod hlavou. Zítra si vezme svých tři sta dolarů a zmizí. Není to opravdu zatraceně moc?

Ten déšť by přišel i bez něho.

Poslouchal jsem hukot padající vody. Sud se jistě naplní i bez přilévání. Má to dobře spočítané.

„Pojď spát,“ řekla Sára. Poslušně jsem odkráčel do ložnice, pak mne ale něco napadlo.

„Půjdu se podívat jak to vypadá s dobytkem. Ten vítr je hrozný.“

Vyšel jsem ven. Těch pár kroků k sudu stačilo k tomu, abych mě padající voda promočila až na kůži. Nahlédl jsem dovnitř.

Nepršelo ještě ani hodinu a sud byl z třetiny plný. A déšť nemínil ustat, snad ještě víc zhoustl.

Trochu rozmrzele jsem se vracel do domu. Čvachtavé kroky probudily prodavače.

Zívl.

„Aspoň dvacet galonů, co?“ zeptal se. Přikývl jsem.

„Do rána bude plný.“

„Pokud bude tak dlouho pršet.“

„Bude,“ řekl rozhodně a opět se uložil ke spánku.

Vrátil jsem se ke své ženě, svlékl promočené šaty a lehl si do postele. Sára se ke mně přitulila.

„Studíš.“

„Zmokl jsem. Zahřeješ mě, zlato?“

„Chce se mi spát.“

„Tak to odložíme na zítra.“

Zasmála se, položila mi hlavu na hruď a za chvíli usnula.

Mně se to nepodařilo. Těch tři sta dolarů mi pořád strašilo v hlavě. Nejsem přece dítě, abych věřil na zázraky. Sud vody za tři stovky! To není zrovna málo.

Asi dvě hodiny jsem zíral do tmy, pak jsem jemně odsunul Sáru, něco ze spaní zabručela, a potichu se zvedl. Navlékl jsem mokré šaty a vyšel na chodbu. Přiložil jsem ucho ke dveřím, za nimiž spal prodavač. Zevnitř se ozývalo tiché chrápání.

Z domu jsem vyklouzl zadními dveřmi. Pršelo pořád stejně silně a sud byl z poloviny plný. A déšť vydrží do rána, i tomu jsem věřil, nebylo proč nevěřit.

Ale i ten nejlepší sud se může poškodit. Tím spíš v takovém vedru, jaké panovalo doposud.

Přinesl jsem si sekeru a přerazil vrchní obruč. Šlo to lehce. Stejně jsem naložil i s další. Sud se rozevřel jako květina a pohromadě ho držely jen dva spodní kovové pásy. Voda vytekla, zůstalo asi třicet galonů. Přesně tak jsem to chtěl.

Všichni budou jistě souhlasit s tím, že zrezivělé kování nevydrželo nápor bobtnajícího dřeva.

Vrátil jsem se do domu. Spát se mi nechtělo, sedl jsem si tedy v kuchyni a čekal na ráno a překvapeného prodavače deště. Zvláštní, ani se nám nepředstavil. A my jemu také ne.

Před svítáním jsem to nevydržel a šel se podívat ven. Stále pršelo. Sud ve stavu, v jakém jsem ho zanechal.

Všechno se obrátilo a všechno teď k mé spokojenosti vychází. Sáhli jsme si snad až příliš za hranici svých sil, ale teď už to bude dobré.

Přežili jsme. A máme vodu.

Šumění deště mne uklidňovalo. Určitě naplní všechna napajedla, až vysvitne slunce, vyženeme dobytek ven. Ať si taky užije.

Už jsem se na to těšil.

A potom?

Seděl v houpacím křesle na terase a kouřil, jakoby nedělal nic jiného, než přivolával déšť a kouřil. Díval se na mne. V řídnoucí tmě jsem viděl polohu jeho těla, jeho pohled jsem si ale představit  dovedl.

Celou dobu věděl, co dělám.

„Ještě pár hodin bude pršet,“ poznamenal. Pak mi nabídl doutník. Neodmítl jsem.

„Pořádně pršet,“ dodal a připálil mi.

Bezmyšlenkovitě jsem nasával dým.

„Za takový déšť by se někomu zdálo tři sta málo. Ale já víc nechci. Jenom jeden stogalonový sud. A tři dolary za galon.“

Odmlčel se.

„Už bude asi plný,“ řekl po chvíli. Věděl, že to není pravda, z kabátu mu kapala voda.

Silně si potáhl a já mohl díky rozdmýchanému oharku spatřit na chvíli jeho tvář. Koutky úst se usmíval, ale jeho oči vyzařovaly podivnou nelítostnou sílu. Pohlédl mi do očí. Nestačil jsem uhnout.

A najednou jsem věděl, že bude pršet tak dlouho, než se sud naplní k hornímu okraji vodou.

 

© 1991, napsáno 1990, poprvé vyšlo v Rodokapsu č.10/1991 poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2000

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist