Bezejmenná stránka: Literárium

Víla v zimě

 

V otvoru nahoře, který vedl na čerstvý vzduch, svítily hvězdy. Dole, odepírající prostoru rozměry, panovala černočerná tma. A někde mezi tím se vznášela květinová víla.

Přesněji řečeno snažila se máváním křídel zbrzdit pád, do něhož přešla ze střemhlavého letu. Příliš se jí nedařilo, takže myšlenka, která si vydobyla nejvíce životního prostoru zněla: Ať je to hodně hluboké.

Ale ještěže tuhle díru ve sněhových závějích vůbec našla.

Zoufale nutně se potřebovala ztratit z mrazivého vzduchu, nezáleželo na tom kam, jenže kombinace temné noci a bílého sněhu je pro  obyvatele prosvětlených kvetoucích luk hrůzyplnou terrou incognitou, v níž žádné kam není. Divný svět odstínů šedé barvy a podivně hluché ozvěny, vlezlého chladu, vody ztuhlé do ledu nebo přeměněné ve sníh prostě nefunguje.

Ne pro každého.

Květinové víly v zimě nespí proto, že by je snad sužoval chlad. Neskrývají se pod zemí, protože tam nahoře stromy shodily listy a květiny uschly a odešly. Ten pravý důvod toho, proč na sněhu nespatříte ani jedinou okřídlenou kouzelnou bytůstku, je ten, že zimu považují za nesmírně nudné období bez barev a vůní, které je lepší prospat.

Skutečnost, že můžeme jednu takovou sledovat, jak se za mrazivé noci řítí nad sněhem a vlétá do prvního úkrytu, na který narazí, je pak obvyklou výjimkou, potvrzující pravidlo.

Vždycky se někdo takový najde.

Někdo, kdo přitahuje potíže.

Žabinka – neboť tak se střed našeho zájmu jmenuje – je Výjimkou s několikanásobně velkým Vé. A pokud si přiznáme, že i kladné chování může někdy působit záporně, pak vlastnosti Touha se realizovat, Ochota pomáhat a Zvídavost, v případě téhle víly představují spíše nebezpečné zbraně, než vítanou pomoc. A lze pokládat za vysoce pravděpodobné, že úprk ledovou nocí má za příčinu právě něco z výše uvedeného.

Neboť, jak již bylo řečeno, není zima, ať už roční období či atmosférické podmínky, pro květinovou vílu objektivní překážkou.

Důvod, který Žabinku zavedl pod zem, také neměl s nízkými teplotami žádnou souvislost. Týkal se naopak teplot vysokých. Proto se teď řítila podzemní tmou a doufala, že až narazí na konec, bude její rychlost buď už mizivá, nebo dno vystlané hromadou listí či vypletené pevnou pavučinou.

Voda by nebyla příjemná, a hlína, ať už zmrzlá nebo kyprá, ta už vůbec nepřipadala v úvahu. Dost možná tam dole není nic, jen pokroucený magický prostor, díra do světové matérie, jíž se víla propadne do léta.

Poslední myšlenka Žabinku zaujala, rozvinutí se ovšem nedočkala, protože ve chvíli, kdy si snášející se víla pomyslela slovo Léto, díra skončila.

Dnem, které nebylo ani hliněné, ani pavučinové.

Ani nijaké.

Bylo dřevěné.

Začalo to nevinně.

Vždycky to začíná nevinně, aneb: lavinu spustí i pouhé odkašlání, ať jsme styloví.

Žabinka poletovala zmrzlou nocí a pátrala po dočasné střeše nad hlavou. Jak už to bývá, v naivní představě o komfortních noclehárnách, čekajících za nejbližším kopcem, jíž podléhají nejen lidé, minula několik ucházejících skrýší, než začala požadavky postupně snižovat. Právě se chystala zakňourat snášejícím se sněhovým vločkám stesky nad vlastní hloupostí, protože už první vykotlaný strom byl sice odporně temný a byl cítit dřevokaznými houbami, ale rozhodně v něm nefoukalo, když zahlédla světlo.

Bylo osamělé. Nezářilo ve skupince oken malé vesničky, kterou minula jedno údolíčko zpět.

Tam se v první chvíli k oněm zasněženým střechám okamžitě rozletěla. Jenže – syndrom nespokojeného turisty – sotva se přiblížila na přistání, rozmyslela si ho.

Sníh mezi domky byl pečlivě vymetený. Každá stěna zvenčí obložena hranicemi dříví. Lidé, kteří v tomto zapadákově bydleli, věděli, co je v zimě čeká. A takoví, kdyby snad našli v podkroví přenocovat květinovou vílu, by se jistě pragmaticky přiklonili k v některých krajích oblíbenému omylu, podle něhož disponují malá okřídlená stvořeníčka velkými zásobami zlata.

Proto raději letěla dál a mohla teď potkat osamělé světlo.

Bylo tak nějak domácky načervenalé, proto se k němu bez rozmýšlení vydala. Čekala osamělou chaloupku (třeba i z perníku), ale nedorazila k žádné architektuře.

Byl to Ohnivý muž.

Toho druhého typu, upřesnila Žabinka, když přilétla blíž.

Humanoidní postavy v plamenech hoří buď od přírody, nebo za trest; bývá to náprava křivdy, spáchané na slabších, jakou Osud občas aplikuje na zesnulé hříšníky. Nijak nahodile, příslušný trestaný musel splnit příslušné podmínky, Žabinka se ale v téhle praxi, týkající se pouze lidí, příliš nevyznala. I to, co věděla, jí ovšem dostačovalo k identifikaci. Postava se svěšeným pozůstatkem původně parádního panděra bývala kdysi hrdým příslušníkem lidského rodu, nejspíš nechutně bohatým, nebo se nechutně chovajícím, případně obojím.

A další člověk, ještě v živé formě, stál proti ní.

Mluvil, ale hlas se mu třásl.

„Tam, kdes ho...“ snažil se ze sebe vypravit, ale hlas mu nesloužil.

Mezi oběma aktéry se vznášel závoj nejistoty a nerozhodnosti. Něco řešili – víla měla pocit, že zaslechla od druhé strany huhňat cosi o kamenech – a nejspíš se nacházeli ve sporném bodě.

Možná by přivítali nezávislého rozhodčího. Nebo třeba jiný názor.

Přirozenost ji velela zúčastnit se, ale protože nevěděla v jakém stádiu spor či debata jsou, zvolila raději formulaci přísně neutrální, nezvýhodňující žádnou ze stran.

„Nepotřebujete pomoc?“

Když to mohla později v klidu rozebrat, usoudila – kromě toho, že všechno způsobili svou hloupostí a neomaleností jako vždy ti druzí – že se nejspíš lekl, protože nikoho neviděl. Podle reakce, kterou krátký dotaz spustil, by ale jeden řekl, že toho koktající muž spatřil až přespříliš.

Vyrazil ze sebe zaječení, kterým by trumfl většinu hejkalů. Nejistotu, vyzařující z řeči i letmých pohybů, proměnil v razantní jistotu úprku. S rychlostí vlastní spíše vybraným zástupcům živočišné říše či nadpřirozeným bytostem změnil souřadnice z Tady v tom vyšlapaném důlku na Támhle utíká.

„No tak nic,“ pokrčila Žabinka rameny, „Tak já zase poletím.“

Věděla, že uražený postoj občas prolomí ledy. Něco podobného přišlo i nyní.

Ohnivý muž vzplanul mocným – a naštvaným – plamenem.

Okolí se rázem na chvíli proměnilo v jasný letní den. Větvičky v blízkosti rozžhaveného strašidla přišly bleskovou sublimací o sněhovou pokrývku a některé vzplanuly.

„Aha!“

Pravděpodobně si ji i on všiml teprve teď.

„Už jsem to mohl mít za sebou. Tak to teda ne. To bylo určitě naschvál, abych trpěl. Počkej, ty uvidíš!“ zařval.

To už ale byla květinová víla v pohybu, instinkt obešel vůli a pohnul křídly dřív, než k ní dorazila vlna kleteb a žáru.

Načež se začaly dít věci.

Kdysi tu byla studna. Později se z ní stala Stará studna, což v lidské komunikaci znamená Nepoužívaná. A aby do ní někdo – dítě, nebo pozdní poutník z místní hospody – nespadl, přikryli ji prkny. Ta se po letech sama propadla, narychlo stlučené víko sklouzlo dolů na hladinu.

Zanášela se suchým listím a zarůstala všetečnými kořínky okolní trávy i stromů. Její okolí, stín mohutných starých buků a habrů, bylo klidné i za rušných letních dnů, natožpak v nevlídné dny klimatických minim.

Teď ale ne.

Jak už víme, z nějakého nejapného důvodu ohnivý muž, který by měl v klidu strašit a planout, ne se takhle vztekat, vyrazil za Žabinkou s úmyslem jednoznačně negativním. Dobře si vědoma nevýhody neznámého prostředí, dala se víla okamžitě na útěk (respektive úlet), a snažila se přitom nejen bezhlavě prchat, ale i pátrat po úkrytu, jenž by ji před běsnícím živlem zachránil. Navzdory nepříhodnému okolí to totiž v tu chvíli už běsnící živel byl.

„To si tedy vypiješ!“ ječel za ní.

Pud sebezáchovy dal Žabičiným křídlům křídla. Vystartovala, chlad nechlad, směrem, v němž bylo nejméně tmy, protože v něm mohla zrychlovat beze strachu, že se s něčím větším srazí. Snažila se přitom vyhlížet cokoliv, co by aspoň vzdáleně připomínalo nějakou známou schovávačku. Vykotlaný strom. Liščí noru. Převis, vymletý v břehu vodou.

Až se jí podařilo najít útočiště, jehož dno právě teď objevila.

Přešla z horizontálního letu do střemhlavého pádu, v koutku mysli si sestavila historku o pronásledovateli, který si tohoto náhlého obratu nevšimne a poběží za chimérou až k ránu. Většina myšlenek se ale věnovala nadcházejícím následkům tohoto řešení.

Protože do díry vletěla opravdu rychle.

Nepředpokládané dno, na nějž narazila, s takovou energií také nepočítalo. Jindy by se snad víla rozplácla jako vrabčák o sklo, jenže dřevo už bylo přece jen hodně staré. Sotva si narazila paty a uhodila se do brady o náhle pokrčená kolena, ozvalo se zapraskání a pád pokračoval.

Poslední etapu cesty dolů absolvovala na velkém kusu prkna. Pouť to nebyla dlouhá, pozůstatek dřevěné desky se takřka okamžitě zařízl do vody.

A opět došlo ke změně podmínek.

Nebyla tu jen voda.

Měla obyvatele.

Sotva se, zasažen ostrými třískami, chaoticky zazmítal, poznala Žabinka co ji potkalo tentokrát.

Vlastně koho potkala.

Neboť v malém prostoru staré studny nemohlo přezimovat nic tak velkého, pokud to nebyl hastrman.

Ne všichni vodníci tráví zimu v křišťálových palácích na dně jezer, jak si lidé rádi vykládají. Vlastně jen několik vyvolených, vhodnými sňatky či perlorodkovými poli dobře zajištěných vodních mužů, si může takový přepych dovolit. Většina hastrmanů se krčí v pokřiveném prostoru u dna, spotřebovává magii a zaklínadla na udržení existenční bubliny o velikosti kozího chlívku, a někteří ani to ne.

Právě tohle proběhlo Žabince hlavou, když se snažila vymanit z  odporně mokré a neskutečně ledové vody.

Několik vodníků znala – tam doma – a proto si byla jistá, že to pod hladinou, na co prkno narazilo, je opravdu zelená hlava. A proto i tušila, co bude vzápětí následovat.

Odrazila se, vznesla – a ledové kapky, neomylně zasahující křídla, ji stáhly zpět k vodě.

Vyjekla leknutím, místo ponoru do mrazivé kapaliny se její levá noha odrazila od něčeho pružného (nejspíš to bylo oko). Zaječela ještě vyšším tónem, když na ni dopadla sprška z nečekaného směru.

Nalevo od ní se cosi vynořilo.

Zabublalo.

Vodu prozářilo zelenavé světlo.

Jednu věc o hastrmanech vědí všichni, kdo žijí nebo existují v okolí vodních toků.

Vodní muž, probuzený ze zimního spánku, je v nejlepším případě nevrlý. Někdy má přímo vztek a rozhazuje plnou lopatou – láme ledy, zvedá povodně, jindy aspoň sprostě vynadá tomu, na koho mu oko padne.

Ani tenhle se nelišil.

Sotva vystrčil na vzduch hlavu, začal prskat a ulevil si několika vulgarismy, které květinová víla znala jen z opisu. Když dostal nad hladinu i ramena a paže, ztichl a rozhlédl se.

„Aha!“ vykřikl po chvíli.

V šachtě to vyprodukovalo náznak ozvěny.

„Nebudu mít pokoj, co!“

Nečekaně rychle pak vyrazil vzhůru, dlouhýma rukama s bambulkami na  kostlivých prstech se odrážel od stěny.

Panebože, to je zase den, stačila si Žabinka povzdychnout. Nebylo by lepší vybírat ze tří královských synů toho nejméně nevhodného?

Na delší úvahy už neměla čas.

Další etapa bláznivého úprku byla právě odstartována.

I křídla, poháněná z větší části kouzly, se časem unaví, zvláště v nepřátelském prostředí. Žabinka při prvním výpadku sil zatnula zuby a rozhodla se odložit vyčerpání na později. Jako mnoho nadpřirozených tvorů tu výsadu měla – a nemusela se dlouho přesvědčovat o tom, že bude lepší, když bude den a noc skučet bolestí, než kdyby měla skončit jako sběratelská figurka zalitá v ledu.

Vystřelila ze studny tak rychle, až to vypadalo, že na chvíli někdo otočil svět hlavou dolů a vytřásá ze skulin smetí. A bez ohlížení a kontroly okolí přešla do vodorovného letu.

Rychle pryč.

To byla myšlenka, která obsadila celou Žabinčinu hlavu a vytěsnila rozumnější návrh Vyleť až nahoru a ukryj se v temnotě korun stromů. Ale tak už to chodí.

Vracela se nejprve po příletové dráze, ale záhy jí hlavou proběhlo varování.

Jen ne tudy!

Stočila tedy doleva a vletěla mezi dva silné holé kmeny.

Slyšela, jak za ní křupe sníh dupotem zelených nohou.

Co je těžkého na tom, vyhnout se bubáckým halamům? zanadávala. To se musí pořád vytahovat na menší!

Ale stejně.

Fyzicky jsem sice malá – jenže dokážu přimět k pohybu i takové velikány, jako jsou ohnivý muž a vodník.

Jsem prostě víla, konstatovala vznešeně. Dáma na úrovni, zkrátka třída.

Sebechvála možná nevoní, zato zcela určitě oslepuje.

Žabinka najednou zjistila, že trčí s pusou plnou sněhu v zledovatělém dlouhém borovicovém jehličí.

Ani v lese by nemělo být dovoleno stromům růst jen tak, kde se jim zachce.

Vyrazila honem dál, jenže srážka s větví ji připravila o cenný čas. Vztekem hnaný vodník se směšnými, zato účinnými skoky dostal až téměř na dosah. Víla učinila zoufalou kličku a poprvé ji napadlo manévrovat ve třech rozměrech, nejen v ploše.

Pokusila se ztratit stranou a nahoru.

Pronásledovatel se zastavil.

Nejspíš po ní pátral. Sípal a funěl a něco si k tomu brumlal pod vousy.

„Ahá!“ zařval náhle. A zamával dlouhýma rukama.

Bylo to vítězoslavné zvolání a Žabince se podlomila křídla.

Takže mu neunikla.

Zavřela oči.

Když mě dokázal sledovat v noci až sem, tak mě prostě dostal. Protože dál už neulétnu. Tak prosím, chyť mě, ty zelená kebule. Dělej!

Podprahové rozkazování nefungovalo. Nebo fungovalo tak, jak si přála – samozřejmě aby nechytal a nedělal.

Že už bych byla tak dobrá?

Opatrně se podívala.

Stál tam, kde se zastavil, v měsíčním světle byl ku spatření jen coby tmavá silueta. Ale nepátral po malé víle a nechystal se po ní sáhnout.

Připravoval něco jiného. Mnohem horšího, než lapání malých nevinných lučních bytůstek holýma – a vlhkýma, brrr – rukama. Poznala to nejen z jeho gest a mraku magické energie, který se od něho šířil, ale také podle zvuků. Ozývaly se z mělkého koryta nepatrného potůčku, živeného spíš dešti, než pramenem. Teď byla ta trocha kapaliny zmrzlá až ke dnu.

Vodník lámal ledy. Ne poklesem hladiny, to v téhle stružce ani nešlo. Přivolal prostě – jiná částice se sem nehodí, neboť to bylo prosté ve všech ohledech – vodu ve stavu kapalném. Bylo to hodně vody a hastrman se ji musel vypůjčit z pramenů hluboko pod zemí, ze skal a bažin. To oni umí.

Tenhle tady ji ze země vydupal nejspíš vzteky, usoudila Žabinka. Asi mě chce spláchnout, aby se nemusel honit. Napumpuje koryto potůčku, zvedne záplavovou vlnu – a pak ji pustí. A voda smete všechno, co jí přijde do cesty.

Plošný útok je jednodušší, on totiž – co to je tamhle?

Spatřila cosi nepatřičného, protože barevného, oranžovou tečku uprostřed temnoty. Zabývala se především plošným útěkem, proto v první chvíli světýlko ignorovala a ve druhé se k němu naopak upnula – mohlo by jí pomoci v orientaci, aby se v černobílém prostředí nemotala dokola a nevletěla vodníkovi znovu do rány. Tomu se za zády těsnala voda, držena toliko neviditelnou hrází kouzla, nebylo tedy o čem dlouho přemýšlet.

S novou nadějí vyrazila k majáku, ať už je to, co chce. Zářivý bod ji přitahoval jako můru, blížila se k němu a každým mávnutím křídel se cítila silnější a silnější.

Až se dostala tak blízko, že mohla poznat k čemu že se to blíží.

K ničemu, co by očekávala.

Vzhledem k dosavadnímu průběhu vlastně naopak. Bylo to něco, co mohla očekávat.

Světlo nevycházelo z lucerny, kterou by někdo jen tak vztyčil uprostřed lesa. Maják se ukázal mít humanoidní tvar. Nedržel lampu ani louč, byl sám pochodní.

Poblíž starého vysokého jilmu, pod větvemi obtěžkanými sněhem tam stál...

Ohnivý muž.

Takže celou dobu se hnala v kruhu, aby nakonec stejně narazila do toho, před nímž se snaží uniknout.

Vyjekla – byla si jistá, že ji musel zaslechnout, i když si rychle zacpala pusu dlaní – a co mohla, to dala v prospěch zpomalení, aby se s planoucí postavou nesrazila.

Obrátila o sto osmdesát stupňů.

Měla – a dobře si to uvědomovala – zamířit stranou, jenže tělo v takových situacích nerado poslouchá hlavu. Když si ale tento fakt hlava uvědomí, pak zjistí, že tím získává dostatek prostoru k teoretickému hodnocení situace. A tak, zatímco se snažila fyzická Žabinka uletět, podrobila Žabinka psychická staronového protivníka zkoumání.

Nabíral síly.

Podobně jako jeho v tomto případě opravdu kamarád z mokré čtvrti koncentroval energii za účelem jejího uvolnění v jediném explozivním okamžiku.

Copak si to zasloužím? vzdychla víla.

Já?

Vždyť jsem jim nic neudělala. Nechtěla udělat. Co proti mně mají?

Ten povzdech znovu spojil tělo s myslí a Žabinka mohla pohnout končetinami a používat smysly. Ponechala je pochopitelně ve službách pudu sebezáchovy, jen si dovolila prověřit okolní krajinu. Ve svitu měsíce byla k přehlédnutí i pro denního tvora, aspoň do té míry, aby umožnila nalézt potencionální únikovou cestu.

Jak to v takových případech chodí, nalezla něco jiného.

Ale ne!

Vždyť oni proti mně nic nemají, povzdechla si znovu. A opět klesla k zemi.

To, co ji udeřilo teď, bylo poznání.

Dole, pod skupinkou dvou plus jedné aktérů chystané dramatické scény, svítily v malém údolí do tmy bílé čepice sněhu přísně geometrických tvarů.

Vrátila se na začátek, k soumraku, do doby ještě předtím, než ohrnula nos nad dírou ve stromu. Byla zpět u vesničky, jíž se obávala byť potajmu navštívit.

Ten geografický fakt ale nebyl příčinou vílina povzdechu. Spolu se zjištěním polohy si totiž uvědomila situaci v celé její nahotě.

Nechystalo se žádné plošné spláchnutí za účelem pokrytí pokud možno největšího prostoru, aby malý cíl neměl kam uniknout. Mělo to být plošné spláchnutí, aby to velký cíl vůbec pocítil.

Ten zatracený vodník ji vůbec neviděl! Nepronásledoval vílu, která mu spadla na hlavu a probudila ho ze zimního spánku.

Hnal se rovnou sem, na místo, s jehož obyvateli měl zřejmě nevyřízené účty, asi ho dráždili nějakými nejapnými říkánkami, a myslel, že jsem kámen, který někdo zlomyslně hodil do studny, zanaříkala Žabinka. Její ego dostalo mnohem větší ránu, než kdyby ji spláchla připravovaná vlna.

A ten druhý – jakbysmet.

Vzpomněla si, jaké prokletí se ohnivých mužů člověčího původu obvykle týká. Ne, že by jí to snad v tuhle chvíli k něčemu bylo.

Posouvali zaživa mezníky, aby tímto katastrálním podvodem získali nepatrný proužek nepříliš úrodného kamenitého políčka navíc. Museli pak tahat těžký hraniční kámen nocí a pokoušet se ho udat, respektive dozvědět se od náhodných kolemjdoucích Kam s ním. V hluboké tmě a v plamenech se ovšem navazuje rozhovor se smrtelníky těžko.

Tomuhle posmrtný trest očividně zatím nijak nepomohl.

Dotyčný kámen se povaloval vedle něho, pro tuto chvíli dokonale zapomenut. Teď se strašidlo toužilo zbavit něčeho jiného než prokletí.

Víla zakvílela beznadějí.

Celou tu dobu o ni nikomu nešlo. Vůbec ji nezaregistrovali, ani ohnivec, ani vodník. Cosi je vyrušilo a oni nepátrali po zdroji, prostě ho přisoudili obvyklému činiteli a podle toho i jednali.

Copak jsem vosk?

Ale bylo tu ještě něco, co ve víle přehlušilo i lítostivé kňourání, něco, co se uvnitř její mysli rozšířilo mnohem rychleji než záplavy či požár.

Možná ani tihle vesničané nejsou zrovna ideálem sousedských, mezilidských i mezidruhových vztahů. Možná se pošklebují hastrmanům a dráždí strašidla falešnými radami. Ale ať už mezi nimi a jejich nadpřirozenými sousedy je co chce, tentokrát za nic nemohou.

A já se přece nemůžu jen tak koukat, jak je smete povodeň z jedné a plameny z druhé strany.

Jenže co můžu udělat, když mě neposlouchají. Něco ale přece udělat musím!

Nebyl už čas.

Cítila, jak magická závěra povoluje.

Voda se už už měla vydat příslušným směrem.

Který je...

A měla to.

Posílena zoufalým nápadem odvážně vyrazila zpět k vodníkovi, rozhodnuta kopat ho třeba do brady tak dlouho, dokud jí nezačne věnovat pozornost. Jak se tak hnala, zalykala se odporem vzduchu a vítr jí hučel kolem hlavy, takže nic neslyšela a nevnímala, jen se bála, že její záměr nevyjde.

Doletěla až k zelené hlavě a začala ječet a mávat rukama, křídly i nohami.

Tohle přece musí zaregistrovat.

Všichni reagují na nečekané podněty. Lidé, víly i vodníci. Stejně tak i kámen nepadá z hory kudy se mu zachce, ale tudy, kudy ho postrčí půda pod ním.

Haló, vstávej. Dělej, tady jsem. Slyšíš? Blá blá jé jé hudry hudry.

Nic?

Ale přece.

Vodník se náhle ohlédl.

Spatřil vzdálené světýlko.

A věnoval mu – stejně jako předtím víla – pozornost. Uvolnil v tu chvíli zábrany a voda se vyvalila.

Směrem, jímž ji hastrman pobídl.

Stranou chaloupek, rovnou k plameni, který možná vodník považoval za lampičku za oknem. Řítila se rychle, s hukotem, jehož původ si nikdo nestačí uvědomit, byla rychlejší než víla, která vlně na poslední chvíli uhnula směrem vzhůru a teď jen sledovala její cestu.

K vodníkem nezamýšlenému a Žabinkou vymodlenému cíli dorazila rychle a v plné síle.

Ozvalo se vzteklé zavřeštění zhasínaného ohnivého muže.

Koncentrovaná plamenná smršť zanikla těsně před výbuchem.

Voda pokračovala dál, minula vesnici a rozrazila se o sněhové návěje a obnažené kořeny na druhé straně údolíčka. Žabince spadl kámen ze srdce.

Ohnivý muž se plížil pryč jako zmoklé kuře, tiše klel, kouřilo se z něj a nejspíš ještě rychleji než plameny, usychal vzteky, ale na víc už se nezmohl.

Tohle na venkovany nesvedeš, pomyslela si víla a zamávala mu na rozloučenou. Takže ti možná dojde i zbytek.

Otevřela smysly, aby zachytila kouzla v okolí, ale žádné se už nechystalo, i vodník se nejspíš uklidnil a vrací se do své studny.

Tak vidíte.

Zdálo by se, že my, malí vzrůstem, jsme pro ty větší neviditelní, obrátila se k neexistujícímu publiku. Ale je to o osobnosti, ne o výšce. Nakonec si mě přece jen aspoň jeden z nich musel všimnout.

Jo, a taky jsem zachránila vesnici.

Osobnosti se nakonec vždycky prosadí – a já jsem nějaká osobnost.

Posílena tou myšlenkou, vydala se na unavených křídlech do noci a sebevědomí kolem ní zářilo v magické auře.

Spodní větev starého jilmu, oslabeného mrazem i oblevami, v jehož blízkosti Ohnivý muž připravoval ohnivou smršť, a kterou zlomila masa z vyšších pater padajícího tajícího mokrého sněhu, praskla podruhé. Přetrhala poslední vazby na rodný strom, znovu a naposled hlasitě udeřila do vykotlaného kmenu a poroučela se k zemi.

Tenhle zvuk už ale nikdo nezaslechl.

 

© 2015, napsáno 2015, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2015

 

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv
Akta O
Holmesiana
Hudba
Film a TV
Historie

Poslední změny

 

TOPlist