Bezejmenná stránka: Literárium > Čtení na pokračování

V jednotě je víla
část závěrečná

 

předchozí část

Proč?

Tahle otázka se prokousala na první řádek seznamu, když víla přelétávala přes vzrůstající nízké obilí k cestě, o níž se domnívala, že by mohla vést k cíli.

Proč by většina dospělých – bojeschopných – mužů opouštěla vesnici? Narostlo snad jejich odhodlání natolik, že se rozhodli nečekat a zaútočit jako první? Ve světle nových skutečností to už Žabince nepřipadalo tak divné. Jenže pořád to byli prostí zemědělci, schopní nejvýš nafackovat si u muziky. Mohou se proměnit v života si nevážící psance?

Nevylučovala to. Žabinčiny myšlenky mívaly značný rozlet.

A proto je musí včas najít.

Byla pevně rozhodnuta nespustit oči z terénu pod sebou, dokud někoho z nich nezpozoruje. Kontrolovat sebemenší pohyb tam dole, ať se třeba ukáže, že to byla třikrát myš a jednou myší vyplašený bažant. Zapojit do rychlého hledání ochotné ptáky.

Nakonec nemusela ani jedno. Stačilo se řídit sluchem.

Vítr jí přinesl několik hlasitých, silně emocionálně zabarvených  krátkých vět, proložených ještě kratšími pasážemi kleteb.

Vyrazila za nimi. Pod sebou zpozorovala velké kopřivové pole,  zeširoka zarůstající břehy malého potůčku. Klikatil se dnem širokého mělkého údolí, jehož okrajem dnes víla už dvakrát prolétala. Teď ho mohla prozkoumat v jiných partiích, v místech, kde jásavě zelená hradba trávy a kopřiv hraničila s linií bodláků. Za ní se terén pozvolna zvedal a šedl a hnědl, až k – ano, to musely být ony prokleté Zelené pastviny. Vzdálená šedivá stráň, porostlá více minerály, než flórou. Neviděla na nich nic zvláštního. Lákalo jí zdroj všeho nedorozumění prozkoumat, příčina sporu teď ale musela počkat. Hlouček borovic s pokřivenými žlutými kmeny, rostoucích na levém okraji ovšem zkušenému pozorovateli už teď cosi napovídal.

Víla si povzdechla, obrátila se k vzdálené stráni zády a zamířila obloukem vpravo. Neměla čas.

Přelétla nad kopřivami a přehoupla se přes nízký svah.

Zpomalila, aby si srovnala dech.

Byli tam. Hádali se.

Aspoň, že tak.

Louka, na které obě strany našla, si z jarní nabídky vybrala vše, na co si vzpomněla. Do Žabinky vnikla nad kvetoucími pampeliškami, zvonky a pryskyřníky nová síla. U květinové víly nešlo jen o slovní obrat, ale o skutečnou energii, posilující a dobíjející magické rezervoáry.

Ti velcí na onu prostou krásu nedbali. Přes louku na sebe nasupeně zíralo dvanáct poutníků a nejméně stejně tak venkovanů. Uprostřed, podrážkami nevšímavě drtící sedmikrásky, stál Zelenovlas, proti němu Smetiprach a přes rameno mu civící Drobejš.

Jednali?

„Už se to musí vyřídit!“ zvedal právě hlas elf, když víla přilétala, „V tom má tedy pravdu. Jednou a provždy.“

„Po padesátý provždy?“ odtušil Smetiprach.

Ostatní zavile přihlíželi.

„Teď už nezbytně. Podívej, kam jsme se dostali.“

„Chtěli jsme, aby ty Zelené pastviny byly zase zelené!“

„Chtěli jste, aby odtud zmizel bazilišek!“

„Nic se nezměnilo.“

„Ale ta obluda už tam není.“

Míjeli se, to lidé při obraně svých názorů obvykle dělají.

„Když tam neroste tráva, nic nedostanete.“ přidal se Drobejš.

„Fakt už vás poženeme k soudu!“

Nehádali se jen lidé s elfy.

„Tady to máš!“ štěkl sedlák na Smetipracha.

„Vlez mi na záda! Po tvém už to dál nejde,“ dostalo se mu promptní odpovědi, „Podívej, kam jsme to dopracovali.“

Mávl rukou.

Rychle se za gestem ohlédl, směřovalo k jeho straně louky. Zavlnila se napřímenými zády a rameny. Ale zůstalo jen u toho.

Zatím.

Žabince trochu – ale opravdu nepatrně – odlehlo. Uvolněné napětí ovšem brzy našponovalo jiné pozorování. Nevěděla, jak se chovali předtím, neznala je, ale dovedla si představit, že vesničané do dneška jen tvrdohlavě odmítali diskuzi, zatímco lesní lid se omezil na výhrůžky a nadávky.

Teď a tady ale působili jinak. Odvážněji. Netrpělivě.

Zaťaté pěsti, výhružný předklon, pozice Ve chvíli začne mela.

Došlo jí, že její špatný výklad situace se ošklivě zvrhl.

Pitomá obluda. Copak se nemohla nastěhovat jinam?

Bazilišci, jak Žabinka věděla, jsou vychytralá, ale jinak opatrná stvoření, lovící nejraději ze zálohy. Přikrčení, s hlavou u země a zavřenýma očima připomínají velký balvan, proto se také mezi kamením nejraději zdržují. V pravou chvíli vyskočí, kořist se lekne, otočí po pohybu a zvuku – a střetne se s pověstným baziliščím pohledem. Takže jádro problému muselo ležet někde jinde. Ty potvory si svá loviště opravdu pečlivě vybírají.

Ne, že by na tom teď záleželo. Tihle tady jsou opravdu jen kousek od krvavé rvačky.

Proč sem vůbec šli?

Protože já je sem poslala, uvědomila si víla.

Přímé jednání.

Jak jsem řekla, tak jsem i myslela. Jenže elfové si to podle všeho zase vyložili jinak. Jednání ve smyslu rozhovoru dvou stran bez prostředníků, ne jako bezprostřední čin, to jsem chtěla. A chvíli si i myslela, že záměr vyšel. Jenže podle toho, jak se teď chovají, neměli asi v úmyslu znovu a tentokrát v klidu vyjednávat.

Ale jednat.

Opět se přihlásila neobytná otázka. B k předchozímu A.

Co tady vlastně dělají venkované? Měli být zakopaní na pozicích, čekat – a v nejlepším se nedočkat. K tomu je instruovala a tak plán pochopili a realizovali. Ale takhle to být nemělo.

Možná, kdybych se nejdřív pořádně vyptala na detaily...

Hloupost, okřikla se. Měli dost času k tomu, aby se normálně dohodli. Jako dvě rozumné – jako dvě skupiny rozumných bytostí. Probrat situaci, každý o krok ustoupit. Podařilo se mi právě takovým postupem přimět venkovany k aktivní obraně.

Což je vlastně synonymum slova útok, povzdychla si. Jak tohle dopadne?

Malomyslnost, jíž na krátkou chvíli podlehla, prohlubovaly i stále se prodlužující okamžiky ticha, kdy na sebe obě strany jen výhružně civěly. Pro vílu to byla neklamná známka sbírání sil před útokem. Skupinka ale vysílal i protichůdné signály, které Žabinku mátly. Nejiskřilo to jen mezi protivníky. Do sporu se pouštěli i soukmenovci. Podmračený elf s lukem se šklebil na svého kolegu barvy platanu. Funící Drobejš vrčel na nahrbeného Smetipracha.

„Ty ses s nima chtěl dohodnout, co? Já tě znám.“

„Jistě. Aby to neskončilo právě takhle!“

Že by trik k odpoutání pozornosti?

Obě strany očividně čekaly na povel. Elfové i venkované.

„Jasně. Co jsme si, to jsme si – a nechal bys nás obrat.“

„Tebe určitě ne, ani kdyby ses za mnou neplížil,“ obořil se Smetiprach na Drobejše. Sedlák odskočil.

Víc už Žabinka neotálela.

Vstoupila do děje.

Vlétla mezi Drobejše, Smetipracha a Zelenovlase.

„Co kdybyste se uklidnili?“ vřískla.

Použila ten tón, protože přehlušit vzteklé velké chlapíky vyžadovalo silnější hlas.

Zabral, což o to.

„To je ona!“

Všechny tváře se k ní otočily.

„Proto jsem tady,“ řekl Zelenovlas a ukázal na Žabinku palcem.

„Proto,“ souhlasila. Třepotala se v úrovni očí obou znepřátelených táborů a přemýšlela, jakými slovy horké hlavy zchladit.

„Takhle to chcete?“ řekla po krátkém zaváhání, v němž volila vhodný tón.

Boje mohou být kruté. Stačí i jedna kapka krve, aby zúčastnění ztratili rozvahu a pustili se do sebe ze všech sil, na následky nehledě. Co kapka krve, jedno špatné slovo. A vůbec nezáleží na tom, že nikdo z nich není v jádru raubíř a zabiják.

„Rvačkou? Bojem? Copak vám nedošlo, že kompromis někdy bývá pro obě strany to nejlepší?“

Smetiprach si stranou odkašlal.

„Měli jsme dohodu,“ řekl elf, „Jednoduchou. A oni ji nedodrželi.“

„Protože jste ji každý pochopil po svém.“

„Pokud tedy někdo vůbec chápe,“ ušklíbl se Drobejš.

Elf mu pohrozil.

„Ale no tak,“ zavrtěla Žabinka hlavou, „Tohle přece nemáte zapotřebí.“

„Zelené pastviny. Co je na tom k nepochopení?“

Měli si komu stěžovat, což jak lidi, tak elfy potěšilo víc, než  konflikt.

Víla se zhluboka nadechla.

„Jestli jsou Zelené pastviny tamhle,“ mávla rukou směrem, v němž ležel vzdálený svah s borovicemi, „pak to ale bylo obráceně – ten bazilišek se tam nastěhoval, protože je to kamenité a neúrodné pole.“

„Jsou to Zelené pastviny!“ štěkl sedlák.

„A viděl je někdo se zelenat?“ položila Žabinka konečně tu správnou otázku. Odpověď na ni znala. „Neviděl. Nemohl, ne bůhví kolik let zpátky. Tam nahoře není půda pro trávu, je tam písek.“ vysypala ze sebe. „Měli byste to vědět.“

„To tedy měli,“ houkl Zelenohlav.

„Vy taky,“ hodila po něm ošklivým pohledem.

„Hele, oni se chtěli zbavit baziliška. Neříkali proč.“

„Ale říkali,“ shodli se pro jednou Smetiprach s Drobejšem.

„Ale blbě!“ nedal se elf. „Kňourali jste, že nemůžete hnát na pastvu, protože chcete skopové, ne kamenné.“

„Že ovce se kamení nenažerou!“

Takhle se nejspíš hádají od začátku, uvědomila si víla. Já už půl dne nedělám prakticky nic jiného, než létám a hučím do prázdných hlav.

„Copak tu není dost jiných luk?“

Drobejš otevřel ústa, aby podepřel diskuzi svým dnes oblíbeným geografickým názvem. Žabinka, která už začínala mít všeho dost, ho předběhla.

„Zelené pastviny, já vím. Takhle se jim říká odjakživa, co? A odjakživa je od doby, kdy se sem vaši předkové přistěhovali, že? Tohle se ale běžně dělá, aby se kraj vůbec osídlil. Zelená země, Rajské údolí... Na to byste snad už skočit neměli. O smlouvách pak ani nemluvím. Myslela jsem, že tady, na venkově, ještě žijí lidé, kteří  drží slovo.“

Elf za jejími zády se uchechtl.

„Ke Starému národu samozřejmě patří schopnost předávat znalosti,“ obrátila se po zvuku, „A tím i povinnost je předávat. Měli jste lidem vysvětlit, jak se bazilišci chovají. Poradit jim při kultivaci krajiny. Udělali jste to? Neudělali! Tak něco udělejte právě teď!“ vykřikla. „Vyřešte svůj spor jednou provždy!“

Slyšeli ji. Všichni. Mlčeli. Všichni.

Drobejš rudl, Zelenovlas bledl.

Že by svědomí?

„Hele, ty, člověče,“ zahučel po chvíli soustředěného civění elf.

„No?“

Žabinka uznale pozvedla hlavu.

Nepromlouvali k ní. Ale to bylo v pořádku. Měli se, jeden každý s pohledem pokorně skloněným, omluvit za své chování. Teprve potom poděkovat víle, která jim pomohla ke smíru.

„Tak daleko to muselo dojít, že jste si najali ji?“

„Patří k vašim lidem.“

„To tedy ne.“

„Víš, co se teď stane?“ zeptal se Zelenovlas.

„Jo, vím. Taky bych ti jednu vrazil,“ broukl Drobejš.

Oba přitom mrkli na vílu. Ta se zděsila. Mrkla na obě strany louky. Venkované i elfové napnutě sledovali průběh jednání. Čekali na výzvu svých vůdců. Ať bude jakákoliv, povede k jedinému výsledku. Žabince v hrůze došlo, že se situace se zastavila v bodě, v němž ani jedni, ani druzí nepochopí napřaženou ruku jako výzvu k míru, ale k boji.

„Takhle to chcete?“ pípla.

„Jak jinak to vyřešit,“ zavrčel Drobejš.

„Tohle už slovíčka nesrovnají,“ přidal Zelenovlas.

Otevřela pusu, aby jim promluvila do duše.

„Vždycky je nějaké řešení,“ začala.

„Ano!“ houklo jí do ucha.

A v dalším okamžiku se Smetiprach prudce vrhl vpřed.

Nečekala, že to bude právě on, v její představě to byl Drobejš se Zelenovlasem, kdo boj vzájemnými údery začnou. Rychle se ale s překvapením vyrovnala. Pro květinovou vílu netradiční styl života vybrousil Žabinčiny reakce k dokonalosti, takže zatímco si její hlava pomyslela: I ty, člověče, a okamžitě sestavila náhradní plán, tělo nezávisle na myšlenkách kmitlo křídly a odskočilo stranou.

Smetiprach nechtěl udeřit elfa před sebou.

Chňapl po víle!

Překvapená?

Ano.

Zaskočená?

Možná.

Prchající?

Rozhodně ne.

Na jiném místě by snad zauvažovala o uraženém ústupu. Na poli, v lese, ve skalách. Jenže tohle bylo její prostředí.

A proto se okamžitě vrhla do protiútoku.

Prolétla kolem Smetipracha, jemuž se z toho rychlého pohybu zatočila hlava a zapotácel se. Mávla rukou k zemi a vystřelila vzhůru; na první pohled to vypadalo, jako by se tím gestem odrážela, ale mělo naprosto jiný účel. Víceméně podvědomě poslala k trávě pod sebou kouzlo. To, že se obrátili proti ní, vílu rozhněvalo. A protože v takových chvílích neměla nikdy daleko k přímé akci, nechala své přirozenosti volné pole působnosti.

Zastavila těsně před Drobejšovým obličejem, chvíli pozorovala, jak šilhá, aby ji zaostřil, a potom ho s chutí kopla do nosu. Odpoutala se přemetem vzad, sklopila křídla, aby se náhlou ztrátou výšky vyhnula elfím dlaním, které ji chtěly sevřít. Stačila mezitím zapracovat na útoku.

První, kdo pochopil změnu situace, byl kovář. Chystal se vrhnout na trpaslíka (stejně jako se malý tvor připravoval praštit ho přes holeň), ale podobně jako Huhla, jehož pozornost byla Smetiprachovou náhlou akcí odvedena od právě započatého fackování nosatého sedláka k létajícímu stvořeníčku, změnil názor.

Byl pohotový, jenže ve své prostotě pojal lov na vílu jako chytání uprchlého kanárka. Počítal s tím, že se Žabinka bude, jako každý vyděšený malý opeřenec, snažit rychle dostat pryč. Víla ale naopak zpomalila. Velké dlaně, v jejichž sevření by se nejspíš ztratila, sklaply naprázdno. Muž učinil základní chybu, nepřestával svůj cíl sledovat, takže když mu prolétala mezi nohama, ohnul se, ztratil rovnováhu a svalil se na zem.

Žabinka pohodila vzdorně hlavou a ušklíbla se.

První neúspěšný útočník vytušil druhou šanci a vykročil, aby vílu srazil z nebe. Stačily mu dva delší kroky.

Odvážně mu vyrazila vstříc. Věděla, co dělá.

Byl to jen jeden, vlastně jen pokus o jeden krok. Smetiprach s  překvapeně vykulenýma očima mávl rukama a padl rovnou na nos, stébla trávy mu sešněrovala boty.

Žabinka se vítězoslavně zasmála. Narychlo sestavený plán vycházel na jedničku.

Tak pojďte!

Zastavila mimo dosah rukou a přehlédla bojiště. Mohla vystoupat ještě výš a prostě odletět – ale tihle tady potřebovali lekci. Protože na květinovou vílu si nikdo troufat nebude.

Vztek se jí držel. Ale nehalil myšlenky do rudého oparu. Umožnil hodnotit situaci. Volit taktiku.

Měla toho k dispozici mnoho. Při svých cestách se naučila magií šetřit, takže byla kouzly doslova nabita. Louka jí dodala energii k pohybu. Materiál.

Zbývalo jen se rozhodnout. Vybrat. Byl tu pyl a prach, který se drží každé květinové víle ve vlasech, a který má nejrůznější účinky. S trochou času by zvládla vyčarovat i malé ohnivé kouzlo, na obloze zářilo slunce.

Na její straně stála i sama louka. Květiny. Tráva. Hmyz.

Proti ní přes dvacet velkých mužů, proto musela i ona uvažovat ve velkém.

Vítr. Vůně. Vnímání.

Ano.

Nad okolní porost se tu dral kozlík lékařský. Ještě nenadešel jeho čas, ale to nevadilo.

Víla si vypůjčila jeho budoucnost.

Zní to vznešeněji, než jaká je skutečnost. Na louce vyrostly generace valeriány, tisíce rostlin vyklíčilo, vykvetlo a zetlelo. Oddenek pod zemí byl plný látek, které lidé používají k uklidnění a čarodějnice k přilákání kočičích skřítků. Nabízel se jako lehká děva pro základ omamujícího kouzla.

Pojď se mnou, námořníku. Až přistane ta loď na obzoru, najdou si její muži jinou. Přístav je velký.

Žabinka čarování ve spolupráci s flórou nepoužívala často, to ale neznamenalo, že by ho nedokázala, a že by ho nezvládala rychle. Protivníci jí k operaci vyloženě vybízeli, pohybovali se pomalu, někteří ji nepovažovali za zaznamenáníhodného soupeře, jiným zatím nedocházelo, oč se tu vlastně jedná.

Tři nebo čtyři venkované se opatrně vzdálili.

Elfové se naopak přidali. Jen chviličku se domnívala, že se jí zastanou, záhy ovšem bylo jasné, že se v jednom s lidmi shodnou. Ač by měli mít jistou výhodu, stejně ale také zaostávali. Na to, že dokázali vyřídit baziliška, byli v případě náhle sjednaného lovu na květinovou vílu elfové zvláštně neschopní. A to se snažili jednat v souladu. Vyskakovali do vzduchu a snažili se pokrýt prostor kolem sebe a nad sebou máváním rukou. Víla bez potíží touto kvantovou palbou prokličkovala. Byli rychlí – ale ne dost. Prudkost jejich pohybů způsobila zmatek ve vlastních řadách: dva nebo tři trefili místo víly své spolubojovníky. Minimálně jeden ze zasažených úder bez prodlení vrátil.

Potěšena dosavadními úspěchy podcenila na okamžik situaci a jen tak tak unikla vržené čepici, následované funícím mužem s klackem v ruce. Porce pylu rovnou do nosu to ale napravila.

Prudce nalétla na vysokého hubeného muže, který po ní hodil kámen. Taktika střemhlavého sebevražedného letu se osvědčila. Chytil se za uši, když mu do jednoho hvízdla, a zanaříkal. Padl na zem a úspěšně předstíral mdloby.

Žabinka spokojeně kývla.

Všimla si elfa, mávajícího zběsile kolem sebe už ne proti možné přítomnosti víly, ale v konkrétní úloze odehnat hejno bělásků; snažil se ani jednomu z nich neublížit, což přinášelo jisté potíže, protože oni jemu ublížit rozhodně chtěli. Netušila, jak je přiměla k tak silné aktivitě (vyslala jen signál k hmyzím obyvatelům louky: pomoc, je tu květinová víla v ohrožení), ale třepotavá bílá křídla se snažila obsadit elfovy všechny dostupné tělesné otvory, což byl bezpečně nejúčinější způsob boje opravdu nepatrných proti mnohokrát mnohonásobně většímu protivníkovi. Bílá drobotina obklopovala také Drobejše, nebyli to ale motýlci, ale nažky odkvétajících pampelišek. Prskal chmýří, kašlal a dusil se. Zařval, jak se kousl do jazyka.

Další u ledu.

Víla se rozhlédla. Kdo teď?

Stál před ní zelenovlasý elf.

Jeho soustředěný pohled oznamoval: S dětmi sis už pohrála, takže teď nastoupím já.

Žabinka vyčarovala duhový obláček, aby ho varovala.

Elf se zašklebil. V jednom měl před chvílí Drobejš pravdu – květinové víly a lesní národ jsou si opravdu blízcí. Vysoké štíhlé tvory a malé okřídlené bytůstky spojuje společný původ. Což Zelenovlas dobře věděl, stejně jako to, že pro něj jsou běžná květinová kouzla prakticky neškodná.

Jenže kouzelný prach má dvě složky, to zase věděla Žabinka. Přídavné jméno, určující podstatu – a podstatné, popisující složení. Nerozmýšlela se nad obsahem, ani nad chtěným účinkem, prostě jen zatřásla hlavou a většinu kouzelného prachu z vlasů vysypala Zelenovlasovi rovnou do očí. Překvapeně zamrkal, čímž dostal drobné částečky pod víčka. Od té chvíle nejen neviděl, hučelo mu také v uších a okamžitě se mu začala motat hlava, jak se snažil bodavé bolesti silným třením zbavit.

Další dole.

Provedla vítězný přemet vzad.

Mám vás, vy... vy... lidi a elfové!

Kdo teď?

Vlastně už nikdo.

Smetiprach, škubající trávu, vzhlédl k Drobejšovi. Ten pohled byl dokonalou ukázkou podřízení se osudu. Mávl rezignovaně rukou. Prskající sedlák rozhodil rukama. Pohrozil slzícímu Zelenovlasovi. Bylo to evidentně gesto muže nesmířeného, ale přinuceného porážku přiznat.

Žabinka se ušklíbla.

Jen si příště zkuste, začít si s vílou. Dopadnete stejně.

Smetiprach se konečně postavil na nohy. Jako jediný, i přes odevzdaný posunek, zřejmě neměl dost. Vykřikl jejím směrem cosi neslušného.

Mohla bych teď klidně odletět, pomyslela si víla. Ale sprosťáky prostě nemám ráda.

Takže vyřídím i toho posledního.

Raději zprava, vlevo mává rukama nějaký tlusťoch.

Jak si poručila, tak i provedla. Nalétla do levé zatáčky, s trochu zlomyslným úsměvem na rtech a s hromadou kouzla kolem sebe.

A teď tě smetu, Smetiprachu!

Byla to past.

Navržená v rychlosti, bez dlouhého plánování, naplánovaná třemi gesty a odsouhlasená kývnutím.

Ve chvíli, kdy se Žabinka chystala poslat zesílenou vůni valeriány před sebe, přiletěla zleva tmavě zelená stěna a vílu obalila látka elfího cestovního pláště.

Stačila vykřiknout polovinu neslušného slova, když se ústy a nosem zabořila do měkké látky. Voněla lesem a smrděla potem, trčely z ní drobné třísky a tu a tam jehličí, dřely ztvrdlé skvrny od vína. Snažila se vymotat, ale plášť kromě ní přikryl i koncentrované květinové aróma, jímž se chystala přibrzdit některé dotěrnější bojovníky. Vdechla ho, takže pro následující chvíle víle nepřišel náhlý zvrat nijak divný, protože jí začalo být v podstatě všechno jedno.

Horší, než pozorovat svět přes kovové mříže je pozorovat svět přes pohybující se kovové mříže. Utrpení psychické je podpořeno utrpením fyzickým.

Malá klícka, jejíž nekovové části byly zabezpečeny drobným, ale nepříjemným kouzlem, se nehoupala jen tak, poryvy větru. Nebyl to pranýř, ale přepravní krabice, narážející do koňského zadku. Víla, která trčela uvnitř, se musela chytat ledového kovu, aby si nenatloukla, a rychle se pouštět a foukat na prsty, aby se nepopálila.

Nebyla tak zoufalá, jako kdysi, kdy se ocitla v podobném vězení.

Měla vztek.

Vždyť jim jen chtěla pomoci. Kdyby se vyjadřovali srozumitelně, kdyby se nedohadovali, k ničemu nemuselo dojít.

Tehdy se bála, že z klece už nikdy nevyjde. Teď jí bylo jasné, že až se ocitne dostatečně daleko od Postružné, dvířka se otevřou. Něco v tom smyslu říkal Smetiprach muži, jemuž chycenou vílu předával.

Myšlenka na zrádného vesničana vrátila Žabinku zpět na louku, na níž svedla svůj vpravdě hrdinský boj. Vybavila si onu zlomovou scénu, v níž se její vítězný oblouk zřítil a stal hrobem neznámého vojína.

Na Drobejše, hrozícího elfovi.

Já ji zaměstnám a ty ji vezmeš ze zálohy, říkalo to gesto. Ne: vzdáváme se, protože stejně jako vy jsme v háji, jak si v tu chvíli myslela. Na to, že si chtěli navzájem rozbít nosy, se uměli dohodnout rychle a efektivně.

Myslela to dobře. Chtěla jim pomoci. A co za to dostala?

Sesypali se na ní. Chytili a zavřeli do klece. Obludy to jsou, ne bazilišek, ale oni, pomyslela si vztekle Žabinka.

Že prý udělali chybu, povídal Smetiprach.

Když ji poslouchali, dodal Zelenovlas.

Všechny by je vyřídila. Měla kouzla, měla sílu.

Jenže nic z toho jí nebylo platné. Zradili ji, jedni i druzí. Venkované, dávající přednost nekonečnému handrkování. Elfové, kňourající nad ošklivým osudem.

Že prý všechno zkazila, když začala jednu i druhé přesvědčovat o tom, že každou situaci vyřeší rázné jednání, že rozhodovat lze i bez znalosti problému. Vyčetli jí toho víc. Zapomněla prý, že lidé – někdy i ti jinak rozumní – nejraději volí řešení rychlé, u něhož si vystačí bez přemýšlení.

Příliš pozorně je neposlouchala, stejně jako jiné, kteří rádi poučují, byla proti radám ostatních imunní. A navíc se cítila opravdu uražena. Jí bude někdo obviňovat z nezdaru. Jí, která...

Tak dobře, trochu se mi to vymklo z rukou, přiznala.

Trochu víc. Úplně. Ale jinak...

„Ale jinak jsem vlastně uspěla,“ řekla najednou a nahlas, protože ji ta myšlenka zaskočila. A také proto, že se Žabince na první vjem zalíbila.

„Kdyby nespolupracovali,“ řekla mřížím, „tak bych je spráskala jednoho po druhém. A přesně to jsem se jim přece snažila celou dobu vysvětlit: v jednotě je síla.“

Podkovy zabušily do pevnějšího podkladu, než byla hlína polní cesty. Víla se vrátila do přítomnosti. Pohlédla na tmavou linii lesů na obzoru. Věnovala poslední pohled kraji, který právě opouštěla.

„Ale stejně to bylo naposledy, co jsem někomu pomáhala!“ křikla do zvedajícího se větru.

Protože ale byla v jádru poctivá, přidala k větě tichý dodatek:

„Doufám.“

KONEC

© 2018, napsáno 2018

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist