Bezejmenná stránka: Literárium

Paradox paralelní přítomnosti

 

„Paralelní přítomnost,“ řekl náhle Stárek.

„Cože?“

Doktorka Winterová se ráda divila. Uměla do jediného slůvka ozdobeného otazníkem vložit téměř dětský úžas, lehkou nedůvěru životem protřelé ženy i případné rozhořčení. To poslední pro tentokrát vypustila, ačkoliv by výsledky vědeckého týmu, jehož byla významným členem, takový tón omlouvaly. Vzato do praktického důsledku nebyly totiž žádné.

Nikdy se jim nepodařilo zkonstruovat byť jen nefunkční stroj času. Po mnoha letech základního i víceméně aplikovaného výzkumu naopak s definitivní platností prokázali, že pohyb zpět v čase je možný jen prohlížením fotografií či sledováním dobových filmů.

„Máme rozpočet a plány na výzkum pohybu v čase. A znáte úředníky,“ upozornila Winterová představeného, „Změnu zaměření ústavu nám jen tak neschválí. Co to máte?“

Závěrečná větička patřila obsahu Stárkovy aktovky, jejž vysypal na stůl a který sestával z několika datových disků, rozpadajícího se svazku papírů, tří barevných tužek a školní kalkulačky.

„Výsledky práce Miyanagova týmu,“ Stárek rychle a nenápadně stopil  počítadlo, „Dělali na tom několik let, ale nakonec se jim povedlo matematicky dokázat existenci paralelních světů. Není to jen teorie pro teorii. Podle všeho jde o dokonalý důkaz.“

„Dobře. Ale co to má společného s námi?“ podivila se doktorka. Vysvětlení se jí dostalo, jak očekávávala, vzápětí. Stárek ho uvedl nasupenou cholerickou grimasou, vyjadřující obvyklé rozčarováním nad tím, jak si mohl vybrat tak nechápavé kolegy a podřízené.

„Existence nekonečného množství paralelních vesmírů přece řeší náš problém. Dokonale. Stačí najít takový, kde se všechny události začaly odehrávat o tolik později, o kolik se chceme do minulosti podívat,“ vysvětlil stručně.

Winterová nechala informaci chvíli poklusávat šedou kůrou mozkovou, než ji definitivně vzala za svou.

Ale ano, takhle by to fungovat mohlo. A vyřešilo by to i věčné filozofické dilema, protože by v takové „minulosti“ byli opravdu jen hosty, a historii své doby nemohli kontaminovat žádnými chronoklasmy. Ovšem nekonečné množství paralelních světů ji děsilo.

„Jenže i když se to povede, jak si vybereme příslušnou verzi vesmíru?“ položila tu správnou otázku.

Stárek se vesele zašklebil.

„Technikou?“ zeptal se rétoricky, „V tom přece máme docela dobrou praxi.“

Kupodivu netrval vývoj diskriminátoru dlouho. Spolykal sice celý rozpočet ústavu, podpořený černým pronájmem parkoviště, ale přece jen se to povedlo a laboratoř B se zaplnila hromadou přístrojů.

Dveře do souběžných dimenzí se z větší části skrývaly v jedničkách a nulách sofistikovaného softwaru, obalené výkonným superpočítačem, pronajatým z prachem nečinnosti zasypaného armádního výpočetního střediska. Natěšený profesor poskakoval kolem transportního rámu, skrz nějž měli vyslat do jiné dimenze pokusnou sondu, popoháněl techniky, kontroloval průběžný postup montáží i instalace a inicializace programového vybavení, přičemž neopomněl úkolovat vědecké pracovníky ústavu revizemi dílčích výpočtů. Včetně důkladného zpětného ověření aplikované teorie.

Příprava to byla více než dokonalá.

Po řadě nezbytných a vyžadovaných testů a kontrolních procedur mohl Stárek svou aplikaci Miyanagova výzkumu spustit. Učinil tak s noblesou, vlastní protřelému výzkumníku, který úspěšně pohřbil na stovku předchozích projektů, přičemž nikdy neztratil víru v to, že právě ten sto první... sto druhý... dvě stě pátý pokus vyjde. Luskl prsty a ukazovákem namířil na doktorku, připravenou u klávesnice řídící jednotky.

„Jdeme na to.“

Trochu rozechvěle (neboť její skóre ztracených projektů zatím nedosahovalo Stárkovy úrovně) stiskla klávesu Enter.

Tiše hučící generátory přejely na hlasitější šum vysoké spotřeby energie. Kontrolní obrazovky zakmitaly překreslováním grafů.

Začínalo to.

Winterová se modlila, aby navštívený paralelní svět neoplýval pavoučí civilizací, inteligentními ústřicemi či parlamentem, sestavovaným sportovními fanoušky.

Vždycky se přece vynořila nějaká neplánovaná chyba.

Navštívený paralelní svět nic z uvedeného neobsahoval. Neobsahoval vůbec nic, čím by se lišil od domovské reality.

Všechno – podle návrhu, předpokladů, kontrolních měření a simulovaných experimentů – odpovídalo. Dokázali, že dokážou najít tu správnou alternativu, a že by do ní měli úspěšně vstoupit.

Jenomže v reálu to prostě nefungovalo.

Přeskládali aparaturu, prověřili výpočty a spustili operaci podruhé. Potřetí.

Vždy se stejným výsledkem.

Když je nenápadné pokašlávání přítomných techniků upozornilo na blížící se konec zákonem přiznaného limitu přesčasů, rozhodl se Stárek pro dnešek experiment zastavit.

„Jdeme do mé –“  připomenul si místnost, zavalenou papíry a nevypínanými holografickými modely, „do vaší pracovny, paní kolegyně. Probereme si k čemu jsme zatím došli.“

„I když jsme vlastně nedošli nikam,“ přiznal, když mu Winterová přistrčila židli, „Co budeme dělat?“

„Dáme si kafe.“

Pod vlivem pravěkého atavismu, jež někdy přinutí i nezávislé feministky podstrojovat rozmrzelému alfa samci, ho uvařila raději sama. Postarala se, aby v něm byla patřičná dávka cukru a v jeho okolí v sušenkách ukryta další sacharóza. Půjčila dokonce Stárkovi svůj parádní hrnek z míšenského porcelánu. Profesor se okamžitě napil, spálil si jazyk, zaklel a vrchovatě dolil šálek whiskou, kterou vytáhl z ústavních rezerv, určených pro ministerské auditory. Seděli pak naproti sobě, mlčeli, dopřávali si uklidňujícího účinku destilovaného ječmene.

Hrozivé ticho první porušila Winterová.

„Miyanaga je asi vedle,“ pípla opatrně.

„Miyanagova práce je bez chyby!“

Nad tak důraznou obranou cizího projektu zalapala doktorka po dechu. Zvláště proto, že zrovna v případě tohoto konkrétního japonského vědce nešetříval Stárek kritikou. Zvedla se, přešla od stolu ke stěně a opřela se o ni s rukama za zády. Na jazyku ji svrběla myšlenka, pečlivě zformulovaná z neodbytného postřehu, do něhož se seskládala řada čísel a vzorců Stárkova i Miynagova týmu.

Rozhodla se ji ventilovat. Postavit proti teorii další teorii, byť poněkud uspěchaně zvláštní.

Odkašlala si, aby získala Stárkovu pozornost. Vzhlédl k ní s tichým, leč očividně dychtivým očekáváním. Přes všechny výhrady, jež obvykle teatrálně ventiloval, zvysoka kašlaje na závazný kodex chování k podřízeným, totiž považoval Winterovou za trumfovou královnu, jíž mu osud namíchal do balíčku.

„Víte, já asi tuším proč,“ načala opatrně. A pak se rozhodla vystřelit v jedné salvě.

„Tedy: pokud je pravda, že existuje nekonečné množství paralelních světů,“ deklamovala, polykajíc hořkou slinu, protože zbytek věty nemohl v žádném případě jejího šéfa uspokojit, „pak musí existovat i takový, v němž neplatí, že existuje nekonečné množství paralelních světů.“

Podvědomě se přikrčila, ale větu, která měla po tečce předchozí následovat, aby tok informace pokračoval od pramene k ústí, zastavit nedokázala.

„A my se nacházíme právě v něm. To ne, šéfe. Ne! Ten hrneček za to nemů...“

Křup.

 

© 2010, napsáno 2010, poprvé na Bezejmenné stránce v září 2010

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist