Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

Svět na druhý nádech
kapitola devátá. Svět na druhý nádech

 

předchozí kapitola

Vynořili se odnikud. Bratři Třískové, pan Plavec, pan Červený. Najednou stáli kolem, nejistě se usmívali. David, jeden z mála mladých Neviditelných, se předváděl v pozici úspěšného svátečního lovce, který právě skolil svého prvního jelena, nad Závišem.

Kutná ulice po mnoha dnech opět ožila.

Kdybych v ně už nevěřil, tahle scéna by mě o kouzel definitivně přvědčila. Připomínalo to dokonalé digitální triky v hollywoodských trhácích. Rozhlížel jsem se na všechny strany, abych pozoroval, jak se z prázdného prostoru vystupují lidé. Při zápase jsem neměl čas tohle vnímat.

„Teto!“

Byla to skutečně paní M.

Ema se propletla mezi ostatními a vrhla se jí kolem krku, stará dáma ji zvedla, zatočila s ní a znovu ji postavila na zem, děvče ji objalo kolem pasu.

„Odpusť mi.“

Hladila Emu po hlavě, v očích slzy. Stál jsem nehnutě, nic neříkal.

„I vy,“ řekla, když se její pohled střetl s mým.

„Jak jste se… proč…“ nedokázal jsem ze sebe vypravit víc, než zlomky otázek.

Opravdu jsem věřil, že zůstali uvnitř, ztracení a bloudící, že nemohou ven. Ale teď tu byli. Spletli jsme se tedy všichni? Já se svou jednoduchou představou i Záviš se svou propracovanou teorií?

Tam a zase zpátky?“ zeptala se stará dáma s potměšilým úsměvem.

Kývl jsem.

„Prostě nebo složitě?“

„Nějak.“

Paní M. se usmála. Rozhlédla se.

Ani v nejmenším nebyl vhodná doba na vyprávění. Jenže jaká je doba, si vlastně často volíme sami. Neuvědomujeme si to, protože jsme všichni zapojení do složité pavučiny synchronizace různých osobních časů svého okolí. A přitom se stačí jen zastavit a uvědomit si, že žádný řád není neměnný. Stará dáma z Koutu tohle na rozdíl od ostatních věděla velice dobře.

A tak klidně spustila.

Většina zapeklitých problémů mívá jednoduché řešení a mnoho na první pohled spletitých příběhů je při pohledu zpět dějovou linkou bez neotřelých zvratů a nečekaných zauzlení.

Všechno se opravdu odehrálo tak, jak jsem si představil a vzápětí překroutil fantastickými úvahami.

Neviditelní utekli před zveličeným iluzorním nebezpečím.

Byl to pečlivě připravený plán, na jehož konci měli být oddaní stoupenci, ochotní pro svého vůdce a zachránce udělat prakticky cokoliv. Plán jediného muže. Schopného muže, a takové mají velkou šanci na úspěch, protože je neotravují nesourodé příspěvky dalších zúčastněných.

Začal nenápadně. Slovy ve správný čas do správných uší. Drobnými potížemi, které je s vhodným zpožděním následovaly. V pravý okamžik otevřel Kout černému autu.

Jenže Neviditelné zpracoval příliš dokonale. Uzavřenou komunitu ovládne i průměrný psycholog. Jsou lidé, kteří si dokáží vymyslet ohrožení mnohamilionového národa, co je proti nim jeden Záviš. Strach z okolí proměnil v téměř hmatatelnou hrůzu. Když se dozvídali o tajemné organizaci, která je chce zneužít, uvěřili v ní Neviditelní naprosto dokonale. Nikdy nebrali svět venku na lehkou váhu – a teď měli potvrzeno, že je skutečně takový, jak o něm poslouchali od svých rodičů. Plný zlovolných lidí, kteří všechno, co se vymyká jejich vidění světa, ničí. Bezohledných mužů, kteří jdou jen za ziskem a nerozpakují se podvádět. Že v něm není nikdo, komu by mohli věřit. Že je nechtějí jen využít, ale i prodat.

Zjistil jsem, kdo za tím stojí, oznámil.

Je nebezpečný. Už jen tím, že nechce Kout ovládnout pro naše schopnosti. Chce taky naše domy a zahrady.

Věřili mu. Vrátil se ze světa tam venku. Vylíčil jim ho v těch nejtemnějších barvách, útěk do šedého prostoru se pak nezdál tolik hrozivý. Dokonalým vyhrožováním dosáhl Záviš vlastně jen toho, že Neviditelní ze strachu dokázali víc než on. Dokázali v Ničem nejen přežít, ale i žít. Ukrýt se na libovolně dlouho. Učinili pod tlakem onen krok do Ničeho, ve strachu se museli podruhé nadechnout. Ztratili se. Ale protože se ztratili všichni, spolu i zůstali.

Ztracené duše.

Dva nejsou nikdy opuštění. Kdo mi tohle nedávno řekl?

Lidé z Kutné ulice se v prázdném Ničem shlukli dohromady. Nevěděli kudy ven, netušili, co se s nimi stane, věděli jen, že víc než kdy jindy musí držet spolu.

„Proč jste vůbec mizeli?“ zeptal jsem se. Emina pěstounka rozhodila omluvně ruce.

„Nechtěli jsme odejít. Jen se schovat. Ale venku pořád někdo byl. Báli jsme se vyjít. Ten večer.“

Rachotili dole u zahrady i nahoře. A Záviš v černém volkswagenu projel ulicí, zastavil před domem pana Plavce, zhasl světla a čekal. Měli se mu ozvat. Paní M., nebo pan Červený. Spoléhal se na přirozené vůdce Neviditelných. Několik týdnů předtím, v čase nepříjemností jim vysvětlil, že jeho konexe sahají na vysoká místa. Jenže oni se neozvali. Netušil, že se místo toho schovali. Neuvědomil si, jak moc je tím, že přenesl akci do ulice, která byla až to té doby bezpečným útočištěm, vyděsil.

„Utekli jsme. Nikoho nakonec lepší řešení nenapadlo,“ řekla paní M. „Když jsem viděli, že si pro nás přijeli.“

„Vždyť to přece byla hloupost,“ namítl jsem.

„Možná pro vás. Ale my celý život žijeme tady, na okraji. Vyprávíme si staré příběhy.“

„O ztracených duších.“

„O lovcích čarodějnic,“ nenechala se vyrušit, „Měli jsme, co si pamatuji, až dosud štěstí. Nikdo nás neodhalil. Jsme – myslíme si, že jsme připraveni. Ale jen se tím chlácholíme. Jistě, že se za ty roky našli lidé, kteří nás poznali. Jako vy, například. Ale i v tom jsme neudělali chybu, nikdy jsme nedali důvěru nikomu, kdo si ji nezasloužil.“

Podvědomě jsem se narovnal a vystrčil té poctě hruď vstříc.

„Ale nikdy jsme se nepřestali bát. Snad proto, že se navzájem o věčném nebezpečí ujišťujeme. Spojuje nás. Když vás postihnou nepříjemnosti, které zvenku přišly, a když se dozvíte, že jsou záměrné, rád tomu uvěříte. I hrůzným výstrahám.“

Odmlčela se. Bylo vidět, že teď, když hovoří právě s člověkem zvenčí, jí zpětně všechno připadá hloupé.

„Že prý budou přijíždět v noci. Že to takhle dělají. Vědí, že se neobrátíme ani na místní policii ani na úřady, takže nás jednoho po druhém buď chytí, nebo vyženou. Protože o tohle jim hlavně jde.“

Znovu jsem musel potlačit nevěřícně odsuzující zavrtění hlavou. Začínal jsem ale se do situace Neviditelných opravdu vžívat. Vidět ji jejich pohledem. Paní M. začínala naopak vnímat mýma očima.

„Vím, že vám to zní nesmyslně. Nemůžete se nám ale divit. Skutečně všechno odpovídalo našemu prozrazení – a přesto se nic nedělo. Vypadalo to právě tak, jak nám vyprávěl.“

Závišův plán opravdu počítal s detailem. Chtěl v Neviditelných vzbudit dojem, že lidé o nich sice vědí, ale navzdory obecné představě je pohrdavě ignorují. Nepovažují je za hrozbu, spíš za kuriozitu, kterou nevyužijí, protože doba cirkusových monster už minula. A pak, až se obyvatelé Koutu začnou cítit méněcenní, přijde skutečné nebezpečí. Iluze, jakou vzbudil ve mně. Tam, mezi těmi namyšlenými panáky, je někdo, kdo nás chce zkoumat.

Dočkal jsem se právě takového pokračování.

Jak na nás přišel? Ti, kteří by nás mohli a měli ochránit, nás prodali. Pozemky, možná si i myslí, že skrýváme poklady, když se umíme sami skrývat.

Neviditelní se v ty dny opravdu semkli. Čekali, kdy už se na ně svět vrhne. Napětí narůstalo. I nervozita.

Načež varování přišlo.

Přijdou si pro vás, znělo. Přicházejí. Sledují vás. A nato přijelo černé auto. Měli se vyděsit, zamknout se doma a vylézt až druhý den za světla. Vyplašeně o všem vykládat a vyslechnout si první zmínky o naději. Ale Nic lákalo. Když se do šedého prostoru ukryli první Neviditelní, volání zesílilo.

Třetí, už neuskutečněnou fází Závišova plánu, mělo být hrdinné odstranění onoho zlého pána, jak mi prozradil. Ponížení a ohrožovaní Neviditelní budou pak souhlasit se vším. I s odplatou. Jenže strach byl nejen silnější, ale především rychlejší, než jeho záměry. První, kdo toho večera nevydržel a raději riskoval neexistenci, byl nejspíš Plavec. Další následovali. A pak už to byla řetězová reakce. Nikdo nechtěl zůstat poslední a sám, zlým lidem napospas. Vystoupili ze světa všichni, setkali se v šedém nekonečnu. Vnímali svět venku, cítili, že ulicí se pohybuje nebezpečí. Každý nový příchozí potvrzoval, že v ulici stále čeká nebezpečí. Strach narůstal. Uvědomovali si, jak se jim Kout vzdaluje, ale ani jeden se neodvážil vystoupit.

Potom jim došel dech.

Co se dělo dál?

Bloudili v Ničem. V prázdném prostoru bez rozměru. Ale byli spolu. Čas uvnitř ubíhá jinak, jestli vůbec, nemuseli se tedy soustředit na přežití. Jen si zvyknout na nové prostředí. Nehýbat se, nevzdalovat od ostatních. Opatrně pátrat v šedi po možné cestě ven. Čekat. Závišova teorie o rozvíjející se spirále nebyla (naštěstí) pravdivá. Víc věděly pohádky.

Nikdo ho nenašel, protože ho nikdo nehledal, vzpomněl jsem si na krále z Emina vyprávění.

V tomhle měl zlotřilý spolužák (znovu: naštěstí) pravdu. Cesta ven byla možná, i poté, co se v Ničem ztratili. Ale ne bez pomoci.

„Chtěl vás vytáhnout ven,“ řekl jsem, když paní M. shrnula frustraci Neviditelných z nechtěné situace do několika krátkých vět, z nichž polovina nepřímo obviňovala Záviše.

„Ale byl jste to vy,“ odpověděla vesele. „I když jeho jsme zahlédli, jak prochází. Jednou. Podruhé. Jen pár kroků.“

„Proč jste s ním nevyšli ven?“

Zavrtěla hlavou.

„Takhle to nefunguje.“

Asi jsem chápal. Oni se naučili v Ničem přežít. Záviš procházet. Neviditelní nevěděli kudy ven, on jak zůstat uvnitř. Dvě rozdílné možnosti.

Vzpomněl jsem si na zážitek z dětství. Ztratil jsem se tehdy v kukuřičném poli. Nesahal jsem rostlinám ani do poloviny, kudy se dát jsem neviděl. Ale nezoufal jsem, kukuřice přece rostla v pravidelných řadách, jak ji rozesel secí stroj. Když půjdu podél nich, vyjdu na okraji. Takže jsem, pln optimismu vyrazil. Byla to nekonečná pouť. Teprve když jsem uprostřed lánu vylezl na konstrukci stožáru vysokého napětí, uviděl jsem – a okamžik předtím uvědomil – že secí stroj po poli krouží. Poznal jsem nekonečnou cestu na vlastní nohy. Teď mi to připomnělo Závišovu spirálu. Jenže ta skutečná – nebo skutečnosti bližší – představa nebyla tak dramatická. Cesta se stojícímu chodci sama nevzdalovala. Jenom svou jednotvárností sváděla. Nestačilo, že jsem mohl v určitou chvíli vidět konec. Potřeboval jsem maják po celou dobu, jinak jsem nemohl udržet směr.

„Nic to nemění na skutečnosti, že jsme kvůli němu uvnitř skončili,“ řekla stará dáma rozhořčeně. „Že něco není v pořádku si někteří z nás uvědomili, když jsme koukali do prázdna. Někdy se stačí uklidnit a přestat se bát, a věci najednou vypadají jinak. Bývaly horší a nebezpečnější časy. Za války. Po ní.“

Odmlčela se na další hluboký uklidňující nádech.

„Nesedělo to. Když se nad tím zamyslíte: pokud někdo, koho jsme neznali, mohl bez problémů vstoupit do ulice, pak ho někdo, koho jsme znali, musel pustit, jinak to nešlo. Ne, vy ne,“ všimla si mého náhle ostražitého pohledu. „Někdo z nás. Ale my všichni jsme přece utekli. Do jednoho jsme se báli. Zbýval tedy on. A to nám taky nedávalo smysl. Proč?“

Vysvětlil jsem jí to. Nijak zvlášť překvapená mi ale nepřipadala.

„Ano. Znala jsem jednoho…“ ohlédla se přes rameno dolů po ulici, „… jenže ten zase chtěl přesvědčit všechny, aby odešli do… na tom nezáleží,“ utnula rychle, když si všimla, jak pozorně ji v tu chvíli poslouchám. „Nikdo nikam nešel. Ale ani tenhle není hloupý. Mohl přece počítat s tím, že já… že se v té hordě vyplašených, ale celou dobu taky přemýšlejících lidí nenajdou tací, co obviní prvního, koho venku uvidí. To ani nemluvím o tom, že nejdřív by nás taky musel nějak dostat ven.“

„Myslel, že i kdyby se mu někdo postavil, zvládl by ho.“ vysvětlil jsem, „Neměl – neměli jsme – ani tušení, že jste pohromadě. Chtěl použít Emu jako nějaký maják.“

Rozhněvaně sevřela rty do úzké čárky. Dívka byla očividně její slabé místo. Nebo spíš spoušť její zbraně.

„Ano, to Červený říkal. Že nás vyvede někdo, kdo je tu opravdu doma. Asi bych s ním i souhlasila, hlavně – jenom – kvůli Emě. Jenže najednou se nikomu ven nechtělo. Ani mně. I když už jsme věděli, kdo nás vyhnal. Tam v Ničem je bezpečno.  Toužili jsme se vrátit, ale i na okraji, odkud už jsme pozorovali, co se v Koutu děje, a mohli už se vrátit, najednou ten poslední krok přes práh nikdo udělat nechtěl. Jenže když se on zastavil v kuchyni pro můj nůž, dokázala jsem ve chvíli všechny přesvědčit, že i kdybychom měli znovu zůstat bez možnosti vystoupit ven, jeho musíme zastavit. Málem jsem ochraptěla, ale nakonec se mnou souhlasili.“

Zamračil jsem se. Bylo to gesto přemítavé nedůvěry, ne odmítavého záporu. Paní M. poznala, že jsem v její řeči zaslechl něco, co mi nesedí.

„Mluvila jsem opravdu dlouho. Nepředstavujte si, že čas uvnitř Ničeho běží normálním tempem. Není ani pomalejší, ani rychlejší. Počítá se podle událostí. Krátká i dlouhá řeč tam trvají stejnou dobu. A já musela vést řeč opravdu dlouhou. Vždycky jsme se tady takovým věcem vyhýbali, protože násilí může vést k neuváženým činům a přes ně k prozrazení.“

Znovu jsem si připomněl, jak velkou hrůzu z toho mají. Že je to strach, přecházející z generace na generaci, velký strach, ne jen nechuť k možným nepříjemnostem.

„Držíme při sobě, vždyť to víte. Tím víc, čím víc se cítíme ohrožení. V takové situaci je jednota důležitá. Jediné, na co se můžete spolehnout – a tak musí být opravdová.“

„Záviš nebo já?“ řekl jsem.

Kývla.

„Nakonec všichni usoudili, že vy jste nám bližší. Jsou věci, které se odpouštějí jen těžko. A skutečnosti, kdy začnete tleskat, i když vám není zdaleka jasné proč.“

„Ale tím, že vás hledal, vás přece přivedl zpátky, ne?“

Zavrtěla hlavou.

„Byl jste to vy, kdo nám ukázal, kudy ven. To vy jste nás dovedl na okraj. Sem.“

„Já? Ale já vás přece nehledal. Jediné, co jsem měl v hlavě, byl strach. Jestli se nerozpustím v ničem. Jestli neztratím duši.“

Pokrčila rameny.

„Udržela mě Ema,“ uvědomil jsem si.

„Ema dokáže různé věci,“ souhlasně kývla, „Ale v tomhle případě, myslím, bylo ještě důležitější to, že sem patříte.“

„Možná stačil jeden nádech navíc a byl bych s vámi – ale v Ničem.“

Zavrtěla hlavou.

„Neřekla bych. Poslechl byste volání domů. Nás nikdo nevolal, ne sem. My se spokojili s tím, co Nic nabízí. Svět tam uvnitř je jednoduchý. Je v něm bezpečno. To přitahuje. Vím, že je to špatné, ale i já jsem se přestala vzpírat. Mohla bych zkusit jít, ale pro kohokoliv z nás bylo těžké vykročit správným směrem. Naštěstí ne pro vás. Mohli jsme vás pak sledovat a neztratit se. A bylo to.“

Nebylo. Věděla víc, než naznačovala, mnohem víc.

A já zase věděl, že mi víc neprozradí. Tajemství Koutu nadál zůstane tajemstvím.

Zatím, poznamenal jsem si v duchu.

„Co Ema? Myslela jste ten večer na ni?“ vrátil jsem se k důležitějším otázkám.

Hodila po mě zlý pohled.

„Celou dobu na ni myslím. Jenže tu bylo riziko, že nakonec vyjdeme na špatném místě, to bych si na svědomí vzít nemohla. Víte, měli jsme Emu půjčenou a snažili se – já se snažila – aby z Koutu jednou mohla odejít v pořádku. Aby se nemusela bát světa, do kterého vyrazí.“

Stálo to paní M. mnoho úsilí, uvědomil jsem si. Posílat dítě do kroužků, pouštět ho hrát si mimo Kout s normálními dětmi, ztrácet ho z očí, když přespávalo u kamarádky.

„Abych se přiznala,“ řekla stará dáma po chvíli ticha zamyšleně, „Spoléhala jsem na vás.“

„Co kdybych tam zůstal? Jak jste mohla vědět, že mě Nic taky nepohltí?“ dovolil jsem vyjít běsu, který mě v neprostoru tak trápil.

Zamyšleně na mě pohlédla.

„Sám od sebe? Nezůstal. To bylo jisté od chvíle, kdy jsem vás v  Ničem už předtím zahlédla.“

„Mne?“

Složil jsem si vzpomínky dohromady. Dnešek. Události deset dnů – opravdu neuběhlo spíš deset týdnů? – staré.

Bílé nic, v něm člověk zřetelně vidí jen sám sebe. Mlha u řeky.

Usmál jsem se.

Šel jsem Závišovi v patách. Takže mé sledování před několika dny neskončilo fiaskem, naopak. Bylo dokonalé. V pravou chvíli jsem opustil falešnou stopu a chytil se skutečné. Procházel jsem Ničím a dýchal z plných plic. Možná jsem také Odlišný. Anebo je všechno jinak.

„Vrátíte se?“ zeptal jsem se, abych přerušil ne nepříjemný, ale rozhodně nepatřičný pocit velkého zadostiučinění. Paní M. se potměšile zamračila.

„To přece musíme. Viděl jste, v jakém stavu je trávník za domem?“

Rozhlédl jsem se po ulici. Několikatýdenním osiřením neutrpěla víc, než přerostlou zelení. Jsou nějakým způsobem spjatí, tohle místo a Neviditelní.

„Nezůstal někdo? Myslím: ztracený,“ zeptal jsem se.

„Už jsme venku všichni,“ zavrtěla s úsměvem hlavou.

V tu chvíli jsem si s hrůzou uvědomil, na co jsem zapomněl a na koho se snažím celou dobu vzpomenout. Ještě nebyl konec.

Nebyli jsme všichni.

„Tam v Ničem,“ vyhrkl jsem, „Nebyl tam ještě někdo? Někdo obyčejný? Emina učitelka?“

Stará dáma se na mě podezíravě zahleděla.

„Co ta by tu dělala?“

„Chránila Emu,“ řekl jsem, a věděl, že mluvím pravdu. Ať už Tereza odešla z jakéhokoliv důvodu a kamkoliv, ať už ji tu musela nechat z jakékoliv příčiny, dcerku zajistila. Postarala se o její bezpečí. Našla jí domov. Možná chtěla přidělit nějakou roli i mně. Nedal jsem jí k tomu sice příležitost, ale nakonec jsem ji stejně dostal. Barbara nejspíš opravdu nezná pravdu. Neví, že Ema zdědila po matce zvláštní schopnosti. Vybrala si ji Tereza dopředu, nebo využila náhody? V každém případě volila dobře. Kdyby nebylo Barbary a já se nedozvěděl o nemocné kuchařce, dostal by se Záviš k Emě dřív, než jsem přiběhl do Koutu a mohl děvče odvést do bezpečí.

A teď mohla být kdekoliv. Zamčená, omámená, mrtvá. Zavřel jsem oči, aby tu poslední představu pohltila tma.

Kdekoliv.

Paní M. zorganizovala rychlé pátrání. Viděl jsem, jak se David přímo před mýma očima ztratil, vyšel po chvíli o několik metrů dál a zavrtěl hlavou.

„Mělo by tu někde být červené auto,“ zaskřehotal jsem. Sklopil jsem zrak a pohlédl na Emu, ve tváři bledou, vyděšenou snad ještě víc, než když se ji Záviš před týdnem pokusil unést. Kývla a rozeběhla se nahoru. Nejspíš si ve stejnou chvíli představila totéž, co já.

Necítila to, co já, nikdo nemohl. Vinu z toho, že jsem Barbaru podezíral, že jsem si myslel, že ona je ta špatná. Že jsem tak připustil, aby se ocitla v ohrožení. Mohl jsem jí přece zavolat. Posílat zprávy. Možná by řekla něco, co by mě přesvědčilo o její nevině. Zachránilo ji.

Svět mého vnitřního nebe se zatáhl temnými oblaky.

Řekl jsem o ní Závišovi. Nezáleží na tom, že jsem jim prohodil role a domníval se, že Barbara je náš protivník a on spojenec. Chtěl jsem pomoci – a teď ji mám na svědomí.

Rozhodnu se vůbec někdy na první pokus správně?

„Máme ji,“ zavolal někdo.

„Ve sklepě u Červených.“

„Zamotaná jako housenka.“

„Auto je tam, co stálo to černé,“ hlásila mi už z dálky za běhu Ema.

Hlava mi padla na hruď, jak náhle povolilo napětí.

Koutští se rozešli do svých domovů. Ztratili se. Nevnímal jsem je, jako vždy. Takže vlastně bylo všechno v pořádku.

Ne při starém.

Změnili se. Každá nová znalost nás mění, každá zkušenost. Oni – vlastně my všichni – jsme prošli silnou zkušeností. Bez přípravy jsme vykročili do neznáma. Navzdory strachu. Vstříc strachu. Takový zážitek mění. Nakolik změnil mne, to ještě uvidím. Jedno jsem ale věděl už teď: dokázal jsem pohnout světem.

Stará paní ze mně nespouštěla oči. Měla cosi na srdci.

„Co se odehrálo v Koutu, zůstává v Koutu,“ řekl jsem. Souhlasně kývla.

„Konečně, dopadlo to dobře. I když jen tak tak. Mohlo to všechno skončit docela jinak. Pro všechny. Ema tu mohla zůstat sama,“ neodpustil jsem si znovu výčitku.

Paní M. omluvně pokrčila rameny.

„Věděla jsem, že si pro ni přijdete.“

„Nemusel jsem. Byla to náhoda, věřte mi.“

„Zavolala vás.“

Chtěl jsem něco ironického poznamenat. Ale slova si to rozmyslela a vrátila se zpět do myšlenek. Stará dáma měla nejspíš pravdu.

A pan Červený přiváděl Barbaru.

Spadl mi kámen ze srdce. Bez ohledu na rozcuchané vlasy, poničené oblečení, zamračeně rozhořčený kukuč, ohlašující brzký výbuch, byla živá a až na drobné oděrky zdravá.

Nejistě se rozhlížela kolem sebe. Třela si zápěstí rudé od provazů, jimiž ji Záviš spoutal. Když spatřila mne, ramena jí poklesla, jak si zhluboka oddechla.

„Myslela jsem, že je po vás. Po obou,“ shlédla na Emu. Dítě se ušklíblo a takticky odkráčelo stranou. Tak daleko, aby slyšelo, ale aby s námi nemohlo být spojováno.

„Nápodobně.“

„Dva roky taj-či mi tedy k ničemu nebyly,“ povzdechla si.

„Co se s vámi dělo?“ zeptal jsem se trochu hloupě.

Barbara se rozhlédla. Ulice už vyhlížela stejně jako před onou osudnou nocí. Venku nás stálo už jen pět, ostatní si šli po svém. Záviše někam zavřeli.

Shora od křižovatky se loudal zrzavý kocour. Učitelka se na něho zamračila.

„Myslím, že budu klást nepříjemné otázky tak dlouho, až mi je někdo uspokojivě odpoví,“ ignorovala tu mou.

„Myslím, že vám tak dlouho dokážu odpovídat neurčitě, až vás to unaví.“

„Viděla jsem –“ na dlouhý nádech se odmlčela. „Ruce ve vzduchu. Ne ve stínu. Uprostřed ulice. Myslela jsem, když jsem vám psala, že mě nemůže nic překvapit. Potom, co jsem našla prázdnou ulici. Tuhle,“ rozmáchla se.

„Vešla jste dovnitř?“ podivil jsem se. Pohlédla na mě s podezíravým opovržením, moje otázka opravdu vyzněla, jako bych Barbaru považoval za nesvéprávnou osobu, která sama nepřejde na zelenou.

„Sledovala jste Záviše,“ došlo mi vzápětí. „A on o vás už věděl.“

Představovala potíže a zároveň se hodila k tomu, abych šel svému někdejšímu spolužákovi na ruku.

„Tady vás mohl snadno chytit – a nemusel se ohlížet na případné svědky.“

„Co vy o tom víte?“

„Jen o málo víc, než vy.“

„Proč mám pocit, že nemluvíte pravdu?“

Chtěla říct: Lžete, ale všimla si zamračeného Emina výrazu.

Begin at the beginning,“ ocitovala.

And go on till you come to the end: then stop,“ dokončil jsem královu odpověď Bílému Králíkovi. Pohlédla na mne náhle rozzářenýma očima.

„Vyšel z ulice, o které jsem najednou věděla, že v ní oficiálně má žačka bydlí. Kterou jsem hledala a které jsem si v tu chvíli vůbec všimla. Pozdravil a zeptal se, jestli jdu za Emou. V tu chvíli mi ani v nejmenším nepřišlo, že je to neznámý člověk,“ pokračovala. „‚Proč?‘ zeptala jsem se, a on odpověděl: ‚Kvůli komu jinému by sem její učitelka šla?‘ V tu chvíli jsem všechno zapřela. A pokračovala k činžákům,“ ukázala bradou ke střechám za ulicí. „On šel taky po svém. Na druhou stranu.“

„Ztratil se.“

„Ale kdepak. Někdy jsem hodně podezíravá.“

„Já vím.“

„Sledovala jsem ho až do Husovky. Znáte ji? Je tam v prostředku úzký průchod mezi domy, který na druhém konci kdysi zazdili. Vešel dovnitř, já se plížila za ním. Vrazila jsem přitom do popelnice, málem ji povalila – když jsem pak zvedla hlavu, mezera byla prázdná. To mi sice přišlo divné, ale budiž. Třeba vlezl do kanálu, napadlo mě, ale   hledat díru do odpadu hledat rozhodně nebudu. A taky jsem věděla, že na něj brzy znovu narazím. Že se mi představí. On totiž –“

Podívala se stranou.

„Nabídl vám vysvětlení,“ přeskočil jsem několik kapitol za ni.

„Jak to… i vám?“

„Znám ho hodně let. Rozhodně působí důvěryhodněji než já.“

Chtěla odmítavě zavrtět hlavou, ale pak si to rozmyslela a odevzdaně kývla. Záviš na ni použil stejný trik jako na Emu. Chtěl, aby ho sledovala, tajemným zmizením upoutal její zájem. Přiměl ji myslet si, že všechna aktivita vychází od ní. On se jen snaží pomoci.

Řekl jsem to. Barbara se zamračila.

„Přestala jsem mu věřit, až když začal zdůrazňovat, že držíte Emu  proti její vůli, že ji vydíráte a nechcete pustit za příbuznými. Kdyby o tomhle nezačal, byla bych mu holčičku přivedla. Na prázdnou ulici,“ rozhlédla se, „jsem uvěřila. Znám i různé rodinné vztahy (a některé ne zrovna hezké). Ale u vás – u obou – jsem si zatraceně jistá. Dobře jsem si Emy všímala, i když to u ní není zrovna jednoduché. Jenže, jak víte, znám ji – a bezpečně poznám, kdy a jak moc koho zařadí do svého života. Vy do něho patříte jako nikdo jiný.“

Emě, která běhala sem a tam po ulici, jakoby se snažila zkontrolovat, jestli se Neviditelní vrátili opravdu a opravdu všichni, došly síly a vrátila se k nám. Učitelka okamžitě obrátila list.

„Až tohle povím třeba… třeba jedné své kamarádce, která píše do místních novin, bude z toho senzace. Poprask – a senzace,“ prohlásila.

Těžko ti někdo uvěří, dodal jsem v duchu. Tohle je jeden z nejlepších obranných mechanismů takových, jako jsou obyvatelé Koutu. Lidé se pravdy bojí. Nezvyklou skutečnost dokáží někdy ignorovat úspěšněji, než se Neviditelní skrývat.

Věděla to sama. Potřebovala se jen vypovídat. Po tom, čím si musela projít, směla. Opatrně se dotkla modřiny pod pravým okem.

„Au. Když už nic jiného, tak tohle budu ve sborovně hodně těžko vysvětlovat.“

„Já myslím,“ zazvonil Emin hlásek, „že můžete říct, že jste na ulici šlápla na hrábě.“

„A protože ve městě je takové nářadí celkem nezvyklé, začnou všichni řešit, proč ležely tam, kde ležely,“ navázal jsem, když jsem si všiml učitelčina pohledu.

„Takže na modřinu zapomenou,“ dokončila Ema.

Proti své vůli se Barbara zasmála.

„Víte co, vy dva? Já zase myslím, že rozhodně nezapomenu dávat si na vás od teď obzvláštní pozor.“

Paní M. která stála celou dobu tiše opodál, pozvala nepatrným pohybem hlavy Emu k sobě. Nejspíš měla pocit, že musím s učitelkou prohodit několik vět důvěrných. Sledoval jsem, jak děvče vchází do dveří malého domku. Svého domova. A bylo mi najednou smutno.

„Měla jsem k vám být upřímnější,“ vzdychla Barbara, „Jenže já vám bohužel přestala věřit. Bez ohledu na Emu.“

„Že by?“ ušklíbl jsem se. Evidentně jsme přemýšleli naprosto stejně. Jen každý za sebe.

„Ne, vážně. Když mě pak zavedl do téhle ulice – nikdy předtím mě nenapadlo, že by tu byla, že tu stojí domy –, chvíli jsem si myslela, že to děvče vám opravdu skočilo na špek, že ho hlídáte a čekáte, až si pro něj přijde pěstounka, aby jste se dostal k ostatním z prázdných domů. Tak nějak mi to naservíroval.“

„Měl pravdu. Jen prohodil osoby.“

„Já husa mu ještě pomáhala. Vysvětlila jsem mu, že Ema sem dnes přijde. Že vás jako vždycky obelže, vymluví se na školní akci a od klubovny poběží rovnou sem. Když pak začal plánovat, jak tu na ní bude čekat a jak mu – k čemu, to jsem ještě nepochopila a doufám, že mi to někdo vysvětlí – poslouží, uvědomila jsem si, že to byla chyba.“

„Chtěl se vás zbavit, když jste splnila svou úlohu.“

„Vlastně jsem začala já,“ pípla a vrhla na mne roztomile provinilý kukuč. „Začal protestovat proti tomu, že chci volat. Odstrčil mi ruku od telefonu. Tak jsem ho přes tu jeho praštila. On… zkraťme to: lidi, které neznám, mě pak vytáhli ze sklepa a rozvázali ruce nohy a pusu. Což je vlastně vaše vina.“

Což byla věta, kterou jsem čekal.

„Nesmějte se,“ zamračila se. „Celou dobu se snažím přijít na to, co je dítě mé kamarádky vlastně zač – a když už to vzdám a docela obyčejně si zvyknu, objevíte se vy. Se všemi těmi podivnostmi v patách.“

„Já si ani neměl kdy začít zvykat,“ přešel jsem do obrany, „Ještě přede dvěma měsíci jsem neměl ani tušení, že můj někdejší spolužák se chystá provést něco takového. Neměl jsem ani zdání o tom, že  existujete vy. Emu jsem znal jen od vidění.“

Barbara naklonila hlavu na stranu. Chvíli si mě pozorně prohlížela.

„Existuju. Možná poslední dny trochu složitěji, než bych chtěla. Ale jsem. A nemám ani tušení, co se chystal provést ani poté, co se mu to podle všeho nepovedlo. Možná by se všechno zjednodušilo, kdybych nemusela pracně zjišťovat, že sem Ema chodí pravidelně. Kdyby mi přiznala, že se něco opravdu děje.“

„Ona to neřekla ani mně,“ postěžoval jsem si. „Kdyby se svěřila dřív, nemusela jste tady stát takhle… pomačkaná.“

„Nemusela. Kdybyste mi prozradil, že máme co do činění s lidmi, co umí procházet prostorem, a jen nenapovídal o podivínech před školou. Takže se vlastně není čemu divit. Jaký otec, taková dcera.“

Tentokrát jsem se nebránil.

„Já to opravdu trochu cítím. Jako by byla  moje,“ přiznal jsem.

„Cítíte?“

Barbara zavrtěla hlavou.

„Víte, co se ještě říká? Chytrému napověz, hloupého… asi v tom přísloví zapomněli na třetí kategorii, na chlapy.“

Co tím vlastně myslela? Záviše jsem odhalil. Sice opravdu na poslední chvíli, ale přece. Zabránil mu provést to nejhorší. A koneckonců, nechal jen s nepatrným zpožděním pátrat i po ní.

„Potřebuju se trochu vzpamatovat. Dát si sprchu. Asi půl flašky vína. Zítra vám zavolám,“ řekla Barbara. Prsty si prohrábla vlasy, sykla bolestí, jak zavadila o bouli.

Potom zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

Můžete i dneska, kdybyste měla strach, chtěl jsem říct. Ale neřekl. Možná opravdu zavolá.

„Tak se zatím mějte,“ usmála se.

Otočila se, když vycházela z Koutu? Snad. Ale nejspíš ne.

Zůstal jsem stát v ulici sám.

Na to, že jsem před chvílí bojoval v podstatě o život, že jsem svedl zápas, jaký nikdy předtím, a že jsem vyhrál, jsem se cítil podivně smutně. Jenže tak už to chodí, když věci končí.

Nelze změnit skutečnost proti její přirozenosti. Jedna zkušenost ze mě společenskou osobu neudělá.

Z domu paní M. vyšla Ema. Asi se jde rozloučit. Stará dáma ji sledovala z otevřených dveří.

Opravdu bych chtěl bych mít Barbařinu jistotu, že do života toho dítěte patřím jako nikdo jiný. Zvykl jsem si za těch několik týdnů. Emina přítomnost mě vracela hluboko do minulosti. Do časů s Terezou – a ještě mnohem dál.

Přihrnula se ke mně. Chvíli mě beze slova pozorovala.

„Ještě se zlobíš?“ zeptala se pak obvyklým nevýrazným tónem.

„Na tebe? Proč?“

„Že jsem nezůstala doma.“

Srdce mi znovu poskočilo vzpomínkou na strach. I na adrenalin rvačky se Závišem.

„Na medaili za poslušnost to rozhodně nebylo.“

„Já už budu poslouchat. Fakticky.“

Ta věta mě zvláštním způsobem zahřála. Byla opravdová.

„Bála jsem se,“ dodala Ema po chvíli zírání na špičky bot, „Když jsi zmizel.“

Možná právě tohle byla síla, která mě vytáhla z ničeho ven. U téhle  holčičky nelze klást hranice údivu.

„Už to nikdy neudělám. Půjdeš teď se mnou?“ slíbil jsem a zeptal  se.

Možná jen na pár dní, než se opět vrátí do Kutné ulice. Zatím měla své věci v Měsíční.

„Jasně. Teď už sem přece můžu, kdy budu chtít, ne?“

Oba jsme se rozhlédli po ulici. Kout měl zpět své obyvatele. Na první pohled se všechno vrátilo do starých kolejí. Na druhý – a na všechny další – už bylo poznat, že v tomto případě se opravdu nedá znovu vstoupit do stejné řeky. Všichni jsme prožili něco, co nás nevratně poznamenalo.

Nové zkušenosti. Nová nebezpečí, nové znalosti. Noví přátelé. Prošli jsme divným časem zvláštních událostí. A možná další divné časy ještě přijdou. Stále zůstávalo několik otázek nezodpovězených. Tušil jsem, že se záhy objeví i nové.

Ne dnes.

„Kdykoliv, kdy budeš chtít,“ kývl jsem.

„Teď ne.“ řekla Ema. Tváří jí projel stín opožděného strachu. Vzhlédla ke mně, podala mi ruku, já ji uchopil a vyrazili jsme.

Domů.

 

KONEC ?

© 2020, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist