Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola pátá. Bláznivý pátek

 

předchozí kapitola

Ke Kutné jsem se tentokrát přiblížil z druhé strany. Pokud sledují Emu, pak nejspíš i mě, nebyl ale důvod dávat jim nápovědu, jestli je tomu jinak. A pokud mě neznali a neznají, pak nebude trvat dlouho a mezi podezřelými se ocitnu; jistě si prověřují všechny častěji se tu objevující se tváře.

Černý Volkswagen stál opět na svém místě. Nevzdávají se. Kdyby nešlo o vážnou věc, byla by to situace pateticky směšná. Sedí tu a čekají – jakou mají tajní úředníci pracovní dobu? – možná zapomenutí i svými nadřízenými, trčí tu k pobavení důchodců, užívajících si teplé počasí rozloženi v oknech. Vybavil jsem si své opovržení nad policisty v televizních seriálech, jejichž nenápadné sledování by ve skutečnosti přilákalo pozornost celého okolí. Copak normálně sedí lidé dlouhé minuty jen tak v zaparkovaném autě?

V tu chvíli mi to došlo.

Ono je i tohle televizní. Ne snad, že bych znal skutečné agenty skutečných tajných služeb, ale jedno je u nich jasné.

Přídavné jméno Tajné.

Opravdových detektivů si při sledování nevšimnete. Pokud ano, pak nedělají svou práci dobře. Tohle? Tohle byl divadelní panák.

Tmavý oblek, tmavé brýle.

Chyběl mu jen nápis na zádech: Tajný agent.

A kamera v povzdálí.

Útrpně jsem se pousmál. Tohle zabere leda tak na Emu a její vrstevníky. Zkoušet takovéhle divadlo na dospělé, to přece nemůže dlouho fungovat. Leda by jeho cílem nebylo sledovat, ale být sledován.

Něčeho se všichni báli.

Virvál, jako minulej měsíc.

Co když všechna ta auta a hluk nepatřily k zásahu, ale jen ho předstíraly? Napovídaly: takhle k tomu dojde? Co když smyslem celého toho představení bylo obyvatele Koutu postrašit?

Jsme tady, víme o vás.

Co čekali, že se stane?

Kdo čekal, co se stane?

Jedno vím: Neviditelní mají ze světa respekt. Našlapují v něm velmi opatrně, možná právě tenhle vztah dokázal prohloubit jejich schopnosti. Proč, to jsem nikdy nezjistil. Má přítomnost jim nevadila, střežili se neznámých. Po čase vám nepřijde nijak zvláštní, že se vaši přátelé vyhýbají cizím, vy už jste prověření. S vámi jednají normálně.

Tahle myšlenka mi proběhla hlavou, pronásledovala obě krátké otázky a pokřikovala: Třeba je nechytím, ale ty zatím spočítej ztráty zbytečné cesty. Musíme začít znovu.

Bylo to tak. Má pečlivě budovaná teorie se rázem rozsypala. Státní aparát by se choval jinak, má mnohem větší možnosti. Může děsit úředně. Může strašit efektivněji. Nebude platit panáka pro divadelní efekt.

Jenže – ono na tom vlastně nesejde, jestli vás vyděsí tajný policista, podvodník nebo gangster. V hrůze na zdroji nezáleží, jde o výsledek. Tím bylo zmizení, k němuž ale sledování nejspíš vést nemělo. Možná proto tu stále hlídkuje.

Nemohl být jediný, ale zůstával jediný, o němž jsem teď věděl a k němuž jsem měl přístup. Ten muž byl klíčem k záhadě Kutné ulice. A já dostal šanci jím otočit.

Řidič vystoupil. Nejspíš ho už bolela ztuhlá záda a potřeboval se protáhnout. Chvíle, kterou jsem nesměl propást.

Přestal jsem se skrývat ve stínu branky, vedoucí na dvorky činžáků v sousední ulici a zamířil přímo k němu. Pokud si to rozmyslím, můžu klidně pokračovat dál. Možná mě pozná – a možná to obrátí role. Když vyloučíme tajnou službu, máme tu náhle nový a zcela zásadní problém.

Kdo? Proč (pokud nemá stejný zájem, jaký předpokládáme u státu)? Pokud někdo chce ulici prázdnou, má ji. Jenže tenhle divadelní špion se kolem Koutu stále ochomýtá. Znovu: proč? Čeká, stejně jako já, že se Neviditelní musí jednou vrátit? On tu odpověď zná – a je jen na mně, jestli mu dokážu položit tu otázku tím správným způsobem.

Nejspíš Kutnou ani nevidí. Stojí tu, aby zjistil, odkud vylézají ti zvláštní lidé? Které navíc už několik týdnů nespatřil? Sledovat ho nemůžu, nejen proto, že on má k dispozici čtyři kola, zatímco já jen dvě nohy.

Podíval se na mě. Uvědomil si, že mu věnuji pozornost.

Už nebylo cesty zpátky, leda bych sklopil hlavu, stáhl ocas a utekl. Ale když můžou oni, pak já taky.

Sebral jsem v sobě odhodlání.

Někdy mi to jde.

Neminul jsem ho rychlejší chůzí se sklopeným zrakem. Neotočil jsem se, ani nepředstíral, že chci prohlédnout skrz zaprášené špinavé sklo do dávno zavřené trafiky. Naopak. Pevnou chůzí, s neutrálně chladným výrazem ve tváři, jsem  pokračoval k němu.

Podvědomě o půl kroku ustoupil.

Polkl jsem úsměv.

V kanceláři teď už nikdo nebude. Když při se při otevírání dveří dobře postavím, nevšimne si firemního štítku. A s trochou štěstí ani nezaregistruje, v jakém se ocitl domě.

Přistoupil jsem k muži, jenž v té chvíli z nejistoty škubl trochu hlavou, jak se v poslední chvíli chystal ukrýt do vozu a předstírat přípravy k odjezdu, takže mu černé brýle trochu sklouzly po nose dolů a odhalily mrkající hnědé oči.

„Myslím, že si musíme promluvit.“

Nebývám nijak zvlášť přesvědčivý. Ale tohle fungovalo. Počítal jsem s tím, že mě ten muž pošle někam. Že mě bude ignorovat. Jenže on se lekl. Tajného agenta asi jen nepředstíral, možná i několikrát zamával lidem před očima průkazkou městské hromadné dopravy vzdáleného města a vedl nabubřele úřední řeči.

Nejdřív se sice zapýřil a pokusil se nadřazeně ohradit, ale hlas ho zradil. Vyplašeně něco zakoktal. Byl o hlavu větší než já, ale takový rozdíl lze rychle a jednoduše smazat.

„Poslední dobou je vás tu nějak často vidět,“ řekl jsem a dal si záležet, aby můj hlas zněl pevně, ale s trochou naznačené shovívavosti.

„A to se snad nesmí?“

Neodpověděl jsem, jen se pomalu usmál. Zabralo to.

„Co po mně chcete?“ zahučel.

„Nic zvláštního. Tady.“

Dokonale se na tu větu chytil. Oba se občas koukáme na laciné seriály.

„Ale můžeme si promluvit v klidu soukromí u kávy, co vy na to?“

Polkl jsem strach a začal si svou roli užívat. Protože on takové potíže očividně nečekal.

„Třeba. Kde?“ hlesl nejistě. A byl můj. Vnitřně se sypal, skutečná tajná služba by takového člověka nenajala ani k mytí oken. V jaké roli jakého divadla tady ale vystupuje?

Kývl jsem hlavou k jeho autu. Bylo to jednak gesto smířlivé, naznačující, že půjde, aspoň v prvním kole opravdu jen o rozhovor, jednak ukázka nadřazenosti. Počítal jsem, že pochopí obojí.

„Já vám řeknu.“

Spoléhal jsem na to, že mě nezná. Nebo nepozná. A navigoval ho do kanceláře. Pěkně oklikou, abych mu trochu zamotal hlavu. Pokud není místní, pak i přesto, že odjede sám, bude mít potíže určit, odkud. Dvě sbíhající se uličky spletou i listonoše v zácviku.

Opravdu mě poslechl. Nejspíš to měl v povaze, řídit se pokyny. Nápadně nenápadně jsem pohlédl k blízké vilce, to gesto ho mělo ujistit, že tu nejsem sám. Zabralo. Poplašeně se otočil stejným směrem. Otevřel jsem dveře a drze si sedl na místo spolujezdce.

Projeli jsme městem beze slov, řidič se po mně pokradmu díval, ale neřekl nic. Ani cestou po renovovaném schodišti do druhého patra.

„Kávu?“

Dával jsem si záležet na tónu, který mě naučil jeden můj známý policista. Lehce odměřený, naznačující převahu, ale zároveň jistou shovívavost.

Posadil jsem ho ke konferenčnímu stolku, aby neměl příliš silný pocit krysy, zahnané do kouta.

„Tak podívejte,“ výběr slov byl sebevědomý, hlas vůbec, „Nevím o co vám jde.“

Ale stejně jsi poslušně, jako ovečka, se mnou šel, ušklíbl jsem se v duchu. Protože máš strach.

Pohlédl jsem mu do očí.

„Klient naší kanceláře jeví značný zájem o vaše působení.“

„Opakuju, nevím o čem mluvíte.“

Ta hra, okoukaná z televize, té se musím držet.

„O obtěžujícím sledování.“

„Nikoho neobtěžuju. A po tom, kde parkuju, nikomu nic není.“

Neměl sebemenší tušení, koho má proti sobě. Já už ano. Ne moc chytrého človíčka, který viděl hodně filmů, muže, jemuž lze snadno namluvit prakticky cokoliv, pokud v něm vzbudíte pocit důležitosti. Své i jeho. Jeho zaměstnavatel, představující první, mu dal to druhé. Pověřil ho závažným úkolem. Nechal ho točit volantem drahého auta.

Já mu mohl v tuto chvíli nabídnout jen strach.

„Ovšem sledování dětí je věc, která by mohla policii zajímat.“

„Žádný děti tam nešmíruju,“ zahučel okamžitě.

Byl to on, za kým jsem šel k řece? Nezdálo se. Možná ani o muži před školou nevěděl.

„Erbenova,“ vystřelil jsem od boku.

Prudce se nadechl. Věděl.

„Tam už ne…“

„Nejezdíte, já vím,“ doplnil jsem za něho. „Od května,“ vystřelil jsem z náhlého popudu. Jen napůl jsem tušil proč. Ode dne, kdy se Ema přestěhovala z Koutu ke mně.

„Ne, v květnu, ne. Před čtrnácti dny... jednou,“ zablekotal. Jméno ulice a Eminy školy ho opravdu vyplašilo. Další prostor k okamžitému útoku.

„Po určitou dobu se vaše sledování dalo snášet.“

Musel jsem skrývat pobavený úsměv. Hra se mi opravdu líbila.

„Ovšem po nějakém čase už začala jistým lidem docházet trpělivost. A tak se obrátili na nás.“

„Vždyť jsem poslední dobou nikoho ani pořádně neviděl,“ bránil se.

Jistě, že neviděl. Nikdo už v ulici nebyl. A jistě, že to nevěděl. Nejspíš si celou dobu myslel, že je všechno při starém. Teď má pocit, že něco zkazil. Najednou vnímá všechny příznaky.

Potřeboval jsem zjistit, kdo ho najal. Byla to velká klika, že já přicházel do Koutu ve chvíli, kdy černé auto nehlídalo. Snad – a to mi už tak dobře neznělo – vezlo zrovna v tu chvíli Emin stín.

„Proč myslíte, že tomu tak je? Ze strachu rozhodně ne.“

Má věta byla sebevědomá nejen slovy, ale i projevem. Uhnul pohledem. Poklesla mu ramena.

„Já nic nezákonného nedělám,“ vrátil se na začátek k první obraně.

Pohlédl jsem mu přímo do očí a nepatrně se pousmál. Jen trochu zvedl koutky. Nic víc.

Zabralo to.

„Hele, dostal jsem zaplaceno za to, že budu tam nahoře občas projíždět. Stát obden několikrát čtvrthodinu poblíž. To není nic zakázanýho,“ vysypal, „Jednou jsme projeli ulicí dolů. Není tam jednosměrka.“

Cítil jsem nesoulad.

Mluvil pravdu, to ano. Ale neříkal všechno. Je už jasné, že je to jen pasivní aktér, někdo natolik profesionální nebo hloupý, aby se nevyptával na zbytečné detaily a soustředil se jen na svůj jednoduchý  úkol. A tím nebylo pozorovat, ale opravdu být pozorován.

Věděl jsem vlastně víc, a to už delší čas, protože mi o tom řekla už Ema. Teď mi to jen došlo.

Projel ulicí!

Kdyby se zdržoval v okolí, kdyby třeba vykládal o náhle se objevujících lidech, snad i znal některé tváře, pořád by to bylo v mezích. Ale tohle?

Kouzlo neslábne. Zatím rozhodně ne. Někdo mu musel dát instrukce. Nějakým způsobem přemoci neurčitost a zapomenutí, které Kout chrání. Tohle prostě nebylo v pořádku. Proti komu vlastně stojím?

Taky jsem cítil, že je špatně ještě něco. Že dělám něco špatně.

Právě teď.

Málem jsem vypadl z role. Na poslední chvíli jsem nadřazenou tvář zachránil otočením se zády a zíráním z okna.

Co se to se mnou děje? Došlo mému bojácnějšímu Já, do čeho se pouštím? Ale ne, není to strach o pár facek, které bych mohl dostat, ani obavy o trapnou situaci, v níž by se tohle vystoupení mohlo proměnit. Něco mi vadilo. Zmocňovala se mě podobná nervozita, jako nedávno v podivné mlze u řeky.

Dlouhé ticho naštěstí hrálo v můj prospěch. Tenhle chlapík ani v nejmenším nepočítal s tím, že by se s někým mohl střetnout. Hrál své jednoduché představení pro jednoho herce, nejspíš si to užíval. Než jsem na jeviště vstoupil já. Muž sebejistý, muž neváhající ho oslovit, muž očividně napojený na osoby, disponující mocí.

Nic z toho nejsem, ale to on neví.

Po obloze se honily mraky. Tam nahoře vanul pěkně ostrý vítr. Snad už definitivně roztrhá mraky a rozežene tu nepříjemnou šeď dní. Pustil jsem muže z černého vozu z očí tak dlouho, abych ho přesvědčil o  převaze (využij situace a uteč, stejně si tě najdeme), potom prohodil několik neurčitých namyšlených vět. Zapomněl jsem jejich obsah okamžitě poté, co opustily hlasivky, atmosféra za oknem upoutala mou pozornost a vzala si ji celou. Sledoval jsem, jak se na stromech v zahradě zatřepetaly listy. Jak po zdi přeběhl stín, vyčarovaný sluncem, které si našlo v oblačném příkrovu rychle se zacelující díru.

Keř za domem se náhle ohnul v opačném směru, jak se do jeho větví opřel náhlý poryv větru. Leknutím jsem prudce vydechl. A obrátil se do místnosti.

„To ale nikdo ale netvrdí, že by snad šlo o porušení zákona. Zatím,“ dodal jsem po odmlce. A podíval se mu přes rameno. Trhl sebou, mrkl ke dveřím, jako by se bál, že jimi vejde někdo další, větší a méně upovídaný, zato nekompromisnější. Zkusil jsem na něho stejnou psychologii, jakou se mi bez problémů podařilo přimět k povídání Emu.

„Myslíte, že bych vás oslovil bez toho, abych věděl, kdo vás najal?“

Hlasitě škytl, jak ho má slova zaskočila.

„Tak proč –“

„Máme rádi tichá řešení,“ nenechal jsem ho domluvit. „A umíme ocenit spolupráci.“

Blábolil jsem, ale tahle nepřirozená televizní řeč nesla kupodivu své ovoce. Proč by ne, roli tajného agenta se odjinud nenaučil. Takže pokud se přidržím dramatické zkratky a běžného vypravěčského klišé. bude můj.

Je můj. Podle toho, jak hledí do stolu a bojí se i pohrávat si s prsty, už teď čeká něco ve stylu běžného televizně policejního triku: nemusíte vypovídat, můžete jít, Velkej Tony sice ví, že jste tady byl, ale určitě vám hlavu neustřelí, jistě bude věřit, že jste se jen ptal na cestu.

Jedna dobrá věta, a vysype i to, co neví.

Tajemství vylidnění Koutu už není na dosah ruky. Je prakticky odhaleno.

Úsměv šakala, který nečekaně narazil na čerstvou mršinu, jsem skrýt nedokázal. Pohlédl jsem proto stranou. Na pracovním stole mého kolegy stála jako těžítko velká skleněná koule se šikmou věží v Pise. Znám Toskánsko, ale nikdy jsem ho v zimě nenavštívil. Vím, že i tam sněží, ale stejně mi přišla podívaná na slavnou stavbu, zahalenou v mračnu třpytek, imitujících vločky, nepatřičná. A právě proto jsem koulí někdy zatřásl.

Dnes jsem se jí vůbec nedotkl.

A přesto se právě teď uvnitř zvedl sníh.

„Proto se ta–“

Zarazil jsem se v polovině slova. Muž se po mně udiveně podíval. Ale já ho v tu chvíli už nevnímal.

Něco bylo opravdu špatně.

Na okno se přilepil suchý list.

Podzim?

Ševelení mnoha hlasů. Chůze spadaným listím.

Cítil jsem žlutou. Co to, ksakru, je? Proč jsem tady, když mám být stoprocentně někde úplně jinde?

Kde a proč? Věděl jsem.

Ema volala o pomoc!

Prudce jsem se otočil od okna, Falešný agent leknutím nadskočil.

Všechny plány musely jít stranou. Zjišťování jeho jména, opatrné dotazy, jimiž se dostanu na stopu dalším společníkům i smyslu toho všeho. Rozehrál jsem dobrou partii, ale musel ji ukončit, teď se někde hrálo o cosi jiného.

Opřel jsem se oběma rukama o stůl a nahnul se přes něj k řidiči černého vozu. Nejistota v jeho tváři ustoupila strachu.

„Vy zřejmě netušíte, do jaké hry jste vstoupil,“ procedil jsem skrz zuby.

Náhlá změna ho opravdu vyděsila. Zavrzala židle, jak se snažil odsunout. Mávl rukama, když zadrhla o podlahu a málem se převrátila. Rychle je vrátil do klína, abych si snad nemyslel, že chce zaútočit.

I já si ze všech sil navlékal masku. Pomalu, abych nekřičel, jsem ze sebe dostal: „Dobře. Myslím, že pokud se vy těm místům od téhle chvíle už věnovat nebudete, nebudou se naši klienti věnovat právě vám. Můžete jít, my nejsme policie. I když vás známe.“

Podle toho, jak se rychle zvedl, div znovu málem nepřevrátil židli, jsem si byl naprosto jist, že se dole u vchodu nezastaví, aby si přečetl firemní štítky (byly mezi nimi ostatně i dvě právnické kanceláře). Že vypadne z ulice tak rychle, že se s trochou štěstí vyhne několika pokutám za rychlost a za jízdu jednosměrkou. Kdyby ale sám rád rychle neodešel, asi bych ho chytil za límec a vyhodil na chodbu. Ztrácel jsem čas. Sotva se za ním zavřely dveře, sáhl jsem na věšák pro bundu a vyrazil. Zadem, přes dvůr, a nejen proto, abych se s falešným agentem nesrazil. Šel jsem prostě kratší cestou.

Věděl jsem, kam jít. Běžet. Nebyla to jen zkušenost. Cosi mě navigovalo. Zkratkou úzkou uličkou, vlastně mezerou mezi domy u Staré pošty. Protáhnout se rozpadlým plotem, chránícím proluku v Bezové ulici, na druhé straně opatrně přelézt kopřivami zarostlé cihly. Přeběhnout ulici a dát se po svahu dolů zanedbaným městským parkem. Přes křižovatku kolem kostela k dlouhému betonovému plotu, obepínajícímu velkou – a jako vše v této čtvrti napůl zapomenutou – zahradu.

Bylo to špatně udržované místo, měnící neustále majitele. Patřívalo  ke školce (dnes zrušené, ale už tehdy by nikdo duševně zdravý  dovnitř nepustil děti ani pod dohledem), uvažovalo se o proměně na stavební parcely (o které v téhle části města nikdo nestál), nějaký čas  kolovaly zvěsti o bláznu, který chce ze zahrady udělat zahradnictví. Nikdy se nic nerealizovalo, městské peníze byly potřeba a k užitku jinde, soukromé tu nikdo investovat nechtěl. Zahrada končila na dolní křižovatce s Kutnou ulicí. Až tak daleko jsem ale utíkat nemusel. Můj cíl byl vytlučený asfalt cesty kolem téhle džungle na kraji města. Chodník stínila jak zeď, tak i košaté koruny stromů, vysazených podél. Panovalo tu prakticky věčné šero. Lidé, pokud tudy museli procházet, šli raději po druhé straně. Většinou.

Vběhl jsem do uličky, za rohem se málem přerazil o nějakou konstrukci. Zábradlí, jakým se ohraničují výkopy. Několik polí se tu opíralo o kaštan. Že by se v okolí Koutu skutečně chystaly nějaké práce? Tady dole, v ulici úřady snad ještě zapomenutější, než Kutná? Nezdálo se mi to. Možné je samozřejmě všechno. Realizovaly se mnohem zbytečnější stavby, než opravy neužívaných silnic. Nebo jsou zábrany také součástí onoho divného plánu. Nezáleželo na tom. Prázdná alej dnes jednoho chodce měla. Holčičku v pampeliškově žlutém triku a stejně žlutých teniskách.

Jednoho viditelného. Protože sama na chodníku rozhodně nebyla. Kroutila se, jakoby tančila na diskotékový kolovrátek ve sluchátkách.

„Emo!“

Zvrátila hlavu dozadu, jak se po výkřiku ohlédla.

„Pomoc! Tati!“

Cosi ji táhlo podél zdi. Vzpírala se. Hrůza jí dovolila vykřiknout jen ta dvě slova.

Jsou okamžiky, kdy v sobě skutečně seberete síly, o nichž jste neměli tušení. Najednou jsem stál mezi dítětem a neviditelnýma rukama. Cítil jsem, jak sklouzly a jak se mě snaží obejít. Udeřil jsem do prostoru před sebou. Zbytečně. Byl prázdný. Cosi mi zavadilo o rameno, okamžitě jsem se ten směr zablokoval. Mávl jsem druhou rukou. Na okamžik se rozostřila. Paží mi projela silná bolest, jako bych se dotkl vysokého napětí. Praštil jsem do prázdna.

Nic. Málem jsem přepadl. Jen tak tak udržel rovnováhu.

Neviditelný útočník se mi otřel o bok. Vyrazil jsem prudce loktem.  Zasáhl jsem něco tvrdého. Ten pocit ale rychle zmizel, jako bych potopil pod hladinu plovoucí dřevo.

Ema vypískla. Naklonila se v nepřirozeném úhlu, poskočila na jedné noze. Chytil jsem ji za ruku a trhl. Zatočila se za moje záda. Cítil jsem, jak se o ně instinktivně opřela. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych něco zahlédl. Potom mi cosi podrazilo nohy, poklesl jsem a padl na kolena. Ohnal se pěstí – a konečně se nejspíš trefil. Brnění se opakovalo, ale stejně tak pocit nárazu. Mnohem tvrdšího a méně se ponořujícího. Vzduch zšedl náznakem stínu. Na okamžik se zdálo, že se natahuje po děvčeti, já zamával rukama, a stín se rozplynul. Ema se ode mne odstrčila, zapotácela a odvrávorala stranou. Zaštítil jsem ji. Nebylo to už třeba.

Útočník byl pryč.

Rozhlédl jsem se po oknech domů na protější straně. Zdálo se, že celou scénu jejich obyvatelé minuli. Neminul mě tlak na hruď, o níž se opřela Emina hlava.

Zvedl jsem holčičku do náručí. Pevně mě objala kolem krku a rozplakala se. Hladil jsem ji po vlasech. Mlčel. Nepotřebovala slova útěchy, potřebovala jistotu objetí, hmatatelný důkaz toho, že je na světě někdo, kdo ji ochrání.

Znal jsem to také.

Když mě pustila, setřel jsem jí opatrně slzy z tváří.

„Tys mě zachránil,“ zašeptala. Usmála se. „Zachránil, víš to?“

Věděl jsem. Pochopil jsem také, že ji budu chránit vždy a všude.

Ještě jedno bylo jasné.

Útočník byl někdo z Neviditelných.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist