Bezejmenná stránka: Literárium

Rozdíl povahy

 

Mrtvý kosmonaut hleděl trochu vyjeveně. Velké oční jamky přecházející rovnou do kulaté hladké lebky bez nadočnicových oblouků, ukrývaly okrouhlé bulvy, jež jiný výraz ani nést nemohly. Možná by byl sympatický společník.

Marchinéz si to namířil kolem něj, mně to připadalo trochu nemístné, a tak jsem se spokojil s nedůvěřivým pokukováním po vraku, ležícím sotva dvacet kroků od nebožtíka. To, co ho zabilo, přišlo pravděpodobně odtud. Odhadoval jsem pošramocenou konstrukci na průzkumnou sondu, jakých poletují a ztroskotávají po Galaxii tisíce. Ti dva rozhodně nepatřili k sobě. Bytost v olivově zeleném skafandru, hnaná zájmem stroj prozkoumat, se pravděpodobně nešťastnou náhodou připletla do cesty některému z jeho průzkumných mechanismů.

Vykračoval jsem po ztvrdlém rozpraskaném povrchu a dával pozor, neboť to vypadalo na první dva páry lidských nohou na téhle zapadlé kuličce.

„Něco zajímavého?“ zahučel mi do uší Marchinézův hlas.

Vyjádřil jsem nesouhlas a přidal nudné zabručení.

„Signál se ztratil,“ zazněl mnohem příjemnější alt Gruberové. Seděla v pohodě landeru spolu se zbytkem té zlatokopecké sebranky a v podstatě bezdůvodně a bez efektu civěla na monitory.

Že slabý podprahový signál, ohlašující přítomnost alespoň trochu inteligentního života zmizí, to jsem věděl už na orbitě, když jsme se soukali úzkým průlezem do diskovitého landeru. Obklopen masou hmoty, nemohl přístroj zachytit tak slabou pavučinku intelektu.

Vypadalo to spíš na nějaké ztroskotance, než na osídlení, k tomu nebyla tahle kulička příhodná. Vlastnila, pravda, dýchatelnou atmosféru, jenže kyslíku tu bylo asi jako v osmi tisících metrech standardu, a podle toho to tu také vypadalo. Ale nechtěl jsem brát nadšenému zlatokopeckému týmu iluze, i blbé kuře občas najde zrno. A nevěřit na možnost výskytu života, soustředěného do jedné lokality, bylo příliš skeptické. Pro ně, i pro nás.

Marchinéz opatrně dokráčel až na konec planiny, kde půda pod nohama mizela do desetimetrové propasti. Otočil se k návratu; ani on, ani já jsme nepočítali s tím, že během první vycházky nalezneme něco, co by mohlo naše zaměstnavatele zajímat. S největší pravděpodobností jsme je nezajímali ani my. Trochu mi to lezlo krkem, protože jsem si zvykl aspoň na minimální úctu a neuhýbal špetce obdivu. Od lidí, kteří přepsali na mé konto dvacet tisíc a slibovali podíl na nálezném, jsem to i očekával. Ale pocházeli z centrálních světů, ani jeden z nich neznal vesmír jinak než z paluby výletní lodě.

Sonda, jíž jsem podrobil studiu, byla stejně mrtvá jako astronaut nedaleko ní. Řídká atmosféra k ní nebyla vůbec milosrdná a proměnila ji v hromadu nepotřebného šrotu. Mimozemšťan, kterému ukrátila vystoupení na jevišti života, ji musel navštívit krátce po jejím přistání. Měl, chudák, smůlu. Patrně ho považovala za vzorek místní fauny či příslušníka nepřátelských sil, to odviselo od jejího původního použití.

Marchinéz, hodlající si svých dvacet tisíc zasloužit hned první den, se vydal kruhem kolem planiny a já ho znuděně, leč bez ustání,  kryje mu tím záda pro případ nenadálého ohrožení, pozoroval. Až do chvíle, kdy se ocitl v jedné přímce s konzervovanou mrtvolou. V ten okamžik totiž k onomu nenadálému ohrožení došlo. Neznámý nebožtík učinil zničeho nic naprostou nepřístojnost.

Pohnul se.

A potom šlo všechno rychle. Tak rychle, že události splynuly do jediného okamžiku.

„Signál se objevil,“ zahulákala nám do uší nadšeně (nebo zděšeně) Gruberová. Do hlavy se mi vloudil pocit cizí přítomnosti.

„Pozor, Marchi!“ zařval jsem.

Mrtvý kosmonaut se vznesl. Kymácel se metr nad povrchem.

Marchinéz se rozeběhl k landeru, já na nic nečekal a mazal tam také. Zastavil jsem se u přechodové komory. Jednou rukou jsem se chytil madla a druhou mával na Marche.

Zpomaloval.

Ne, nedocházely mu síly, i jeho něco zvedalo. Sotva se nohama dotýkal země. Cítil jsem, že nějaká neuvěřitelná síla hýbe i naším strojem. Bylo to nepředstavitelné. Přistávací vzpěry poklesly, jak z nich cosi sňalo čtyřicet tun hmotnosti. Marchinéz se vznášel tři metry nad zemí a stoupal.

„Zalez!“ křičel na mě.

Nic jiného se podnikat nedalo, a tak jsem poslechl a prchl do nitra přistávacího modulu.

V pilotní kabině vládla panika. Pětice zlatokopů dílem zděšeně pobíhala po miniaturním prostůrku, dílem zděšeně civěla. Ne zcela o své vůli jsem se k nim připojil, řízení bylo hned po startu zablokováno a iniciace trvá dobrých deset minut. Dost času na to, abychom se zřítili nebo odvláli do vesmíru.

Vybledlá Gruberová se pokoušela spojit s Marchinézem. Třásl se jí hlas, i já cítil v krku veliký knedlík, a to takovéhle připitomělé situace patří k mé práci. Životem unudění človíčkové z Centra si museli připadat jako v noční můře.

Lander se otřásal, jakoby nás táhl špatně naměřený vlečný paprsek, jenže v nižší gravitaci a zanedbatelné hustotě atmosféry by lano zaměřilo i dítě. Připomnělo mi to spíš jednoho mého mimozemského přítele, telekineticky přesouvajícího sklenky v baru.

V jednom okamžiku se zdálo, že ta podivná síla modul ztratí. Propadl se a nám to zvedlo žaludek. Prudké trhnutí, které všechny srazilo ke straně, však dokázalo, že ten, kdo nás unesl, se nemíní jen tak vzdát.

Zíral jsem na monitor, zobrazující povrch pod námi. Byl silně zvrásněný, plný úzkých průrev a ostrých vrcholků. O přistání nemohlo být ani řeči, jediné místo, na něž se dalo bezpečně sednout, jsme před chvílí opustili. Modlil jsem se, aby únosce ještě nějaký čas vydržel. Za zubatým horským hřbetem, tyčícím se asi patnáct kilometrů před námi, snad něco být mohlo.

Potom už to bylo jen deset, pět a nakonec žádný kilometr. Přehoupli jsme se přes hrozivě ostré štíty a pokračovali v krasojízdě. Ne dlouho.

Tah zeslábl. Tisíc metrů před námi se objevilo kamenité pole. Vypadalo to na celkem slušné přistání, neopustí-li nás tajemná síla v několikametrové výši nad terénem.

Let zpomalil a lander začal klesat. Nebylo to na jedničku a složit takhle kosti na přistávací ploše nějakého kosmodromu, přišel bych o licenci, ale přežili jsme ve zdraví. Modul zakodrcal po kamenech, přistávací vzpěry se zachytily o díry v zemi, jedna se ulomila. Podlaha se mírně, leč nečekaně nahnula, a kromě Baltura, pevně se držícího v křesle, jsme se sesypali na jednu hromadu. Ležel jsem až vespod, chráněn před nárazy dalších padajících měkkým tělem Gruberové. Nepadla do mé náruče zrovna nejnevinněji, takže, když jsme tu valnou hromadu rozpustili, hodila po mě zlým pohledem. V omluvu jsem pokrčil rameny a na víc nám nezbyl čas. Někdo se totiž podíval na monitory, přenášející obraz zvenčí, a vykřikl. Vzápětí se dočkal pětinásobné ozvěny.

Neboť modul nedopadl na jen tak pustou krajinu.

Místní parkovací služba nás posadila doprostřed panoptika. Celá pláň, plácek o průměru patnácti set metrů, totiž žila. Ale jak!

Lander obklopoval děsivě bezejmenný zástup, v němž postávaly, polehávaly, přeletovaly a sem tam přecházely nejrůznější bytosti. Dvounohé, pětinohé, mnohonohé. Bez hlav i s trojicí vrcholových výčnělků. Příšerky zelené a růžové. Bezbarvé. Světélkující. Namodrale se vlnící koberce mechu. Spleť chapadel v družné zábavě s komolým jehlanem.

To poslední jsem, pravda, přehnal, ale ten zástup působil pro podivnou neindividuální atmosféru opravdu značně nepřirozeně. Všichni jakby strnuli v hypnotickém transu. A určitě to nezpůsobil šok z přistání našeho vozítka, téměř nikdo z nich totiž nehleděl naším směrem.

Několik minut jsme bez hnutí pozorovali šílenost, promenující se před kamerami. První dojem neuvěřitelnosti vystřídal (aspoň u mne), pocit posvátné hrůzy. Ten němý film – vybavení landeru postrádalo vnější zvukové senzory – mě děsil. Mám k tomu sklony. Můj šílený genetický původ mě poznamenal vyjma mnoha užitečných věcí i nepříjemným komplexem strachu z davu. A to, co se na planině pohybovalo, bylo ideální ukázkou mých nočních můr. Nevím, jestli někdo z lidí vnímal ten dav stejně jako já, ale pro mou maličkost byla ta tisícihlavá stvůra šokem.

Netrpím xenofobií – to bych nemohl provozovat svou profesi. Naopak, odrazila se ve mě nezanedbatelná dávka genů po prastrýci, trpícím xenománií. Ten dobrý muž, jeden z těch, o nichž se tradují rodinné legendy, nenáviděl všechno co znal a hnal se za nepoznaným. Život mu byl peklem. Pro mě nebylo neznámo drogou, spíš jsem ho dobře snášel i bez hypnotických clon. Ale to jen na okraj. Důležité je, že se necítím dobře ve společnosti desítek namačkaných, mně neznámých jedinců jakéhokoliv druhu.

Po nekonečně dlouhé době jsme se začali postupně probírat ze šoku. Neznamenalo to okamžité jednání – pro tuto situaci neexistovala žádná norma další činnosti. Baltur, sedící za pilotním pultem, projevil praktického ducha jako první. Na hlavní obrazovku začal přenášet záběry všech kamer. Ani s jednou výsečí kruhového snímání nebyl spokojen.

„Někde tu, ksakru, musí být,“ klel.

Gruberová nechápavě zavrtěla hlavou. Všiml si jejího gesta, jehož odraz spatřil na temné ploše obrazovky, a zabručel:

„Něčím nás museli přitáhnout. Ale není to vidět.“

„Třeba na tom ležíme,“ dovolil si poznámku Harnal. Baltur vztekle zasyčel – měl, což mě v téhle skupině zarazilo – jakous takous představu o technice. Já se zasmál, protože zařízení, vysílající vlečný paprsek, by v tomhle terénu představovala povětší věž. Poodsunul jsem pilota trochu stranou a udělal to, co měl udělat místo prohlížení okolí – uvedl v činnost detektor, snímající zdroje energie.

Protože tam venku byl můj špatný sen, nemohl výsledek neodpovídat. Nikde v dosahu několika kilometrů nepřesahovala energetická hladina přírodní podmínky. Mohli nás táhnout z orbitu, jenže tam kromě Zlaté střely nebyl jediný umělý objekt. Pokrčil jsem beznadějně rameny.

„Jo,“ řekl Baltur. „Ale kde je?“

„Tamhle,“ ukázala Gruberová na levý monitor. Oba jsme tím směrem pohlédli, napřažený prst se ale netýkal technického zařízení. V hloučku humanoidních bytostí se poflakovala postava ve stříbřitém skafandru. Marchinéz.

Byl tady také.

Dalo se s tím samozřejmě počítat. S konečnou platností to určilo další vývoj událostí. Gruberová, coby velitelka výpravy se na mě obrátila a pozdvihla obočí.

Její tvář tím nabyla výrazu přísné paní učitelky, a tak jsem se v odpověď zašklebil.

„Měl byste jít Marchinézovi na pomoc, Korane,“ rozkázala.

Nechtěl jsem odmlouvat, ačkoliv bylo jasné, že si March musí pomoci sám. Rozhodně by nebylo rozumné zatáhnout ho dovnitř, když přišel do styku s tím venku. Mohl být pod vlivem bůhvíjakých sil, mohl být kontaminován čímkoliv, ale Gruberová mě posílala ven a já, jako její zaměstnanec, musel poslechnout. Měl jsem v tom peníze a především se rozhodl řídit intuicí, napovídající, že pokud Marchinéz v něčem lítá, tak už jsme v tom s ním. A tak jsem šel.

Podruhé jsem se ocitl na povrchu 4/53/1253.

Vplynul jsem do davu na planině a snažil se být ve střehu. Marchinéz mi lenivě pokynul a pokračoval v hlemýždí cestě k landeru, což bylo sice logické, ale provedením bušící na všechny smysly, starající se o pud sebezáchovy. Snažil jsem se pochytit něco z atmosféry okolí. Nebyla to sprostá fyzika, já se pohyboval zcela normálně a zcela dle své vůle.

Tak proč ne ostatní?

Několik kroků ode mne se posunoval – nesmírně pomalu – vysoký tvor s kulatou hlavou a nevýraznými rysy tváře. Dal bych krk za to, že jsem něco jemu podobného už někde viděl, ale pátrání v paměti jsem nechal na příhodnější dobu.

„Živí a zdraví?“ optal se Marchinéz, když dokráčel až ke mně. Odkývl jsem to.

„Viděl jsem vás sedat, ale nevypadalo to příliš vesele.“

„Takže můžeme pokračovat v průzkumu. Ti uvnitř už asi počítají prémie za objevení,“ prohlásil jsem.

Marchinéz chvíli váhal.

V interkomu to zapraskalo, jak se na nás napojil lander.

„Podíly ještě nerozdělujeme, takže o nic nepřijdete,“ sdělil nám jízlivě Baltur, „Ale do těch... věcí byste se asi míchat neměli. Co když jsou nebezpeční.“

„Nejsou,“ odpověděl až příliš rychle Marchinéz. Trochu to zabrnkalo na mou ostražitost.

„Jsou neteční. Když jsem klesal, ani se mi nevyhýbali. Můžete do nich klidně šťouchat.“

„Nevím, proč bychom se tu měli zbytečně dlouho zdržovat,“ vstoupila do rozhovoru Gruberová. „Ať to tu prohlédnou. Potom musíme zmizet, tohle není nic pro nás.“

Řekla nahlas, na co jsem v tu chvíli myslel.

Tohle byla práce pro Galaktický průzkum.

„Fajn, jdu do toho,“ prohlásil jsem a vykročil.

Vysoká bytost se malinko prohnula v pase.

Protáhl jsem se kolem a propletl se skupinkou dalších. Oči otevřené a uši taky. Vybavení skafandru umožňovalo odposlech okolí.

Pláň zněla. Byl to takřka neslyšitelný akord, vibrující v podmanivé tónině. Čím víc jsem se vzdaloval od landeru, tím zvuk sílil. Nikdy však nepřekročil hranici uchopitelnosti, zůstával jako šum pozadí. Podvědomí mi vnucovalo představu neurčitého nebezpečí. Nemělo to nic společného s mou hrůzou z davu. Tamten signál jsem dost dobře znal. Tohle bylo hmatatelnější. Zprvu jsem nechápal, proč má fóbie nedostává prostor, pokus o rozbor pocitů mi napověděl.

Okolí nevylučovalo žádnou agresivitu. Naopak.

S každým krokem, jímž jsem se vzdaloval od přistávacího modulu, na mě víc a víc doléhala duševní ospalost. Únavu jsem necítil, jenom se mi do mozku vloudila nechuť ke zbytečnému přemýšlení.

Sílila.

Začínal jsem si uvědomovat, že planina žádné tajemství neskrývá. Všechno co má, ráda odevzdá.

Nuda. Otočil jsem se a loudavě vykročil zpátky.

Jen hezky do teplíčka našeho stroje. Co se budu starat o něco tak neuvěřitelně pitomého, jako je schůze zástupců veškerého vesmíru. Pěkně zpátky do známých míst.

Tvor, podobný chobotnici s kloubovitými chapadly, mi líně uhnul. Vyhlížel docela sympaticky. A byl neskonale odporný. Cosi se ve mně rvalo. Mimoděk jsem přidal do kroku.

Marchinéz mě očekával před přechodovou komorou.

Prask!

Něco ve mé hlavě luplo a já zase viděl svýma očima.

„Proboha, co to bylo?“ vydechl jsem překvapeně. March se zachechtal.

„Taky ses mydlil sám se sebou?“

Mávl jsem rukou a vlezl dovnitř.

„Nejradši bych se viděl nahoře,“ vyjádřil jsem svůj názor, když nás uvnitř zpovídali. „Nic proti vavřínům objevitele, ale tohle není legrace.“

Nebyla. Obvykle se prospektoři setkají s více či méně divoce rostoucí flórou, občas se nechají sežrat více či méně divokou faunou, utopí boty v bažině, pak pošlou úředníky vyžadovaný záznam na ústředí Galaktického průzkumu a čekají, nakolik bude jejich příspěvek k obecnému poznání a úspora státního rozpočtu oceněna. Dav venku ale očividně nepatřil k něčemu, co si 4/53/1253 vypěstovala sama. Byl  rozmáchle různorodý. Soubor vzorků nejméně z poloviny někomu známého vesmíru. Nějak se sem museli dostat, něco, nebo někdo je tu muselo udržet. A udržovat. Planeta přesto nepatřila nikam a nikomu, nikdo se o ni nehlásil. Zkoumat, odkud na ni život přišel, nebylo povinností. Zdravý rozum ale nabádat v velké opatrnosti.

„Podle mě je to tím zvukem,“ ozval se Baltur, „A když ho odrušíme, tak se bude všechno v pořádku.“

Chtělo se mi souhlasit. Jenomže to by se nesměl Marchinéz přiznat, že neslyšel nic. A přesto ho přepadl stejný pocit.

Lander na minutu ztichl. Zapátral jsem v té přízračné prázdnotě po vlezlém tónu. Vzduch byl čistý.

Do ticha promluvil jako první Harnal, pihovatý zrzounek, jehož po čtvrté vyhodili z university a jemuž zazobaný tatíček přispěl na společný nájem Zlaté střely.

„To bude bomba!“ vyřkl posvátným hlasem. Tvářičky mu zahořely a mně polilo zděšení. Rozhlédl jsem se po ostatních zúčastněných, zlé tušení mne nezklamalo. Gruberová, Baltur a bráškové Poitianové Harnalovo nadšení sdíleli. Otevřel jsem ústa dříve, než se o to pokusil někdo jiný.

„Vy tady chcete zůstat?“ zeptal jsem se, „Chcete vlézt do toho nesmyslu? To je šílenství.“

Marchinéz mi to odkývl.

„Nesmysly říkáte vy, Korane.“ řeklo starší Poitanče. „Víte, kolik tady leží peněz? Nehnali jsme se do takové dálky, abychom je nechali jinému.“

Pro změnu to zase odkývli oni jemu.

„Myslím, že tohle je práce pro GP,“ namítl Marchinéz. „Zlatá střela má právo objevitele. Pět milionů za inteligenci, deset za odlišnost. Nestačí? Pak ještě stránku v učebnicích, jestli je to venku skutečně zajímavé.“

Byl to na něho skutečně dlouhý projev.

„Vy do toho nemáte co žvanit,“ odpověděl protiútokem Harnal.

Gruberová si okamžitě přisadila:

„Platíme vás za práci, ne za tlachy.“

March pokrčil rameny, vzdal to. Já ne.

„Platíte. Takže já bych si dovolil od smlouvy odstoupit,“ řekl jsem. „Protože penízky nevydělávám pro své neexistující potomky, ani pro charitativní organizace. Rád si jich užívám. A znám rozumnou míru. Patnáct milionů vám nestačí?“

„A co náklady?“ obrátila se ke mně Gruberová.

Pohlédl jsem jí do očí. Před chvílí navrhovala odlet. Proč u toho nezůstala?

„Pokud to budete umět, vyděláte jednou tolik u novin a zpravodajských agentur. Je dost možné, že GP tuhle oblast okamžitě uzavře a vy budete jediní, kdo v ní byl. Dramatické zážitky a tak.“

Nepomohlo to.

„Jediný dramatický zážitek je váš ksicht,“ prohlásil Baltur.

„Možná. A co kdyby jste taky zkusili vylézt ven? Abyste si na objevitele jen nehráli?“ navrhl jsem.

Větší pitomost mě napadnout nemohla.

Baltur jen kývl a i ostatní to považovali za vynikající nápad.

Během čtvrthodiny se v landeru udělalo místo.

„Co si o tom myslíš, Marchi?“ zeptal jsem se, když se vzduch pročistil a já si bez poznámek mohl položit nohy na stůl.

„Jsou to jistě blázni, ale musíš uznat, že v tomhle mají pravdu, Barone. Jestli se nám podaří přijít na to, co je tahle entita zač, tak je patnáct milionů almužna.“

„Jenže na to nejspíš přijdeme my dva,“ namítl jsem. „Oni sotva. A ve smlouvě moc velká procenta nemáme.“

„Nechtěj být hned milionářem. Tenhle sektor a tuhle planetu vybrali oni. Vlastně jsme přišli k hotovýmu.“

Netoužil jsem se s ním hádat, i on měl pravdu. Nejsme objevitelé, jenom dva z té sebranky, které se říká Dobrodruzi, a která se nechává najímat k věcem, o něž řádný daňový poplatník nejeví zájem. A dělat průvodce nezkušeným zlatokopům je vlastně legrace. Pokud nepadnou zrovna na tohle.

Podíval jsem se po Marchinézovi.

„Tak fajn. Ještě to zkusím.“

March se usmál a mimoděk pohlédl na obrazovku. Automaticky. Zcela nad plán pak zaklel. Následoval jsem ho, když jsem zjistil, oč tu kráčí.

Skafandr mladého Poitana měl odklopené hledí.

March praštil do klávesy komunikátoru.

„Marchinéz. Co se to tam ksakru, děje?“ zařval. Druhou rukou rychle vyťukal žádost o graf testu atmosféry. Na monitoru, z něhož zmizela Poitanova postava, se vykreslila struktura, modrá čára kyslíku šplhala těsně nad hraniční linií. Dýchat se tu dalo, ale to jsme věděli. Mnohem nebezpečnější byla možná kontaminace. Praštil jsem sebou do sedačky a zuřivě zahrál na klávesnici Pochod zběsilého bubeníka.

Biosondy se zavrtaly do půdy. Po obvodu disku se otevřelo několik otvorů, které do sebe nasály vzorky atmosféry. Marchinéz přehodil graf na zobrazení neznámých a nebezpečných agens.

„Co řvete?“ dolehl k nám teprve nyní Poitanův hlas. Zatím žil.

„Doporučoval bych vám zavření krytu přilby,“ vybídl jsem ho.

„Proč?“

„Tak se podívej, chlapečku. Jestli to hned neuděláš, tak tě nepustím dovnitř.“

Zachechtal se. Lenivě.

„Takže v tom lítáme,“ řekl jsem Marchovi. „Dojdeš pro něj?“

Nadzvedl se v křesle a hmátl po přilbě. Skafandr měl stále na sobě.

„Kdyby se bránil, tak mu dám přes držku. Těm ostatním taky. Jisti mě.“

Pro jeho klidnou dušičku jsem položil ruku na iniciátor paralyzačního pole. Ale tušil jsem, že ho nebude potřebovat. Marchinéz to věděl také.

Na monitoru jsem pak sledoval, jak vystoupil z landeru a zamířil  přímo k Poitanovi. Jeho chůze se zpomalovala. Napadlo mě, jestli by nepomohla nahrávka nějakého řízného pochodu, ale bohužel jsem neměl žádnou při ruce.

March chytil Poitana za paži a bez problémů ho táhl zpátky k landeru. Ostatní členové skupiny se po dvojici pomalu ohlíželi. Jedině Gruberová za eskortou vyrazila.

Vrátil jsem se k výsledkům průzkumu.

Byly nad očekávání příznivé, aspoň v prvním kole. Ovzduší i půda dokonale sterilní. Pokud se tu nevznášelo něco, co nemohly sondy podchytit, dalo se skutečně venku pobíhat bez skafandrů.

Jenže výsledek takové šílenosti jsem měl za chvíli před sebou.

March strčil Poitana průlezem a já ho převzal. Usadil jsem ho na pilotní sedačku. Nevypadal zle – jen úžasně připitoměle. Pleskl jsem ho přes obličej. Zašklebil se.

„Udělalo se mu špatně?“ ozvala se za mnou Gruberová. Vztekle jsem se po ní otočil.

„Kdyby nic jinýho, tak pro příště zůstávejte aspoň na příjmu.“

Omluvně pokrčila rameny.

„Mimo jiné, opravdu končím. Znám hodně přijatelnějších způsobů sebevraždy, než je pobyt se stádem pitomců.“

„Tohle jste přehnal, Korane!“ štěkla.

Mávl jsem rukou.

„Od téhle chvíle se považuju za pasažéra. Zálohu vrátím,“ prohlásil jsem tvrdě.

Z průlezu na mě zíral Baltur.

„Moc dobrou reklamu si tím neuděláte,“ řekl jízlivě.

Ujistil jsem ho, že tu nejlepší, a věnoval se mladšímu Poitanovi. Ten chlapec to potřeboval, ačkoliv bych ho nejraději napíchl na počítač a vytáhl z něj údaje o vlivu toho venku na organismus. Gruberová se mi přitom pletla pod rukama.

Vytáhl jsem z palubní lékárny ten nejsilnější životabudič a vstříkl Poitanovi dva kubíky do žíly. Zareagoval okamžitě. Zrudl, vyskočil, oklepal se, a okamžitě zapadl do hygienického boxu, odkud jsme slyšeli temné burácení obsahu žaludku, procházejícího hrdlem zpátky. Když se vrátil mezi nás, byl už aktivnější. Trochu moc, ale to nevadilo. Marchinézovi uhýbal, mně vynadal. Od ručního vyřizování účtů ho odradila vlastní tělesná konstituce.

„Tak jak se vám líbilo venku?“ zeptal jsem se s čistým svědomím náhodného pozorovatele.

„O tom se s vámi nebudeme bavit,“ odsekl Baltur. Ale vyhnat mě nemohli, protože nebylo kam, a tak jsem si jejich zážitky poslechl. Nelišily se od mých, ani ty mladšího Poitana, nadýchnuvšího se místního vzduchu jen proto, že dospěl k názoru o neškodnosti prostředí.

Stejně jako všichni. Apatie, pocit vyrovnanosti. S podivným zvukem, i bez něho. Se slabší, či silnější nevolí, jíž vzbuzoval pud sebezáchovy.

Vymysleli spoustu teorií, které se daly zbořit jednou větou, a opomíjeli otázky, na něž se jednou větou odpovědět nedalo. Mé občasné pokusy vmísit se do rozhovoru mařili hned v zárodku, takže jsem se raději uraženě odsunul do kóje a pokusil se usnout.

Celou noc mě pronásledovala ošklivá noční můra v podobě bezejmenného davu.

Nejbláznivějším požadavkem těch pěti bylo zůstat na povrchu co nejdéle. Prozkoumat, co se prozkoumat dá. Natočit, vyfotit. Oháněli se přímým pozorováním, Marchinéz, který by je mohl zastavit, jim podlehl. Tím spíš, že mu slíbili můj podíl a nejen to.

Nejsem svatoušek a na Marchově místě bych nejspíš udělal to samé, jenom by se ta podivná entita, rozlévající se kolem landeru, nesměla tvářit tak, jak vypadala. Jako dav. Být tu sám, nebo jenom s Marchem, zmatku bych tolik nepodléhal. Mám za to, že jsem se dostal z horší bryndy. Ale nikdy jsem neměl na krku pět zelenáčů. Tolik mi na nich nezáleželo, jenomže na jejich chování zpětně závisel můj osud.

Marchinéz se snažil opravdu za dva. První, co se mu podařilo zjistit – za cenu dosti ošklivé kocoviny – byl krutý fakt, že planinu nelze opustit. Dorazil až na pokraj davu a tam se zhroutil. Znehybněl. Vytáhli ho právě včas.

Všichni se nyní většinou pohybovali venku, po zuby ozbrojeni kamerami. Bylo v tom hodně turisticky naivního. Poškleboval jsem jim se do druhého dne, do okamžiku, kdy jsem pocítil v hermetizované kabině landeru takřka neznatelné chvění vzduchu.

Zvuk dorazil dovnitř a jedna z mých teorií padla.

Gruberová pohnula vláčně hlavou k obrazovce, ukazující už dobrých třicet hodin tentýž výsek. Neměl jsem chuť si prohlížet planinu a přestávalo mě to bavit. Všechno.

„Jste strašlivě nedůtklivý, Korane,“ oznámila mi, rovněž vláčně. Zvedl jsem zrak od ohmatané knihy, pomocí jíž jsem předstíral nezúčastněnost. Ani nevím, kde se v landeru vzala. Ta kniha.

„Čekám, až zvedneme kotvy.“

„Nechte toho. Ještě jsme neskončili. Nevím, například, proč tady v landeru slábne ten pocit apatie.“

„Bude vás zajímat můj názor?“ zeptal jsem jízlivě.

Kývla.

„Jmenuju se Lilian,“ přiznala ještě.

Nebylo mi to neznámé.

„Lander vytváří svou hmotou stín. Těch čtyřicet tun je dost na to, aby částečně odklonily psychopole.“

„Psychopole?“

Vysvětlil jsem jí, trochu nakvašeně, že entita, jíž zkoumají, kolem sebe šíří psychické pole, mající na svědomí otupení smyslů. Neopomněl jsem poznámku, že takové jevy bývají trochu nebezpečné.

„Chci to prozkoumat. Dřív odtud nevypadnu,“ zavrtěla hlavou. Přes oko jí spadl pramen vlasů.

Ledabyle ho odfoukla.

„I ostatní?“ zeptal jsem se.

„Marchinéz a Baltur se mnou souhlasí.“

„Hlavně žádný odpor,“ kývl jsem. „A další?“

Mlčela. Ptát jsem se nemusel, protože výsledek byl zřejmý i z pohledu na onu jedinou výseč panoramatického záběru.

Poitančata a Harnal nezkoumali nic. Pomalým krokem se poflakovali po planině. Proti starousedlíkům to byla rychlost nevídaná, pohyby ale téměř totožné.

„Podívejte, děvče,“ odložil jsem s konečnou platností knihu i masku, „Během několika dní takhle skončíme všichni. Je nejvyšší čas odtud odpálit. Než nás to sežere. Taky už jste začala přehodnocovat svůj vztah ke kolektivu? Mě to potkalo včera.“

„Ne,“ řekla energicky. „Totiž ano. Chci říct, že jsem měla trochu... podivné myšlenky, které určitě nevyšly z mé hlavy. Ale opravdu mě odsud nikdo nedostane dřív, než tomu přijdu na kloub. I tomu...“

Lander sebou trhl.

Kniha se svezla z pultu, kam jsem ji odložil a spadla na zem. Gruberová se zachytila mojí paže a já udržoval rovnováhu za oba.

„... proč se modul hýbe,“ dokončila nevzrušeně načatou větu.

Pokrčil jsem odevzdaně rameny.

Bylo to mnohem horší, než jsem si dokázal představit, a představit si toho umím hodně. Ve spánku mě týraly noční můry, v bdělosti útočila planina.

Apatie byla pouhým průzkumem terénu. První útok následoval až za několik dní. Byl příjemný, pokud neměl člověk dotazy. Přestával jsem viděl v davu nepřítele. Přestával jsem považovat individualitu za výrazný rys. Pro každou otázku naštěstí mysli sestavuje hodnotící komisi, a v téhle se v první chvíli pro formu povolaný advocatus diaboli začal účinně bránit. Pád to zpomalovalo, ale přesto jsem se, stejně jako druzí, ladil na vnitřní vlnu toho podivného seskupení, užírajícího osobnost. Ztrácel jsem se v jedné velké individualitě.

Ostatní také. Pomalu a bez rozčilování jsme se ubírali do nirvány.

Teprve trhavý pohyb landeru mě dokázal probrat. Přestal jsem se zabývat škytáním nad nebohou dušičkou a poprvé od prvního dne vyšel ven. Gruberová mě doprovázela.

Přistávací vzpěry vyryly v zemi asi metr dlouhou rýhu. Něco tedy modul posunulo, to samé něco, co ho sem přitáhlo. Stáli jsme venku asi patnáct minut a nedůvěřivě modul obhlíželi, když se znovu nepatrně povznesl. Jakoby ho zvedaly neviditelné paže.

Okamžik předtím jsem cítil, že se atmosféra planiny změnila.

Vzpěry zanechaly v půdě další třiceticentimetrovou jizvu, než se stroj s úlevným zapraštěním snesl zpět na zem.

Pohlédli jsme s Gruberovou na sebe.

„Marchi!“ zavolal jsem do interkomu.

Ozval asi po minutě.

„Co se děje, Barone?“

„Můžeš jít k landeru?“

„Proč bych nemohl? Jenom... mám tu něco zajímavého.“

Hlavně bez odporu.

„Vyskytuje se tu asi dvacet procent z deseti milionů za odlišnost,“ pokusil jsem se ho navnadit.

Lilian na mě pohlédla. Oči se jí podivně zaleskly.

„Asi si pro tebe dojdu,“ prohlásil jsem, když se neobtěžoval odpovědí, a opravdu se vydal na pouť bezútěšným davem. Tváře jeho součástí se o odstín lišily obvyklé vyrovnanosti.

Trochu jsem jim záviděl. A rovnal si v hlavě pohyb landeru a tu drobnou změnu.

A potom jsem spatřil klidnou a vyrovnanou tvář, jen nepatrně odlišnou od ostatních. Byla mi povědomá.

V ten okamžik mě polilo horko. Závist zmizela.

Harnal.

Dokonale zapadl do skupiny. Vrůstal do ní a stával se její přirozenou součástí.

Vrazil jsem mu facku.

Ucítil jsem strnulý odpor nic nevnímajícího obličeje a zároveň lehkost v kolenou. Síly, jež planině vládly, mě odstrčily. Do uší mi zazněl silnější chorál davu.

Zatřepal jsem hlavou. A začínal mít jasno.

Vyhlédl jsem si Marchinéze a docoural se k němu, zopakoval jsem experiment s pohlavkem. Zatím to se mnou neudělalo nic, jenže s Marchem také ne, a to byla hrůza.

„Padej do landeru, Marchi!“ pokusil jsem se vykřiknout.

Ten rozkazník tam byl, ale jinak to zaznělo jako kníknutí.

„Gruberová!“

„Děje se něco?“ zachraptěl interkom.

„Pošlu vám všechno, co z posádky zbylo. Jestli budu mít sílu.“

„Proč?“

Vypnul jsem ji. Cesta po planině od jednoho k druhému mě stála takřka všechnu sílu. Mladšího Poitana a Harnala jsem neprobral, zbytek po přemlouvání pomalu vyrazil k modulu. Neměl jsem sílu sledovat, jestli a kdo k němu došel. Planina se do mě opřela, a jen můj strach z netečných tváří mě udržel na nohou.

Jediný, kdo o mne projevil špetku zájmu, byla Gruberová. Když jsem se dobelhal až k ní, říkala něco o pejskovi.

„Polibte mi...“ vydechl jsem. Poslední slovo jsem si ze slušnosti a z nedostatku sil nechal pro sebe.

Bezejmenný dav se procházel po mém těle, zašlapával oči hluboko do lebky. Vyrážel mi zuby. Tisíce nohou dupalo v rozkroku a drtilo hrudní koš. Ruce a nohy se propadaly do mazlavého bláta. Cosi mi servalo kůži z hlavy a odhalilo krvavou roztříštěnou lebku. Střepiny kostí pronikaly do mozkové kůry. Svíjel jsem se bolestí, z hloubi očních jamek jsem hleděl na bílé tváře bez výrazu. Prolézali mnou červi. Nad hlavami bytostí táhly po nebi ošklivě olověné mraky, dštila z nich krev, a nikomu to nevadilo. Proud rychle se srážející rudé tekutiny mi zaplnil ústa. Chtěl jsem zemřít. Okamžitě. Ale dříve, než se propadnu do propasti, vidět aspoň jeden jediný konkrétní tvar. Cokoliv. Pavouka. Čepel nože, která mi prořízne hrdlo. Jeden jediný, v prostoru ohraničený a pojmenovatelný tvar. Individuální tvar.

Vypláchl jsem si oči od krve.

Byly dva, zpola ukryté v konkrétní anonymitě kombinézy. Dva okrouhlé prsy s růžovými bradavkami. Jejich majitelka se skláněla nade mnou, a já si oddechl.

Nebylo to nejhorší probuzení. Po pravdě řečeno, nebylo vůbec špatné.

„Barone?“ vydechla Lilian.

Usmál jsem se.

„Lež, nezvedej se,“ přitlačila mě zpátky do křesla.

„Jsme... na orbitě?“ zeptal jsem se s marnou nadějí. Vzdychla.

„Bohužel ne. Ale zatím to nám dvěma dalo pokoj.“

Okamžitě jsem se probral. Zmínka o příšerné entitě a jen nás dvou mě uvedla do pohotovosti.

„Kde jsou další?“

„Venku. Nedokázala jsem je udržet,“ neměla daleko k slzám. Nedbal jsem protestů a posadil se.

Výjev na monitoru se nezměnil.

„Musíme si probrat pár podružných otázek, Lilly,“ řekl jsem. „Například proč nás dva to zasáhlo nejméně. Pokud vím, strávila jsi venku stejně dlouhý čas jako ostatní. A sem to vlezlo také.“

Pokrčila rameny.

„Jednu teorii mám. Ale nesedíš mi do ní ty.“

„Ven s ní.“

„Dobře. Podívej, první to odnesl Harnal, po něm Poitanci. Baltur s Marchinézem jako poslední. Oni poslechli. Smířili se se svým stavem a neměli otázky. Nenamáhali se namáhat. Já neměla čas na rozebírání svého vztahu ke kolektivu, chtěla jsem zjistit oč tu vlastně jde. Projevovala jsem určitou individualitu. Marchinéz a Baltur také, ale nakonec se na to vykašlali. Byli málo...“

„Ješitní a ctižádostiví?“

„Dejme tomu. Ale co s tebou? Celou dobu jsi ležel v landeru a četl tu ohavnou knihu.“

„To je v pořádku, děvče. Ta knížka byla jen maska. Přemýšlel jsem nad tím samým, nad čím sis lámala hlavu ty. A navíc... mám trochu odpornou dědičnou zátěž. Jsem hnusný individualista, jestli to chceš slyšet. Egoistický parchant. A taky nemám rád dav. Dělá se mi z něj špatně. Od malička jsem s tím měl problémy.“

„Vlk samotář,“ usmála se. „Jsme na tom trochu podobně, jenže mně lidská společnost ani v nejmenším nevadí.“

„Když v ní můžeš vynikat. Asi bychom byli ideální pár.“

Usmála se a objala mě. Pohlédl jsem do šedivých očí a napadlo mě, proč si musím vybírat k seznamování takhle pitomá místa.

Na několik hodin přestal problém planiny existovat. Zmizeli jsme někam úplně jinam, bez většího úsilí, jen chemií vlastní touhy. Dav nad námi rázem ztratil moc.

Bohužel pouze na těch několik hodin. Z unaveného spánku nás probudil známý vtíravý akord.

„Myslím, že ke štěstí nám stačí maličkost, miláčku,“ řekla Lilly, když otevřela oči.

„Myslíš svatební obřad? Ani náhodou.“

„Klidně se na něj vykašlu, když se odtud dostaneme,“ odvětila s úsměvem. Líně se protáhla. Potěšilo mě, že ten pohyb neměl nic společného s planinou.

„Dokážeš přijít na způsob, jak nás dostat ven?“ zeptala se potom.

„Možná už volní jsme,“ napadlo mne. „Možná už odstartovat smíme.“

Zvedl jsem se a vykročil do zimy kabiny k ovládacímu pultu. Lilly se oblékala.

„Nefunguje, viď?“ konstatovala, když jsem se k ní otočil s otráveným výrazem. Hodila po mně kombinézu.

„Jen tak lehce se nevzdá. Jak vidíš, má dost síly, aby zablokovalo startovací okruhy.“

„Což dokázalo, když nás přitáhlo sem. Muselo to pro něj znamenat šílenou energetickou ztrátu. Ale přemýšlím nad něčím jiným. Někde to musí mít střed. První bytost, která začala kolem sebe soustřeďovat další intelekty.“

„Zkus ji najít,“ mávla rukou k obrazovce. „Kdepak, miláčku, tudy cesta nevede. Musíme nejdřív přijít na princip. A potom nás snad něco napadne.“

Chtěl jsem dodat, že nás to musí napadnout rychle, neboť, jak už bylo řečeno, ta věc se jen tak nevzdá.

A ona nám začala dokazovat, že mám pravdu. Nebyli jsme dokonale imunní.

Nadrozum, který planině vládl, se do nás opřel. A protože měl na starost už jen nás dva, zaútočil z plných sil.

Potácel jsem se mezi spánkem a bdělou otupělostí. Nezúčastněně jsem pozoroval Lilly, opírající se o stěnu, její vláčné pohyby.

Byla úžasná. A byla tady.

Proč se táhnout světelnými roky někam k civilizaci, když už spolu jsme a můžeme být navěky? V daleko těsnějším spojení?

Ale nebudeme o sobě vědět! protestovalo to ve mně.

Zvedl jsem lenivě nohu, abych vykročil ven k tomu šťastnému davu.

Cosi mi bránilo. Položil jsem tedy končetinu zpět, strnulý pohled stále upřený na Lilly. Pomalu, krok za krokem se přesouvala k průlezu. Mozek se urputně bránil otázce Proč. Nechtěl jsem ji ztratit, a tak jsem vyrazil za ní, začal jsem vnímat nekoncentrované vědomí planiny.

Učinilo trochu zoufalý pokus a představilo se mi.

Proč?

Ta velká pohoda obřího organismu. Generalizované pocity štěstí a utlumené záporné emoce. Existence ve všeobjímajícím nekonečném klidu. Zatraceně – proč?

To už nebyly otázky. Sebral jsem se k protiútoku, celou svou egocentrickou povahu, své malé bojácné Já, jsem vrhl proti spokojeně se tvářícímu superorganismu. A podařilo se mi to!

Nepotřeboval mě zlomeného.

Srazil jsem se s Lilly u průlezu. Strčil jsem do ní, aby nezacláněla, protože jsem už chtěl být venku.

Útok pominul.

Lilian propadla průlezem do přechodové komory a zespoda mi začala nadávat. Sklouzl jsem za ní. Vytlačila mě otevřeným vstupem z landeru.

„Nechtělo to, abychom šli ven.“ vyhrkla jedním dechem.

Věděl jsem to také.

„Nesnáší cynismus. Máš nejlepší šanci dostat se odtud.“

„Ty taky,“ řekl jsem, a znělo to jako uznání. Něco zavrčela.

„Radši rozhejbej makovici.“

„Moc rychle měníš nálady, broučku,“ zašklebil jsem se, „Ale ano, je tu způsob, jak vypadnout. Jestli se nepletu.“

„Tak na to jsem zvědavá,“ rýpla jízlivě. Byla to nová součást pravidel hry, zdržel jsem se tedy komentáře a bez dalšího spustil.

Entita, tvořená desítkami nejrůznějších bytostí, byla hladová po intelektu. Svůj potenciál zvyšovala odchytem dalších prvků a nechtěla ani o jeden přijít. Nechtěla přijít ani o nás dva, i když jsme nebyli jednoduchou kořistí. Do určité míry mohla ovlivnit naše vědomí, s našimi těly mohla provést cokoliv, ale potřebovala nás živé a především duševně zdravé. Nesměli jsme její území opustit.

Ale musel ho opustit lander.

Lilly Gruberová si toho všimla, když jsem ležel v bezvědomí a společnost mi dělala noční můra. Modul se nepohyboval, nebo téměř nepohyboval, pokud v něm někdo byl. Jakmile zůstal prázdný, zkrátily se časové intervaly mezi posuny. Už nyní byl asi dvacet metrů od místa, na němž přistál.

I přes útok, který jsme před chvílí uvnitř odrazili, byla hmota landeru pro psychopole mimořádně těžká. Skutečně vytvářela stín, a planina musela vynakládat mnoho sil, aby pronikla dovnitř. A přitom se vyrovnávat s obrovskou ztrátou, jíž utrpěla, když kosmický člun přitáhla. Měli jsme tedy jedinou šanci – dostat se za hranici nadvědomí spolu s ním. Ne v něm, protože v tom případě stačilo, aby nám planina přestala dodávat energii, jíž sytila svá těla. Museli jsme přežít několik cílených útoků na individualitu. Nikdo nám nemohl zaručit, že  pak dokážeme vzlétnout a že nás nepřitáhne zpátky. Ale šance to byla, třeba ta podivnost dokáže uznat porážku.

Zatím se snažila zvítězit.

Další z útoků nás postihl nedlouho potom, co jsem Lilly vysvětlil způsob, jakým můžeme uniknout. Bylo těžké ho odrazit, ale dokázali jsme to.

Z celého srdce jsem planinou opovrhoval. Nenáviděl jsem ji. Vykašlal jsem se na všechny druhy lidského společenství. Víc, jak tři jedinci jakékoliv rasy byly pro mne nepředstavitelným peklem.

Načež došlo ke změně taktiky. Nadvědomí nedokázalo číst myšlenky, emoce však ano, a umělo na ně působit. A také zapůsobilo.

Božská Lily se pro mne stala jediným smysluplným tvorem ve vesmíru.

Potácel jsem se za ní jako pejsek a blábolil. Dokonalejší bytost jsem nikdy předtím neviděl. A ona se mi snažila  vyhýbat. Ale jen trochu a naoko. Laškovala.

Milovali jsme se před lhostejnýma očima tvorů davu, byla zima a já to odnesl třesavkou podchlazeného organizmu. Nijak mi to nevadilo. Hlava se točila jako v prvotřídní opici, všechno kolem dostávalo růžovoučké obrysy.

Božská Lilly pokašlávala.

Zapudil jsem v sobě myšlenku na příjemnější ovzduší landeru a přivinul ji k sobě.

„Je ti něco, miláčku?“

„Nic mi není.“

Chrchly chrchly.

„Určitě ti něco musí být, broučku.“

„Ale opravdu ne.“

A lander postupoval. Od hranice pole ho dělilo patnáct metrů.

Procházeli jsme se v objetí svým novým domovem, drželi se zatím nedaleko někdejšího kovového lůna a mlčeli. Myšlenky jednoho zahlceny druhým. Jsme si přece tak podobní, naše úvahy se ubírají týmž směrem.

Sotva jsem pohlédl na Lilly, ona naklonila hlavu ke mně, skutečně jsme tvořili dvojjedinou bytost, bez ohledu na to, co bylo kolem nás.

Usmála se. Zkřivil jsem obličej do stejné grimasy.

Nad námi bdělo boží oko Nadvědomí. Připadal jsem si jako jeho nejlepší výtvor. A také byl. Stali jsme se skupinkou ve skupině.

Já, Lily, Nadvědomí.

Lander už sahal do prázdna mimo pásmo. Nebude trvat dlouho a ztratí se. Jako ozařovaný nádor. Jako tříska, vytlačená zpod kůže.

Dvojjediná bytost Baldvin Koran – Lilian Gruberová dosáhla vrcholného souladu. Emoce, které obě poloviny vyzařovaly, byly naprosto shodné. Nadvědomí spokojeně přijalo úspěch svého netradičního postupu.

Čtyřicet tun nepatřičného materiálu právě opustilo skupinu. Kruh se uzavřel.

„Teď!“ zařval jsem, Lilly křikla totéž zároveň se mnou.

Vyrazili jsme kupředu. Lander olizovaly poslední vlny psychopole.

Cítil jsem, jak nad planinou proběhla vlna vzrušení a strnulé bytosti se rozhýbaly. Nebyl čas věnovat tomu pozornost, od svobody nás dělilo několik kroků a Nadvědomí nás už nemohlo zastavit. Rozeběhl jsem se k velkému odrazu a skočil, ruce mi sjely po povrchu modulu, sevřely přistávací vzpěru. Koutkem oka jsem zaznamenal trochu povedenější skok Gruberové. Zachytila se madla u vstupního otvoru a hned se jako užovka protáhla dovnitř.

Lander setrvačností pokračoval v pohybu, dno skřípalo o kameny a já doufal, že dokážeme odstartovat. Někde za mými zády se uklidňovala entita skupinové inteligence a Nadvědomí přemítalo, kde udělalo chybu.

Bude dlouho rozebírat neúspěch, ale nikdy ho nepochopí.

Stroj dokodrcal, Lilly se vyklonila ven.

„Jsi v pořádku?“

Zvedl jsem se a provedl rychlou inventuru.

Byl jsem kompletní.

Dobelhal jsem se ke vstupu a Lilly mi pomohla nahoru.

„Odblokovalo to zdroje?“ zeptal jsem se. Pokrčila rameny. Obrátil jsem oči v sloup a protáhl se průlezem do kabiny; palubní deska na mě zamrkala barevnými světélky. Zřítil jsem se do křesla a připoutal se. Lilly zavřela vstup i průlez.

„Stejně se nejvíc těším tam nahoře na normální sprchu a normální postel,“ vzdychla, když jsem uváděl lander do startovní pohotovosti.

„Na jednu postel?“ zeptal jsem se a myslel přitom na to, co za chvíli zůstane pod námi, a co si díky vrozenému omezení nedokáže představit spojení dvou individualit, o něž se v zápalu boje pokoušelo.

„Třeba,“ odkývla Lilly společné lůžko.

Zachránilo nás jen tohle.

Ani na okamžik jsem nebyli ničím jiným, než sami sebou.

„Mojí,“ navrhl jsem.

„Ne. Mou,“ začala odporovat.

Celý ten závěr jsem nic nepředstíral.

Měli jsme společné emoce, ale každý myslel jen na sebe. Nadvědomí si v omezenosti davu neuvědomilo jedno. Dvě silné osobnosti nikdy nevytvářejí ideální pár. Prostě to nejde, ani v největším ohrožení. A protože jsme nechtěli jeden druhému ustupovat, začali jsme se prostě starat sami o sebe.

Motory landeru se rozeřvaly a přetížení nás vtlačilo do sedadel. Docela jsem se začal těšit na civilizaci individualistů, která nás očekávala. I když ji budu brzo proklínat, nespokojenost je mi vrozená.

Planina zmizela hluboko dole a na obrazovce, poseté hvězdami, se objevil trup Zlaté střely.

 

© 1995, napsáno 1993, poprvé vyšlo v Ikarii č. 10/1995, poprvé na Bezejmenné stránce v listopadu 2000

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist