Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola šestá. Neviditelní nepřátelé

 

předchozí kapitola

Probíral jsem jednu tvář za druhou. Šlo to těžko. Už po běžných návštěvách se jména i obličeje rychle vytrácely, natožpak několik týdnů po zmizení.

Kdo z nich?

Proč?

Proč Ema? Chtějí mít všechny obyvatele ulice? Chtějí se zbavit svědků? To by ale šli také po mně.

Mlha?

Teď už bylo jasné, že i tam u řeky se skutečně stalo něco nadpřirozeného. Neviditelní ale nemuseli holčičku unášet. Stačilo, aby se pro ni zastavili. Ani v nejmenším by neváhala. Byli její rodina.

Leda by – ale vždyť je to přece jasné.

Obyvatelé Koutu drží při sobě. A i kdyby se někdo z nich rozhodl Emě ublížit, nečekal by tak dlouho. Měl k tomu příležitost už předtím. Musel to tedy být někdo, kdo o holčičce, která tu zůstala, donedávna nevěděl. Někdo, kdo nechal Kout hlídat falešným agentem. Ale pozor – někdo jejich druhu.

Což se nevylučuje. Proč mě to nenapadlo dřív? Nikdy nikdo netvrdil, že Neviditelní z Kutné ulice jsou jediní Neviditelní na světě. Někde jinde evidentně žijí další. Vedou mezi sebou klanové války?

Doma jsem Emě uvařil silný mátový čaj. Vmáčkla se do rohu své postele, přitiskla nohy k hrudi a objala kolena rukama. Koukala do prázdna. Sedl jsem si na okraj palandy, držel horký hrnek a hledal nějaká správná slova. Žádná uklidňující mě nenapadla. Takže jsem to vzdal.

„Promiň. Vím, že to pro tebe není lehké, ale musíme o tom mluvit.“

„To je v pořádku.“

Nebylo. Ale Ema je statečné děvče.

„Co se stalo?“ položil jsou hloupou otázku.

„Někdo tam byl,“ řekla tiše. „Neviděla jsem ho. Jen cítila. Jako –  věděla o něm.“

Chápal jsem, jak to myslí. Nezapomínám na její původ. Na možné   zvláštní schopnosti, které v sobě zatím nenašla.

Vítr, který dokázala její máma zvednout. Bez pohledu, beze slova, bez pohybu přimět zuřivého psa přestat štěkat. Projít deštěm téměř suchá.

„Jenže jsem nemohla nic udělat. Kopla bych ho. Třeba kousla. Jenže on tam byl a nebyl.“

Měla slzy na krajíčku. Mluvila tiše a monotónně. Náhle ale narovnala hrdě hlavu a pohlédla mi zpříma do očí.

„Ale když jsi přiběhl, tak se tě bál,“ zazněl její hlas triumfem, „a radši utekl. To je jasné. I když jsem ho neviděla.“

„Poslyš,“ zeptal jsem se, „Jak tě napadlo mě zavolat?“

„Já tě ale nevolala.“

„Nekřičela jsi?“

Zavrtěla hlavou.

„Bolelo to, jak mi mačkal ruku. Ale vydržela jsem.“

Jistě. Žádné hlasité projevy, to ji naučili v Koutu. Spoléhat se jen na kouzla by bylo hloupé. Někdy lze stejného výsledku dosáhnout i jednoduššími prostředky. Jenže Ema přesto volala. Nějak.

Začínal jsem se do světa Odlišných vžívat.

„Když tě chytil, na co jsi myslela?“

„Myslela jsem… já vlastně nevím,“ řekla nešťastně, „Na mámu?“

Muselo jí být šest nebo sedm, když Tereza zmizela.

„Pamatuješ si na ni dobře?“ zeptal jsem se podvědomě. Krátce kývla.

„Zmrzlinu nebo meloun?“ položil jsem rychle otázku. Nechtěl jsem  prodělaný šok ztěžovat vzpomínkami.

„Máme meloun?“ pípla.

„Přes ulici. Skočím do večerky.“

„Nechoď,“ vyhrkla.

„Dobře. Posádku sklátí kurděje.“

„Co to je?“

„Nemoc z nedostatku vitamínu C. Ta zmrzlina je jahodová, takže můžeme předstírat, že je to zvláštní odrůda s placatým stonkem.“

„Tak jo.“

Došel jsem do ledničky pro nanuk. Celou dobu nespustila oči ze dveří pokoje. Zjišťovat, co dělala poblíž Koutu, bylo zbytečné. Prostě tam šla, i přes mé varování.

„Víš, že na tebe musím dávat pozor,“ začal jsem trochu nešťastně. A čekal jsem, že odsekne: nemusíš, když nechceš.

„Dával jsi,“ řekla místo toho.

Zahřálo to u srdce. Nechtěl jsem tu úžasnou chvíli přerušit a tak jsem všechny otázky spolkl. Ema ale sama cítila potřebu se vypovídat. I ledacos vysvětlit. Posunula se ke zdi, opřela se o ni zády a ruce podložila polštářky. Stuart pod levou, Kevin pod pravou.

„Cítila jsem, že je něco špatně, už když jsem přišla na křižovatku,“ přiznala. V té chvíli nejspíš její podvědomí začalo volat o pomoc. Dřív, než na ni zaútočil. Měla schopnost vidět do budoucnosti? Možná spíš cítit věci takové, jaké jsou. Jenže Vidět a Pochopit jsou dvě různé záležitosti.

„Chtěla jsem se jen podívat od Heřmánků, jestli se nevrátili. Fakticky. Ale vůbec jsem do Koutu nedošla.“

Sypala ze sebe slova monotonním hlasem bez přízvuku, šok ještě neodezněl.

„Najednou mě chytil za ruku,“ škytla a rozbrečela se.

Pohladil jsem ji po hlavě.

„A najednou už je pryč,“ plácl jsem. Kupodivu to zabralo. Podívala se na mě, popotáhla, utřela si slzy – a usmála se. Dětská mysl má některé obranné mechanismy mnohem účinější, než by dospělý čekal.

Tajné služby ustoupily tam, kam patří, do stínu. V našem případu nejspíš nehrály žádnou roli, byla to záležitost civilní. Tím ovšem ještě tajuplnější. Jiní Neviditelní? Žijeme snad ve světě, plném magických zákoutí, které nevnímáme, protože v ně nevěříme? Copak jeden Kout nestačí?

Nejspíš ne. Jistěže jsou věci neopakovatelné, výjimečné – ale takových je skutečně málo. Jednotlivci a jednotlivosti dlouho nepřežijí. V Koutu žili lidé několik generací. Až donedávna to bylo bezpečné místo, na němž je nikdo nehledal. Kde celou dobu dokázali před světem střežit své tajemství.

Neviditelnost.

Závišovy otázky teď dostaly nový rozměr. Svou váhu. Teď už jsem nemohl předstírat, že mě někdo jen ošálil, že jen využil psychologii. Ten, s nímž jsem zápasil, byl prakticky po celou dobu našeho střetu mimo náš svět. Nikde.

Co o schopnostech Neviditelných opravdu vím?

Určitě víc, než se domnívám. Jen si musím nejdřív srovnat vzpomínky. Zařadit je do správných souvislostí.

Bral jsem umění lidí z Koutu ztrácet se světu za kombinaci přirozených schopností. Věděl jsem, že jsou ve své podstatě jiní, ale bránil jsem se přiznat si jak moc jsou jiní. Snažil jsem se je neustále narovnávat podle našeho světa, všichni to tak děláme, když se setkáme s čímkoliv, co se vymyká, – a ono to šlo. Když se vyhnete nepříjemným otázkám, lze si obvykle celé své okolí přihnout podle sebe.

Nevidíte nikoho odcházet. A přece jste najednou v sále sami. Existuje mnoho způsobů, jak takového efektu docílit. Stejně jako spousta různých vysvětlení. Každý si najde to své (a někdo se spokojí s  prostým konstatováním: Je to tak, a po detailu nepátrá). Podřídil jsem tehdy všechny získané informace vlastní představě. Přiměl jsem myšlenky postavit se jedna za druhou. Moje vysvětlení nebylo ani skeptické, vysvětlující vše jako hru triků, ani naivně pohádkové. Stálo stranou. Vymyslel jsem si pro zvláštní schopnosti Neviditelných svou vlastní terminologii.

Probuzené nadvědomí.

Tehdy to znělo báječně. Prožíval jsem stejnou euforii jako Charles Fort. Jako mystici z Teosofické společnosti. Zahlédl jsem, stejně jako oni, nadstavbu světa. Aspoň jsem si to až do nedávna říkal. Celou dobu jsem uvažoval o schopnostech Neviditelných jako o možnostech, dostupných prakticky každému. Představoval jsem si je jako dědictví Atlantidy, disciplíny tibetských klášterů a znalosti tajných společností. Jenže to, co jsem dnes viděl, přesněji to, co jsem neviděl, to mě přimělo přiznat si, že skutečnost je mnohem složitější. Že je jiná. Více tolkienovská, než Lovecraftova.

Měl jsem vlastně prakticky stejné vědomosti a stejné údaje, jako před zmizením. Z jiného pohledu ale všechno vypadalo mnohem jasněji. Stačilo si jen připustit existenci kouzla. Nepopírat ho, což jsem dělal až dosud.

Do skládačky náhle zapadaly i nepatrné dílečky, které jsem předtím považoval za smetí odjinud. A dávaly smysl.

Lidé z Koutu někam odešli. Nesbalili si kufry a nevydali se pod rouškou noci na půlnoční vlak do Lince. Odešli okamžitě. V jednu chvíli byli tady – a v druhé pryč. Byl důležitý způsob, jakým se tak stalo?

Pokud je chceme zpátky, pak rozhodně ano.

Teď jsem musel zpátky na začátek já. V rychlosti znovu probrat všechno, nahlížené teď nejen z jiného úhlu, ale i jiným oknem. Nebyla to tmavá auta (jejichž existenci ovšem nelze popřít, stejně jako svědectví pana Bosáka), kdo je odvezl kamsi pryč. Zmizeli sami.

Jak?

Tak, jak vždycky. Kouzlem.

Kam?

Tam, co vždycky. Nikam. Zmizeli dřív, než je pronásledovatelé dostihli.

Jako důležité se najednou ukázaly i nesouvisející drobky života Koutu, jak jsem ho poznal. Jako správné se potvrdily i Závišovy teorie.

Pak sprintující představivost náhle klopýtla.

Pokud se ukryli mimo náš svět, proč už nevyšli ven? Zahnalo je znovu projíždějící černé auto? (Ta největší hrůza ze všech: do ulice, do jejich skryté ulice vstoupili lidé!) A%t už utekli před jakýmkoliv nebezpečím, proč se, když pominulo, nevrátili? Co jim brání?

Jejich úkryt sám o sobě, uvědomil jsem si. Nevím, jak schopnost neviditelných pracuje. Neznám techniku a podmínky ztrácení se. Ale přece jen něco dohromady dám. Je tu cosi, o čem vím, cosi, co mě zarazilo teprve teď, zdánlivá maličkost, která se právě ukázala zcela zásadním klíčem.

Druhý nádech.

Rozhodně není to, co jsem si o něm celou dobu myslel. Záviš i Ema, nezávisle na sobě, se mé představě upřímně podivili. Někde jsem jsem tehdy udělal v úvahách chybu. Nebo spíš zůstal u prvního nápadu.

Co znamená ve skutečnosti?

Díky Bohu za soboty.

Událostmi vyčerpána Ema usnula jen co jsem ji přiměl vlézt pod peřinu. Chtěla jen, abych si sedl k ní na postel, chytila mě za ruku – a do minuty stisk ochabl a z polštáře se ozvalo pravidelné oddechování. Zatímco já se na ni celou noc chodil dívat, a putoval po bytě sem a tam pod vlivem adrenalinu, které si tělo nastřádalo a nestačilo využít během bláznivého odpoledne, ona spala jako dřevo. Probudila se až v půl desáté.

Byl jsem u ní, sotva se při procitnutí hlasitě nadechla.

Přivítala mě šťastným úsměvem.

„V pohodě?“

Podívala se na obě strany.

„Jo,“ řekla potom. Chvíli pak civěla do prázdna. Když vyklouzla z postele, vrátil jsem se se do kuchyně, abych připravil pozdní, ale vydatnou snídani. S extra šálkem horké čokolády.

Poslední děs včerejšího dne nechala v koupelně. Pustila se do snídaně s apetitem vyhládlého žraloka. Nechtěl jsem jí pátek připomínat, ale vrátila se k němu sama.

„Myslíš, že to byl někdo z Koutu?“ zeptala se. Věděl jsem, co chce slyšet. Představa někoho známého ji děsila nejvíc. I mě.

„Nemyslím,“ odpověděl jsem krátce. Nechtěl jsem ji strašit a sám jsem tomu také nevěřil.

„Vypadal tak.“

„Neviděla jsi ho,“ upozornil jsem ji.

„Ne-e,“ protáhla, „Právě proto,“ dodala na vysvětlenou, když si téměř správně vyložila můj výraz, „že jsem ho neviděla.“

Mně v tu chvíli došlo, že jedna z věcí, na které jsem se Emy zatím nezeptal, byla právě tahle schopnost Neviditelných.

„Viděla jsi je někdy mizet?“

Na chvíli vyčarovala dobře známý chladný a nevýrazný obličej. Potom kývla.

„Úplně?“

Znovu souhlasila. Krátce, ale bez váhání. Byli jsme tým.

„Hlavně tetu. Taky pana Červeného, Davida a Lucku, i ostatní, ale nejvíc asi opravdu tetu.“

„Jak to dělala?“ vyzvídal jsem.

„Mávla rukou. Tahle,“ Ema předvedla pohyb, který ze všeho nejvíc připomínal zatahování závěsu, „A už jsem ji neviděla.“

Ale oni opravdu mají schopnost vystoupit z našeho světa. Tak to řekl Záviš. Emin popis naznačoval spíš, že se před ním zavírají. Na opisu ale nezáleželo; rozhodující byl fakt, že Záviš měl pravdu. Zatočila se mi hlava.

„A co ty? Nenaučila ses to?“ zeptal jsem se.

„Zkoušela jsem,“ řekla Ema smutně, „ale nešlo mi to. Pořád mě viděli.“

Jistě. Protože nejsi jedna z nich. Jen tě vychovávali.

Kouzelníci. Lidé zvláštních schopností.

„Teta povídala, že umím jiné věci.“

„A umíš?“

Pokrčila rameny.

„Projdu parkem za nádražím na první pokus,“ zašklebila se.

„A umíš mě zavolat,“ dodal jsem, „Takže jsi nikdy schovaná nebyla?“

„Jo,“ překvapila mě. „Už vlastně ani nevím proč. Ale pamatuju si všechno.“

„Jaké to bylo?“

„Šedivé. Chyť se mě za ruku, řekla teta, nadechni se a zavři oči.“

„Nezavřela si je,“ konstatoval jsem.

„Jasně, že ne,“ ušklíbla se, „Ty bys to udělal? Bylo to, jako by přes nás někdo hodil záclonu. Nebo spíš závoj. Viděla jsem úplně jasně tetu. I svoje ruce a nohy. Ale nic pod sebou, ani nad sebou, ani kolem. Potom bylo najednou všechno zpátky, teta mě vytáhla ven.“

Cosi mi to připomnělo.

„Myslíš, že se ještě objeví?“ zeptala se Ema najednou.

„Tamten? Myslím, že ne,“ prohlásil jsem pevně. Co jiného jsem taky měl říct?

Děvče hledělo chvíli do prázdna.

„Víš, bylo to divné,“ řeklo po chvíli zamyšleně. „Bála jsem se, takže mi to nedošlo, až teď. Jak to vlastně udělal?“

„Myslíš druhý nádech?“

„No právě,“ kývla, „Jak to, že tam byl? Vždyť to nemůže.“

Opět jsem měl pocit, že jsem vynechal celou jednu kapitolu. Ema se nesnažila dětsky vytěsnit zlou postavu, divila se něčemu, co docela obyčejně nedávalo smysl.

„Jinak by se přece neschoval?“ namítl jsem. „Musel ho použít.“

„Co?“

„Druhý nádech.“

„To už by přece nemohl ven. Aha,“ kývla znalecky, „Ty si to pleteš. Podruhé se nesmíš nadechnout. Tys to nikdy neslyšel?“ podivila se.

Jen na krátkou chvíli, na jeden nádech

druhým ti smrtka přejde po zádech

Pamatuj.

odrecitovala.

Zavrtěl jsem hlavou. Pomalu a nerozhodně. Protože potvora paměť mi v té chvíli připomněla, že jsem vlastně něco podobného, v lehce neslušné variantě, skutečně zaslechl. Zaklínal se tak pan Plavec, spěchající na kole kamsi jednoho podvečera, když mě – jaká ironie – přehlédl a na poslední chvíli obloučkem objel. Pro sebe si ji prozpěvovala paní M., když jsem se jednou zdržel na ulici a vstoupil do domu až několik minut po pozvání. Nevnímal jsem ji tehdy jinak, než jen jako zvukovou výplň prázdného prostoru.

„Znamená to, že Nikde nesmíš být dlouho,“ vysvětlila Ema.

„Kde Nikde? Aha,“ stáhl jsem okamžitě otázku. Tam, za mávnutím rukou.

Tak to tedy je.

Všechno má své omezení. I kouzla. Druhý nádech nebyla praktika, byla to hranice, kterou člověk nesmí překročit. Odpovídalo to vlastně všemu, co jsem za ty roky vysledoval: Neviditelní se nemohou ztratit na delší čas. Jen na chvíli. Jenže ten u zahrady číhal na Emu dlouhé minuty. Schoval se až ve chvíli, kdy ji viděl přicházet? Bylo tu logičtější vysvětlení. Co když někteří své schopnosti prostě zdokonalili? Copak se kouzla nemohou rozvíjet? Neviditelný, který napadl Emu, to dokazoval. Považujeme svět mimo techniku za stálý a neměnný. Neděláme rozdíly mezi člověkem jedenáctého a šestnáctého století – a přece mezi nimi je myšlenková i kulturní propast. Ze vzdálenosti několika set let ale trochu splývají.

Není strach z druhého nádechu nakonec jen pověrou? Nejspíš ne. Určitě se za dlouhé roky našel někdo, kdo nevěřil a nadechl se. Ne jeden. Kdyby se nestalo nic, na poučku by se okamžitě zapomnělo. Něco se tedy stát muselo. Něco, co Neviditelné uvěznilo. Fatální selhání plánu. Nepředpokládané události. Tečka. Sepište závěrečnou zprávu a spis založte.

Jenže proč tu potom stále ještě ti druzí byli?

Možná proto, že tu stále ještě byla Ema. Dívka jiných – ale přesto kouzelných – schopností. Teď už bylo jasné, že po své matce nezdědila jen některé rysy obličeje. Dostala toho do vínku víc.

Nemohla ji vzít sebou, řekla mi paní M., když jsem se jednou na Terezu a dítě vyptával. Doufala, že se bude moci vrátit, to je všechno. Stará dáma uměla být nesmlouvavá, a já podle tónu poznal, že to je také všechno, co mi prozradí. Nenaléhal jsem, tehdy vlastně nebylo proč. Tu a tam jsem pak děvčátko zahlédl, ale jen někdy si tím pohledem připomenul svou někdejší přítelkyni. Vlastně jsem téměř zapomněl, že do ulice přišlo zvenku. Co jí znám, podobala se Ema víc Neviditelným, než své matce. Z té vnitřní energie vyzařovala takřka viditelně. Tereza vyplňovala prostor kolem sebe, její dcera jakoby postávala na prahu světa a dívala se na něj z otevřených dveří. Někoho mi tím připomínala.

Samozřejmě i Ema má schopnosti, vymykající se lidským. Možná ne tak zřejmé jako Neviditelní nebo její matka, ale má. Dokázala vycítit Neviditelného. Nějak mě dokázala přivolat. To není málo, ozvat se dřív, než k něčemu vůbec dojde. To, čeho jsem se od začátku bál, se teď také potvrdilo: děvče není jen svědek čehosi, samo může být cíl.

Ač jsem si ze srdce přál, aby věci už konečně dospěly k nějakému závěru, i když jsem si chvílemi myslel, že něčemu už rozumím a něco chápu, situace byla čím dál tím složitější.

Ještě více otázek. Jako by ty nezodpovězené (tedy prakticky všechny) nestačily.

Pokud chci věřit v druhé Neviditelné – a já v ně nejen věřím, já o nich vím, jednoho jsem potkal – pak můžeme vysvětlit spoustu otázek, které jsme si položili. Tu základní, od níž se vše odvíjí, ale ne.

Kam a proč lidé z Koutu zmizeli?

Musel jsem začít z druhé strany.

Byli to ti druzí, kteří je vyhnali?

Dávalo to smysl. Provokující černé auto. Objížďka.

Připravovalo se snad bitevní pole?

Jak do toho zapadal muž z černého Volkswagenu?

Patrně ti druzí nechtěli riskovat a najali si na tu práci někoho dostatečně hloupého na to, aby se zbytečně vyptával.

Denně se kolem nás odehrávají bitvy, o nichž nemáme ani tušení. V trávě pod našima nohama, pod hladinou řeky, mezi stromy, ve vzduchu. Boje, které se nás netýkají, ani nedotýkají. Mravenci přepadají cizí mraveniště. Ptáci chrání svá hnízda před strakami.

Možná k nim patří i války kouzelných tvorů a mágů. Pokud neničí náš svět, nic nám do nich není. A pokud se neodehrávají v našem světě, pak dvojnásob. Zápasí spolu o prostor? O zdroje kouzelné moci? Netuším. Nezáleží na tom. Možná později.

Zodpovězené Kam a Proč se vrátily jako bumerang. Zpočátku jednoduché odpovědi bohatě stačí – ale jak jde čas a jak se člověk dozvídá stále víc a víc, často zjistí, že mu ony prosté pravdy prostě nestačí.

Neviditelní odešli mimo náš svět.

Kdepak. Jen se mimo něj ukryli. Na chvíli. Utekli před nebezpečím.

Ani to nebyla pravda. Neutekli, pouze ustoupili stranou, do stínu, aby je nebezpečí minulo. Nemůžete – a ani nechcete – balancovat delší čas mezi dvěma hrozbami. Hledáte řešení, jak se vyhnout oběma. Nastavili jste si čas. Ne na dlouho, ale přece.

Jenže co když se najde někdo, kdo ví stejně dobře jako vy, jak vratká je lávka, na níž jste vkročili?

Právě o tomhle Záviš hovořil.

Byl to prostor, do něhož mohli Neviditelní vejít, v němž ale nemohli zůstat delší dobu. Ideální past.

Polilo mě horko.

Vstoupili do ní sami. Vyděšení se ukryli do skříně, kterou pak kdosi, číhající v jejím stínu, zavřel a zamkl. Přiměl je k druhému nádechu.

Jistě, že to nemusí být pravda.

Jistě, že to není pravda. Copak Záviš a Ema, každý po svém, nevěří v návrat lidí z Koutu? Copak by si takové nebezpečí tváří v tvář jiným Neviditelným Koutští neuvědomovali? K jejich zahnání vedla dlouhá cesta, od nepříjemností přes potíže až k onomu zlomovému okamžiku, kdy se všichni najednou rozhodli odejít.

Mohli být k odchodu přinuceni? Krok do propasti – teď. Další!? Bylo tu ale něco, co dávalo určitou naději.

Ti druzí tu rozhodně stále byli. Dávali o sobě vědět.

I jejich pomocníci.

Páteční útok měl jeden nečekaně kladný výsledek. Ema na mě přestala koukat jako na otravného pana domácího. Spolupracovala, už to nebyly  jen tak tak dostačující odpovědi na otázky, prozradila mi i své vlastní nápady. Že jí vylidnění Koutu nedalo celou dobu spát, to jsem věděl. Stejně tak, že toužebně vyčkává na návrat. O jejích představách co se vlastně děje – a co se vůbec stalo – jsem ale netušil. Nepřekvapilo mě, když se právě takhle zeptala, ale zaskočilo, když na mou vyhýbavou odpověď (o Závišově a své teorii jsem jí neříkal, nechtěl jsem ji děsit něčím, co ve svém věku a ve své době nemohla pochopit) reagovala přímo.

„Ale to je přece jasné, kde jsou,“ prohlásila a zavrtěla hlavou nad pomalým a zbytečně komplikovaným myšlením dospělých.

Seděli jsme v kuchyni u malého stolku u okna. Připravil jsem čaj; ještě ve čtvrtek by se pro něj Ema jen zastavila a odnesla si ho do pokoje.

„Kde jsou?“

Čekal jsem, že spustí o šedé mlze a prostoru bez prostoru.

„Ztratili duše,“ vysvětlila místo toho, „víš, jako v té pohádce. Teď už tomu úplně věřím. Ne, jak když mi jí teta vyprávěla.“

Příběhy pro malé Neviditelné? Abychom svá mláďata připravili na nebezpečí, musíme je s ním seznámit. Zjednodušující opis bývá nejlepší. Někdy je ale jen zaštítíme, než hrozba pomine.

„Kdy jsi vlastně naposledy mluvila s někým z Koutu?“ napadlo mne.

„Odpoledne, než jsem šla ke Gábině,“ odpověděla bez váhání. „Tenkrát. Vysvětlovala jsem tetě, že se nemusí bát, že na mě Gábininy rodiče dají pozor, že její máma je zdravotní sestra, a že stačí, když si  jen trošku píchnu o špendlík, řeknu Au, a už mám z prstu mumii. Tak mě pustila.“

Smutně se na mě podívala.

„Myslíš, že kdybych zůstala doma, byla bych taky pryč?“

Nechtěl jsem odpovídat. Ještě včera ráno bych ani nevěděl jak. Rychle jsem se raději vrátil k méně osobnímu tématu.

„Ztracené duše?“ zopakoval jsem.

„Vždyť povídám: pohádka,“ Ema zavrtěla hlavou marností nad pomalým myšlením dospělých. „Je vlastně o ničem. A je stará. Ale jak teta říkala: když je něco staré, neznamená to, že bychom to měli ignorovat. A že každý na něco věří.“

Přednášela to s přesnou dikcí vypravěče, který není přesvědčen o vnímavosti a inteligenci publika. Nebo toho, který není přesvědčen o správnosti sdělované informace. Svou pěstounku uměla napodobit dobře. Uvědomil jsem si, že ten výraz vlastně znám také. Občas někdo takové spojení pronesl. Odevzdaně, ne jako kletbu.

„Vyprávěj mi ji,“ požádal jsem. Ne, že bych nevěřil na pohádky, právě naopak. Alespoň pokud jde o ty původní. Jsou totiž často zkreslenou podobou skutečných historických příběhů, popleteným popisem důležité události. Nepochopeným výkladem zděděných zvyků. Někdy už jen ozvěnou něčeho opravdu starého. Paměť lidu není, navzdory obecnému přesvědčení, dlouhá. Většina nezapsaných pověstí není starších, než dvě staletí. Nezanedbatelnou úlohu v tom hraje fakt, že věci se dějí neustále a nové informace vytlačují staré vzpomínky, častější příčinou je ale docela obyčejný nezájem. Některá vyprávění v sobě ovšem skrývají i před vypravěči dobře ukrytá zrnka z hlubin času.

„Tak dobře.“

Napila se. Mrkla k oknu, trhla sebou, ale byla to jen hrdlička, která se rozmyslela přistání na našem parapetu a prudkým máváním křídel měnila kurz.

„Byl jednou jeden král a ten měl královnu. On byl celkem slušný a hodný na poddané, ale taky pěkně pyšný na to, že je král. A ona byla prostě královna.“

Odmlčela se.

„S korunou na hlavě, dvorními dámami a skříní plesových šatů,“ snažil jsem se pomoci.

„Jo. Třeba,“ zamračila se, „Hlavně se ale ráda procházela po zahradě mezi květinami. S dvorními dámami, když je tam chceš.“

„Promiň.“

Pohodila hlavou.

„Tedy: procházela se ráda mezi květinami. Mořem růží a tulipánů a kosatců a pampelišek. V jiných královských palácích zaměstnávali nejvíc vojáků, ale královna v tomhle měla víc zahradníků než rytířů.

Do zahrady si královna se svými dvorními dámami vyšla i jednoho večera před soumrakem. Že chce obdivovat záhony při západu slunce. Vzkázala, že se vrátí na večeři, ať na ní král počká, že musí jíst společně, ale když na ni král čekal, jídlo mu vystydlo a zkazilo se, protože nepřišla ani druhý večer. Ztratila se v zahradě. Nechala tam vysázet tolik růží a jiných kytek, až mezi nimi zabloudila. Hledali všude, prošli po všech cestičkách i po trávníku, kam se šlapat nesmělo, ale vůbec nikoho nenašli. Ani královnu, ani dvorní dámy. A tak se král bez…“

„…večeře…“ neudržel jsem se.

Ušklíbla se. Bez dalšího zaváhání pak pokračovala: „bez zbytečného zdržování vypravil za čarodějkou, protože když se někdo ztratí v květinové zahradě, tak ho buď sežrala masožravá kytka nebo odnesl černokněžník. Čarodějka přiložila pod kotel, co v něm vařila kouzla, zamíchala kouzlo hůlkou a z bublin, které se objevily na hladině, přečetla, co se stalo. Že královna šla nikam.“

„Nešla nikam,“ opravil jsem mechanicky anglicismus do správné formy dvojího českého záporu. Ema se zamračila.

„Šla do Nikde,“ pokusila se na situaci nepřipravený jazyk použít ještě jinak. Potom si nešťastně povzdychla. „Šla tam, kde nic není. Vůbec nic. Ani nic. Chápeš?“

„Nicota,“ pokusil jsem se přispět svou troškou. Vzpomněl jsem si na Nekonečný příběh (film jsem naštěstí viděl dřív, než četl knihu, takže jsem si mohl užít obojí) a vybavil si ono překrásné tajemné slovo Sandonoriko, které vzniklo špatným odposlechem původního Southern Oracle.

Ema měla v tomto případě v kulturním vzdělání mezeru. Teď ale nebyla chvíle, kdy bych ji měl poučit.

„Nikde je zvláštní místo,“ pokračovala. Až po dlouhém upřeném pohledu, který mě měl zmrazit.

„Je blízko a daleko a není nikde, protože je to nikde. Královna do něj vešla, protože si poručila do zahrady tolik květin, že to bylo tolik vůní a tolik barev, že pro všechno ostatní už nebylo místo a kde není místo, tam nemůže být nic jiného, než Nikde.“

Popisuje vlastně černou díru, napadlo mne. Ale výjimečně jsem se otravného komentáře zdržel.

„V Ničem ale nemůžeš a nesmíš dlouho zůstat, povídala čarodějnice. Protože tam nic není, tak jsou všechny cesty nekonečně krátké. Jenže taky nekonečně dlouhé, nebo vedou dokolečka. Tvoje královna prošla tou krátkou, řekla čarodějnice, a teď je na druhém konci světa ve vysokém šedém zámku. Cesta k němu vede jen Ničím, pokračovala. Jestli ji chceš ještě někdy vidět, tak musíš taky Ničím projít. Nikdy nevíš, jestli půjdeš nekonečně krátkou, nebo nekonečně dlouhou cestou, ale když už jednou vykročíš, musíš jít a nesmíš se…“

„…ohlédnout!“

„…nadechnout,“ opravila mě. „Pořád přerušuješ.“

Zvedl jsem ruce ve vzdávajícím se gestu. Blahosklonně kývla.

„Takže: nesmíš se nadechnout. Jinak ztratíš duši – a když ztratíš duši, musíš bloudit světem, než ji znovu najdeš. Nikdo ti nepomůže, protože jsi ztracený, a ztracených si nikdo nevšimne. Ten král se tedy nadechl a vyrazil. Šel pomalu, protože nezapomínal na to, že je král – a králové neběhají. Před sebou viděl Šedý zámek na konci světa. Myslel, že když ho má skoro na dosah, tak bude hned u královny. Jenže v Ničem jsou cesty nekonečně dlouhé, stejně jako nekonečně krátké. Kdyby přidal do kroku, jedním krokem by byl venku. Jenže on šel pomalu a došel mu dech. Musel se nadechnout – a jak se nadechl, utekla mu duše. Takže zůstal v Ničem. Nikdo ho nenašel, protože ho nikdo nehledal. Královna žila dál sama v šedém zámku a už se nikdy nevrátila, nevěděla kudy. V zahradě, do které nikdo nechodil, protože se každý bál, že taky zmizí, květiny bez zalévání uvadly.“

Ticho.

„A dál?“ odvážil jsem se po chvíli.

„To je všechno.“

Zvláštní příběh. Aspoň dnes. Dříve, v časech bratrů Grimmů, Erbena či Němcové neměli dospělí problém vykládat dětem historky ještě děsivější a beznadějnější. Nebyla to jen přebarvená vyprávění pro dospělé. Říkáme Pohádka, přidáváme si Hanse Christiana Andersena a hovoříme o šťastných koncích, aby psychika malých posluchačů náhodou neutrpěla. Kdo si přitom vzpomene na prodavačku sirek, cínového vojáčka nebo malou mořskou vílu? V tomhle se Ztracené duše nijak nelišily. Mravoučný příběh, mající varovat před nepatřičným chováním. Neviditelní si jen dosadili své figury.

Každá uzavřená komunita má svůj vlastní folklor. Vlastní bajky, příběhy, vlastní přísloví. Na pohádce o ztracených duších nebylo nic zvláštního. Ne ve srovnání s jinými. Nehýřila ani velkou fantazií, ani podezřelou reálností. Byla zmatená. Jako mnoha podobným příběhům jí očividně chyběly  kousky. Když si ji ale člověk zasadil do správného prostředí, mezi lidi z Koutu, pak už zněla jinak. Hrůzostrašněji. Aspoň mně. Opisovala tíživou pravdu, napovídala, co se stane, když se člověk v Ničem zapomene.

Vnímal jsem v ní ale možná něco, co Neviditelní ne. Ema nepřehání, brali ztrátu v ničem jako vážnou věc. Svědčily o tom ostatně i stále tradované průpovídky.

Emino vyprávění skrývalo něco navíc. I přes prostou skladbu a všechna ta klišé jsem v něm cítil právě onu zapomenutou skutečnost. Často jsou připomínány cargo kulty Melanésanů, kteří napodobovali provoz japonských a amerických polních letišť v naivní víře, že sami přivolají letadla s nákladem, o něž je bílí vetřelci okrádají. Pokud stloukáte z prkýnek dřevěné rádio, pak to ale znamená, že jste někdy někde skutečnou a fungující vysílačku viděli. Lidé z Koutu si vyprávěli příběhy o Ničem, měli o něm své průpovídky, tradovaná tabu. Někde na počátku muselo být cosi skutečného. Nezdálo se totiž, že by časem pověst slábla, což se stává pověrám, založeným na střetu s neznámem. Nebezpečí ještě mělo své vypravěče.

Nic a Nikde. Docela trefné pojmenování.

Neviditelní věřili, že pokud do Ničeho vstoupí, tak se mohou ztratit. Že ztracené nikdo nenajde. Ani těla, ani duše. Přesto to dělali. Schovávali se na okraj – může mít nekonečné nic okraj? – a jak jen to šlo, vycházeli zpět. Já – protože se mě varování bezprostředně netýkalo – jsem cítil něco jiného. Nepochopení. Něco v těch starých říkánkách a pohádkách přehlédli.

Věřili, že pokud v Ničem zůstanou, tak se ztratí. Ne, když do něj vstoupí. To totiž běžně dělali. Příběh byl jen varováním. Návodem, jak se v onom prazvláštním prostředí chovat. Základní bod: nenadechnout se. Nemuselo jít o skutečnou respiraci (i když je docela možné, že prostor mimo náš svět prostě postrádá vzduch). Možná byl jeden nádech časovou mírou. Patnáct, dvacet sekund – a potom ven. Jako při potápění. Koneckonců, i to je vstupem do prostředí, v němž člověk nemůže setrvávat dlouho.

Ať už přeneseně nebo skutečně se prostě Koutští nadechli. A teď byli, slovy pohádky, Nikde. Terminologií přítele Záviše uvězněni v prostoru mimo ten náš, v němž se ukryli. Nebo už nebyli, protože Nic nekompromisně neguje všechny, kteří se v něm ocitnou na tak dlouho, aby se museli nadechnout. Obojí znělo divoce.

Právě tohle se stalo. Ale v pohádce toho bylo mnohem víc.

Poprvé jsme vedli tu debatu kdysi dávno. Seděli jsme se Závišem v rohu zastrčené nuselské hospůdky a přesvědčovali jeden druhého, že je to jen hra fantazie, a že vše do sebe zapadá pouhou náhodou. V devatenácti má člověk nárok věřit ve věci zvláštní. Nadpřirozené. Fantastické. Někdo nachází historii plnou spiknutí mocných tajných společností, jiný přistání mimozemských kosmických lodí. Další vidí svět matematicky strohý, vysvětlitelný prostou logikou. (A všichni plný krásných holek.) My odhalili skutečnosti, vedle nichž jsou tušené schopnosti tibetských mnichů jen rozcvičkou mateřské školky. A protože jsme měli možnosti a nástroje, proměnili představy ve skutečný výzkum. Byla moje chyba, že jsem se tenkrát brzy vzdal, že jsem zůstal na povrchu a spokojil se s pouhým tvrzením.

Existují lidé zvláštních schopností. Tečka. Snad za to mohla moje nechuť k bezúčelnému šíření informací. Nikdy jsem neměl rád drby (a nikdy se netýkaly mě) a na každou otázku Slyšel jsi… odpovídal: Ne. Udělal jsem si ve svém vidění světa pro Odlišné prakticky stejnou přihrádku, jako třeba pro sportovní rybáře, nebo abonenty místního divadla. Jejich předpokládané schopnosti mě přestaly dráždit. Zvyknout se dá na ledacos, ale v tomto případě to bylo ono příslovečné vytloukání klínu klínem. Vyhánění čerta ďáblem. Tím klínem byli právě Neviditelní.

Věděli jsme, že jsou Odlišní. Jenže i to, že nejsou jediní Odlišní. Nebyli na našem seznamu ani první. Ale poznali jsme je – našli je v našem rodném městě – a to je posunulo dopředu a v jejich stínu se ti druzí ztratili. Potom došlo ke dvěma zcela zásadním věcem: tou první byly tváře, které dostaly jména, k nimž se tu a tam začaly vázat obyčejné zážitky. Kutná ulice zevšedněla. Druhou byl život.

Vypadl jsem ze školy, musel si najít práci a na nějaký čas měl naprosto jiné starosti. Strávili jsme s Terezou léto v Toskánsku, sklízeli na farmě nedaleko městečka Montecarlo ovoce a olivy. Rozešli jsme se u Starého purkrabství na Vyšehradě a za dva měsíce zahráli dva vzájemně nepředstavené na nudném večírku v jedné čakovické zahradě.

Když jsem se pak vrátil do rodného města – zdědili jsme po vzdálené příbuzné byt a sourozenci mi ho přenechali – vzpomněl jsem si sice na Neviditelné, ale nějakou dobu se neodvážil Kutnou ulici navštívit. Připomněl jsem si slib, který jsme jejím obyvatelům dali. Až jednou, víceméně v návalu nostalgie, jsem ke Koutu přišel.

A on mě pustil dovnitř. Kouzlo – a teď myslím ono očarování neznámem – už bylo dávno pryč. Zůstali staří známí. Spiklenecké pouto. Naučil jsem se brát schopnost Neviditelných jako danou věc, to však neznamenalo, že bych o tom každému u piva vykládal. Měli jsme dohodu. Vycházela, stejně jako vycházel život. Nudný, ale bez větších nepříjemností a potíží. Šel dál, kradmo a stínem, ale šel.

Už jsem věděl, co mi v Emině pohádce přebývalo. Vysvětlila, že druhý nádech je špatný. Ale neříkala, že jím všechno končí.

Nepříjemnosti a potíže.

Věděl jsem, že oné noci události opravdu jen vyvrcholily. Ema mi už předtím prozradila, že ulicí projelo černé auto. Pan Bosák vyprávěl o podivných geodetech. Kolem Kutné ulice se tedy divné věci děly už delší dobu. Musely i uvnitř. To už vím.

Někdy mi pomohlo sednout si ke stolu, vzít čistý arch papíru a sepisovat chaotické seznamy. Zkusil jsem to i odpoledne, poté, co jsem se nechal Emou porazit v několika partiích Člověče nezlob se; snadná vítězství ji unavila a přiměla mnou, pokud jde o herní schopnosti, ostentativně pohrdat. Situace ale potřebovala jiný impuls. Po pěti počmáraných listech jsem odložil propisku. Z toho, co vím, už víc nedostanu. Teď by se teď hodily další informace z druhé strany.

Ke kterým mám vlastně přístup.

Vyšel jsem na chodbu. Dveře Emina pokoje byly otevřené, stůl posunutý tak, aby viděla ven. Ema u něho seděla, před sebou rozevřený sešit, a i ona přemítavě okusovala tužku.

„Porada detektivů,“ zavelel jsem. Reagovala okamžitě. Sklouzla ze židle a následovala mě do obýváku. Sedla si napříč křeslem, nohy přes područku, zády se opřela o druhou. Dívala se do stropu, pozorovala klikatý let mouchy pod lustrem.

„Ty už víš, kdo to byl, viď?“ zeptala se po chvíli tiše. Nejspíš celou dobu myslela na Neviditelné z Kutné ulice. Nikoho jiného, kdo by se mohl ukrýt v Ničem, neznala. Takže se bála odpovědi.

Co jsem jí měl povědět, mě mělo napadnout dřív.

„Nevím,“ přiznal jsem. „Ale z Koutu rozhodně nikdo.“

„Jak to můžeš vědět?“

Chtěla mi věřit, její dychtivý pohled to prozrazoval.

„Protože by na tebe přece nečíhal. Normálně by k tobě přišel. Nebo je mezi nimi někdo takový, komu by ses vyhnula?“

Zavrtěla hlavou.

„Tak vidíš. Musel to být někdo cizí.“

„Proč by mě chtěl někdo cizí unést?“

Tak tohle jsem Emě rozhodně vysvětlovat nechtěl.

„Nechci mluvit o pátku,“ vyhrkl jsem rychle.

Zpozorněla.

„O čem tedy?“

Posadila se, jak se sluší a patří, složila ruce do klína. Upřela na mě trochu svůj trochu nepřítomný, ale přesto nepříjemně pozorný pohled.

„O něčem, co se stalo mnohem dřív.“

„Kdy?“

„Nevím,“ přiznal jsem. „Někdy předtím, než všichni zmizeli. Vyprávěla jsi mi, že se báli. Že ti nikdo nic neřekl – ale tys stejně poznala, že něco není v pořádku.“

„Já ale nevěděla co,“ bránila se.

„Ne. Zkus si ale vzpomenout na něco dalšího.“

„Na co? Já už fakt nic nevím,“ řekla trochu nešťastně. A trochu vztekle, nejspíš se ale zlobila sama na sebe.

„Určitě ano, jsi chytrá holka. Něčeho sis jistě všimla.“

Vyptávání jí bylo protivné. Ale na rozdíl od předchozích dní už spolupracovala. Nečekala na správné otázky. Zamračila se, jak se snažila cokoliv vybavit.

„Něco zvláštního. Nějaké nepříjemnosti,“ napovídal jsem. Tentokrát dobře.

„Vlastně jo,“ rozzářila se jí očka, „Nepříjemnosti. Nevím, kdy  začaly. Možná už v zimě, když dva dny nešla elektrika.“

„U paní M?“

„V celé ulici. Tedy, bylo to asi jen přes noc. Když jsem přišla ze školy, tak už se svítilo. Pak pan Plavec povídal, že bude muset na úřad, kvůli nějakým papírům. Říkal to každému a všichni mu říkali, že tohle ještě nikdy nikdo z nich dělat nemusel, a že… hele, když zopakuju to slovo, co řekl, tak mi vynadáš, že jo?“

Vážně jsem pokýval hlavou.

„Tak ho neřeknu. K ničemu taky bylo, když nám v březnu nevyváželi popelnice.“

No vida. A pak, že si na nic nevzpomene. Opravdu to jsou jen nepříjemnosti. Nic zvláštního – ale když následují jedna druhou, pak lidé zpozorní.

Odmlčela se. Nepřítomný pohled se zaostřil. Čekala na reakci. Měla na ni právo.

„Víš, to černé auto nepřijelo jen tak.“

Kývla.

„A když sis ho všimla ty, všimli si ho určitě i dospělí. Nějak se pak museli chovat.“

Mlčela.

„Divně,“ řekla po chvíli. „I když vylezlo sluníčko, nevyndala paní Karafiátová lavičku před dům. Víš, jak tam vždycky odpoledne sedává.“

Nevěděl jsem. Jako každý zvenčí jsem si běžné zvyky Neviditelných těžko dokázal zapamatovat.

„Musela jsem začít zamykat,“ pokračovala Ema.

„Řekla ti teta proč?“

„Ne. Začala mít ty tajnosti.“

„Jaké?“

„Vždyť víš: řekla mi jen, že je divná doba. A že nemám nikomu nic povídat.“

Vždycky jsem považoval paní M. za jakousi představenou Neviditelných. Možná jen proto, že byla sdílnější než ostatní.

„Zkus si vzpomenout, jestli něco přece jen neřekla. Nebo jestli sis nevšimla, že by udělala. Na cokoliv.“

„Na cokoliv co?“

Podrbal jsem se na hlavě.

„Na něco, co by nám pomohlo. Třeba na hloupost. Oni nás znají, Emo. A my je ne. Dokud tohle nesrovnáme, nic dalšího neodhalíme.“

Pokývala hlavou, aby v ní přesypala moje tak trochu dospělé myšlenky.

„Na hloupost?“

„Na cokoliv, co ti přišlo zvláštní. Divné. Opravdu je jedno, jestli nakonec zjistíme, že jsme byli vedle.“

Odhadl jsem ji dobře.

„Někdo tetě telefonoval,“ vzpomněla si. Nevím proč, ale zarazilo mě to. Ne, že by snad v Koutu tenhle prastarý výdobytek techniky neměli, jenže do ulice se rozhodně nedovolal nikdo z teleshoppingových call center.

„Vylekal jí ten hovor? Rozčílil?“ zeptal jsem se.

„Ne. Proč?“

„Proč mi to tedy říkáš?“

Pokrčila rameny. Poznal jsem, že ji telefonát přišel stejně jako mě nepatřičný už jen ze své podstaty.

„Zedníci,“ řekla po chvíli. Tohle znělo jistě.

„Volali jí zedníci?“

„Proč?“ podivila se. „Myslím ty nenormální, nahoře.“

Tedy na křižovatce, přímo proti ústí Kutné ulice. Aby z ní bylo dobře vidět, že tu jsou. Jiný význam přestavení mít nemohlo. A představení to stoprocentně bylo. Stavební stroje? Tohle byla zapomenutá čtvrť. Nechátrala tu historická stavení. Ani jedna povodeň, jimiž se dvacáté první století na jihu Čech uvedlo, nezvedla hladinu až sem. Malý, prakticky jen místní provoz šetřil vozovky, nová dlažba chodníků měla přednost v ulicích s prominentními obyvateli.

Věci do sebe začínaly zapadat.

Bohužel teprve začínaly.

„Ti zedníci něco stavěli? Nebo jen kopali?“ zeptal jsem se. „Nenormální?“ došlo mi v tu chvíli.

„Jasně. Protože to žádní zedníci nebyli,“ sdělila Ema rozvážným tónem.

„Jak to víš?“

Zvedla palec.

„Za prvé: nikde se nic nestaví. Ani nezačalo.“

Přidala k němu ukazováček.

„Za druhé: jen skládali nářadí a nějaké desky. Pili pivo. Odpoledne pak nakládali věci zpátky na auto. Prakticky jen pošlapali trávník.“

Nechtěl jsem jí bořit nevinné dětské představy, ale v tom základním pravdu měla. Takovéhle manévry nedávaly smysl. Ne v běžně obydlených ulicích.

„Za třetí,“ převzal jsem slovo, „Tys je sledovala.“

„Tak trochu,“ připustila opatrně. „Přišli mi podezřelí,“ dodala po chvíli. Upřeně jsem se na ní zahleděl. Už jsem se v ní přece jen trochu vyznal.

 „Tak dobře, nepřišli,“ vzdychla otráveně, „Nudila jsem se. Ale podezřelí jsou. Tedy byli.“

Jistě, klidně za to mohla příliš dokonalá sociální neviditelnost Neviditelných. Tak moc si dávali záležet na tom, aby si jich nikdo nevšímal, až se jim to dokonale podařilo. V patrovém domě na náměstí, v němž sídlí stavební odbor městského úřadu, kdosi cosi na to místo naplánoval – a když dělníci přijeli a ocitli se v blízkosti Kutné, zapomněli, co mají dělat. Jindy bych téhle teorii věřil. Pobavila by mě (K podobnému zážitku nepotřebujete ani kouzla nebo zvláštní schopnosti. Někteří lidé dokáží spočítat diferenciální rovnice nebo přivést k rozumu starý automobil po dědečkovi, ale když je zastavíte v polovině ulice, jsou schopni i po krátkém rozhovoru pokračovat v cestě směrem, z něhož přišli. Roztržitost není choroba, je to jen jiné řazení priorit.) Co bylo podstatnější, přítomnost zedníků dokonale ladila s tím, co mi před několika dny vyprávěl pan Bosák.

„Tohle je rozhodně důležité,“ potěšil jsem ji, „Říkala o nich něco paní M.?“

„Nic. Možná si jich nevšimla.“

„Nepovídej.“

Ema se urazila. Musel jsem se chvíli omlouvat a vymlouvat. Nakonec mě vzala na milost.

„Opravdu ne. Možná proto, že tenkrát přinesl pošťák tu obálku s fotkami,“ řekla pomalu, jak lovila v paměti. „Měla je pak ve stole. Víš – v kuchyni. Dost často si je prohlížela.“

„Fotky? V jaké kuchyni?“ podivil jsem se náhlému skoku.

Z Emina pohledu ale náhlý nebyl. Ptal jsem se jí na podivné věci a ona odpovídala.

„Přece doma. U tety.“

„Tys je tenkrát viděla?“

„Viděla jsem je teď!“ ohradila se, „Tedy až potom, co zmizela. Nikdy bych nikomu do věcí nelezla. Ty to taky neděláš. Já hledala… ale nic. Prostě si pamatuju, jak se na ně teta dívala, a že je pak schovala.“

„Co na nich bylo?“ vyzvídal jsem.

Ema neodpověděla. Nahrbila se, jako by se chtěla schoulit a schovat před světem.

„Někdo. Někde.“

Víc jsem z ní nedostal. Neděsily ji, nerozuměla jim. A právě to v ní vzbuzovalo nejistotu, protože nechápala, proč z nich měla strach paní M. Že se jich pěstounka hrozila, to Ema poznala, když ji přistihla se snímkem v ruce hledět nepřítomným pohledem do stěny. S pobledlou tváří. Viděla, kam paní M. fotografii uložila, ale podívat se na obrázek si troufla až mnohem později.

„Přinesu je,“ navrhla teď.

„V žádném případě,“ vyskočil jsem.

„Šla bych zadem.“

Můj pohled přitiskl Emin hlas k zemi.

„Ať tě to ani nenapadne.“

„Můžou být důležité.“

„Právě proto. Někdo tam může čekat. Jako to auto.“

Polkl jsem další: nebo ten u zahrady. Tohle ohrožení jsem jí zbytečně připomínat nechtěl.

Vzdychla.

„Půjdeš tam ty, že?“

„Ano.“

„Vrať se.“

Opatrně jsem se usmál.

„To víš, že se vrátím.“

Od zmizení jsem do žádného koutského domu nevstoupil. Ema si odnesla své věci sama, já čekal na chodníku (a nervózně se neustále ohlížel, jako bych děvčeti dělal zeď při vloupání). Teď jsem si připadal stejně. Vyšel jsem dva schody k dřevěnému obdélníku se škvírou poštovní schránky a pečlivě vyleštěnou mosaznou klikou, a zůstal stát.

Copak můžu jen tak sám, bez doprovodu, vejít dovnitř?

Koupal jsem klíč ve zpocené dlani.

Když tu budu trčet jako socha, někdo si mě může všimnout. A potom – mám nejen dobrý důvod vstoupit do cizího domu. Mám svým způsobem pozvání. Protože jako následník paní M. v Emině opatrování jsem tu v dívčině zastoupení.

Nadechl jsem se, otočil klíčem, otevřel a vstoupil. Úzkou chodbičkou bez oken jsem prošel dozadu, k proskleným dveřím. Nalevo byly ložnice, privátní prostor, který jsem si nedovolil narušit ani teď, když byl bezpečně opuštěný. Do kuchyně, kam mě Ema poslala, vedla cesta přímá. Tam jsem vstoupit mohl. A bez zaváhání vešel, byla to jediná místnost v domě, kterou jsem znal.

Tady jsem občas sedával, u velkého stolu u okna. Voní tu bylinky, už ne tak intenzivně, jako předtím, ale přece ještě.

Vyhlédl jsem do malé zahrádky. Zídka mezi sousedy porostlá vínem, u ní stará, ale pečlivě znovu natíraná červenožlutá lavička. Dřevěná kůlnička vzadu, pískem a oblázky vysypaná cestička teď už trochu přerostlým trávníkem. Nic se nezměnilo. Stejně jako v kuchyni.

Zaplašil jsem nostalgii a vrátil se do mnohem barvitější současnosti.

Ve stole.

Utřel jsem si zpocené dlaně o kalhoty, odsunul židli, na níž sedávala paní domácí, a zvedl voskovaný ubrus. Ohyb skrýval zásuvku. Nebyla zamčená. Nikdo nezamyká kuchyňský stůl. Ani když chce ukrýt před nepovolanými zraky podivnou korespondenci.

Pod několika letáky místních supermarketů, účtenkami a sešitem s pěkně postaru ručně zapisovanými recepty, skutečně ležely nějaké fotografie.

Paní M. a Ema, obě se na povel smějící do objektivu. Tohle by děvče  nijak nerozhodilo. Stará pohlednice, zachycující ulici nad Koutem z takového úhlu, že na první pohled nebyla křižovatka s Kutnou poznat. Nová pohlednice odkudsi z jižní Evropy. A pod ní dva snímky běžných rozměrů devět krát třináct. Neběžně tmavé, s přehnaným stínem kolem. Ne letité, papír byl z rubové strany čistě bílý.

Prohlédl jsem první. Na první pohled nic zvláštního, jen obrázek kohosi na židli. Jenže první pohled také přinesl nesoulad, následovaný podezřením. Cosi nebylo s kompozicí v pořádku, respektive jí dávalo dramatický náboj. Brzy jsem si uvědomil co.

Sedadlo nestálo ani u stolu, ani u stěny, bylo uprostřed místnosti. Muž na něm seděl zády ke kameře, do tváře mu vidět nebylo. V pravém rohu jakési přístroje. Krabice s kulatými ciferníky, vysoká úzká skříň. Plné dveře s koulí místo kliky. Neosobní prostředí. Takhle nevypadá ani domácnost, ani běžná pracovna nebo kancelář.

Výslechová místnost ano. Laboratoř. Víc než dohady snímek neumožňoval, nebyl to ilustrační obrázek do firemního časopisu. Vypadalo to spíš, jako by scénu vyfotografoval kdosi potají. Telefonem, nebo nějakou špionážní kamerkou, jakých se za dvacet dolarů povaluje na eBay hromada. Podíval jsem se na druhý. Stejná místnost, stejný muž, jiný úhel. Svěšená hlava. Ten nezřetelný profil mi někoho připomínal. V pozadí kdosi stál. Nejasný stín v plášti.

Oba obrázky byly pomačkané, jak je paní M. stiskla v křečovité hrůze. Snad znala jméno sedícího člověka. Možná tušila, proč v místnosti je. Ale v každém případě jí bylo jasné kam patří, stejně jako teď mně. Muž na židli musel být někdo z Neviditelných. Mučili ho? Nebo jen zkoumali, podrobovali organismus testům hraničních životních podmínek, aby zjistili, jak bude tělo nezvyklých schopností reagovat?

Rozhodně tím snímkem, aniž to věděli, trápili paní M. Už jsem chápal její slova o divné době. I to, proč beze všeho dovolila Emě přespat u kamarádky.

Na tohle pověsti a průpovídky nejspíš neměli. Ale to už tak bývá, že strach, na nějž se připravujeme, nepřijde. Že místo něho vyskočí něco, v co ani nevěříme.

I děsy se mění.

Strčil jsem fotografie do kapsy. V opuštěném domě jsem je nechávat nechtěl, možná by pro někoho mohla mít jejich existence opravdu velkou cenu. Možná jen vidím tajemno a nebezpečí, kam se jen podívám. Přesto jsem je vzal. Pečlivě jsem pak za sebou zavřel zásuvku i zamkl dveře.

Na chodníku jsem se pořádně rozhlédl.

Nesleduje mě někdo? Neprojíždí náhodou nahoře křižovatkou další černé auto? Neviděl jsem nic. Přesto se mě začal zmocňovat neklid. Jakoby bych přehlédl nějakého dobře ukrytého slídila. Zapomněl uvnitř domu cosi důležitého. Poznával místnost, nebo muže na fotografii. Když jsem pak sešel na spodní křižovatku a vydal se do města, ve stínu stromů, pod nimži se kdosi pokusil v pátek unést Emu, mi to došlo.

Uvědomil jsem si, že rozladění, které cítím, nevychází z tajemné scény. Jeho původem byl nepochopitelný rozpor: laboratoř ukazovala na tajnou službu – jenže já nechytil státem placeného agenta, ale podvodníka. A jak se ukázalo, nijak schopného. Co tedy měla znamenat ta podivná místnost? Nestály tu nakonec proti sobě tři strany? A jedna druhé vypálila rybník? Nesvezl se někdo ve stínu vládní agentury? Možná, že se Neviditelní dokázali skutečné tajné službě ztratit, ale dalším protivníkům – kdo tvrdí, že se každého sporu musí účastnit jen dva soupeři? – už ne. Představil jsem si špiony, agenty a zločince, sledující jako v bláznivé komedii jeden druhého, ale do smíchu mi při tom nebylo.

Přílišná fantazie.

Ale copak může mít ve světě kouzel nějaké hranice?

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist