Bezejmenná stránka: Literárium

Speciální schopnosti

 

Možná to byl ten pavouk.

Divný, velký, se zvláštním červeným vzorem na zádech – a bolestivě kousající. Nebo kámen, o který zakopla, a který byl podezřele teplý; mohl to docela dobře být nějaký zvláštní meteorit. V podezření měla i jezírko pod chemičkou, v němž se chtěla trochu opláchnout a do něhož spadla, a v hrůze, než se v třiceticentimetrové hloubce postavila na nohy, se pořádně napila nasládlé vody.

Třeba všechno začalo už ráno, poblázněnou jiskřící mikrovlnkou.

V každém případě se cítila zvláštně. Najednou věděla, že někde uvnitř sebe skrývá Sílu. Jakou, zatím netušila, ale byla tam, čekala na povel, který ji probudí. A to v opravdu blízké budoucnosti.

Opravdu blízkou budoucnost představovala skupina šesti nebo sedmi mohutných motorkářů z gangu, který už nějakou dobu řádil v okolí a na který by rozhodně nechtěla narazit v žádnou denní či noční dobu, obzvlášť ne v podvečer, dost daleko od nejbližších domů. Koženým bundám ovšem přišla jako vánoční dárek v předstihu; jak ji zahlédly, nahrnuly se kolem ní a začaly si ji dobírat.

Samozřejmě se příšerně lekla. Ale okamžitě se vrátila k důvodu své bezmyšlenkovité odpolední procházky, při níž chtěla odhalit své předpokládané nové schopnosti.

Ano, teď byla ta správná situace.

Použít Sílu.

Od mala si přála stát se komiksovou superhrdinkou. Mít nějakou speciální schopnost, která by ji odlišila od ostatních, a které by mohla využívat k prohánění padouchů. Třeba té copaté husy Kláry.

A teď ji získala.

A teď ji také uvolní. Usmaží je ohněm nebo roztrhá na kusy. Možná se jim ztratí, bude neviditelná, nebo jim uletí.

Uvidíme. Vy uvidíte!

Přivřela oči a dala předpokládaným schopnostem průchod. Otevřela  mysl.

Slyšela jen, jak se zachechtali jedné obzvlášť oplzlé poznámce, jejíž konkrétní význam si musela domyslet.

Teď!

Nestalo se nic. Žádný barevný výtrysk energie, žádná elastická změna proporcí.

Jenom oči těch hromotluků se zaleskly. Obestoupili ji a s nepříčetnými pohledy se na ni vrhli.

Otevřela oči.

Ležela na stejném místě, kde ji přepadli – to si ještě pamatovala –  a byla naživu. Kupodivu se ani necítila zle. Poslední, co si vybavila a co ještě dávalo smysl, bylo, jak ji strhli na zem. A potom...

Zatřásla nevěřícně hlavou. Speciální schopnosti?

Povalovali se kolem se spuštěnými kalhotami, někteří sténali, aspoň polovina jich byla v bezvědomí a minimálně jeden mrtvý. Nevěřila tomu.

Ne těm polochcíplým bezvládným troskám, které neměly sílu ani pohnout prstem, aby nevydechly naposled. Nevěřila vlastním vzpomínkám, které jí ve smyčce přehrávaly způsob, jakým ty trosky z mohutných chlapů udělala. Jednoho po druhém.

Ale muselo to tak být.

Ušklíbla se. Vstala, stáhla si šaty, vykasané až k ramenům, upravila vlasy, přejela rukama po těle a slastně přitom vzdychla. Svůdně se usmála na muže, který ležel nejblíž a který ji vyděšeně pozoroval. Mrkla.

Vytřeštil oči, roztřásl se a raději zemřel.

Moc komiksové to nebylo, určitě ne do nedělních příloh nebo pro Marvely.

Na druhou stranu – takhle si to určitě žádný superhrdina nikdy neužil.

 

© 2005, napsáno 2005, poprvé na Bezejmenné stránce v srpnu 2005

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist