Bezejmenná stránka: Literárium

Ten pravý

 

Princezna otevřela oči.

Už před časem se přestala děsit toho, co po tomto nenáročném, zato z hlediska lidské mysli důležitém pohybu spatří, protože ať se v posledních dnech podívala kamkoliv, vždy to bylo děsivé. Navíc ji příšerně bolela hlava, což bezpečně odvádělo mysl i smysly od jakýchkoliv reakcí na sebesilnější podněty okolí.

První smysl, který jí oznámil, že se něco změnilo (ne, že není v pořádku, protože v pořádku už nebylo nic celé dlouhé týdny) byl čich, registrující absenci výrazných vůní. Žádné agresivní chemikálie, žádné nízce živočišné zápachy, nic ze spektra nepříjemných neidentifikovatelných odérů, které produkovalo a jimiž oplývalo její momentální bydliště. Strnulost a nepříjemné mravenčení v pravé ruce jí znemožnily průzkum hmatem. Bolest, jejíž epicentra se nacházela někde ve spáncích, a která na dvou frontách útočila na všechny smyslové orgány adresou v hlavě, nepřipomínala ani obvyklou migrénu mladé šlechtičny, ani obyčejnou, leč účinnou ránu klackem. Slabý růžový nádech, z něhož její vědomí procitalo, naznačoval, že princeznino předchozí bezvědomí mají na svědomí nějaké chemikálie.

Jednoduše řečeno, někdo ji omámil, a to tak, že pořádně. Ale proč? A kdo?

Zdálo se, že zelený chomáč opravdu není jedním ze služebníků, potácejících se chodbami jejího přechodného bydliště. Nevypadá – pokusila se zaostřit – není to mokvající mech. Má tvar, do jisté míry popsatelný školní geometrií. Kdyby peří na hlavě nenapovídalo, že je to jen další, snad konečně jedna vykoupaná obluda.

Opatrně zaostřila.

Jestli je tohle obluda, tak konečně přešli na nové a takový odpor nevzbuzující modely. Jako obluda ale nevypadá, má evidentně jen dvě ruce, rozhodně pouze jednu hlavu, žádné rohy ani křídla... takhle vypadá jen On. Jenže v zelené?

Přiměla zrakové orgány k v tomto stavu víceméně nadlidskému výkonu.

Tvář, která se nad ní skláněla, rozhodně nepatřila k hlavě, kterou v poslední dny pravidelně vídávala a jíž se snažila vyhýbat. Zelená čapka s odvážně trčícím bažantím brkem napovídala, že čelo, jež kryje, patří coby příslušenství k cechu lesních zaměstnanců.

„Kdo... jste?“ zeptala se tichým hláskem, využívajíc obecného povědomí o slabých pannách, kterou se snažila hrát, ačkoliv si byla jista, že na takových čtvrt míle by to dokázala nandat většině populace. „A kde jsem?“ položila vzápětí týmž hlasem stejně důležitou otázku.

„V bezpečí,“ odpověděla hlava a pomohla princezně se posadit. Ukázalo se, že k ní patří i tělo, taktéž oděné v zelené.

„Já a moji přátelé –“ ukázal myslivec ledabyle za sebe, kde na trávě ležel šedý ovčácký pes podezřele podobný vlkovi, velká hromada tmavě hnědých chlupů a přerostlá plavá kočka s mohutnou hřívou. Jsem asi v cirkuse, napadlo v tu chvíli princeznu.

„– jsme nelitovali sil a zachránili vás ze spárů přisluhovače temných sil.“

„Za pomocí uspavadla?“

„Nebylo jisté, zda vás neomámil svou vpravdě ďábelskou mocí, aby jste ho na slovo poslouchala,“ řekl myslivec, ale nepatrně přitom zašilhal stranou. Takže šlo i o něco jiného.

Nejspíš jsem se mu lépe nesla jako balík, než kdyby mě musel popohánět, řekla si. Hlavně, že už jsme venku z té tmavé díry. Pokud nemíříme do nějaké podobné. Myslivec? Cvičená zvířata?

Tak trochu toho na ní bylo moc.

Mladé dámy jejího původu a postavení by rozhodně neměly být ani unášeny, ani zachraňovány bez předchozího upozornění. A tady došlo k obojímu. Před několika měsíci si při obvyklé procházce zámeckou růžovou zahradou, bezpečným místem uprostřed hradního opevnění, čichla k čerstvě rozkvetlé rostlině. Obestřel jí  neznámý, ale ne nepříjemný zápach a mrákoty; když pak otevřela oči, ležela na měkkém sofa v temném zámku někde v hlubokých černých lesích, kolem obludy a monstra a vysoký hubený muž pergamenové (jak barvou, tak vzhledem) pleti s typickou černokněžnickou bradkou, jehož první (a  v podstatě minimálně každá třetí) věta začala oslovením: Má vyvolená.

Nekonečně dlouhé nudné dny pak musela trávit v studeném pokoji; ať už se únosce snažil jak chtěl, vyhnat vlezlou zimu z kamenných stěn se mu nepodařilo, ať pokládal na zem tlusté koberce a kožešiny, nebo se  sloužící snažili udržovat stálý oheň v krbu.

To už bylo pryč. Zachránce ji pohostil sice nepříliš chutnou, zato vydatnou a sílu probouzející polévkou, stručně, (ovšem s obvyklým mnohavýznamovým odkašláváním) vysvětlil, že je pouhý myslivec, který se svými čtyřnohými přáteli putuje krajem, a když se doslechl o bezpráví, které bylo způsobeno dámě, bez prodlení se dal do služeb světlé strany a dobra. Pronášel ta slova bez nadšeného patosu, jako by  je dlouho nacvičoval.

„Nehodláš mě prodat do otroctví někam na jih do pouště, že ne?“ zeptala se princezna pro jistotu.

„Co si o mně myslíte, Jasnosti. Od vašeho otce dostanu... víc uznání a pocitu z vítězství nad zlem. Myslíte, že už budete schopná jít po svých?“

Ještě jednou prověřila končetiny a kývla.

„Fajn.“

Zašeptal něco svému zvěřinci, a šelmy se rozeběhly a ztratily. Nejspíš myslivci hlídaly záda a prověřovaly cestu před ním. Jejich velitel se staral především o cennou akvizici. Dával na ni pozor, snažil se, aby si neublížila, pečlivě vybíral místa k odpočinku, ale nic z toho nepřipomínalo ochotu, jakou obvykle muži přidávají ke každé interakci s osobu opačného pohlaví v patřičném věkovém rozpětí.

Třeba se drží zpátky, řekla si princezna, abych ho nepomluvila. Nebo má jiné priority. Lidi jsou různí. Kdysi mi jedna dvorní dáma naznačila, že našeho vrchního sokolníka prý přitahuje její obuv.

S tím se musela smířit. Koneckonců, byla vychovávána ve vcelku moderním duchu, vedena k určité myšlenkové samostatnosti a tudíž se necítila povinována vrhnout kolem krku prvnímu muži, který jí zvedne ze země kapesníček. Nebo zachrání ze spárů černokněžníka. Navíc ještě nebyli ani na dohled státní hranici rodného údolí, takže o dokonavém tvaru slovesa zachraňovat se ještě nedalo hovořit.

Přesto hodlala myslivce podrobit předběžnému vizuálnímu průzkumu, zastavil se totiž na konci mýtiny v ostražitém postoji, osvětlený slunečními paprsky, rozptýlenými větvemi. Vypadal zajímavě a připsal si body i za přitažlivý profil s lehce zahnutým nosem, jehož si zatím nevšimla.

Potom poněkud ztratil, protože se nahrbil a předvedl lehce slabomyslný obličej, když s pootevřenými ústy a hlavou vystrčenou kupředu naslouchal okolí. Psychickým přeskokem se na princeznu přenesla slabá nervozita.

Něco zřejmě není tak docela v pořádku. Asi něco uslyšel. Zvíře?

Potom to zaslechla i ona.

Někde nalevo cosi zašramotilo. Myslivec se za zvukem otočil. Vyloudil jakýsi ptačí křik, který měl nejspíš povolat jeho animální jednotku, princezna se ale lekla, vyjekla a přerušila tak zachráncovo soustředění. Cosi štěkl. Hustý porost, který stromy kolem mýtiny obklopoval, zachřestil pod náporem nějaké hmoty.

Myslivec znovu zakrákal, načež nastala ona pověstná půlvteřina, v níž všichni hrají pauzu. Pak v křoví znovu zapraskalo, slabší větvičky konečně povolily, a na mýtinu se vyřítila postava, mávající obnaženou čepelí.

V první chvíli se domnívala, že si pro ni černokněžník přišel, ale nebyl to nikdo v černém hábitu. Tenhle se leskl stříbrem vyleštěné zbroje, v chocholu helmy měl zapletené ostružinové šlahouny, v ruce meč.

Udeřil na myslivce, který se nezdržoval neadekvátní obranou svým loveckým tesákem a raději odskočil ke stromům. Zakřičel.

Zaječeli oba, což princeznu probralo z prvotního šoku. Orientovat se nedokázala, neměla sebemenší tušení co se to vlastně děje. Její další myšlenka hovořila o zřejmém nedorozumění, neboť rytíř rozhodně nevypadal jako generál temných sil. Verva, s níž zaútočil, by odpovídala Svatému jezdci na Důležité výpravě, kdyby ovšem poslal tři dny předem heroldy, uspořádal předbitevní párty pro všechny zúčastněné strany a prodiskutoval vhodné pobitevní obřady. Tady a teď ovšem zaútočil bez jakéhokoliv varování.

Překvapený lovčí rychle sesbíral součásti na okamžik rozbitého sebevědomí. V jeho prospěch hovořila obratnost, jaké muž v kovu nemohl dosáhnout, proti stálo ostří meče, jehož jediný zásah mohl být opravdu fatální. Plus fakt, že způsobit bez patřičného vybavení rytíři ve zbroji nějakou vážnější újmu bylo takřka nemožné.

Toho si byla bohužel vědoma i druhá strana a po rychlém nástupu se  snažila protivníka zahnat pryč z mýtiny, nebo aspoň dotlačit do slepé uličky stromů, kde by byl myslivec vydán meči na milost. Pro lovčího bylo tedy nanejvýš přínosné, že neztratil hlavu ani metaforicky a spředl rychlou taktiku pro nerovný boj.

Zahulákal a vrhl se přímo na rytíře. Několik kroků před nebezpečným ostřím náhle uhnul stranou k princezně, což vyprovokovalo útočníka k nechtěnému výpadu určeným směrem a ke ztrátě rovnováhy. Odvážný soupeř by v tu chvíli muže, opřeného břichem o jílec meče a bezmocně balancujícího, bodl do zad, do zadnice, či aspoň mu podrazil nohy, aby si připsal důležité body, ale myslivec dal odvaze krátkou přestávku na oddech. Odhopkal na opačnou stranu mýtiny. Snažil se zůstávat na spojnici mezi útočníkem a princeznou.

Bylo jasné, že se snaží zdržovat do příchodu svých zvířat, která dozajista obrátí poměr sil. Jenže rytíř to nejspíš věděl a nemínil něco takového připustit. Vrhl se mezi lovčího a dívku.

„Ja!“ křikl, chytil překvapenou princeznu kolem pasu, zvedl ji a zahvízdal.

Ozvalo se hlasité zaržání a z lesa, skokem přes ostružiní, se vynořil velký bílý hřebec. Přelétl myslivce, který se v první chvíli domníval, že konečně přibíhá některé z jeho zvířat. Vyryl do půdy hluboké koleje, jak po doskoku začal brzdit. Na konci dráhy se stočil zadkem nepatrně doprava, takže zastavil přímo před svým pánem s třmenem v nejvhodnější pozici k nasednutí. První ovšem letěla na koňský hřbet princezna. Nestačila ani heknout bolestí, jak narazila žebry na sedlovou hrušku, a už za ní seděl muž v plechu. Kůň se prohnul, když jeho pán dopadl do sedla, dřepl si na zadek, ale vzápětí na to vyrazil.

Přes záplavu rozcuchaných vlasů, které jí padly přes obličej, neviděla princezna téměř nic. Zazmítala se, sama nevěděla, jestli chce jen odhodit vlasy z očí, nebo se vysvobodit z potupné polohy. To první se jí podařilo, druhému zabránila těžká ruka v kovové rukavici, která ji zafixovala v bolestivé pozici – aspoň že tohle bylo stylové – unášené dámy. Mohla sledovat jen velká kopyta, která se odrážela od země, a trávu mýtiny, rychle se rozmazávající, jak oř přecházel do cvalu. Zahlédla myslivce, klečícího na čtyřech a zvedajícího hlavu v marném pohledu za za odjíždějícími.

Tady muselo dojít k nějakému hroznému omylu.

Zachránce zvedl zoufale jednu ruku, jakoby se snažil na vzdalující se princeznu dosáhnout. Slyšela ještě, jak s hrůzou ve vytřeštěných očích vyděšené tváře zaskučel.

„Nepoškodit!“

Jízda v poloze přehozmo přes sedlo nepatří mezi nejpohodlnější, ale princeznina mysl, analyzující a snažící se aspoň trochu pochopit, co se vlastně stalo, si vyprodukovala vynikající anestetikum v podobě neodbytných otázek. Jedna s velkým náskokem vedla.

Co se to, u všech zakletých žab, děje?

„To byl můj zachránce,“ zakřičela. Doufala, že její hlas, přidušený neustálými nárazy kopyt na tvrdou půdu lesní stezky, pronikne až nahoru pod plech přilbice.

Podařilo se. Dokonce se dočkala i promptní odezvy.

„Ba, já vím,“ odpověděl rytíř, a to bylo jediné, co od něho uslyšela. Po několika nekonečně dlouhých minutách rychlé jízdy ji dopřál krátkého odpočinku a pro další cestu podložil sedlo před sebou měkkým polštářem, který bůhvíproč vezl v tlumoku. A cválalo se dál, jakoby v blížící se večer mělo spadnout nebe.

Naštěstí k nezveřejněnému cíli dorazili mnohem dříve, než ve slunečních patách přispěchal soumrak. Pokud to pomačkaný žaludek, protestující proti celému světu, nejen proti příjmu potravy, dovolil, uvažovala princezna kam že je to unášena. Vymyslela si několik z hlediska ranních zpráv zajímavých lokalit, ale když se kůň zastavil a ona mohla zvednout hlavu (chtěla v první řadě použít několik silnějších slov k označení rytířova stylu, případně mu jednu vrazit, sundá-li si helmu) spatřila cosi, co k ní promlouvalo důvěrně známým hlasem.

To snad ne.

Věž.

Poznávala ji. Jenže namísto příslušných emocí prolétla princezninou myslí další vlezlá záhada dnešních událostí.

Nepoškodit?

„Určitě to nemyslel na vás,“ prohlásila stará chůva. Dle vzorů chování příslušících její funkci uronila řadu slz, v nichž princeznu málem utopila, zatímco jí odepírala přísun vzduchu v mateřském objetí, „A hlavně – jste doma a zachráněná.“

To skutečně byla. Nemluvný rytíř ji zavezl rovnou do rodného hradu, zastavil jen v zatáčce před hlavní branou, aby princeznu zvedl a posadil před sebe. Nevjela tedy na nádvoří jako pytel brambor. Ale cítila se tak. Naštěstí se jí hned ujala celá řada paží, na jejichž konci čekal otcův medvědí stisk. V cíli strastiplné pouti umačkána vlastními lidmi, pomyslela si ironicky, když ji táta přece jen pustil. Snad to tím všechno skončilo. Ačkoliv tu je ještě ta věc s odměnou... ale to se nějak vyřídí.

Věci ovšem mnohdy nebývají tak jednoduché, jak na první pohled vypadají. Sotva se vykoupala a sotva ji chůva s lazebnicí ošetřily modřiny, vytrhlo ji z příjemného odpočinkového dřímání nesmělé, leč pevné zaklepání na dveře.

Věděla, jaké klouby ho působí.

„Pojď dál, tati.“

Jeho královské a otcovské Veličenstvo vstoupilo do dceřiných komnat vycvičeným krokem, navyklým stepování po hračkách a později mezi odloženým šatstvem, což je um společný všem rodičům slabší výchovné kvality. Opatrně se usadilo na okraj pohovky a významným zvukem si pročistilo hrdlo.

„Ano, jsem doma. A mám tě ráda,“ zkusila princezna konejšivě, protože si všimla nervózního tiku v otcově oku.

„Ani nevíš, jak jsem rád já. Jenže o to nejde,“ řekl král. Nervózně si poklepával konečky prstů jedné ruky o druhou, což – jak od dětství dobře věděla – sice znamená, že ona sama za vzniklou situaci nemůže, ale ať uhýbá jak uhýbá, stala se její součástí. Bývával to úklid pokoje po návštěvě sestřenice, kurzy společenského chování a později nudné oficiální společenské akce.

Bohužel někdy také zprávy opravdu špatné.

Vrátil se ten černý obejda? Něco jí říkalo, že historie s černokněžníkem dospěla do nezvratného bodu, z něhož po většinu aktérů už není cesty zpět. Neznamenalo to ovšem, že temný mág navzdory pravidlům příběhu nezkusí reprízu. Od toho byl černokněžník.

„Víš, jak to chodí,“ načal otec zeširoka, ale pod zkoumavým pohledem skočil rovnou k věci. „Myslel jsem, že tě provdám za toho, kdo tě zachrání, tedy samozřejmě pokud budeš souhlasit,“ dodal rychle, když si všiml záblesku v dceřiných očích, „Jenže tu máme malý problém.“

„Jaký problém?“ podivila se.

„Musíš mi něco vysvětlit. Vlastně nejen mně,“ nakonec král přece jen nějaká konkrétní slova nalezl.

Rychlý jezdec v zářivé zbroji se promenoval po nádvoří, dávaje v odiv symetrickou tvář a hrdý postoj. Aristokraticky se usmíval na zvědavé čumily, kteří ho přicházeli obdivovat, s demokratickou lehkostí zdravil nepatrným pokývnutím každého, s nímž se střetl jeho blankytně modrý naivní pohled. Snažil se propagovat onu formu reklamní skromnosti, oznamující v prvním kole: Jsem přece jeden z vás, a dodávajícím: Ovšem, když vy se všichni poskládáte dohromady.

Pyšný profil odvážného šlechtice ale rychle zvadl, když se na nádvoří náhle objevil silně udýchaný a silně znečištěný myslivec. Zvěřinec nechal před hradem, ale nejspíš na hřbetě jednoho z jeho příslušníků přijel.

Sotva spatřil svého soka, vrhl se k němu, odstrkuje z cesty dva strážné v plné zbroji jedním mávnutím ruky. Viděli, kam míří, a tak si to v očekávání dobrého divadla nechali líbit.

„To se nedělá!“ zaječel myslivec, sotva navázal s rytířem oční kontakt, „Já tam byl dřív. A zlomil jsem si ruku!“ žaloval.

„To sroste,“ mávl rytíř svou zdravou.

„To ta tvoje zatracená kobyla mě nakopla!“

„Hele, nech Hřívánka na pokoji! Je chytřejší, než všichni ti tvoji blechavci dohromady,“ vystartoval rytíř, naklonil se a strčil obličej do těsné blízkosti protivníkova.

„Cos to řekl?!“ Myslivec zašilhal a zahrozil.

Okamžité pěstní výměně názorů zabránila štíhlá figura, která se z ničeho nic postavila těsně k nim. Nebývalo to zvykem, ale král, který se v jistých chvílích uměl rychle rozhodovat, vyslal k oběma rivalům tu, jíž podle všeho oba, ovšem každý zvlášť, zachránili. Právě ono Zvlášť bylo nutno vysvětlit. Na dceřino: „Ten s medvědem byl první,“ nedal. Tím spíš, že to řekla nejistě, jako by si pomalu uvědomovala nějakou nesrovnalost.

V první chvíli chtěla princezna oba pozdravit a pozorovat, kdo se zachová uctivěji.

V první chvíli je také pozdravila. A pozorovala.

Jeden úsečně kývl, druhý sice vrátil pozdrav slovně, ale pro změnu se po ní ani nepodíval. Spor jim byl přednější. Princezna by to i chápala, protože dle pravidel jsou ti dva postaveni před velmi důležitý krok. Jenže to ona taky.

„Můžete mě následovat, pánové?“ vyzvala je chladně. „Prosím?“ dodala (a znělo to jako velmi netrpělivá výzva paní učitelky, ne jako pokorná žádost). Mrazivý jed v hlase je přiměl na okamžik se zastavit a uvědomit si, že tu nestojí proti sobě jen tak, ale z vyššího důvodu. Poslušně tedy vyrazili za dívkou. Kráčela rychle, neohlížela se. Vedla je chodbou s mnoha portréty, poslušna otcova příkazu. Diskuzi, která se vedla za jejími zády, se nesnažila poslouchat, protože ji ze značné části tvořila podstatná jména z odvrácené strany slovníku. Ale  vyhnout se jí nemohla, leda by si bez ohledu na dvorskou etiketu  zacpala uši.

Ta část dialogu, která pronikla přes v duchu přeříkávanou malou násobilku, zazněla v oddechovém čase, kdy oběma vzácným hostům došla zásoba invektiv.

„Co je to za holku?“ zeptal se myslivec rytíře.

Princezna zatajila dech.

„Jak to mám vědět? Asi nějaká komorná. Ne, počkej, to je ona.“

Měla tam být velká písmena, vyřčená s odhalujícím překvapením a úctou. ONA. Ne jen takové nijaké konstatování. Měla být vyřčena s výrazem jistého vytržení a polohlasem, do té chvíle nevěřícím v tak šťastné setkání. Mělo následovat ticho, těhotné očekáváním.

Jenže slovem ona a tečkou za ním byla příslušná větev konverzace zavřena a ti dva se vrátili k původní hádce. Pokračovali v ní i v trůnním sále a nechali jí až ve chvíli, kdy je někdo nenápadně upozornil na příchod krále. Doprovázel ho komoří, natahující hlavu, aby zachránil brýle, zachycené na špičce nosu a a přitom neupustil vpravdě olbřímí knihu, jíž poponášel s vypětím všech sil. Byl to pečlivý úředník, na jehož bedrech spočíval hladký chod celého státu. A byl to on, kdo v rychlosti zorganizoval scénu a po krátké fanfáře téměř všechny uspal monotónním předčítáním dlouhé vyhlášky. Ten, komu patřilo poslední slovo a hlavní rozhodnutí, muž s korunou na hlavě,  ač zachovávaje klidnou a rozvážnou tvář, jak se na panovníka sluší, totiž začínal propadat panice.

Existují dva – vlastně tři základní druhy prvních královských rádců. Typ Velkovezír, který kuje pikle i ve spánku, nebo bezpáteřní nohsled, přitakávající každému slovu a plnící – mnohdy bohužel doslova – libovolné panovníkovo přání. Třetím druhem pak je nenápadný úředník, na něhož se vždycky zapomíná, ačkoliv bez něho... o kom jsme mluvili? Naproti tomu katalog hlav států má mnohem více stran. Jsou králové despotičtí i lidumilní, panovníci myšlení téměř demokratického (zvláště jde-li o placení daní) i autokratičtí rádobybohové. Tvrdí otcové vyděšených potomků i nešťastní tatínci rozmazlených dětiček.

Většina těch, kteří přežili první rok vlády, je stvořena ze všech zmíněných ingrediencí. Jednotlivé prvky povahy pak porůznu vystupují na povrch podle situace. Někdy se ovšem všechny skrčí a snaží se před sebe postrčit jedna druhou, což pak způsobuje určitou státnickou nerozhodnost, mnohdy přecházející až ve vládní krizi.

Jinými slovy: problém, před který byl postaven, krále zaskočil a přistihl nepřipraveného.

Jistě, na první pohled bylo všechno v pořádku. Dcera byla zpět, v doprovodu zaručeně schopného a náležitého zachránce. Dokonce dvou zaručeně schopných a náležitých zachránců. Jenže právě tohle králi tak nějak nesedělo.

Sám seděl. Z vyvýšeného stupně pozoroval z trůnu víceméně zaplněný sál a především oba kandidáty, stojící v lehce ledabylé hrdinské póze před ním. Po pravé ruce tu, o níž se jednalo, po levé muže, v jehož schopnosti řešit věci tohoto typu, doufal.

„Podle všech regulí má zachránce naší princezny obdržet obvyklou odměnu, Výsosti. Tedy její ruku a půl království – to se ale může převést na polovinu ročního výnosu daní,“ pošeptal mu komoří, držící se velké knihy, na jejíž stránky podnikal odvážné výpravy, snažící se najít řešení, vyhovující všem stranám. V levém zápěstí, jak neslo tíhu několik kilogramů, ho pálilo stejně bolestně stejně jako v pravém, jehož šlachy a vazy pomáhaly prstům listovat sem a tam.

„Ale který z nich?“

Komoří omluvně mrkl.

„Takže vy,“ obrátil se král na myslivce, „vy jste ji, podle vašeho tvrzení, dostal z černokněžníkova hradu. Domů ji ale přivedl on,“ ukázal žezlem na zubícího se rytíře.

„Mi ji ukradl,“ žaloval muž v zeleném. Panovník to přešel mlčením, protože ho v tu chvíli zatahala dcera za brokátový rukáv slavnostní košile.

„Tati, udělej něco. Pošli je pryč.“

Usmál se na ni.

„Slíbil jsem to. Královský slib je závazný.“

Což byla pravda. Nicméně pompézní oznámení doprovázela ještě důležitá myšlenka, kterou král nahlas nevyjádřil.

Když se princezna provdá, přejde starost o její bezpečnost na manžela. To, že provdané mladé ženy navíc ztrácejí na atraktivitě, protože jeden z prvních manželských umů, jež začnou tříbit, je jistá dávka jedovatosti a návyk komandovat, byl už jen bonus.

Adepti na její ruku se ale králi se z nějakého důvodu nelíbili. Byl sice vycvičen v dávání přednosti státu před rodinou, ale tváří v tvář téhle situaci a jejím aktérům cítil, že narazil na hranici, o jejímž překročení není stoprocentně přesvědčen.

„Můžeme z toho nějak vycouvat?“ zeptal se svého pobočníka.

Komoří provedl další gymnastická cvičení s kodexem.

„Jediný precedent je roční odklad.“

Domácí straně se očividně ulevilo. Ne na dlouho. Zašustění listů, dvě Hmmm, jedno Au a významné Aha vrátily na královu tvář lehce uštvaný výraz.

„Jenže to vyžaduje splnění jistých požadavků,“ sdělil mu komoří. „Za prvé – oni jsou jen dva.“

„To vadí?“

„Bohužel ano. V takovém případě se musí princezna dnes zasnoubit. Nemuselo by, při jistém vývoji situace.“

„Nemůžeme jim dát nějaké úkoly?“

„Pořád jsou jen dva,“ namítl úředník, „Ačkoliv by to by nemusel být problém, kdybych se k nim přidal. Jen na oko, pane,“ pospíšil si s dodatkem. Ani na tak proto, že by se hlava státu mohla vzít návrh  jako žádost o princezninu ruku a mohla se urazit, jako spíš proto, že by mohla vzít návrh jako žádost o princezninu ruku a mohla souhlasit. A na mladou manželku, jakkoliv to byla na první pohled představa líbivá, se komoří už necítil.

Král komořímu důvěřoval. Jenže přemíra závazných pravidel ho vyděsila. Právem. Žili ve světě precedentů.

„Tak jak to bude?“ ozval se myslivec. Rytíř doprovodil netrpělivě vychrlený dotaz netrpělivým pokývnutím.

Panovník dal trpělivosti po zbytek dne volno a rozhodl se užít síly. Chytil nenápadně dceru za loket a přitáhl ji k sobě.

„Koukej si jednoho vybrat sama,“ ucedil koutkem úst. „Nebo ti vyberu sám.“

„Ale tati!“

„Huš! Kdyby nebylo jich, úpěla bys v černokněžníkově doupěti.“

Komoří opřel knihu nenápadně o trůn. Chytil se stébla panovníkova rozhodného šepotu.

„Ctihodná princezna se rozhodla,“ řekl nahlas.

Král se po něm ohlédl a spokojeně kývl. Provdávané poklesla ramena.

A je to v pytli, blesklo jí hlavou, já bych si samozřejmě vybrala. Ale takhle rychle? Chtělo by to nějakou pomoc shůry.

Ve světě, v němž žili, se na něco takového ovšem dalo téměř na sto procent spolehnout.

„Ani bych neřek‘,“ ozval se jasný hlas, násilím nucený k takzvaně lidovému přízvuku.

„Ještě – tedy: Ešče sem tu ja.“

Diváci u dveří se rozestoupili.

„Honza k vaším službam, Vaša Královskosti.“

Komoří, očividně spokojený, že pravidla fungují a počet nápadníků dosáhl patřičné výše, zavřel knihu a oběma rukama ji přitiskl na prsa. Potom se naklonil ke králi.

Nový účastník hry se ze všech sil snažil o takzvaně prostý venkovský vzhled, což znamenalo, že měl na hlavě kožešinou obšitou čepici, vyšívaný kabát a ve tváři široký úsměv. V ruce dobře vyváženou hůl.

„Který by měl být ten pravý?“ zeptal se panovník.

„Podle regulí,“ komoří hekl, jak si nadhodil svazek, aby ho mohl znovu otevřít, „odpovídají vlastně všichni. Všichni jsou obvyklí zachránci.“

Král se na trůně nespokojeně zavrtěl.

„Ale kdo z nich mi vlastně vrátil dceru?“

Panovník cítil potřebu dvou tří lahví kvalitního vína. „Tak jako vždycky – vybereme toho třetího,“ vzpomněl si na obvyklé řešení.

„Každý je třetí!“ zavyl tiše komoří.

Mezitím ta, o niž tu šlo, rozdýchala prvotní zděšení a začala na věc nahlížet z praktičtější stránky.

Zasnoubit se musí, stejně se dříve nebo později vdá, to mají princezny v popisu role.

Znovu si, pěkně jednoho po druhém, prohlédla.

Skončila u toho, s nímž ještě neměla tu čest. Venkovský vzhled ji nezaskočil, království jejího otce nebylo nijak rozlehlé, takže mezi podobnými muži vyrostla. I přes předváděnou zemitost v mluvě a řeči těla vyzařovala z jeho tváře jistá jemnost.

„Přišel jsem, jak povidali, že tu máte problémy,“ vykládal právě.  „Měl jsem robotu jinde, ale jak jsem slyšál, že je tu paňa ve vohroženi, hnéd jsem všeho nechál. Musel jsem se prosekat křovim. Zničit tú vobludu.“

Jako mnoho lidí, i Honza si vypomáhal dramatickými gesty. Mával přitom holí i brašnou, která mu sklouzla z ramene a jak demonstroval své hrdinské činy, tloukla ho do žeber. Z nějakého důvodu ji ale odložit na dlažbu sálu nechtěl. Těkl pohledem po okolí a vybral si nejbližší osobu.

„Možeš mi to poderžát, dívčo?“

„Vaše jasnosti,“ napověděl mu král.

„Tohle je princezna?“ podivil se Honza, „Tak to pardon, pani.“

Brašnu si zpět nevzal.

„Se jeden splete, jak sou všecky stejný,“ prohodil k soupeřům.

Kývli.

„Řekněme si to asi takhle: pronikl jsem až do černokněžníkova zámku,“ chopil se slova muž v zelené čapce, „Nedbaje smrtelného nebezpečí otevřel jsem správné dveře, nalezl za nimi princeznu, za vynaložení nesmírného úsilí ji dostal ven.“

„Spící,“ podotkla princezna.

„Ženské nejsou nijak zvlášť chytré. Nemají to ani zapotřebí,“ prohlásil myslivec, aniž se po hlase ohlédl, „A mohly by vyvádět.“

I s takovou diagnózou soupeři očividně souhlasili.

Zamračila se. I na rytíře, jemuž jistou neomalenost, způsobenou původem, jinak tolerovala. Přece jen, byl to šlechtic. A u takových je někdy dobré vychování, jimž se jim dostalo, přehlušeno možnostmi. Ale ať si polévají bradu pivem, smysl pro čest a morálku jim upřít nelze. Mají svůj kodex a drží se ho.

„Nepřišel jsem k hotovému. Já ji z hradu odnesl, ne unesl,“ pokračoval zatím myslivec.

„Odnesl, unesl, co na tom?“ mávl rytíř rukou.

„Jo?!“

Stále překvapována sledovala, jak se ti tři pustili do rychlé slovní přestřelky. Když pak po očku pohlédla na otce, jehož čelo se rychle zatahovalo vráskami netrpělivého rozhořčení, zatrnulo jí. Očividně se chystal vstoupit do děje s nějakým zásadním prohlášením. Trojice potencionálních životních partnerů mezitím prohloubila krizi vzájemných vztahů.

Co přijde?

Život s myslivcem, který tráví většinu času na lovu? Vedle šlechtice, věčně potlučeného z turnajů, zápasů s obludami a pitek s kamarády z mokré čtvrti? S Honzou? Tyhle lidové typy se navenek chovají drsně a velkohubě, ale doma obvykle poslouchají na slovo. Když jsou ale doma a ne u nějaké rajdy z druhého konce vesnice.

Který je ten pravý?

Princezna si povzdychla. I když měla vždycky dost rozumu na to, aby řídila péči o své tělo porovnáváním ideální hmotnostní tabulky s ledabyle naměřenými hodnotami, nepočítajícími se stavbou organismu, věděla teď naprosto přesně, kolik váží.

Půl království.

Obrátila se k otci. Natolik dobře ho znala, aby viděla, jak se chystá k prohlášení, jímž přenese aspoň část svých problémů na hlavu někoho jiného.

„Jsme v háji, pane králi,“ zaslechla komořího šeptat. „Přesněji řečeno, v pasti. Princezna dnes opravdu musí zvolit svého nastávajícího, jinak máme na krku problémy. Nevíte, čí jsou to ve skutečnosti synové. Zrušíte slib – a do měsíce máme na hranicích cizí vojsko. Nedejbože i právníky. Musí si vybrat.“

Hořce se pousmála.

„Tady se dneska někdo zasnoubí,“ zvýšil král zničeho nic hlas.

Zachránci proběhlo znatelné vzrušení.

„Takže o odměně se rozhodne dneska?“ ujistili se myslivcovým hlasem.

„Podle zvyku,“ kývl panovník, „K zasnoubení půl království, jak přísluší.“

Rytíř se ohlédl po svých protivnících. Oba souhlasně kývl.

„Ale kdo?“ zeptal se.

Zavládlo ticho.

„Proto bude do začátku nejlepší, když se končeně dohodneme, kdo z vás toho černokněžníka vlastně zlikvidoval,“ řekl po chvíli vzájemného okukování se král.

Odpovědělo mu bezprostřední trojhlasné Já.

Panovník pozvedl tázavě obočí.

Rytíř s myslivcem po sobě hodili vzteklým pohledem.

Honza se pohrdavě ušklíbl.

„Na rozdil vod nich to já, Vaše královská jasnosti, možu dokázat.“

S hlavou hrdě vztyčenou vykročil před ostatní, sebral tornu, ležící u králových nohou a zvedl ji do výše, aby ukázal všem přítomným, že jde o zavazadlo důležité.

Respektive důležitý důkaz obsahující, protože jinak šlo o ničím nevynikající pytel.

„Důkaz? Jasně,“ řekl myslivec, „Vlezl jsi tam, až bylo po všem. To se pak sbírají důkazy, že jo?“ obrátil se na rytíře.

Honza ho ignoroval. Lovil se soustředěným výrazem uvnitř.

„Vy parchanti!“ zaječel pak. Zvedl tornu oběma rukama vysoko nad hlavu a otočil ji dnem vzhůru. Vypadl z ní kus okoralého sýra, něco, co připomínalo tvarohové buchty, a něco, co ani vzdáleně nepřipomínalo  nic, dřevěná píšťala, zakrvácený hadr – a to bylo všechno.

Honza prázdné zavazadlo odhodil, pokusil se zvednout již zmíněnou látku, rozšlapal buchty, načež se s výkřikem: „Zloději zlodějská!“ vrhl na rytíře.

Zhrzený myslivec se přidal, Honza ovšem netušil, že na jeho stranu, takže neváhal. V mezičase přistála jeho pěst na lovčího levém oku a napravila symetrii tváře novým souputníkem staršího monoklu vpravo.

„Počkejte,“ zarazil král komořího, který se chystal udusit boj v zárodku, „Tohle je taky možnost. Vyhrát může jen jeden, ne?“

Úředník pokýval hlavou.

„Trochu netradiční, ale můžeme to považovat za jistou formu turnaje.“

Chvíli pozorovali trojboj, v němž nezískávala ani jedna strana navrch.

„To už by stačilo,“ prohlásil panovník, když počet ostrých ran překročil mez, únosnou pro zábavu dam, „Zakrvácejí nám podlahu.“

Po těchto slovech se do rvačky profesionálně vložili strážní a během chvíle její účastníky separovali.

„Já to věděl,“ řekl král odevzdaně, když sledoval, jak několik kapek krve z rytířova nosu plesklo o dlažbu. Potom se obrátil k Honzovi.

„Cos nám to chtěl vlastně ukázat?“

„Přece serce.“

„Ser co?“

„To černokněžníkoj serce. Jako dukaz sem mu ho vyřézl. To se dělá, když se chce půl královstvi.“

Ohlédl se po svých protivnících. Oba souhlasně kývli.

„A princezna,“ doplnil král.

„Co? Jo, aha. Ta taky.“

Komoří si nenápadně odkašlal.

„Takže jakže?“ kabonil se Honza.

„Kdo to dostane?“

„Ba!“

Král, dobře si vědom komořího upozornění na případné politické potíže, zahnal urputnou představu hole, tančící po zádech i pozadí hostů, a nahradil ji obrazem velké sklenici silného alkoholu.

„Mohu vás ujistit, že má dcera rozhodně neporuší mé slovo,“ prohlásil, „Viď.“

Ohlédl se. Po jeho levici nikdo nestál. Podíval se vpravo. Komoří omluvně pokrčil rameny. Snažím se vám to už hezkou chvíli naznačit, znamenalo to gesto.

„Dneska se rozhodně zasnoubí,“ nedal se zaskočit král, „Dle zvyku, který je právem.“

Snad vybere dobře, povzdechl si v duchu. I když to snad ani nejde.

A kde vlastně vůbec je?

Sklonila se nad bezvládně ležícím tělem. Opatrně, aby ho na poslední chvíli nerozmáčkla, vybalila černokněžníkovo srdce z hedvábného šátku. Chvíli přemýšlela co a jak, potom nepatrně pulsující orgán položila na mrtvou hruď.

Nedělo se nic. Když se ale chystala zklamaně narovnat, vzplanul hrudník mrtvého muže na okamžik rudou září a srdce se do něj ponořilo.

Černokněžník otevřel oči.

„Jsi v pořádku?“

Znělo to hloupě.

„Bolí mě hlava. Museli mě přes ní něčím praštit. Co se tu dělo, má překrásná paní? Zdá se, že došlo k nečekanému vývoji událostí.“

Zvedl se na loktech a rozhlédl. Podíval se na hruď, pak na princeznu.

„Překvapivě nečekanému,“ zhodnotil. „Co dál?“

„To přesně nevím,“ přiznala princezna.

Ale věděla.

Byl sice mnohem starší než ona, a jeho hodnotová stupnice byla  silně pokřivená, o vkusu nemluvě, ale jedno ho od trojice zachránců přece jen odlišovalo.

Miloval ji. Ne věno, které představovala. Tím si mohla být jistá.

S tím ostatním už se, koneckonců, dá vždycky něco udělat.

 

KONEC

 

© 2020, napsáno 2017

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist