Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola čtvrtá. Muž v mlze

 

předchozí kapitola

Svítání se zahalilo do šedobílého oparu a mlhy. Obvykle nejsem na počasí citlivý, ale prakticky dubnové střídání atmosférických podmínek mě tenhle rok rozčilovalo. Odkudsi se, navzdory rosničkám komerčních stanic, valila teplá fronta a tlačila před sebou vzduch teplejší než několika studenými nocemi vychladlá zem. Počasí připomínalo spíš podzim než nadcházející léto. Atmosféře našeho příběhu rozhodně nepomáhalo.

Na druhou stranu, řekl jsem si pevně, když jsem hleděl z okna do zahrad a na svah, kde se i po obědě ukrývaly vzdálenější stromy v šedém závoji, dnes to budu já, kdo bude sledovat. A v takovém případě se jakékoliv krytí hodí.

Dopoledne jsem přetrpěl v nedočkavém napětí. Počasí se neumoudřilo, drželo se konspiračního duchu i přes oběd. Dobře.

Pak konečně odbila druhá. Sebral jsem se stolu telefon a z věšáku bundu, v pozdravu polkl polovinu slabik a vypadl na ulici. Za sebou nejspíš nechal právě se rodící firemní drb o čerstvě zamilovaném bláznovi, ale na tom teď nezáleželo.

Vyrazil jsem na svůj lov, přesvědčený, že na první pokus tajemný Emin stín nelapím. Ale štěstí mi toho dne přálo. Spoléhal jsem se na drobnou výhodu přesnějších informací, věděl jsem něco, co nikdo zvenčí vědět nemohl. Jednoduchou úvahou jsem si z několika možností vybral správný cíl.

Nebyl to chlapík, sedící na lavičce u školního parkoviště. Ani žena s velkou igelitovou taškou, která pomalu přecházela po chodníku naproti a nejspíš čekala na nějakou přítelkyni, aby nad kávou se zákuskem  probraly v cukrárně poslední trendy v dietách. Můj muž stál ve stínu kaštanu, u něhož se otevírala cesta do parku. Snažil se hledět na druhou stranu, ale každý, kdo se objevil na chodníku před školou, ho zaujal.

Tentokrát určitě sleduji toho správného muže. Jistě, třeba je to jen další otec, pověřený dopravit pro jednou potomka domů místo matky, a který tu, zasažen nervozitou nezvyklého úkolu a dávno zapomenutým prostředím, čeká. Jenže takový by po pěti minutách od hlasitého drnčení školního zvonku vyrazil ke budově nebo vytáhl telefon, nepřešlapoval by na místě a nesledoval rychle vyprázdněné prostranství. Tenhle stál a i když snažil se tvářit nenápadně, pozornost, věnovanou škole, zakrýt nedokázal. A právě nesmyslné čekání ho prozradilo.

On totiž nevěděl, že dnes zůstala Ema ve škole déle. Mě samotnému oznámila drobnou úpravu plánů večer. Pozdě, jak je jejím zvykem. Přešlapoval na místě, ruce v kapsách. Chvíli zíral na své boty, chvíli přes ulici. Občas popošel. Já se ukryl za kolostavem, doufal, že sám neupadnu v podezření jako zloděj kol, a čekal, kdy ten muž pochopí, že tu stojí zbytečně. Měl výdrž. Na okamžik mě napadlo, že přetrpí onu hodinu a půl, kterou mi svým kroužkem dala dnes Ema k dobru. Napadlo mne ho trochu vyprovokovat, ale nevěděl jsem jak. Naštěstí jsem nemusel přemýšlet dlouho.

Vzdal to. Konečně také vylovil z kapsy telefon a někomu zavolal. Ani dítěti ani manželce, na to byl hovor příliš krátký. Kopl do kamínku, strčil ruce do kapes a vykročil podél parku pryč od školy.

Opatrně jsem za ním vyrazil. Je dost možné, že má v kapse i moji fotografii. Nezdálo se, že by se podobal muži, na něhož jsem (patrně) narazil před týdnem, to ale nebylo důležité. Určitě jich bude víc. Jeden v černém autě, druhý před domem, třetí u školy… Snad se mi podaří pro začátek aspoň tohohle vyfotit. Stopovat až ke konspiračnímu doupěti. Vrátí se na základnu, nebo přejde na další stanoviště? Půjde k mému bytu? Zamíří ke Koutu?

Po chvíli už bylo jasné, že ani jedna z mých představ nebyla správná. Se mnou opatrně v patách kráčel opačným směrem. Kolem asijského obchodu s oblečením a velkého květinářství k prodejně autodílů. Křižovatku prošel bez váhání, zahnul doleva a definitivně mě tak ujistil, že jdeme třetím směrem. Daleko od Kutné ulice.

Zamířil pod železniční nadjezd. Trať tu překračuje koryto potoka, chvíli jde podél řeky, než se velkou pravou zatáčkou vrátí do roviny za městem. Pod mostem vede zkratka k zahrádkářské kolonii, místě, na němž v tuto dobu střežívají silným hlasem a zásobou nadávek ozbrojení pěstitelé jahody. Pilíř ho přede mnou na několik kroků skryl, to ale nevadilo. Mezi ploty, často porostlými psím vínem, se sice dá bezpečně ztratit, průchod bludištěm by ale ohlásil štěkot aspoň jednoho hafana – a těch je v zahrádkách několik. Nic se neozývalo, musel tedy pokračovat k vodě. U níž nebude problém ho spatřit.

Řeka se tu plíží k městu opatrným obloukem. Sama neví, kdy vstoupí mezi jeho budovy; chatičky mezi stromy po jejích březích se poznenáhlu mění ve velké zahrady s předměstskými vilami uprostřed, zahrady se zmenšují, i domy v nich – až se objeví první souvislý blok zadních stěn. Sedávají tu sochám vodníků podobní rybáři, občas projede někdo na kole, ale žádný výletní ruch tady nikdy nebývá.

Nespletl jsem se. Sotva jsem prošel pod mostem, uviděl jsem svůj cíl na rozbitém neopravovaném asfaltu cesty k někdejšímu brodu.

Zastavil jsem se ve stínu rozrostlého bezu. Moderní doba sebou naštěstí přináší skvělé důvody ke krátkému postávání, které nevzbudí pozornost. Vždycky lze předstírat zaujetí displejem telefonu. Vytáhl jsem z kapsy iPhone a zaujatě pročítal staré zprávy, po očku ale dával pozor na svůj cíl. Znovu vyrazil, nijak zvlášť se nerozhlížel. Nechal jsem mu větší náskok. Tady mi stejně neuteče. Nemůže jít jinam, než podél řeky, leda by se mě pokusil obejít houštinou kopřiv a vyšplhat po téměř kolmém svahu zpátky nahoru k mostu. Kam má namířeno, to mi zatím jasné nebylo, kudy tam půjde, jsem nepochyboval.

Když jsem ho ztratil z dohledu, schoval jsem telefon do kapsy a vykročil. Od řeky se zvedala ještě silnější mlha. Umí být v těchto místech nečekaně hustá. Dnes přicházela podobná poctivé šlehačce z poctivé smetany. Sotva jsem vyšel zpod mostu a podél vody dorazil k malému molu, vedle něhož občas sedával starý pan Hopnágl a ke vzteku mladších rybářů tahal jednu rybu za druhou, vzdálenější stromy a domy se v ní začínaly ztrácet. Natáhl jsem krk, abych přece jen neztratil svůj cíl. Stojí přece tamhle… To je ale jen vrba, která tu vyrostla ze zasazené velikonoční pomlázky. Přidal jsem do kroku. Schoval se mi za břízou, je bílá a taky není pořádně vidět…

Kde je?

Zastavil jsem a poplašeně se rozhlížel. Nikde nikdo. Snad nevlezl do řeky?

Pro jistotu jsem se podíval i na druhou stranu.

Samozřejmě, že kráčel opačným směrem, daleko ode mě. Kráčel kolem řeky po proudu, zatímco mě můj opravdu dokonalý instinkt hnal proti toku. Mrzutě jsem zavrčel.

I když se otočím a vyrazím ostrou chůzí, než ho doženu, ztratí se. Ať už v mlze nebo v ulicích.

Lov se nezdařil.

Mlha ještě zhoustla.

Můžu za to sám, nechal jsem se ovlivnit situací. Táhlo mě to do známých míst. Směrem ke Kutné ulici. Z dvou možností jsem vybíral podvědomě – a špatně. Cítil jsem se zvláště rozrušený. Myšlenky se rozeběhly všemi směry, překřikovaly jedna druhou. V bílém nekonečnu kdesi v pozadí, na hranici slyšitelnosti zaševelily hlasy.

Klopýtl jsem.

Vytrhlo mě to z přemítání o hloupé chybě, které jsem měl vyhnout. Poplašeně jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Jako bych se ocitl mimo svět. Všude kolem nekonečná šeď. Neviděl jsem pořádně ani na zem. Boty, snad proto, že byly černé, jakoby kráčely bledým prostorem bez rozměrů. Byl to nepříjemný vjem – až jsem v hloubi duše zatoužil po kroku do prázdna a následné koupeli v ledové vodě. Opatrně jsem pokračoval v chůzi.

Pocit neuchopitelného rozčarování rostl. Měl jsem vztek, že neumím vypnout mlhu, abych se mohl rozhlédnout. Že mi něco tam vpředu, nebo vlevo, prostě někde, utíká. Zaslechl jsem, jakoby se někde nade mnou kutálel ze stráně kámen. Přikrčil jsem se, ale i když se zvuk dopadu ozval těsně vedle, nic mě nezasáhlo. Po chvíli ticha následoval další zvuk, tentokrát jako by kdosi cosi táhl smykem. Znovu blízko – a znovu to muselo být jen mámení. Na dosah ruky přede mnou zavrzaly panty nepoužívaných dveří.

Co se to děje?

Snažil jsem se rozhlédnout, v bílé tmě to bylo zbytečné. Chtěl jsem  se otočit a vrátit se po svahu nahoru k mostu. Místo obratu jsem se ale pohnul dopředu. Zavrávoral jsem a málem upadl, jako by mě někdo strčil do zad. Dvěma dlouhými potácivými kroky jsem udržel rovnováhu – a rázem také vykročil z mlhy. Najednou byla viditelnost mnohem lepší. Spatřil jsem vzdálené tmavé stíny domů, velkou košatou vrbu, koupající svěšené větve v bílé vodě. A pod nohama hladký asfalt chodníku na nábřeží.

Stál jsem na břehu. Ani ne krok napravo řeka, po levé ruce se zvedal kamenitý svah. Nahoře prkenný plot zahrad. Jedna z nich, uvědomil jsem si v tu chvíli, ani jsem nevěděl proč, patří k domu z dolním rohu Kutné ulice. Důležité to v tuhle chvíli nebylo. Podstatnější byla skutečnost, že ani v největším zadumání bych nedošel tak daleko. Dobře přes půl kilometru proti proudu.

Byla to vůbec mlha?

Ani vytržený z myšlenek jsem neměl příležitost se nad tím nápadem pozastavit. Nedaleko někdo přidušeně vykřikl. Nebylo to slušné slovo. Hlas se mi zdál povědomý, ale nevzpomněl jsem si, komu patří. S nataženým krkem jsem pátral po okolí, jestli jeho nositele nespatřím. Jestli vůbec někoho neuvidím. Ale břeh byl prázdný, kdo by tu v takovém počasí byl?

Někdo, kdo kleje, vrže vrátky a klopýtá po kamení.

Tmavý stín, který se snad právě teď přikrčil za vrbu.

Pocit, že k něčemu vážnému došlo, nebo dojít mělo, mě neopouštěl. Poplašeně jsem se rozhlížel na všechny strany.

„Stalo se něco?“

Ohlédl jsem se. Rychle se rozpouštějící mlhou kráčela štíhlá postava. V poslední dny dobře známá, ačkoliv ne tak, jak bych si jindy představoval.

Barbara. Co ta tu dělá?

„Kde se tu berete?“ zeptal jsem se neomaleně.

„Šla jsem za kamarádkou na její chatu,“ přiznala bez váhání, „Něco jsem ale zaslechla a něco viděla. A k tomu teď ještě vás.“

Neznělo to příliš jako kompliment.

„V téhle mlze?“

„No právě. Měla jsem pocit, že jsem tu zahlédla Emu. V téhle mlze. U řeky.“

„To je nesmysl,“ zabručel jsem. Hodila po mně pohledem.

„Je doma.“

Nadechla se, jak mi chtěla oponovat, s plnými plícemi si to ale rozmyslela.

„Byl to jen pocit,“ řekla místo toho, ale příliš omluvně to neznělo. Spíš naopak.

Že by mě sledovala? Pokud opravdu hraje nějakou jinou roli, než tu, kterou jsem ji přisoudil já, pak by to některé věci vysvětlovalo.

Například nenápadného muže před školou. Mohla s ním být ve spojení? To by mě na něho neupozornila. Mohla si ho vymyslet, aby od sebe odvedla pozornost – a já se ve své podezíravosti zaměřil na neškodného kolemjdoucího.

Nebyla to ona, koho jsem před chvílí slyšel zaklít? Byl bych přísahal, že šlo o mužský hlas, jenže v téhle situaci nebylo nic jisté.

Barbara na mne chvilku koukala. Když se nedočkala dalších slov, pokrčila rameny a pokračovala proti proudu. Zíral jsem na její záda a do hlavy mi – jako vždycky – pět minut po dvanácté naskákala ty správné věty.

Teď jsem pro změnu vztekle zaklel já.

Ema byla samozřejmě doma.

Když jsem se vrátil od vody (šel jsem tak rychle, jak jen to šlo, dal jsem přece jen učitelce šanci), seděla se zkříženýma nohama na posteli ve svém pokoji a četla si.

„Kdes byl?“ zeptala se, když jsem strčil dovnitř hlavu ještě mokrou mlhou.

„U řeky,“ přiznal jsem.

„Aha. Ne v ní?“

Zvedla se a proklouzla kolem mě.

„Tomuhle se v naší civilizované zemi říká ručník,“ vrátila se za chvíli. „Utírají se do toho ruce, někdy špinavé tenisky a taky mokré vlasy.“

Zabalil hlavu do provizorního turbanu. V odlesku okna jsem vypadal jako indický fakír. Ema na mou provizorní orientální pokrývku hlavy zírala v potměšilém úžasu.

„Chtěla jsem udělat těstovinový salát,“ prohlásila, když se jí podívaná omrzela.

„No a?“

„Nemáme těstoviny.“

„Skočím do večerky k panu Nguyenovi.“

„Nechoď,“ zarazila mě. „Je tu předvčerejší chleba. Uděláme si topinky.“

Souhlasil jsem. Ema odběhla do kuchyně. Já s ručníkem na hlavě odkráčel do koupelny. Odpustil jsem vodu a pak chvíli nepřítomně zíral, jak proud pomalu z baterie plní umyvadlo.

Musím vyčistit odpad.

Tam u řeky se stalo něco podivného.

Nikdy sama od sebe večeři neudělala. (Nechtěl jsem to po ní.) Proč najednou tolik zájmu?

Má prostě o mě strach. Ne, nechci si nijak fandit. Ale všichni kolem ní mizí. Takže se drží toho, co má. Není toho moc. To na druhé straně se to potencionálním nebezpečím jen hemží.

Máme tu jednoho podezřelého muže před školou, jednu neméně podezřelou učitelku. Co dál?

Jedno černé auto, první důkaz cizí přítomnosti.

Zvláštní, že si ho Ema vybavila. Pokud se nepletu, muselo se kolem Koutu dít divných věcí víc. Včetně podezřelého chování jeho obyvatel. To auto bylo důležité. Možná ne samo o sobě, rozhodně ale představovalo viditelný symbol. Něco, co dávalo smysl i dětské mysli.

Povzdechl jsem si. Nadešel čas dalšího výslechu.

Když jsem se konečně dostal z koupelny, do bytu by se neodvážil ani nejstatečnější upír.

Chroupala topinku a utápěla sousta v puse v čaji.

„Nezbudou,“ ukázala na talíř.

Můžu v téhle chvíli, kdy vypadá naprosto spokojeně, na ni udeřit a připomínat jí tíživé události?

Musím. Aby mohla být spokojená i v budoucnosti.

„Poslyš,“ řekl jsem jakoby mimoděk, zatímco jsem opatrně konečky prstů nadzvedával chléb, abych prozkoumal, jak moc je opečený. „Přemýšlel jsem o tom černém autě.“

„Jo?“

„Já přece vím, že se v Koutu něco dělo už předtím.“

„Jak to?“

Jedna z výhod komunikace s dětmi. Jsou ochotny rychle uvěřit nepodložené informaci, pokud je jim naservírována jako pevně daný fakt. (Mnoho dospělých vlastně také.)

„Nebylo tam jen auto. Dělo se i něco jiného.“

„Ne, to ne,“ vyhrkla. Trhla hlavou, jak ji v tu chvíli zaujalo cosi na podlaze. „Jen to auto.“

Opřel jsem lokty o stůl a položil bradu do dlaní. Chvíli jsem děvče pozoroval. Nezkoušel jsem se ji přezírat, na Emu tohle neplatilo. Použil jsem její vlastní trik, předstíral jsem, že diskuze už skončila, a že uvažuji o něčem, co se jí netýká. Sáhl jsem pro topinku, pomalu jí potřel česnekem. Pečlivě si pak očistil prsty, abych je zbavil zápachu. Přičichl jsem k nim a přehnaně se ušklíbl.

Sledovala mé počínání s úsměvem.

„A co ti lidé?“ vystřelil jsem náhle od boku.

Věta, jíž jsem se mohl ptát na kohokoliv, měla nečekaný účinek. Ema se zakuckala, zčervenala a rázem na to zbledla.

„Neměla jsem ti to říkat!“

Spokojený kukuč se ztratil. Vypadala vyděšeně. Několikrát se ohlédla přes rameno, jakoby kontrolovala, jestli ji někdo neslyšel.

Natáhl jsem ruku a pohladil ji po hlavě. Neucukla. Jen se schoulila.

„O těch lidech?“

„O všem. O autě. O tom, jak se něčeho báli. Všichni dospělí. Vlastně úplně všichni. Ne najednou. Nejdřív teta, aspoň u ní jsem si toho všimla. Potom i ostatní. Nikdo mi ale nic neřekl,“ zakňourala zrazeně.

„Nikomu jinému to nepovím,“ slíbil jsem.

„Vůbec nikomu?“

Nerad lžu. Nerad porušuji sliby. Teď jsem se musel rychle rozhodnout. S trochou diplomacie… Čert vem diplomacii. Tohle je minulost, a opravdu o ní nemusím nikomu říkat. Ani Závišovi.

Vztyčil jsem dva prsty ve znamení přísahy.

„Nikomu. Ani kdyby o tom už věděl.“

Pohlédla na mne a ten kukuč prozrazoval, že mě pochopila. Znovu sklopila hlavu. Mlčel jsem, ticho bylo mnohem účinější než slova. Ema se v něm před mýma očima zmenšovala, sesychala jako trápený vodník.

„Povídalas: báli?“ zeptal jsem se, když jsem tu podívanou už nemohl vydržet.

Vzhlédla ke mně zpod ofiny.

„Jo. Bylo to všechno moc divný. Teta i ostatní najednou začali zamykat.“

Kývl jsem. V jakékoliv svorné komunitě – a nemusí být vůbec kouzelná – se domovní dveře nezamykají.

„Když jsem se pak ptala, co se děje, nic mi nevysvětlila. Jen povídala, že to přejde, že je divná doba, ale abych o tom nikomu nepovídala. Ani ve škole, ani těm, co k nám někdy chodí.“

Najednou si uvědomila, že teď to, co slíbila, prozrazuje. Povzbudivě jsem se na ni usmál.

„Já to ale poznala,“ nechala si dodat odvahy, „Když si teta povídala s panem Červeným, tak řekla, že ji ti lidé málem přinutili podruhé se nadechnout.“

„Takže ona chtěla zmizet?“ podivil jsem se.

„Takže nechtěla!“ opravila mě Ema okamžitě a téměř hystericky. Další člověk, který se překvapeně pozastavil nad tím, co si myslím o Druhém nádechu. Třetího už jsem nepotřeboval. Evidentně jsem měl celou dobu špatné představy.

„To by se přece už nemohla vrátit.“

Děvče zbledlo, jak ho ta představa znovu vyděsila.

„Co ještě povídala?“ vyzvídal jsem. Zavrtěla smutně hlavou.

„Mně nic.“

Zhluboka jsem se nadechl, abych udusil vztek.

Nic jí neřekli. Nevarovali. Jenže děti nemůžete podceňovat. Nejsou to panáčci na klíček. V Koutu nebyl nikdo v Emině věku, jen několik o pět šest let starších teenagerů a jedno roční batole, nikdo se neměl s ní o rodičovské tajemství – a nedospělí Neviditelní ho rozhodně znali – podělit, to ale neznamenalo, že si děvče spoustu věcí nedomyslí. Co hůř, že nevyvodí své vlastní závěry.

Oni se na ní prostě vykašlali. Nepatřila do jejich rodu, tak ji nechali být.

To by ale paní M. neprovedla. Má – měla – Emu skutečně ráda. Tereza prý dítě do ulice přivedla jen několik dní předtím, než se ztratila. Protože obě dobře znali, ujali se ho bez zbytečného vyptávání a bez okolků.

Ta důvěra nás potěšila, řekla mi jednou stará dáma.

Proč Tereza odešla, zeptal jsem se tehdy. Kam?

Měla své důvody – a my je chápeme. Rozhodla se. Doufala jsem, že se vrátí, i ona v to věřila, povzdechla si, ale osud chtěl jinak.

Slíbili, že se o dítě postarají. A teď zmizeli sami. Na rozdíl od mé někdejší přítelkyně se neobtěžovali svěřit Emu někomu dalšímu. Prostě ji tu nechali. Kdybych nešel kolem… Mohli poslat aspoň zprávu. Povědět Emě, aby se obrátila – třeba i na mne. Dopis na stole. Nic takového neudělali. Nevrátili se pro ni.

Považoval jsem za zvláštní náhodu, že Ema tu zůstala. Tohle ji prakticky potvrzovalo. Pokud by odešli sami, zmizela by i ona.

Leda by s by nimi nemohla.

Zamrazilo mě na zátylku.

Leda by s nimi nemohla, zopakoval jsem.

Ve chvíli, kdy jsem už byl opravdu na sto procent jistý, že lidé z Koutu byli kamsi odvlečeni, se mi v hlavě narodila věta, která mě od definitivního přesvědčení odrazovala.

Proč?

Víc mi Ema neřekla, víc nevěděla nebo v sobě nenašla sílu. Ačkoliv jsem cítil, že mi stále něco tají, událostí v Kutné ulici před zmizením se to rozhodně netýkalo. Když odešla do koupelny, sedl jsem si ke stolu a začal malovat písmenka na dvoustránku otevřeného velkého sešitu.

Proč mě napadlo, že by Neviditelní odešli sami? Protože to se Závišem neustále probíráme. Protože se mi přes všechny indicie nechce věřit v deportaci. Vím už, že si jejich protivníci sondovali terén. Že se přitom prozradili. Nakonec ale přece jen svou akci provedli. Dokonale, s jediným drobným kazem.

Který si právě čistí zuby a hlasitě vyplachuje pusu ústní vodou, aby se zbavil česnekového dechu.

Teď ještě pátrají po posledním svědkovi, o němž se dozvěděli, o malé holce, která v den akce v ulici náhodou nebyla. Nejspíš si myslí, že Ema je také jedna z Neviditelných. Potřebují je všechny. Zjistili, že jim z pasti někdo vyklouzl a teď na něj čekají.

„A pátrají po něm, na to nesmíme zapomenout,“ řekl jsem nahlas, protože jsem tuhle alarmující myšlenku chtěl udržet na prvním místě seznamu. Nemám svůj hlas nijak zvlášť rád, ale tentokrát jsem si okamžitě poděkoval.

Říct si myšlenku nahlas někdy ohromně pomůže. Může se ukázat jako naprosto hloupá. A může tak spustit proud nových úvah.

Kdyby tajná služba věděla, že jí jedna osoba unikla, věděla by i která. Agenti by po ní by po ní nijak zvlášť pátrat, ani dlouhé dny čekat, jestli se objeví. Pokud se ale v blízkosti ulice stále zdržoval sledovací vůz, mohlo už to znamenat jen jedno. Neviditelní se skutečně ztratili i tajné službě. Operace se nevydařila, cíl uprchl.

Ano, jsem hloupý. Omlouval mě jen strach. Ema přece chodí do stejné školy, do stejné třídy, jako před vylidněním Koutu. Pak o ní nevědí – nebo je nezajímá, protože není Neviditelná. Co je lepší?

Zrádná paměť odhodila další trumf.

Co ale ten muž před školou? Ještě jinak to může být. Nepotřebují ji. Naopak.

Stačí, když ji budou sledovat. Čekat, až se s ní někdo z ulice spojí. Prozradí se? Není v její blízkosti celou dobu? Takové pozorování může trvat dlouho, ale není nebezpečné, kdyby chtěli Neviditelní Emu oslovit, už by to udělali, což my víme, ale agenti ne, a proto jsou stále na stráži. Ne, v tomhle případě se o přátele z Koutu nebojím. Větší strach mám o děvče samé. Někdo tu jevil zájem o bytosti zvláštních schopností – a Ema k takovým také náleží.

Protože taková byla její matka.

Byl jsem svědkem toho, jak před Terezu spadla nalomená větev dubu, pod nímž jsme se hádali; mávla rukou a vteřinu na to už jsem ji tiskl ke kmeni, protože jsem padající haluz nejen slyšel, ale pohyb naštěstí také zahlédl. Namísto pádu na Terezinu hlavu tak sjela jen po mých zádech. Roztržené tričko a krvácející šrám ovšem proměnily vášnivý spor v láskyplné ošetřování.

Náhoda? Možná.

Ocitli jsme se na louce ve společnosti krásné bílé kravičky. Z louky se vyklubala pastvina, jejíž ohradník strhl chvíli předtím, než jsme přišli, neopatrný traktorista. Kravička nebyla ona, ale on. Žárlivě panovačný býk. Zafuněl, hrábl levou přední. Tereza k němu neohroženě vykročila, zastavila ani ne dva metry od zvířete, řekla tiše: Běž pryč – a půl tuny hovězího si nárok na území okamžitě rozmyslelo, otočilo se a s hýkavým zabučením uhánělo na druhou stranu louky.

Štěstí? Pochybuji.

Nikdy jsme o tom nehovořili. Možná si myslela, že jsem si ničeho nevšiml, mívala občas tendence mě opravdu podceňovat. Možná to vzala jako součást tiché dohody, jíž jsme spolu uzavřeli. Nemluvili jsme o mnoha věcech.

Pokud Tereziny schopnosti vyplývaly z ní samé, pak je Ema zdědila. Ještě se neprojevily (nebo jsem si toho nevšiml), ale jednou k tomu může dojít – a potom se středem zájmu může stát děvče samo. A to, už pro její matku, nedovolím.

Školní výlet.

Něco mi říkalo, že být pryč z města je v tuto chvíli pro Emu bezpečnější, než zůstávat. Ta představa ale musela odolávat náporu děsivých myšlenek o tajných agentech, číhajících za každým rohem. Pro ni jsem odmítl Závišův návrh na Emino víkendové uklizení. Navíc tu byla stále podezřelejší učitelka. Na druhou stranu – nebude tam sama. S autobusem plným dětí pojedou nejméně dvě. Mnoho párů pohotových očí, které by si rychle náhlého nedostatku Em všimli. Takže je vlastně v mnohem větším bezpečí, než tady. Jenže co když ji unesou? Právě v milionovém městě, kde je jednoduché obvinit nejprve dítě z toho, že se ztratilo samo. V tropickém skleníku, který se jistě bude školními výpravami jen hemžit. Než se ukáže pravda, uběhne mnoho času a stopy budou dokonale zahlazeny.

Proč mě vůbec napadlo, že by ji měli unést?

Myšlenky mi poskakovaly jako opička na gumičce a škrtily jedna druhou dlouhými seznamy Pro a Proti. Nakonec jsem zbaběle nechal  vybrat Emu. Řekla samozřejmě Ano, já si na chvíli oddechl, jenže když zmizela ve svém pokoji, začaly se obě strany znovu pošťuchovat.

A to jsem naštěstí neměl ani tušení, co přinesou příští dny.

Odjíždějícímu autobusu jsem nemával, jen jsem se ujistil, že Ema sedí uvnitř a trochu nepřítomně kouká z okna. Potom jsem se otočil a vyrazil opačným směrem. Děti k dálnici na sever, já k uličkám na jihozápad. Měl jsem to, co už mnoho dní ne – svůj čas. Až do večera jsem nemusel dávat na nikoho pozor, nemusel se dělit. Všechen bych ho určitě promarnil, kdybychom žili v normálním světě. Prošel bych se kolem řeky, rozvalil  se doma rozvalil v křesle s knihou nebo videohrou. Dělal bych prakticky totéž, co jsem po příchodu Emy jen nepatrně omezil, ovšem s pocitem, že mě několik hodin nikdo nemůže vyrušit, a že si mohu dovolit všechen ten čas bezstarostně utratit. Jenže my už v normálním světě nežili. Takže namísto pohodlného lenošení jsem se vydal do terénu řešit naší záhadu.

Plán jsem měl. Vlastně jen seznam úkolů a soupis otázek, ale to bohatě stačilo. Seřadí se sami, když některým z těch bodů bez nějakého vymýšlení začnu. A do kterého se pustím, když mám čas a volnost, to mi bylo jasné už od okamžiku, kdy jsem si ho vybavil.

Čekal mě návrat do minulosti.

Na něco jsme totiž zapomněli. Na den, kdy se přihodilo to nejdůležitější, na okamžik, kdy se Kout vylidnil. Pokud mám pravdu, pokud je skutečně odvezli, pak se to nemohlo obejít beze stop. Existovala možnost, jak tuhle variantu potvrdit.

Pokud se opravdu ten den nebo noc, kdy zmizeli, v ulici něco dělo, pokud přišli cizí lidé, musel přece někdo zaregistrovat. Když už ne přímo v Kutné, tak v jejím sousedství. Někdo přece musel něco vidět.

Jak rozšířit okruh svých informátorů?

Prostě. Kutná ulice nestojí sama v polích. Černé auto rozhodně nemuselo být jediné podezřelé v okolí, nesneslo se z nebe a stává tam pravidelně. Někdo ze sousedství, z naprosto normálních nekouzelných ulic, mohl, ba přímo musel něco vidět. Sám nám to ale říct nepřijde, leda bychom si podali inzerát.

Zavrhl jsem lákavou myšlenku na využití inzertní rubriky místního tisku (Viděli jste v okolí Kutné ulice Muže v černé? Přihlaste se o drobnou odměnu) a vyrazil na průzkum. Možnosti k němu jsem měl.

Opatrné vyptávání v nějakém obchůdku, jehož personál má pro nedostatek zákazníků čas sledovat, co se děje na ulici, jsem praktikovat nemohl. Nedostatek zákazníků už před léty škrtl z adresáře těchhle končin i poslední z nich. Správný soukromý detektiv by snad okouzlil nějakou místní slečnu (žádná se bohužel neukázala, což bylo jen dobře, protože mé komunikační schopnosti by mi vynesly spíš facku, než informace), nebo využil všímavých dětských očí. Strčíte krabici bonbonů a nějakou tu minci vůdci místní party a máte dokonalý přehled o dění v celé čtvrti, často včetně mladistvým nepřístupného.

O nic takového jsem se ani nepokoušel, protože ve skutečném životě s takovým přístupem skončíte nejspíš na policii. Přesto jsem v jistém smyslu na děti spoléhal. Jak už jsem říkal, míval jsem tu spolužáka. Kdysi, když mi bylo asi jako Emě dnes, býval jsem v těchhle ulicích docela často. Většinou jen na skok, zapískat pod oknem na kamaráda. Některé lidi z téhle čtvrti jsem dodnes zdravil. Pamatovali si mě. Už minulý týden jsem – poprvé rychle, s hlavou skloněnou, protože jsem věděl co chci, ale měl strach, že se mi to povede – jsem ulicemi v sousedství Koutu prošel. Pokus jsem zopakoval předevčírem. Už bez obav, připravený zapříst řeč, ale stejně bezúspěšně.

Dnes jsem měl konečně štěstí. Nemusel jsem se ani čtvrtí toulat dlouho. Na vhodného kandidáta (myslel jsem na něho už předtím) jsem narazil dvě ulice od Koutu. Seděl na lavičce pod bezem před domem, vyhříval se v paprscích letního slunce, jak to tu starousedlíci dělají už po generace. Kdo jiný, než právě otec mého někdejšího kamaráda. Od dob, kdy jsem k nim občas chodíval si mě stále pamatoval. Vzpomínám si, jak jsem se později bavil paradoxem – měl jsem Neviditelné na dosah ruky dávno předtím, než jsme se za nimi s Terezou a Závišem vypravili, a vůbec nikdy jsem si té ulice nevšiml. On ale nebyl důvod se k ní přiblížit. Hřiště i další kamarádi byli na druhou stranu. K řece bylo blízko, jenže tekla hluboko pod srázem.

„Dobrý den, pane Bosák.“

„Nazdar, chlapče,“ zahalekal.

„Že se nám počasí zkazilo, co?“ plácl jsem. Tak nějak jsem si představoval jeden z hlavních zdrojů rozhovorů starších osob. Kritizovat poměry jsem nikdy neuměl a fotbalu nerozumím.

„To na Medarda bejvá,“ kývl.

Chvíli jsem přešlapoval na místě a doufal, že mu nepřijde divné, že jsem se u něho zničeho nic zastavil.

Jak zavést řeč na Kutnou ulici?

Nemusel jsem přemýšlet dlouho. Nemusel jsem se ani vyptávat na jeho syna (což byla verze, se kterou jsem chtěl původně začít).

„Co ty vlastně teď děláš?“ zeptal se zničeho nic můj protějšek.

„Doprava a tak,“ plácl jsem.

„Na úřadě?“ vrhl po mně přes obroučky brýlí podezíravý pohled.

„Kdepak,“ bránil jsem se. „Copak vypadám jako státní úředník?“

„Dneska jeden neví.“

Znělo to varovně. Podvědomě jsem se rozhlédl po ulici. Zapomenutý rozkopaný chodník (vloni jsme takhle žili pět týdnů v naší ulici) jsem neviděl. Výstřelu pana Bosáka jsem ale okamžitě využil. Dodal mi téma.

Začal jsem rafinovaně předpokládanou negací.

„Je tu větší klid, než býval, že? Méně aut, než by člověk čekal, viďte.“

„Možná tam u vás ve Dvorech,“ zamračil se. Pokýval jsem souhlasně hlavou, abych se přihlásil k jeho straně, i když v mé rodné čtvrti, přiléhající z východu ke Starému městu, už léta nebydlím. Potom mi došlo, že vlastně přehrává mou roli.

„Proč se ptáte?“

„Protože si už nějakej čas potřebuju postěžovat,“ přiznal, „Nebo někomu vynadat. A tys přece pro městskou správu dělal.“

„To už je dávno.“

„Tys o tom začal. Tady to pěkně houstne. Někdo k nám – tedy horejškem – nedávno odklonil večír dopravu,“ pronesl trochu výhružně. „A do půlnoci tady někde rachotily auťáky, co naváží zábradlí a značky. Pár dní nato zase. Pozdě odpoledne. Myslel jsem nejdřív, že je to Ticháček, ale jeho kluky v podstatě všechny znám, tedy aspoň parťáky. Firmy na autě jsem si bohužel nevšiml. A to mi pověz, kdo by to byl jinej, když tady vždycky všechno dělal on.“

„Třeba to je akce z kraje,“ plácl jsem, „A ti mají své známé a jejich stavební firmy.“

„A víš, že můžeš mít pravdu? Vypadali, že to tu neznají. A nebyli sami,“ dodal po chvíli soustředěného zamyšlení. „Motala se tu nějaká tmavá dodávka. Vypadalo, že si spletli cestu, řekl bych jim kudy kam, ale nezastavili. Nejspíš si všimli cedule na rohu. Odjeli k zahradě.“

Takže ke spodnímu konci Kutné ulice.

„Místní tedy rozhodně nebyli,“ pokračoval pan Bosák. „Když jsem pak šel na pivo, vzal jsem to schválně dolejškem, abych se mrknul, co chtějí vyvádět. Jenže nestála tam ani budka suchýho záchodu. Jen nějaký zábradlí. Složený. Ale to tam někdo vysypal už předtím.“

„Co by tu tedy dělali?“ zeptal jsem se s povýšenou nedůvěrou.

„Víš, jak se říká, že obchvat protáhnou tudy, protože si namažou kapsy na demolicích?“

Staré dobré konspirační teorie. Usmál jsem se. Pan Bosák po mě hodil pohledem, ale to drobné ušklíbnutí patřilo mě samému. Protože i naše teorie – která se právě potvrzovala – vypadala na několik pohledů jako konspirační blábol.

„A přes řeku postaví dálniční most?“ řekl jsem jízlivě. Ale pan Bosák se nedal.

„Proč tu tedy vyměřovali?“

Projevil jsem podezíravý zájem.

„Ne zrovna tady. Ale auto s trasírkami tu v poslední době párkrát projelo. Nahoru ke Kutný. Viděl jsem je tam jednou nebo dvakrát poskakovat,“ ochotně vysvětloval starousedlík. „Už v zimě, jak jednou omylem sněžilo,“ zachechtal se.

„Je to divné,“ souhlasil jsem. A myslel to tentokrát opravdu vážně.

„A potom ještě něco.“

Ačkoliv tak starý nebyl, začínal mít pan Bosák sériovou paměť ničím se nevzrušujícího se důchodce.

„Když se tu o tom tak bavíme, tak – ono to tedy souviset nebude, protože tohle se stalo večer, a to silničáři ani zedníci už prstem nehnou – tu vyřvávaly motory. Jak u zahrady, tak u Kutný. Nejdřív jsem myslel, že tu blbnou nějací kluci s motorkama, protože jsem neviděl žádný světla. Ale vrčelo to spíš jako dodávka nebo esuvéčko. Občas práskly dveře. Proto si to tak nějak spojuju s těmi, co jsem o nich mluvil.“

„Kdy to bylo?“

„To chceš moc, chlapče. Někdy kolem svátků. Po prvním máji? Nebo po osmým?“

Večer, kdy lidé z Koutu zmizeli. Přijeli si pro ně po soumraku, nejspíš dobře věděli, že všichni budou doma. A potom se něco stalo. Nebyla to perfektní akce, zásah na jedničku, rychlý a tichý. Možná někomu selhaly nervy. Ale výsledek byl stejný.

„To bylo divný,“ dodal po chvíli pan Bosák, „že nebylo slyšet žádný hlasy. Jako kdyby to někdo dělal schválně. Normálně kolem aut lidi mluvěj‘. Nenecháš puštěnej motor jen tak, leda v zimě. Jen když se zapovídáš. Jenže tam nikdo nemluvil.“

Jistě. Protože to měla být rychlá akce. Něco ji zdrželo. Pod rouškou tmy se děly věci. Nazítří vypadal Kout úplně normálně. Byl jen prázdný.

Ucítil jsem opravdový strach.

Odvezli je, nebo Neviditelní opravdu uprchli? Byl jsem opět na začátku.

Snad se Ema vrátí z Prahy v pořádku.

Dočkal jsem se. Stihl jsem třikrát překonat své nejlepší výsledky v Super Mario Run, než na parkovišti vedle školy zastavil autobus. Vysypal dav energie stále plných dětí a tři unavené učitelky. Ema vystoupila mezi posledními, ale protože mi zamávala už při příjezdu z okna, nemusel jsem natahovat krk a tajit dech při každé postavičce, která vyskočila ze dveří na asfalt.

„Jaký byl tropický prales?“ zeptal jsem se, když se rozloučila se spolužačkami.

„Viděla jsem plechového velblouda,“ oznámila jako hlavní zprávu dne, „A velbloudici,“ dodala.

Raději jsem se nevyptával, proč zdůrazňuje pohlaví.

„Ne ve skleníku. Venku na kopci. Ve skleníku bylo děsné vedro.“

Počkali jsme, až se nedočkavější rodiny nasoukají do svých aut a vymotají z parkoviště, a potom pomalu vyrazili k domovu.

„Ale jinak byl prales úžasnej. Vlastně to jsou tři pralesy.“

Stáhla z ramene batoh.

„Taky mám nějaké letáčky. Plavaly tam ryby.“

„Mezi liánami? Teď nic nehledej.“

„Ve vodě. Taky v akváriu, to bylo pod zemí, protože se tam taky procházelo se tam tunelem – a v něm byly vidět kořeny. Normálně trčely ze stěny. Hele, dneska mají jahodovou zmrzlinu. Že chceš taky?“

Zasmál jsem se. Pohled na spokojené dítě je skutečně stimulující. A Ema v tuhle chvíli naprosto spokojená byla. Zastavili jsme se u otevřeného okénka cukrárny. Potom si sedli na lavičku přes ulici, protože zemětřesení chůze by mohlo jahodové velehory vyvrátit z kornoutů a vrhnout na chodník, což by byla škoda.

Lízali jsme mlčky, Ema nejspíš zaujatá ještě čerstvými vjemy z výletu, já přemýšlením o tom, co řekla.

Tunel. Kořeny.

Cítil jsem, že něco důležitého míjím. Byla to tahle dvě slova?

„Povídala jedna holka, že v dubnu tam bylo spousta motýlů. Normálně lítali celým skleníkem a její babičce si sedl jeden na nos,“ řekla Ema, když začala okusovat kornout.

Představu temné podzemní chodby rozsvítily barvy hmyzích křídel. Nesnáším naznačené nápovědy. Nedokážu se soustředit tak dlouho, abych dal neuchopitelné myšlence tvar.

Ne kořeny.

Motýli. Emanuel? Motýlek? Útěk?

Mávnutí motýlího křídla. V oné slavné Bradburyho povídce změnilo budoucnost. Může někdo tak nepatrný, jako je desetiletá holčička změnit současnost? Zklamaně jsem zabručel. Ema, soustředěná na čerstvé vzpomínky, si toho nevšimla.

„Domluvily jsme se, že zítra půjdeme s holkama odpoledne na louky za město. Gábina povídala, že i u nás rostou orchideje.“

„Vstavače,“ řekl jsem automaticky, „Ale tady je nejspíš nenajdete. Jsou vzácné.“

„Třeba jo. Můžu?“

Kývl jsem. Trochu nepřítomně, protože mě zaměstnával lov motýlích myšlenek. A také proto, že ve společnosti bude rozhodně ve větším bezpečí, než kdyby seděla sama doma.

Motýli v tunelu?

Chtělo se mi sprostě zaklít. Dobře jsem věděl, že se pohybuji kolem něčeho nesmírně důležitého, stejně tak ale, že na to nepřijdu.

Motýli a kořeny. Louka. Ne.

Sotva Ema vylezla z autobusu, začal jsem se utápět v nejistotě. Něco řekla, to je jisté. Co to ale bylo?

Zatřásl jsem hlavou, abych se napětí aspoň na chvíli zbavil. Jistě, že se vrátí. Nemůžu ale jen čekat a teoretizovat, na to už nemám síly. Musím událostem vykročit vstříc.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist