Bezejmenná stránka: Literárium

Pekelné problémy

 

Vládce oblastního pekla si hladil naražený levý roh a vztekle shlížel na své podřízené. Nikdy do nich nevkládal mnoho naděje, ale celá tahle zatuchlá díra, jeden čert vedle druhého, se teď už opravdu řítila do katastrofy.

Ludiferius měl pod komandem sedmdesát sedm rohatých, patnáct velkoobjemových kotlů a jen tři věčné ohně; bylo to zatraceně málo vzhledem k tomu, že tam nahoře (nížeji, než seděla Absolutní vrchnost) lidé zvesela plundrovali lesy a kvalitního otopu bylo poskrovnu. Nejbližší uhelnou sloj žárlivě střežilo padesát vzteklých permoníků, rozhodnutých držet ceny pořádně vysoko, s uhlíři to také nevyšlo, čtyři čerti, vyslaní pálit dřevěné uhlí, se někde ztratili nebo udělali pro sebe. Navíc se letošní podzim představil v celé své sychravé nádheře už začátkem října a udělal si exkurzi i hluboko pod zem. Ze stropů kapala ledová voda, odněkud pekelně táhlo. A jako by to nestačilo, šéfové zdola i shora ho nenápadně upozornili, že slabé výsledky při detekci a trestání hříchů nasvědčují hloubkovému auditu, k němuž dojde v nejbližší době.

A k tomu všemu ještě tohle.

„Kdo to byl?“

Rádce pro evidenci hříchů pokrčil rameny.

Ludiferius ho neměl příliš rád, v hloubi duše přiznával, že je to hlavně pro Alfaltovy malé, dozadu stočené rohy, s nimiž pekelník nikdy nenarážel do nízkých stropů jeskyní.

„Kdo sem přinesl tu ženskou?“

Ještě, že se nejmenuje Káča.

Brrr. Kdyby tady aspoň nebyla taková zima.

„Tak kdo jí přinesl?“ zopakoval důrazněji.

Ruka se zvedala – jak už to v takových případech chodí – pomalu a nejistě. Patřila vyhublému čertu, jak se jen, aha – Pošmourň.

„Měl jsi k tomu nějaký důvod?“ zeptal se Ludiferius jízlivě. „Kromě toho, že je to ženská?“ doplnil, protože někteří starší rohatí  považovali takový fakt za dostatečnou příčinu.

„No, ona se koupala nahá,“ žaloval Pošmourň. A taky mi sprostě nadávala, dodal v duchu, jenže to ty děláš taky.

„Na návsi?“

„V lese tady nahoře.“

„A to si měla vzít skafandr, nebo co?“ podivil se Ludiferius, „Starost o osobní hygienu přece není žádný hřích. Spíš naopak. Vždyť se vlastně nic nestalo, čerte!“

„To tedy rozhodně ano,“ bránil se Pošmourň. „Určitě ji chodili očumovat chlapi.“

„Taks měl sebral je!“ zařval Ludiferius, „Tohle nám u šéfů neprojde. Já vím,“ pokračoval smířlivěji, „že to máte těžký. Rajón máme velkej, málo zalidněnej, prémie jste nebrali tak dvě stě let.“

Stejně musí být divná. Nahoře je kolem nuly a bude ještě hůř. Jenže co naplat, exhibicionismus bez prokázaného úmyslu v seznamu není.

„Mohla bych domů?“ přerušila tok Ludiferiových myšlenek ta, kvůli které celý povyk vznikl.

Ďábel na ni úkosem pohlédl. Vypadala vyděšeně, jenže on za někdejší dlouhá léta služby mezi lidmi, věděl, že jde jen o klasické ženské mimikry.

„Lituji. Čertužel tu platí pravidlo: Co peklo schvátí, víckrát nenavrátí. Nebo tak nějak. Takže když to vezmu rychle – pokud si pro vás nepřijde někdo, jak se říká, z vyšších důvodů, musíte tady zůstat.“

Zatracená baba. Tohle mu snad udělala schválně. Možná ji někdo navedl. Doneslo se mu, že sice existují šílenci, kteří se soukají do děr v ledu, jenže ti to snad dělají jen na veřejnosti, aby se  vytahovali, jak jsou otužilí.

„Co vás, u všech nesvatých, v téhle ko... zimě, donutilo lézt do vody?“ zeptal se.

Řekla mu to.

„Teplý pramen?“ Ludiferius vzhlédl ke stropu. Takže přece jen tu někde je díra. Topí pánubohu do oken, u všech démonů! Další průšvih. Jestli přileze kontrolní komise z účtárny a dají mu to k náhradě, může se rozloučit s kariérou.

„Vypadněte, ženská. Někam si zalezte,“ zasyčel a přitáhl si vysoký límec oficiálního pláště blíž k zátylku. Toužil po tom, aby se věci jednou vyřešily samy. Někdy se to stává.

Jenže ne jemu a ne tady.

„Asi máme opravdu problém,“ šeptl Alfalt, z jehož hlasu zmizela obvyklá ironie podřízeného nesoucího znepokojivé zprávy. Protože v tomhle lítali všichni. „Až přijde ta revize a až ji tady najde, udělají nám takový průvan, že vyhrabou i to, o čem sami nevíme.“

„Co takhle zfalšovat nějaké papíry?“ navrhl Ludiferius, „To asi neprojde, co?“ dodal zkormouceně. Rozhodl se pak pustit trochu hrůzy na Pošmourňovu oběť, i když, jak musel uznat, v tom byla nevinně.

„Co s vámi? Pustit vás nemůžeme, to by bylo to nejhorší. Vy jste nám zavařila, ženská.“

„Ale vždyť je to tak jednoduché,“ kupodivu se nebála. „Proč mě prostě nezaměstnáte?“

„Budete přikládat pod kotel, ne?“ ušklíbl se Ludiferius, „Nebo dělat svačinářku? Nechcete spíš něco provést? Nemohla byste,“ naklonil se k ní a ztišil hlas, do něhož mu vecválalo zoufalství, „nemohla byste třeba svést tuhle Alfalta? Bralo by se to jako sexuální přečin, i jako pokus o ovlivnění vysoce postavené osoby.“

Ušklíbla se. I když – pro jistotu – sjela rádce pro evidenci hříchů rychlým kontrolním pohledem. Potom se rozhlédla po jeskyni. Na chvíli ji přitáhl jeden z věčných plamenů, poté pohlédla na vlhký strop, na shromážděné čerty.

Zástup čerstvě promovaných inženýrů ekonomie rozhodně nepřipomínali. Spíš zoufalou výpravu španělských dobyvatelů, šlapajících po kalifornském zlatě v marné snaze najít bájné Eldorado. Ani oni, ani tihle pro stromy nevidí les.

„To zrovna. Mám lepší nápad. Proč by lidi nemohli chodit až sem? Tedy k té vaší bráně?“ zeptala se.

„Tam nahoře je bažina,“ upozornil ji Ludiferius.

„No právě,“ naklonila se k němu a začala šeptat do dlouhého špičatého ucha.

Všichni rohatí zmlkli, aby nepřišli o slovíčko, Alfalt litoval, že se nenaučil odezírat ze rtů.

„Budou se koupat? Co s tím?“ zaslechli svého šéfa.

„No jo, peníze se hodí. Ale jak splníme plán? To není jen tak, zavést přidruženou výrobu a neodvádět přitom duše. A navíc tu budeme ukrutně mrznout.“

Šepty šept.

„Hříšné myšlenky? Ale to se mi líbí!“

Vládce oblastního pekla se poprvé po dlouhé době usmál.

„Opravdu se mi to líbí.“

Bahenní lázně v B. jsou dnes nejvyhledávanějšími v širokém okolí. Obsluha je sice trochu zvláštní, zato nadmíru úslužná, a co víc, dokáže držet jazyk za zuby, ceny jsou mírné a prostředí inspirující.

Na všechno dohlíží sličná paní ředitelka, která má pochopení pro drobné lidské hříšky. A když to náhodou hrozí malérem, vždy bývá po ruce její přítel, patrně právník, z jehož kanceláře odcházejí lidé s úsměvem na rtech.

Proč ne, na čas mají vystaráno – a co bude potom, to už, jak je jejich zvykem – neřeší.

Ono to nějak dopadne.

 

© 2008, napsáno 2008, poprvé na Bezejmenné stránce v prosinci 2008

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist