Bezejmenná stránka: Literárium

Vedlejší příjem

 

květen 2356, kancelář obchodní společnosti Dovoz exotické fauny

„To už byl patnáctý případ,“ ředitel doprovodil výčitku rázným poklepáním na masivní desku svého pracovního stolu. „Naposledy vám někde v Africe, snad v devatenáctém století, utekl centrosaurus. A zabil přitom slona! Víte, co by se dělo, kdybyste ho nechytil?“

„On neutekl. Musel se vyvenčit,“ upřesnil Jaune, ačkoliv to na výsledku nic neměnilo. Ani tehdy, ani teď.

„Prostě končíte. Máte podepsanou poslední dodávku – a potom utrum. Víte, jak je složité získat licenci pro odchyt zvířat v minulosti a jejich převoz do naší doby? Víte? Tak si uvědomte, že udržet ji je ještě těžší.“

Vydělat si slušné peníze je taky složité a taky čím dál tím těžší, pomyslel si Jaune, ale nahlas neřekl nic. Nemělo to smysl.

 

cca 70 milionů let před Kristem, oceán v oblasti budoucího Kansasu

Elasmosaurus se zazmítal, jak se ve velké síti náhle vznesl mimo své přirozené prostředí. Standardní motory trojživelníku zařvaly a táhly stroj i s nákladem k pevnině, zatímco Jaune přes hledí dlouhé pušky pátral po vhodném a bezpečném místě na dvanáctimetrovém těle. Ještěr mu to zmatenými rychlými pohyby neusnadňoval, ale Jaune byl zkušený lovec. Stačil mu jediný výstřel, šipka pronikla kůží a vypustila do krevního oběhu dobře spočítanou dávku anestetika. Zabralo prakticky okamžitě, dlouhý krk klesl bezvládně do sítě.

„Tentokrát nebudeš chtít po cestě zastavit, že?“ zeptal se nejistě kolega, když provedli předběžné vyšetření a shledali elasmosaura schopným převozu i zajímavým pro zákazníka. Jaune se trpce usmál.

„Stejně už mám padáka. Zaskočíme do Skotska pro pár lahví whisky, ať to můžu zapít. Někdy k roku 1930.“

 

říjen 2010, redakce Journal of Modern Cryptozoology and Paranormal Studies

„Co máte?“ šéfredaktor měl nadšené amatéry rád a tenhle – i když se zastavil tak jednou dvakrát do roka – obvykle přinášel zajímavý materiál.

„Já bych řekl, že to vypadá jako nějaká velká šelma. Ne snad doga nebo tak, spíš kočka, ale s velkými zuby. Konečně, podívejte se sám. Potkal jsem to v Surrey.“

„Podívám. Mimochodem – už jsem vám to chtěl říct vloni – víte, že jste podobný člověku, který prodal mému tátovi materiál o cornwallské mořské příšeře? Jenže to bylo před pětatřiceti lety. Otec tehdy založil časopis a potom nadaci... no, nic. Zastavte se v účtárně. Nebo máte ještě něco?“

Jaune si povzdechl. Už na koberečku u bývalého šéfa si uvědomil, že s vedlejšími příjmy je konec. Teď si musí najít něco na plný úvazek.

Co by to mohlo být, o tom určitou představu měl.

„Jo, minule jsem si u vás nechal takový chlupatý kostým.“

„Bude maškarní?“

„Bude. Bylo. V Káthmándú. Tedy kousek odtud.“

Může si založit vlastní časopis. Několik časopisů. V různých zemích a v různých dobách. To by bylo, aby nebylo.

Vyšel z redakce a na chodbě chvíli zamyšleně hleděl z okna na dvůr plný harampádí. Potřebuje nápady, když už nemá po ruce druhohorní zvířenu.

Všiml si opřeného dlouhého prkna o stěnu.

Ale jistě, to by šlo. A kdy by to bylo nejlepší?

Vytáhl z kapsy zápisník.

Pod záznam Himaláj, maska, stopy, devatenácté století, taky kolem 1920, pak se zastavit na večeři s Fortem, připsal: Obilí, nebo vysoká tráva, zkusit Austrálii, asi tak 1965.

Hrot propisky se chvíli chvěl milimetr nad papírem. Budou Vánoce a je třeba si přivydělat na dárky.

Sibiř. Něco jako bomba.

Bude to bomba.

 

© 2010, napsáno 2010, poprvé v Pieterově blábolníku v říjnu 2010, poprvé na Bezejmenné stránce v květnu 2012

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist