Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola sedmá. Podezřelejší a podezřelejší

 

předchozí kapitola

Události bláznivého pátku, starosti o Emu a spřádání teorií mě pohltily natolik, že jsem málem zapomněl dát o všem vědět Závišovi. Vzpomněl jsem si na něho až v neděli odpoledne. A odložil zprávu na pondělní ráno. Tak trochu jsem se styděl, že jsem dokázal Emu zachránit až na poslední chvíli. Že si musela prožít všechnu tu hrůzu. Nechtěl jsem slyšet: já říkal, že ji máme odvézt z města.

Taky jsem potřeboval trochu vypnout i já.

Někdy stačí k uklidnění málo. Odložit tíživou blízkou budoucnost o den. Nebo se zaměstnat současností. Situací Tady a teď. Někdy to ani jinak nejde, a tím nemyslím nutnost uvolnit nervy drásající napětí, aby se člověk pod tlakem nesesypal. Někdy nás naše osobní dobrodružství a trable přinutí zapomenout na to, že kolem je docela obyčejný svět a život, který má svá základní pravidla a postupy.

Například obchody, plné lidí, kteří ani v nejmenším netuší, že jste se právě vrátili z boje s neviditelným protivníkem, že sledujete každý roh a každou neznámou tvář. Lidí, kteří se na vás usmějí, nechají pozdravovat společného známého, prohodí pár slov a jdou si po svých. Kteří vaši mysl, zpočátku zapomínající prakticky všechny položky z nákupního seznamu (protože ta ženská u pečiva mě nejspíš nenápadně sleduje) přimějí soustředit se na úkony obyčejného dne.

Samozřejmě, že jsem na odpolední spanilou jízdu po místních obchodech, která měla zachránit naše dva hladové krky od dalšího večerního objednávání pizzy, sebou táhl Emu. Nechávat ji samotnou déle, než bylo nutné, jsem nechtěl. Motat se po nákupním centru, která bylo i v odpoledne všedního dne plné lidí, ale také ne. Kompromisem byl střed města, obchodní dům na rohu náměstí a pasáž. Pořídit týdenní zásoby by tu nevyšlo nejlevněji, ale u základních surovin to šlo. Naplnili plátěnou nákupní tašku, pak si dali zmrzlinu. Pomalu jsme obcházeli náměstí, šlapali jen na šedivé dlaždice (kratší dětské nohy se ukázaly kupodivu jako výhoda). Počítali lidi v červených tričkách. Bylo teď a tady.

 Když jsme pak stáli u kašny a já vyprávěl o době, kdy v ní plavaly zlaté rybky, všiml jsem si najednou, že vzpomínkám na dávnou minulost mého dětství Ema nejen pozorně nenaslouchá, ale že se náhle stáhla. Jakoby se kryla před něčím pohledem.

„Děje se něco?“ zpozorněl jsem.

„Jde sem.“

„Kdo?“ rozhlédl jsem se poplašeně.

„Paní učitelka. Barbara,“ přidala vysvětlivku, když jí můj pohled přišel příliš nechápavý. Rozhlédl jsem se ještě jednou a uviděl, jak se k nám s úsměvem řítí od velkého betonového květináče, v němž městské správě usychaly macešky.

„Ahoj, vy dva.“

V riflích, bílých teniskách a v tričku s motivem Star Wars vypadala jako svá mladší bezstarostná sestra.

„Co děláte?“

„Jen tak utrácíme peníze,“ zvedl jsem na tašku s nákupem.

Jako každé dítě, i Ema si držela na veřejnosti od své učitelky zřetelný odstup. Proto jsem nemusel moc šeptat, stačilo se otočit k dítěti, ostentativně pozorujícímu cosi naproti přes ulici, zády.

„Nějaké nové zprávy?“

„Zprávy? O stavu před školou?“ vyložila si Barbara můj dotaz správně, „Ne. Ani ne. Ne tak docela,“ zřetězila. „Něco bych měla,“ dodala opatrně a přimhouřila spiklenecky oči, abych pochopil, že tady a teď se rozhodně vyptávat nesmím. Pak se rozhlédla. Spatřila, co potřebovala.

„Zajdeme na kafe?“ navrhla. Chtěl jsem se přímému útoku bránit ústupem do bažin neurčitých výmluv, ale byl jsem zrazen bojovníky vlastní jednotky. Ema si stoupla vedle ní, složila ruce na prsou a vyzývavě na mě pohlédla.

„Mám tu zeleninu,“ zkusil jsem prastarou výmluvu. (Měl, ale rozhodně vypadala méně čerstvě, než jsem se snažil naznačit, a dost zkušeně na to, aby přežila v tašce i půl dne a cestu autobusem).

„Já vezmu nákup domů,“ nabídla se okamžitě Ema.

Lekl jsem se. Co má ta potvůrka za lubem? Od soboty se mě nechce pustit. A teď? Něco ve škole provedla? To by spíš zdržovala. Zahučelo mi v uších, jak se ve mě srazily dva protichůdné pocity. Zvědavost a Ochránce.

Bude to jen chvíle. Jenže co když právě na ni záludný Neviditelný čeká? Ale vždyť přece byla sama ve škole. Včera i dneska. Jenže pokaždé jsem ji doprovázel.

Oba pocity popadla za límec Nerozhodnost. Co teď?

Ohlédl jsem se po děvčeti. Povzbudivě pozvedlo obočí. Našpulilo rty. Mrklo. Žadonící pohled. Proč chce, abych si s její učitelkou popovídal a ji nechal bez dohledu?

Otazníky, zkorumpované pocitem, že pokud by chtěl holčičku někdo znovu napadnout, dozvěděl bych se to včas, zvítězily. Kývl jsem. Ema popadla tašku a rychle se rozloučila. Odešla s ní i konverzace. Já mlčení doprovázel nejistým úsměvem, Barbara se usmívala naopak až přejistě.

„Tak kam?“ zeptala se, když usoudila, že se už topím dostatečně dlouho.

V tomhle jsem měl naštěstí jasno.

V malé čajovně, zařízené, jak se poslední roky stalo zvykem, v nepoužívaném sklepě, jsme si sedli až dozadu. Znali mě tu – a jak jsem za chvíli zjistil, znali i slečnu učitelku, obsluha se nezdržovala zbytečným vyptáváním a vrhla se do přípravy mé silné a přeslazené odpolední kávy. I nápoje, který si tu nejspíš pravidelně dával můj doprovod.

„Ve škole všechno v pořádku?“ zeptal jsem se, když jsme každý obdrželi své.

„Ano. Jak jsem říkala, i před ní,“ přidala Barbara, „Ten muž zmizel.“

Tušil jsem proč. Všiml si menšího muže. Dozvěděl se od svého kolegy, že pro změnu sleduje někdo jeho.

„Možná, že to byl jen nějaký nesmělý ctitel slečny Kropáčkové, co je na druhém stupni přes přírodopis a zmatek v mužských srdcích pubertálních i dospělých.“

Ušklíbl jsem se. Náhodou zmíněnou pedagožku znám. Je vhodnou ukázkou toho, že ani solidní vzdělání a prvotřídní vzhled nemusí být zárukou harmonické a pozitivní osobnosti. (Na druhou stranu ovšem také vím, že zmíněné atributy mnohým z nás víc než dostačují. Ostatně, dívka, sedící právě teď naproti, je také obojí. A nevadí mi.)

Barbara nereagovala. Během těch několika setkání jsem ji poznal natolik, aby mi teď v hlavě bliklo červené varovné světlo.

„Máte něco na srdci, viďte?“ odvážil jsem se. Události posledních dnů ze mě vážně dělají akčního hrdinu (v porovnání s mou předchozí osobností, samozřejmě). Sklopila zrak a začala soustředěně pozorovat hladinu svého nápoje.

„Někdo další?“

„Ne. Aspoň jsem si nevšimla. Ne, kromě vás,“ přiznala náhle, „Objevil jste se zničeho nic.“

Zvedl jsem ruce v obranném gestu.

„Myslím to trochu jinak,“ připustila. „A hlavně to byla jen úvodní věta, jíž mělo následovat: a přece, jakoby jste tu byl vždycky.“

Nechápal jsem tak zřetelně, až si toho všimla i servírka. Povzbudivě se na mě přes místnost usmála. Barbara se ale zahleděla do prázdna.

„Něco s vámi dvěma není v pořádku,“ řekla zamyšleně, „A já bych ráda přišla na to, co.“

„Opuštěný muž a opuštěné dítě?“

„Tak právě takhle bych to neřekla,“ zavrtěla hlavou. „Dva nejsou nikdy opuštění. Kdepak. Uvědomte si, že znám Emu už hodně dlouho. Všímám si. Víte, i když by lidi rádi, nejsou jen statisticky průměrní a k nim extrémy z obou stran. Většina je někde mezi, myslím mezi tím vším. Ne moc chytří na génie, ne moc hloupí. Ne moc průměrní. Někteří jsou také prostě jiní.“

Pronesla tu větu s temným důrazem na poslední slovo. Lekl jsem se.

„To, že je Ema zvláštní a výjimečná, to vím. Nevím čím. Nebo, jako zkušený skeptik, nevěřím.“

„I skeptik může jistým skutečnostem důvěřovat.“

„Snad,“ pokývala zamyšleně hlavou. „A pak jste tu vy,“ zvedla ke mně velké oči. Byly modré, ale ne nenápadně světle modré, jakými hledím na svět já i Ema. Svítily jako dvě chrpy v pšeničném lánu Barbařiných vlasů.

„Jsem. Sedím a poslouchám.“

„No právě,“ pousmála se, „Sedíte a posloucháte,“ opakovala po mně. Zřetelně a pomalu. Chvíli mi pak hleděla do očí.

Tentokrát jsem vyhrál.

„Jak už jsem řekla, sleduji Emu už delší dobu,“ promluvila po chvíli ke svému hrnečku,  „Dokázala jsem si na ni utvořit určitý názor. Žádné závěry, nic takového. Ale mám představu, na čem asi jsem.“

Znělo to tak trochu zlověstně. Přesto, že se stále usmívala.

„Ještě mi chybí zařadit si nějak vás. Vím o vás několik týdnů a pořád nemáte roli.“

„Dočasný pěstoun?“

„To je jen řádek: Vystupují. Ale co váš text?“

Divadelní analogie se mi líbila.

„A vaše postava?“ vrátil jsem.

„Divák, který přišel pozdě, na jiné představení a omylem v té tmě vstoupil na jeviště?“ navrhla, „A aby hlediště nepoznalo, že tam nepatří, musí improvizovat, vymýšlet si svůj text a charakter. Pátrat přitom, o čem hra vlastně je.“

Role se mění. Nejprve jsem podezíral já ji. Teď ona mne.

Zbavily jí ale poslední události skutečně podezření? Chtěl jsem, aby tomu tak bylo, ale opatrnost mi velela neškrtat Barbaru ze seznamu. Odlišná jistě nebyla (nebo to uměla dokonale skrývat). Jenže když si jiní Neviditelní najali pomocníka v autě, jistě by si mohli zaplatit i dohled ve škole.

„Možná je to experimentální divadlo, a všichni na jevišti jsou vlastně diváci,“ přidal jsem svůj pocit.

„Nebo kus, sepsaný už Aischylem. Proto si nejsem jista vaší úlohou. Pokud opravdu jen sedíte a posloucháte, je docela možné, že bychom se mohli stát spojenci.“

„Spojenci proti čemu?“ vyhrkl jsem.

Podívala se po mě znovu obnoveným podezřením.

„Spojenci v čem,“ opravila mne. Usmála se, když si všimla  rozmrzelého výrazu, jímž jsem svou unáhlenost komentoval, „Pokud je tu ovšem nějaké Proti, pak klidně i tak.“

Přímá nabídka. Je ale i upřímná?

Nechala mi dlouho chvíli k přemýšlení o jejích slovech, a pak zničeho nic obrátila list a začala vykládat historku ze sborovny. Nenechal jsem ji zaplatit a galantně se zmocnil celého účtu, za což mi věnovala hezký a soustředěný úsměv. Druhý přidala, když jsme se nahoře na ulici loučili. Odešla svým směrem a mě jí zůstala plná hlava. Jak se stalo poslední dny zvykem, kráčel jsem domů lehce zmatený a silně zamyšlený, aniž bych vlastně dokázal vysvětlit proč.

Vyzkoušel jsem si odolnost v krátkém čase strachu, než jsem se odpoledne setkal s Emou – nákup ležel na stole, dítě neleželo nikde, ani u televize, naštěstí se dostavilo brzy po mně, proneslo několik nesouvislých vět o knihovně a zmizelo ve svém pokoji. Já si sedl s hrnkem kafe na balkon a zíral do korun stromů na svahu za domem.

Nedala mi spát Barbařina nabídka. Kdybych učitelku jen trochu zasvětil, mohla by Emu střežit mnohem efektivněji, než když jen chodí kolem a snaží se zjistit, o co tu vůbec jde. Jenže tu byly sliby, které jsem dal. Nikdo další nepřipadal v úvahu. Využít ji mohu, musím to ale zařídit tak, abych nic o Koutu a Neviditelných neprozradil.

Potřeboval jsem se taky ujistit, na čí straně Barbara skutečně stojí. Ale jak? Seznámit ji se Závišem se mi nechtělo, ne hned. On o ní věděl. Znal, že nám svým způsobem pomáhá, dává pozor na Emu, a to stačilo. Víc jsem se bál, že by další nový a neznámý člověk učitelku vyplašil. Tohle navíc nešlo odbýt přímým: podívejte, existují lidé, kteří se umí ztratit a kteří se skutečně ztratili. Musel jsem jednat opatrně – a přitom rychle. Nejen kvůli aktivitě nepřátel, také proto, že dříve nebo později dojde Barbaře trpělivost, a já ztratím její důvěru ať tak nebo tak. Což by bylo špatné hlavně proto, že bych přišel o možnost kontrolovat, kolik toho ví.

Co mě děsilo nejvíc, bylo vědomí, že tohle se bez vzájemné interakce neobjede. I kdybych si měl jen dopisovat (což by byla nejhorší možnost), musím být s Barbarou v kontaktu. Vymýšlet aspoň trochu smysluplné věty. Chvílemi mě to strašilo víc, než číhající Neviditelní nepřátelé. Hlídat hranici, abych to nepřehnal s důvěrnostmi.

Jestli nejsem v něčem vážně dobrý, pak je to právě tohle.

Nazítří byla středa (ta bez kroužku vaření), a já mohl svou neschopnost ověřit v praxi. Čekat, až bude pokračovat ona, až toho o svých záměrech prozradí víc, nemělo smysl. Barbařina nabídka nebude trvat věčně. Vyrazil jsem tedy znovu prošlapávat dlažbu před vzdělávací ústav. Jestli si mě před školou všimne někdo z jejích kolegů, nejspíš bude mít sborovna o čem drbat. Vlastně ani nevím, jestli má Barbara nějakého přítele. Nejspíš ano. V opačném případě by měla především dost času vrtat do věcí, o kterých by neměla nic ani tušit, natož vědět. A ona tuší. O skutečnostech, v nichž teď plavu, což by se v tuto chvíli opravdu nehodilo. Stačí, když se zvědavě vyptává. Když ji přesvědčím, že stojím na její straně, že jsem její nabídkou přímo nadšený, tolik otázek mít nebude. Je to starý trik.

Pevná pracovní doba má jednu zásadní nevýhodu – všichni končí ve stejný čas. Naštěstí jsem nemusel čekat a vyhýbat se pohledům učitelského sboru (především potměšile analytickému pohledu mého vlastního učitele fyziky, který si mě dodnes pamatoval. A který si vždycky uměl velmi dobře všímat). Barbara sešla z pětistupňového schodiště ve společnosti starší kolegyně. Usmála se, když mě spatřila.

Další problém – jak začít. Naštěstí mi šla naproti, zvědavost ji neopouštěla.

„Víte, co bych chtěla vědět? Proč jsem měla hlídat, jestli před školou někdo nešmíruje.“

„Protože jsem si někoho všiml,“ odpověděl jsem bez váhání. Byla to jen nepatrně usměrněná pravda. Barbara našpulila rty, jak naznačovala, že mi ne tak docela věří. Zamumlal jsem cosi o odpovědnosti a důvěře, kterou nesmím zklamat.

„A ono to kupodivu vyšlo. Půjdeme?“ pobídla mne. Nejspíš si také uvědomila možné přítomnosti zvědavých očí kolegů a žáků. Učitelky musí na dobrou pověst dbát dvojnásob.

„Vy jste mi to potvrdila.“

„Mohla jsem se splést. Případně předběhnout události.“

Znělo to nebarbarovsky opatrně. Změna. Možná si uvědomila, že její návrh spolupráce byl příliš ukvapený.

„Nezlobte se. Nechci být – na rozdíl od někoho – tajnůstkářská. Já přiznávám, že si Emy všímám.“

Výčitka?

„Já se o ni starám,“ zahučel jsem. Měla to být obrana.

Byl to úspěšný protiútok. Barbara náhle zastavila a pohlédla mi do očí.

„Omlouvám se. Tohle mi ale věřte: neudělala bych nic, co by té holčičce sebeméně zkomplikovalo život. Nikdy.“

Nedala se. Až mi přišlo, jakoby to nevycházelo z ní. Jakoby by v ní zájem o Emu někdo vzbudil. Ne. Jako by ji někdo zájmem o Emu pověřil.

„Vím – stále si myslím – že máme stejný cíl. A že toho oba víme zoufale málo. Nemám pravdu?“

Kývl jsem. Třeba se chytí.

„Já ale možná budu vědět víc. Někdy není pro třísky vidět les a jindy zase třísky pro les. Je dobré znát jak drvoštěpa, tak bábu, co jde na roští.“

Nechápal jsem.

„Minulý týden jsem potkala člověka, který by mohl něco vědět.“

„Co? Jakého?“ vyhrkl jsem.

Usmála se.

„Zajímavého. Ahoj.“

A odešla. Než zahnula za roh, ještě se otočila a zamávala.

Takže jsem ztratil iniciativu ještě dřív, než jsem ji vůbec dokázal projevit.

Vrátil jsem se domů. Ema přiběhla chvíli potom.

Možná, že moje úloha je opravdu jen v tom na dítě dohlížet. Záviš pátrá po Neviditelných, učitelka bůhví po čem (a bůhví s kým), já budu držet stráž.

Barbara skutečně pracovala. I spolupracovala, snad jen trochu škodolibě. Nazítří jsem od ní dostal několik zpráv (od třetí zakončovaných různými smajlíky). První, neutrální, dorazila někdy v čase velké přestávky. Druhá po poledni.

V DBK mají kávu velmi dobrou, ovšem velmi drahou. Když ji ale někdo zaplatí, proč ne.

To mi psát nemusela. DBK, alias Dobrá brazilská káva, místní podnik, nazvaný podle známé repliky známé české komedie, se touto informací přímo pyšní. Nejspíš tam vyzpovídávala svého zajímavého nového známého. O chvíli později jsem se dozvěděl, že školku, která stála nedaleko Kutné ulice, zavřeli, protože v té čtvrti není moc dětí. Že se určitě něco dozvím, když si počkám.

Bloumal jsem tedy městem a čekal. Telefon cinkl až po půl hodině.

Věděl jste, že paní Vrabcová má angínu?

Kdo je, u všech veverek, paní Vrabcová? Někde jsem to jméno zaslechl. Nebo četl.

Dvacet minut. Další zpráva.

Holandsko?

Co to, sakra, mele?

Ale jistě. Zdůvodnění náhlé nepřítomnosti paní M.

Krouží kolem. Kdo je, zatraceně, ten zajímavý člověk?

Byla jsem teď ve Dvorech a asi vám něco chci.

Já byl na náměstí. Poctivě jsem to přiznal.

Dole pod hradbami, oznámila mi další zprávou. Pokrčil jsem rameny a změnil směr. Obešel jsem kašnu a místo k obchodnímu domu jsem zamířil k ozdobné mříži, zahrazující úzký průchod mezi někdejší záložnou (a dnešním hnízdem hned tří pojišťoven) a za všech režimů otevřeného řeznictví. Po dlouhém úzkém schodišti, které hned za domy začínalo, jsem sešel dolů. Je to pro cizince záludná cesta, rovně vede na někdejší staré středověké předměstí, do bludiště úzkých uliček, jemuž se také Bludiště říká. Aby se člověk dostal k udržovanému parku ve výstavní části města, musí uprostřed, kde se schody rozbíhají, zahnout doprava. Což mnoho návštěvníků neučiní, protože má pocit, že odbočka je jen slepou větví, vedoucí do zahrad, nebo na dvorek některého domu. A proto je schodiště víceméně domorodou komunikací. Věčným stínem, který na něm díky vysokým zdem zahrad panuje, obvykle chodím rád, dnes jsem ale jasné sluneční světlo, do něhož jsem dole vykročil, přivítal s ulehčujícím úsměvem.

Rozhlédl jsem se po široké ulici, proměněné před časem v pěší zónu. Jistě ji napadlo, kudy přijdu, bude tedy čekat někde poblíž.

Červené autíčko opravdu stálo na nejbližším volném parkovacím místě. Bliklo na mě předními světly. Okamžitě jsem k němu vyrazil.

Řidička stáhla okénko a pohlédla mi do očí. Musela přitom zaklonit hlavu.

„Máte čas? Já ano.“

Beze spěchu jsem přiznal, že také nikam nechvátám. Když ke mně tahle vzhlížela, ztrácel jsem pocit, že mě začne vzápětí zkoušet.

„Na kafe?“ navrhl jsem, když vystoupila.

„Raději do parku.“

Nebylo to proto, že by se Barbaře nechtělo po schodech na náměstí.   Poznal jsem, že se jí otevřený prostor zamlouvá hlavně pro svou přehlednost. Pro možnost udržovat bezpečnou vzdálenost od zvědavých uší. V tomhle jsme se rozhodně shodli, proto jsem bez protestů souhlasil.

V parku, který už začínali okupovat první turisté, jsme se posadili na lavičku pod jásavě žlutým (a jedovatým) zlatým deštěm na hlavním cestičkám vzdáleném konci.

„Mám nového koníčka,“ řekla, „Procházky po městě. Myslím, že bych chtěla projít všechny ulice, v nichž bydlí moji žáci. Od A po Z.“

Lekl jsem se. Kdyby se na mě v tu chvíli podívala, nejspíš bych všechno vysypal, stejně jako se přiznala Ema mě. Ale Barbara hleděla mezi stromy na svah s pozůstatky středověkých hradeb.

„Zatím jsem u Jé. Jako Jiráskova, to je ta, co vede ke gymnáziu.“

Naznačuje tím, že se chystá na písmeno Ká? Jako Kutná ulice? Pořád je to Emina oficiální adresa. Můžu se spolehnout na stále ještě funkční ochranu Koutu. Ale Barbaru nějak musím zmást. Dalšího svědka zvenčí si nemůžeme dovolit. I když byl až dosud docela užitečný.

„Přemýšlím, kam jít za Emou.“

„U nás se říká Pod kopcem, ale vlastně se ta ulice jmenuje Měsíční,“ nenechal jsem se nachytat. Věnovala mi zvláště zamračený pohled.

„Taky přemýšlím – vlastně vzpomínám – že jsem to nevěděla nikdy. Což je zvláštní. I Ema je zvláštní dítě. Dítě se zvláštním nadáním, jestli vám to znělo divně.“

Chtěl jsem odklonit hovor jiným směrem. Abych neprozradil víc, než je vhodné.

„Divně zní hodně věcí. I vypadá,“ plácl jsem proto, „Třeba já v roli vychovatele.“

„Proč?“ zeptala se.

„Protože jsem to nikdy nedělal? Ani na nic podobného nemyslel?“ přiznal jsem poctivě, „takže se v tom teď docela plácám. Ne snad, že bych počítal dny, kdy se jí zbavím, ale ta odpovědnost mě děsí. A ještě víc se bojím toho, že to dítě nějak zklamu.“

Podezření v Barbařině tváři roztálo a proměnilo se v chápavé tiché naslouchání.

„Rovnováha sil,“ řekl jsem trochu nepřítomně po chvíli ticha. „Nemůžu po Emě chtít, aby mě na slovo poslouchala a zároveň se jí v prostředí povinností líbilo. To spolu dohromady moc nejde.“

„Takhle ale rodiny fungují.“

„Možná. Jenže skutečné rodiny na takovém vztahu pracují léta. Je to o důvěře. A té ke mně Ema moc nemá.“

„Ona vám ale věří,“ řekla Barbara. Pohlédla mi přitom zpříma do očí.

Pokrčil jsem rameny.

„V určitých mezích,“ přiznal jsem.

„Víc, než si myslíte.“ Učitelka zavrtěla hlavou. „Její pěstounka věděla, proč ji na těch několik měsíců svěřit vám. Ne, že by si mohla vybírat.“

Věděla to. Že nejsem legitimní příbuzný ani jedné z nich. Nejspíš celou dobu to věděla. Ale nechala mě tu hru hrát, ať už proto, aby zjistila, o co jde, nebo proto, že mi věří také. Najednou jsem si připadal jako jediný host na plese spiklenců.

„Znala jste Terezu?“ zeptal jsem se.

„Její matku? Tak trochu. A vy?“

„Tak trochu víc,“ zašklebil jsem se.

„Svobodná matka s nepatrným, ale naštěstí dostačujícím příjmem,“ pokračovala učitelka, „vychovávající jediné dítě směsí lehce přehnané tolerance a občasné zbytečně velké přísnosti. Věděla jsem o ní i jiné věci. Třeba to, že se sem nepřistěhovala za prací. Ani s nikým. Tvrdila, že se jí tu líbí, že sem kdysi jezdila.“

Pohlédla na mne. Kývl jsem.

„Ano. To ale bylo dávno.“

„Nebyla to pravda.“

Barbařin hlas zazněl ostře a temně.

„Zdálo se mi, že před něčím utíká, ale ani to nevycházelo. Víte, chodily jsme spolu cvičit. To já jí navrhla, ať Emu zapíše na naší školu.“

Nezeptal jsem se. Očividně byla do všeho zapletena už delší dobu.

„Mě nehledala,“ řekl jsem místo toho, „Věděla, že tu stále jsem. Ale já byl minulost.“

„Ta se někdy vrací,“ namítla Barbara.

„Ne u Terezy.“

Neřekl jsem, to, co mě při Barbařiných slovech okamžitě napadlo.

Tereza sem přijela kvůli Neviditelným. Ne snad, že by se potřebovala ukrýt. Hledala vhodnou společnost pro svou dceru. Ať už věděla, co se v Emě probudí, nebo jen odhadovala, chtěla, aby se děvče nemuselo se svými schopnostmi nepřetržitě skrývat. Jako musela ona.

Věděl profesor, že Tereza je Odlišná?

Určitě ano. Možná právě pro ni, ne z obav o kariéru, se zveřejnění svých výzkumů bránil.

Odkud vlastně sama přišla? Nikdy jsem se jí na rodinu příliš nevyptával, stejně jako ona na mou. Žili jsme přítomností.

„Zavolala mi, že bude nějaký čas pryč. Že neví, jak dlouho. Ema tady prý zůstane – začala tu chodit do školy, tak ať aspoň dokončí ročník.“

Oba najednou jsme po těch slovech prudce zvedli hlavy a pohlédli na sebe. Učitelka se znovu přemítavě a nedůvěřivě zamračila.

„Potkala jsem se taky s tím člověkem,“ jakoby náhle otočila list konverzace, „Prozradil mi několik zajímavých věcí o lidech z tohoto města. Četl jste někdy Pověsti z Bludiště?“

„Znám autorku,“ přiznal jsem, „Bydlela vedle v ulici a kamarádila s mojí starší sestrou.“

„Takže nečetl,“ poznala, „Já byla kdysi na přednášce jejího muže, toho specialisty na horory. Vyprávěl spoustu zajímavých věcí. Třeba o tom, jak se literární hrůza drží několika archetypálních příběhů a neustále opakovaných šablon, protože lidé je vlastně považují za skutečnost a nehledají chyby v logice. Zní jim povědomě a tedy pravdivě.“

Zničehonic se zvedla. Oprášila si pozadí.

„Protože skutečné příběhy mohou znít naopak nepřirozeně a tudíž jim  málokdo uvěří, povídal,“ citovala pomalu. „Musím si něco ověřit. Mějte se.“

A zase byla pryč.

Události si po bláznivém pátku vzaly volno. Svět se celý týden tvářil, jakoby nic. Jenže mě neoklamal. K tomu, aby mě udržel v napětí, stačilo náhle tak zvláštní chování sličné učitelky. I její zprávy. Většinu jsem pochopil. Některé možná špatně.

Jednu vůbec. Chtěl jsem se na ni zeptat Barbary v parku, ale nedostal jsem se k tomu. Takže mi nezbylo, než se obrátit na společného jmenovatele. Emu.

„Kdo je paní Vrabcová?“ zeptal jsem se, když přišla v pátek ze školy. Udiveně na mne pohlédla.

„Kuchařka,“ odpověděla s tichým nejistým otazníkem.

„Školní?“

„Středa a pátek. Proč se ptáš?“

„Někde jsem viděl to jméno napsané.“

„Máme takové předprázdninové sobotní dopoledne, víš. Možná to někde píšou. I když je to tedy jenom pro kroužek,“ přidala rychle.

Vedoucí kroužku vaření, jistě.

Ema by na něm měla být i dnes. Právě teď. A chystala se, doma se jen otočila, ohlásila odchod na známé místo a přislíbila návrat ne déle než v půl šesté. Příprava na onu zítřejší předprázdninovou slavnostní dopolední hostinu.

Která se odkládá, protože vládkyně vařečky polyká antibiotika. Stejně jako odpadá i dnešní schůzka. Ema to přece musí vědět. Možná se k ní ta informace nedostala, proč by ale Barbara na nemocnou instruktorku upozorňovala mě? Mohla to žačce vyřídit ve škole, nepotřebuje prostředníka.

Ta zpráva byla logická úloha pro mne. Výsledek měla jednoznačný: má malá svěřenkyně se mi zdaleka se vším nesvěřuje.

Napadlo mě – nebo spíš mi došlo – i něco jiného. Mnohem horšího.

Černé auto. Muž před školou.

Nebyl to nešikovný agent, naopak. Chtěl, aby si ho Ema všimla. Děti jsou stejně zvědavé jako dospělí. Zvědavější. Přístupnější ke hře. K tomu, aby si daly pozor na neznámé dospělé, je vedou doma i ve škole. Přímou nabídku odmítnou. Když se ale bude predátor tvářit tajemně a začne je od sebe naoko odhánět, může vyvolat opačnou reakci. Tajemství? Muž, který něco skrývá? Tenhle muž? Je třeba ho sledovat. Nenápadně se za ním plížit ulicemi, zapsat si číslo jeho auta a zjistit, kde bydlí.

A budu jako kamarádka Rychlých šípů. Bětka z Pátračů. Šestá členka Správné pětky.

Ta, která najde Neviditelné a odhalí tajemství jejich zmizení. Vrátí se k paní M.

Nechodí ani na kroužky, ani ke kamarádce na sídliště. Drží stráž u Kutné. Nebo hůř – plíží se ve stopách nebezpečných mužů. A já tomu nedokážu zabránit.

Zmocnila se mě beznaděj. Nemohl jsem zasáhnout. Nemělo smysl pokoušet se Emě promlouvat do duše. Nevzdala se ani po útoku na ni samou.

Barbara mě ale mohla upozornit rovnou, ne kryptickou zprávou. Copak si hrajeme? Tohle přece není hra, ztracení lidé a neviditelní únosci. Byť o nich učitelka neví.

Nejspíš ale tuší. A něco chystá. Nejsem nijak zvlášť dobrý pozorovatel a psycholog, jasné signály (pokud nejsou určeny mně) ale obvykle poznám. Tenhle k nim patřil. Snad ani netušila, že ho vyslala. Ale prozradila se.

Co jsem mohl z její strany čekat? Vpadla do děje rychle a bez varování, ale nevstoupil jsem do něho stejně nečekaně i já? Pokud šlo o tenhle příběh, byl jsem jen o několik týdnů starší. Možná jsem ji měl k problému přizvat hned, to bych měl krásnou učitelku aspoň trochu pod kontrolou. Teď (už zase) jen pasivně sedím a čekám, co se stane. Ačkoliv v porovnání s mou dosavadní existencí se poslední dobou vlastně chovám jako akční hrdina.

Poslední dny jsou také všechno, jen ne čtyřiadvacetihodinovou nudnou rutinou, na jakou jsem si za ty roky zvykl. Únosy, podvodníci, kouzla. A k tomu všemu ještě plavovláska neznámé role a nevyzpytatelného chování. Náhlé záchvaty iniciativy mě pod jejím vlivem rychle opouštěly. Cítil jsem jen obavy. Lovil jsem v tichu pokoje zvláštní varování, jaké mě před týdnem poslalo k zahradě. Naštěstí se neozývalo. Snad je tedy Ema v pořádku.

Přišla za pět minut půl šesté. Beze všeho pozdravila, nahlédla do obýváku, jako by si ověřovala, jestli se v něm někdo neschovává. Nic víc. Já bych po minulém pátku nevylezl z domu. Z Emy ale vykoukla Tereza. Hrůzu, kterou trpělo, dovedlo dítě využít jako pohon – to je ale známá pravda, že strachu se nejlépe čelí tváří v tvář, ne, když na nás číhá za rohem. I přes to, že mi lhala, nedokázal jsem jí nic vyčítat, natož trestat. Z toho jsem měl pro změnu strach já, že když na ni uhodím, náš opatrný vztah tím rozbiju. Jízlivě vyřčenou otázku: Copak jste dneska kuchtili? jsem proto spolkl a místo toho se jen zeptal:

„Budeš večeřet?“

Zarazila se. I já. Uslyšel jsem z vlastního hlasu smutek a zklamání.

„Ne. Na vaření –“

Zvedla hlavu, pohlédla na mě a okamžitě zmlkla. Zbledla. Za těch několik týdnů se ve mně přece jen naučila trochu číst.

Přečetla si, že vím.

„Je to nebezpečné, Emo. Poznala jsi to před týdnem sama. Ani když je budeš pořád vyhlížet, nepřivolá je to.“

„Možná jo,“ pípla. Civěla přitom na podlahu, hlavu skloněnou až na hruď, „Zlobíš se moc? Vždyť přece chodím domů včas. Nezůstávám nikde do tmy. Nemluvím s cizími lidmi.“

Neměl jsem odvahu ji děsit připomenutím, že před týdnem po ní sáhly neviditelné ruce bez toho, aby se s nimi předtím dala do řeči.

„Máme – já a ten pán, co tu byl před časem na návštěvě – plán, jak všemu přijít na kloub. Slibuju ti, že už brzy budeme vědět, co se stalo. I co udělat. Všechno, co se dozvíme, nebo co uděláme, ti povím. Jen se, prosím tě, drž ještě chvíli stranou. Ano?“

Pokývala hlavou. Mohl jsem jí věřit? Nejspíš ne. Ale musel.

Jedno ještě bylo nutné zařídit. Záložní plán. Od událostí bláznivého pátku jsem se nezajímal o nic jiného, než o ochranu svěřeného děvčátka. Všechno ostatní mohlo počkat. Zmizení Neviditelných už pro mne nebyla hlavní záhada dne, ale pouze cesta k Eminu bezpečí.

„Kdybych snad nemohl,“ řekl jsem pomalu, „víš, komu můžeš ještě věřit?“

Ema zbledla. Nejspíš si představila, jak stejně jako Neviditelní mizím v Ničem a ztrácím duši.

„Nikomu,“ prohlásila po chvíli kategoricky. „Vlastně bych neměla věřit ani tobě, promiň.“

„Teď nemluvím o Koutu.“

„O čem tedy?“

„O tobě. O tom, koho můžeš poslechnout, když ti řekne: pojď se mnou.“

„Já nikam nechci,“ vyhrkla. Nejspíš si v tu chvíli pomyslela, že potom, co jsem zjistil, že mi lhala, s níž už nebudu chtít mít nic společného.

„Myslím to jinak. Ne, že by tě odvedl. Jen by tu měl být ještě někdo další.“

„Ale proč?“

„Pro jistotu. Vždycky je dobré mít náhradní řešení. I když ho nepoužiješ.“

„Tobě ale nikdo nic neudělá,“ řekla. Znělo to jako tvrzení i přesvědčení.

„Třeba ale budu chtít něco udělat já někomu,“ prohlásil jsem hrdinně, „A zrovna v tu chvíli bys mohla potřebovat pomoc.“

Chvíli si mě zkoumavě prohlížela.

„Paní učitelce.“ navrhla poté.

Teď jsem na chvíli zaváhal já. Vybavil jsem si svá drobná podezření.

„Ano. Té věřit můžeš,“ řekl jsem po chvíli. Mezitím jsem rychle prošel myšlenkový seznam Pro a Proti. Tentokrát Barbara obstála.

„Někdy je lepší se jen dívat, když se k něčemu nachomýtneš,“ pokračoval jsem v opatrném přesvědčování. „Nejlépe pěkně z dálky.“

„Jako ti velbloudi,“ kývla.

„Jací velbloudi?“ nechápal jsem.

„Ti, co jsem je viděla v Praze. Taky se koukají z kopce dolů na město.“

Ale vždyť já je vlastně viděl taky, uvědomil jsem si. Někde, na nějaké fotografii s rádobyvtipným komentářem. Sochy, vyrobené z kovového odpadu.

V tu chvíli mi to došlo.

Žádní motýli! Ani tunely a kořeny. To, co trápilo mou mysl, nepocházelo ze skleníků Fata morgana.

Byl to Velbloud.

A místo, kde stojí. Trója.

Pasoucí se bojleři.

Kdybych si vysloužilé železné nádoby vybavil, došlo by mi to nejspíš hned. Trojský kůň. Velbloud, jak by mě jistě Ema opravila. Způsob, jakým se do Koutu dostat. Jako děti jsme si kdysi hrávali ve vysloužilé cisterně z mlékárenského automobilu, kterou jsme našli ve staré ohradě, spolu s artefakty různých dopravních prostředků. Byla ponorkou, nebo kosmickou lodí, možná ještě i něčím jiným. Co jsem si i po letech vybavil přesně, bylo to, že by nás nechytil jednoho dne hlídač, kdybychom netloukli do stěn v dětské radosti z hluku při hře na zběsilou ozvěnu. Byl to dokonalý úkryt.

Zasutá vzpomínka na fotografii v novinách a Emina slova o velbloudech se mi podvědomě okamžitě spojily a vyslaly signál. Pochopil jsem ho až teď.

Někdo znal skrytou ulici. Věděl také, že se do ní jen tak nedostane, že musí použít nějaký trik. Nechat se, jako upír, pozvat. Nebo si nechat otevřít. Vklouznout nikým neviděn, až si někdo otevře. Jednou už v ulici byli. Tehdy v ní ještě žili lidé. S jejich odchodem o tu možnost neznámí Neviditelní přišli.

Proč u mně prakticky okamžitě, tak rychle, že jsem na ni hned zapomněl, vyhrála třetí možnost, mi už taky bylo jasné. Protože se děla. Trojského velblouda může do skryté ulice dostat jen ten, kdo sám smí do Koutu vstoupit. Proto potřebují Emu. Ona to povolení má. Tedy není jen svědek, je nástroj. Proto ji sledují a proto se ji pokusili unést.

Mohlo mě to napadnout dřív.

Kromě setrvalého nebezpečí to ale znamenalo, že kdyby uspěli, neodvezou dítě nikam daleko. Potřebují ho tady. Kupodivu se mi ulevilo. Usnul jsem brzy a spokojeně spal až do rána. Možná jsem měl Emu zasvětit dřív.

Před týdnem se Ema probudila pozdě dopoledne, nechtělo se jí z postele a do pondělí nevystrčila nos z bytu. Uběhlo pouhých sedm dní – a byla zpět ve své kůži. Pro mě trochu nepříjemné tím, že už jsem věděl, co celá odpoledne provádí.

Co měla v plánu i dnes. Když jsem s hrnkem čaje vstoupil do obýváku, opírala se ale o parapet a koukala z okna.

„Venku je hezky, viď?“ řekla, když mě za sebou uslyšela.

„A ty bys celé dopoledne strávila pod střechou pojídáním chlebíčků a ovocného salátu,“ rýpl jsem si. Přihrbila se. Pocit viny ji ale očividně rychle opustil.

„Zůstanu pod střechou a budu pojídat brambůrky a číst si.“

Pohlédl jsem na ni s výrazem nejvyšší pochybnosti. Přešla ho bez poznámek. Cítil jsem podivnou nervozitu. Týden klidu, plný jen planého přemýšlení, dusil. Něco se určitě blížilo. Proto jsem málem převrhl židli, když jsem uslyšel cinknutí telefonu.

Zpráva to byla stručná, jak už jsem si zvykl mile drzá a zasvěcenému vše prozrazující.

Chtěla bych kávu. Tam, kde už to známe. Vy, já – a kopa informací. Za čtyřicet pět minut.

Poslechl jsem. Ema (ušklíbala se přitom, možná tušila, kdo píše a udělala si svou představu) slíbila, že se přidrží plánu na čtecí dopoledne. Jakoby nic jsem poznamenal, že budu za půl hodiny doma, protože si jen vyzvednu nějaké papíry (s dětmi se konspirační hry naštěstí hrají snadno), a vyrazil.

Sklepní čajovna nemívala v tuhle denní dobu nijak zvlášť plno. Kývl jsem na servírku (tenhle měsíc měla vlasy barvy očištěné mrkve).

„Už zase sám?“

„Doufám, že ne.“

Obsloužila mě s obvyklým úsměvem, nepatrně rozšířeným při zjištění, že nespouštím oči z vchodu. Pokusila se mě rozptýlit nezávaznou – ovšem potměšilou – konverzací na téma svobodní versus zadaní (Nedávno otevřel někdo za náměstím nefalšovanou seznamovací kancelář. Pro někoho milé připomenutí starých nedigitálních časů, pro jiného zdroj vtipů.) Vedlo se jí to jen napůl. Protože jsem poslouchal jen napůl. Ulevilo se mi, když jásavě pozdravila nového hosta (okamžitě jsem zvedl hlavu, ale byl to jen můj někdejší spolužák Vorel), omluvila se povinností a já se mohl vrátit k střídavému civění ke schodišti a zírání na displej telefonu. Nerozsvěcel se ani bublinou zprávy, ani jménem volajícího. Z ulice nikdo další nepřicházel.

Učitelky si přece potrpí na přesnost. Barbara sice tak typickou představitelkou své profese nebude, ale její návyky jistě má. Neohlášené, neomluvené zpoždění? Netrčí bez benzínu v zácpě na obchvatu s vybitým mobilem. Něco se jí muselo přihodit.

Nebo potřebovala mít na čtyřicet pět minut jistotu, že sedím na židli a civím do hrnku. Nebylo by to nic těžkého, mám tendenci  modrookým blondýnkám v první chvíli důvěřovat. Ať už po mě chtějí napsat slohovou práci, zajistit alibi, nebo přivést do společnosti atraktivního kamaráda.

Už od druhého stupně základní školy vím, že je to chyba. Ale prakticky pokaždé, když dostanu příležitost, ji udělám. Nemusí to být ani dospělé slečny s milým úsměvem. Mě dokáže přelstít i malá holka s neutrálním, lehce nepřítomným kukučem. Vždyť kdyby se Ema rozhodla v návštěvách Kutné ulice pokračovat, nedokázal bych jí v tom zabránit. Aspoň, že v tomhle mě poslechla a odpustila si to. Protože kdyby ne…

Ale ne.

Najednou mi do sebe všechny dílky zapadly. Věděl jsem, že Ema trávila odpoledne v Kutné ulici a čekala, jestli se paní M. nevrátí. Naivně jsem věřil, že když jsem jí to zakázal, poslechla. Jistě, že ano. Po svém.

Přestala chodit běžnou cestou. Změnila čas. A kdyby jen to. Došlo k tomu nejhoršímu.

Zapomněl jsem, že v deseti letech je člověk prakticky na vrcholu dokonalosti. Nemívá o sobě žádné pochyby. Není už žádné mimino. Prvňáček. Má jasnou představu o světě. Ještě ho netíží záludnosti blížícího se vesmíru dospělých. Všechny připomínky a varování bere nejvýš jako otravné komentáře, protože naprosto přesně ví, jak se s problémy vypořádat. Rady? Pouhá doporučení.

Ema skutečně prováděla svá vlastní pátrání. Věděla, že se kolem Koutu pohybují podezřelí lidé, měla před sebou velikou záhadu. Tajemství, které se jí osobně dotýkalo. Takže se ho rozhodla vyřešit. Tohle byl mimochodem důvod, proč mě v úterý tak zrádně opustila. Využila situace, uháněla domů s nákupem a pak rychle na průzkum. Po útoku jí rychle otrnulo. Možná i proto, že jsem se u zahrady objevil v pravou chvíli. A teď už zase podniká to, co celé týdny po zmizení. Hlídá Kout. Sleduje podezřelé. Kdo ví, kde je právě teď. Brambůrky a knížka se určitě samy druží na jejím stole.

Polilo mě horko. Nedokážu být na několik místech najednou. Nezvládnu být ani na jednom, v situaci, která se neustále mění. Myšlenky, přeskakující od jednoho problému k druhému, se při téhle větě zastavily a seskupily se do objevného a podezíravého dotazu. Opravdu uháněly události od začátku takovým tempem? Nezrychlovaly náhodou? A neznamená to něco?

V první týdny po vylidnění Koutu se nedělo prakticky nic. Snad jen černé auto drželo stráž u Kutné ulice. Teprve od chvíle, kdy jsem začal jednat, ode dne, kdy jsem požádal o pomoc Záviše, se věci pohnuly. Naše činnost přiměla protivníky k akci.

Jaká činnost? Kromě postrašení řidiče a zásahu na poslední chvíli dole u zahrady jsem nepodnikl nic, co by stálo za řeč.

Museli se o mně dozvědět jinak.

Muž před školou. Existoval, sám jsem ho viděl.

Jenže co když jeho úkol nebyl sledovat Emu, ale byl nasazen na mne?  Dítě, které pět dnů v týdnu navštěvuje školu, dítě se stálou a lehce zjistitelnou adresou, není třeba permanentně sledovat, stačí jen průběžně kontrolovat, jestli nedošlo k odchylce od normálu. Takovým normálem je od září do června jednoznačně právě škola.

Znal jsem jen jednoho člověka, který právě takové charakteristiky splňoval. Kdo měl pod neustálým dohledem Odlišné dítě a přes ně mohl dávat pozor i na Neviditelné.

Učitelka.

Hlídá Emu a dává pozor na lidi, kteří se kolem ní objevují. Podezřelé hlásí. Ty nejpodezřelejší zpracuje. Chytře zapůsobí na jejich  city, jakoby odhalí své vlastní intriky.

Vyláká je do čajovny. Uklidí stranou, aby měla čas.

K čemu? Kde?

Možná ani neví, komu slouží. Když ale dostane příkaz přivést dítě, ví, jak to provést i o víkendu. Šikovně si zařídila prostor. Tři čtvrti hodiny.

Zavřel jsem oči a čekal podobné vnuknutí, jaké se dostavilo v pátek. Žádné varování ale nepřicházelo.

Možná jsem ho přeslechl. Možná pod zem, do kamenného sklepa, nepronikne.

Vystřelil jsem od stolu, jako by v místnosti začalo hořet. Na schodech jsem se vzpamatoval a ohlédl, abych zaznamenal chápavý pohled servírky: Zaplatíš příště.

Zaplatím. S velkým spropitným, abych nemusel vysvětlovat, jak jsem se zase jednou spletl v modrých očích.

Dostat se do Kutné ulice není možné jen jejími oficiálními konci. Jde to i přes zahrady. Jistě, sousedí se zahradami jiných domů sousedních ulic, ale není tam někde přece jen nějaká proluka? Slepá ulička k plotu, který lze jednoduše přelézt?

Vytáhl jsem telefon a zpoceným prstem se snažil přimět ikonku mapové aplikace k akci. Konečně se otevřela. Kout odolával i moderní technice, to už jsem si ověřil, a vyhledávání většinou selhalo, musel jsem proto posunout mapu ručně. Pozemky nalevo byly uzavřené v obdélníku budov. Snad by se dalo, kdyby měl člověk v některém domě známé, projít přes něj, bylo to ale nepravděpodobné.

Západní strana slibovala lepší možnosti. Když jsem si ale uvědomil, že dlouhý obdélník je dvoupatrový blok prvorepublikového činžovního domu, jehož dvorky odděluje od zahrad Koutu vysoká zeď, musel jsem zamítnout i tuhle cestu.

A přece tam jedna byla.

Poslední dům v pravé řadě. Jeho zahrada nebyla prodloužením půdorysu, vedla šikmo. Dlouhá, trochu se zužující nudle. Posunul jsem mapu, abych viděl celý pozemek. Nemusel jsem. Už jsem věděl, kudy se dá  do Koutu nepozorovaně proniknout.

Od řeky.

Přes zahradu posledního dolního domu. Dospělého člověka by šplhat do prudkého srázu nenapadlo (a kdyby ano, byl by nejspíš podezřelý), dítě může nanejvýš dostat vynadáno od nějaké úzkostlivé starší paní, nebo podezíravého majitele jabloní a jahodníků za plotem. A právě tudy Ema do Koutu pronikala. Lezla po svahu i minulý týden, zatímco já se dole potácel mlhou. Nejspíš mě zaslechla, nikde se nezdržovala a uháněla domů. Shora to měla blíž. Věděla, že kdybych ji doma nenašel, poznal bych, že neposlechla, že si našla svou tajnou cestu. Věděla také, že ji v mlze před dvěma týdny její pronásledovatelka odhalila? Že jí byla v patách?

Neztratil jsem smysly natolik, abych pádil bez rozmyslu ke Koutu. Ema mohla být stále ještě doma. Měsíční ulice byla blíž. Neztratím tolik času, když začnu tam.

Schody jsem vyběhl po třech. Zbytečně. Byt byl prázdný. Jakmile jsem z něho vytáhl paty já, odložila Ema skutečně knížku a vystřelila za svým cílem.

Kam?

Tohle mi bylo jasné. Jestli se někde něco odehraje, pak to bude v Kutné ulici. Tam obě najdu, učitelku i žákyni. Jistě, mohou být v červené Lancii daleko od města. Kdyby šlo jen o Emu. Jenže oni ji chtějí právě v ulici.

Nebyla tam ani jedna. Ani učitelka, ani holčička. Poblíž neparkovalo  ani malé červené auto.

Možná opravdu jsou spolu. Jenže opět mi cosi říkalo, že i já mám být právě tady. Ne, nejsem jasnovidec, právě naopak: nedokážu pořádně myšlenky udržet, proto mi z nich zůstávají jen koruptely a tušení. A bylo tu ještě něco, co mě drželo v relativním klidu. Stále jsem necítil žádné volání o pomoc. Spoléhal jsem na něj. Minulý pátek zachránilo situaci. Ozvalo se mnohem dřív, než vůbec začala. Na druhou stranu: možná Ema nevolá o pomoc proto, že zatím netuší o nebezpečí, které jí hrozí. Je několik míst, kam bude učitelku důvěřivě následovat. Mezi nimi ale vyniká jedno jediné. Místo, k němuž se všechno vztahuje.

Ale o děvče tady přece vůbec nejde. Cílem jsou stále Neviditelní. Ema pouze prostředek, jak se k nim dostat. Proto ji nikdo neunesl ze školy. Tam byla pod dohledem. Tím i v bezpečí, až do chvíle, kdy si naši protivníci zjistili, že mohou být odhaleni. Proto se pokusili v pátek záležitosti urychlit. Byla to nejspíš nekoordinovaná operace nějakému tlaku podlehnuvšího neznámého Neviditelného. Týden jim trvalo, než se odvážili do další akce. Odpoutali mou pozornost, zaměstnali ji plavými vlasy – a připravili se.

Jsou někde spolu. Ema jako vždycky vyrazila do Koutu – kdyby šlo jen o řidiče černého auta, řekl bych si, že ve skryté ulici je dítě možná v bezpečí – a Barbara na ni někde poblíž čekala. Stačilo jí jen dítě oslovit. A já řekl Emě, že paní učitelce rozhodně může věřit! Ona sama jí důvěřovala už předtím. Co hůř: dovolil jsem Barbaře to, čemu jsem se vyhnul u mnohem spolehlivějšího Záviše. Směla se sama postarat o Emu.

Ještě nemusí být pozdě.

Zvláštní, že nevím, kde bych Emu bych hledala, řekla učitleka. Znamenalo to, že po Koutu pátrá, ale že se před ní ulice pokaždé schovává? Učitelka musela vědět, že dívka je klíč. Sledovala ji před časem u řeky. Samotnou ji  ale ulice dovnitř nepustí? A jestli Ema proklouzne do Koutu z druhé strany, může být přece jen ve větším bezpečí.

Ale určitě ne navždy. Ani nadlouho. Je toho ve hře příliš mnoho (aniž pořádně vím co vlastně), aby se všichni při dalším drobném neúspěchu vzdali.

Neviditelní. Ema. Barbara. Vlastně obráceně. Učitelka je klíč k dívce, která zase může posloužit jako cestička k obyvatelům Koutu. Mohl jsem si to uvědomit dřív. Ale stále mám šanci. Teď přijdu na řadu já. Obvykle stojím stranou a pozoruji. Ne v tomto příběhu. Snaží se mě zpět na okraj vystrčit, ale já už se nedám.

Co teď?

Na tohle jsem ale sám nestačil. Potřeboval jsem Záviše. Snad je někde poblíž, snad neodjel do Prahy, aby zkoumal onu státní stopu. Protože teď musí být tady.

Vzal hovor téměř okamžitě. Zaplavil jsem ho holými větami, zběsile předbíhajícími jedna druhou.

„To je špatné,“ řekl po delší pauze. A znovu se odmlčel.

„Jsi tam? Já běžím do Koutu.“

„Nemůžeš!“ přerušil mě, „Mohl bys všechno pokazit. Sám. Musíme být oba.“

„Přijeď.“

„Ano. Ale do té doby...“ teď téměř křičel on, „Nebudu tam dřív, než za hodinu. Musíš na mě počkat!“

„Jenže ona je v nebezpečí!“

„Zvětšíš ho.“

Měl pravdu. Ale přesto jsem nemohl jen tak čekat.

Roztřásl jsem se, jak mě to táhlo na obě strany.

„Prostě dělej,“ zahučel jsem. „Čekám.“

Neřekl jsem ale kde.

Od zahrady, u níž se kdosi pokusil unést Emu, se do Kutné ulice vcházelo nenápadněji, než shora. Ulice mi dnes nekladla velký odpor, mohl jsem se tedy nenápadně proplížit kolem živého plotu, který před svým domkem pěstoval pan Heřmánek, a přehlédnout odtud prakticky celý Kout.

Pustý a prázdný.

Z úkrytu za zelenou hradbou ptačího zobu jsem nejdříve pohlédl ulicí nahoru. Chyběla jen koule stepního běžce hnaná větrem, aby byl vjem dokonalý. I zvuky okolního města se držely zpátky. Ale přesto něco upoutalo mou pozornost. Stranou, periferním viděním, jako bych cosi zahlédl. Někde vlevo. Podíval jsem se přes ulici. Za vrátky zahrádky – tenhle dům jako jeden z mála nestál v řadové zástavbě, ale udržoval si od sousedů odstup – se opravdu něco hýbalo. Ne stále. Ne příliš. Možná barevný dětský větrník, připevněný k přístřešku nad studnou. Jenže v tomhle domě žádné děti nejsou. Z ulice je střízlivě akurátní, jeho majitel realizuje své zaujetí pestrým nesouladem květinami na záhonech vzadu na zahradě. Rychle jsem popoběhl a ukryl se za přístěnek na popelnice. Ať už na scénu vstoupí kdokoliv, nesmí mě zahlédnout. Náhodný kolemjdoucí, ani návštěva, která si spletla datum, to rozhodně nebude. Opatrně jsem vykukoval přes mechem zarostlou betonovou stříšku.

Teď se dvířka znovu pohnula. Teď se za nimi objevil stín. A už se nesmím ani pohnout, aby mě nespatřil, protože právě přichází.

Úzkostlivě kladené povely jsem neposlechl. Sám jsem ze svého úkrytu vystoupil a vykročil stínu vstříc, protože pootevřenými vrátky se na ulici neprotáhla ani učitelka, ani falešný agent, ani tajemný Neviditelný. Kdepak.

Byla to Ema.

Sama.

další kapitola

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist