Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola první. Neviditelní přátelé

 

„Ahoj.”

Děvčátko sedělo na schodech jednoho z těch úzkých domků, z nichž seskládali Kutnou ulici. Opíralo lokty o kolena a bradu o sevřené pěsti.

„Nikdo tu není.”

Nebálo se. Znalo mě, a já znal je, ale tohle je Kout. Tady se lidé i věci chovají a působí trochu jinak, než ve zbytku světa. Třeba tím, že si musíte každou chvíli připomínat kde jste a s kým mluvíte. Že vás nikdo z nich neosloví, pokud vás nezná.

U sousedů zaskřípala okenice. Vzhlédl jsem k ní, ale byl to jen vítr, který pootevřeným křídlem pohnul.

„Ema?“ ujistil jsem se.

Kývla.

Patřila sem, byla jedním z místních nenápadných usedlíků. Tak nenápadných, že jste bez delší průpravy rychle zapomínali jejich tváře i jména. Svým způsobem neviditelných. Obyvatel nenápadné ulice, do níž jsme museli mít pevný důvod vstoupit. Jinak vám rychle vypadlo z hlavy, proč vlastně jdete tímhle směrem. Zažil jsem to mnohokrát. Dnes jakoby mě ulice naopak vtáhla. Jen nebylo ke komu, opravdu to vypadalo, že tu nikdo, až na nás dva, není.

„Kam odešli?“

Pokrčila rameny.

„Nevím. Prostě zmizeli.“

„Všichni?“ položil jsem další zbytečnou otázku. Odpověděla dětsky drzým:

„Asi jo.“

Neměla rodiče. Žila s paní M., ráznou starší dámou, která mě tu a tam pozvala na kávu. Ta se ochotně ujímala každé ztracené ovce, byla vstřícnější než ostatní. Ema do společenstva ulice tak docela nepatřila, to jsem věděl, ale lepší místo pro ni sotva někde bylo. Místní ji přijali, protože v určitých ohledech se stejně jako oni vymykala. Byla zvláštní. Ne tak zvláštní jako oni, ale pořád jiná, než zbytek světa. Věděl jsem to. Stejně jako jsem znal i obyvatele Kutné.

I když jsem ani já k téhle společnosti nepatřil.

„A tys tu zůstala?“ zeptal jsem se poté, co jsem chvíli mačkal tlačítko řinčivého zvonku. Nikdo neotevřel, ačkoliv byl slyšet tři domy na obě strany.

„Spala jsem přes noc u kamarádky na sídlišti,“ vysvětlila Ema, s pobaveným úsměvem sledující, jak se marně snažím dozvonit, „a když jsem se odpoledne vrátila, nikdo tu nebyl. Ani teta.“

S výrazem: zkus mi nevěřit, mi pohlédla zpříma do očí. A zírat nepřestala. Věnovala mi celou svou pozornost (ze značné části z dětské zlomyslnosti) a takový pohled málokdo dlouho vydrží. Já rozhodně ne. Vzdal jsem to ani ne po deseti vteřinách a obrátil zrak k obloze.

Slunce se krylo za širokým cihlovým komínem.

Ani jeden z nás dvou nemá narozeniny, takže těžko teď odněkud vyskočí čtyřicet lidí a zakřičí: Překvapení. Na žádných dveřích nevisí lístek se vzkazem: Jeli jsme na výlet na Kokořín, vrátíme se v pondělí. Ačkoliv obyvatelé Kutné ulice by se z jistého pohledu dali označit za výstřední, tohle už bylo příliš. Rozhodně by tu nenechali samotné dítě. Snad, kdyby počítali, že přijdu… Jenže já tu dnes byl opravdu náhodou. Když už chci provětrat hlavu, chodívám na opačný konec města.

Polovina domů se začala halit do večerního šatu soumračného stínu, okna těch naproti zablýskala pozdním slunečním zlatem. Záhady jsou lákavé, ale někdy musí ustoupit stranou, stejně jako osobní blaho. Zprvu možná příjemná možnost cpát se pizzou u televize s nohama na stole, nebo šance vyhnout se otravné večerní hygieně. Uvědomil jsem si, co musím udělat. Děvčeti došlo, že je opravdu samo.

„Ty fakt nevíš, kde všichni jsou?“ zeptalo se vážně. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Ale vím, že bys teď měla jít se mnou.“ rozhodl jsem, „Tady zůstat nemůžeš. Brzy bude tma. A budeš mít hlad.“

Ema pokrčila rameny.

„Tak jo. Na večeři.“

Vyskočila na nohy, otřepala si prach z riflí.

„Brokolici nejím.“

Nejedla. Ani já, což bylo dobře.

Oba jsme doufali, že nazítří zjistíme víc, že se někdo objeví, vysvětlí nám, co se děje a odvede děvče zpět k paní M. Ulice ale zůstávala prázdná. Neobjevil se nikdo, všechno bylo stejné jako předchozího dne, včetně otevřené okenice. Všechny dveře zůstávaly pevně zavřeny. Ema se vrátila ke mně, a já, aniž bych to nějak plánoval, se stal zástupcem nezletilé osoby. Začal se dělit o prostor a čas s někým dalším. S dítětem.

Přijít tak náhle k určité formě rodičovství je samozřejmě šok, pěstouni se obvykle na svou roli delší čas připravují. Na mě tahle funkce spadla kdyby ne náhodou, tak aspoň bez varování. Ale někteří lidé se takhle naučí plavat, tak proč by ne. Když i po týdnu zůstala ulice prázdná, zeptala se Ema ráno u snídaně (kterou by zkušená matka rozhodně nepovažovala za vhodnou pro dítě ve vývinu) nejistým a tichým hláskem:

„Co se mnou bude?“

Věděl jsem už několik dní, co odpovím. Nezdálo se mi správné, aby přišla o posledního člověka, kterému mohla věřit. Nebylo to ani vhodné.

„Můžeš zůstat tady.“

Upřela na mě své modré oči, tvář jí zšedla a jakoby se ztratila na pozadí.

„Chtěla bych zpátky k tetě,“ řekla.

Tentokrát jsem její pohled vydržel.

„A než se vrátí? Mohl bych tě odvést na sociálku. Asi by se o tebe postarali lépe než já.“

„Šla bych do dětského domova? To bys chtěl?“

„Ty ano?“

„Ne!“ vyhrkla. Bylo v tu chvíli poznat, že i když bere ubytování u mě jako opravdu dočasnou nouzovou náhradu, neznámé prostředí a neznámí lidé ji děsí mnohem víc, než otravný strýček.

Bylo to ovšem lákavé řešení, které by vyřešilo přinejmenším jeden z mých zásadních problémů a dost možná by ve výsledku bylo výhodné pro všechny strany. Ale cítil jsem také, že bych tím děvče svým způsobem zradil.

„Pak jsme domluveni.“

A tak jsem přišel k roli vychovatele, ochránce a náhradního rodiče. Neplánovaně, proti vlastnímu přesvědčení. Z nutnosti. Ne z onoho pocitu nenaplněného slibu, který jsem ji večer v ulici dal. Bylo tu ještě něco jiného, než svědomí. Mohli by se o ni postarat nesprávní lidé.

Nejde o to, že bych se snad považoval za nadaného vychovatele, spíš naopak. Věděl jsem, že jde právě o děvče samo. Znal jsem jeho matku. Dobře znal. Stejně jako ulice, do které se s dítětem přistěhovala, stejně jako její obyvatelé, i Tereza měla své tajemství. Snad jiné, ale stejného druhu. Patřila ke podobnému druhu lidí, jako lidé z Kutné ulice, a tím k nim náležela také její dcera. A já, který sice nevěděl, o co přesně jde, ale měl tolik důvěry, že vůbec věděl, jsem proto cítil za Emu odpovědnost. Nejen za ni. Jakoby mávnutím kouzelného proutku jsem přes noc zůstal prakticky jediným člověkem, kdo mohl střežit tajemství obyvatel Kutné ulice. Není jen tak obyčejné, protože právě ti, o nichž mluvím, obyčejní nejsou. Proto nebyl mojí první reakcí na prázdnou ulici telefonát na policii nebo do novin. To, že její obyvatelé zmizeli, mohlo totiž být docela v pořádku. V jedné minutě se v ní mohli znovu objevit. Stále ale zůstávala prázdná, od toho dne se už nikdo neukázal. Tohle nedávalo smysl. Jen tak, v náhlém popudu se jeden člověk může sebrat a odejít. Ale ne několik domácností. Kdyby utíkali, zametli by stopy. Mají proč. Zavřeli to pitomé okno, které mi neustále vnucovalo představu, že jsou zpět. Nedávali by tak okatě najevo právě onen důvod, pro nějž by mohli zmizet, to vím.

Možná proto, že jsem si těch opravdu nenápadných lidiček docela obyčejně všímal, bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů, mě k sobě pustili blíž a začali mi důvěřovat – jak se ukázalo, ne natolik, abych se dozvěděl o jejich náhlém odchodu.

Odešli ale opravdu sami?

Určitě.

V Evropě na počátku dvacátého prvního století nemohou přece lidé jen tak mizet. Nemůže přijet kolona nákladních vozů a deportovat celou ulici.

Už ne.

A i kdyby ano, kdyby se něco takového stalo, objevily by se na dveřích policejní pásky. Jenže Kutná zůstávala jako vždy bez povšimnutí okolního světa, jako by nikdo neodešel. Stále dodržovala své zvyky.  Už předtím jsem cestou kolem Koutu – tak své ulici říkají její obyvatelé – cítil, jak mě nohy podvědomě táhnou dál, jak k zabočení na kamennou dlažbu musím sám sebe vědomě přesvědčit. Teď jsem k tomu musel vynakládat mnohem větší úsilí.

Pokud odešli dobrovolně, tak proč se pro ni nevrátili? Proč nenechali vzkaz? Nechali ji tu, protože k nim ve skutečnosti  nepatřila?

Bylo to mnoho otázek.

Bez odpovědí.

V mém světě se takové odkládají stranou. Zvlášť, když zabírají místo a odčerpávají energii dotíravějším náležitostem. Vedení domácnosti pro dva. Návrat ke školním úkolům, vyrovnání se s náhlou odpovědností za někoho jiného.

Dny nervózního spěchu, tvorby pořádků a překopávání zvyků ale rychle přešly do běžné rutiny. Stále častěji jsem se přistihoval při pocitu, že takhle to vlastně bylo odjakživa a jinak ani být nemůže. Zmizelí přátelé pomalu mizeli i z mé hlavy. Doopravdy jsem na ně nezapomínal, protože i pro mou značně otevřenou mysl byla náhlá nepřítomnost více než čtyřiceti lidí příliš velkým soustem, ale smiřoval jsem se s tou skutečností. Z nedostatku času odkládal.

Záhady mívají tendenci potichu odejít, když jim člověk nevěnuje pozornost, tajemno je slušně vychované a z podstaty netečné a introvertní, nedávající lítost z nedostatku zájmu najevo. Ne všechna mystéria ale tuto podstatu sdílejí.

Tohle se brzy připomnělo samo.

Muž se psem pomalu prošel kolem jen tu a tam funkční lampy veřejného osvětlení. Zastavil se, aby zvířátku umožnil zkontrolovat pachovou značku. Hafana králičí velikosti ale zaujalo něco jiného. Ztuhl, zvedl přední tlapku a natáhl hlavu. Větřil. Zjistil přítomnost nepatřičného tvora, zrzavého kocoura, sedícího na skříni venkovního elektrického rozvaděče.

Pán popotáhl za vodítko. Kocour, který ze své pozice mohl sledovat dvě ulice najednou, věnoval člověku líný pohled. Potom sklonil hlavu k čtvernožci, jehož ten pohyb přiměl ke tichému zavrčení.

„Nevšímej si ho.“

Zrzek, jehož nejspíš uklidnila prakticky totožná protivníkova velikost, chvíli soustředěně na pejska zíral. Potom se zvedl, nahrbil, protáhl a seskočil dolů. K ničemu se nechystal. Fanfarónsky švihl ocasem a vydal se do ulice vlevo.

Pejsek ho vyprovodil štěknutím.

Kam jdeš, zbabělče!

Pán, který krátkou válečnou konferenci sledoval s jistým pobavením, náhle otočil hlavu a pohlédl na druhou stranu. Šelmička, rozhořčená nesportovním chováním přezíravého kocoura, škubla vodítkem. Muž nad podivným chováním svého čtyřnohého přítele zavrtěl hlavou.

„Cítíš myš?“

Pes ke svému pánu vzhlédl. V nejistém gestu natočil hlavu na stranu.

Jakou myš? Právě jsem zahnal kocoura, velkého jako tygr.

„Neblázni a pojď. Nic tu není,“ poručil muž. Zatáhl za vodítko. Rázně, jako by chtěl tou nesmyslnou zastávkou ztracený čas dohnat, vykročil dál. Ani se nerozhlédl. Jakmile přešla hranici Kutné ulice, zmizela kočka nejen z jeho zorného pole.

Odlepil jsem se od dřevěné ohrady, od níž jsem celou tu scénu s jistým zadostiučiněním pozoroval. Kutná ulice byla stále prázdná. Ale jinak se nezměnilo vůbec nic.

Tohle je totiž Kout. Místo, do něhož nevkročíte, nejste-li pozváni. Prostě si ho nevšimnete. Pokud ano, pak vás vzápětí něco vyruší. Telefon. Nečekaný rámus z opačné strany. Myšlenka na to, že jste zmeškali schůzku. Vyžaduje cvik, uvědomit si, že zíráte mezi dva domy do svažující se ulice. Ještě větší um zahlédnout, když nechtějí, některého z jejích obyvatel. Dokáží být víc než jen nenápadní.

Ode dne, kdy jsem tady našel Emu, jsem se odpoledne co odpoledne vydával přes půl města zkontrolovat, zda se neobjevili. Pokaždé se ulice bránila. Ne tak silně, jak by mohla, ale přece. Jakoby mé povolení vstoupit vypršelo s vyzvednutím děvčátka. Ale nedal jsem se. Za ty roky jsem ovšem získal značnou praxi jak se s neurčitostí Koutu vypořádat. Existovala určitá mez, za níž mě nedostal žádný trik, to, čemu mí přátelé nejspíš říkají Druhý nádech, ale před touto pevnou bariérou se rozkládalo pole neurčitostí, pochyb, rozptylování, kterým se s trochou cviku projít dalo.

Někdy vás ulice pustila bez potíží dovnitř – a potom se za vámi zavřela. Takhle napsané to nezní nijak zlověstně. Ve skutečnosti měl člověk náhle pocit, že tone. Že se přes něho převalila hladina světa, že je někde úplně jinde, neví kde a neví proč. Všechno mu připadá cizí, i vlastní boty. Tohle se nám stalo, když jsme do Kutné ulice vstoupili poprvé. Byli jsme tehdy tři, a od nekontrolovatelného záchvatu paniky nás zachránila jen přítomnost jednoho z nás.

To ale bylo dávno. Tak dávno, že jsem si nebyl jistý ani ročním obdobím, kdy k tomu došlo. Nepamatoval jsem si, jestli jsem v té době ještě zkoušel zdolat univerzitní úskalí, nebo už jen úspěšnějšího studenta doprovázel.

Mí tehdejší společníci se ztratili ve světě už před lety. Na jejich tváře jsem ovšem nezapomněl, v jednom případě to ani nešlo. Kam se asi zatoulali? A kam se zatoulali lidé z ulice, kterou jsme tehdy tak drze navštívili?

Zdá se, že všichni staří známí mizí.

A noví přicházejí.

S Eminou učitelkou jsem se setkal hned druhý týden od vylidnění Koutu. Byla to náhoda. Nebo spíš nepřízeň osudu.

„Potřebuju podepsat žákovskou,“ oznámila Ema jakoby nic u snídaně.

„Něco jsi provedla?“ vyděsil jsem se.

„Zapomněla jsem na odpolední hodinu,“ pípla. Přikrčila se v očekávání bouře výčitek. Ale žádná nepřiletěla. Jednak jsem ji mohl nanejvýš napomenout, protože vzato kolem a kolem nejsem její vychovatel, jen na ni dohlížím, protože nikdo jiný není po ruce.

„Napíšeš mi omluvenku?“

„Jistě.“

A za druhé: po tom, co se stalo, měla nárok na týden v posteli, ne jen na vypuštěné odpoledne.

Zalovila v školní tašce.

„Stačí, když napíšeš den,“ ukázala prstem na řádek, „A: Omlouvám Emu Hlavsovou z vyučování. Podívej, mám takhle všechny.“

Prohlédl jsem si krasopis paní M. Pečlivě malovaná písmenka, za něž by se nemusela stydět ani Emina učitelka. Poměřovat s nimi mou směs tiskacích a psacích znaků nemělo význam. Jenže právě k tomu dojde, uvědomil jsem si. A bez jediné čárky odložil pero.

Ema ke mě poplašeně vzhlédla.

„Máme tu problém,“ řekl jsem.

„Nenapíšeš mi ji?“

„Ano. Ale také ji osobně paní učitelce přečtu.“

„Proč?“

„Protože pozná, že ji psal někdo jiný. A když jí nevysvětlíme, že ses musela přestěhovat ke mně, budeš mít ještě větší průšvih, než jen zameškanou hodinu.“

„Myslíš?“

„Vím.“

Opravdu jsem věděl. Z vlastní zkušenosti, ale to jsem z pochopitelných důvodů Emě nevykládal.

„Takže zítra před školou,“ řekl jsem. Zamračila se. Chtěl jsem jí vysvětlit, jak moc je důležité tohle udělat, ale jednak jsem nevěřil v úspěch (s chybou na straně mého vysvětlovacího umu, ne v Emině chápání), jednak  mě plně vytížilo vymýšlení historky, která nevzbudí podezření. Nebylo to vůbec jednoduché. Každý nápad rychle zbořila jediná logická otázka. Nakonec jsem poskládal příběh, obsahující dost nereálného materiálu na to, aby si ho někdo vymýšlel, a přesto stojící na pevných základech. Špetka drzosti se v mnoha případech vyplácí.

Takže jsem se té noci i trochu vyspal. Ráno jsem sice (z výchovných důvodů velmi potichu) nadával, když jsem se pokoušel uvést do pohotovosti dvojitou kávou a spálil si přitom jazyk, kdybych ale tušil, jak bezesné noci mě brzy čekají, nejspíš bych si tři hodiny spánku pochvaloval.

Ukázalo se, že Emina učitelka je veselá slečna s vlasy spletenými do copu. Jmenovala se Barbara. Když mě děvče představilo, pozorně si mě chvíli prohlížela. První hodnocení bylo podle všeho uspokojivé, na nejisté prohlášení, že nesu Eminu omluvenku osobně, protože potřebuje určitý komentář, reagovala povzbudivým úsměvem.

Vyposlechla si povídání o náhlém odjezdu paní M. k sestře do Holandska. Nebylo zbytí, osamělá vdova v zemi tulipánů potřebuje na nějaký čas společnici, jíž může důvěřovat. Péče o Emu byla na několik týdnů svěřena velmi vzdálenému, ale přesto nejbližšímu příbuznému, neboť bude lépe, když aspoň tento ročník dokončí děvče v téhle zemi. Co bude v září, to se ještě neví.

Učitelčinu tvář veselý výraz neopustil. Hleděla mi při výkladu zpříma do očí, jen občas sklonila hlavu, aby na chvíli věnovala plnou pozornost Emě.

U děvčete z Kutné ulice neměla nejmenší šanci.

„Tak do prázdnin?“ zeptala se, když jsem skončil. Ema kývla. Nechával jsem odpovídat nejdřív dítě, abychom vzbudili důvěru.

„Bylo to všechno hodně narychlo,“ přidal jsem, „Nevím přesně, co se stalo, ale teta,“ použil jsem nejneutrálnějšího příbuzenského vztahu tak přirozeně, jak jsem to jen dokázal, „slíbila, že se do neděle ozve.“

Učitelka se nadýchla. Vyčarovala podezíravě tázavý obličej, pak si ale otázku odpustila.

„Těch několik týdnů to jistě všichni vydržíme,“ prohlásila  optimisticky. S varovným podtónem: Budu si vás hlídat.

Což mi kupodivu vyhovovalo. Ne, že bych toužil po zájmu, nebo fungoval na výhrůžky, ale na roli vychovatele jsem se rozhodně necítil a dohled v tomhle směru vítal.

Jen, aby trval opravdu jen několik týdnů.

Byl tu i další důležitý bod nového života.

„Pravidla,“ řekl jsem u večeře.

„Jaká?“ zeptala se Ema, když jsem po tom slově už nepokračoval.

Rychle jsem zapátral v paměti. Nikdy jsem vlastně žádná nedodržoval, na rozdíl od mých sourozenců i bratranců. To se potom těžko narychlo nějaká vymýšlejí. Když už ale jsem v roli dospělého, musím reagovat bez prodlevy a suverénně. Není třeba sestavovat nic složitého, přece jen je jenom host. Jenže když se ode mně vrátí neposlušná, rozmazlená nebo bůhví jaká, bude to moje chyba.

„Třeba večeře v sedm,“ vzpomněl jsem si. (A zděsil se, protože jsem si uvědomil, že jakmile nějaké pravidlo zavedu, začnu mu podléhat i já sám).

Pokrčila rameny.

„Proč ne.“

„Kdy chodíš normálně do postele?“

„V devět?“ zkusila. Ten nenápadný otazník jsem ale zaslechl.

„Já v tvém věku musel už po osmé.“

„To bylo v pravěku, to nebylo večer co dělat.“

„Devět,“ potvrdil jsem pevným hlasem, „Další: škola a kroužky? Kdy a kam chodíš?“

„Budeš mě kontrolovat?“ zamračila se.

„Chtěl bych to vědět proto, abych nemusel.“

„Na piáno už ne. Na vaření jednou ve středu a další týden v pátek.“

„Baví tě vařit?“ zeptal jsem se se zájmem.

„Jo. Chceš něco…“

Náhlé nadšení ji stejně náhle opustilo.

„Taky na keramiku, jenže ne vždycky máme lektorku, takže není jisté, jestli v úterý půjdu nebo ne,“ vrátila se k výčtu. Na dítě z uzavřené společnosti měla vnějších zájmů docela dost.

„Zůstanu bydlet vzadu?“ zeptala se pak ona. Přímá otázka mě zarazila. Ne, že by snad v třípokojovém bytě byla přehršel možností. Dvě ložnice po pravé straně, s okny dozadu, ke svahu. Mezi nimi koupelna. Z kuchyně a obývacího pokoj nalevo bylo vidět do ulice. Pro jednoho člověka prakticky přepych. Pro dva bohatě dostačující. Teprve teď mi ale došlo, že jsem si ji k sobě opravdu vzal.

Podrbal jsem se na hlavě.

„Proč ne,“ souhlasil jsem, „Je tam pracovní stůl, takže se ti tam bude dobře učit. Nebo chceš do ložnice?“

„Ten pokoj vzadu ujde.“

Vím to. A nerad o něj, byť dočasně, přicházím. Což jsem jí samozřejmě říct nemohl.

„Ještě něco?“ podívala se na mě se se šibalským úsměvem.

„Určitě si na něco vzpomenu. Tohle ale stačí, ne? Souhlasíš?“

Kývla.

„Jsem dítě. Musím souhlasit.“

Nadechl jsem se k rázné odpovědi, ale pak si všiml šibalského zablýsknutí v Eminých očích.

Je dítě. Bude mě zkoušet.

„Myslíš, že tu zůstanu dlouho?“ položila po chvíli opatrný dotaz. Nevěděl jsem, jakou odpověď čeká, číst v lidech neumím. V těch malých už vůbec ne.

„Tak dlouho, jak budeš potřebovat,“ řekl jsem ještě opatrněji. Dokud se oni nevrátí. Nebo dokud budeš chtít. Nevím, co bude za týden. Opravdu nevím – a budoucností se v téhle chvíli zaobírat nechci. To už jsem nahlas nepověděl. Nejdřív se musím vypořádat s minulostí.

Nejsme na planetě sami.

Ačkoliv se považujeme za vrchol evoluce a za jediné rozumné bytosti, utahujeme si z neandrtálců a šklebíme opicím, nejsme jediní. Kdysi dávno se vedle nás objevili i jiní lidé. Jiné bytosti. Tvorové. Nezapomněli jsme na ně, jen je odsunuli do vyprávění o cizincích, o strašidlech, o kouzelnících.

Existují věci – jak rádi říkáme mezi nebem a zemí – které nelze při  vší snaze vysvětlit. Před neznámem odjakživa utíkáme, snažíme se ho zahnat. Považujeme zvědavost za obecnou lidskou vlastnost, ale pravdou je, že je vrozena pouze malé skupince lidí, my ostatní se vezeme. Snad kdysi dávno, v hluboké minulosti, nás jedna skupina zvědavých sebou nevzala. Možná jsou skutečně potomky odlišné rasy. Vyprávělo se o vodnících, že se jimi stali ti hříšní andělé, kteří při pádu z nebes skončili ve vodě. O Učitelích, kteří nám kdysi dávno předali své zkušenosti a odešli. O návštěvnících z jiných světů a návštěvách jiných světů.

Proč o tom mluvím?

Protože tím směrem se musíte podívat, pokud chcete vědět, proč jsem okamžitě neběžel ani na policii ani do redakce nejbližších novin. Přes noc opuštěná ulice nebyla jedinou záhadou tohoto příběhu. Tajemství obklopovalo její obyvatele už dávno předtím.

Kdysi, snad před sto lety, možná ještě dříve, je někdo jako já, kdo si získal jejich důvěru, označil za kouzelníky. Četl jsem v zažloutlých stránkách jistého sešitu o zvláštních schopnostech zvláštních lidí. Autor těch zápisků Kutnou ulici znal. V některých ohledech lépe než já. Ale ve svých vývodech se mýlil.

Kouzla se musíte naučit. Nemáte je vrozená, pak by to nebyla kouzla, ale schopnosti. Obyvatelé Koutu podle mého patří k těm druhým. Říkám jim Neviditelní, protože právě tak dokáží působit. Všichni, což taky hovoří pro vrozené předpoklady. Je v tom víc, než pouze postoj a hlas, umí ošálit lidské smysly tak dokonale, že rychle obviníte sami sebe z podlehnutí nepodloženým přeludům. Vlastně mi trvalo docela dlouhou dobu, než jsem si uvědomil, že se ztrácí, prchají ze vzpomínek – u nikoho snad nikdy neplatilo přísloví Sejde z očí, sejde z mysli, víc, než u Koutských.

Schopnost ztratit se byla jediná, čím se od jiných lidí lišili. I proto – podvědomě – jsem se držel své představy evoluční větve. Jak jsem si jednou, když byla má mysl obzvláště odvážná, uvědomil, bylo tu ještě něco, co nahrávalo střízlivému – dobře, tedy střízlivějšímu – výkladu. Pokud jde o kouzla, pak se jejich znalost přece neomezí jen na rozvíjení jedné praktiky. Afričtí vytrvalci jsou mnohem dokonalejší běžci, než nesportující zbytek populace, ale žádný z nich neumí létat. Takže kdyby bylo ve hře něco jiného, skutečná magie, měli by naši Neviditelní mnohem více různých schopností. Teorie většinou pomáhá rychleji a lépe pochopit skutečnost. Jenže v našem případě to byly jen úvahy bez opravdového efektu. Jistě, znalost původu lidí z Kutné by nám napověděla, kde hledat. Ale k takovému poznání bychom potřebovali mnohem víc údajů, ne jen nápady čtenáře fantasy.

Co když jsou neviditelní doopravdy?

Hloupost. Ačkoliv svého cíle dosahují způsoby, které rozhodně nemůžete nazvat obvyklé, a které – samozřejmě, pokud nejste jedni z nich –  neovládáte, až tak daleko jejich schopnosti nesahají. Správné slovo snad zní: Nenápadní. Jenže to v sobě nemá onen dramatický náboj. A vlastně také nevystihuje. Neviditelnost zároveň neznamená nepřítomnost. A lidé z Koutu (kteří svou nepřítomnost uměli dost dobře předstírat) teď nepřítomní byli. Definitivně. Bez ohledu na to, jestli je jeden zasvěcený považoval za tvory nadpřirozené a druhý našel vysvětlení snad až příliš přízemní. Ale bezpochyby správné.

Věřil jsem v něj (ano, zmíněná druhá osoba je má maličkost), když jsem snad už po padesáté procházel Kout, klepal na dveře a nakukoval do šera za okny. Vstoupit do domů jsem se neodvážil.

Dobře, mohlo to být jen desetkrát, kdy mi ulice dovolila vstoupit – ale zkoušel jsem to každý den. Zpočátku. Brzy se ale frekvence snížila. Když jsem se pak začal obviňovat z nedostatku zájmu o osud svých přátel, našel jsem okamžitě tři výmluvy.

Za prvé: nepřivolám je tím.

Za druhé: pokud by se vrátili, neozvali by se snad rovnou mně, ale přinejmenším paní M. by co nejdřív vyhledala Emu.

Za třetí: když se budu pořád ochomýtat kolem Koutu, riskuji, že si prázdné ulice, i přes její nenápadnost, někdo všimne. Například zloději.

Ve skutečnosti jsem prostě začal zapomínat. Je to přirozené. A v souvislosti s Neviditelnými vlastně i odpovídající. Nemusí to být jen dramatické události, které nás přimějí zapomenout na předchozí starosti a přinutí věnovat se něčemu jinému. Stejně tak a stejně dobře s námi zachází obyčejný život. Denní rutina, jíž naruší dlouhodobá dopravní uzavírka, přeorganizování regálů v supermarketu, výměna nadřízeného.

Nebo soužití s novým příslušníkem smečky.

Bylo to impulsivní rozhodnutí. Ani jsem nevěřil, že by se Neviditelní vůbec nevrátili, prostě jsem vzal Emu na návštěvu. A potom už nešlo sebrat ji a odvést na sociálku. Jistě, byl tu někdo, kdo by se dal považovat za jejího prarodiče, muž, který vychovával její matku, ale pro dítě to byl naprosto neznámý člověk. Nevěděla o něm vůbec nic. Mne aspoň znala.

Vstoupila do mého života náhle, byla do něj spíš vhozena nebo zahnána, takže jsem nestačil zvednout padací most a napustit vodní příkop své pevnosti samoty. Nemohl jsem udělat nic jiného, než v tu chvíli nabídnout pomoc, protože děti se na ulicích prostě nenechávají. A padl jsem do vlastní pasti. Předpokládal jsem, že u mě zůstane několik dní, nanejvýš týdnů, než se její dosavadní pěstounka vrátí, protože vrátit se přece musela. Než se najde někdo zodpovědnější a vhodnější pro výchovu desetiletého děvčete. Načež jsem musel polknout trpkou slinu zjištění, že ani jedna z těch možností sama nepřijde.

Zní to ošklivě. Sobecky. To ale mnoho věcí, když se nebojíte je pojmenovat bez eufemismů. Nabídl jsem pomoc a svou nabídku prostě musel dodržet. Jsem dospělý, svéprávný a nikdo na mě netlačil.

Emě jsem nic nevyčítal. Nemohla za to. Ale život se mnou jí rozhodně prospět nemohl. Musela se vrátit ke lidem, kteří ji znali a kterým mohla důvěřovat.

Kteří ji opustili.

Pročetl jsem všechny místní noviny, proklikal se články lokálních webů, prolistoval fóra a nahlédl do skupin na sociálních sítích. Hledal jsem sebemenší zmínku o zmizení – a nenašel nic. Na jednu stranu to bylo v pořádku. Na druhou děsilo. Domů v Kutné si dál okolní svět nevšímal.

Jen z nich zmizelo všechno živé.

Když o tom teď přemýšlím, nebyla za počátečním váháním lhostejnost, ale strach. Strach z toho, že poruším daný slib.

Neviditelní zmizeli – a historie světa nevzrušeně pokračovala dál, tvářila se, jako by snad ani nikdy neexistovali. Stalo se ale něco, co mě přimělo upravit názor. Událost, po níž jsem se pevně rozhodl přijít na jejich tajemství. Nejen na to, kryjící jejich zmizení, abych tohle odhalil, musel jsem přijít na podstatu samotných Neviditelných. Ano, já ji neznal. Ačkoliv mě zpočátku neznámo dráždilo, ctil jsem vůli svých přátel.

Nepsanou úmluvou platilo, že se o to pokoušet nebudu. Jenže zmizením tohle padlo. Cítil jsem se stále zavázán mlčenlivostí, netoužil jsem na sebe vzít onu ohromnou odpovědnost za jejich prozrazení našemu světu. Ale s tím jejich jsem se blíže seznámit mohl. První kroky jsem učinil před lety. Teď jsem mohl pokračovat.

Seznámil jsem se s Neviditelnými díky dvěma lidem, svému spolužáku a svému profesorovi, vedoucímu mé bakalářské práce, jíž jsem, podobně jako školu, stejně nedokončil. Můj tehdejší druh ve studiu Záviš ano. Byl to právě on, kdo vytáhl z hlubin starých archívů záznamy zapomenutých pověstí o podivných lidech. Pod jeho vlivem jsem se pustil do kulturní antropologie, když jsem nevěděl kam se po maturitě vydat. A byl to mytolog, který, když viděl naši tehdy opravdovou snahu, nám vypomohl svými vlastními, nikde nepublikovanými zápisky. Jako inspirace, necitovat, zvedl varovně prst. Myslel to vážně. Později jsem ho pochopil. Neměl ani tak strach, že by tak ohrozil vážnost svého jména, jako obavy o předmět jejich obsahu. Čili o lidi.

U starého pána jsem ale také poprvé narazil na Terezu. Bydlela u něho v podnájmu, prý dcera jeho někdejší dobré známé. Dohlížel na ni s otcovskou pečlivostí, jak jsem později poznal. To ona nám prozradila, že Odlišné (tenhle hyperkorektní výraz si vymyslel profesor, a Tereza ho vyslovovala jízlivým tónem) můžeme najít i v našem rodném městě.

Já vím, reagoval tehdy Záviš bezprostředně. Asi, dodal.

Tereza.

Emina ztracená máma.

Míval jsem tehdy nejrůznější představy budoucnosti, ale ani jedna rozhodně nepopisovala současnost. Mají to asi v rodě. O matku se kdysi postaral starý pán, o dceru dnes další samotář.

Bylo to zvláštní, ale vzpomínal jsem na Terezu mnohem méně, než jsem si při Emině příchodu představoval. Snad proto, že ji děvče připomínalo jen obličejem. Velkýma očima – jen ty Tereziny nebyly modré, ale tmavé, stejně jako vlasy. Nosem, lícními kostmi. Povahu po ní rozhodně nemělo. Nebo ji v sobě ještě neprobudilo. Byla nenápadné, zatímco jeho matky dokázalo být všude plno.

Po Terezině osudu jsem se nikdy příliš nevyptával. Ani mi po něm nic nebylo. Nějaký čas mi trvalo, než jsem si srovnal v hlavě, že děvče, které se objevilo v domě paní M., je holčička, jíž jsem před časem potkal se svou někdejší přítelkyní. Když jsem se pak na Terezu paní M. zeptal, dozvěděl jsem se jen, že tu není. A v dohledné době nebude.

Teď dítě znovu zůstalo samo a jen shodou náhod neskončilo u naprosto neznámých lidí. Naštěstí jsem tu byl já, abych se ho ujal. Načas, než se věci vrátí do starých kolejí. Protože to přece musí.

Zoufalá myšlenka ne vždy spouští zoufalé činy. Mám pevnou víru v to, že se většina problémů vyřeší sama. Většina problémů je také sbírkou nedorozumění, špatných slov a hloupých nedůležitých rozhodnutí, zbytečného spěchu i marné touhy, jinými slovy jsou v podstatě bezdůvodné. Tohle zrovna nebyl právě takový případ, jenže lidské pohodlnosti a zvykům se poroučí těžko. Vylidnění Koutu mělo jistě zásadní a důležitý význam, já se ale pouštět se do pátrání nechtěl. Nebylo to vhodné.

Až do onoho květnového večera, kdy se ulice pod okny ztišila, ze střech prozpěvovali ptáci, voněly stromy a odněkud čerstvě uvařená káva. Dostal jsem taky chuť. Zapnul jsem v kuchyni konvici, ale místo přípravy jsem otevřel okno a vyložil se do něho. Venku se šeřilo. Zíral jsem na antény na střechách protějších domů, jak se odrážejí v zapadajícím sluncem prosvětlené modři večerního nebe. Mám takové momenty rád. Když netrvají dlouho.

Jaro v plné síle. Kaštan naproti v zahradě dával na odiv velké bílé kužely květů. Tmavnoucí oblohu křižovaly vlaštovky. Chvíle, kdy by se měl svět aspoň na čas zastavit. Okamžiky, v nichž špatné vzpomínky odcházejí a špatné myšlenky utečou.

Zatoužil jsem ten vjem sdílet. A uvědomil si, že vlastně mám s kým.

Možná se jí taková scenérie líbí taky. Není nic jednoduššího, než si to ověřit.

Otočil jsem hlavu do místnosti.

„Emo!“

Neozvala se. Pokrčil jsem rameny – a gesto nedokončil. Cosi mě přimělo odvrátit se od okna. Nešlo o to, že se neozvala, to stejně dělala málokdy. Chyběl mi jiný zvuk. Jaký, to jsem si nedokázal vybavit, můj zrak padl v tu chvíli na nástěnné hodiny. Velká rafička se s tichým klepnutím postavila do pozoru.

Osm.

Televize nehraje, v obýváku není.

Kde vlastně je?

Nahlédl jsem do jejího pokoje. Mohla mi proklouznout za zády, když jsem civěl z okna.

Byl prázdný.

Zaposlouchal jsem se. Byt se nafukoval tichem, někdy jsem takové chvíle rozbíjel samomluvou, jindy si je naopak vychutnával. Dnes se mě zmocňovala nervozita.

Ema nebyla doma.

Půl deváté.

Ještě nedávno jsem bručel, když jsem musel ztišit hudbu, aby se mohla soustředit na úkoly. Stále jsem držel v mysli, jak mi bylo nepříjemné, když jsem stěhoval své věci z pokoje, jemuž jsem honosně říkal pracovna, do ložnice, aby měla Ema své soukromí. Copak by nemohla spát v obýváku a učit se v kuchyni? A teď jsem měl stejný, ale mnohem silnější pocit, že v něm malá podnájemnice chybí.

Slunce zmizelo za obzorem.

Co mám dělat?

Dostihla ji kletba ulice? Unesli ji? Vrátili se pro ni? Cestou ze školy ji někdo přepadl? Mám zavolat na policii, nebo ještě chvíli počkat?

Nenápadnost, jíž od Neviditelných pochytila, mě znovu zradila.

Ale i přes to jsem měl zjistit mnohem dřív, že není doma. Moje chyba. Děsivá a neodpustitelná.

Pustil jsem z ruky sluchátko, jako by mě kouslo. Budou mi to klást za vinu, že jsem se o ni nedokázal postarat.

Jenže já nevím, jak se to dělá! A dělám, co můžu.

Jako třeba to, že si až do soumraku nevšimnu, že nepřišla ze školy.

Když jsem potřetí vzal telefon do ruky, abych teď už opravdu zavolal na policii, cvakl na chodbě zámek. Odhodil jsem přístroj znovu na stůl a vrhl se ke dveřím.

Rozvazovala si boty.

„Kde jsi byla?“

„U Gábiny.“

Sdělila mi tu informaci tak nenuceně, jako by strávila jen pět minut venku za domem.

„Tos tam byla takhle dlouho? Neposlali tě domů?“

„Šla jsem pomalu.“

Úleva si ve mně podala ruku se zlostí.

„Nesmíš mě takhle děsit. Stačilo říct: budu tam a tam, nebo vrátím se tehdy a tehdy.“

„Domluvily jsme se ve škole. Ona dostala –“

Zmlkla, když si uvědomila, jak na ni zírám. Okamžitě mi ten pohled vrátila.

„Měla jsi dát vědět,“ zmohl jsem se na výčitku.

Naklonila hlavu na stranu.

„Koupíš mi mobil?“

Asi bych měl, uvědomil jsem si.

„Vykoupat a spát,“ zavelel jsem. Pohodila uraženě hlavou.

Tak tohle gesto po matce rozhodně zdědila.

Beze slova odkráčela do koupelny a pak kolem mě prošla s nosánkem pěkně nahoru. Uražená princezna.

Ale přítomná.

Svalil jsem se do křesla. Padla na mě náhlá únava. Chvíli jsem rozdýchával svou reakci trestajícího rodiče. Ještě jsem se k Emě takhle nekompromisně nechoval, snad ani neměl právo, ale i návštěvy musí dodržovat pravidla. Zívl jsem, klížily se mi oči. A vzápětí na to mi poskočilo srdce a já trhl hlavou. Těžké ruce jsem složil do klína.

Teď je doma – ale mohla být kdekoliv. Spadnout do řeky. Pod auto.

Co bych dělal? Zatraceně, nevím!

Strach, který jsem nikdy předtím nezažil. Zatřepal jsem hlavou, abych ho zahnal.

Takhle vyvádět nemůže. Copak to sama nezná? Copak se nebála, když se z Koutu ztratili lidé? Možná je právě tohle krok k lepšímu. Vlastně ani v nejmenším netuším, co se Emě honí hlavou a jak zmizení vnímá, ale vyděsit ji přece muselo. Pomalu na něj, jako na každou špatnou myšlenku, zapomíná – a přestává se bát.

Její matka se ale nebála prakticky ničeho.

Když nám ji profesor představil, vzala nás ta tmavovláska nejprve jako zpestření nudného odpoledne, které nenápadně přecházelo v zoufale jednotvárný páteční večer. Po nějakém čase jsem si uvědomil, že s profesorem diskutujeme tři, Tereza se nenápadně připojila k našemu malému týmu. Na čem pracujeme, věděla. A začalo ji to bavit, stejně jako jsme ji bavili my dva.

Já.

Padli jsme si do oka. Je to klišé, tahle věta, vím, ale kdybych ji měl nahradit, použiji ještě otřepanější výraz.

Souznění.

Sdíleli jsme stejný vnitřní osud. Můžete mít zástup příbuzných, milující rodiče, sourozence – a přesto můžete být neskutečně sami. Když pak naleznete někoho, kdo aspoň zčásti pluje stejnými vodami, obvykle ho nekontrolovaným nadšením vyděsíte a on stejně uteče.

Mohl jsem se chlácholit tím, že má samota je tím, co mě činí také jedním z Odlišných. Člověkem nezvyklých talentů. Ale nebyla to samozřejmě pravda, osud a povaha nemají se schopnostmi žádnou souvislost. Jen mohou pomoci pochopit.

S Terezou to bylo jinak. Ona totiž k Odlišným patřila.

Snad právě její původ byl příčinou toho, že ji vychovával vědec, který o existenci těch, kteří žijí vedle nás, věděl. Nezjistil jsem to samozřejmě hned, ani o tom sama nemluvila. Od obyvatel Koutu se taky lišila jak jen to šlo, byla rychlá a nestálá jako vítr. Připomínala bouřlivé počasí (profesor jí říkal Dešťová panenko, ale nemělo to žádnou asociaci se smutkem a pláčem). Když s námi poprvé vešla do Koutu, zšedla ulice do pouze naznačeného pozadí. Pamatuji si ten obraz dodnes, byl to kontrast, jaký profesionální fotografové připravují dlouhé minuty. A přesto jakoby k sobě patřily, ulice i Dešťová panenka. Teprve později jsem poznal, že tomu z mého pohledu tak skutečně bylo. Jak obyvatelé Kutné, tak Tereza byli jiní. Což jsem si samozřejmě uvědomil až mnohem později. Profesorova schovanka ovšem uměla – když chtěla – zabrat celý obraz. Až po čase jsem pochopil, že právě před ní se ulice sklonila a pustila nás z pasti nejistoty.

Na rozdíl od tichých obyvatel koutu se Tereza opravdu chovala jako bouřlivé počasí, proto jsme se také brzy rozešli. Po několika měsících znovu. A znovu. Po čase jsem na další reprízy už neměl síly a vzdal se. Potkal jsem ji až po několika letech, vedla za ručku modrooké světlovlasé děvčátko se zamyšleným pohledem. Prohodili jsme několik neutrálních vět, příliš málo na roky přátelství, prokládané vztahy. Já chtěl zapomenout, Tereza to uměla. Nikdy se nevracela, její návraty vždy byly novou cestou.

Snad si tehdy vyložila mé mlčení po svém. Ale já nemluvil, protože bych neměl co říct. Ani proto, že bych nevěděl jak. Byl jsem prostě jen opatrný. A takového mě vlastně neznala. Nijak zvlášť vřele se se mnou rozloučila a obě tehdy odkráčely svou cestou. Když jsem pak našel ta správná slova, bylo o několik hodin pozdě.

Už jsem je nikdy neřekl. Rok nato se Tereza ztratila a Ema objevila v Kutné. I to jsem se dozvěděl víceméně náhodou. Naše příběhy se rozdělily. Nadobro, kdyby se ulice tajemně nevylidnila a kdybych nešel kolem.

Co by se vlastně stalo, kdybych to odpoledne do ulice nezašel?

Ema by se nejspíš vrátila ke kamarádce, její rodiče by zavolali policii, začalo by vyšetřování… Nebylo by to v závěru lepší?

Když jsem se pokoušel usnout, přepadl mne strach znovu. Vrátil se pocit, že Ema zmizela stejně jako její pěstounka. Horší o představu sil, které působily proti vůli obyvatel Koutu. Co když ulici opravdu někdo vyčistil – a co když se objeví, aby dílo dokončil? Odešli sami, nebo je kdosi přinutil?

Co když ji nedokážu uhlídat?

Ne z obyčejné zvědavosti, ne z nutkání odhalit záhadu. Toužil jsem po pravdě proto, abych mohl Emu vrátit do rukou její pěstounky. Abych už nemusel prožívat ten zvláštní pocit, nezvyklý a nepříjemně intenzivní strach o dítě. Jen proto jsem se rozhodl odhalit tajemství Kutné ulice.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist