Bezejmenná stránka: Literárium

Sbohem, motýlku Naděje

 

Vrchol útesu ozařovalo dramatické světlo pozdního odpoledne. Odráželo se od pečlivě vyleštěného zušlechtěného plechu a vyhlášeným mečířem zpracované čepele, sestaveným do podoby monumentu posvátného krále. Zdaleka viděný a do daleka oznamující vítězství té správné strany. Jen tomu mělo být naopak. Muž v lesklé zbroji nebyl odvážný hrdina, který zvítězil v nerovném boji a přes všechnu nepřízeň osudu dostal na kolena nebezpečného skřeta a vede povinný morální proslov, jímž završí vymítání zla v tomto okrese.

Proslov to ale byl.

„Sbohem, třepetavý motýlku, jemuž říkáte Naděje!“

Toho, který ho musel poslouchat, znali na mnoha místech jako Asiberta, a vděčili mu tu za očistu kraje od obludy, tu záchranu princezny a jinde zase za nečekaně štědrý příspěvek na místní chudinu, vyplacený celou odměnou za dopadené lumpy, zatímco ten, kdo řeč vedl, byl v mnoha kruzích proslulý jako Smrdimor. Sám sebe, když k tomu dostal příležitost, pyšně nazývající personifikovaným Zlem.

Asibert si povzdechl.

Bylo to velmi užvaněné zlo. Bohužel také v dokonalé výhodě, chráněné jak proti zbrani, tak proti kouzlu. Ve skutečné výhodě, ne iluzorní, což se povídálkům obvykle stává. On sám teď klečel v prachu, snažil se vytěsnit z hlavy všechny naléhavé zprávy různých končetin a tělesných orgánů o poškození.

Popravdě to měl být Asibert, kdo měl mávat lesklým mečem. Byl ale zaskočen, ani ne tak ze zálohy, jako podlým předstíráním společného zájmu, sražen k zemi, odzbrojen, zahalen do iluzí ještě ošklivějších zevnitř, než oku nezávislého pozorovatele, ztlučen fyzicky i psychicky a nakonec spoután kouzlem.

„K tomu tohle skvělé představení pro veřejnost. Takhle si můžou myslet, že hloupí zase vyhráli,“ chechtal se černokněžník. „V tom je celá bída lidských představ. Naivní víra v jakési dobré skutky. Kdybys potkal lva a vytrhl mu trn z tlapy – ty bys to udělal, že? – tak bys aspoň mohl doufat v protislužbu. Jenže tys potkal jen ty mrňavé. Mravence, brouky... Ani ta žába na sluníčku nebyla zakletá princezna, ale docela obyčejný skokan, kterého tam pohodili kluci. Nebo ten slimejš. Jsi prostě nenapravitelný případ.“

„Počkej,“ zarazil Smrdimora Asibert, „Já, že jsem někomu takovému pomohl?“

„Slimáka, co jsi minulý měsíc sundal z dláždění a přenesl do trávy na druhé straně cesty, aby ho nepřejel vůz? Ty si to nepamatuješ?“ podivil se černokněžník, „Myslel jsem, žes bral, co bylo, když se nenaskytlo nic lepšího. Tohle přece vy, hrdinové, děláte. A víš co?“ temný pán se zachechtal, jako by si připomněl velmi dobrý vtip, „Protože jsem ti je všechny vybral. To zíráš!“

Asibert zíral. Nechápavě.

„Tu babku jsem přeplatil. Mluvícího koně vyplašil. Víla, když jsem vychválil její fyzické přednosti, abych ji zlákal na svojí stranu, prohlásila, že jsem prase, ale aspoň znechuceně zmizela. Nikdo, koho bys mohl najmout, nebo komu bys prokázal službu a on ti ji vrátil, ti nezbyl. Proto jsem ti mohl přichystat dokonalou porážku.“

„Protože jsi zařval – kryj mě, tamhle je – a když jsem otočil, taks mě praštil zezadu,“ upozornil hrdina.

„Jasně, snažil ses,“ černokněžník nasadil posměšně smířlivý tón, „ale tohle je skutečný život. Pomáháš, pomáháš – a když někoho potřebuješ, nikdo z nich se neobjeví!“ zazubil se, „Protože, jak vidíš, to nefunguje. Copak znají lidé nějakou vděčnost? Zvířata? Kdybys měl na své straně vlčí smečku, medvěda, nebo zaplatil partě trpaslíků, možná bych měl trochu obavy. Ale tvá starost o žoužel? Ti, i kdyby chtěli, nejsou k ničemu. Malí a slabí!“

Je pravda, že stejně jako blížící se zemětřesení, cítí zvířata dlouho dopředu hrdinu v nesnázích. Proto bývají v příbězích po ruce. Asibert černokněžníkův plán chápal. Dovedl se vcítit i do jeho myšlení.

Nemá snad Smrdimor nakonec pravdu? Nic, jako vděk neexistuje? Jen dobře nastavené obchodní vztahy? Kdyby tomu tak nebylo, někdo by se tu jistě ukázal, aby mu pomohl.

Nikdo nepřišel.

Jestli je tomu opravdu tak, jak černý panák říká, pak je tohle snad nejlepší možný závěr, povzdechl si Asibert. Protože takový svět nestojí za žití.

„Čímž to končí,“ zadeklamoval Smrdimor, „Protože je to síla a moc, které dosáhnou cíle. Co kdo zmůže proti muži, znalému magie, notabene chráněnému značkovou zbrojí, muži všech výhod? Nikdo! Nic! Sbohem, nicotný motýlku, jemuž říkáte Naděje!“

Černokněžníkovi došla slova.

Vykročil, aby za svou oblíbenou průpovídkou učinil efektní tečku.

A v tu chvíli mu na dokonale pevném a rovném povrchu podjela noha.

Okamžik mával rukama, jak se snažil zachránit rovnováhu. Udeřil se přitom mečem (který nepouštěl z ruky, neboť měl představu toho, že hrdina nikdy neopouští svou zbraň) do hlavy, což byl poslední impuls, který potřebovala příroda, aby poslala Smrdimorovo tělo do propasti.

Jak padal, stačil si černokněžník ještě všimnout malého hnědého plže na okraji útesu.

Slimák funěl, očička na tykadlech poulil tak, že se málem vznášely samy v prostoru.

„Nejdu pozdě?“

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist