Svěže z věže

Ten signál byl naprosto jasný.

Tomu, komu byl určen. Malá květinová víla, letící v tu chvíli tak vysoko, aby jí nehrozila srážka s nějakým drze se do výšky vytahujícím stromem, sice nepatřila mezi úředně uznané příjemce, přesto mu porozuměla. Na svých cestách se naučila číst hodně. Tulácké značky. Zlodějská znamení. Blížící se tlakovou níž.

Všechno se někdy hodilo. Co vyčetla teď?

Princezna v nesnázích.

První reakcí byl kupodivu (nebo zcela logicky, záleží na tom, jak moc tuhle květinovou vílu znáte) nadšený přemet. Ne, že by měla něco proti princeznám, právě naopak – pocítila okamžitou potřebu nabídnout své služby. Protože vlastně právě tohle ji před čase vyhnalo do světa, touha pomáhat vznešeným svěřenkyním. Představa moudré vílí kmotřičky ovšem vzala brzy za své; svět byl plný tvorů potřebujících pomocnou ruku. Nebo mysl. Nebo křídlo. Víla, jíž kdysi kdosi pojmenoval Žabinka (a jí se to jméno kupodivu hned na první poslech zalíbilo) byla prakticky vždy ochotná zapojit se do děje.

Touha zajistit šťastný život budoucí panovnici feudálního státu se nyní připomenula. Jako příjemná vzpomínka na doby dávno minulé. Kdy bylo všechno jednodušší.

A ne, nevinnou nevědomostí tehdejší Žabinky to rozhodně nebylo. Dobře, trochu snad...

Koneckonců, pomoci v nouzi je slušnost. Komukoliv.

Okamžitě změnila kurz ke zdroji, hradu střední velikosti, vystavěném v zákrutu širokým údolím líně protékající řeky. Navzdory prostoru situoval stavitel hrad vertikálně, dominovala mu vysoká věž, přilepená ke kruhové hlavní budově. Výseč dlážděného nádvoří se otevírala k bráně, vzadu se v úzkém půlkruhu u hradeb krčily kurníky a chlívky. Sestupovat až k nim nebylo třeba, signál vycházel zpod červeného kužele střechy.

Na krytině z pálených tašek víla chvíli odpočinula; zdání může klamat a nebezpečí číhá všude, takže bude rozhodně lepší, když dovnitř nejprve opatrně nahlédne. Svůj plán začala bez prodlení plnit – a prakticky okamžitě se z jeho definice ztratilo slůvko opatrně. Z poloviny díky rychlosti, v jaké do úzkého okna vlétla, a která byla nízká jen z jejího pohledu. Tou druhou překážkou byla na stejné místo, ovšem z druhé strany posazená tvář. Zatímco Žabinka toužila nakouknout dovnitř, někdo zevnitř chtěl vyhlédnout ven; srážka malé a větší tváře byla vílou, zvyklou z letového provozu na nejrůznější nenadálé situace, odvrácena v poslední chvíli. I přes šok a náhlé převedení energie do svalů, zvládla Žabinka překážku si prohlédnout.

Hnědé vlasy. Oči o tón tmavší. Tváře bledé více únavou než od přírody. Víc nestihla. Dívka odskočila od okna zpět do šera místnosti, ruce jí vystřelily k ústům, aby přikryla ven se deroucí zaječení. Víla polkla to své, a nonšalantně se snesla na okenní rám.

„Tak ty jsi ta princezna,“ poznamenala.

„Já nejsem žádná princezna. Tohle všechno je jen hrozné nedorozumění,” vychrlilo děvče okamžitě. Žabinka podvědomě vyhlédla ven, jestli si nespletla věž nebo i hrad. Vlastní smysly se jí okamžitě pohrdavě vysmály. Byla na správném místě.

„Dobře, nejsi princezna,“ vzdala se, „Ale potíže máš, viď?“

„To si piš, že mám!“

Dívce přišla kouzelná panenka, jako osoba očividně stojící mimo příběh a tudíž neutrální, vhod.

„Neměla jsem ani ponětí, co mi doopravdy chtějí,“ otevřela stavidla stížností, „Byla jsem celý den na nohou, a tudíž strašně utahaná. Takže když mi nabídli nocleh, a takový prkenný panák mě pak vedl až nahoru do věže, vůbec jsem neprotestovala.“ vychrlila. „Přišlo mi fajn, že se o mne někdo stará. Že na mě neštěkají a nezabouchli mi před nosem.“

Žabinka si ji znovu pořádně prohlédla. Nezdála se od pohledu nijak zvlášť naivní.

„Pak už bylo pozdě,“ vzdychla dívka, když na sebe prozradila, že jí říkají Apolena. „Začaly ty divné řeči. Že budu ona. Kdo?“

Víla, opožděná nejméně o dvě věty, se pokoušela dohnat peloton.

„A jestli ne, tak se mnou pěkně zatočí. Proč?“

Žabinka se vznesla jako alegorie Nevědomosti, co cti netratí. Otočila se kolem dokola, aby nasála atmosféru. Nevnímala nic zvláštního.

O žádné rituální obětování panny na oltáři tu asi nepůjde, pomyslela si. Doufejme. Draka jsem kolem taky nezahlédla, aby se snažili mu nenápadně podstrčit jiný oběd.

Apolena měla jasno.

„Musím pryč, než... ono už je pozdě!“

To zjištění jí sebralo poslední náznaky barvy z obličeje. Žabinka její zděšení chápala.

Žijeme ve světě, který je na opakování prostých příběhů postaven. Některá pravidla i rituály jsou dodržovány opravdu bez kompromisu. Do čeho vlétla teď?

Oči už se šeru přizpůsobily. Podrobila okolí rychlému průzkumu.

Místnost nebyla nijak zvlášť vybavená. Nebyla vlastně vybavená vůbec, až na velkou hromadu matrací. Někde v prvohorách leží pod nimi postel, prozrazovaly dřevěné nohy.

Jistě. Tenhle případ to je. Nutnost zajistit vhodnou krev pro budoucí následníky trůnu.

„Ráno dokonce přišla nějaká holka, jak prý se mi spalo, a vedle už mám připravenou koupel, večer že mi nestihli ohřát vodu.“ pokračovala Apolena, „Ještě mi pomáhala, umyla záda a tak. Dokonce se mě snažila obléct. Taky nechápu proč.“

Aby si tě mohla prohlédnout, poznamenala Žabinka v duchu. Matrace voněly bylinkami. Všechny čistě a čerstvě povlečené.

Bingo!

„Tedy jsi princezna! Spalas na té měkké hoře, a stejně máš na zádech modřinu.”

Apolena sledovala vílin pohled. I myšlenky.

„Ale houby. Tam já vůbec nevylezla. Natáhla jsem se na podlaze. Je fakt, že modřinu mám,” přiznala. Sehnula se a zvedla botu. Kotníčkovou, z poctivé kůže na poctivé podrážce. S podkůvkami pro větší výdrž. „V noci jsem se na ni nejspíš převalila.“

Když už ji držela, tak si ji hned obula. I druhou. Víla zatím prozkoumala nejnižší patro spací věže. Bez obav se pustila do útrob, zmizela celá pod spodní matrací, a když vylezla, tvářila se nadmíru spokojeně. Cosi držela v ruce.

„Tohle mělo prokázat, že jsi opravdová princezna,“ ukázala Apoleně. Dívka vzala žlutou kuličku do prstů. Zamyšleně se na ni zahleděla.

„Aha.“

Vyhrnula si blůzu, aby předvedla tmavý flek pod levou lopatkou.

„Co teď? Když tu zůstanu a praskne, že nejsem žádná princezna, zazdí mě do věže nebo useknou hlavu nebo upálí.“

„To je fakt,“ kývla Žabinka mechanicky, aniž jí došlo, že Apolena chtěla slyšet jinou krátkou větu: to určitě ne. Naštěstí, jak bylo jejím zvykem, na nic nečekala.

„Tak utečeme,“ rozhodla vzápětí.

Množné číslo v první osobě dívku potěšilo.

„Jsme nahoře ve věži,“ nedalo jí, aby neupozornila na zcela zjevný problém.

„No a co?“ nafoukla se Žabinka, „Jsem víla? Jsem. Ne kmotřička, ale tahle situace stejně vyžaduje někoho akčnějšího. To si piš, že tě dolů dostanu.“

❖

Kruhovou chodbu osvětlovala okna jen nepatrně širší než to pod střechou. Což bylo dobře, vládlo tu šero. Jen stíny nemělo co vrhat, prostor byl prázdný. Žádné skříně a výklenky za závěsy, stolky, velké květináče a malé poličky, nic takového. Jen lavice pod oknem.

Ale liduprázdný – to zase nebyl.

Nepřístojně pomalým krokem se jím posouval vysoký hubený muž. Vyhlížel nadmíru vznešeně, podlouhlá hlava seděla na naškrobeném límečku, v odrazu naleštěných bot by si víla bez problémů mohla vyčesat vlasy do složitější kreace. Ruce za zády, dlaní jedné ruky popleskával o druhou.

Nevypadal unaveně. Totiž – působil tak, ale Žabinka neměla ani potuchy proč.

Ale jistě. Drží se zpříma, ale tak nějak vleče nohy za sebou, ramena mu občas poskočí, jak tělo zapomene držet páteř pěkně rovně.

Jasně.

Protože je klid. Tenhle muž je zvyklý být pořád ve střehu, neustále se něčím zabývat. Čekat nečekané příkazy a pohotově je předávat dál. Pátrat po nepřístojných prostojích v nižších vrstvách služebnictva, odhadovat přání vrchnosti. Nicnedělání ho unavovalo.

Žabinka se ohlédla ke schodišti z podkroví. Apolena se neodvažovala vystrčit ani nos, tak ji situace vystrašila. Čekala na signál. Hrozně ráda bych ho vyslala, pomyslela si víla, jenže tenhle se tu může zdržet hezky dlouho. Vyhnat ho nepůjde. Co tedy s ním?

No, když ho nuda unavuje, proč mu nepomoct?

Věděla jak. Stačilo jen dostat se nepozorovaně do jeho blízkosti. Dalo se čekat – osud je nesmlouvavý –, že v nejméně vhodný okamžik vzhlédne ten panák vzhůru, aby se podíval po pavučinách, držela se proto raději ve stínu, v němž se stýkal strop s vnější stěnou. Krátkými přelety, jako rozespalá noční můra, poskakovala šerem.

Až se dostala nad komorníka.

Teď jeho spolupráci naopak potřebovala. Oči nebo nos, nebo neslušně otevřená pusa, na tom nezáleželo. Něco z toho musel nastavit, aby se kouzelný prach, jehož zásobou je obdařena každá květinová víla, a na nějž se Žabinka mínila spolehnout, dostal kam měl.

Nečekala dlouho. Unavení lidé se protahují, aniž si to často sami uvědomují. Ten dole zastavil u okna. Zaklonil hlavu, aby pomohl krční páteři. Velmi nenápadně, aby snad nevzbudil pohoršení nepřítomného panstva, zívl.

Žabince ta nepatrně pootevřená ústa stačila.

Jdeme na to!

Vytřásla z vlasů obláček kouzelného pylu. Chytila se stropu, aby na chviličku zarazila veškerý pohyb. Tušila, že kdyby pozornost tohohle chlapíka něco opravdu upoutalo, okamžitě by se uvedl do pohotovosti a kouzlo by dost dobře mohlo vyšumět bez většího efektu. Někteří lidé takhle nastaveni jsou.

Komorník zívl, tentokrát pořádně. Znovu. Unaveně zabručel. Zkusil se protáhnout, ale vzdal ten pokus hned v počátku.

Kradmo se rozhlédl. Nikde nikdo. Mrkl ke schodišti. Prověřil druhou stranu. Usadil se na úzkou lavici od oknem. Spojil prsty obou rukou a se zapraskáním protáhl paže. Znovu zívl, hlava mu nepatrně poklesla. Padla na rameno.

Víla slabě pleskla.

Bez reakce. Vzduch byl čistý. Žabinka se vrátila za ohyb chodby, aby kývla na čekající Apolenu. Věž navrhoval architekt posedlý souměrností, schodiště nevedlo ani středem, ani v jediné spirále, z každého patra vedlo vždy jedno krátké nahoru a jedno krátké dolů. O tom, jaké výhody obnášelo obcházet prakticky celý obvod věže do jejíhož středu zasahovala stěna hlavní budovy, víla nepřemýšlela. V tuto chvíli vše převažovala jedna zásadní potíž: nebezpečně dlouhá cesta ke svobodě.

Opatrně po špičkách, aby podkůvkou necvakla o dlažbu, cupitala uprchlice kruhovou chodbou. Jak jen to šlo.

Jenže chodba tak prázdná přece jen nebyla. I když tu bylo pečlivě uklizeno (možná pod přísnou kontrolou toho panáka), přece jen to byl prostor v kamenné výškové stavbě. Už spícího muže téměř míjela a chybělo jí jen pár kroků, když dívka náhle zastavila a nabrala dech. Žabinka začala prudce gestikulovat, že komorník pořád dříme, ale vydržet mu to dlouho nemusí, tak ať Apolena nehloupne a jde dál. Potom jí to došlo. Ve vzduchu se nevznášel jen kouzelný pyl. Dívka vdechla docela obyčejný zatracený prach – ironicky možná zvířený právě jejím zrychleným přesunem. Zaškubala hlavou, tváře jí zrudly zadržovaným kýchnutím. Přiložila rychle ruce na pusu a ještě přidala.

Musí to stihnout za oblouk chodby. Ještě tak, aby prskla komorníkovi rovnou do obličeje.

Apolena se snažila. Natáhla krok.

Spící muž pohnul hlavou. Proti vůli organismu otevřel oči. Zkontroloval část prázdné chodby.

Pootočil hlavu k té zatím ještě obsazené.

V půlce toho pohybu získal spánek ztracené pozice, víčka sjela dolů jako padací brány a hlava se opřela o rameno. Dívka, která na okamžik v očekávání katastrofy strnula a zůstala stát, okamžitě vyrazila dál. Dvakrát se při chůzi ohlédla – potřetí už na komorníka neviděla.

Zvládla to. I vypořádat se s kýchnutím.

Oddechly si pak obě. Docela hlasitě, ale naštěstí to znělo jako náhlý závan větru.

Žabinka zvedla vítězoslavně palec.

Tak to bychom měly. Vzhůru – tedy dolů – do další etapy.

❖

Časné dopoledne hrálo roli zcela zásadní. Schody je o patro níže vysypaly do široké rovné chodby napříč hlavní budovou. Ke dvěma křídlům velkého hlavního schodiště měly jen pár kroků, riziko odhalení ale bylo příliš vysoké. Obou. Jak poletující víly, tak unikající dívky.

Žabinka v rychlosti prozkoumala prostor. Dva páry vysokých dvoukřídlých dveří vlevo i vpravo. Mezi nimi bílé sochy. Schovávat se za ně ale nedalo, byli to panáci ve starodávných róbách ani ne v životní velikosti. Na druhém konci to už vypadalo optimističtěji. Další schodiště. Užší, očividně určené služebnictvu. Mnohem lepší volba, pro tuto chvíli nebezpečná jen přeběhnutím prázdným koridorem. Tichým, vzhledem k časné denní době opuštěný.

Nicméně nějaká ranní ptáčata, zvědavá na to, jak chutná svět před obědem, přece jen přišla. Právě sem. Sotva Žabinka ohlásila čistý vzduch a Apolena se chystala vkročit do chodby, otevřely se druhé dveře vlevo.

Zkušenost napověděla, že z nich vypochoduje statná uklízečka s kbelíkem v ruce a koštětem přes rameno, kdo jiný právě teď?

Zkušenost se pletla.

Osoba ženského pohlaví, to ano. Rozhodně ale ne služebná. Dvorní dáma, podle všeho, nebo tetička na inspekci. Nafoukaná povýšenost byla z té ženy cítit na viditelnou vzdálenost, stejně jako chuť předvést se komandováním, jízlivými poznámkami nebo uštěpačně předávanými radami zkušené dámy, výběr dle sociálního postavení oběti.

Víla se ohlédla. Její svěřenkyně už už vstupovala do chodby. Překážka tohoto patra ji mohla spatřit prakticky celou – až na hlavu – na posledním stupni horního schodiště. Kdyby byla Apolena aspoň jako služka oblečená; jenže ona se držela univerzální módy současných mladých dívek, měla oblečení prostého střihu, bez přemíry krajek, výšivek a zbytečných parádiček. Odění, které mělo postavu předvést, ne od ní odvádět pozornost. Na první pohled mohla být Apolena jak princeznou, tak dcerou podkoního. Takže teď a tady velká neznámá – netušily, jaké postavení jí ta žena přisoudí. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby ji přehlížela, to ale čekat nemohly. Zmizet zpátky nahoru mohlo stejně situaci zachránit jako vzbudit podezření.

Žabinka to prostě musela nějak vyřešit. Prakticky okamžitě.

Probrala dostupné možnosti, jako obvykle jich mnoho nebylo.

Tuhle neuspím. Ne tak rychle, jak potřebujeme. Dokud Apolenu neosloví, máme šanci i tak. Jenže právě na tohle se spoléhat nemůžu, takovéhle je třeba nenápadně obejít, pokud to jde. Kdyby tak ta baba musela starat sama o sebe, kdyby ztratila něco z té své pózy...

Víla chytila poslední myšlenku za nožičky.

U chlapa by zabral přetržený pásek, kalhoty pod koleny zabírají instantně. Tahle samozřejmě kalhoty nenosí. Oslnit ženu taky nemůže, chybí tu aspoň jeden sluneční paprsek. A ona potřebuje něco, s čím by mohla pracovat.

Což – nedalo se za tu chvíli na příčinu všech těchhle problémů zapomenout – má po ruce. Trofej dnešního dne.

Z mošničky u pasu vylovila Žabinka hrášek. Zvedla ho k očím.

Mohla bych ho nechat vyrůst – jenže tak rychle, jak potřebujeme, to nejde, zněla první myšlenka. Třeba by to ani nepomohlo. Leda tak zamotat té ženské nohy, aby mohla Apolena proběhnout kolem.

Nohy!

Sevřela kuličku pevně oběma rukama. Zavřela oči.

Měla řešení. Jeden jediný hrášek ovšem nestačí, potřebuje jich mnohem mnohem víc.

Žádný problém, lidi. Máme přírodní, a tudíž květinové víle přirozené kouzlo, pomyslela si nadšeně. A zatímco se chválila a koupala v záři vlastního ega, začala na kouzlu taky bez prodlení pracovat.

Tvrdá kulička dopadla na tvrdou podlahu, odskočila a rozkutálela správným směrem. Sotva se dotkla země, následovala ji druhá. Třetí. Žabinka vracela čas o kousíček zpátky, bylo to jedno z kouzel, které dovoluje okřídleným čarovným tvorům bezpečně létat bez toho, aby jejich tělo vyžadovalo vypracované prsní svaly. Víla k němu přidala luční magii, z rukou jí padaly další a další hrášky. Záplava to zrovna nebyla, snad dvacet, možná o nějakou tu kuličku víc, držely se ale u sebe, a tak to bylo množství víc než dostatečné. Dáma na chodbě, chystající se vykročit směrem k Apoleně, na ně celou vahou stoupla.

Koeficient valivého odporu (který stejně široko daleko nikdo spočítat neuměl) byl víc než dostačující. Nohy okamžitě popojely dopředu, zatímco tělo se zdrželo a ruce lapaly po neexistující záchraně, Hlava zůstala mimo dění. Na stejném místě v prostoru. Nevěřila žádnému z tak nečekaných signálů, jen hlasivky vypustily cosi vzdáleně podobného racčímu skřeku. Choreografie toho pohybu měla tropický šmrnc. Svaly, které většinu času odpočívaly, pohnuly tělem nečekaně rychle nečekanými směry. Levá noha si rozmyslela pohyb vpřed a vzala to prudce zpátky, zatímco pravá zatoužila prohodit s levou místo. Ramena zavlnila pažemi.

Rudá v obličeji, levou rukou tlumící bolest nataženého svalu, strnula žena v nejistotě věcí příštích. Situace se obrátila, kdokoliv přítomný byl v tuto chvíli nežádoucí především pro ni.

Zcela zásadní bylo zachovat tvář.

Ta zůstávala nehnutě nepřítomná. Rty pevně sevřené, aby nepropustily další trapně neslušný zvuk.

Pak žena pomalu pohnula nohou. Druhou. Nic, podlaha už se nehýbala. Mrkla na obě strany.

Jako by se nic nestalo, nikdo tu není, a od minulého pondělí nebyl.

Já? Já přece ještě ležím v posteli a přemýšlím, kdo mi dneska bude vděčný a za co.

Vklouzla do prvních dveří, které měla na dosah. Možná se o ně i opřela a zhluboka si oddechla, možná prchala dál, každopádně byla ze scény. Vzduch z plic uvolnila Žabinka.

Improvizace by mohla být moje druhé jméno, pomyslela si. Nebo patnácté, to je fuk. Jdeme do finále.

❖

Schody pro služebnictvo je dostaly do celkem výhodné pozice. Byly sice ve vstupní hale, ovšem kryté sloupy, postavenými nejspíš ani ne tak pro to, aby podepíraly strop, jako spíš chránily zrak vznešených návštěv před pohledem na nedekorativní posluhu a holé kamenné stěny bez výzdoby. Hned za zdí čerstvý vzduch, k němuž už nevedlo žádné schodiště. Jak vylezou, mají prakticky vyhráno. Z hradu se jistě dá dostat jen co se otevře, aby pustil dovnitř ranní dodavatele. V kraji panoval klid, brány se zavíraly jen na noc.

Teď jen, kudy ven.

Hlavní vchod samozřejmě nepřipadal v úvahu. Nejen proto, že odpor těžkých veřejí by sama nezvládla; nádvořím se bude muset Apolena proplížit podél zdí. Stranou velkého schodiště ale byly dveře, které na vzduch určitě vedly. Někudy se musí vynášet odpadky.

Žabinka si vybavila, co viděla při příletu – dvůr vzadu u hradeb. Tam se skládají všechny ty podstatné, ovšem neatraktivní věci: maso, zelenina, palivo, které přicházejí – vlastně přivážejí – hlavní branou. Když se dostanou tam, budou mít téměř vyhráno.

K téměř vyhráno vedla cesta přes halu.

Oproti vyšším patrům přehledná. Nebezpečnou přítomnost šlo odhalit mnohem rychleji, s větším předstihem, a získat tak o krapínek víc času k vhodnému řešení. Což se opravdu hodilo.

Ne, nikdo halou neprocházel, ani nebral za kliku. Bylo to mnohem horší – stál. Dva strážní. Povinná výbava vznešeného sídla.

Měli se dloubat v nose venku na čerstvém vzduchu, napadlo Žabinku. Ne postávat u úpatí hlavního schodiště a z nedostatku jiné činnosti koukat na všechny strany.

Víla provedla rychlý průzkum.

Jinudy to opravdu nešlo. Ti dva měli na očích všechny vstupy. Hlavní, vedlejší i nenápadné. Přiblížit se k nim prostě musí. Rychle, protože jestli zůstane Apolena stát za sloupem, záhy bude někomu překážet v cestě, hrad se probouzí.

Odpoutat na chvíli pozornost jednoho by nebyla potíž. Jenže čeho si nevšimne první, to chytí druhý strážný. Potřebovali něco opravdu univerzálního.

„Tady pomůže jen iluze,“ zašeptala víla.

Apoleně to myslelo rychle.

„Jako, že je očaruješ, aby viděli něco úplně jiného než mě?“

„Takhle to nefunguje,“ řekla Žabinka rozladěně, protože přesně něco takového by se opravdu hodilo. „Musí dostat něco, co oba čekají, že uvidí. Jsou to hlídači. Třeba nějaké vetřelce by mohli zahlédnout.“

„Paráda.“

„To ale samozřejmě ztropí poplach. Potřebujeme je v klidu. Já na něco přijdu,“ slíbila. „Prakticky už to mám,“ dodala.

Prakticky neměla nic.

Byli dva, což bylo právě o jednoho víc, než by potřebovala. I kdyby šlo o dvojčata, jsou každý jiný. I u jednoho by jen zkusila, jestli se trefí do nálady, preferencí, vkusu...

Ohlédla se po své společnici.

Ovšem v základě, to budou ladit, jedno přece jen společné mají. Takže to mám. I prakticky.

Vylétla nad dívku, poprášila ji pylem, a pak se soustředila na kouzlo. Nepotřebovala berličky nutné lidem, žádná krkolomná zaříkání. Právě a jen ono soustředění.

Což bývá někdy mnohem těžší než namemorování dlouhých vět. Žabinka naštěstí obvykle překypovala sebedůvěrou (zoufalé zděšení přicházelo až poté). Netrvalo dlouho a tichým, leč důrazným povelem mohla svou svěřenkyni vyslat do akce.

„Tak vyraz!“

Apolena poslechla. Prvními kroky sice trochu toporně, každým dalším ale získávala na jistotě. Hleděla před sebe, ke spásonosným dveřím, mrknutím po strážných se ovšem neubránila.

Ten vlevo její pohled opětoval! Dívka zatajila dech. Sklopila hlavu a snažila se nerozběhnout.

Druhý strážný jí nevěnoval sebemenší pozornost. I prvního, sotva mu zmizela ze zorného pole, přešla. Ani se po ní neohlédl. Dala si pozor, aby nezakopla – to by jí mohl jeden z nich přiskočit na pomoc. Prošla mocnou hradní zdí; ten průchod ji strážným schoval a oni na ni okamžitě zapomněli. Zastavila u dveří. Chytila za dlouho kovovou kliku.

Zamčeno nebylo. A za dveřmi zasvítilo skutečné denní světlo.

Apolena se zhluboka nadechla, aby uklidnila tlukoucí srdce. Zůstala stát. Blízkost svobody dovolila přepych ne tak důležitých otázek.

„Cos se mnou udělala?“ zeptala se šeptem, „Kluka? Babku?“

„Na to bych potřebovala víc času,“ přiznala Žabinka. I ona si dovolila krátkou pauzu. Sedla Apoleně na rameno. „Museli dostat něco, čeho si rozhodně nevšimnou.“

„Čeho si nevšimnou? Odhozených spodků na podlaze?“ ušklíbla se dívka.

„Za ty bych tě vydávat nedokázala. Jsou to ale chlapi.“

„Takže stejně holka?“

„Jasně. Cokoliv jiného by je rozhodně do střehu dostalo. Nemohla jsem se spolehnout, že nebudeš ani jednoho typ. Takže jsem tě udělala děsně...“

„Ošklivou?“

Znělo to jak opatrně nadšeně, tak i varovně.

„Nudnou,“ opravila Žabinka, „Otevři. Ošklivá by je zaujmout mohla. Když kolem ale projde šedá myš se zplihlými vlasy, co se trochu hrbí a popotahuje, protože má plnej nos, a tak podobně, to by už muselo být, aby se nějaký takový našel.“

Dívce se řešení přece jen trochu nezamlouvalo.

„Hmmm.“

Účel splnilo, tak co. Apolena pokrčila rameny a opatrně otevřela dveře.

Do tváří jim zavanul čerstvý vítr. Konečně.

Byly na dvoře. Změna nebyla jen ve vzduchu jako takovém. Slunce sotva nahlédlo přes hradby, tady ale rozhodně nebylo pusto a prázdno. Naproti u zdi skládal střapatý kluk polena do hranice. Nedaleko něho drhla nějaká žena velkou pánev. Podsaditý muž tahal ze studny džber vody a přeléval ji do koryta, k němuž jiný podomek vedl nízkého rozložitého valacha.

Změna k horšímu to ale nebyla, Žabinku ti lidé nezaskočili. Rozespalí, ale už v plné práci, nikdo z nich si uprchlice nevšimne, pokud se s nimi nedá sama do řeči. Navíc se Apolena kdykoliv může schovat třeba za támhletu hromadu beden. I do velkého proutěného koše, kdyby musela.

Obě se rychle rozhlédly, kudy dál. Bylo to ještě lepší, než čekaly. Pod velkým obloukem, spojujícím hlavní hradní budovu s opevněním projížděl vůz, tažený dvěma voly. Z nádvoří, kam se při narůstajícím denním ruchu snadno dostanou. Pak už jen stačí proklouznout hlavní branou – jistě bude střežená, ale takové se obvykle hlídají, aby do nich nikdo nezvaný nevlezl, opačný směr už tolik strážné nezajímá. Anebo ještě lépe. Žabinka, spoléhajíc na stín zdí, vylétla výš, aby odhalila nejvhodnější (tedy neobsazený) směr, a spatřila přitom něco, v co doufala, a s čím zároveň příliš nepočítala: malou branku v hradbách. Ve zlých časech zcela jistě zabarikádovanou tak, že jí neproleze ani šváb, v současných klidných nocích samozřejmě zamčenou – a teď otevřenou. Blýskla se v ní hladina řeky; asi tudy berou od rybářů úlovky, možná zamořují vodu odpadky, na tom v tuhle chvíli nezáleželo. Je to nejbližší a nejnápadnější cesta ven.

A jestli umí Apolena plavat, tak to máme dokonale v kapse a už není co řešit. Jsem skvělá!

Au.

Žabinka nestačila ani doprovodit větu spokojeným úsměvem, když přímo před dívkou náhle vyrostl rozložitý vousatý muž. Změřil ji přísným pohledem.

„Co se tu motáš? A která ty vlastně jsi?“

❖

Poslední krok bývá vždycky zrádný. Už už se vidíte v cíli, mise splněna, nové boty přežily první cestu bez jediného fleku, nekoukáte pod nohy – a šlápnete do louže před prahem.

Která bývá samozřejmě pěkně hluboká, takže to odnesou i kalhoty.

„Nemáš, co na práci?“

Jsme v háji, zakňouralo Žabince v hlavě. Tři patra, tři nebezpečné situace, tři perfektní magické zásahy. Jednou nohou venku. A pak přijde jeden takový panák, chvíle nepozornosti – kdybych se nerozplývala nad svou jedinečností a dávala pozor na lidi kolem, mohly jsme se ztratit zpátky za dveře – a je to.

„Aha, ty jsi ta výpomoc do kuchyně.“

Apolena horlivě pokývala hlavou. Vousáč, nejspíš šafář, si zamnul ruce. Ne spokojeností, podvědomě potřeboval zbavit dlaně potu. Zdálo se, že už od svítání ho cosi pohání k vyššímu výkonu.

„Tak nekoukej, a koukej dělat. Konečně bude ta velká sláva, prozradila mi jedna pokojská, co slouží nahoře. Jak to vytroubí oficiálně, už musíme mít všecku normální práci hotovou. Vrhni se na tamhle ty husy, a ať už to lítá.“

Podívaly se naznačeným směrem, Žabinka ze škvíry po vydrolené maltě, kam se pohotově vmáčkla, když se nenadálý nepřítel objevil. Zmínění domácí ptáci rozhodně létat nemohli. Už ne. Na lavici u zdi – vlastně nahrubo ohoblované fošně, přitlučené na dva špalky, leželi dva čerstvě bezhlaví bílí opeřenci. Krky bez příslušenství smutně visely dolů.

„Tak na co čekáš?“

Víle zčernal svět před očima. On myslí, že se Apolena chopí mrtvých ptáků, z nichž ještě kape krev, oškube je nebo ještě něco horšího. Ona namísto toho zbledne a svalí se, nebo něco ještě horšího. Uřízne si prst. Ostudu. A tenhle chlapík se začne zajímat, kdo takové nemehlo přivedl, ukáže se, že nikdo, mezitím nahoře zjistí, že ptáček ulétl, zapadnou brány a začne se hledat podvodnice, z níž je třeba vyrobit exemplární případ. Tak už to chodí. Nejsou to jen neúspěšní princové, kteří nerozesmáli zasmušilou královskou dceru, kdo přichází o hlavu.

Apolena, aniž se po šafáři podívala, popadla mrtvou husu. Do druhé ruky dlouhý nůž. Žabinka v hrůze zavřela oči.

Neslyšela nic, ani bublání žaludku vracejícího snídani, ani dutou ránu těla, padajícího do mdlob a na zem. Nepřišlo ani šafářovo zklamané zabručení nad mladým nemehlem. Jen zvuky, které Žabince nic neříkaly.

Opatrně, zprvu jen bezpečnými škvírkami, se podívala.

Její dočasná svěřenkyně bez mrknutí prováděla kuchyňskou pitvu. Zručně zabořila prsty do otevřených útrob. Zvedla nohu a kolenem si přisunula mísu, kterou někdo položil na kraj lavice. Šafář se za tím mužem ohlédl. Kývl. Ještě jednou mrkl na dívku.

„Tak, správně. Šikovná,“ pochválil ji. Otřel si ruce o břicho. Natáhl krk, aby přehlédl dvůr.

„Tam ne, Franto!“ vykřikl. „Ty krabice přijdou do boudy. Hned jsem u tebe.“

A už byl pryč.

Apolena zručně odbavila druhého ptáka. Opláchla si ruce, rozhlédla. Popadla dřevěnou nádobu.

„Mizíme.“

Se džberem v rukou podezřele nevypadala. Právě naopak. Nikým neobtěžována vyšla boční brankou z hradu, aby drze požádala rybáře, který právě vyložil ze své pramičky vrše s raky, o převoz na druhý břeh. To jindy nadmíru sebevědomá víla ztratila řeč.

Vrátila se jí, až když nechaly hrad daleko za sebou. Svět zase nabral barvy a vzduch vůně.

„Fakt jsem nevěřila, že to zvládneš.“

První, co ze sebe dokázala Žabinka vypravit. Nevěděla, jestli tu chvíli, kdy dostalo její sebevědomí tak náhlý pohlavek, má zapomenout, nebo dvakrát červeně podtrhnout, zarámovat a držet na očích jako memento.

„Povídala jsem přece, že nejsem žádná princezna. Nikdy jsem být nechtěla, ani jako malá. Jsem obyčejná holka ze statku. Že mě to nebaví a že tu práci dělat nechci, neznamená, že ji nezvládnu.“

To, jak se vypořádala s tou drůbeží, její slova potvrzovalo.

„Příště už si dám fakt pozor,“ slibovala dívka. „Protože fakt nevím, jestli je horší skončit v hladomorně nebo s korunkou na hlavě.“

Žabinka se nadechla.

Bylo něco, co ji přimělo přidat k radosti z úspěšně provedené práce a dobrého konce ještě nepatrný sarkastický úsměv.

Jistě, má drahá.

Možná bys ses pak měla ptát, když tedy nejsi ta princezna, kdo vyslal signál, který mě přivolal. Možná by ses měla zastavit doma a položit rodičům pár velmi osobních otázek.

Kdepak, rozhodla se. Nebudu do toho šťourat.

Žijeme v pohádkovém světě. Však on si ten příběh svou cestu najde.