Bezejmenná stránka: Literárium

Tanečnice

 

Můžete chtít udělat dobrý skutek, ale přirozenost vás vždycky zradí, pomyslel si Ludiferius. Měl v úmyslu jen na chvíli nasát trochu čerstvého nočního vzduchu, atmosféra v místní pekelné pobočce byla dusná ve všech směrech. Jen tak, nikým neviděn, upustit trochu páry.

Ten chlapík ale působil bezbranně. Mával vybitým mobilem, drmolil něco o zkratkách. Čertovi se ho kupodivu zželelo.

„A tak jsem mu cestu ukázal. Trochu oklikou, aby si trošku pobloudil, lehce poškodil garderobu i sebevědomí. Co byste taky chtěli od ďábla ve vyšší funkci? Aby vám vyčistil boty a rozmluvil souhlas s telefonickou nabídkou prodejce energií?“ sdělil Ludiferius okolním stromům. Mlčely, takže mu nejspíš dávaly za pravdu.

Čerstvého povětří bylo tak akorát. Čert se naposled zhluboka nadechl. Protáhl se, až mu zapraskalo v zádech.

Zpátky do služby.

Ohlédl se do tmy, do níž před slabou hodinkou poslal nočního poutníka.

Jestli si dobře pamatuju, ušklíbl se, tak tam někde leží bludný kořen. Načež polkl náhlou hořkou slinu.

Neleží. Tím směrem... Tohle nechtěl. Tím směrem je skutečné nebezpečí.

Lesní žínky.

Hezké holky. Taky pěkně namyšlené a navzdory líbezným tvářičkám chladnokrevné potvory.

Ďábel si vybírá. Ony ne. Peklu se můžete vyhnout, když si dáte pozor a máte pevnou vůli. Těmhle prostě jen zkřížíte cestu a je po vás.

Tuhle noc budou určitě v plné síle.

Tanečnice. Háklivé na nezvané čumily a pyšné na své ladné koordinované pohyby. Třeba se ale ten chlapík pořád toulá mezi smrky, ještě se nepřimotal do lesního reje. Snad mu ještě můžu trochu zamotat hlavu, aby se vrátil ke Starému dubu – tam si možná trochu v houští ostružin natrhne kalhoty. To plně postačí.

Namísto k pekelné bráně (maskované jako kůlna na hrázi malého lesního rybníčku) vyrazil Ludiferius bez prodlení na druhou stranu. K pasece, na níž se po půlnoci shromažďovaly lesní panny.

Čert vždycky všechno pokazí, povzdechl si udýchaný pekelník.

Stranou vílího kruhu leželo tělo.

Takže si ho všimly a vtáhly do tance a pořádně si ho vychutnaly, než padl vysílením. Vyřídily ho docela rychle, dřív mladí muži vydrželi někdy až skoro do rána.

Skoro. Nepřežil prakticky žádný.

Ale počkat. Ďábel zamrkal, aby se ujistil, že vnímá správný obraz.

To tělo nemělo kalhoty a flanelovou bundu. Bylo navlečené v mlžném závoji. Hýbalo se. Fňukalo. O několik metrů dál sedělo, schoulené do klubíčka, hlavu schovanou v dlaních, další.

Ludiferius zavrtěl nechápavě hlavou.

„Co se tady stalo?“ zeptal se nejbližší očividné hromádky neštěstí. Lesní žínka k němu zvedla oči plné slz.

„Povídal, že ‚jo, proč ne, že si tedy s náma trsne‘,“ citovala plačtivě, „když jsme ho vtáhly do kola. Dupl mi na nohu jen co jsme se jednou zhoupli.“

„Padli jsme – on na mě.“ žalovala vedle ležící. Chytila se přitom za bok.

„Co ta tmavovláska s šedivýma očima?“ vzpomněl si Ludiferius na chladnokrevnou krásku, jejímuž nosánku nahoru se raději vyhýbal i on, tedy ďábel sám. Nikde ji neviděl.

„Ta? Nevyšel mu krok, klopýtl, chytil se jejího závoje a strhl z ní šaty. Dočista všechno. Utekla se schovat,“ ukázala další víla, opatrně si foukající na palec levé nohy, do tmy.

„Všechny?“ podivil se čert pro sebe.

Tanečnice s otékajícím palcem ho zaslechla. Zvedla hlavu. Přepočítala padlé dívky.

Vzlykla.

„Chybí jedna, co se s ní zkusil zatočit a neudržel ji – padla do křoví. Nejsme všechny!“

Z kapradí vykoukla rozcuchaná hlavinka.

„Jsem tady. Nechci se ukazovat,“ pípla.

Ludiferius skryl pobavený úsměv.

Nakonec, ono nezáleží na tom, koho čert doběhne. Důležitý je ten pocit. A tyhle tady – co utancují k smrti každého, kdo se s nimi dá do kola – prostě našly svého mistra.

Svým způsobem, ale přece.

 

© 2022, napsáno 2022

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist