Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola třetí. Otázky

 

předchozí kapitola

Otázky přibývaly.

Na náhody sice věřím, ale nesmí jich být mnoho. A v tomto případě se jich vyskytlo už tolik, že každá další by zle pocuchala teorii pravděpodobnosti. Nebylo náhodou, že se ten černý vůz objevil u Koutu ve stejný den, kdy jsme se ho chystali navštívit já s Emou.

Proč by jezdil k prázdné ulici? Kontroluje, jestli akce nevzbudila nepatřičný zájem? Pokud ano – a není to nepravděpodobné – pak tam stává samozřejmě častěji. Možná ne každý den, ale několikrát do týdne rozhodně. Litoval jsem, že nemůžu jako Sherlock Holmes najmout partu místních kluků, aby mi auto vystopovali. Ani Ema poblíž Koutu žádné kamarády nemá.

Když jsem o jeho existenci nevěděl, nejspíš jsem ho ignoroval, teď jsem se s existencí černého vozu musel nějak vyrovnat. Zařídit se podle skutečnosti, že očividně nejsem jediný, kdo v současnosti jeví o Kout – nebo spíš o jeho okolí – zájem. A k tomu jsem potřeboval Záviše. Byl mnohem schopnější, pokud jde o aktuální potíže. Teď už naštěstí bylo snadné mu zavolat.

„Určitě jsi toho nenechal,“ načal hovor, jakmile uslyšel můj hlas, pokládající obvyklou otázku: Neměl bys čas.

„Co myslíš?“

„Zastavím se u tebe, řekněme v půl deváté?“

To mi vyhovovalo. Emu zaženu do postele hned po osmé. Když ohlásím návštěvu, zaleze dobrovolně. Natolik už ji znám.

Opravdu zmizela ve chvíli, kdy Záviš zazvonil. Spokojeně jsem pokýval hlavou a šel otevřít.

„Víš něco důležitého?“ zeptal se hned mezi dveřmi. Pak, jakoby se za svou horlivost zastyděl, spustil nudnou historku o naší někdejší spolužačce, s níž se předevčírem setkal.

Když jsem mu uvařil kávu a dostal se ke slovu, vysypal jsem historii dnešního dne.

„To auto je jistě problém,“ souhlasil Záviš, „A dokazuje, že jsem měl bohužel pravdu. Sledovali je.“

„Snad. Někde pod střechou,“ upřesnil jsem, „Jsou přece pryč. Co tam tedy dělá ten vůz? Hlídá snad prázdnou ulici? Ví řidič, že tam nějaká ulice vůbec je? Co je zač?“

Podíval se na mě. Pomalu zavrtěl hlavou.

Co je to za auto, to tak důležité není. Ne, počkej, nemyslím vůbec důležité. Chci říct, že zatím stačí, když o jeho existenci víme, protože nic víc s ním udělat nejde.“

Kývl jsem. Záviš zvedl hrnek, a delší, než přiměřenou chvíli usrkával už dozajista jen vlažnou kávu. Očividně sbíral síly před závažným rozhodnutím. Nebo aspoň závažným proslovem.

Ticho (protože i já jsem mlčel) se stávalo nepříjemným, když se konečně odhodlal.

„První důležitá otázka zní: kde jsou?“ řekl tiše a vážně.

Zarazil jsem se.

„Rozhodně někde, odkud se nemohou ozvat,“ odpověděl jsem pomalu.

„Nebo nechtějí.“

„To si nemyslím. Nijak se nezměnili od dob, kdy jsme je poznali,“ namítl jsem, „Mají ze světa venku strach, ale s těmi, komu mohou věřit, drží. Kdyby měli příležitost, určitě by poslali aspoň vzkaz.“

„Byl jsi s nimi v kontaktu, takže to musíš vědět.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne v takovém, v jakém myslíš. Tu a tam jsem zašel k paní M. na kafe. Vzpomínáš? Vařila nám ho už tenkrát.“

Musel si vzpomenout. Stárnoucí dáma, snad jediná z Koutu, která se nebála promluvit s cizinci, si nejvíce oblíbila právě jeho. Jemu opatrně potvrdila, že jsme opravdu v ulici ze starých zápisků. Jemu uvěřila, když prohlásil, že budeme mlčet.

„Mohli zmizet sami,“ odrecitoval Záviš jednu z mých méně podporovaných teorií, „Víš přece, že se umí ztratit.“

„Možná je někdo odvezl,“ nedal jsem se.

„Nemyslím tohle.“

„Myslíš na jejich schopnost být nenápadní až k neviditelnu? Nestaral jsem se.“

„Proč?“ podivil se.

„Nechtěli to.“

„To ale není důvod,“ namítl.

Oba jsme měli pravdu. Slib, který jsem dal, byl jen barevnou pokličkou na šedém hrnci strachu. Neviditelní představovali svět, do něhož jsem kdysi nahlédl a který jsem se rozhodl ignorovat. Předstírat, že jde jen o vzpomínku na včerejší film. Zavíral jsem před některými skutečnostmi oči tak pevně, že jsem je dokázal okamžitě vypouštět z paměti.

„Chránili bychom jejich tajemství, kdyby nebylo skutečné?“ vypálil. A trefil. Přesto jsem se nedal.

„Ano. Protože mě o to požádali. Nestálo to přece žádné úsilí, mlčet. Nebyl důvod o nich mluvit.“

Zaváhal.

„Ale no tak. Oba víme, že Odlišní nejsou odlišní jen tím označením. Vzpomínáš na profesorovy zápisky? Na záznamy ze sedmdesátých let? Na ten deník ze zákopů? Ty věci existují,“ řekl potom.

Zahučel jsem nejisté a tiché Já vím. (A nejspíš bych chtěl nevědět).

„Od začátku jsme věděli, že ovládají věci, které nejsou normální. Že dokáží manipulovat s lidskou psychikou.“

Kývl jsem.

„Měl jsi někdy představu co a jak pro to dělají?“

„Postoj, výraz, pohyby,“ vypočítával jsem, „Práce s hlasem.“

„Všechno?“

„To nestačí? Snad ještě, že umí i ovlivnit vědomí jiných.“

Říkal jsem ta slova pomalu a nejistě. Po mnoha letech jsem nahlas přiznával, že obyvatelé Koutu nejsou lidé podle obvyklé definice toho slova. Jenže ono to vlastně bylo jednoduché.

Nikdy jsem o schopnostech obyvatel Koutu nepromluvil. S nikým. Ani s nimi samými. Možná i tohle byla jejich zásluha. Anebo jsem prostě neměl s kým.

„Ano, máš pravdu. Jenže to nemohou – a nejsou – jediné nástroje, které lidé z Koutu užívají,“ řekl rozhodně. „Nenápadnost, neurčitost, psychologie, hra těla někdy prostě nestačí. Někdy se musí uchýlit k náročnějšímu triku. K opravdovému zmizení. Jak?“

Ztuhl jsem, jako by mě náhle bodlo v zádech. Jako bych byl přistižen při něčem nepatřičném.

A ono to vlastně tak bylo. Dokola jsem od vylidnění Koutu probíral dvě otázky.

Kam? Proč?

Téhle třetí jsem se vyhýbal.

Jak?

Skutečnost, napovídající už od počátku, totiž tak docela nezapadala do mých představ. Proto jsem ji ignoroval, použil onu pojistku, jíž se snažíváme zachránit zaběhlé vidění světa. Doufáme, že status quo přežije, protože odpověď na nevyřčený dotaz nepřijde. Mé představy, které celou dobu drželo pohromadě jen díky husté síti pavučin upletené pavoukem zápecníkem ale teď dostávaly ránu z milosti. Dlouho už jsem nemohl předstírat, že věci, které nevidíme, prostě neexistují. I když je někdy skutečně nevidíme.

„Copak jsi na to ještě nepřišel?“ reagoval Záviš na mé dlouhé mlčení.

„Vlastně jsem to nikdy nezkoumal,“ přiznal jsem.

Pohled, který mi věnoval, byl výmluvný.

„Zajdu tam párkrát do roka.“ namítl jsem, „Vypiju kafe a pochválím paní M. zahrádku. Pozdravím pana Červeného a poklábosím o tom, jestli už se mu podařilo sehnat všechny Rosenkranzovy knihy. Jsou to známí, nic víc.“

„Opravdu jsi to nechal být?“ podivil se Záviš.

Nechal. Nejspíš to většině zní divně, ale ve skutečnosti na tom nic zvláštního nebylo. Slib, který jsem dal, umožnil oněm vzpomínkám na úžas přežít. Neztratily své kouzlo. I o tohle jsem se možná bál. Abych se nedozvěděl něco všedně triviálního.

Řekl jsem to Závišovi. Rozhodil ruce v nefalšovaném úžasu. Ne, že bych ho nechápal. Umění Neviditelných by mělo pohnout každým. Skeptikem, který by hledal podvod. Mystikem, pátrajícím po skrytém poznání. Nadšeným čtenářem barevných rádobyesoterických dvacetikorunových časopisů.

Ne mnou. Prostě jsem zvláštnost obyvatel Koutu vytěsnil. Nijak mě na ni ani neupozorňovali. Nijak se nepředváděli.

„Ale oni opravdu mají schopnost vystoupit z našeho světa,“ prohlásil přítel. Znělo mu to nejspíš příliš starosvětsky, proto vzápětí nato převedl větu do modernějšího technoblábolu. „Ohnout kolem sebe prostor.“

„Jak?“ vypadlo ze mě.

Pokrčil rameny.

„To tys tu zůstal.“

„Já se vrátil,“ namítl jsem. A ani to vlastně nebyla pravda.

Záviš mávl rukou.

„Kdybychom aspoň trochu věděli, jak lidé z Koutu mizí. Myslím jejich obvyklým způsobem,“ přidržel se tématu, „Co ty na to?“

„Snad za to může opravdu místo,“ předložil jsem jednu ze svých starých teorií. Od zmizení neobvyklým způsobem se mi několikrát připomněla. Když se nad ní člověk trochu zamyslel, ale neseděla. Neviditelní (jak můžu já potvrdit, zatímco policista, který chtěl pokutovat pana Červeného, parkujícího na zákazu u městské knihovny rozhodně ne) dokázali mizet z paměti i mimo ulici. Na druhou stranu ale Kout už několik týdnů fungoval i bez svých obyvatel.

„Nemyslím,“ zamítl Záviš.

Vybavilo se mi další slovní spojení, které poslední dny rezonovalo mou myslí, kdykoliv jsem si na záhadu Koutu vzpomněl. Teď, když jsem se rozhodl staré tajemství skutečně odhalit, zjišťoval jsem, jak málo o svých přátelích vlastně vím. A z toho mála vystupovalo ještě méně skutečností.

Vybavuji si nějaké zvláštní pohyby? Slova? Těžko říct. Snad jen některé neobvyklé výrazy, ale ty má každá komunita. Některé byly podivnější, ne snad, že by zněly jako Merlinovo zaříkání, ale proto, že je v řeči podvědomě zdůrazňovali.

„Druhý nádech?“ navrhl jsem.

Překvapeně se po mně podíval. Chvíli mlčel.

„Snad,“ připustil váhavě. „Ale spíš snad raději ne.“

Tón hlasu varoval.

„Proč raději ne?“ zeptal jsem se.

„Co přesně myslíš, že je Druhý nádech?“ vrátil otázku Záviš.

Pokrčil jsem rameny.

„Technika, které jim umožňuje ztratit se lidem z očí?“

Zavrtěl hlavou.

„Pochopils to špatně.“

Tázavý výraz cíleně minul.

„Co myslíš ty?“ vrátil jsem mu otázku.

„Kouzlem?“ řekl. Trochu jízlivě.

Nakonec, proč ne. Magie je vlastně jen způsob, jak využít přírodní zákony ve svůj prospěch a jim samým navzdory. To nejsou moje slova, to prohlásil jeden můj přítel fyzik.

„Skutečně věříš v kouzla?“

Pokrčil výmluvně rameny.

„Jen jsem chtěl vědět, jak hluboko do problému jsi za ty roky pronikl. To, že odešli, je jen první část otázky. Ta podstatnější zní: proč se ještě neobjevili?“

Napadlo mě v tu chvíli jedno: co když se Neviditelní po nějakém čase prostě odstěhují? Začnou nový život někde jinde, spálí mosty? Žili tu, podle zmínky, kterou kdysi utrousila paní M., a jak napověděl pan Červený, ve čtvrté nebo páté generaci. Před světem venku mají přinejmenším respekt. Navštěvují ho, chodí do škol, pracují. Ale nezůstávají s námi. Jak jen mohou, vrací se mezi své. Je to křehký vztah.

Ne, tohle nesedělo. Z Kutné ulice nic nezmizelo. Za okny stále stály květináče. Stále zůstávala skrytá. Opět: převzalo jejich schopnosti místo, nebo oni místa?

„Kouzlo,“ řekl jsem nepřítomně. Záviš se po mě podíval.

„Nechtěl jsem tě zmást,“ omlouval se smířlivým tónem. „Když jsem mluvil o kouzlech, chtěl jsem tě jen přesvědčit, že máme skutečně co do činění s úkazy mimo běžné chápání. Ale jinak jsou lidé z Koutu docela obyčejní. Jako já nebo ty. Nemají žádné superschopnosti, až na tu jednu. A už vůbec neumí proměnit princeznu v žábu. Když jsem říkal: kouzlo, nemyslel jsem tím máváním kouzelnou hůlkou. Víš, proč je nějaká magie nesmysl?“

„Protože kdyby to byla kouzla, nezůstali by u jednoho jediného,“ odpověděl jsem okamžitě. Tohle byla otázka, na níž jsem byl připravený. Záviše souhlas zaskočil.

„Existují prostě lidé s různými schopnostmi. Možná ne tak docela lidé,“ dodal opatrně.

Opět jsem souhlasil. S velkým, byť nevyřčeným Jenže.

Protože já ve skutečnosti viděl a zažil věci, které kouzlo vysvětlovalo nejlépe. Dobře, můžeme některé označit jako telekinezi a jiné třeba jako prekognici. Říkal jsem jim tak. Ať si třeba má pravdu s Neviditelnými, ale lidé z Koutu nejsou nejen jediní. Nejsou, z pohledu Odlišných, ani nijak zvlášť výjimeční. Moje někdejší přítelkyně byla rozhodně podivnější – a podivuhodnější – než oni.

Kouzla.

Celou dobu jsem se toho slova bál. Naše původní důmyslné teorie se mnou hovořily mírným jazykem, odpovídaly indiciím a plně vyhovovaly. A plně stačily. Docela prostě. Fungovala tu jedna z kotev mysli, které umožňují živému tvorovi přežít den. Nechcete si přiznat pravdu, protože nezapadá do vašeho vidění světa. Podivné věci? Ano. Ale jen trochu. Z podstaty jsme všichni xenofobové. Rádi někdy koketujeme s neznámem, ale když nás navštíví, zbaběle utečeme, protože cizí věci nemáme jak porovnávat a proto nevíme, jak se chovat, abychom přežili. Ve skutečnosti máme rádi věci „jen jako“.

Věděl jsem, že se lidé z Koutu vymykají. Ale jako hospodyňka, toužící pro jednou po exotice, přidává jen špetku onoho nezvykle vonícího koření, zakotvil jsem své představy v bezpečném přístavu nekomplikované logiky. Rovnice o nejmenším počtu neznámých. Čili vzorec. Spokojil jsem se s vrozenou výjimkou, se zatím nedosaženými hranicemi běžné fyziky. A ono bylo všechno nejspíš docela jinak.

Když chcete přežít sto tisíc dní, musíte takové kotvy uvolnit. Některé. V ten správný okamžik. Vydat se proti proudu. Nebo vystoupit na břeh.

„Kdyby odešli sami,“ vrátil jsem se z modravých dálek vnitřního vesmíru do obývacího pokoje, „dali by vědět. Nezapomněli by tu Emu. Ať už by zmizeli kamkoliv.“

„Možná to tak jednoduché není. Možná také neodešli sami. Ale ať už to bylo jak chtělo, nezapomeň na jedno,“ řekl Záviš.

„A to?“

„Umíš si jistě představit, jaké mají lidé takových schopností možnosti. Tak si k tomu domysli, jak mohou takové schopnosti zaujmout státní aparát.“

Řekl ta slova potichu, ale s naléhavým důrazem a jistotou. Zamrazilo mě v zádech.

Celou dobu jsem to věděl. Neexistovala jiná možnost, která by splňovala všechny podmínky. Náhle. Rychle. Beze stopy. Bez kontaktu. Beze zpráv. Jinak to být nemohlo. Navzdory mému posměchu konspiračním teoriím hospodských přátel tu skutečně zasáhla státní moc. Bez povšimnutí někam uklidila téměř půl stovky lidí. Proč ale stále krouží kolem? Zjišťují, zda tajnou operaci někdo neodhalil? I to je možné. Stejně tak, jako kontrola, zda do jejich sítě padli všichni Koutští. To se možná už dozvěděli – a proto hlídka v černém voze.

Čekající na Emu. Otřásl jsem se.

„Mám nějaké známé na ministerstvu,“ řekl Záviš, „Nemůžu se samozřejmě zeptat: kam jste odvezli obyvatele Kutné ulice, ale mohu nenápadně rozhodit sítě. Každá informace je dobrá.“

„A já?“

„Co ty?“

„Co mám dělat já?“

„Drž se při zdi. Nesnaž se na sebe příliš upozornit.“

To se ti to říká, zabědoval jsem v duchu, ale jak mám nic nedělat?

Poznal to a zvedl varovně prst.

„Jsme v tom až po uši. A věř mi, není to nic bezpečného.“

Věřil jsem. Po zádech mi přejel mráz.

Ono se řekne: drž se při zdi. Jenže já s tím vším začal. Nemohl jsem jen tak zastavit, dát si kávu a při hraní jednoduchých videoher čekat, co Záviš přinese. Byl jsem to já, kdo měl projevovat iniciativu. Řídit. Jenže on měl pravdu, scházely mi možnosti.

Ale přece jsem mohl něco udělat. Informace se nezískávají jen v zákulisí. Stejně jako oni nasadili černý vůz, my můžeme využít červeného. Aniž se dozví, o co vlastně kráčí.

Čekal jsem, až se z budovy vyhrne štěbetající hejno, rozběhne se přes ulici k parku, za roh ke strategicky dobře umístěné cukrárně (hned vedle papírnictví), nebo se ztratí v uličkách za školou. Tentokrát jsem ale nevyhlížel Emu. Potřeboval jsem mluvit se slečnou z červené lancie. Neměl jsem ani tušení, o jak dlouho se může učitelka ve škole zdržet za žáky, byl jsem pevně rozhodnut vytrvat třeba až do večera. Měl jsem štěstí. Vyšla za čtvrt hodiny. Přes rameno pestrobarevnou kabelu. Rozhlédla se, cop, do něhož měla dnes spletené vlasy, ji sklouzl přes rameno na hruď. Přes cestu, k malému parkovišti pod kaštany se ale nevydala, všimla si, jak přešlapuji u zábradlí.

„Jak se vám vede?“

„Jde to,“ houkl jsem. Nerad se pouštím do bezprostřední konverzace. Potom jsem si ale uvědomil, proč tu stojím. A vrhl se po hlavě do napravování škody, kterou by mé podmračené odseknutí mohlo způsobit. Přinutil jsem koutky úst k úsměvu.

„Tohle ale dává zabrat, co?“ ukázal jsem do parku, z něhož se ozývaly dětské hlasy. Ohlédla se.

„To ano, ale já učím ráda. Snažím se. I když je pravda, že jsem chtěla dělat něco úplně jiného.“

„Hodně z nás.“

Nasadil jsem tvář zoufalého poutníka úřadem státní správy (což mi nedělalo problém, protože jsem se právě tak cítil), a pomalu, abych se nezakoktal, vypustil opatrnou větu:

„Víte, něco bych od vás potřeboval.“

Naštěstí mi okamžitě vyšla vstříc.

„Ráda pomůžu. Stačí říct. Potřebujete slečnu na hlídání? Večer mívám občas čas.“

Radost následovala bezprostřední varovná myšlenka.

Hovor se ti navázat podařilo, to ano, ale není to z její strany trochu moc zájmu? Proč by se měla tolik starat o jednu žákyni?

Protože jsem ji o to nedávno tak nějak, když jsem si vytvářel alibi starostlivého dočasného pěstouna, požádal, odsekl jsem svému vnitřnímu strážci. Trochu ostýchavě, jako bych chtěl nevratnou půjčku, ale přesto. A ona souhlasila. Že prý, vzhledem k té zvláštní situaci, kterou nikdo nemohl nepředvídat, mi ráda pomůže. Nemá s tím problém. A i když jsou mezi dětmi v Barbařině třídě i takoví, kteří vyrůstají v neúplné rodině, oněch momentálně zvláštních podmínek té naší nedosahují.

Znělo to divně, ale chápal jsem, jak to myslí. A každopádně se to teď hodilo. Připravoval jsem se najednou mi ale předem sestavená řeč přišla nepoužitelná. Předložit jí problém v neutrálních větách? Kdepak, to by v ní mohlo vzbudit podezření. Což nepotřebujeme. Ale stačí začít z druhé strany. Bude si o mně myslet, že jsem vyplašený paranoidní trouba, ale s tím bych se smířit uměl. Nechtěl, ale zvládnu to.

„Ne, to zrovna ne. Mám jen – možná se mi budete smát – takový pocit, že jsem snad někoho viděl… Zkrátka, nevyptával se tu v poslední době po Emě někdo?“

Zamračila se nevyřčenou otázkou.

„Nemyslím jen tak vyptával. Chci říct, jestli o ní neprojevil někdo nový, tedy cizí, zájem. Tak jako neurčitě.“

Blábolil jsem, letěl do toho po hlavě a netušil, do jakých hlubin se propadnu.

„Kdo by se ptal podobně hloupě, jako vy teď?“

Tón byl mnohem lepší, než obsah té věty, proto jsem ulehčeně vydechl.

„Dáváme dětem školení průběžně, nemějte strach. Ničeho jsem si  nevšimla, ale pro klid vaší duše vám můžu slíbit, že budu mít oči i uši otevřené. Otevřenější než obvykle.“

Věřil jsem jí.

Chvíli si mě zkoumavě prohlížela.

„Tak nashle,“ rozloučila se, když zjistila, že ze mě už nevypadne ani holá věta. Ulevilo se mi.

Na chvíli. Pak jsem si uvědomil, že učitelka sotva zvládne ohlídat prostor před školou. Nemůže čekat, až si pro Emu přijdu a odvedu ji domu. A já nemůžu dítě zamknout. Po celém městě se mohou objevovat nenápadní pánové a dámy. Na ulici. V obchodě, kam chodím – a kam už jsem jednou poslal i děvče – nakupovat. A víc – co už v Emině blízkosti už někdo je? Někdo ve škole. Nová uklízečka. Školník.

Třídní učitelka.

Zamrazilo mě v zádech. Co když můj dobrý pocit pramení jen z dobrého předstírání slečny, která má patřičnou průpravu z naprosto jiné, než pedagogické fakulty?

Možné je všechno. A proto si i na Barbaru musím dát pozor.

Počasí podvádělo. Ukázka léta byla jen víkendovou vábničkou, v pondělí večer se vrátily mraky. Nepršelo z nich, zůstaly ale viset na nebi a pokryly ho souvislým příkrovem. Úterý se probudilo do jednotvárné šedi. Jindy by mi takové nebe nevadilo, ale teď, kdy jsem za každým rohem začínal vidět tajného agenta, bylo – s opatrnou nadsázkou – inspirující.

Totiž – co když sledují i mne?

První myšlenka, která mi probleskla hlavou, když jsem vyšel na ulici. Následoval ji potměšilý smích.

Proč by to, proboha, někdo dělal? Jsem ten nejnezajímavější člověk pod sluncem.

Jenže co když ten pocit nevychází jen z tajemnými událostmi poblázněné mysli, ale patří naopak k postřehu bystrého pozorovatele?

Většinu lidí ze svého okolí sice nevnímáme, ale přesto o nich naše vědomí ví. Pamatuje si tváře, pohyby, obvyklé oblečení, zvyky. Kontroluje je. Na cizince nás okamžitě upozorní. (K identifikaci nepotřebuje postavu samu, někdy mnohem lépe než tělesné rysy poslouží prostředí. Domorodci například vědí – a podvědomě tomu podřizují chůzi – jakou trasu volit po chodníku. Nebývá často rovná, víme například, že do tohoto vjezdu auto málokdy zajíždí a držíme se klidně u stěny, zatímco ze sousedních vrat často majitel vycouvává, takže podvědomě zamíříme k okraji chodníku.)

Nezahlédl jsem někoho podezřelého (černé auto rozhodně ne, to by se mi v hlavě rozječela siréna)? Ověřit si tuhle teorii je jednoduché. Stačí jen pozorně sledovat okolí. Všímat si. Na obědě, i cestou z práce domů.

Naší ulicí mnoho cizinců neprojde, ne snad, že by i ji krylo kouzlo, je prostě zastrčená. Jen tu a tam do ní někdo zabloudí. Proto mi muž, který za rohem cosi hledal po kapsách, přišel nedůvěryhodný okamžitě. Jak podezření ověřit? Nezamířit domů, pokračovat dál k centru, opatrně přitom pokukovat po potencionálním stínu. To, že mě následoval, zatím nic neznamenalo, stejným směrem kráčeli prakticky všichni. Zahnul jsem proto doprava, stranou od rušnějšího Starého města. Přidal jsem do kroku. V polovině ulice jsem se náhle zastavil u výkladu zrušeného obchodu s rybářskými potřebami. Zíral jsem na vybledlý plakát šťastného lovce, držícího v napřažených pažích obrovskou štiku, a snažil se, i za pomoci nehlasného předčítání luštit informace po straně. Ve skutečnosti jsem využíval odlesku na skle a čekal, až ti. kteří jdou za mnou, projdou kolem.

Prošli všichni. Až na jednoho. Opatrně jsem se rozhlédl.

Stál na druhé straně ulice, u výlohy ještě existujícího butiku, a civěl dovnitř.

Patrně koukáme na stejné filmy.

Obrátil jsem se a vyrazil po svých stopách zpět. Sváteční rybář, který nakupuje jednou do roka a teprve nyní zjistil, že jeho oblíbený prodejce zavřel krám. Nebo prostě někdo, kdo si rozmyslel svou cestu, protože něco zapomněl. Na historce nezáleželo, hlásit jsem ji nemusel. Čekal jsem jen, co udělá můj podezřelý.

Otočil také. Vykročili jsme každý po své straně ulice. Zaostával, jako by se mi pokoušel zůstat za zády. Ohlédl jsem se po něm a málem přitom porazil paní s dvěma igelitovými taškami.

„Pardon.“

Při omluvách a tanečku při dávání přednosti v chůzi jsem ztratil stín z dohledu. Snad vešel do některého domu.

Nebo stojí tamhle u trafiky a klábosí s někým, koho znám. Čekání si nejspíš krátil pochodováním ulicí. Zklamaně jsem zavrčel. Schválně jsem prošel pomalu kolem.

Nevěnoval mi žádnou pozornost. Takže falešný poplach. Fantazie už ale pobíhala na volno.

Nebo jen předstírá, že si mě nevšímá. Profesionál.

Zašel jsem za roh, chvíli civěl přes ulici – a potom se vrátil.

U stánku nikdo. Naproti kdosi položil na střechu staré škodovky tašku s notebookem a hledal po kapsách klíče. Nebo předstíral, že je hledá. Určitě to je on, inspektor kapes z naší ulice, stejně shrbený, ve stejném modrém tričku. Nebylo ale šedozelené?

Jsem opravdu bystrý pozorovatel.

Povzdechl jsem si, mávl rukou a zklamaně, sám s hlavou svěšenou, vykročil k domovu. Už jsem se neohlížel, ani nezkoumal okolí, nemělo to cenu. Jistě, možná i já mám svůj stín. Dalo by se to čekat. I přesto, že jsem ta nejnezajímavější osoba široko daleko, vyskytuji se v blízkosti osoby pro někoho rozhodně zajímavé. Ani po několika týdnech jsem si nezvykl na to, že musím svůj čas a prostor sdílet. Že Ema není papoušek, kterého mám hlídat, než se sousedi vrátí z dovolené. Musím ji nejen chránit, musím s ní ve svém životě počítat (třeba jen proto, abych ji mohl bezpečně vrátit do milující náruče zkušené pěstounky). Ovšem: co to představuje? Spálené peníze daňových poplatníků, protože já rozhodně nerazím tunel do banky, neobsluhuji mrtvou schránku, ani neprodávám po nocích drogy. Jsem předvídatelný i v nezvyklých situacích. Pro tajné služby nepracují hlupáci. Ne dlouho.

Udělal jsem jediné, co jsem mohl – od srdce jsem se svému honu na slídiče vysmál. S hlavou vztyčenou jsem pak odkráčel domů. Ulice přestaly být plné podezřelých postav. Ta naše měla svou obvyklou nudnou atmosféru zastrčeného místa, jemuž se rychle do budoucnosti spěchající přítomnost zkratkou vyhne. Kout bez kouzel. Jak by tady mohli být nějací tajní agenti?

S opovržlivým úšklebkem jsem sáhl do kapsy pro klíče. Chystal jsem se přejít silnici k našemu domu, když se jeho dveře náhle otevřely, vyšel z nich muž v modré bundě, přidržel je – a pod rukou mu proklouzla Ema. Vesele si s ním vykládala. Oba mě pozdravili a šli každý po svém. Chtěli jít po svém; listonoše jsem pochopitelně nechal, ale Emu nenápadně zadržel.

„Co je?“ zeptala se, po očku přitom koukala do ulice, jak už chtěla být někde jinde, ne poslouchat mé připomínky.

„Neměla by ses dávat do řeči s každým,“ zabručel jsem nevrle.

„Ale to je přece pošťák. On vozí poštu i sem,“ sdělila mi vesele.

„Znáš ho?“

Podivila se té otázce stejně, jak jsem ji udiveně položil já.

„Jasně. Vždyť jsem ti říkala, že do Koutu někdy zajde. Normálně s balíčkem pro pana Červeného. Můžu už jít?“

Znáte tu historku o chlapíkovi, který hledal poklad všude po celém světě, aby ho nakonec, poté, co všechno vzdal, našel ve vlastním domě? Celý den přemýšlím o stínech a honím podezřelé prakticky polovinou města – a když usoudím, že přece jen šlo o chiméru, narazím na  pravděpodobného strážce tam, kde by se vyskytovat měl, v blízkém sousedství.

Copak je nutné, aby to byl někdo neznámý?

„Běž,“ propustil jsem děvče.

Jak praví lidová moudrost: to, že jste paranoidní, ještě neznamená, že po vás skutečně nejdou. A když po vás nejdou, neznamená to, že nesledují někoho jiného. Horečka z podezření se vrátila, jak neléčené choroby činí. Zároveň s ní ale přišla i první dávka protilátky, závan zdravého rozumu.

Proč vlastně pátrám po svém stínu? Proč by ho měla mít Ema?

Dokázal jsem si odpovědět. Protože něco – nebo spíš někdo – ve mně tuhle myšlenku probudilo. Nebyla následkem vývoje událostí. Neviditelní zmizeli. Ema zůstala. To byla jediná skutečná fakta. Nedělo se nic, co by na květnové události navazovalo, jen mé rozhodnutí. Tak proč náhle tohle bláznění?

Protože se musel objevit někdo další, kdo v případě Koutu hrál nějakou roli. Možná mě upozornil na směr, odkud mohou přijít nové potíže, možná se mě pokusil svést z cesty. V každém případě  mě dokázal vyvést z míry. A klidně to mohl být někdo, koho znám. A koho z takové nepřístojnosti, jako je práce pro tajnou službu ani v nejmenším nepodezírám? Záviš? Přijel do města teprve před několika dny. Učitelka? Ta tu naopak byla od začátku. Listonoš? Kdybych neměl zkušenosti s Neviditelnými, nevěděl bych, že tu mohla být i další osoba. Ale já už dlouhá léta znal lidi, kteří dokázali splynout s pozadím i uprostřed prázdného náměstí. V jednom okamžiku odpovídat na otázku a v druhém být tazatelem zapomenuti. Ať už to ale bylo jakkoliv a mé myšlenky ovlivnil kdokoliv, znamenalo to, že nepátráme jen po tom, co se stalo, ale musíme sledovat i to, co se děje.

Teď už se mi nechtělo nechávat Emu bez dohledu. Jenže na doprovod ze školy byla přece jen stará (i když je to dávno, naprosto přesně vím, jak bych se cítil v takové situaci na jejím místě já). Musel jsem tedy improvizovat. Vymyslet si nákupy, u nichž musí dítě asistovat. Nejsem v rychlých nápadech a rozhodnutí dobrý, ale někdy se člověk musí překonat. Odhalit v sobě odvážnější kreativní Já. Protože tam uvnitř někde být musí.

Postával jsem u školy a přemýšlel, jak ho probudit. Jako vždy mě nenapadalo nic, co by šlo alespoň v první chvíli provést. Čekal jsem tedy, kterou uvidím dřív, Emu nebo Barbaru. Druhý případ by mohl situaci vyřešit: Ahoj Emo, právě mi tvoje učitelka vynadala, že jsem ti málem pozdě podepsal povolení k výletu. A když už jsem tady, co kdybychom si zašli na zmrzlinu?

Vyšly společně. Děvče s lehce otráveným výrazem naslouchalo patrně pedagogickému kázání.

Vyrazil jsem odvážně do boje. Zkusím předstírat, že mě právě teď zavedla na cestu kolem moje práce.

Dříve než malá si mě všimla velké slečna. Okamžitě si stoupla tak, aby zastínila děvčeti výhled. Když se naše pohledy střetly, kývla stranou. Očividně měla něco na srdci a chtěla se mnou mluvit o samotě, bez Emy.

Naznačil jsem, že rozumím, a stáhl se.

Učitelka proslov zkrátila, rozloučila se, dítě ji s nefalšovanou radostí na pozdrav odpovědělo a vyrazilo k parku. Ani se neohlédlo, proč taky. Kdyby ano, vidělo by, jak se dva nejbližší dospělí z jejího okolí spiklenecky zdraví ve stínu školní budovy.

„Máme se?“

Polkl jsem odpověď, která mi okamžitě vytanula na mysli a jen se nejistě zazubil.

„V rámci možností.“

„A počasí,“ doplnila, „Konverzace náhodných známých nebo osob bez vzájemného hlubšího vztahu musí obsahovat hodnocení povětrnostních podmínek, to by jinak nešlo.“

„Jsme náhodní známí bez vzájemného hlubšího vztahu?“ zeptal jsem se.

„Na kafe jste mě ještě nepozval,“ usmála se Barbara.

„Přijala byste?“

„Kdyby pršelo… kdo ví?“

Za neutrálního tlachání jsme zašli za roh. Učitelka se ohlédla přes rameno. S rukama za zády, aby si neušpinila halenku, se opřela o zeď. Podívala se mi do očí.

„Jste jediný dostupný příbuzný?“ zeptala se po chvíli ticha a z obličeje jí rázem zmizel obvyklý milý úsměv.

Kývl jsem.

„U školy se občas objeví lidi, které dvakrát rádi nevidíme. Tenhle sice na takového nevypadal, ale kdo ví?“

Zbystřil jsem. Na Barbaru to byla nezvykle rozpačitá věta.

„Ať už vás vedlo cokoliv, měl jste nejspíš pravdu,“ přiznala. „Víte, tátové mají někdy tendenci své princezny zazdívat do věže, takže takové řeči se musí brát s odstupem.“

„Ona není moje…“ vyhrkl jsem. Mávla rukou, aby mé protesty přerušila.

„Jenže já si ho všimla. Vlastně si uvědomila, že už tam nějaký čas tu a tam postává. Odkdy? Těžko říct. Týden? Víc? Nezdálo se, že by sledoval jen ji. Že by vůbec koukal po malých holčičkách. Ale měla, tedy vlastně neměla jsem z něho dobrý pocit. Kdyby se motal kolem osmáků, pak bych nejspíš už volala protidrogové. Zdálo se mi –“

Hlasitě se nadechla a zahleděla do prázdna.

„– jako by se ji pokoušel oslovit. Nebo spíš upoutat její pozornost. Proto jsem se ptala na toho příbuzného. Její…“

Zarazila se a delší dobu si mě s hlavou nakloněnou na stranu prohlížela. Potom mávla rukou.

„Tedy: myslím, že mám na lidi docela odhad. Ale u něj nic. Nesedí mi do žádného modelu. A to mě trochu děsí.“

Ona v tu chvíli děsila mne. Vlastně jsem ji takhle vážnou ještě nezažil. Nebo poprvé spatřil bez masky, kterou navlékáme pro nezúčastněné. Ale ať už jsem učitelku viděl jak chtěl, důležité bylo její sdělení, ne způsob. Nebylo tu pouze černé auto, hlídkující u Kutné ulice. Ten, kdo vylidnil Kout, opravdu poslal své muže i na další místa.

„Budu ve střehu,“ slíbila mi Barbara.

Trochu nepřítomně jsem řekl Ano, a dodal Děkuji.

Byla jich přesila. Ani s podporou sličné učitelky tenhle zápas nevyhrajeme jen s jedním útočníkem a jedním obráncem. Ať už si Záviš myslí, co chce, musíme mobilizovat vše, co máme. Všechny, které máme.

Musel jsem do toho znovu zatáhnout Emu.

Když teď vzpomínám, pak patrně v téhle chvíli jsem poprvé ucítil, že do hry vstupuje Čas. Já ho měl dost, i Ema. Ale vnímal jsem cosi – někteří tomu říkají předtucha – zvláštního. Jako by se času nedostávalo ostatním. Té první známce jsem nevěnoval pozornost. Události se stále ještě počítaly na dny, ne na hodiny. Stále jsem byl ještě více pozorovatel, než aktér. Nechtěl jsem, koneckonců ani nemohl, posunovat děj před sebou, má pozice v celém příběhu mi předurčila roli i možnosti. Dohlížel jsem na poslední obyvatelku Koutu a jedině přes ni mohl po Neviditelných pátrat. Uvědomoval si to Záviš? Nejspíš ano. Býval vždycky praktický. On má přátele na ministerstvu, já dítě. Musím ho chránit, to ale neznamená, že – jak to Barbara říkala? – zazdím princeznu do vysoké věže. Tohle nefunguje, a už vůbec ne v dvacátém prvním století. Princezny dnes samy sedlají své jednorožce a vyráží do boje. Jenže já závažné hovory vést neumím. Rozhodně ne s dětmi, a nejen proto, že jsem k tomu neměl příležitost. A teď nešlo o výslech, musel jsem ji varovat a připravit na situaci, do které by se mohla dostat. Škoda, že nemá schopnosti Neviditelných. Ve školním prostředí by pak proti ní neměl žádný stalker šanci.

Určitou možnost jsem měl. Nová adresa ji vzdálila od kamarádek a spolužáků. Ne snad, že by se děti z Koutu nějak zvlášť družily s jinými, ale stejně to byla další obtíž, s níž se Ema musela vypořádat. I já, protože cesta přes půl města znamenala také mnohem větší nebezpečí. Měl jsem důvod, kterému rozuměla. Pustil jsem se tedy rovnou do akce.

„Musíme si promluvit,“ načal jsem rozvážně, když se po večeři chystala zmizet ve svém pokoji.

„O čem?“ zeptala se nevýrazně, jako by ji nadcházející rozmluva už předem uspala. Ale já už tenhle signál znal. Byla připravena, všechny smysly v pozoru.

„Ještě o tom autě.“

„Když ho uvidím, povím ti to.“

„Neuvidíš, protože se máš Koutu vyhýbat,“ řekl jsem pevně, „Jde o něco navíc. Kdyby tě někdo oslovil, nebo dokonce nabídl, že tě třeba sveze domů…“

„Nejsem pitomá,“ ohradila se, „S nikým cizím se do řeči nedávám.“

„Já vím.“

Jak, proboha, vysvětlit desetileté holce, že ji nepodceňuji, že se chci jen ujistit, že je si opravdu vědoma skutečného nebezpečí? A že se v každé situaci bude umět správně zachovat?

„Kdyby tě přesto někdo oslovil a ptal se třeba i jen na cestu, raději mi o tom řekni.“

Znělo to až příliš paranoidně. Ale děvčeti, vychovávanému Neviditelnými, to tak nepřišlo.

jen se provokativně zeptala: „A co s tím uděláš?“.

„Všechno, co budu moct, věř mi.“

„Co přesně?“

Napočítal jsem do deseti.

„To bude záležet na tom, kolik toho budu vědět.“ Nenechal jsem Emě prostor k odvetě, k níž se chystala, a hned pokračoval: „Pokud víš, že v jedné ulici utíká někdy ze zahrady pes a běhá po ulici, chodíš jinou, když máš strach, že tě kousne. Takhle to myslím.“

„Budu se vyhýbat ulicím se psy,“ kývla.

„A povíš mi, když nějakého uvidíš.“

Kývla.

„Žádného sis nevšimla? Myslím předtím.“

Chvíli na mě podmračeně koukala.

„Myslíš nějakého psa, jako to auto?“

Přitakal jsem.

„Ne.“

Znělo to příliš kategoricky, abych jí věřil. Především ona nevěří mně; stále jsem někdo zvenčí, pouhý návštěvník, který jí nabídl pomoc. Přijala ji, protože nikdo jiný nebyl po ruce. Role, které jsme převzali, jsou postaveny jen na obvyklém zvyku – a oba to víme. Nejsem pro ni přirozená autorita.

Musel jsem se také svěřit Závišovi, muž před školou do našeho problému zapadal. Zavolal jsem mu prakticky okamžitě – a on také prakticky okamžitě přijel. Dítě bylo pod dohledem vedoucí kuchařského kroužku, vrátit se mělo až za dvě hodiny. Mohli jsme tedy nerušeně spřádat plány.

„Někdo sleduje Emu,“ vysvětlil jsem problém dne.

„Tys ho viděl?“

„Já ne. Všimla si ho učitelka.“

Záviš tiše zaklel.

„Dalo se s tím počítat,“ prohlásil po chvíli nasupeného zírání do prázdna. „Přijde mi sice divné, že se nechal nachytat, ale budiž. O to víc bychom se měli snažit. Říkals: učitelka?“

Vysvětlil jsem mu, jak jsem ji požádal o pomoc. Bylo poznat, že se mu Barbařina existence nezamlouvá. Roztál, teprve když jsem mu ji popisoval.

„Modré oči, blond vlasy,“ zasmál se. „Teď už je mi to jasné. Chytil ses taky.“

„Já?“

„Dobře, ty nikdy,“ zvedl ruce na znamení vzdání. „Možná ale bude ta tvoje slečna užitečná,“ dodal po chvíli dalšího soustředěného přemýšlení.

„K čemu?“

Popravdě, netušil jsem o co přesně. A tak jsem to také řekl.

„Stojíme proti mocnému nepříteli,“ odpověděl Záviš, „Aspoň se tak zdá.“

„Věř mi, že dělám všechno pro to, abych ji ochránil.“

„Věřím. Ale – bez urážky – to nestačí.“

Věděl jsem. Nemůžu spoléhat na to, že se nebezpečí vyčerpá a pomine samo.

„Čeká nás důležitý – a zásadní úkol,“ pokračoval Záviš.

„A to?“

„Musíme je najít.“

Nemyslel naše protivníky.

„Pořád věříš, že odešli sami?“

Zarazil se, jako bych ho přistihl s prstem v nose. Nejspíš tomu chce věřit. Víc než únosu.

„I kdyby ne, někde být musí. A tohle, když budeme s jistotou vědět, nám spoustu věcí vyřeší.“

Nebylo mi jasné, co přesně. Ale neptal jsem se, Závišovi zahořely tváře urputným nadšením. Uměl být takový. Nadšený, zaujatý. Vytrvalý.

„Co tvoje kontakty?“ informoval jsem se raději.

Pokrčil rameny: „To zabere nějaký čas. Ale máš pravdu, zkusím věci nějak popohnat. Protože právě čas je tím, co nám chybí.“

Stejný pocit, jaký jsem měl já. Snad se na mě vjem časové tísně přenesl z něho. Snad jsem si uvědomil, že zmizením obyvatel Koutu nic neskončilo, že události pokračují. A připomněl si, kdo je teď v jejich středu.

„Něco ale musíme udělat tady a teď. Ema je v ohrožení,“ vyhrkl jsem.

Sevřel rty, až zbělely a nakreslily přes obličej tenkou čáru.

„Nemáš tak docela pravdu. Není Odlišná.“

Zavrtěl jsem hlavou. Byl to nesouhlas s oběma tvrzeními. Záviš si gesto vyložil po svém.

„Ale protože ti to, jak vidím, nerozmluvím, tak trochu upravím své plány. Dej mi den. Dva maximálně. Něco vymyslím. A zatím… Když si bude dávat pozor na cizí lidi, pokud bude důvěřovat jen nám dvěma, pak to ničemu neuškodí. Zná mě, že?“ ujistil se.

„Určitě. Obličeje si pamatuje,“ řekl jsem.

„Pak je to v pořádku.“

„Navíc jsem ji varoval. A věř mi, že po událostech v Kutné bere takové varování opravdu vážně.“

„Neměl bys to dítě do všeho zasvěcovat. Zbytečně ji děsíš,“ řekl.

Pokrčil jsem rameny. Vím, že je to nejen fráze, ale hlavně často osudná chyba tvrdit a myslet si o někom, že se jen tak z míry vyvést nedá, ale u Emy jsem si byl hodně jistý tím, že i přes všechno, co v poslední době prožila, je v ní mnohem méně strachu, než by kdokoliv předpokládal. Koneckonců, byla dcerou své matky. Nic z toho ovšem neznamenalo, že ji mohu nechat a nechám bránit se samu. Naopak. Právě proto jsem cítil zodpovědnost mnohem větší, než jsem si přiznával.

Věděl jsem, že se na Záviše mohu spolehnout, jeho urputnost mu bránila nechat věci na půl cesty. Ale nicnedělání vyčerpává. V hlavě se mi začaly rýsovat obrysy vlastního plánu, možná chytřejšího, než je  ten jeho. Alespoň tak jsem to cítil, abych se o tom přesvědčil doopravdy, jsem ale potřeboval víc, než jen nejasné hlavní body. Mohl jsem začít plánovat, kreslit myšlenkové mapy (a skončit s papírem, plným hranatých prasátek, jednotahových domečků a pokusů o karikatury sousedů). Nebo začít s aktivní obranou. Nehledáme jen kamsi odsunuté přátele. Střetáváme se s protivníkem na vlastním území.

Potom jsem zvedl ze země nápad, který nám už nějaký čas tiše ležel pod nohama. U školy číhá někdo na Emu. Tak já zase budu číhat na něho. Zjistím pod jakým jménem vystupuje, jak vypadají jeho kolegové. Pohrozím jim novinami. Když jsem dokázal pátrat po neexistujícím stínu, tohle bude snadné.

Nemůžu se ale plížit kolem školy. Nemůžu probírat každého mě podezřelého, za prvé to ani není možné, a za druhé: nejspíš bych se tak podezřelým stal já sám.

Ale vždyť mám Barbařino telefonní číslo. Opsal jsem si ho z Eminy žákovské knížky, vzpomněl jsem si. Pro případ, že bych ji musel omluvit. Teď se hodí k něčemu jinému.

Nerozpakoval jsem se okamžitě zavolat. Venku se už začínalo šeřit, ale mladé učitelky určitě nelezou pod peřinu hned po zprávách a hrnku kakaa.

Telefon dlouho nezvonil, když se na druhé straně ozvalo jasné:

„Ano?“

Pedagogická pracovnice by měla mít lepší návyky společenské komunikace.

„To jste vy, Barbaro? Tedy slečno Vávrová?“ opravil jsem se rychle a vyhrkl svou identifikaci.

Sluchátko se způsobně zasmálo.

„Ve jméně i v příjmení,“ potvrdilo.

„Chtěl jsem se jen zeptat: poznám ho?“

Zeptala se koho, potom si sama odpověděla. A pokračovala v odpovídání mě.

„Spíš vyšší, ale nijak zvlášť výrazně. Tmavé tričko s límečkem. Vlasy hodně nakrátko. Mladší. Možná by vás přepral.“

Na chvíli se odmlčela.

„Nechystáte se do nějaké akce, že?“ zeptala se podezíravě.

„Do ničeho dramatického,“ prohlásil jsem bodře.

„Jen aby. Kdo by pak Emě podepisoval omluvenky?“

Plácl jsem něco rádoby vtipného. Napomenula mě přísným hlasem paní učitelky. Došla mi slova do vět, které jsem chtěl říct, proto jsem se raději rozloučil.

Mladší, tričko s límečkem? Takové najdu hned dva v našem domě. Zklamaně jsem zavrčel. Kdyby si všimla, že kulhal na pravou nohu, že má na předloktí vytetovaného sviště, nebo šest prstů. Takhle mi moc nepomohla.

Škoda.

Sotva jsem položil telefon na stůl, rozezněl se světoznámým pochodem, v jehož rytmu si poprvé vykročila temná postava v dubnu 1980. Možná si Barbara přece jen vzpomněla na nějaký důležitý detail. Rychle jsem hovor přijal.

Nevzpomněla. Volal Záviš.

„Ema je v pořádku. A já vím, jak pořádek ještě víc pojistit,“ řekl jsem s hrdostí.

„Dobře. Já také,“ přiznal. Na můj plán se nevyptával. Měl svůj.

„Možná bychom ji přece jen mohli, aspoň na víkend, odvézt z města. Vzal bych ji ráno nenápadně do auta, ty bys mohl dopoledne předstírat, že je doma, a potom bychom se někde sešli. Dvě nebo tři mouchy jednou ranou. Zjistili bychom, jestli nás opravdu sledují, kdyby se nás nepustili. Zamotali bychom jim hlavy, kdyby se nám únik povedl. A vy dva byste si odpočinuli. Co ty na to?“

Mlčel jsem. Mrzelo mě, že jsem na to nepřišel sám. Možná právě proto se mi také na Závišově plánu něco nezdálo.

„Ještě si to promyslím,“ řekl jsem pak. K promýšlení jsem ale měl mnohem důležitější věci. Své vlastní, osobní a samostatné pátrání.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist