Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola osmá. Krysa v koutě

 

předchozí kapitola

„Co tady děláš?“ vyhrkl jsem překvapeně, ačkoliv to až tak překvapující nebylo. To jen má fantazie opět předběhla skutečnost a vykreslila dítě v zajetí, odvážené kamsi pryč.

Lekla se víc než já.

„Ty jsi tady?“

Přišla právě tudy, kudy jsem myslel. Od řeky, přes protáhlou zahradu. Vyšplhala do srázu, přelezla plot.

„Jak vidíš. Nemluvili jsme o tom, že se budeš Koutu vyhýbat?“ Radost z toho, že mám Emu před sebou, živou a zdravou, mě kupodivu umožňovala dát svým slovům rodičovský tón. Cosi zahučela. Zírala na špičky tenisek. Nevydržel jsem.

„Mohlo by se ti něco stát,“ začal jsem smířlivě, „Jako u zahrady. Možná hůř.“

„Nestalo,“ špitla.

Znovu jsem se rozhlédl.

„Svoji učitelku jsi nepotkala? Ani nezahlédla?“

Zavrtěla hlavou.

„Proč? Poslal jsi ji za mnou?“

Barbaru nejspíš něco zdrželo. Nebo čeká Emu na horním konci ulice. Netuší, že šikovné děvče má své vlastní cestičky.

„Ne. Teď upaluj domů. Zavři se a nikoho do bytu nepouštěj. Rozumíš?“

Kývla.

Můžu jí věřit. Mávl jsem rukou.

„Pojď. Raději tě odvedu.“

„Nejsem…“

Když si všimla mého pohledu, nedopověděla. Ani se nezeptala, proč tak uháníme a proč jí kladu na srdce, aby se zamkla. Cupitala za mnou tiše. Možná provinile, snad jí už konečně docházelo, do čeho se zaplétá. Mně spadl další kámen ze srdce. Celou cestu jsem se rozhlížel, pátral po sebemenší známce přítomnosti našich protivníků. Nic a nikoho jsem nezpozoroval.

Dobře.

Zavřeme dveře a počkáme, až se bouře přežene.

Jenže já se vrátit musel. Věci dospěly tak daleko, že už bylo nutné je vyřešit. Kdesi mimo náš svět trčeli Neviditelní přátelé. Po městě se pohybovali Neviditelní nepřátelé a jejich poskoci. Jsme na ně jen dva. Kdyby mohli, odstranili by nás dřív, uvědomil jsem si. Ani protivníků nebude armáda. Máme šanci. Vystoupili jen proti dítěti, takže myslí, že naše síly jsou víceméně vyrovnané.

Záviš už je na cestě do Koutu.

Sáhl jsem pro telefon.

Nevzal to.

Nejspíš už stojí v ulici, mobil nechal v autě, protože to pořád nezvedá. Nebo se potkal s učitelkou. S těmi, kdo jí najali. Takže musím. Nemohu ho nechat samotného.

Přidal jsem do kroku.

Můžeme to dnes všechno vyřešit? Odhalit a zbavit se cizích  Neviditelných? Nejspíš ne. Ale můžeme je přinutit vyložit karty. Sami dva?

Rozhodně lépe, než sám jeden. Zaklel jsem. Abych vytrhl ze spárů neznámého Neviditelného Emu, to jsem zvládl. Budu včas u toho, když napadnou mého kamaráda? Protože jestli na ně narazí, oni zaútočí. A Záviš je oproti dítěti v mnohem větším nebezpečí, jak mi v tu chvíli došlo. Pro nečekané odhalení řidiče černého vozu, pokus o únos, pro všechen ten strach o dítě totiž zapomínám na hlavní.

Ve skutečnosti tu v první řadě nejde o Emu. A už vůbec ne o mě. Středem všeho dění a hlavním zájmem našich protivníků stále zůstávají Neviditelní z Koutu. Události posledních dnů odsunuly jejich zmizení na druhé místo, bylo třeba vybojovat bitvu s protivníkem, abychom se mohli vrátit ke ztraceným přátelům. Ale všechno se ve skutečnosti točilo kolem nich. Dítě bylo jen někým, kdo měl k Neviditelným blízko.

Kdo byl Neviditelným blízký. Pokus, neúspěch, nic se neděje. On přijde vhodný čas, nebo vhodná situace. Je to jen vedlejší úkol. Ovšem pokud jde o samotný Kout, o hlavní bitevní pole, tam je třeba bojovat do rozhodnutí.

Uvědomuje si to také?

Ne, Záviš jistě nezapomněl. Neměl co do činění ani s falešnými agenty, ani s neviditelnými únosci. Držel se svého cíle, jistě stejně zarputile jako jiných. Opravdu dokáže pro tuto chvíli prohodit priority? Bál jsem se, že ne. Vždycky byl vytrvalý, zarputilý a schopný, ale přinejmenším za polovinu svých kvalit vděčil pečlivému plánování a dodržování itineráře. Velmi nerad a velmi těžko ho měnil tam, kde v něm nebyl rozhodovací bod. Přijede, to je jisté. Ale podřídí se situaci? Může trvat na svém, Ema je koneckonců prozatím v bezpečí.

Musel jsem ho o možnosti náhlého protiútoku přesvědčit. Možná se nám podaří střetnout se s Barbarou – a tu nenechám jen tak odejít, jako jsem nechal jejího kolegu z černého volkswagenu. Někde se zdržela, ale ke Koutu určitě přijde. Možná i do ulice ji někdo pustí. A já tam budu čekat.

Maloval jsem si pomstu na temně růžovo. Bylo k ní ale zapotřebí víc, než jen zlostného proklínání. Především jsem si rozhodně nevystačil sám, jen s přítelem na telefonu. Tohle chtělo skutečné a skutečně spojené síly.

Snad je budu mít.

Kout mi stále nebránil. Na okamžik mě napadlo, že obranné kouzlo pominulo, že se skrytá ulice otevřela světu. Tu myšlenku následovala zřetelná odpověď – zastavil jsem se v polovině kroku, začalo mi hučet v uších a hlavu vyplnila myšlenková vata prázdných otázek. Kde jsem? Chtěl jsem přece jít… ani už nevím kam. Pod nijak zvlášť silným, ale vytrvalým a neodbytným tlakem jsem se otočil k ústí Koutu.

„Dobře, jsi tu. Jako bych nic neřekl,“ štěkl jsem nahlas.

„Jsem. Proč křičíš?“ ozval se známý hlas.

Záviš.

Stál uprostřed ulice. Tvářil se vážně. Vážněji, než kdykoliv předtím. Přímo z něho vyzařovalo Osudové rozhodnutí. Lekl jsem se. Nevytrhl jsem ho z něčeho mnohem důležitějšího?

Hloupost. V tuhle chvíli nic důležitějšího neexistuje. Tím jsem si naprosto jistý. Protože… Ema, která se jako prakticky každý den plížila kolem Kutné ulice a pátrala (naštěstí bez úspěchu) po našich protivnících, seděla doma. Řidič černého volkwagenu pravděpodobně utekl z města. Někde se tu vyskytoval Neviditelný, který měl týden na to, aby se projevil, ale který se podle všeho stáhl. Učitelka, jíž jsem předčasně obvinil z úspěšného Emina únosu, po svém cíli marně pátrá. Jediný, komu se zrychluje tep, jsem vlastně já.

„To nebylo na tebe.“

Usmál se.

„Tak jsi tady,“ přivítal mě neurčitě, hleděl mi přitom přes rameno k domu bratří Třísků. Otočil jsem se ve směru jeho pohledu. Nebylo tam nic, jen na podezdívce seděl kocour. Nevěnoval nám pozornost. Obrátil jsem se dolů.

„Koho vyhlížíš?“ zeptal se.

„Učitelku,“ přiznal jsem, „Měla tady být.“

„Možná dostala jiné rozkazy. Záleží ti na ní?“

„Jen tolik, abych věděl, že už nás neohrozí,“ řekl jsem hořce.

Nebyla to pravda. Chtěl jsem také nějak překousnout své zklamání.

„Není důležitá. Ona ne.“

„Jsem rád, žes přijel,“ otočil jsem list. O Barbaře se mi mluvit nechtělo. „I když ti to teď možná bude připadat zbytečné.“

Stále mi pozorně hleděl do tváře. Jakoby čekal, až přestanu, aby on mohl spustit výčitky. Ale mlčel.

Možná, že jsem všechno nepopletl.

„Víš,“ začal jsem opatrně, „Já myslím, že právě dneska máme možnost všechno – hodně věcí – vyřešit.“

„Vím,“ kývl, „Dnes anebo už nikdy,“ prohlásil. S větší jistotou v hlase než obvykle.

„Taky myslíš, že přijdou?“ zeptal jsem se.

„Ne sami.“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že oba hovoříme o jiných Neviditelných. Já o nepřátelských vetřelcích. On o našich přátelích.

„Ti cizinci,“ načal jsem opatrně, „se možná nedostanou až sem. Ale já myslím, že bychom přece jen měli právě dnes podniknout něco, co je zastaví když už na navždy, tak aspoň na dlouhou dobu.“

Neměl jsem samozřejmě sebemenší tušení co podniknout, kromě jediného: zoufale nutně jsem potřeboval znát jejich tváře. Cítil jsem, že bez toho, abychom věděli kdo konkrétně proti nám stojí, nemůžeme nikdy vyhrát.

„Pusť je teď z hlavy. Všechno popořadě,“ promluvil konečně Záviš, „Určitě dneska musíme něco podniknout. Chystal jsem se k tomu sám. Protože je musíme dostat zpátky. Protože skutečně jsou někde tady a někam mizí. Zmizí navždy, protože jsou ztracení.“

A všechno to způsobilo něco, čemu všichni kolem mě říkají Druhý nádech, pomyslel jsem si. Už jsem jeho funkci chápal. Ne techniku, jen význam. Do Ničeho lze vstoupit jen na omezenou dobu. Po jeho uplynutí se něco přihodí. V onom mezičase stále existuje způsob, jak znovu vyjít ven. Záviš ho jistě našel. Nebo aspoň pochopil. Co když jde ale tahle cesta zablokovat? I po druhém nádechu existuje limit, čas, kdy lze ztracené duše vytáhnout ven – ale i ten má své hranice.

„Myslíš, že právě o tohle jde těm druhým? Jsou tu někde poblíž? Snažili se nás držet od Koutu?“

„Ano, neměl jsi tu být,“ zopakoval místo odpovědi.

„Myslíš, že mě opravdu chtěla jen zdržet, abych nepřekážel? Čemu? K Emě se nedostala, tak nevím.“

V tu chvíli mi zatrnulo, představil jsem si, jak učitelka v klidu zvoní u dveří, jak jí děvče otevírá, protože jsme se shodli na tom, že Barbaře může věřit.

Vzpomněl jsem si na svou teorii o pasti, do níž jiní Neviditelní chytili ty naše. Možná ji teprve až dnes chtějí opravdu uzavřít. Proto nás sem nalákali. Prostřednictvím chrpově modrých očí. Když budou  vědět, kde jsem, nemusí mít strach, že jim znenadání vpadnu do zad. Myslí stejně jako já. Počítali ale se Závišem? Mou tajnou a velmi nabitou zbraní?

Možná ano, možná tu chtějí mít nás oba. Proč?

Aby pohřbili i svědky své války. Řekl jsem to.

„To je nesmysl,“ odbyl mě Záviš. „Třeba ne tak docela,“ opravil se, „ale tady a teď máme jiného nepřítele.“

„Koho?“

„Ne koho. Co.“

Pohlédl mi zpříma do očí, jako by ještě naposledy zkoumal mou připravenost.

„Oni tam někde opravdu ještě jsou. A já je musím vytáhnout ven,“ prohlásil umanutě.

„Myslíš, že to jde?“

„Vím,“ prohlásil pevně.

„Jak? Co všechna ta varování před smrtí?“ namítl jsem. Jen jsem ho zkoušel. Ano, byla to výstraha. Jenže – ten rozpor mi došel při Emině vyprávění – byly to ztracené, ne mrtvé duše. Podle pravidel, daných ať pohádkou nebo připomínkami, v Ničem zůstávaly. Možná to byla jen zoufalá naděje, že lze ztracené přece jen zachránit, eufemismus příběhu. Jenže já stále cítil tu druhou možnost – zapomenuté části. Kdyby šlo jen o sebeklam, příběh by s ním operoval. Ne, někde tu skutečně byla cesta jak se vrátit. Nebylo zapotřebí pohádkové živé vody, nebyli mrtví. Jen nevěděli, kudy kam.

„Mnoho času dlouze to rozebírat nemáme,“ prohlásil pevně.

„Proč?“

„Protože náš největší nepřítel je teď právě čas. Protože jim dochází dech.“

Očividně bral onu průpovídku za pevně danou informaci. Jenže co když je Nic prostě magickým ekvivalentem vody? Já stále stavím své teorie a předpoklady ve srovnání s obyčejným nemagickým životem. Jenže ve světě kouzel může být všechno jinak.

Vzpomněl jsem si na pohádky a pověsti o Kouzelné říši. O jiném světě víl a skřítků. Žádný host z našeho světa se odtud nevrátil nezměněný. Už staré řecké mýty varovaly odvážné živé návštěvníky podsvětí, že v Hádově říši nesmějí nic jíst. Tančit s vílami se zapovídalo. Kdo se odvážil, špatně dopadl. Do roka a do dne zemřel. Do konce svých dní byl slabý. Na těle, na duchu. Ztratil se. Málokdy se aktér takových historek dočkal opravdu šťastného konce (s výjimkou těch, kteří našli poklad; jak se říká, bohatí nemohou být blázni, jsou jen lehce výstřední). I když to většinou byla jen varování před neznámým, atavismus, zděděný od předchůdců lidského rodu, kteří se museli držet stranou velkých šelem i sousedních tlup, některé z těch příběhů se očividně zakládaly na přímém pozorování. Ovšem člověk vždycky býval dobrý pozorovatel, ale špatný analytik.

„Oni jsou v Ničem. Ztracení. Bez ohledu na to, jestli hledají cestu ven, nebo se snaží ukrýt ještě hlouběji, bloudí nebo nedělají nic, se dál ztrácí. Nevíme, co se stane, když jim dojde dech, ale je jisté, že už jim dochází.“

Odmlčel se a pohlédl na mě s otázkou ve tváři.

„Slova,“ řekl jsem tvrdě.

Druhý nádech zabije.

Připadalo mi to jako pověra, podobná té o třetím muži. Třetí, kdo si připálí cigaretu od stejné zápalky, zemře. Jako mnoho, i tahle má svůj logický základ: pochází z dob burské války, kdy jihoafričtí odstřelovači v noci podle světýlka sirky odhalili, poté zaměřili a na třetího z britské hlídky vystřelili. Ta skutečnost se promítla do tehdejších vojenských řádů a stala se mýtem mezi kuřáky.

Co když má takovou pravdu i tohle? Ne, nemyslím, že by všichni z Koutu raději volili rychlou smrt. Co když ale druhý nádech v Ničem něco způsobí? Co když je přenese někam jinam? Přivodí ztrátu paměti? Museli mít nějaké zkušenosti, jinak by nevyprávěli dětem pohádky o ztracených duších. Jenže i zkušenosti se ztrácejí, zůstávají po nich jen bezobsažné rituály. Vznikají tak pověry o pověrách, nesrozumitelné příkazy, směšná slova dětských rozpočítadel.

Je i druhý nádech takový? Co když těm průpovídkám a varováním opravdu chybí druhá polovina? I Záviš takhle uvažoval. Teorii o ukrytí v Ničem – teprve teď mi došlo, jak tvrdošíjně trvá na slovu ukrytí, nejspíš proto, že evokuje svobodnou volbu a možnost úkrytu opustit – měl pravděpodobně už tehdy, v čase, kdy já dělil svůj úžas nad Odlišnými s úžasem nad profesorovou schovankou. Teď ji oprášil. Přidal k ní poznatky a zkušenosti dospělého muže.

„Dobře. Tak jinak. Ať už je to jak chce, a ať použiji jakoukoliv analogii, důležité je jedno. Dlouho už tam nevydrží,“ prohlásil.

„Jak to můžeš vědět?“ útočil jsem.

Rozhodil rukama. To gesto mělo shrnout široký výklad o dlouhém studiu, slepých uličkách a důkazech. Shrnulo. Věřil jsem mu. Koneckonců, on školu dokončil. Ale teoretické znalosti jsou věc jedna, kouzla druhá.

„Všechno má svá pravidla, vždyť víš. Tohle je ve své podstatě jednoduché. Jen ne k vysvětlení,“ dodal rychle, když si všiml, jak souhlasně přikyvuji.

„Neviditelní se uzavírají do Ničeho. Je to nepřirozený prostor, takže se z něho musí v určeném limitu vrátit. Když to neudělají, když se nadechnou, ztratí…“

„… se,“ skočil jsem mu do řeči.

„… čas,“ nenechal se, „Kterého mají i tak velmi omezené množství.  Jen tolik, aby mohli znovu vyjít ven.“

Spatřil můj velmi nechápavý obličej a okamžitě se uchýlil k opisům pro jednoduché spoluobčany. „Jako když ti ujede autobus. Jinak – když ti neujede autobus, ale zastávka.“

Nechápavě jsem se zamračil.

„Když se postavíš na konec otočného mostu – byl jsi někdy v Dublinu?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Mají tam nejméně tři takové. Otáčí se, aby řekou mohly plout větší lodě. Kdybys na něm zůstal stát, dostal by ses v jednu chvíli na zcela jiné místo, přesto bys měl pod nohama stejnou silnici – a tvůj cíl by byl v tu chvíli nedostupný.“

Tohle jsem pochopil. Ale přesto jsem se zeptal.

„Jak to souvisí s Ničím? Jak se to děje?“

„Já nevím. Snad jak se otáčí Země, jak se pohybuje celá Galaxie.“

Přišlo mi směšné probírat nebeskou mechaniku ve spojení s magií. Závišův hlas zněl ale téměř zoufale.

„Představ si, že stojíš uprostřed spirály. Uprostřed klubka, které někdo pomalu rozmotává. Když zůstaneš stát, konec se ti bude neustále vzdalovat. Abys ho dosáhl, musíš se pohybovat rychleji než se rozvíjí. Co se stane jinak?“

„Dojdou ti síly,“ odpověděl jsem. Kývl.

„Nakonec ti dojdou síly,“ zopakoval, „Ale ještě předtím dosáhneš bodu, z něhož není návratu.“

„Ztratíš duši,“ dodal jsem poeticky.

„Budiž. Ztratíš duši, jako v té pohádce. Znovu si představ ten dublinský most. Otočili ho po proudu a skončila směna. Stojíš na něm, bezstarostně sníš poslední sušenku, protože nevíš, že obsluha odjela na dovolenou. Potom už ti nezbude nic jiného, než vyhladovět. Nebo skočit do řeky – ale voda tě přece odnese jinam.“

Zavřel jsem oči, abych mohl nerušeně seřadit myšlenky. Přinášely důležité součástky celého modelu, dávaly totiž událostem rozměr času.

Tohle měli ti druzí v plánu. Proto nepodnikali nic, až do chvíle, kdy jsem proti nim vyrazil. Snažili se nás celou dobu jen zdržet.

Možná, kdyby se zmizení lidí z Koutu věnovaly oficiální úřady, kdyby kolem něho panoval ruch, vyvolaný zájmem novin, mohli Neviditelní nějak vyjít ven. Nenadechli by se podruhé, potřetí… Nejspíš proto hlídal černý vůz ulici. Teď se nejspíš přiblížil onen Závišův bod z něhož není návratu, okamžik, kdy se ona pomyslná spirála roztáhne tak daleko, že Neviditelní nebudou mít možnost vyjít ven. I kdyby ji našli. Nejspíš proto mě protivníci zaměstnávali útokem na Emu. Učitelkou. Do poslední chvíle. Neobjevila se tu jen proto, že k tomu poslednímu už Barbaru nepotřebují. Pošlou smluvenou částku na její účet (nebo také ne, a u toho bych chtěl být, až slečna Vávrová zjistí, že byla také podvedena), a potom… vlastně nemám sebemenší tušení, proč se tahle neviditelná válka vede.

„Co teď podnikneme?“ zeptal jsem se Záviše namísto spřádání odvážných a chatrných teorií, „Máš přece plán, jak je dostat ven.“

Bylo mi jasné, že čas zkrátil hlavně střet s Neviditelnými nepřáteli. My, stejně tak ale i oni, jsme zjistili, že protivník disponuje větší silou, než se původně předpokládalo. V tom má tedy Záviš pravdu – pokud chceme Neviditelné přátele zachránit, pak to musíme provést dokud tu možnost máme. Tedy právě dnes. Jistě zbývá nějaký čas navíc, jen nevíme, jestli nám zítra v akci někdo nebo něco nezabrání. Proto je vhodná chvíle právě teď.

„Mám,“ kývl. „Jednoduchý. Najdeme jednoho po druhém.“

„Jak? Copak můžeme za nimi?“

„Můžeme je přivolat. Vytáhnout. Vylovit.“

Tři slovesa z něj vypadla v rychlém sledu, ovšem pečlivě oddělená. Cítil jsem v té na první pohled jistotě přednesu blízkost hysterie. Ta se nemusí projevovat jen dezorientovanými pohyby a nesouvislou řečí. Tak daleko to očividně Záviš dotáhnout nechtěl.

„Jak? Copak můžeme za nimi?“

„My ne,“ mávl krátce rukou. Znovu se zahleděl ke konci ulice.

„Je divné, že se tu ještě neukázala.“

„Proč by se tu ukazovala?“

Cítil jsem se zmateně. Závišův výklad a přeskakování od jednoho tématu k druhému mi nijak zvlášť nepomohl. Nemyslí snad, že jednou z cizích Neviditelných je právě Barbara? Chce ji chytit a přesvědčit, nebo přinutit, aby nám pomohla otevřít cestu?

To je přece hloupost. Co jsem ji znal, se učitelka vůbec neprojevovala jako Odlišná. Možná se Záviš plete. Něco tu přece jen nesedí. Pro tohle jsem neběžel přes půl města. Pro tohle tu přece v prázdné ulici nestojíme. Ne, že by na tom nezáleželo, ale ještě před hodinou jsem měl hlavu plnou nebezpečí, které představují jiní Neviditelní, ne prostor, v němž uvízli ti naši. Tak kde jsou? Kde je Barbara, která tu chtěla chytit Emu, to nevím, ale tuším. Někde v bezpečí. Ale oni? Musí se tu objevit, aby se pojistili, že poslední krok operace proběhne bez chyby. Aby nás zastavili. Vědí, že jsme tady. Mohou nás sledovat mnohem jednodušeji, než my pátrat po nich. Mají k tomu možnosti. Čekají kolem ulice, která je nepustila dovnitř? Pravděpodobně ano. Možná ne. Ale kdyby tu už byli, prozradili by se. Ukrytí být dlouho nemohou, to víme. Měli jsme štěstí a proklouzli do ulice neviděni? Naše stíny čekají daleko odtud a diví se, že jsme ještě nevyšli ze dveří? Protože nás rozhodně hlídat musí. Aspoň já bych sledoval každého, kdo se kolem Koutu motá. Kdyby nic jiného, musí se přece pojistit, nebo aspoň přesvědčit, že poslední krok operace proběhl bez chyby.

Že využívají obyčejných lidí, na tom není nic podivného. Je to bezpečnější, nejen vzhledem k tomu, že sami by mohli skončit v Ničem.

Záviš si je ale očividně jistý. Už zase ví něco víc, než já. Nebo si jen myslí, že ví víc? Koneckonců, nejsme už na škole a já nedoháním čas, ztracený v klubu, zatímco Záviš pečlivě studuje. Situace je vlastně opačná. Já chodím po tomhle městě, já potkávám Neviditelné, zápasím s těmi druhými, chráním Emu a nebezpečně se zaplétám s učitelkou, která…

Ale kdepak.

Kdyby byla na jejich straně, mohli Emu odstranit mnohem dřív. Mohli se k ní dostat mnohem dřív, pokud by ji chtěli použít jako rukojmí. Nemuseli na ni číhat u zahrady. Barbara měla desítky příležitostí, jak se děvče dostat pryč.

Je divné, že se tu ještě neukázala.

Tahle se před chvílí podivil přece Záviš.

Jenže mluvil skutečně o Barbaře?

Kdybych nevěděl o nemoci vrchní kuchařky, doprovodil bych dnes Emu k Domu dětí, ona by počkala, až se ztratím za rohem a uháněla by na druhou stranu, do Koutu. Jenže tahle varianta padla. Já vyrazil na rande s Barbarou, Ema po nezbytné bezpečnostní prodlevě rovnou do skryté ulice. Zezadu, po stráni od řeky, což mi umožnilo dostat se do Kutné dříve, než ona.

Kdybych ale v sobě včera nesebral odvahu a nepustil se na tenký led promluvy do duše, dostala by se Ema podle svého vlastního časového plánu do ulice o hodinu později. Přišla by sem asi tak…

… teď.

Na hladinu myšlenkové polévky vyplavala další zrádná vzpomínka.

Skutečně řekl: Jako v té pohádce?

Smích a úsměv nejsou jen reakce na šťastné události a dobré pocity.   Stejnou grimasou někdy doprovázíme rozčarování. Doprovodil jsem ho. Když jsem totiž na věc pohlédl z jiného úhlu, všechno do sebe mnohem lépe zapadlo. Jenže ironie je běžnou průvodkyní mé existence, a já si na roli toho posledního, který vtip pochopí, už zvykl. Všechno bylo jinak. Opravdu jinak. Vyměnil jsem aktérům role.

Když o ní hovořil, neměl Záviš na mysli zlatou hlavu v barvě zralého obilí, ale blondýnku mnohem nenápadnější, mnohem menší a mnohem mladší. To na ni čekal. Na nikoho jiného. Neviditelní nepřátelé se do Koutu nedostali. Ani nemohli.

Jsme tu jen my dva.

Záviš. Nikdy neměl problémy, když se jeho plány zvrtly a dostaly nás do průšvihu. Jeho nikdy nechytil hlídač v sadu, porybný u řeky, ani policejní hlídka tehdy při zátahu na sprejery u viaduktu.

Dobrý organizátor? Jistě. Jenže někdy dojde na všechny. Teprve teď, po tolika letech, mi došlo, že ono někdy se na Záviše nikdy nevztahovalo. Že se uměl ztratit i v poloprázdném kině, když nás třídní učitel přistihl na nepřístupném filmu, a kdy nás (vlezli jsme dovnitř okénkem toalety) potupně vyváděli jednoho po druhém ven a zapisovali.

Jistěže mu pohádku o ztracených duších vyprávěli Neviditelní. Jenže ne v dobách našeho studia, ale mnohem dřív. Jako součást výchovy a pedagogických instrukcí. Protože Záviš je jedním z nich. Proto jsem ho nepodezíral, když jsem se tehdy ocitl sám uprostřed volně pobíhajících školníkových králíků. Nezasloužený trest jsem nesl hrdinně. Museli utéct sami, já si nepamatoval, že bych kotce otevíral. A nikdo mi to nevěřil, protože mě týden předtím správce dotáhl za ucho k řediteli, poté, co mě nachytal, jak líčím balonek, naplněný vodou, nade dveře.

Ne mě. Nás. A já se ve zmatku pokusil shodit vinu na Záviše, konečně, byl to jeho náboj, který školníka zasáhl dveře předtím.

Všechno se vracelo.

Když nás tehdy chytili při čmárání po čerstvě nabílené školní stěně všechny, až na něho. Že mi to až do téhle chvíle nedošlo? Že ho znám od deseti dvanácti let? To nehraje žádnou roli. Tichý spolužák, stojící jako šedá eminence v pozadí spousty průšvihů i dokonalých plánů. Nenápadný. Ten, kdo se – zprvu opatrně ­– hlásíval o zásluhy při vyvedených akcích. Ten, na koho jsme zapomněli, když jsme hledali viníka průšvihů.

Vlastně jsme nikdo nevěděli, kde bydlí.

Byl z Kutné ulice.

V patnácti odešel do internátu, potom na kolej. Domů se už nevrátil. V každé komunitě se někdo takový najde. Možná ze vzdoru dospívajícího. Možná se mu svět venku zalíbil. Potom se něco stalo. Nebo naopak nestalo.

Jakou hraje roli? Vrátil se v pravou chvíli, aby své druhy zachránil? Nebo je to obráceně a on tu stojí, aby se o to někdo náhodou nepokusil? Pomsta po mnoha letech, dokonalá, protože provedená vlastními zbraněmi. Řekne mi, co hrozného mu v Koutu provedli, že jakmile se dozvěděl o jejich potížích, okamžitě zrušil všechny plány, aby se pomstychtivě přijel podívat na jejich konec? Takhle to nejspíš nebude.

Proč by je taky chtěl v exilu uzavřít?

Protože právě tohle nechce, došlo mi v tu chvíli. Celou dobu se snaží – ale vždyť o tom také celou dobu mluvil – je vrátit zpět. On a jen on stojí za výskytem černého auta, on poslal návnadu ke škole. Nebo snad někdo další? Jistě, proč ne. Mohou být stovky možných podezřelých. Tisíce. Svět – náš a koneckonců i jejich – je velký. Jenže takhle to nechodí.

Pluralitas non est ponenda sine necessitate.

Occamova břitva.

Považoval jsem za šťastnou náhodu, když se na počátku mého pátrání Záviš ozval. A on přitom zavolal zcela cíleně. Sám potřeboval pomoc – a když zjistil, že mám u sebe Emu, uvědomil si, že mu ji poskytuji.

Žádní jiní Neviditelní – aspoň v tomto příběhu – nefigurovali. Jen lidé z Koutu.

Teď už všechno dávalo smysl. Úplně všechno, i události dávno minulé. Proto jsme tehdy mohli vejít do Kutné ulice. Nebylo to profesorovou schovankou. Jeden z nás se vracel domů.

Proč se ke svému původu nepřiznal? Ani tehdy, ani teď? Přijel náhodou a když se dozvěděl o vylidnění Koutu, angažoval se, aby napravil nějaké samovolně vzniklé potíže? Nebo chce využít situace?

Nesedělo mi to. Totiž: ano, využil by situace, kdyby se naskytla. Jenže podle všeho buď věděl, že Neviditelní padají do pasti, a stejně nezasáhl, nebo je opravdu sám do pasti navedl.

Díval se po mně úkosem, poznal, že už mi věci konečně dochází. Prozradil mi to vlastně už řidič, když se bránil, že před školou hlídal jen jednou. Před čtrnácti dny.

Den poté, co Záviš našel děvčátko u mne doma.

„Tos byl ty!“ vyhrkl jsem.

„Co přesně máš na mysli?“

„To tys chtěl u zahrady unést Emu. Proč?“

Ušklíbl se.

Čekal jsem výmluvy. Ale Záviš jen zavrtěl hlavou.

„Potřebuji ji.“

„Nezapírej,“ štěkl jsem, „celou dobu s k ní chceš dostat, abys – cože?“ došla mi konečně jeho reakce.

S úšklebkem krátkou větu zopakoval.

„Protože s její pomocí,“ dodal tónem, jako by hovořil o nástroji, „by všechna ta zatracená a ztracená práce nakonec přece jen k něčemu mohla být, chápeš?“

Teď už jsem chápal. A měl konečně definitivně jasno.

„Nejsou žádní jiní Neviditelní,“ řekl jsem, „Jenom ty.“

Myšlenky, které mi chaoticky létaly hlavou a narážely jedna do druhé, se začaly spořádaně řadit.

Nepřijel do města náhodou. Vrátil se s úmyslem, s plánem, který jsem zatím neznal, ale jehož cílem byli jeho někdejší sousedé. Rodina.

Proč? Ze msty? Udělali mu snad Koutští něco? Možná. Ale jemu nejde o lidi. Jde mu o jejich schopnosti.

„Nezapřeš to. Byls ve městě dávno předtím, než jsi mi přiznal.“

Vzpomněl jsem si na pohlednici u paní M. v kuchyni. Středozemí.

„Byl jsi v téhle ulici dávno předtím, než jsme se vůbec poznali,“ dodal jsem trpce.

„Proč bych nemohl? Ptal ses někdy na to, jak bylo možné, že jsme se do Koutu dostali, že jsme si všechno pamatovali?“

„Myslel jsem, že díky Tereze.“

„Jistě. Dešťová panenka vylezla z domečku a všechno jí padlo k nohám. Nemohl jsem vás jen tak nechat. Mohli jste všechno zkazit.“

Nervozita, která jím očividně cloumala, pramenila spíš z nedostatku času, než z pocitu zklamání nad odhalením. Cítil se silný.

„Možná už tenkrát jsem začal cítit, jak je všechno to schovávání směšné. Jak zbytečně plýtváme talentem. Až později mi došlo, jak může být všechno jednoduché.“

Opravdu mohl za to, že Neviditelní zmizeli?

„Jenže tohle všechno,“ mávl jsou rukou kolem sebe, „se přece nestalo jen tak. Tys je k tomu přiměl. K odchodu.“

„Odešli sami!“ štěkl. „Já naopak chtěl, aby vyšli ven.“

„Ukázali se světu?“

Pohrdavě se ušklíbl.

„Vyšli ven a neukázali se. Abyste o mé tajné zbrani nikdy nic nezjistili.“

Rychle jsem si jeho slova přebral. Tohle byl cíl? Využít spojených schopností Neviditelných k vlastnímu vzestupu? I sebemenší výhoda je výhoda, zvlášť, když ji někdo umí využít.

„Proč bys to chtěl?“ zeptal jsem se hloupě. Ale nic jiného mě nenapadlo.

„Na tom přece není nic divného. Když uvidíš na zemi stokorunu, zvedneš ji. Je to přirozené. Jenom hlupák to neudělá.“

„Jenom hlupák hraje nebezpečné hry jen proto, že je vidí u ostatních,“ namítl jsem.

„Ne všechno jsou hry. Je tu taky život.“

Rozhlédl jsem se kolem.

„Nijak zvlášť špatný.“

„Myslíš? Celou dobu žijeme přikrčení,“ zavrčel.

„Zní to divně, když to řekneš takhle. Ale nemyslím, že by skutečnost byla tak zlá.“

„Nemyslíš?“

„Přežili… přežili jste dlouhé roky bez zvláštní újmy.“

„Museli jsme se držet stranou.“

„Já vím. Kdyby si lidé všimli, že jste jiní, nedopadlo by to dobře. Ale nikdy si nevšimli. Jste dobří ve vašem umění se skrývat. Navíc, časy se mění. Opravdový důvod tedy mít nemůžeš.“

Nechápavě se zamračil.

„Nemůžu?“

Potom se usmál.

„Ach tak. Ale kdepak, já nechci nic takového, ty starý romantiku. Žádné vyřizování si účtů s vámi lidmi. Žádné: teď budeme vládnou my. Moc čteš.“

Jistě. Budoucím diktátorům se často jejich současníci nejdřív smáli. Moc se ale rodí pomalu. Roste a čeká. Posiluje.

I proto chce Emu. Další Odlišnou. Další schopnosti.

„Napadlo tě, že to může skončit pro mnoho lidí – včetně Neviditelných – hrozně? Takovéhle věci se často zvrtnou. I když s vašimi schopnostmi a znalostmi můžete získat opravdu velkou moc.“

Poslední slovo do věty nepatřilo. Přiběhlo mi na jazyk udýchané, povolané představami, které mi vířily v hlavě. Sotva jsem ho ale pronesl, cítil jsem chybu.

Záviš se ušklíbl.

„S našimi schopnostmi a znalostmi,“ zopakoval po mě posměšně, „můžeme získat opravdu velké prachy.

Teď jsem ho konečně pochopil.

Skutečně moc čtu.

Záviš opravdu chce, aby vyšli ven a přitom se neukazovali. Gang velmi nenápadných zlodějů. Takových, kteří se umí opravdu ztratit. S dobrým organizátorem. Nápad to nebyl špatný. Jen se musel vyrovnat s lidskou povahou – s povahou Neviditelných, pokud chcete. Ne každý člověk začne pod příslibem zaručené neodhalitelnosti radostně krást. K přestoupení zákona musí mít lidé své důvody. A rozhodně ne všem stačí rádobylidové moudro: Vždyť to dělají všichni.

Musel je přesvědčit, získat si jejich důvěru. Stát se přirozeným vůdcem. Mužem, který ví co a jak, který dokázal vyřešit i velmi vážné potíže. Takovým, kterému schválí všelijaké nápady.

Jenže se mu to vymklo z ruky.

„Chtěl jsi je vyděsit. Vymyslel sis zájem tajné služby, nebezpečí, které jim hrozí.“

Vzpomněl jsem si na svou představu. Nebyla nijak příjemná – jak asi musela působit na uzavřenou skupinku, která se po generace skrývá před světem?

„Chtěl jsem, aby vám, lidem, přestali úplně věřit.“

Jak prosté.

Nechtěl se dobrat původu oněch prazvláštních schopností, měl je sám. Nešlo mu ani o moc, ani o pomstu. Chtěl jen ve svých druzích vzbudit přesvědčení, že jim lidé ubližují, že je chtějí zneužít. Strašil je, aby nedůvěru proměnil v pohrdání a nenávist. Aby Neviditelným nepřišlo nemorální využívat své schopnosti k páchání zločinu. Aby jim to naopak přišlo správné.

Když oni, tak my taky.

Věděl, že pokud se budou chtít s někým poradit, bude to on. Ať pro svou schopnost přebírat vedení (i já se mu ochotně svěřil a přenechal iniciativu), nebo proto, že byl pro ostatní Neviditelné tím, kdo opravdu zná svět tam venku.

„Měli poznat, jak jsou jejich schopnosti lidem lhostejné. A vzápětí narazit na člověka, který je naopak chce zneužít – a má k tomu moc. Kdo by ho mohl zastavit?“

„Někdo, kdo má kontakty na ministerstvu,“ kývl jsem odevzdaně.

„Ano. Někdo, kdo dokáže zarazit i velkou akci. Měl jsem všechno do posledního bodu připraveno.“

„Ale oni ti to nevzali,“ převzal jsem řeč, „Historky o zlém politikovi a piklích s tajnou službou,“ zašklebil jsem se. A opět jsem věděl, že je můj ukvapený závěr špatný.

„Byl jsem až moc přesvědčivý,“ zavrčel vztekle. „Oni se nepřišli poradit, co dál. Utekli.“

„Kam?“ zeptal jsem se hloupě.

„Nikam!“

Do místa, které chtěl využít. Do Ničeho. Do prostoru, který kolem sebe umí vytvořit. Na krátkou dobu – aspoň ještě donedávna tohle omezení platilo. Do místa nemísta, v němž se v tu chvíli cítili bezpečněji, než v našem světě.

Jistě, měl všechno do posledního bodu připraveno. Jenže za roky, kdy byl pryč z Koutu, zapomněl, jak se jeho obyvatelé opravdu cítí. Že svět mimo ulici opravdu vnímají jako jim nepříliš přívětivé místo. Pamatoval si jen nedůvěru. Dost možná i kvůli mě a Tereze, které Koutští sice opatrně, ale přece jen přijali. Jenže my byli výjimka. Svět tam venku byl stále cizí a nebezpečný. Chodili do něho pracovat, nakupovat, někdy se snad i bavit, ale stále se ho báli. Vraceli se každý večer do svého Koutu a nechávali nás před prahem. Tohle on zapomněl. Žil mezi námi, převzal naše vidění světa. Na cestách ze sebe ten strach setřásl. Využil svých schopností a vybudoval si slušnou kariéru. Byla rychlá a proto ho nejspíš nenaplnila. Proto chtěl ještě výš. Ještě víc. A tak si vymyslel jak na to. Co – koho – k tomu využít. Nejspíš s Neviditelnými počítal jen jako s čísly, kalkuloval s jejich myšlením, ale neuvědomoval si, že ne všichni myslí jako on. Že vůbec myslí.

„Proč tam zůstali?“ zeptal jsem se opatrně.

„Druhý nádech, chápeš?“ zasmál se nervózně, „Opravdu tě přiměje v Ničem zůstat. Ztratíš cestu ven. Není to jen pověra. Vidíš, jak se ztrácíš. Neměl jsem tušení, že existuje možnost tohle zvrátit.“

„Tohle nemyslím,“ pokusil jsem se ho přerušit. Ale neposlouchal.

„Věděl jsem, že odešli, že se to všechno podělalo, ale nechtělo se mi tomu věřit. Krok před cílem. Nezbývalo, než uklidit, zamést stopy, proto jsem taky zavolal tobě. Jedinému zvenčí, o němž jsem věděl, že je s nimi v kontaktu. Mohli ti nechat zprávu. Ale když jsem u tebe viděl tu holku, došlo mi, že nejsou pryč navždy. Že se někdo vrátil.“

„Ema s nimi neodešla,“ řekl jsem tiše.

„Strašili mě tím jako malé dítě,“ ignoroval mne, „Ztracení v Ničem. Co když jim ale někdo podá ruku? Právě k tomu ji potřebuju, chápeš?“

„Proč ne ty?“

„Zůstal bych tam taky, copak neposloucháš?“

„Vždyť jsi tam byl,“ připomněl jsem, „V Ničem.“

„Ne dlouho.“

„Dost dlouho, když jsi číhal na Emu.“

Ušklíbl se.

„Ještě déle,“ řekl.

„Jak jsi ale tedy dokázal vyjít ven?“

Chvíli mlčel.

„Říkám tomu hluboký nádech,“ řekl pak. Cítil potřebu se někomu vyzpovídat. Pochlubit – a uvolnit tak napětí, které jím téměř fyzicky otřásalo.

„Kdybych tohle věděl dřív, možná by všechno dopadlo jinak. Možná bych sám chtěl, aby se schovali. Za takovou techniku by mi byli vděční. Jenže jsem na ni přišel pozdě. Díky tobě, musím přiznat.“

Zalovil jsem v paměti a zrekapituloval rozhovory. V tomhle směru mi nijak inspirující nepřipadaly. Ale možná se pletu.

„Proč? Jak?“

Kysele se ušklíbl.

„Abych před tebou utekl, přece.“

„U řeky,“ došlo mi.

„Jistě. Ta mlha. Lekl jsem se, že ji mohla poslat ona…“

Zarazil se.

„Nakonec to ale bylo k užitku,“ zasmál se potom, „Musel jsem volit mezi prozrazením a tím i rozbitím plánů, a existencí. Měl jsem strach, že vypadnu přímo před tebe, i že mě Nic pohltí. V tu chvíli jsem nemohl dělat nic jiného, než udělat krok dál. Když mi docházel dech, přece jen jsem musel vystoupit – a přitom zjistil, že mohu vyjít kdekoliv v okruhu zhruba sta metrů. Vytvářel jsem si v Ničem prostor, když jsem se v něm pohyboval. TAkhle jsem ti dokázal uniknout. Tohle je ještě dokonalejší trik, než jsme kdy používali, chápeš? Jenže taky mnohem nebezpečnější. Odhadnout čas a vzdálenost, nepodlehnout touze po vzduchu, po tom zůstat uvnitř, v bezpečí. Po touze nechat se prázdnem pohltit.“

Trochu nervózně se ušklíbl.

„Okamžitě jsem věděl, že mám jedinečnou možnost. Okamžitě jsem ji také využil.“

Tři dny nato u zahradní zdi.

„Jenže tam se to pokazilo. Nebyl jsem si ještě jistý, vnímal jsem různé signály a netušil, co znamenají. Tam jsem cítil, že se něco blíží. Teď už vím, že to byla jen ta malá holka. Propásl jsem před týdnem jasnou šanci. Stalo se. Teď jde o víc. Už je v tom příliš mnoho lidí. Ta tvoje učitelka. Ale hlavně taky šance přece jen všechno dotáhnout do správného konce.“

„Co chceš dělat?“

„Otevře mi cestu. Může je přivést zpátky. Když se ven dostala ona, pak nejsou ztraceni.“

„Ema v Koutu té noci vůbec nebyla!“ vykřikl jsem, „Copak mě neposloucháš!“

Neposlouchal.

„Někde tam jsou. Když to jen trochu půjde, musíme je vytáhnout ven. Ať už se stalo, co chtělo.“

Svezla se ze mne tíha, která mě celou dobu dusila. Přece jen, když došlo na nejhorší, se v něm našla dobrá vůle. Byla to chvíle, v níž se, byť jen na čas, odloží spory, aby se rukou společnou zachránila situace. Okamžik, kdy osobní věci jdou stranou. Hádat, bojovat, přetahovat se, třeba se i poprat, to všechno můžeme, až budou všichni venku. I přes všechno, co prováděl, nebyl Záviš tak špatný.

Nebo ano?

„Až je vytáhnu, půjdou už mi na ruku absolutně.“

„A když je nenajdeme?“

Pokrčil rameny.

„Potom se budu muset vrátit k paběrkování.“

Ano, je.

„Jak myslíš, že to provedeš?“ zeptal jsem se odevzdaně.

„Vyměním je.“

„Jak?“

„Někdo si pro ni přijde. Vím to. Vždycky jsme se starali jen o sebe. Opravdu starali. Když jsi z Koutu, nikomu odtud neublížíš. Když to jen trochu jde, pomůžeš mu.“

Evidentně se sám k obyvatelům Kutné ulice nepočítal.

„Když bude na půl cesty, oni si pro ni přijdou.“

„To ti nedovolím,“ prohlásil jsem pevně.

Zle se po mně podíval.

„Proč? Copak ty je nechceš zpátky?“

„Co když se jí něco stane? Ona není jedna z vás!“

Zhluboka se nadechl. Narovnal se.

„Nevím, proč se tu takhle dohadujeme. Nemáš nic, co by pomohlo. Nejsi tu k ničemu. Ztrácím s tebou čas. Co víc: všechno kazíš. Od začátku! Nedohodneme se? Nevadí. Zařídím se po svém. Tebe u toho nepotřebuju, ani jsi nebyl v plánu.“

Neznělo to nijak optimisticky.

Nervózně jsem se usmál. Pohled do jeho tmavých očí mě ujistil, že  Záviš to myslí vážně. Pokud pohřbil přes čtyřicet Neviditelných, jeden člověk navíc mu svědomí neprobudí. Když se ztratím, bude mít otevřenou cestu k Emě. A k naplnění svého cíle.

Psychiatrickým vyšetřením by se vztyčenou vlajkou tedy rozhodně neprošel. Ne, že by to pro mě něco měnilo. Spíš naopak.

Vykročil proti mě.

Měl převahu Neviditelného. Svou převahu. Byl bych v maléru, i kdyby jako ostatní zůstával jen na krátkou chvíli mimo svět. Pokud se ale mimo svět dokázal i pohybovat, padají mé šance až ke dnu. On se to naučil. Jako se velryby vracejí z hlubin na hladinu. Hluboký nádech. Zůstat alespoň něčím, částí mysli, v našem světě.

Jaké výhody jsem měl na své straně já?

Nikdy jsem se moc nepral. Ani jako kluk. Jenže to neznamená, že nebudu ani teď. Vyrazil jsem proti Závišovi, doufal přitom, že v zaujetí svou řečí a ve svých představách útok zaregistruje pozdě. Byl ale připravený. Ještě jsem na něho ani nemohl dosáhnout, když mávl rukou a zmizel. Na okamžik po něm ve vzduchu zůstalo jen pohrdavé odfrknutí. Bezmocně jsem zaklel. Otočil se kolem dokola.

Na poslední chvíli jsem se vyhnul ráně, když Záviš vystoupil z prostoru nalevo a hned zaútočil. Ohnal jsem se a udeřil ho do ramene. Zmizel. Dvě tři sekundy nato do mě narazil z druhé strany. Odlétl jsem,  zapotácel se, padl na kolena a přepadl dopředu. Dlaně mi sjely po asfaltu, v pravé mi zaštípalo. Vyskočil jsem na nohy a rychle se rozhlédl. Nikde jsem Záviše neviděl.

Bylo zle.

Může se objevit kdekoliv. Kdykoliv. Čím déle vydrží, tím více bude mít možností.

Točil jsem se jako korouhvička, ve snaze zahlédnout, kde se vynoří.

Udeřil mě do zad. Nejspíš mě chtěl chytit, ale já v tu chvíli vykročil, takže mu ruce sjely po mých ramenou. Obrátil jsem se, ale nespatřil nic, jen prázdnou ulici. Prodleva mezi vystoupením z prostoru se zvětšila. Strach? Síla? Nebo ho zpomaluje něco jiného? Na tom vlastně nezáleží, když může vystoupit odkudkoliv.

Kde teď?

Ema by to vycítila. Jako tehdy, když se ji téměř úspěšně pokusil unést. Ale není tu. Chválabohu tu není. Sedí doma, nejspíš zírá na dveře (doufejme opravdu zamčené) a čeká, až se vrátím.

Takže se vrátit musím.

Zatnul jsem pěsti. Pomalu jsem se otáčel a sledoval vzduch.

Teď. Tam, nahoře se cosi pohnulo. Vystoupí z prostoru ve stínu dvou stěn. A já budu – já jsem připraven.

Přenesl jsem váhu na pravou nohu, jednu ruku v krytu, druhou připravenou udeřit.

Už.

Prudce jsem vydechl. V úzké mezeře mezi oběma domy se objevilo světlovlasé děvčátko.

Ona prostě nebude poslouchat.

Neptal jsem se, co tu dělá. Tahle v tuhle chvíli naprosto zbytečná otázka, přikrčená vzadu za bouřkovým mračnem myšlenek se odpovídala sama. V obavách z nebezpečného protivníka, v panice, že se mu povede mě zabít, se objevil další děs. Vina.

Nevysvětlil jsem Emě, proč se do Koutu vracím. Minuty se vlekly a ona začala mít strach, že jsem se také ztratil. Proto vyrazila na místo, kde jsem měl být, aby se ujistila, jestli nezůstala znovu sama. Svou nezodpovědností jsem ji přivedl do smrtelného nebezpečí.

„Běž pryč!“ vykřikl jsem. Netrpělivost v mém hlase se proměnila na zlobu.

Ucouvla. Zalapala po dechu.

Napravo, asi pět metrů ode mne, se objevila šedá silueta. Vykřikl jsem, abych přidržel jeho pozornost na sebe. Ema pomalu vyšla ze stínu. Blížila se ke mně, ignorovala zjevení, které nás dělilo. Kdyby to jen trochu bylo možné, sáhl bych pro ni prostorem a přitáhl k sobě, abych ji mohl chránit. Nejsem Neviditelný, takže jsem mohl jen s krátkým varovným heknutím vyrazit proti vystupujícímu Závišovi. Pokud na něho dosáhnu, bude natolik v našem světě, abych ho mohl udeřit?

Nebyl. Vrátil se jen pro nádech. Aby mě zaměřil. Kdesi mimo náš svět teď udělá několik kroků a vyklouzne z prázdna za mými zády. Nebo – co hůř – se vrhne po Emě. Teď už se mě bát nebude, jde mu o všechno.

Mně taky.

Sevřel jsem pěsti, připraven bušit do prázdného prostoru, když budu mít sebemenší pocit Závišovy prezence. Soustředit jsem se ale nedokázal, musel jsem přitom hlídat i děvče.

Ema se zastavila uprostřed ulice. Stála se svěšenýma rukama, s lehce zakloněnou hlavou. Jakoby pozorně naslouchala.

„Je tamhle!“ ukázala najednou nalevo ode mne.

Prudce jsem se otočil. Mávl jsem pěstí. Zasáhl jsem snad bradu, možná tvář. Závišův přízrak, vystupující z prostoru, pohodil hlavou a znovu se ztratil. Jedna nula pro mě. Pro náš tým.

Těkal jsem pohledem z místa, na němž zmizel, k Emě. Jenže on se mohl vynořit prakticky kdekoliv, to mi došlo, když jsem periferním viděním zaregistroval nepatřičný pohyb. Tentokrát byl naštěstí mnohem dál. Pokud se v Ničem špatně orientuje, pak mám šanci. Chytit ho zezadu, sevřít paže, aby nemohl mávnout. Kdybych včas viděl, kde vystupuje do našeho světa, mohl bych se připravit. A vědět to můžu, protože tu mám Emu.

Záviš se objevil na druhé straně ulice. Znovu jen na okamžik. Nestačil jsem si ani všimnout, kterým směrem se podíval, než zmizel. Na mě to ale nebylo.

Určitě si všiml Emy. Míří k ní.

„Poběž ke mně!“ vykřikl jsem.

Zavrtěla hlavou. Nebyl to ani strach, ani vzdor. Nejspíš si myslela, že ze svého místa dokáže lépe určit Závišovu pozici.

„Vpravo!“ zavelela, „U chodníku.“

Poslechl jsem pozdě. Rána do tváře mě odhodila stranou. Znovu jsem skončil na čtyřech. Ema vyděšeně vypískla. Otřásla se – a ovládla.

Záviš znovu zmizel.

„Kanál!“ ukázala na mříž nedaleko mých nohou.

Udeřil jsem ho tvrdě, dřív, než se vůbec stačil rozhlédnout. Tahle to má být! Ukázal jsem Emě vztyčený palec. Zamávala mi oběma rukama. Několik nekonečně dlouhých vteřin se nedělo nic. Zatajil jsem dech.

„U vrátek!“ zaječela náhle Ema a natáhla ruku, aby upřesnila místo. Bylo to několik metrů směrem k hornímu konci ulice. Dlouhými kroky jsem se snažil zdolat tu vzdálenost dřív, než se Záviš objeví. Prostorem projel stín ve chvíli, kdy jsem zrovna došlapoval; pozice, v níž je člověk nejméně stabilní, kdy do něj stačí jen strčit, nebo chytit za nohu a trhnout jí vzhůru.

Využil toho okamžiku. Dřív, než jsem je zahlédl, ucítil jsem jeho ruce. Uchopily mě za zápěstí.

A strhly mě sebou.

Co většinou uděláte, když dojde k náhlé změně prostředí? Zavřete oči.

Po kratičkém setmění se přede mnou rozsvítil úplně jiný svět.

Bylo to, jako by přes nás někdo hodil záclonu, vyprávěla Ema. Viděla jsem svoje ruce a nohy. Ale nic pod sebou, ani nad sebou, ani kolem.

Propadl jsem se do šedého neprostoru. Do krajiny nekonečné mlhy. Několik bezmyšlenkovitých kroků nezměnilo nic, neměl jsem ani pocit pohybu. Rozhlédl jsem se, hledal aspoň náznak nějakého tvaru. Žádný tu nebyl, snad jen kdesi v dálce stíny. Ale byla to dálka? A nebyly to jen jednotvárným pohledem unavené oči? Potřeboval jsem cokoliv, co by mi umožnilo se zorientovat.

Na okraji zorného pole jsem zaznamenal letmý pohyb. Když jsem se tím směrem otočil, mihlo se cosi na opačné straně. Záviš? Nebo jsem zahlédl přízrak našeho světa? Hýbalo se to. Nebo jsem se hýbal já.

Jestli na mě teď skočí, vyhrál. Nemůžu se mu bránit, nedostal bych se ven. Ví to. Proto mě vzal sebou. Nechá mě tu. Kde je?

Stín byl opravdu Záviš. Vystoupil (vstoupil?) do šedi. Stál, ruce složil na prsou. Nic víc.

Dobře věděl – oba jsme to věděli – že tady na mě nemusí útočit. Stačí mu počkat, protože já nevím jak ven.

Hlavně se nenadechni, řval jsem na sebe v duchu. Plíce mi praskaly bolestí. Potácel jsem se, dlaní si zakrýval ústa a nos, druhou rukou šermoval před sebou. Snažil jsem se dosáhnout na svého protivníka. Pomůže mi ven. Když se ho chytnu, znovu mě vytáhne, protože on přece taky někdy musí vystoupit.

Hluboký nádech.

Stál dost daleko na to, abychom na sebe dosáhli. Tak blízko, abych mohl vidět jeho pobavený úsměv. Odrazil jsem se ke skoku. Zapotácel se při dopadu, klopýtl – a minul. Nedokázal jsem odhadnout vzdálenost. Nedokázal bych to nejspíš ani mimo Nic, protože v tu chvíli se má mysl zabývala jedinou, do nachu rudého vzteku se oblékající úlohou.

Chytit a nepustit, dokud se nedostaneme pryč. Teprve potom mu můžu přerazit třeba nos. Nebo ruku.

Znovu o dva kroky ustoupil.

Co když mě láká hlouběji? Má vůbec Nic nějaké rozměry?

Najednou už na tom nezáleželo. Zalapal jsem po dechu.

Tělo už se přesvědčit nedalo. Nasál jsem vzduch. Zamrazilo mě od pat až po kořínky vlasů. Nic se v tu chvíli nezměnilo, nerozplynul jsem se v šedi, nevrhly se na mě stínové příšery. Jak se dostat ven, to jsem nevěděl od začátku. Na chvíli mě to trochu uklidnilo.

Záviš zmizel. Stále se neodvažoval pustit se do přímého zápasu. Už to ani nepotřeboval. Půjde si po svém, vytáhne Neviditelné, a oni, vděční za záchranu, mu splní jeho přání.

Hlavou mi zaburácely dvě myšlenky.

Já tu zůstanu?

Tam venku je přece Ema, a tu nemůžu nechat samotnou!

Ucítil jsem – ne nebyl to ani dotyk ruky, ani vánek. Jakoby bych byl kousek kovu, který se dostal do blízkosti malého školního magnetu. Nic mě definitivně pohlcuje? Mohu se tomu vzepřít? Zkusil jsem to.

Tah pominul. Nebylo to tedy nic nebezpečného. Opět jsem se rozhlédl, znovu zbytečně. Nebylo kam jít. Zavřel jsem oči, abych zahnal slzy beznaděje. Ve tmě, plné bílých jiskřiček, jsem spatřil Eminu tvář.

Sám. Sama.

Znovu jsem ucítil, jak mě cosi neviditelného chytilo a muší silou se pokouší vléct sebou. Mohl jsem se vzepřít, ale když nic jiného, aspoň to byl směr. Takže jsem se ho držel. Protože někam musím.

V prostoru se vykreslily jako náčrt uhlem kontury nějakých domů.

Cesta vedla domů.

Přidal jsem do kroku. Svět se na okamžik zachvěl. Vklouzl jsem do něho. Rozhlédl se.

Nebyl jsem daleko od místa, z něhož mě Záviš vytáhl, jen deset patnáct metrů na druhé straně ulice. Ema stála opodál s otevřenou pusou a vyděšenýma očima. Koukala přímo na mě, cítila, kde se někdo objeví a nejspíš měla strach, že to nebudu já.

Záviš vyšel daleko od ní, před zahrádkou pana Heřmánka. Už nebyl tak samolibě spokojený. Naopak.

„Jak to?!“

Znovu vstoupil do Ničeho. Jen na chvíli se vynořil, udělal několik rychlých kroků a opět zmizel. Pochopil, že ztrácí výhodu a snažil se přizpůsobit. Ukázal se na druhém chodníku. Znovu se ztratil. Chtěl jsem se rozeběhnout k Emě, ale děvče si přípravy ke startu všimlo a opět odmítavě zamávalo. Pomalu zvedlo ruku, ukázalo ke Karafiátům, ale pak zavrtělo hlavou.

„Ne.“

Došel snad Závišovi skutečný dech? To se spíš vynořil někde stranou a utekl. Bylo to možné. Já sám bych to udělal. Sebrat síly, vymyslet plán a zaútočit později, nečekaně. Jenže on není já. A není ve stavu, kdy je schopen logicky uvažovat. Takže se pokusí vyřešit vše tady a teď.

Z některého domu se ozval vzdálený dutý náraz. Jakoby někdo převrátil židli, nebo průvan zabouchl dveře do ložnice v patře.

A Ema si náhle nebyla jistá.

„Asi tam.“

Záviš se skutečně objevil. O několik metrů dál, než Ema ukazovala.

V ruce svíral dlouhý nůž.

Když zjistil, jak daleko vystoupil, už neklel, jen se usmál. Na mě, na Emu. Byl to spokojený škleb člověka, který si je jistý svým vítězstvím. Okamžitě jsem proti němu vyběhl.

Okamžitě zmizel.

Zastavil jsem, ohlédl se po holčičce.

Zmateně se rozhlížela kolem. Její kouzelný smysl selhával.

„Já nevím,“ hlesla, „Je – všude.“

„Uteč!“ zakřičel jsem. Bylo to zoufalé a hloupé. Nebylo kam se ztratit.

Rozeběhla se ke mně. Chytla mě kolem pasu a já ji objal, abych ji co nejvíc chránil. Ucítil jsem, jak se prostor otevřel. Přede mnou nikdo.

Kdosi se dotkl mého ramene. Poklesl jsem v kolenou. Snad Ema stihne utéct. Ve vteřině mi hlavou prolétla bouře vzpomínek a myšlenek. Navrch  se dostala bezútěšná touha umět čarovat. Udělat takové kouzlo, jaká dělala Tereza. Odstrčil bych ho, hodil po něm popelnici. Poslal na něho hejno kavek, které se ozývalo ze zahrady.

Přiměl bych ho zahodit ten zatracený nůž, který mi co chvíli vnikne do těla.

Záviš se objevil vedle mne v našem světě. Ale neútočil. Nemohl.

Klesl k zemi, ruce i nohy spoutané.

A za ním…

kapitola poslední

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist