Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola druhá. Skrytá ulice

 

předchozí kapitola

Svět neřídí ani politici, ani tajné společnosti. Vesmír je zcela ve vlivu náhody. Lámal jsem si hlavu, jak a odkud začít, mám-li mít vůbec nějakou možnost záhadu Neviditelných odhalit. Napadl mě profesor, ta možnost se nabízela už od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že k němu mohu odvést Emu. Kdysi dávno jsme se ale rozhodli, já, Tereza a Záviš, že mu o Koutu neřekneme. Měl zkušenosti s jinými tvory na jiných místech.  Nevěděl o ulici a Neviditelných. Snad měl podezření, nejspíš i indicie, ale nic víc. Mohl nám své zápisky ukázat jen a jen proto, abychom mu pomohli naše Neviditelné odhalit. Možná ale nadešel čas, abych starému pánovi začal důvěřovat. Tereza, která ho opravdu znala, ho ostatně držela stranou spíš pro jeho vlastní dobro a bezpečnost. Někdy ale nastanou okamžiky, kdy musí jít blaho stranou.

Už už jsem se blížil ke konečnému rozhodnutí, když zazvonil telefon.

A ve sluchátku se ozval Závišův hlas.

Člověk, jehož jsem opravdu potřeboval. Jeden z mála, který tajemství znal. Na mysl mi také přišel, to ano, jen jsem neměl ani tušení, kde momentálně je a jak ho kontaktovat. Dlouho jsme se neviděli. Prakticky od chvíle, kdy jsem přerušil studia, jsme se setkávali jen občas a ty intervaly se, jak už to chodí, prodlužovaly.

„Říkal jsem si, že bych ti měl taky jednou zavolat, když nevoláš ty,“ řekl.

„Nemám tvoje číslo.“

„Vidíš – to je pravda.“

„Nebudeš mít někdy cestu do rodného města?“ zeptal jsem se.

„Ne. Protože tam – tedy tady – jsem,“ odpověděl lakonicky. „Což je jeden z důvodů, proč telefonuji.“

Zasmál se svým potměšile tichým způsobem, který mi připomněl dětství.

„Napadlo mě, že trestuhodně zanedbávám staré kamarády. Udělám si čas na kdejakou náhodnou známost z letadla, ale abych se zastavil na kus řeči a na kafe u spolužáků a spoluviníků, to ne.“

„Tak to by ses měl zastavit. Na kus řeči, na kafe.“

„Potřebuješ něco?“

Komunikace mezi přáteli bývá někdy jednoduchá. Zvlášť, když jeden vychrlí větu bez přízvuků, bez intonace, jen aby byla rychle venku a nezapomnělo se na ni.

„Ano,“ přiznal jsem bez dalšího.

„Víš co? Nemám na večer žádné plány. Tak proč si nedat to kafe dneska?“

Zazvonil u dveří za necelou půlhodinu. Přivítal jsem ho jak se sluší a patří u dlouho neviděného přítele. Přijal to bohatýrské potřesení pravicí a poplácání po rameni trochu rozpačitě. Usadil jsem ho v obývacím pokoji do křesla, do něhož jinak nepouštím ani ty nejvzácnější návštěvy. Je pohodlné, vhodně umístěné, s dobrou lampou ke čtení a knihovnou na dosah. Jistěže o tom nevěděl, ten komfort byl součástí nenápadného podplácení smyslů. Stejně jako ochotné naslouchání  digestu zážitků za roky, které jsme se neviděli.

Vyprávěl mi o zajímavé práci kdesi v jihovýchodní Evropě. O cestách po Asii, dovolené v Novohradských horách. Přitom si mě neustále prohlížel. Prokládal řeč delšími pauzami, jako by mi dával prostor k otázkám. Ty ale nečekal.

„A teď spusť ty. Vysyp, co potřebuješ,“ řekl otevřeně, když dokončil historku, časem nejbližší dnešku.

„Já přece…“ bránil jsem se. Víceméně pro formu.

„Jak jsem poznal, že tě něco tíží?“ usmál se, když jsem svěsil ramena a vzdychl, „Podle řeči v telefonu. Když s někým mluvíš po delším čase jen tak, většinou oba přemýšlíte, o čem vlastně mluvit. Ale ty ses nezastavil.“

„Protože když jsem tě uslyšel, došlo mi, že právě tebe potřebuju,“ přiznal jsem.

„Potíže?“

„Pamatuješ na Kutnou ulici?“ zeptal jsem se.

„Jistě.“

Zpozorněl. Možná jsem na něho neměl vystřelit takhle rychle. Ale bylo to venku.

„Vlastně se tam od té doby nic nezměnilo. Až donedávna. To se stalo – a to bych s tebou potřeboval probrat –“

Přestal jsem. Všiml jsem si, že Záviš civí do prázdna. Ale hleděl mi skutečně přes rameno, nebyl to zamyšlený výraz.

„Ahoj.“

Otočil jsem hlavu.

Jistěže zdravil Emu, která oproti svému zvyku zůstávat v přítomnosti návštěv ve svém pokoji, vešla do místnosti. Vlastně se zastavila ve dveřích, věnovala mému hostu svůj obvyklý chladně analytický pohled.

„Dobré odpoledne,“ odrecitovala s perfektní dikcí. Potom vycouvala zpět do chodby.

„To je moje… Ema,“ vykoktal jsem vysvětlivku.

„Takže vám to nakonec vyšlo? Nebo nějaké jiné?“ pokýval Záviš hlavou.

„Co? Komu?“

„Přece tobě a slečně profesorové.“

Můj nechápavý výraz se odrazil i v jeho tváři.

„Je to Terezina dcera,“ přiznal jsem, „Je u mne, protože její matka není, tedy je momentálně pryč.“

„Aha.“

Pohlédl mi do očí, když zaslechl prudký nádech. Uhnul pohledem – tohle lidé obvykle dělají, když se chystám k obraně –, kývl a obrátil zrak k oknu, aby tak naznačil, že otáčí list a mně patrně nepříjemného tématu se už jeho slova týkat nebudou. Chtěl jsem se nedorozumění bránit, ale to by zabralo zbytečný čas. Potřeboval jsem jeho radu v jiných záležitostech. Byť s Emou vlastně souvisely. Nebo Ema s nimi.

„Proč jsi mluvil o Koutu?“ zeptal se Záviš po chvíli ticha.

„Ema tam bydlela,“ řekl jsem pomalu. Tón upoutal jeho pozornost. Napřímil se. Pohlédl ke dveřím. Nadechl se, jako by chtěl něco poznamenat.

Stručně – a opatrně, abych mohl později případně mlžit – jsem mu vyložil události, které se kolem ulice v poslední době odehrály. Poslouchal pozorně, nepřerušoval.

„Jsou pryč?“ položil onen na první pohled zbytečný doplňující dotaz, který má přemluvit nevěřící mysl.

„Všichni,“ kývl jsem.

Zahleděl se do prázdna. Delší dobu mlčel. Nespouštěl jsem z něho oči, kostky byly vrženy a tajemství získalo dalšího nositele.

„Ona se jediná vrátila? Nechal bych to spát,“ řekl po chvíli opatrně. Ta reakce mě překvapila.

„Cože?“

„Může to být nebezpečné.“

„To jistě. Zmizeli.“

„Nemysli si, že úřady spí,“ řekl vážně. „Za ty roky si někdo musel jisté skutečnosti uvědomit a spojit dohromady.“

„Já se o to nikdy nestaral,“ přiznal jsem. Byla to pravda. Nebyl sebemenší důvod k tomu, abych dával obyvatelům Kutné ulice rady do života. Jediné, co se ode mne vyžadovalo, bylo mlčení.

„Dá se jistě vymyslet celá řada důvodů, proč by měli, nebo mohli odejít. Stejně tak i ty horší verze příběhu. Pokud do toho vstoupíme, vezmeme na sebe riziko a zodpovědnost.“

„Už jsme ji vzali,“ vyhrkl jsem a myslel přitom na dávné rozhodnutí nechat zajímavý materiál ležet tam, kde je. My oba – a před námi v jiném případě a jiné situaci profesor.

Zvedl prázdný šálek a chvíli do něho zíral. Když ho odložil a narovnal hlavu, měla jeho tvář naprosto odlišný výraz. Navzdory proklamovanému prozrazoval zájem.

„Půjdu. Musím se ještě zastavit u sestřenice. Pozvala mě na večeři.“

Zvedl se. Doprovodil jsem ho ke dveřím. Mlčel. Až na schodišti se otočil.

„Víš, možná se vrátí. Ale možná také ne. Jestli chceš něco opravdu podniknout, dobře si to rozmysli. Já… ještě se ti ozvu.“

Kývl jsem hlavou, že beru jeho připomínku na vědomí a kývl rukou na pozdrav. Zavřel jsem dveře. Podíval se do zrcadla nad botníkem.

Ano, máme spojence, řekl jsem tváři, která se z něj usmívala.

Když jsme před lety poprvé vstoupili do Kutné ulice, netušili jsme, koho najdeme. Co najdeme. Mohli jsme potkat přízraky stejně jako narazit na lidi od pohledu se nelišící od nás. Protože ti, které profesor zahrnoval do množiny Odlišných, nepatřili k jednomu druhu. Nasbíral celou řadu nejrůznějších záznamů, od fotokopií starých listin a kronik po nahrávky autentických vypravěčů. Byla to zajímavá sbírka – a náš příspěvek, s nímž jsme profesora oslovili, do ní dokonale zapadal.

Lidé ze stínů. Amorfní tvorové, obývající jeskyně. Podivné úkazy v odlehlých lesích. Podivné úkazy v přilehlých ulicích. Četl jsem i velmi opatrně formulovanou zprávu o bytostech, žijících pod hladinou horského jezera. Její popření. Potvrzení. O samovznícení, které neskončilo ohořelou troskou, ale odchodem hořícího muže do noci. Nic takového jsme nečekali, naše století dává přednost střízlivě technickému výkladu před bezbřehou fantazií. Jsme dobří pozorovatelé, ale špatní vykladači; nedokážeme se podívat na svět bez srovnávání s už poznaným, a to nás často zavádí do slepých uliček. To jsem měl na paměti, když jsem ve stopách svých přátel vstoupil do Kutné ulice.

Navíc to mohla také být jen falešná stopa. Ne každé vyprávění o nezvyklém jevu se prokáže. Většinou jde jen o velké oči pozorovatele, znásobené tichou poštou. Záviš to neustále připomínal, připravoval si polštář pro případné zklamání, Tereza si ale byla naprosto jistá. Tehdy jsem myslel, že je to jejím bezbřehým optimismem, neměl jsem ani potuchy o ní samé. Ale šel jsem za ní jako pejsek. Byli jsme to právě my dva, kdo přidal k teoretickému bádání i terénní výzkum, Závišovi se od stolu nechtělo. Přesto šel. Vraceli jsme se přece domů, do rodného městečka.

Našli jsme lidi, kteří stáli stranou světa a toužili po tom, aby si ani svět nevšímal jich. Kteří k tomu měli i vlohy. Nebyla to pouze ulice, kdo je chránil. Dokázali se cizincům ztratit sami. A nemuseli ani nenápadně odcházet.

Když s někým hovoříte a vzápětí na toho, kdo větu pronesl, zapomenete, považujete ta slova za svá vlastní. Ošklivý trik. Později na mne přestal fungovat, protože jsem si za ty roky vytvořil určitou bezpečnostní pojistku. Byl prostý: při každé takové pochybnosti jsem si pro jistotu položil ještě kontrolní otázku: Je to opravdu z tvojí vlastní hlavy? Ale ze začátku zabíral dokonale. Až tak dokonale, že po sobě zanechával stopu – mezeru v paměti. To může vyděsit. Rozhodně víc, než když prostě zapomenete. Příčinu ovšem hledáte jinde (obvykle sami v sobě, tím více, když jste latentní hypochondr), takže výsledek je v závěru stejný.

Nic nevíte.

Pocity ale mohou být vzájemné. To, jak jsme pronikli přímo do středu jejich světa, lidi z Koutu vyděsilo. Mě ve stejný okamžik také, když jsem v jedné vteřině zcela zřetelně viděl muže vycházejícího z malé zahrádky, ohraničené nízkým plotem, na chodník, a vzápětí bych mohl přísahat, že už tam nestál. Toho dne jsem také poprvé uslyšel spojení Druhý nádech. Už tehdy mě zaujalo.

Nějaká jogínská praktika, umožňující dokonalé soustředění?

Mám smysl pro detaily. Přesněji pro detaily, které se nakonec ukáží jako nedůležité. Tenhle jsem jako obvykle vzal a založil někam do kouta mysli, abych se k němu vrátil, až přijde čas. Dokonale na něj na dlouhou dobu zapomněl, protože vjemů bylo tolik…

Zmatek z nich ovládl kupodivu spíš druhou stranu. Zatímco my přijímali jeden po druhém, obyvatelé Kutné ulice, úzkostlivě střežící své tajemství, si vybrali všechny najednou. Vyděsili se, že je někdo odhalil. Naštěstí jsme to byli jen my tři. Zvědaví, ale neškodní. Tak trochu k nim patřící. Tehdy jsme také dali – jim, ale především sami sobě – slib, že je světu neprozradíme. Dokázali jsme si představit, jak by to také mohlo dopadnout, kdyby nám někdo uvěřil.

Což se po letech nejspíš stalo.

Závišův proslov o pátrajících úřadech mi nedal. Bývalý spolužák měl pravdu: Neviditelní se obvykle před světem ukrývali i díky divokým časům válek a změn, kdy pro jiné, vážnější problémy snadno upadali do zapomnění. Na světě existuje mnoho lidských společností, které působí mnohem výstředněji. Jenže nic existujícího se nedá utajit navždy. Jen zapomenout, pokud existovat přestane.

Kdyby se tajná služba dozvěděla o jejich schopnostech, jistě by je začala sledovat. Byli by nenápadní, od toho si říkají tajná služba, ale stejně by si jich mohl někdo všimnout.

A já se o toho někoho staral.

Vítězoslavně jsem tleskl.

Ema byla ve svém pokoji, seděla u stolu a zamyšleně okusovala tužku. Vyrušení ze školních příprav přivítala (a jistě se na něj vymluví). Zatočila se na židli kolem dokola. Natáhla krk, vystrčila bradu a tázavě na mne pohlédla.

„Nevzpomínáš si, že by se v ulici předtím než, však víš, všichni zmizeli, objevil někdo cizí?“ zeptal jsem se.

„Když tam ještě byli lidi? Ty.“

Opět jsem netušil, jestli říká, co skutečně cítí, nebo si za mě utahuje.

„Kromě mě,“ přijal jsem její styl bez mrknutí oka. To slovo ale zamrzelo.

Zamyslela se. Našpulila rty a soustředěně se mračila.

„Vlastně jo,“ řekla po chvíli. „Pošťák!“ vydechla dramaticky.

Proti své vůli jsem vyprskl.

„Ale vážně. Tedy, kromě toho listonoše… hele, proč se mu říká listonoš, když nosí noviny a letáky?“

„Protože taky doručuje dopisy.“

„To všechno vysvětluje,“ pokývala hlavou. Pak ji sklonila k sešitu.

„Nekoukej na to tak zblízka,“ napomenul jsem ji.

Nepatrně se narovnala. Byla to ale strnulost opatrnosti, ne špatný návyk. Vrátil mi do mysli rozhovor, který se z ní rychle a nenápadně vytratil. Rozhodně se Ema od Neviditelných něčemu přiučila.

Vteřina ticha, jíž nenásledovaly kroky, přiměla děvče znovu mi věnovat pozornost.

„Neříkala jsi: kromě listonoše?“

„Jasně. Ten vlastně do ulice zacházel jen někdy, ale toho znám, takže se nepočítá, viď?“

Kývl jsem.

Chvíli mlčela a hleděla do prázdna. Položila tužku, když si uvědomila, že jejím otáčením v prstech prozrazuje neklid. Moje otázka v její hlavě cosi spustila. Něco, čemu se možná chtěla vyhnout.

„Tak potom to auto,“ řekla pomalu.

„Jaké?“

„Velké a černé. Jako v televizi. Projelo dolů a zahnulo k zahradě.“

Pohlédla na mne. Ztichla. Nejspíš i proto, že jsem náhle zbledl. Mé fantazie se měnily ve skutečnost.

„Stávalo od jara nahoře,“ pokračovala.

Tedy nad Koutem. To by nemuselo znamenat nic víc, než že si někdo z vedlejší ulice koupil po vánocích vůz a našel pro něj parkovací místo. Jenže jak jsem tak na děvče koukal, bylo mi jasné, že téhle informace ještě část chybí. Auto očividně nahánělo Emě strach. Proto mi o něm nejspíš teď řekla, aby se svým strachem nezůstala sama.

„Myslíš, že je zmizelo?“ zeptala se po chvíli.

„To by bylo jako v televizi,“ namítl jsem.

„Když se ztratí ulice lidí, to není jako v televizi?“

Měla samozřejmě pravdu.

„Půjdeš se tam podívat?“ zeptala se ještě.

Kývl jsem.

„Zítra nebo pozítří cestou z práce. Dodělej si úkoly. Nechceš pomoct?“

Zavrtěla hlavou. Obvykle jsem v takovém případě ještě chvíli naléhal, dnes jsem se ale nechal zahnat okamžitě.

Sledoval mě Emin zamyšlený pohled.

„Neměla jsem to nikomu říkat,“ ozvala se tiše. Tak tiše, že když jsem se otočil a pozoroval, jak se obrací zpět k pracovní desce, nebyl jsem si jistý, jestli tu větu skutečně pronesla. Raději jsem tedy odešel. Věci se nemají uspěchat ­– a v takovémhle případě to platí dvojnásob. K přemýšlení jsem toho měl ostatně dost. Ve skládačce se objevily první vzory.

Ke zmizení nedošlo z náhlého popudu, dokonalou přípravou útočníků. Bylo tu už nějakou dobu nebezpečí, a v Koutu o něm patrně věděli. Přicházelo zvenku.

Řekněme, že před někým nebo něčím utekli. Ve spěchu, nechali všechno být jak bylo, sbalili se a odešli. Ale to je nesmysl. Proč? Někdo je přinutil? Nebo až do onoho zrádného dne věřili, že se dokáží držet stranou, dokud nebezpečí nepomine? Být nenápadní, jako vždy? V každém případě ze všeho vynechali Emu.

Nelíbilo se mi to.

Nudná a nezajímavá část města, do níž málokdy zavítal někdo cizí. Taky proto tu byl každý cizí nápadný. Ale nebylo to žádné gheto, ani vesnice, kdysi obklíčená městskými domy. Jen tu prostě nebylo nic, co by sem návštěvníky táhlo.

V dětství jsem se v těch končinách často vyskytoval. Bydlelo tu několik kamarádů, jeden dokonce hned ve vedlejší ulici. Nikdy jsem si neuvědomil, že se tam, mezi Svážnou a třípatrové činžovní domy, postavené kdysi pro zaměstnance blízké továrny, vmáčkly ještě dvě řady domků s malými zahradami. Stejně tak jsem ovšem ignoroval i Jeronýmovu, krátkou, ale jinak rušnou spojnici náměstí s Okružní, hotel a dvě restaurace neměly pro místního kluka význam. Příliš mnoho známých dospělých a příliš mnoho učitelů. Ve čtvrti, které se bůhvíproč říká Záskalí, ačkoliv na téhle straně města pořádné skalisko nenajdete, bývalo prostoru a klidu k pořádné klukovské seberealizaci hodně. Parky, dvorky, opuštěné kůlny. Dalo se jimi plýtvat.

Do Koutu jsem nepřišel nikdy. Ani neprocházel kolem. Zazvonit u Bosáků, vyzvednou Jirku a mazat na druhou stranu, na někdejší sokolské (nebo čí) hřiště. Ani když jsme vlezli do zahrady, která přiléhala ke spodnímu konci ulice, neutekli jsme hlídači přes zeď bezpečným směrem do Kutné, ale snažili se vrátit místem, kudy jsme se dostali dovnitř, takže nás tenkrát snadno lapil.

Teď se tu objevili nejen cizinci, ale dokonce cizinci v černém autě. Ještě, že to nebyla sanitka. Černých vozů ale jezdí po městě stovky. Většina velkých, protože ta se v téhle usedlé solidní barvě hojně prodávají. Nejsou nijak nápadné, pokud zevnitř nevyřvává na maximum zesílená reprosoustava. Jakmile si ale jedno takové spojíte se záhadnou činností, vidíte je všechny.

Přistihl jsem se při tom, že každému tmavému vozu věnuji chvíli pozornosti. Stihomam, vyvolaný pocitem, že jste něco zanedbali. Zároveň – nevím, jak jsou na tom ostatní lidé, ale já tím trpím rozhodně – jsem ztrácel ze zřetele skutečnost a zatoulával se v myšlenkách. Každý signál následovala zmatečná úvaha o budoucnosti, nimrání se v naprosto nicotném detailu. Myšlená facka, kterou jsem vracel vědomí na dráhu. Výčitky, že ztrácím čas nepodstatnými podružnostmi. Obhajoba.

A to všechno všechno uvnitř hlavy, která pak horko těžko mohla hlídat ještě tělo. Naštěstí i pro mód roztržitého profesora jsem si za ta léta našel vhodné prostředí. Vzdálenost nehraje hlavní roli. Ani čas. Nemívám ve zvyku chodit nejkratšími cestami, zvlášť ne, když potřebuji přemýšlet. A že jsem teď měl o čem! Proto má cesta z práce nevedla přímo. Vzal jsem to oklikou až ke staré gotické čtvrti, které se říká Bludiště, odtud podél hradeb k udržovanému parku v sousedství secesních činžáků. Vyhnul jsem se Velkému náměstí, na němž městský architekt opět zkoušel zvýšit počet parkovacích míst, aniž by si toho opozice všimla. Vešel jsem do Okružní ulice, dlouhého půlměsíce, obepínajícího staré město, jímž lze kráčet i začten do knihy, protože automobil se tu objeví jeden za půl hodiny. Až na dvě místa, kde ulici protínají živější komunikace.

Přesně tak.

Kdyby Neviditelní odešli sami, uvažoval jsem právě (a opakoval tu větičku už asi posté, vracela mě, jak jednoduchá mantra k jádru věci, když se myšlenky rozeběhly), nezůstala by přece ulice taková, jaká stále je. Jevila by známky opuštění – což stále nejeví. Čeká. Zní to divně, ale je to tak.

Cítil jsem, že chytám pravdu za ocásek. Sestoupil jsem z chodníku – a zastavil se.

To ale znamená, že…

Myšlenku (která určitě byla zkratkou k správnému řešení) mi z hlavy vyrazil zvuk prudce brzdícího auta. Poplašeně jsem uskočil zpět na chodník, vyjekl a zalapal po dechu. Vůz, který mě málem přejel, ale nebyl ani černý a už vůbec ne velký.

Červená Lancia Ypsilon. V záplavě škodovek, fordů, dacií a peugeotů příjemná změna. Zamračil jsem se na něj a lekl se, když zajelo k chodníku a zastavilo. Ale nevylezl z něho dvoumetrový sportovec (nevešel by se dovnitř) a nezačal mi vyhrožovat ublížením na zdraví a na pověsti. Vystoupila z něho Emina učitelka Barbara. Opřela se lokty o střechu a místo výčitek se usmála.

„Nerada přejíždím rodiče a přátele školy,“ prohlásila vesele, „I když by mi to při třídních schůzkách ušetřilo čas. Vy navíc už přejetě vypadáte. Chcete svést?“

Polovina mého vědomí, která toužila při chůzi přerovnat myšlenky, chtěla s díky odmítnout, druhá – ta lenivější (podporovaná nižšími pudy) – ale byla rychlejší, a než jsem dal dohromady slušné odřeknutí, vyhrkla: Ano, a usadila mě vedle plavovlasé učitelky.

„Obavy z blízké budoucnosti?“ komentovala otázkou můj zamyšlený výraz.

Nahradil ho pohled nechápavý.

„Konec školního roku je tu cobydup,“ přidala vysvětlivku.

„Známky?“ zeptal jsem rozmrzele, vrácen do mnou tak často opomíjeného běžného života. Snad mi nepřibudou ještě takovéhle potíže.

„Jsou dobré,“ uklidnila mě, „Jen Ema ještě nepřinesla podepsaný papír ke školnímu výletu. Úspěšně se už dvakrát vymluvila, takže nevím, jestli zapomínáte jeden, druhý nebo oba. Souhlasíte přece s tím, aby s námi do botanické zahrady do Prahy jela, ne?“ hodila po mně podezíravě tázavý pohled. Vzápětí ho proměnila v zamračení a přesměrovala na auto, které náhle bez blinkru změnilo směr.

„Proč by nejela?“ zahučel jsem.

„Takže zítra. Spoléhám na vaše organizační schopnosti. Nebo na špatné svědomí. Co v létě?“

„Prázdniny,“ plácl jsem. Nic jiného mě nenapadlo.

„Holandsko, tedy správně Nizozemí, nebude?“

„Cože? Aha,“ pozdě jsem si vzpomněl na krycí historku, „O prázdninách za paní M. pojedeme.“

„A v září?“

„Vlastně ještě nevím,“ přiznal jsem.

„Já vím,“ kývla. Slušně a spisovně zaklela, když se před lancii smýkla černá oktávka. Zalapal jsem překvapením po dechu, ale Barbara, pohotově dupající na brzdu, si to vyložila jako prostý šok z náhlé myšky.

„Trouba.“

Řidič škodovky měl v oblibě jiný pedál a ve vteřině nám ukázal záda.

„Ještě jsem nebourala,“ sdělila mi Barbara, když si všimla mého bledého obličeje. „Taky proto ne, že se snažím nechvátat. Jestli mi svět něco chce, tak ať na mě počká.“

Odměnil jsem tu sympatickou filozofii uznalým kývnutím.

„Lidi to ale většinou vidí jinak,“ vzdychla, „A nejhorší je, že někdy mají pravdu.“

„Máte něco konkrétního na mysli?“ zeptal jsem se, protože ten povzdech jako skrytá otázka vypadal.

„Já jen, abychom něco neprošvihli. Čas se dokáže plížit neuvěřitelnou rychlostí.“

Konverzační tón, jímž ze sebe sypala věty, mě rozčiloval. Neodpovídal obsahu.

My? Chystal jsem se zájmeno první osoby množného čísla vyslovit s patřičným podivem nahlas, ale učitelka mě předběhla.

„Víte, Ema je zvláštní děvče. Má talent.“

Polkl jsem slovo Jaký. Zaskočilo mi. Jednak jsem nechtěl prozradit svou neschopnost vychovatele a už vůbec ani v nejmenším naznačit, že by   dívčin talent mohl být schopností Odlišných.

„To snad ano,“ plácl jsem.

„Pozoruju ji už delší čas,“ pokračovala Barbara, když po mě mrkla. Rychle ale vrátila pozornost silnici před sebou, „Na první pohled docela obyčejná dívka. Tichá, někdy ne moc pečlivá, ale chytrá. A ty jsi tupoun!“

Zůstal jsem v klidu, poslední věta patřila řidiči, jemuž v autoškole zapomněli odhalit tajemství neřízených křižovatek.

„Měl byste na ni dát pozor,“ vrátila se k předchozímu, „protože talent je křehký dar. Snadno se rozbije. Nebo snad nechcete?“ zaútočila náhle, „Někteří rodiče – pardon – si nejen nevšimnou, někteří dokonce o výjimečnost nestojí.“

Zablekotal jsem cosi o naprostém souhlasu. Pochopila mě naštěstí správně.

„Vždyť také na žádného šovinistu, ustrašeného maloměšťáka nebo něco podobného nevypadáte,“ řekla smířlivěji. Zpráva Ale budu si na vás pro jistotu dávat pozor ovšem v jejím hlase zůstala.

V další ulici Barbara přibrzdila a zajela k chodníku.

„Tady vás vysadím. Jdete domů, že?“

Kývl jsem jako žáček, přistižený při neznalosti vyjmenovaných slov. Pátral jsem pak po mechanismu dveří, až se řidička nahnula přes mne a otevřela sama. Nadýchl jsem se vůně jejích vlasů. Na okamžik jsem se zarazil. Voněly zvláštně. Snad jasmínem.

„Tak zase někdy,“ usmála se na mě, když jsem zavíral dveře, „A nezapomeňte na ten papír.“

Trochu rozpačitě jsem odjíždějící Barbaře zamával. S pocitem, že naše paní učitelka mi chtěla víc, než jen motivovat lehkými výhrůžkami.

To by mi ještě scházelo. Starat se nejen o tajemný černý automobil, ale ještě přitom dávat pozor na slečnu ve voze červeném.

Začínám se do všeho hezky zaplétat.

Firma, která mě živí, sídlí v citlivě zrekonstruovaném secesním domě. Slušely by snad tomu příslovci uvozovky, protože neodcestoval časem do doby své první kolaudace, ale spíš do doby, kdy tahle čtvrť začala ustupovat z výsluní. Před vchodem nová dlažba, dvorek ale zůstal plný harampádí, fasáda se sice pyšní čistotou, ovšem do sklepů prosakuje spodní voda. Nájemníci patří k nejrůznějším vrstvám společnosti.

Když jsem nazítří stoupal po nových stupních schodiště a přidržoval se starého litinového zábradlí, napadlo mě, že tajemný automobil snad taky byl nový projev starého programu. Protože taková akce se přece musela dlouho připravovat. Protože mi něco takového Ema vlastně naznačila.

Neměla jsem to nikomu říkat.

Celou dobu stojím až vzadu a chytám jen útržky. Snad všichni kolem vědí víc, než já.

Kdo mohl sedět v černém autě? Co věděli – a nepověděli – obyvatelé Koutu? Co mi nesměla říct Ema?

Nemohli odejít sami. Nenechali by mi tu dítě.

Ta věta náhle zaječela v hlavě jako poplašná siréna.

Opravdu jsem řekl: mi? Opět ten pocit, že se dívám ze špatného směru.

Kdo by je ale chtěl vyhnat? Jak to provedl?

Záhady člověka většinou nenakrmí. Když jsem už už chytal (zase!) myšlenku za ocas, zazvonil telefon a hlas na druhém konci mě přiměl věnovat se činnosti nezáhadné, přízemní, ale zajišťující skutečné živobytí. K mystériím Kutné ulice jsem se mohl vrátit až cestou domů. Ale ani pomalá chůze ze supermarketu (pořád jsem nemohl pustit z hlavy myšlenku na to, že jsem na něco zapomněl) mi nepomohla. Pokud utekli, tak před kým? Jestli je odvezli (mražený hrášek, jistě), pak kam? A nepletu se i v otázce zcela zásadní, a tou je Proč?

Schod za schodem do prvního patra.

Opravdu pro zvláštní schopnosti Neviditelných?

Klíče, jako vždy, v druhé kapse. O boty, zouvané u botníku, jsem už nezakopával, s podnájemnicí přišly i nové pořádky. Pořádek. Aspoň zčásti. Rozhodně mnohem větší, než býval.

„Emo?“

Nahlédl jsem do obývacího pokoje.

Seděla u televize a sledovala Scoobyho.

Nestál za vším nějaký bezskrupulózní developer?

Těžko. Kutná je krátká, nepříjemně se svažující ulička na okraji staré zástavby, stranou od centra i obchodní zóny.

„Pomůžeš mi uklidit nákup?“

„Je v něm zmrzlina?“

„Není.“

„Ne.“

Za chvíli stejně přišla. Mechanicky ukládala věci do lednice a spíže. Vyhýbala se mi pohledem.

Poznal jsem proč.

Bála se, že se jí budu znovu vyptávat. Rozhodla se napětí zmírnit tím, že mě vyzkouší. Když opravdu začnu, ustoupí. Nezačal jsem. Nevěděl jsem jak. A také měl strach. Abych se nedozvěděl něco, co by mi potvrdilo ty ošklivější z mých představ. Lidská fantazie může být bezbřehá – ale platí to pro obě strany. Pro ty, kteří se děsí, i pro ty, kteří děsí. Ne nadarmo napsala Ovidiova Fyllis svému milenci Démofóonovi větu, která se později stala zaklínadlem schopných i všehoschopných.

Exitus acta probat.

Účel světí prostředky.

Nebylo by to poprvé v dějinách. Schopnosti Neviditelných se vymykají běžnému myšlení. Mohou překážet. Mohou dráždit. Mohou svádět k zneužití. Polil mě studený pot, když jsem si představil laboratoř, v níž provádějí experimenty s čtyřicítkou pokusných objektů mně známých tváří.

Nevybavoval jsem si ani jednu. Ale to je v pořádku. Takhle to vždycky fungovalo. Měl jsem představu, jak aspoň z části obyvatelé Koutu pracují. Když víte, že tu někdo byl a teď není, zpozorníte. Když ale opravdu zmizí, zmatou vás vlastní smysly – váš mozek je přesvědčí, že nepracovaly správně. A právě tenhle dojem umí Neviditelní vzbudit. Snadno pak opravdu odejdou. Snad v tom hraje svou roli i prostředí. Světlo a stín, správné tvary. Člověčí mimikry, dovedené k dokonalosti.

Jenže oni opravdu zmizeli.

Nechal jsem si poslední úvahu znovu projít hlavou a shledal ji zajímavou. Co když opravdu svou podstatnou roli hraje sama Kutná ulice?

Nenavštívil jsem Kout už delší čas. Bylo vhodné se tam podívat – a navíc jsem to už oznámil Emě, která se bude určitě vyptávat.

Zítra, jen co přijdu z práce. Asi bych měl nejdřív zkontrolovat Emě úkoly. Protože se možná zdržím do večera.

Nikam jsem nešel. Počasí se rozhodlo pro jednou poslechnout předpovědi meteorologů a spustilo nekonečný déšť.

V sobotu se sluneční paprsky konečně prodraly oblaky a začaly opatrně vysušovat provlhlou zem. Počasí na mě většinou nemá žádný vliv, tentokrát mě ale modré díry v šedých mracích rozveselily. Změna dávala naději na zmírnění napětí, které ve mně rostlo.

„Půjdeme se provětrat?“ navrhl jsem po obědě. Ema souhlasila. Změna adresy jí nejen prodloužila cestu do školy, ale hlavně ji vzdálila od těch několika málo kamarádek, které mimo Kout měla. Musela tedy vzít zavděk i zábavou, kterou jsem mohl poskytnout já.

Bylo jasné, kam nás procházka zavede. Omrkli jsme kachny u můstku přes slepé rameno potoka, chvíli sázeli na to, která první uloví rohlík, letící v nejisté trajektorii nejistého vrhu nejistou ručkou čtyřletého caparta (Ema vyhrávala, a to poctivě, nejspíš díky své  praxi dětské ptačí krmičky, jíž se někdy také ještě věnovala). Navzájem jsme se přesvědčovali, že dát si zmrzlinu je vzhledem k počasí riskantní (a uraženě si ji skutečně nedali). Vybrali jsme si pizzu, o kterou si zavoláme k večeři. A v kostrbaté spirále se blížili ke stráni nad řekou, na níž se před téměř dvěma sty lety začalo odvážně rozrůstat město, aby si to ve dvacátém století rozmyslelo a natáhlo se na druhou stranu.

To už Ema kráčela o několik kroků napřed. Nepostřehnutelně, ale přece zrychlovala. Odevzdaně jsem se pousmál. Když před časem přišla pozdě, nebylo to proto, že by se zdržela u kamarádky. Odešla od ní v normálním čase. Ale nemířila domů. Šla domů. Sem.

Asi bych se choval stejně. Vyhlížel místo, kde jsem ještě před časem spokojeně žil. Úpěnlivě doufal, že se starý svět znovu vrátí. Možná. Nikdy jsem v takové situaci nebyl. Nemám žádný starý svět. Brzy se před námi objevila první střecha Kutné. Dům bratrů Třísků, patrový, s plochou střechou a rohovými okny, sto let starý pokus přivést do ulice moderní dobu. Naproti němu stálo nízké, stodole podobné stavení, které ke Koutu nepatřilo; byla to někdejší truhlářská dílna se sklobetonovými okny, zavřená někdy v sedmdesátých letech minulého století, znovu zprovozněná v nadšené porevoluční době a později proměněná v nájemní skladové prostory.

A potom už se otevřel výhled do Koutu. Ulici nenápadnou už svým vzhledem. Domky, nalepené jeden na druhý, mají téměř všechny jedno úzké okno vedle vchodových dveří, k nimž vedou dva nebo tři kamenné stupně. Štíty v ostrém úhlu. Architektura z nouze. Sedm jich stojí z jedné, osm z druhé strany ulice. Kromě funkcionalistické stavby nahoře tu je ještě přestavěný malý statek na opačném konci a naproti němu někdejší přízemní krámek s navždy zataženou roletou. Uvnitř, jak tvrdili starousedlíci, není nic, jen hromada starých dřevěných beden a několik krabic prázdných lahví. Nikomu nepatří, domovní daň je dozajista zapomenuta. Oko tu ani na druhý pohled nespatří nic výstředního, nic vystupujícího z řady. Pokud vůbec na něčem spočine.

My dva dnes do Koutu nevešli. Nebylo to kouzlem místa, když se mnou byla Ema, prakticky nefungovalo, byl jsem pozvaný. U šedivé oprýskané stěny pod věčně zavřenými dřevěnými okenicemi, ale dívka náhle zastavila. Podvědomě o krok couvla.

„Hele,“ ukázala. „To je on.“

„Kdo?“

„Ten auťák, přece.“

Viděl jsem. A okamžitě strhl malý ukazovák dolů.

Černý passat. Stál u popelnic nad ulicí, čistý lesklý plech vedle skupinky místy prorezivělých zašlých kovových nádob.

Někdo v něm seděl.

Chytil jsem Emu za ruku a jak jen to nenápadně šlo, nasměroval jsem ji neutrálním směrem. Přes ulici k prachem šedivému trávníku, k plakátovací ploše, připevněné na rohu kdysi dočasné a dnes už stálé dřevěné ohrady.

Nevzpírala se. Pochopila. Chvíli jsme předstírali zájem o barevné oznámení cirkusu, potom pokračovali v chůzi.

Zastavili jsme až za rohem.

„Vidíš, že jsem měla pravdu. Myslíš, že to je nějakej zločinec?“

Překonal jsem touhu vyhlédnout zpoza ohrady.

„Jsi si jistá? Je to to auto?“

„Stoprocentně!“

Krátce jsem kývl, aby pochopila, že jí věřím.

Bylo by zvláštní náhodou, kdyby se rozhodl přijet zrovna v den, kdy jsme se Kout chystali navštívit my dva. Kdepak, ten tu stává pravidelně. Proč, když je ulice prázdná, když si její existenci možná ani neuvědomuje, nevím. Možná čeká na příležitost. Důležitější je v tuhle chvíli něco jiného.

Chytil jsem Emu za ramena a podíval se jí do očí.

„Teď mě poslouchej,“ nasadil jsem chladný soustředěný výraz, jaký užívám, když chci hovořit o věcech zásadních, „Koutu se budeš vyhýbat.“

Nadechla se.

Nenechal jsem se přerušit.

„Protože!“

„Ale…“

„Nechci, aby ses taky ztratila,“ přidal jsem vysvětlivku.

Pohlédla mi do očí.

„Třeba by to tak bylo lepší,“ řekla po chvíli.

Zamračil jsem se. Ema nejistě ustoupila.

„Nebylo, nebylo,“ vychrlila, jako by měla strach, že ji vezmu za slovo.

Domů jsme šli přes mosty a kolem řeky. Tiše. Jestli děvče nepřemýšlelo o dnešním nepříjemném zjištění, já ano. Pokud si nevymýšlela a narazili jsme skutečně na podezřelého muže (nebo ženu, tak dobře dovnitř vidět nebylo), nechtěl jsem upoutat pozornost. Proto jsem bez dlouhého rozmýšlení a hlavně přerušování, pokračoval v cestě. Já se ale vrátím. Zjistím si číslo. Rozhodím sítě a možná se dozvím víc.

Černých automobilů jezdí po městě mnoho. Mohl jsem ho v blízkosti Koutu klidně několikrát potkat. Jen mi nepřipadal důležitý. Teď už ano.

A ještě něco, uvědomil jsem si náhle.

Projelo dolů, povídala přece Ema. Jenže do ulice žádná auta prakticky nejezdí. Neznámá rozhodně ne. Musíte mít důvod, abyste do Kutné vstoupili. Jinak vás ani nenapadne do ní byť jen nahlédnout. To, že sedíte za volantem, nic nemění.

Něco tu nehrálo.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist