Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

V jednotě je víla
část první

 

Trám pod stropem byl pokrytý prachem a sazemi z ohniště. Načichlý kouřem. Tvrdý materiálem a ještě tvrdší věkem. Ale nikdo tu nepřekážel, nikdo neobtěžoval, panoval zde dubově solidní klid.

A především ležela mezi ním a oblohou solidní překážka v podobě poctivé a poctivě udržované střechy.

Právě tenhle fakt byl rozhodujícím kritériem pro květinovou vílu, která teď, nikým nepozorována, sledovala z nosníku život dole pod sebou. Ležela na břiše, křídla, podobná dubovým lístkům, složená na zádech, bradu položenou v dlaních. Levou nohou, ohnutou v koleni, kývala v pomalém rytmu, pravou nechávala odpočinout. Kdyby cítila sebemenší únavu, klidně by si zdřímla. Dostavil-li by se nějaký místní skřítek, nebo myš, bez dalšího by s nimi prohodila několik slov. Nijak zvlášť nestála ani o lidskou společnost. Sledovala svět pod sebou z nudy. Pod střechu ji zahnalo cosi naprosto jiného.

Od jisté doby nesnášela bouřky.

Venku se k jedné schylovalo. Proto, sotva ucítila náhlou změnu atmosférického tlaku a spatřila před sebou obrovský hrad cumulonimbu, začala se ohlížet po úkrytu.

Našla ho v zájezdním hostinci na prašném rozcestí, ve stavení hrdě se ohlašujícím daleko do kraje vysokou střechou. Vlétla pod ní otvorem ve štítu a pokračovala do výčepu, protože pod došky táhlo. A byla tu tma. Dole pak našla to, co vyžadovala, klid a bezpečí. Postaráno měla i o zábavu.

Přesněji řečeno o drobné rozptýlení.

Přímo pod ní seděli dva muži.

Nemusela nijak zvlášť napínat uši, aby zachytila jejich rozhovor. Klid časného odpoledne, kdy posilnění obědem, pohánějí formani svá spřežení kdesi po udusaných cestách a sedláci na polích, se odrazil i na návštěvě restauračního a ubytovacího zařízení. Kromě vysokého hostinského, jehož začaly opouštět vlasy – odshora viděla malá víla detaily, jež ještě nějaký čas velkým lidem nedojdou – seděli v hospodě právě a jen ti dva u stolu pod ní. Nemuseli překřikovat hlahol večerní klientely, cinkot sklenic a příborů, sborový kvákot prvních opilců, jasný zvuk první facky.

Nestudovala je dlouho, aby je dokázala zařadit.

Ten, který se hrbil zády ke dveřím, nervózně si mnul ruce a držel hlavní řeč, měl seprané šaty střihu, který nikdy nebyl v módě, záplaty na kolenou. Na stůl odložil slaměný klobouk ve stádiu pokročilého rozpadu. Sedlák. Či spíš sedláček. Podmračený podezíravý kukuč toho druhého, staršího a podsaditějšího, prozrazoval hospodářství rozhodně větší.

„Nepochodili jsme,“ vydechl smutně hubený, „A tos říkal, že je na něj spolehnutí.“

„Spoléhal jsem na něho. Je to pech,“ zaklel druhý. Neodplivl si, protože nevěděl, zda je hostinský z nedostatku jiné zábavy nepozoruje.

Nepozoroval, nejspíš opravdu pospával, šetřil síly na večer. Rozhovor ale plně zaujal nudící se vílu.

Tady se určitě něco důležitého projednává!

Nepochodili. Pech. A teď...

„Oni jsou všehoschopní, to už jsme viděli.“

Ticho, které po výměně těch vět nastalo, si víla vyplnila dílky  vlastní myšlenkové skládačky.

Něco se stalo.

„Hlavně jsme se dneska namáhali zbytečně.“

Děje.

„Aspoň potvrdil, že setba byla v pořádku.“

„To nám asi tak pomůže. Víš, o co všechno jsme přišli a o co ještě můžeme přijít?“

A něco se ještě bude dít.

„Kolik jsi mu vlastně zaplatil?“ zeptal se hubený.

Je vlastností všech bytostí, jejichž ekonomické vztahy jsou založeny na substituci směnného obchodu prostřednictvím drahých kovů nebo smluvních poukázek, že určitá slova uvedou jejich uši do okamžité pohotovosti. I víla se okamžitě chytla, když se po další pauze rozkmitaly farmářovy hlasivky sice nevysokým, přesto zajímavým číslem.

„O dvakrát tolik nás chtějí připravit oni,“ zalkal nad částkou starší. Musela tedy pro venkovany představovat opravdu značnou sumu.

„A ještě budou ti neřádi vyhrožovat.“

„Jen aby nepřestali vyhrožovat a nepustili se do nás, banditi jedni,“ pokýval varovně hlavou hubený.

„Celá vesnice je vzhůru nohama. To je tím, že jsme jen obyčejní farmáři, zatímco oni se vyznají. A když něco zkusíme, hned je oheň na střeše.“

Posluchačka zbystřila.

„Potřebovali bychom někoho, kdo by nám s těmi loupežníky pomohl,“ vzdychl hubený.

Víla souhlasně pokývala. Víc už pro ni vyprávět nemuseli. Kdysi bandu podobných lupičů na krátký čas potkala. Nikomu – ani jí – tehdy sice neublížili, ale nejspíš jen proto, že k tomu neměli čas. Když se ale takovým nechá prostor k seberealizaci...

Vyhrožují vypálením vesnice, samozřejmě. Co jiného by je taky napadlo, že? Odehnat krávy z pastvy, sebrat nejlepší z úrody. Jako vždycky.

Udeřila pěstičkou do trámu, aby vybila vztek. Odřela si kloubek prostředníčku, což jí jednak na náladě nepřidalo, jednak přimělo ránu uklidňovat foukáním, takže se dost dobře nemohla soustředit na řeč pod sebou.

Ale slyšela už dost.

Ti dva byli někde shánět pomoc – a byli odmítnuti. Tak už to chodí. Těžko se hledá spravedlnost pro osudem, chamtivým pánem, nebo loupežníky decimované venkovany, kteří v potu tváře pracují na neúrodných kamenitých políčkách, aby je pak o nuzné výdobytky, kropené krví, prýštící z rozedřených mozolů připravil nějaký lehkoživka s mečem, nebo s právníkem.

U stolu zavládlo ticho. Probudilo dřímajícího hospodského. Odpíchl se od stěny a vyrazil k hostům.

„Pánové si přejí ještě něco?“

Nepřáli.

Hostinský pocítil na krátký okamžik chuť vrazit někomu pohlavek. Zatřásl hlavou, aby se té nevhodné myšlenky zbavil. Protože mu tam jistým magickým způsobem spadla z trámu nad ním, opravdu se mu podařilo rázem zapomenout.

Víle to v hlavičce i přes mnohem důraznější potřesení stále hučelo a křičelo. Polykala hořkost, zlobu i smutek, přežvýkala všechny pocity najednou a uvařila z nich dort s jedinou příchutí.

Odhodlání.

Ale ano, ti lidé mají zastání.

Mne.

Na víc nečekala.

Vstala, protáhla si ruce a křídla, a nikým nepozorována vyletěla ven.

Jako by ji navrhoval s životem navýsost spojený architekt pro malíře lyrických krajinek, tvořilo vesnici několik v malebném neladu rozesetých domů, posazených do mírných svahů mělkého údolí. Bílé stěny pod doškovými střechami, zelené koruny ořešáků a jabloní za nízkými kamennými zídkami, porostlými netřeskem a psím vínem. A – jak jinak – na neutrálním místě rybníček, jehož hladinu stínily stříhané palice vrb.

Idylické sídlo. Jak víle průvodci sdělili, jmenovalo se Postružná.

Proč, to nikdo nevěděl.

Stranou od důležitého dění, tichá, s lípou, pod níž jistě po večerech starci vyprávějí letité, v ději místy nelogicky skřípající příběhy s morálním ponaučením. Byla tu jistě radost žít.

Kdyby místní obyvatele netížil problém s bandity.

Kam ten svět spěje. Nikdo nemá zastání, povzdychla si víla. Natož pak chudí venkované. Nevyslechnou je, pomoci se nedovolají.

Mohou ji čekat od malého deseticentimetrového stvořeníčka, jedné z těch obvykle plachých kouzelných slečinek, které se drží stranou od lidí na vzdálených loukách?

Rozhodně! pomyslela si, včetně důrazného vykřičníku na konci. Jakkoliv to na první pohled může nepoučený laik označit za nesmysl.

A přece tu jsem. Tam, kde je mě potřeba.

Květinová víla na cestách. I to byl na první pohled nesmysl.

V květinovém společenství jí ostatní říkaly Žabinka a nevěděly si s ní rady. Přesněji: nevěděly by si s ní rady, kdyby se něčím tak složitým, jako je řešení vzájemných vztahů za účelem harmonizace společnosti hodlaly zabývat. Ona si pak nevěděla rady se svou existencí, než jí došlo, že smyslem opravdového života je smysl života sám. A že ten její spočívá v dohledu nad osudy a příběhy. Žabinčiny družky se ovšem neobtěžovaly ani nechat si to vysvětlit, natož, aby pochopily. A tak se jednoho dne sebrala a odletěla. Cestovala světem a rozdávala rady a pomoc, kde to na ni přišlo. Nikde se dlouho nezdržela. Prolétla několik malých královstvíček, podívala se do hor a toužila navštívit mořské pobřeží.

Teď mohla svou touhu a zkušenosti realizovat v zapadlém konci Narubie, kde lišky nedávají dobrou noc jen proto, že jich jen velmi málo mluví lidskou řečí.

Rozhořčení, které ji vyhnalo zpod střechy ven za oběma venkovany, jí vydrželo až do chvíle, kdy se před ně snesla a pevným hlasem jim nabídla svou pomoc. Hleděli na ní zprvu se silným podezřením, ale poté, co pronesla vášnivý projev o kouzelných ochráncích bezbranných zemědělců, kteří přicházejí na pomoc, když ostatní selžou, vyslechli si i další.

Neopomněla zdůraznit své praktické zkušenosti. Přiznala se k podstatné roli, jíž sehrála v případu zlodějů koní, pochválila se, jak jedno údolí v horách zbavila krvežíznivého upíra. Jakoby mimoděk zmínila své kontakty v jistých kruzích. A především neopomněla několikrát zdůraznit že je přece víla. Hleděli na ni zprvu s podezřením – aby ne, řekla si Žabinka, když jsou oba zvyklí, že je každý ošidí – ale rychle se z něho vzpamatovali.

„Tak dobře,“ řekl ten podsaditý, „Dělej, co umíš.“

Nasupeně pak mlčel, takže se komunikace musel ujmout jeho druh.

Cestou přes hory a doly (opravdu to byla dvě údolí mezi třemi kopci, která dělila Postružnou od zájezdního hostince, a tudíž od civilizace) ji pak neuspořádanými větami někoho, kdo si není jistý skutečností, že bez zvláštního nátlaku svěřuje svůj osud do rukou skřítka, uvedl do děje.

„Tady je klidnej kraj. Byl by. Býval,“ proběhl se vypravěč gramatikou, „když nás neotravovala ta záležitost s obludou.“

Žabinka se zastavila v letu.

Popolétla, aby se dostala do mužova zorného pole.

„Takže ne bandité?“ zeptala se, „O těch jste přece vy dva hovořili v hospodě.“

„Ano! Bandité. Hovořili. Jenže všechno začalo už potvorou, co se uhnízdila na Zelených pastvinách,“ prozradil vypravěč. Jmenoval se Smetiprach. Víla věděla, že takhle se titulují mladší učedníci ve mlýnech, její společník ale nejspíš vzdělání nedokončil, protože mu bylo dobře přes třicet. Svého kolegu představil jako Drobejše, důležitého souseda, bez něhož se ve vesnici prakticky nic neobejde.

Pochopila. Konkrétní nabídku pak směřovala k němu – a příslib poradenství bez nároku na finanční odměnu byl nejspíš faktorem, který přiměl oba muže vílu opravdu pozorně vyslechnout. Definitivně ale rozhodlo, bylo, když coby vzorek svých schopností – které jsou značné, neboť jsem víla, víme? – nechala Žabinka vykvést uschlá semínka sedmikrásek, která se kdysi zachytila v řídké látce klopy Smetiprachova kabátu.

Kouzla (byť by šlo jen o šikovný trik) zkrátka zabírají.

„Je tam jen kamení,“ povzdechl si Drobejš, když se při výslechu dostali až k náhle v příběhu se zjevící obludě. „Zelené pastviny se tam říká. A tam to všechno začalo. Katastrofa.“

Žabinka si představila usychající stébla poslední trávy, hlínu, rozrytou pařáty, pařezy, spálené na prach ohnivým dechem. Potůček otrávený slinami jedu. Kostřičky ptáků. Ryby, plné vředů.

Otřásla se.

Na tohle byla háklivá. Na obludy a na životní prostředí. Nerozhodovala sice spory mezi hmyzem, nebyla žádná lesní strážkyně, ale  neurvalé zásahy do přírody ji přiváděly do varu a nutily k zásahu. Ať už je působil kdokoliv. V tom se probouzelo její původní poslání.

„Takže obluda a bandité,“ shrnula zamyšleně. „Na Zelených pastvinách. To se na to podíváme.“

A s těmi slovy následovala oba muže mezi první domky onoho na  pohled pokojného místa, obydleného pokojnými, s osudem smířenými lidičkami, kdysi bůhvíproč nazvaného Postružná.

„Tak na to zapomeňte. U mýho plotu se nic takovýho dělat nebude!“

Kategorické tvrzení, doprovázené podmračeným pohledem, by jistě někoho vylekalo a jinému vzalo chuť pomáhat. Ve skutečnosti ji ale přijali dobře.

A opatrně.

Smetiprach ji uvedl krátkým proslovem, který měl především obhájit jeho a Drobejšovu volbu. Navázala na něho okamžitým plánováním operace – a tehdy se dočkala zamračeného odmítnutí. Vzala ho tak, jak se podobné signály přijímat mají: jako technickou přestávku k nádechu a uspořádání rozbíhajících se myšlenek. Vylétla pak nad shromážděný zástup (jehož nemalou část tvořily děti) a získala si pozornost jednoduchým trikem, obklopila se barveným a zářivým halo.

„Sklapni,“ okřikl kdosi Drobejše, neboť právě on byl nerudným majitelem planěk, oddělujících úzkou zahrádku podél zdi domu od obecního pozemku, „vždyť nám chce pomoct, proto jste ji přece přivedli, ty a Smetiprach.“

„Ale ne u mě.“

„Aby ti neubylo.“

Jak rychle si jí všimli, tak rychle opět ztráceli zájem. Cestou si Žabinka vše představovala jinak. V její vizi drželi venkované nadšeně spolu, nedohadovali se jako tihle.

Nejspíš z nervozity, že se na ně chystají bandité, usoudila.

Co teď? Má se pustit do podrobného rozboru situace se zvláštním přihlédnutím k následkům příslušných okolností? Sestavit tu nejděsivější variantu budoucnosti, plnou doutnajících trosek a nářku nad mrtvými? Potřebovala jejich spolupráci, nemůžete zachránit vesnici, když si její obyvatelé koupí na to představení lístky doprostřed sálu a budou vše sledovat s pusou plnou pražené kukuřice. Ale jak je angažovat?

Výkladem, založeným na přísné logice sociálních vazeb ve společnosti, kde jeden každý plní svůj hierarchií stanovený úkol?

Neměla ani tušení, opět její nadšení předběhlo situaci.

Nakonec pomohlo kouzelné slůvko.

Ne to, které vám přišlo na mysl.

Ani to druhé.

Tohle znělo: Já.

Přesněji: já se o to postarám a všechno zařídím. Vy se jen zúčastníte. Na tohle slyšeli, ostatně jako většina tvorů, obdařených inteligencí.

Nijak se ale nesnažili reagovat na druhou větu, proto se přece jen musela pustit do motivačního projevu.

„Nesmíte si nechat všechno líbit,“ sdělila pomalu se rozcházejícímu davu poté, co se znovu připomněla optickým trikem. „Možná si někdo z vás řekne: co my, malí a skromní farmáři, denně zápasící s nepřízní počasí, s úředníky tam ve městě, se škůdci tady na polích, zmůžeme proti obludě, ničící náš kraj, proti nadutým dobrodruhům, kteří bez špetku studu vysávají jako pijavice poctivě pracující? Odpověď zní: Hodně, přátelé, hodně. Jistě, mají zbraně,“ vyčetla z některých tváří otázku, „Ale vy je máte také.“ promptně ji zodpověděla.

„Nejen kosy a cepy – ano, ten prak vidím, skloň ho, chlapečku, stranou, – máte také převahu morální. Tohle je vaše vesnice – a žádní cizáci vám tu škodit nebudou.“

Odmlčela se.

„Tak jdete do toho se mnou?“ zeptala se pak.

„Ano!“

Burácení nadšených dobrovolníků při mobilizaci to nebylo, ale vykřičník v souhlasu rozhodně zazněl.

„Takže jdeme na to. Vysvětlím vám, co a jak,“ uzavřela projev. „Nepůjde o nic složitého.“

Věděla, že musí vesnici na příchod banditů připravit. Tihle lidé se nemohli postavit mečům a lukům přímo, na to neměli ani znalosti, ani zkušenosti. Museli užít nenápadnějších, ale v důsledku obvykle účinějších zbraní: inteligence a spolupráce. Jenže v odhodlání a náhle probuzené sebejistotě vesničanů to brzy začalo skřípat. Prakticky hned ve chvíli, kdy skončila teoretická příprava a kdy padly první úkoly. Představa, že by snad opravdu mohli nepřítelům natlouci, se jim líbila. I způsob. Nebyl nijak vynalézavý a vojenští stratégové by vílu na výroční cenu nenavrhli, ale svou logiku Žabinčin narychlo sestavený plán měl.

Zatímco venkovany sjednocovala, bandity musela naopak rozdělit. Nějak je přimět sesednout (o tom, že se přiřítí na koních nepochybovala) a pustit se do osobních střetů. A když hovoříme o nich, pak to samozřejmě žádné opravdové souboje být nesmějí, mám na mysli spíš úder klackem do zátylku zpoza rohu, nebo pytel přes hlavu zezadu v šeru stodoly.

Tohle jim bylo jasné. Souhlasně jasné.

Jenže... Když myslíte za rohem, tak za kterým? A proč ne třeba vedle? Překážka z akátových větví je dobrý nápad, ale tyhle jsou moje a já je nutně potřebuji.

Nebyl první, kdo se ozval, ale když se k nespokojeným přidal, zazněl Drobejšův hlas nade všemi.

„Tady tedy žádná past nebude!“

Smetiprach, který byl oběma stranami oficiálně povýšen na vílina zástupce, a jemuž byl protest vmeten přímo do obličeje, se ohlédl po Žabince. Vznášela se, s rukama složenýma na prsou nad dohadující se skupinkou.

„Tudy se pustí do vsi,“ poukázal na očividné. „protože na cestě bude zátaras.“

„Vykopejte tu díru tamhle,“ ukázal Drobejš za dům.

„To by šlo,“ kývla víla, přehlížející z výšky celkový stav.

„Protože tam chceš žumpu, viď?“ zašklebil se kdosi ze stínu lípy.

Situaci to trochu uklidnilo. Ne na dlouho. Každá komunita je pospojována chaoticky vedenými vlákny a tuhle pavučinu vztahů může nenadálá stresová situace pěkně pocuchat. Záleží na pak na tom, zda se vlákna spletou dohromady a spojí v silné lano, nebo přetrhají.

Žabinka poletovala sem a tam, byla všude – a na všechny strany také rozdávala rady bezradným, povzbuzovala na duchu klesající a motivovala odevzdané. Jedno se jí rozhodně povedlo: zvedla prakticky celou vesnici, od malých dětí po výměnkáře, kteří se přišourali, aby přispěli  letitými zkušenostmi. Naštěstí se začali bezprostředně na to hádat mezi sebou, protože většina z nich bojovala v úplně jiné válce. Až na dva, ti prošli stejnou bitvou, bohužel každý na opačné straně.

Postružná teď žila hektičtěji, než o dožínkách. V atmosféře, která pozdní hodiny svátku připomínala. Hospoda se chystá zavřít, na rožni už zbývá poslední kuře a zatímco u ohně si skupinka vytrvalců prozpěvuje tři písničky najednou, u lavice pod lípou si právě někdo vzpomenul na nedořešenou hádku ze svatby mladého Viléma.

„Proč vlastně máme dělat tyhle věci?“ zeptal se mužík, nesoucí krumpáč stejné váhové kategorie, jako byl on sám.

„Aby vám nevypálili vesnici,“ odpověděla Žabinka.

„Až tam, že to dojde?“

Pocítila slabý závan nejistoty.

Ale ano, oheň na střeše, to Smetiprach říkal.

„Tohle oni dělají,“ sdělila mužíkovi zasvěceným tónem.

„Fakticky?“ vyděsil se muž, „Ale vždyť jen vyhrožovali, že nás poženou.“

„To by si mohli zkusit,“ prohlásil někdo odvážný.

„A proč se asi teď tak snažíme, ty moulo?“ klepl ho do čela vysoký čeledín, který měl číhat za otevřenými vraty stodoly nejbližší návsi.

„Ale abychom to nepřehnali,“ zastavil se další. „A nějak se to nevymklo.“

„Já od začátku říkám, že levnější bude se s nima dohodnout,“ zaskuhral někdo.

„Tahle to dělá zadarmo, dědku.“

Diskuzní kroužek přitahoval další a další členy. Žabinka, ještě před chvílí spokojená s průběhem prací, se nejistě třepotala nad lidmi.

Pochybovala?

Rozhodně ne. Ale začalo jí všechno pomalu přerůstat přes hlavu.

„Dohodnout? Ani omylem.“

Co hlas, to názor. Víla se nadechla k dalšímu motivačnímu proslovu, upoutat pozornost se jí ale už nepodařilo.

„Já tedy s nakopáním jejich zadků souhlasím,“ prohlásil muž, opírající se o vidle.

„Ale proč to dělat takhle?“

„Chceme se jich přece zbavit, ne?“

„To je fakt.“

„Aby se už neukázali?“

„Taky pravda,“ zafuněl Drobejš. Jáma podle jeho návrhu rychle nabírala hloubku, tvářil se teď mnohem spokojeněji a v rámci svých společenských možností vyjadřoval podporu.

„Násilí následuje násilí,“ prohlásil temně jakýsi filozof. Následovalo krátké ticho, protože ta tři slova si sice každý vyložil po svém, nikdo ale netušil, jaký je výklad jeho souseda.

Víla žasla. Nevěděla, jestli se jí aktivita vesničanů má líbit, nebo jestli jsou tyhle prvky svobodné vůle přítěží.

„Nesmíme to zbytečně přehánět.“

„Musíme, aby si to zapamatovali.“

„Ať odtáhnou, a basta!“

„Aby oni odtáhli,“ vstoupila do diskuse se slovní hříčkou rychle Žabinka, cítící, že by se jí takhle mohla celá koncepce rozpadnout pod rukama „tak vy musíte táhnout za jeden provaz.“

Ohlédla se po svém zástupci.

Vypadal nešťastně.

„Myslíš, že budeme včas připraveni? Že jsou všichni dostatečně nabuzeni?“ zeptala se ho.

„Mám pocit, že ano,“ připustil.

„Toho pocitu se drž. Náš plán...“

Odmlčela se.

Uvědomila si, že její plán má přes všechny přednosti jeden velký nedostatek. Ani v nejmenším nezahrnuje záměry druhé strany.

„Ti banditi,“ zeptala se „kde se vlastně schovávají?“

Zamyšleně se podrbal na nose.

„Co vím, tak tábořili pod Prasklou skalou,“ řekl po chvíli. „Takže tam budou asi i teď.“

Žabinka se rozhlédla.

I přes ostrůvky sporů se zdálo, že práce pokračují určeným směrem. I tempem.

„Poletím na průzkum. Kudy?“

Smetiprach jí popsal cestu.

Vyrazila bez prodlení. Sledovaly ji pohledy rozvášněné, plné adrenalinu i strachu. Hryzalo ji svědomí, protože výprava za loupežníky byla vlastně zbabělým přehozením problému koordinace na Smetiprachovu hlavu.

Snad se nakonec přece jen shodnou.

Protože jinak by to nemuselo dopadnout dobře.

pokračování

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist