Bezejmenná stránka: Literárium

Proč nevěřit na vodníky

 

Voda v řece se líně valila ze vzdálených hor k ještě vzdálenějšímu moři, pod několika pomalu plynoucími mráčky na jinak modré obloze přelétávali za pomoci jen nezbytně nutných mávnutí křídel ptáci. Jaro v plné síle ukolébávalo k siestě a blaženému odpočinku.

Až na tůň u břehu, kde se v pomalém proudu odehrávalo rychlé drama.

Teplé květnové dopoledne by možná lákalo odvážnější brouzdaly ke koupeli v na první dotyk přiměřeně ohřáté vodě, ale ti dva rozhodně nevypadali na novice Klubu vánočních plavců. Převalovali se jako dvě nemotorné velryby, nad hladinou se objevovaly ruce, jedna hlava, druhá a na okamžik jen kruhy vln. Výkřik, přetržený v půli, zvuk prudce rozražené vody. Bezmyšlenkovitý zápas s živlem, chaotické hledání pevného bodu.

Scéna měla naštěstí zúčastněného diváka.

Přiběhl od slepého ramene, kde až do hlasitého šplouchnutí klimbal nad rybářským náčiním.

„Držte se!“

Muž pobíhal po břehu, nejdřív se snažil dosáhnout k lidem ve vodě teleskopickým prutem, potom ho zahodil a vběhl na mělčinu. Chvíli váhal, jednou nohou opatrně zkusil hloubku pod temnější hladinou, zavrávoral, našel rovnováhu a rychle sáhl pod vodu. Nahmátl ruku, zatáhl za ni, měl štěstí, že tím riskantním a hloupým pokusem o záchranu neskončil v tůni jako ti dva. Podařilo se mu dostat na mělčinu nejdřív muže, v němž poznal souseda přes ulici, po něm dívku, kterou neznal.

Oba se za jeho pomoci vypotáceli na břeh. Umělé dýchání naštěstí provádět nemusel, byli otřesení, zmatení, ale víceméně při smyslech.

„Slyšel jsem, jak padáte do vody.“

Zachránění na něho hleděli s nepřítomnými výrazy, jak se jim pomalu vracelo vědomí.

 „Hlavně, že jste v pořádku. To jste tam spadli oba najednou?“ zajímalo rybáře.

Dívka se rozkašlala, odvrátila se a zvracela.

„Já vlastně nevím,“ řekla nejistě, když se jí začala vracet barva do tváří.

Trochu hystericky se rozesmála. Na krátko sestřižené vlasy jí rychle usychaly, z šatů ale stále odkapávala voda. Druhý zachráněný na tom byl v tomto směru hůře, jeho jinak praktický oděv, vhodný pro procházky lesem, šitý z dvojitých vrstev látky a plný kapes, byl teď navíc plný vody.

„Vlastně je to jedno. Teď by to chtělo panáka. Grog. A hlavně suché šaty. Pojďte do vsi,“ zavelel záchrance. Rázným krokem šel příkladem, dupal po udusané polní cestě a ti dva čvachtali za ním.

„Dobrý den.“

Zvedla hlavu od hromádky nesvázaných papírů; velké mezery mezi řádky počítačového tisku byly zaplněny drobným úhledným písmem, psaným rukou.

„Nápodobně.“

Pod slunečník na malé zahrádce před výletním hostincem se slunečním paprskům nechtělo. Dusily raději nechráněnou náves obyčejné jihočeské vesnice s hrstkou registrovaných voličů a dvojnásobkem víkendových obyvatel, spíš vzdálenější periférii, než do skutečnosti převedené bukolické představy malovaných statků, malého rybníčku na návsi, farmářů potýkajících se s unijními předpisy, spolku dobrovolných hasičů  i volně se toulajících slepic a voříšků.

„Mohu?“

Kývla. Shrnula papíry, sepnula je sponkou, kterou opatrně nehty vylovila z malé loužičky limonády. Z druhého břehu se zvedla vyplašená vosa.

„Už jste určila viníka?“ zeptal se, když dosedl.

„Čeho? Jo, vy myslíte našeho seznámení? Nepřemýšlela jsem o tom. Asi za to můžu já. Zakopla jsem, aspoň teď si to myslím. Nejspíš jsem se vás chytila – a už jsme letěli.“

Díval se na ni přes barvami hýřící reklamní stojánek, zhodnotil – před týdnem k tomu neměl čas ani náladu – její vzhled a shledal ho uspokojivým.

„Dřív jsem si vás nevšiml,“ přiznal.

„Nemohl jste – dřív jsem sem nejezdila.“

Kývl na servírku. Přispěchala, vyslechla jednoduchou objednávku, odběhla.

„Příbuzní?“

„Studijní cesta.“

„Do zapadlých končin, odkud se odstěhovaly i dobrou noc dávající lišky?“ zeptal se bodře.

„Tak nějak. Já sbírám pověsti,“ přiznala stydlivě, když se zkoumavě zahleděl na svazek listů, o nějž se teď opírala loktem.

„Ve dvacátém prvním století? To byste spíš měla sedět někde v univerzitní knihovně. Nebo v archívu.“

Odevzdaně, s trochou trpkosti, se usmála.

„To bych byla jako lord Dorwin.“

„Dorwin?“

„Postava z jedné knížky. Ilustruje úpadek... to je jedno.“

„Frazer taky proseděl celý život v knihovně Trinity College.“

„Já jsem z těch, kteří mu tu knihovnu naplnili.“

„A teď pátráte po původu historky o černé sanitce?“

„Městské mýty na vsi? Kdepak. Zajímá mě něco mnohem klasičtějšího. Dřevně folklórního, abych tak řekla.“

Napila se a chvíli sledovala mužův výraz. Byl neutrální. Možná opravdu přemýšlí, kdo koho do vody strčil a kdo se koho chytil a stáhl  sebou. Rozhodla se, že konverzaci udrží při životě.

„Víte, je to opravdu divné, ale tady ty pověsti žijí. Bez obvyklé kryptozoologické omáčky, jak se stává jinde. Když už se to stává. Žádná záhadná zvířata, surreyská puma – nebo bruntálská, chcete-li. Docela obyčejní starosvětští vodníci. Se vším všudy. Například od něho –“ ukázala nenápadně na muže, usrkávajícího právě pěnu z čerstvě natočené desítky, „jsem si vyposlechla hezkou historku o bílém koni, který vyběhl z mlhy a zase se v ní ztratil.“

„Také jsem to slyšel. I o záplavách ve šestém. Tady byly, bůhví proč, větší. Vypráví se tu o neznámém člověku, který někdy chodí kolem vesnice a kolem starého mlýna. V děsnejch hadrech, jak se vyjádřila neteř mého kamaráda. My jsme říkávali: Sto let za opicemi.“

Usmála se při pohledu na jeho zelenou rybářskou vestu se žlutými doplňky. Ty barvy jí byly povědomé.

„V tom to vězí,“ vzdychla, „Jako by se tu zastavil čas.“

Mimoděk pohlédl na velkou japonskou obrazovku ve výčepu za oknem, na níž pobíhalo hejno fotbalistů v zápase nějaké středoafrické ligy, vysílaném španělským satelitním kanálem. Všimla si toho.

„I přes tohle všechno. Nejsme v Yorkshiru. Poslední staletí jsou Češi mistry ve skepticismu. Aspoň co se týká nadpřirozených bytostí.“

„Jenže já tomu vlastně věřím také,“ přiznal po chvíli ticha, „Na... něco takového,“ slovu Vodník se přes hlasivky nechtělo.

„Já vím,“ kývla, „Řekli mi to.“

„Zahrnete mne do své práce?“

Naklonila hlavu trochu na stranu a vykouzlila příjemný úsměv.

„Možná.“

A potom, jak se stává nejen v laciných telenovelách, pohlédla mimoděk na hodinky.

„Autobus! Promiňte.“

Chaotickými pohyby člověka v časovém stresu shrábla papíry do velké kabely, potom se přes ně prohrabala na dno, aby našla peněženku. Mezitím, jakoby mimoděk, stačila dopít a mávnout na servírku.

Ze zatáčky kolem oprýskaných zdí někdejšího pivovaru, zbavených až na osamělé smutné ostrůvky omítky, vyjel modrobílý vůz místního přepravce. Dívka hodila na stůl bankovku a hbitě podlezla pod zábradlím. Dveře se se zasyčením otevřely, řidič zpozoroval utíkající pasažérku a nerudně si poklepal na zápěstí.

„Výzkumy jsou u konce?“ zavolal muž zpod slunečníku na slečnu, lovící podruhé v jedné minutě peněženku.

„Kdepak. Ještě se tu objevím.“

Zamávala mu ze zavírajících se dveří a autobus se rozjel.

Tráva na mezi hřála. Seděli vysoko nad řekou a vedli řeči ve stejném duchu, jako si povídali už třetí sobotu od nedobrovolné koupele. Pozval ji na procházku po okolí a ona neodmítla. Ani podruhé – dnes – kdy se nesešli pod slunečníkem před hostincem, ale setkali za vesnicí. Slíbil jí totiž exkurzi do míst, o nichž místní pověsti vyprávěly.

„Pořád si myslíte, že jsme tady beznadějně zaostalí a věříme na bubáky?“

Pokrčila rameny.

„Nezáleží na tom, co si myslím. Důležitá jsou fakta.“

„Ale co když skutečně existují.“

Perlivě se zasmála.

„Já vím, že vám to může připadat zvláštní. Ale proč nevěřit na vodníky?“

Zdálo se, že ji tohle téma už unavuje. Rozhlédla se kolem sebe.

„Hezky to tu kvete,“ řekla.

„To je tolita.“

„Skutečně? Vždycky se mi to jméno líbilo, ale nikdy jsem nevěděla, jak doopravdy vypadá.“

Natáhla k bílým kvítkům ruku. Ale nedotkla se jich, v půli gesta ztuhla.

„Není náhodou jedovatá?“

„Je,“ řekl s úsměvem. „A jak jistě víte, používala se jako ochrana právě proti vodníkům.“

Vstal, oprášil si kalhoty a nabídl dívce ruku. Přijala ji, nechala se zvednout a bez námitek ho následovala prachem cesty, klikatící se v obloucích dolů k řece.

„Může to být docela deprimující, patřit k bytostem, které se musejí skrývat.“

Opravdu použil slovo Bytost.

„Plodí to strach. Strach na obou stranách. Strach z neznáma u lidí a hrůzu z toho, co by přišlo, kdyby se to lidé dozvěděli. Taky neustále narůstající touhu se přiznat. Sdílet to tajemství s někým jiným. Nemyslíte?“

Až k vodě mlčela. Zastavili se u velké smuteční vrby, daleko od místa, kde se tak trochu zvláštním způsobem seznámili.

Dívka se zahleděla na hladinu.

„Máte pravdu. Některá tajemství je třeba chránit.“

Zasněný pohled, který věnovala zelenému svahu na protějším břehu, muže vyprovokoval k dalšímu kroku.

„Možná jsem to já sám,“ řekl, „Vodník, kterého takové tajemství tížilo, který se někomu svěřil, a který toho teď lituje. Možná jste ve velkém nebezpečí, protože vodníci dnes musí – jak jste řekla – své tajemství střežit. Víte, co by se stalo, kdyby se svět o nich dozvěděl?“

„Vím.“

Podívala se na něho zvláštně nepřítomným a přece konkrétním pohledem.

„A vy si vyjdete sama s člověkem, který ví, že o nich sbíráte pověsti a který už se s vámi jednou ve vodě ocitl,“ ztišil hlas, „Co když je všechno, co jsem před chvílí řekl, pravda? Bojíte se?“

„Trochu.“

A měl ji tam, kde ji už delší dobu toužil mít. Vlastně od chvíle, kdy mu zamávala z odjíždějícího autobusu. Tehdy si uvědomil, že ho její možná trochu předstíraná naivita přitahuje. A začal tedy hrát tuhle hru. Ve válce a v lásce je přece vše dovoleno. I předstírání a fantazie.

Zahlédl v jejích očích něco, co skutečně mohl být strach. Zvláštní strach. Možná náznak zoufalství. To se ozvalo, když promluvila. Tiše a monotónně, jako by hovořila spíš sama k sobě.

„Já to tak nechtěla. Ale vy jste tehdy nemohl vědět, že sbírám pověsti o vodnících, které by mohly přilákat nezdravý zájem. Já věděla, že je tu někdo, kdo takové pověsti rozšiřuje. I komu to vadí.

Nechápal, co tím myslí, ale byla blízko, tak blízko, že nedokázal té situace nevyužít. Políbil ji.

Nebránila se.

„Ale mě se bát nemusíš.“

Hleděla mu do očí, cítil, jak ho ta zelená světýlka pohlcují, a nevnímal, že skutečně ztrácí půdu pod nohama.

„Nemám proč. Nejsi přece vodník. Ty ne,“ zašeptala.

Po hladině se rozeběhly kruhy, tentokrát tiché a nespatřené žádným svědkem. Voda se rychle zavřela, tůň na chvíli prokvetla závojem bublin.

Dívka vyjela z řeky jako vydra, postavila se do stínu vrby a rozhlédla se po okolí. Naslouchala jeho zvukům.

Všechno v pořádku.

Dnes už jí nikdo nepřekážel.

Ve skrytu převislých větví pak znovu vklouzla pod hladinu, aby se postarala o tělo. Za posledních sto let nezasahovala tak často jako dřív, a tak nějak jí začínalo být obětí líto.

Ale jsou tajemství, která musejí zůstat skryta.

© 2010, napsáno 2010, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2010

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist