Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

V jednotě je víla
část druhá

 

předchozí část

Bývají to většinou nemytí, špatně učesaní zarostlí chlapíci. Jednak je to známka profese, jednak fakt, že v lesní skrýši místo pro saunu a prádelnu obvykle nezbývá. Žabinka měla s takovými i osobní zkušenost, a byť netrvala dlouho, vryla se jí ta událost hluboko do paměti.

Tihle nebudou jiní.

Přes údolí v remízku za kamenitou pastvinou, plnou černobýlu. Když se budeš držet cesty, tak před úvozem do svahu mezi akáty.

Ten černobýl pomohl nejvíc. A protože při popisu nepadlo žádné osobní jméno, ani připomínka lokální historie, našla víla doupě zlotřilých vyděračů snadno a rychle.

Nacpávat si pupky upytlačenou zvěřinou, zapíjet vínem, zabaveným z formanského vozu. Dloubat se ve špíně za nehty špičkou dlouhé dýky. Taky hulákat v lese jako na lesy, a to jazykem plným neslušných jmen podstatných i přídavných, sloves, citoslovcí i částic, tohle všechno budou. To se vsadím, říkala si, když se opatrným nízkým letem proplétala mezi stonky plevele.

Vousatí rabijáti se spoustou tetování, huhňavý kverulant, hubeňour, dohánějící průměrnou hmotnost tlupy sadou zbraní, zběhlý student,  obtloustlý nepraktikující kněz.

Přece je znám.

Není divu, že si prostí a mírumilovní venkované nevědí rady. Ani by nemuseli mít na druhé straně obludu.

Jsou – a já teď vlastně taky, uvědomila si víla – jako ten mořeplavec, co musel volit mezi příšerou zleva a monstrem po pravoboku. To bude další, velmi výživný bod programu, povzdychla si, když si představila velké zažloutlé tesáky, zakrvácené drápy a jedovaté sliny. Ta nám do pasti sama nenapochoduje.

Snad se podaří něco vymyslet. Nebo seberou vesničané, když odhalí tajemství úspěšné spolupráce, odvahu a vrhnou se na ni jako jeden odvážný muž.

Jenže na obludy jsou odjakživa hrdinové. A žádný takový se tu nevyskytuje. Mohla bych nějakého sehnat, jsem přece víla, posadila  Žabinka rychle za úvahy tečku. Později.

Nejprve banditi.

Od označeného místa ji už nedělilo víc, než jen vysoké keře černého bezu. Vyrůstalo za nimi volné uskupení bříz a jehličnanů.

Kdo ví, jestli dokonce nebudou mít u stromu přivázaného nějaké nebohého zajatce, nebo i dámu, a nebudou je mučit lechtáním.

Teď už je slyším, uvědomila si. Asi tu ani nemají hlídky, protože v takovýchhle končinách se banditi nebojí. Tím lépe.

Propletla se spletí větví. Musela používat rukou a nohou, šplhat jako veverka, ale kupodivu jí tenhle pro květinovou vílu nepřirozený pohyb šel.

Jasně. Beze strachu, namyšlení a nafoukaní lidé toho nejhoršího druhu.

Opatrně vyhlédla z listí.

Spadla by dolů do trávy, kdyby se na poslední chvíli nechytila za řapík bezového listu.

„Jsme moc shovívaví.“

Nevypadali jako psanci.

Ne, že by na tom ve skutečnosti záleželo.

Žabinka sice měla tendenci fandit určitým skupinám, nikdy ale nedávala najevo svou přízeň jen podle toho, k jaké živočišné třídě jaká strana sporu patřila. Přesto se teď cítila zaskočena. Její představivost se tentokrát rozhodně nesetkala se skutečností.

Ti, na které hleděla, postrádali předpokládané vousy, nevkusně seskládané rádoby módní obleky (čím víc barev, tím větší paráda) a hromadu zbraní. Nešťourali se v nose (dobře, tak ten, opřený o strom ano) a neokusovali rozbitými zuby maso na rožni. To poslední rozhodně a bez výjimky, protože byli programní vegetariáni.

„Měli jsme na ně pustit větší hrůzu, já to říkal.“

Skupinka lesních elfů, původem možná odněkud od severu. Dvanáct. A jeden trpaslík, přepočítala je Žabinka.

Proč by ne. Tohle je prakticky les. Taky k němu patří. Jenže právě proto by se měli chovat příkladně. Ne napadat prosté venkovany.

„Hloupost! V klidu jim vysvětlit, co je jinak čeká,“ oponoval prvnímu mluvčímu sice monotónní, ale silný hlas. Patrně souhlasně ho doprovodil nesrozumitelný komentář, který vzbudil jisté rozpory.

„Já bych to tady tedy sbalil,“ odpověděl mu vysoký elf s nazelenalými vlasy, na něhož víla viděla, „A šel.“

„Přece jim všechny ty prachy nenecháme!“ protáhl někdo jiný.

Rasa, k níž bandité patřili, Žabinku zaskočila jen na okamžik.

On vlastně není žádný důvod k tomu, aby zavilý zločinec neoblékl vybraný oděv a namísto ohrožování zbraní neobíral kořist za pomoci nepřetržitého mluvení a miniaturních písmenek na deváté straně. A ani lidé nemají výsadní právo zabývat se zločinem a ubližováním svému okolí, byť si to o sobě často myslí. Zlí se najdou všude. Mezi všemi.

Jenže mysl funguje na vzorech.

Když už zlí elfové, pak chladní zabijáci. Lidé jako přiopilí neoholení raubíři.

Tohle byli...

Docela obyčejní tvorové. Možná trochu neupravení – ale kdo, žijící prakticky pod širým nebem, by nebyl?

Postrádali též vlastnost, svému rodu přisuzovanou, totiž nadhled a vznešené způsoby prastaré rasy. Nevedli důstojný spor za podpory morálních i logických argumentů.

Hádali se.

To loupežníci i bandité dělají. Někdy se toho dá využít.

„Musíme to už opravdu rozetnout,“ zvedl zelenovlasý hlas. „Nebudeme přece pořád jen mluvit do větru.“

Takže jsem přilétla v pravou chvíli, pomyslela si Žabinka. Chystají se k nájezdu na vesnici.

Zločinci.

To, že žijí v souladu s přírodou, to je neomlouvá. Tím spíš ne, že vlastně ani jinak nemohou. Svět je veliký a místa je na něm zatím dost. Kdyby se lidé usadili na místě, kde předtím žil lesní národ, pak by násilí možná mělo jisté opodstatnění, ale v tomto případě šlo očividně o opačnou situaci. Lidé z Postružné tu byli rozhodně déle, než tihle.

„Měli by přidat. Jinak se odtud nehneme.“

Výkupné se vám zdá pro třináct hrabivců malé, co? Ironie, jíž tu myšlenku nabila, nadnesla Žabinku, až se uhodila o větvičku nad sebou do hlavy.

Nejbližší z elfů se ohlédl ke křoví. Průzkumnice zavřela oči a křečovitě sevřela víčka, jako by ji to mohlo ochránit. Zatajila dech.

Ale prošlo jí to.

V jednom se nepletla. Skupina zlotřilců zahrnovala všechny očekávané typy, byť jiné rasy.

Včetně zmíněného mumlala.

Seděl na kmeni z kořenů vyvráceného modřínu. Nebyl nejhlasitější, proto si zprvu myslela, že jen pokyvuje hlavou.

Pojmenovala si je. Znala elfí zálibu v dlouhých mnohovýznamových jménech ve slovních hříčkách se skrytými narážkami, jimž nerozumí už ani autor, proto se nerozpakovala pokřtít si je po svém. Zelenovlas, Civín, Mračil. Ten vzadu.

Huhla.

Který právě něco nejspíš důležitého pronesl. Všichni jeho druzi totiž ztichli.

„Proč takhle složitě?“ zeptal se Zelenovlas.

Připravují plán útoku? Pak opravdu přilétla v pravou chvíli.

Chytila oběma rukama větvičku nad hlavou a vytáhla se nahoru. Popolezla. Natáhla krk a naklonila hlavu, aby dostala ucho co nejblíž.

„Šel bych hned,“ komentoval Mračil další nezřetelnou větu.

Žabinka opět nerozuměla bohužel ani slovu. Huhla k ní byl otočen zády, takže viděla do soustředěných tváří jeho posluchačů, ale s bídou  slyšela jen fragmenty hučivého mumlání. Podle toho, jak dávali ostatní pozor, nejspíš opravdu podstatné.

Musela se ještě posunout. Ne nezbytně dopředu. Kdyby pronikla na sousední rostlinu, snad by odtud zahlédla profil sedícího elfa – a tím i jeho ústa. Něco z jeho řeči by pak odezřela.

Cesta stranou byla náročná. Nejbezpečnější, ovšem zároveň bezpečně nejpomalejší možností, sestupem na zem nechtěla Žabinka ztrácet čas. Rozhodla se na vedlejší keř přelézt po tenkých ratolestech. Zaplétaly se do sebe, takže to nebylo nemožné, přesto prožila několik horkých okamžiků. Uklouzla jí noha. Zachytila se křídlem do rozsochy větviček. Nedohmátla a musela chvíli balancovat na špičkách. Ale nakonec byla, bez ztráty kytičky, tedy naprosto nepovšimnuta, v cíli. Zvolené místo bylo ještě příhodnější, než předpokládala. Viděla odtud lépe a slyšela zřetelněji. Dvojí zisk.

„Řeknu to ještě jednou,“ zahučel Huhla.

Žabinka se usmála.

Štěstí, usoudila. Ale takové, dodala v duchu, neboť se musela pochválit, které přeje připraveným, odvážným, zkušeným a ... a vůbec.

Zamnula si ruce.

A podjely jí nohy, protože se pro to spokojené gesto pustila řapíku, jehož se opatrně přidržovala.

Elf, kterého před chvílí upoutal nepatrný pohyb listí, kývl spokojeně hlavou, smysly mu nelhaly. Keř, jenž obvinil z nevhodného chování, se zatřásl a vysypal mu k nohám květinovou vílu.

Když zjistila, že jí nechtějí ublížit, Žabince okamžitě otrnulo. V prvním okamžiku se ovšem lekla; čekala, že se na ni vrhnou, omotají ji provazy a pověsí na větev jako kokon velkého motýla. Pak jí došlo, že ačkoliv ona velmi dobře ví, co jsou oni zač, bandité nemají ani tušení, že malá víla je ústředím hnutí odporu proti nim.

„Co tu děláte?“ zeptala se naivním cukrovým hláskem.

Seděla na vrcholku zapíchnuté hole, kolem ní dvanáct elfů jako dvanáct měsíčků. A jeden trpaslík, symbol přestupného roku. Návštěvu, jak se zdálo, spíš přivítali, než by jí opatrně dávali najevo, že večírek už skončil před dvěma hodinami. Ani v nejmenším nikoho z nich  nenapadlo, že hovoří s vyzvědačkou.

„Čekáme,“ zahučel Huhla. Evidentně patřil, spolu se Zelenovlasem, k hlavním mozkům bandy.

„Aha. Na co?“

„Až přijdou jedni troubové k rozumu.“

Málem se prozradila.

„Jací troubové?“ vyhrkla vztekle. „Ještě jsem vás tu neviděla.“ dodala rychle sladce, jak se snažila zachránit situaci.

„Ty taky nebudeš zdejší,“ řekl Zelenovlas.

(A mají mě, blesklo jí hlavou.)

Na okamžik znovu ovládla Žabinku panika.

„Jinak bys věděla, o čem mluvíme,“ přidal Mračil.

„Kousek odtud je vesnice. Doporučuju ti se jí vyhnout.“

„Co se tam stane?“

(Zatraceně, už zase!)

„Tam už se toho stalo,“ zasyčel Huhla.

„Proč nejdete dál, do Rádohrad? Byla jsem tam. Je tam hezky,“ tlachala Žabinka.

(Možná by stačilo varování. Nějak nenápadně jim vylíčit, že i obyčejní venkované se někdy mohou chopit zbraní.)

„My taky. Kupci v Kdežebylech tam dlužíme pět zlatých.“

„Takže se té díře nějaký čas vyhneme,“ ozval se zespoda trpaslík.

„To tedy ne! Dal nám na dluh i bez záruky. Proto jsme přece od tady od těch tu práci vzali, že si vyděláme něco navíc,“ okřikl ho Zelenovlas.

(Jen se hádejte. To je při jednání se zločinci nejlepší, v nejlepším případě se potlučou mezi sebou, přičemž plně dostačuje, že se  takhle nemohou plně soustředit na svou...)

Práci?

Víle se srazily myšlenky v řetězové nehodě, způsobené náhlých zastavením té první. Ale rychle je zase rozmotala a postavila na trať ve správném pořadí.

Že by to všechno bylo jinak? Tihle tady nejednají o své vlastní vůli? Někdo je na Postružnou najal?

Přimalovala do obrázku statistický graf osídlení krajiny.

Ale houby. Žádné výkupné.

A žádní loupežníci. Obyčejní pocestní, skupinka přes svět pracujících skromných hrdi... lid... osob, které nenápadně přiloží tu a pak zase tam ruku k dílu, až se podaří, a nevezmou si víc, než by režii pokrylo.

Ta pro groš kolena si nechávající vrtat venkovská polena je sprostě vzala na hůl! A o to tu jde. Ať už se dožadují platby za vyčištění studánek, nebo za sběr žravých housenek ze záhonů, jsou dozajista v právu.

Takže jim rozhodně musím pomoc.

Elfové se v krátkém mezičase, který zabrala Žabince samomluva, znovu pustili do hádky. Spor o postoj k obyvatelům vesnice doplnily neshody o cíli další cesty. Víla je užasle sledovala. Narychlo opravovala své dosavadní mínění. Žádná afektovaná kouzelná šlechta.  Vždyť oni se chovají jako – jako lidé.

„Haló!“

Musela zamávat křídly, aby si jí znovu všimli.

„Já vám tedy nechci do ničeho mluvit,“ začala zeširoka.

Zelenovlas, který ta slova poznal, si povzdechl.

„Ale jste starší lid,” plácla Žabinka. Věděla, že historie některých nadpřirozených ras je podobná historii lidské, a že elfové jsou v tomto ohledu skutečně člověčími bratry, znala ale také oblíbenou pózu lesního národa, v níž se rád pasuje do role někdejších učitelů lidského rodu. „A měli byste se tak chovat, nemyslíte?”

„Co jako bychom měli dělat?” zeptal se s neskrývanou ironií elf, „dávat kurzy hledání pramenů pomocí virgule?“

Chytila příležitost za srst. Umění kompromisu.

„Třeba se postarat o tu obludu, když už tu jste.“

„O jakou obludu?“

Tíživé ticho nedorozumění nerušil ani hmyz. Elfové věnovali víle několik soustředěných pohledů.

Zkontrolovala si šaty. Přetáhla látku přes kolena.

Zaváhala.

„Přece o tu, která číhá na Zelených pastvinách.“

Prozradila tím, že zná místní poměry, ale nikdo se nad tím nepozastavil.

„O ni právě jde,” zahučel Huhla.

„Tak vidíš. Třeba by to ty venkovany přimělo k tomu, aby vám... Počkat. Ona je vaše?“

„Ona už není,“ opravil ji Huhla.

Předvedla živoucí otazník.

Přečetli si ho – a odpověděli.

„Podvedli nás.“

„Prý: neskonalý vděk a velká odměna.“

„Dřepíme tu už kolikátý den.“

„Já to povídal hned, že se na ně máme vykašlat.“

„Jak to tedy bylo?“ zkusila Žabinka, když chytila za ocas vteřinu ticha, „Proč z vás mají v Postružné strach?“

„Strach?“

„To by mít měli!“

Zelenovlas zamával dlouhýma rukama, aby převzal hlas. Úspěšně.

„Procházeli jsme tímhle krajem a přenocovali právě tady, když nás navštívil nějaký sedláček. Že prý se na Zelených pastvinách usadil bazilišek. Na co koukne, to zkamení,“ začal.

„Nejmenoval se Smetiprach, ten sedláček?“

Elf se ušklíbl.

„Nějaká hotovost se vždycky hodí, takže jsme si plácli. To bylo minulý měsíc. Je jaro. Aby mohla vzejít tráva, šli jsme na věc hned. Nebyla to žádná sranda, to mi věř,“ pokračoval. „Ale zvládli jsme to. Za půl dne. A od té doby se handrkujeme o peníze.“

„Protože jste si naúčtovali moc?“ zkusila Žabinka.

„Ale houby,“ štěkl někdo za jejími zády. Otočila se po hlasu, ale slova se ujal někdo na druhé straně.

Zklamaně vydechla.

„Chtěli jsme jen deset stříbrných na osobu,“ řekl Huhla, „A potom si řekli ještě o něco za zničenou výstroj. Za šípy a tak.“

„Nějaký ten úrok z prodlení by nebyl na závadu,“ doplnil kdosi.

„A náhrada za léčebné výlohy.“

„Nejsou tak bohatí, jako sedláci v úrodné nížině,“ namítla.

„Ale my přece nechceme, aby zadlužili baráky.“

„Chceme,“ broukl trpaslík. Mračil, sedící v trávě vedle něho a neustále podvědomě poklepávající o zem lukem, souhlasně kývl.

Víla se podrbala na nose. Tohle byl úplně jiný příběh. Možná tam ve vesnici něco minula.

Nebo jsou to prostě venkovská polena.

„Já bych to zabalil a šel dál,“ zakňoural kdosi.

Když si vybavila podmračené osmahlé tváře venkovanů, Žabinka s návrhem souhlasila.

„Tak projevte dobrou vůli,“ odvážila se, „Nechte si, co jste máte, a je nechte plavat.“

Protože jak to tak vidím, tak bez násilí doplatek skutečně nedostanete, chtěla dodat. Než se ale k té větě dostala, smířlivý hlas pokračoval:

„To bychom udělali. Jenže oni ještě nám nedali nic.“

„Cože?“

„Ani halíř,“ potvrdil trpaslík.

„To si ale přece nemůžete nechat líbit,“ vyhrkla.

„My si to taky líbit nenecháme,“ řekl někdo stranou. „Občas se k nim podíváme. A vybereme úroky.”

„Nájezdy?“ na okamžik se vrátila zpět do představ nedávné doby.

„Tak bych tomu neříkal,“ nesouhlasil Huhla, „ale klidně bych mohl. Soumračné nájezdy, to zní docela hezky.“

Tentokrát ale zacloumaly Žabinkou naprosto jiné pocity.

„V noci? Vy jim kradete králíky?“ rozhořčila se.

„Co máme dělat?“ rozhodil Huhla nešťastně rukama.

„Co dělat? Hlavně se přestaňte hádat mezi sebou. Musíte spolu držet, když chcete něčeho dosáhnout.“

Vzlétla do vzduchu.

„A potom je důležité jednat. Okamžitě a bez prodlení!“

Ztichli.

„Právníka?“ pronesl nejistě Mračil.

„Ale houby. Vykašleme se na ně.“

„Jo. Vybereme jim v noci dva tři sklepy a vypadneme.“

„Ne. Musíme si stát za svým. Pro čest rodu.“

„Ano, nakopeme jim zadky!“

„Má pravdu.“

„Aby je nenakopali oni nám.“

„Tebe můžu kopnout třeba hned.“

Sledovala, jak se znovu kříží, proplétá a naráží do sebe třináct názorů.

Dvanáct, opravila se.

Zelenovlas mlčel. Nespouštěl vílu z očí.

„Tohle už se opravdu musí vyřešit,“ prohlásil náhle pevným hlasem. „Hned.“

Na reakce svých druhů nečekal. Protáhl si ruce, až mu zapraskalo v kloubech a bez ohlížení vykročil.

Strženi příkladem, vyrazili za ním všichni jako jeden elf, tedy každý v jiné chvíli, svým tempem. Ale následovali ho, dali stejně jako on (tím si byla Žabinka jistá a patřičně se nad svou prací nadýmala pýchou) na vílina slova.

Pohledné slečny – a nemusí být ani kouzelné – mají jistou čarovnou moc, kterou dokážou někdy velmi ovládnout a rychle přesvědčit i v jádru skalně šovinistickou mužskou společnost.

Třeba k tomu, aby přestala skuhrat a bez prodlení zasedla k jednacímu stolu.

Někdy tomu někteří lidé říkají cizokrajným slovem déjà vu. (Žabinka si myslela, že většina takových úkazů spočívá v tom, že se lidé pohybují prakticky ve stále stejném prostředí a každý jedinec se drží svého pro úsporu nepříliš rozsáhlého repertoáru pohybů a slov, jejichž kombinace s běžným pozadím se prostě musí občas opakovat). Na okamžik měla víla opravdu silný pocit již prožité situace. Sotva se ale myšlenky protáhly, žádnému psychologovi do péče svěřovat nemusela.

Byla to již prožitá situace.

Stejně jako se chopila záležitostí (které s odstupem a s novými poznatky vyhlížely úplně jinak) ve vesnici, tak se ujala vedení v remízku. Postavila se do čela velkým tvorům, nevražícím v tu chvíli spíš jeden na druhého, než na skutečného nepřítele, a dokázala je přesvědčit.

Tihle, snad proto, že byli na improvizaci zvyklí – to je jeden ze zásadních rozdílů mezi loveckou a zemědělskou kulturou, jedna bere, co je a jak to přijde, zatímco druhá až úzkostně dbá na pevný pořádek věcí – se ukáznili mnohem rychleji. Jen se jí tak trochu zdálo, že spíš společně utíkají před ní samou, než jeden jako druhý vyřešit spor.

Vyrazila elfům v patách, s písničkou na rtech (zpívala doopravdy, pro jistotu ale velmi potichu, protože i když se jí hruď dmula pyšnou radostí, nepředpokládala, že by se text La la la dum dy dum, já na to mám, o jé, stal hitem sezóny). Proto si nikdo nemohl všimnout, jak píseň náhle sklouzla k diminuendu, a zaslechnout, jak tiše protažené poslední Jééé následovala po definitivní odmlce recitace.

„Jéje.“

Žabinka dokázala vdechnout neutrálnímu zvolání přízvuk vulgarity. Do endorfiny sprchovaného mozku se z podvědomí prodrala důležitá informace.

Venkované.

Klacky a pasti.

„Hej“ vykřikla.

Mávla prudce křídly, aby nabrala výšku, potřebnou k rychlejšímu letu, pak si ale přestup do čela peletonu rozmyslela. Nebyla si jistá, zda se jí podaří elfům vysvětlit, co je ve vesnici čeká. A měla tak trochu strach, že zjistí, kdo to zařídil.

Sklouzla proto do pravé zatáčky a vyrazila stranou.

Musí do Postružné dorazit dřív, než oni.

Jinak se začnou dít věci!

Protože létala, mohla využít praxi teoretické vzdušné čáry; zatímco lesní tuláci budou obcházet akátové stromořadí a vyhýbat se šípkovým keřům, rostoucím kolem úvozu, ona to vezme po přímce. Odtud až ke střechám.

Vystoupala trochu výš, aby neztratila směr. Těsně se minula se strnadem, prozpěvujícím své: Kdyby jsi sedláčku chcíp.

Pták zlobně změnil několik tónů.

„Spěchám,“ štěkla po něm víla. Neměla čas se pohoršovat nad obsahem trylku, který se lidovému přepisu melodie v tuhle chvíli kupodivu blížil takřka doslovně, a tak jen vyplázla jazyk.

Pěvec ji celkem rozumně ignoroval a odletěl si za svým. Žabinka, která jinak velmi ráda udělovala nevychované fauně kázání, přešla takovou neúctu a zbabělost bez povšimnutí. Protože opravdu předbíhala čas. Uháněla se slabým vánkem zleva, oči doširoka otevřené, jak vyhlížela záchytný bod prvních střech. Zdálo se jí, že letí příliš dlouho, a že tedy musela Postružnou minout, ale byly to jen nedočkavé myšlenky, které se už viděly v cíli a strašily ji.

Konečně spatřila první známky stálého lidského osídlení.

Přešla do klouzavého letu, aby dopřála křídlům chvíli klidu. Bude poletovat od jednoho k druhému, dva metry sem a dva a půl tam, žádné velké vzdálenosti, ale dohromady, než osloví všechny důležité (tedy vlastně všechny) muže, to něco dá.

Předpokládejme, řekla si, když vlétala mezi první domy, že Drobejš bude hlídkovat u svého plotu, aby jeho majetek nedošel k úhoně, zatímco Smetiprach pozorovat cestu ze stínu lípy. Dva tři mládenci s klacky číhají za sýpkou. A – vybavila si muže s velkým nosem a velkými vidlemi – pár se jich jistě schovává za nízkou zídkou u kovárny. Takže začneme u nich, protože kdybych se zdržela rozpravou s těmi důležitějšími, mohli by zatím tihle něco provést.

Vesnice byla prázdná.

Na zápraží jednoho domku klimbal s kočkou na klíně nějaký stařec, u rybníčku házela dvě děvčátka tvrdý chléb nebo kamínky po kachnách, z jednoho okna se ozýval polohlasný zpěv ženy u plotny, ale to hlavní,  muži, připravující se na nájezd předpokládaných banditů – proboha,  hlavně proto, protože jsem ty lesní chudáky vybarvila v očích venkovanů pěknými barvami, blesklo Žabince hlavou – chyběli. Nezdálo se ani, že by číhali někde v úkrytu, připraveni vyskočit ze zálohy.

Přesto se raději zeptala.

Odpovědí jí bylo pokrčení ramen a natažená ruka ve směru, z něhož právě přilétla.

Mohla jsem je minout? zeptala se Žabinka sama sebe. A vzápětí si poctivě odpověděla rozvitou větou, ačkoliv stačilo prosté Ano.

Mohla, protože jsem koukala jen dopředu, ne pod sebe, protože v neznámém prostředí se musím řídit jednoduchými navigačními body, což byla v tomto případě vesnice, a to vesnice ne zrovna velká, což vím, a protože mě tíží čas, nemohla jsem si dovolit žádné zdržení.

Takže hezky zpátky – a někde je potkám.

Pozdě?

dokončení

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist