Bezejmenná stránka: Literárium

Vůně lesa

 

Zastavili před vysokou šedivou budovou, ozdobenou podle moguntijského zvyku všelijakými těmi bohy ochránci, bájnými zvířaty a hrozivými tvářemi kamenných válečníků. Na mnoha místech už drolivý štuk odpadl a obnažil zdivo, lidem, mizejícím za mohutnými dubovými vraty ale omšelý vzhled domu nijak nevadil. Bombasticky vyvedený nápis, překrývající osm z deseti nohou mýtického ochránce karavan, hlásající vysokými pokřivenými písmeny:

RAICHHELDOVO PANOPTIKUM

zřejmě sliboval cosi zajímavého.

„Tady něco uvidíš,“ lákala i tmavovlasá dívka pomenšího mladého muže, drnkajícího na novou loutnu. Ten jen pokrčil rameny a podvolil se.

Vešli dovnitř, ponořili se do přítmí a až hmatatelného puchu. Loutnista se téměř pozvracel, než přišel na to, že musí dýchat ústy. Teprve, když se vyrovnal sám se sebou, mohl se rozhlédnout po velké zšeřelé hale. Zprvu neviděl nic mimořádného, jen kolem stěn rozestavěné  klece. V každé se něco krčilo v rohu, postávalo u silných mříží, nebo se válelo na slámě. Dívka hodila pár mincí do otlučeného hrnce a vzala si od netečného svalovce pochodeň, přítel ji poslušně následoval.

A už první pohled za mříže mu prozradil, co sem návštěvníky táhne.

Ze smradlavé klece, zuřivě se potýkajíc s kameninovou miskou, se na ně šklebilo zrzavé stvoření, hopsající na krátkých, zdeformovaných nohou.

„Vidíš?!“ rozzářila se dívka, „Tohle máme jenom v Moguntii. Začarovaný člověk.“

Její přítel se usmál, protože podobného zakletého muže choval – v mnohem čistějším prostředí – jeho někdejší učitel, a ten nikdy nezoufal nad hrůzyplným zakletím. Přivezli mu ho rybáři a byla to pralesní opice. S dívčiným vzhledem ovšem ostře kontrastovala, a mladý muž si řekl, že už nejspíš ví, proč sem jeho přítelkyně ráda chodí. Ale nahlas to raději nepověděl.

I další exponáty Raichheldova panoptika, cizokrajná zvířata, lidské zrůdy, všechno čpělo bizarností. Byl tu jeden vyhublý bílý lev, skutečný trpaslík, maskující se za člověčího liliputána a volně procházející mezi klecemi. Houpavou chůzi a velká chodidla, která ho prozrazovala, však zakrýt nemohl. Na loutnistu se zahleděl podezíravě, ale ten jen mávl rukou, což Dítě země ocenilo spikleneckým mrknutím.

A potom se zpěvák zarazil, protože se o něj něco otřelo. Rozhlédl se, než si uvědomil, že to nebyl žádný člověk, ale závan přírodní magie.

Dobře ho znal.

Patřil k posvátným stromům, voněly jím víly i všichni, kteří s nimi žili. Někdy ho jen tak, sám o sobě, vydával les, když listím províval slabý vánek, svítilo příjemné slunce a stromy kvetly. Ta vůně se držela i předmětů, vyrobených z posvátného dřeva, ale kdo by si dovolil takový strom porazit a kdo by to přežil?

Loutnista přivřel oči. Když je otevřel, věděl, odkud přesně vůně vychází.

„Tohle se mi taky líbí,“ řekla dívka.

Mladý muž se smutně pousmál. Nikdy netušil, že jeho první setkání s thervinkem bude vypadat takhle.

Bylo to příšerné a ošklivé.

Jmenoval se Connor Hu Gwyn a byl to potulný truvér odněkud z jihu. To tady v Argothu mnohdy stačilo k tomu, aby si všichni rychle odsedli – cožpak není ta jižní země, Qwaan, nebo jak si tam říkají, hnízdem čarodějů? Stejně často býval považován za přitroublého barbara, přitáhnuvšího z nuzných končin, kam noha poctivého zástupce slušné civilizace jaktěživ nevkročí, nemaje tam co získat. Občas se kvůli tomu popral. Když si zvykl, pak raději mlčel a nesnažil se do ničeho míchat. Až na výjimky, které si vynutil smysl pro rovný souboj. Ještě v panoptiku cítil modřiny z poslední hospodské rvačky, do níž se vložil, když nemohl vydržet pohled na opilé dřevorubce, obtěžující na první pohled křehkou dívenku. Jak později zjistil, asi by si poradila i sama, pomoc ale přijala vděčně. Kdo mohl tušit, že se ze rvačky několika mužů stane velkolepá pranice, při níž vezme za své veškeré vybavení poctivého hostince U dračího zubu? Před městskou spravedlností pak ti dva uprchli za vydatné pomoci dívčiných přátel, a jejich cesty se už nerozloučily. Dívka jménem Machtelda se cítila zavázána muži, který tak neohroženě hájil její trochu omšelou čest. To ona mu koupila novou loutnu a zavedla ho do panoptika.

Aby ukázala čarodějnickému barbarovi vymoženosti civilizace.

Ukázala mu něco mnohem děsivějšího.

„Vidíš? Vypadá jako ze dřeva, ale není. Je to živé. Jenže má kořeny. Raichheld nikdy neměl vzácnější věc.“

Tohle přece není věc, chtělo se Connorovi křičet. Ovládl se.

„Jak dlouho tady je?“

Pokrčila rameny: „Možná od minulé zimy, nevím.“

A donesli ho sem uštvaného, vytrženého z lesního klidu, tohle hnědozelené stvoření s dlouhými pažemi a jakoby vyřezávanou tváří, s větvičkovitými prsty a vlasy, ne nepodobnými listům. Možná to byli právě ti dřevorubci, kterým Connor včera zpřelámal pár žeber. Thervink tu vydržel nesmírně dlouho, déle, než si kdokoliv dokázal představit. Ta stvoření potřebovala les jako ryby vodu a lidé vzduch. Žila s ním, existovala v nikdy nekončící hře na lidskou společnost, bezstarostní tvorové s rozumem dítěte.

Gedonew, dervodan,“ řekl Connor tiše. Machtelda se po něm udiveně ohlédla.

Thervink se pohnul. Pomalu přešlápl na dlouhých nohou, přitiskl se k mříži. Jednou rukou se stále opíral o bezpečná prkna stěny.

Vá míer lovirass?“ ozval se těžký hlas.

„Ono to s tebou mluví?“ vzdechla dívka. Connor po ní vztekle hodil pohledem. Ucouvla.

„Já... nemluvím řečí víl,“ řekl tiše vílím jazykem. Po thervinkově tváři přeběhl stín zklamání. Odstoupil od mříží.

Echt herewai do!“ dodal qiatsky.

Thervink ta slova pochopil.

Ale pomohu ti.

Machtelda pocházela z Moguntie, ačkoliv zrovna tahle kapitola jejího života nebyla zrovna nejjasnější. Ale pokud si pamatovala, žila tady, v rušném městě, obchodní křižovatce mezi pláněmi a Východem. Znala kdekoho a znala se s kdekým, patřila do vybrané společnosti dětí ulice. Ráda provokovala, nelámala si hlavu s důsledky. Nikdo si už nepamatoval původní barvu jejich vlasů, jen oči měla pořád stejně velké a zelené jako víla. Snad to opravdu večer u Dračího zubu trochu přehnala, možná by se za pomoci krčmáře, počítajícího se k jejím přátelům, ze všeho dostala sama, ale rytířství otrhaného truvéra jí zaimponovalo. Nebylo to příliš moguntijské, neslo punc jezdců na krásných koní, mužů v železe a zlatě. Cítila se jako dáma z písní, obětovaná stohlavé sani. Rytíř přijel včas a namísto mečem oháněl se stejně dobře pěstmi a nohou židle. A pak, když na ní promluvil nevybroušenou argothštinou s příšerným přízvukem, probudil se v Machteldě mateřský cit. Musela se ho ujmout, ztratil by se v divných proudech moguntijského života. Musel poznat svět, nesrovnávat ho se svou podivnou otčinou. Chtěla ho vést za ruku – kamkoliv. A dokázala se i maminkovsky naštvat.

Když začal vést ony divné řeči.

„Ty ses zbláznil,“ bědovala. Connor, navlečený do vypůjčeného černého oděvu, se jen ušklíbal. Mlčel. Zkoušel vyvážení vrhacích nožů, občas upil ze sklenice vína a přemýšlel. Oděv, nože, víno i spoustu dalších nezbytností mu obstaral Machteldin dobrý pan domácí. Dívka mu mazlivě říkala Alfi, pro ostatní to byl Alfstar Múnspell, voňavkář, drogista a především kšeftař s čímkoliv, co se mu dostalo pod ruce. Byl ještě menší než Connor a městsky úlisný.

„Pořád tu meleš něco o přirozenosti, lese a dervidnech...“

„Dervodanech,“ opravil ji automaticky, „Thervincích. Dervodan je něco jako... zatracená argothština... Stromnitý.“

„Stromový? Stromovitý?“

„Ano. Thervink, tak si říkají oni sami.“

„Nedělej mi tu přednášku o jazycích. Nejsi normální. Když vlezeš v noci do panoptika, tak tě oddělají. Já vím, umíš se dobře prát, ale Raichheldovi chlapi – ten obr Schwrannar a najatí strážci –, jsou profesionálové. Zabijí tě během chvilky.“

Vzduchem prosvištěl nůž a zabodl se mezi dva skleněné flakónky Alfiho zboží. Machtelda vykulila oči a slabě hvízdla.

„No, tohle nebylo nejhorší. Jenže stejně je to pitomost. Raichheld je něco jako posvátná osoba. Jakmile mu něco ukradneš – a nebyl bys první – zapadnou brány, i kdyby před nimi stála karavana s jídlem a ve městě panoval hladomor. Tady ho poslouchá každý. To není potulný kejklíř.“

„Přesto to musím udělat.“ řekl Connor tiše. Vzpomněl si na nešťastného tvora, tisknoucího se ke stěně z mrtvého dřeva a hledajícího aspoň trochu domova. Slyšel znovu hlas své matky a kmotry Brigit, které mu v dětství vyprávěly veselé pohádky o šťastných thervincích, rozpustilých skřítcích a vílách. Thervinkové patřili tam, do příběhů se šťastným koncem. Qwaanské děti nikdy neposlouchali hrůzostrašné krvavé historie, k těm přicházeli až později, a thervinkové stejně do žádného krutého příběhu nepatřili.

„Musím to udělat,“ zopakoval, „Ale to ty nemůžeš pochopit.“

Urazila se. Potom už jen rezignovaně seděla a sledovala, jak si truvér připíná pás s mečem a jejím líčidlem znevýrazňuje tvář. Náhle se zvedla.

„Měla jsem tě ráda, Connore Hu Gwyne. Jdu si poplakat na rameno k Alfimu. A pod šibenici ti položím růži.“

Mrkl na ni levým okem a usmál se.

Práskla dveřmi.

Raichheld zařídil panoptikum ze staré sýpky, náležitě odvětrané velkými otvory pod střechou. Díky reliéfům nebyl problém k nim vyšplhat; dolů, mezi zvířata a zrůdy, vydávající ve spánku nejrůznější zvuky, se Connor spustil po laně, které mu Alfi přenechal za pouhé čtyři měďáky. Sotva se dotkl země, opatrně se rozhlédl a zapátral ve tmě po zdroji lesní vůně. Bezpečně ho zavedla k thervinkovu vězení.

„Jsem tady,“ zašeptal qiathem. Pohladilo ho měkké vílí slovo.

Shodil ze zad vak, vytáhl z něj úzký pilový list – na zámek na mřížích si netroufal – a pustil se do díla. Pilka skřípala po hrubém železe, a thervink, který si přidřepl naproti, sledoval Connora bledým zrakem, svítícím do tmy.

Vypadalo to na pořádnou práci a Connora už pořádně bolely ruce, když zdolal první železný prut. Oddechl si, setřel pot z čela a pokračoval.

Jenže v té chvíli vzplanula u vrat pochodeň, předala plamen druhé a ta třetí. Connor odhodil pilku.

Půlkruh hořících klacků ozářil arénu.

Bylo jich pět, vedených Schwrannarem, a rozhodně nevypadali bezpečně. Ozbrojeni píkami a krátkými meči začali svírat kruh.

„Dobře, máš pravdu, děvče,“ zašeptal Connor a vybavil si Machteldin ustaraný obličej. Tasil.

Zaútočil z nečekané pozice, prorazil Schwrannarův mizerný kryt a kopl ho do rozkroku. Hromotluk se reflexivně shrbil a Connor ho poslal úderem do zátylku k zemi. Překročil ho a další ranou přerazil ratiště píky druhého muže. Poznamenal jeho rameno hlubokým šrámem a stáhl se do obrany. Přenechal všechnu iniciativu podvědomí, nechtěl jen zabíjet,  vše ostatní si dovolil.

Třetí protivník měl štěstí a dost obratnosti, aby se vyhnul jinak čisté a elegantní fintě, kterou Connorův učitel šermu považoval za nejlepší způsob, jímž se lze zbavit soupeře. Podsaditý, zarostlý muž, útočící jako čtvrtý, na hrot meče naběhl v podstatě sám. I on zkoušel trik – odlákal Connorovu pozornost od pátého protivníka.

Hrot píky se mu zabořil do ramene. Connor upustil meč, sáhl k pasu a dotkl se vrhacího nože. Uskočil před vracející se píkou a hodil. Od boku. Nůž zajel do pikenýrova žaludku až po jílec.

A Connora sevřely svalnaté paže Raichheldova osobního strážce. Schwrannar syčel bolestí a vzteky drtil truvérovy kosti.

Jeden mrtvý, dva zranění. Řev probuzených zvířat.

Connor zavřel oči.

Raichheld si zkoumavě prohlížel truvérovu zbitou tvář, Connor pohled opětoval. Provozovatel panoptika nebyl tak starý, jak si truvér představoval, nemohlo mu být víc než třicet, tváře měl pečlivě oholené, a i ve vínovém županu, navlečeném přes noční košili, vypadal noblesně. Vzteklého Schwrannara poslal pryč, potom se pomalu procházel kolem spoutaného Connora a zamyšleně pokyvoval hlavou.

„Nechápu tě, chlapečku,“ řekl jedinou větu, než přivolal sluhy. Byl v dobrém rozmaru a pro zajatce to znamenalo mnoho.

Život.

Přikázal ho hodit do sklepení, mezi odložené krámy a desítky krys. Ty pobíhali celou noc kolem, ale ani jedna se Connora nedotkla.

K velké lítosti ctihodného pana Raichhelda.

Moguntia je město práva, hlásala nabubřele místní propaganda. Žádný zločinec tu není popraven bez soudu. Byla to jistě pravda, jak se mohl Connor přesvědčit, když ho předvedli – a předkopali – před stařičkého soudce, zjevně nechápajícího, oč tu kráčí.

Raichheld vznesl obvinění z vloupání.

„Padesát ran holí,“ rozhodl moudře soudce. „Hotovo.“

„Ten muž zabil jednoho z mých strážců, pane.“

„Šedesát?“ zkusil soudce. Raichheld se sladce usmál.

„Byla to připravovaná loupež. Chtěl se zmocnit nejcennější zrůdy z mé sbírky.“

„To není zrůda!“ vykřikl Connor. Chtěl mlčet, ale ta slova v něm znovu vyvolala vůni lesa. Uštvaně se rozhlédl po studené, vlhkem prolezlé soudní síni. Oprýskané karyatidy v rozích shlížely netečnýma kamennýma očima na nic nechápajícího soudce, nudící se rychtářovy pacholky, na několik čumilů, rozvalených v dubových, červotočem prožraných lavicích. Byl to podivný svět, tady na úpatí Darwaiských hor, cizí a nepřátelský.

Soudce na obviněného pohlédl s otevřenými ústy.

„Je to bytost jako vy nebo já, pane.“ snažil se Connor a musel se přitom zakousnout do ruky biřice, zacpávající mu ústa. Soudce vlídným pokynutím pacholka odvolal.

„Její věznění je zločin.“

„Zločin? Podle jakého práva?“

„V mé zemi je těžký zločin věznit kohokoliv, kdo se ničeho nedopustil.“

„Ale ta zrůda přece není člověk,“ řekl soudce mírně, vysvětluje malému dítěti životní pravdy.

„Je to thervink a stojí naroveň člověku!“

Raichheld se bouřlivě rozesmál.

„Kdybych mohl, pane, zařadil bych ho do své sbírky. Je zajímavě nepřirozený. Zabije člověka a přitom se stará o zrůdy.“

„... v poctivém souboji,“ musel Connor podruhé kousnout biřice, jemuž došla trpělivost a nacpal truvérovi dlaň mezi zuby.

Soudce se zachichotal.

„Padesát ran holí, den a noc na pranýři a když to přežije, vyhoďte ho z města. Nebo si ho zařaď do své sbírky, drahý pane Raichhelde.“

Pokynul písaři, zuřivě škrábajícímu husím brkem na špinavé stránky soudní knihy a zvedl se.

„Rozhodnuto.“

Když ho vlekli ze soudní síně, všiml si Connor známé postavy, stojící na konci dlouhé chodby. Byla navlečena do barevného kaftanu, vyšívaného východními ornamenty, a při řeči s Raichheldem si neustále nervózně přihlazovala vlasy, promaštěné brilantinou.

Už nemusel přemýšlet o tom, proč ho v panoptiku čekali.

Machtelda si šla poplakat na rameno Alfimu.

Informace se dobře prodávají.

Kat ani jeho pomocníci rozhodně nepatřili do soudcovy věkové kategorie. Když dalšího dne ráno vyvlekli Connora spolu s třemi dalšími odsouzenci z vlhké špinavé cely a vehnali na káru, taženou voly, cítil sílu jejich svalů a živě si představil, jaké údery asi povedou katovy ruce. Nevypadalo to zrovna nejlépe.

Ale přežít to musel, už kvůli thervinkovi, jemuž slíbil pomoc, a vypočítavému obchodníčkovi s kosmetikou, kterému připravil v bezesné noci celkem zajímavý program.

Kára kodrcala prázdnými ulicemi k malému náměstí, jemuž vévodilo vyvýšené jeviště s popravčím špalkem, nezbytnou šibenicí, kolem a lavicí, o pranýři nemluvě. Katův pomocník, šlapající vedle volků, proklínal spoutané odsouzence, za to, že se vezou. Vyhýbal se černému blátu a kopal do všudypřítomných krys. Uhnul před sprškou vody a výkalů, které jakási čistotná hospodyňka vychrstla z okna a rozšířil nadávky o Zatracenou bábu. Connor přemýšlel, za jak dlouho po exekuci bude v pořádku a kdy se dostane zpátky do města, když katův pomocník zařval Prrr! a kára sebou škubla.

Connor se podíval kupředu.

Proti odsouzeneckému vozíku se postavil jeho starý známý Schwrannar. Společnost mu dělalo asi deset chlapů, opírajících se o dlouhé čepele a píky.

Kat, jedoucí na koni za károu, předjel dopředu.

„Co se tady děje?!“ zařval. Schwrannar předstoupil před tlupu a ukázal prstem na vůz.

„Chci toho cucáka,“ prohlásil. Kat se ušklíbl a pohladil jílec meče.

„Počkej do zítřka, až ho pacholci vypráskají z města. Určitě ti neuteče.“

Znělo to nepříjemně jízlivě. Connor se otřásl.

„Chci ho hned,“ zahučel Schwrannar. „A nechci se s tebou prát, Davrasi. Nerad přicházím o víc chlapů, než je třeba.“

Sáhl do záňadří a zacinkal objemným váčkem.

„Tohle ti posílá Raichheld.“

Kat se napřímil: „Chceš mě podplatit?“

„Nemusím.“

„Řeknu to soudci, samozřejmě,“ kývl Davras a natáhl ruku aby chytil letící měšec.

„A vy budete držet hubu!“ zařval na odsouzence. „Všechny vás moc dobře znám.“

Dva muži strhli Connora z káry. Nebránil se, jen žasl. Co se to tu vlastně děje?

Kára se rozjela a kodrcala dál ke svému cíli. Schwrannar se zasmál a udeřil Connora do obličeje.

„Máš to spočítaný, chlapečku.“

Postranními uličkami ho dovlekli k malým dvířkám. Snažil se zapamatovat cestu, v bludišti moguntijských cest to ale nebylo lehké. Kolem širokých hlavních tříd se rozprostírala spletitá síť úzkých průchodů a spojnic. Kdyby se Connorovi podařilo utéct, ztratil by se tu. Jenže to vypadalo na cokoliv jiného než na svobodu. Schwrannar ho protáhl špinavým průchodem přes malý dvorek do míst, jež jásavě zdravila známou vůní.

Potřetí v životě stanul mezi klecemi Raichheldových zrůd a tentokrát to bylo nejméně příjemné. Strčili ho do šera a Connor po několika krocích zakopl. Noha mu uvízla v nějakém provaze, válejícím se na zemi.

„Neměl jsem tě předat soudci,“ řekl majitel podniku ze tmy, „Ty odporná čarodějnická kryso.“

Connor se překvapeně rozhlédl kolem sebe. Hledal thervinkovu klec, chtěl se aspoň pohledem lesnímu tvorovi omluvit.

Nemohl.

Klec tu nebyla.

Vlastně... ano. Ale jakoby tu pevnou bednu z dubových desek rozmetal výbuch. Ocelové pruty byly rozevřené, přetrhané a zohýbané. Uvnitř, mezi troskami prken, bylo něco, co připomínalo propletenec kořenů. Zaplňovalo to celý prostor, šplhalo po okolních klecích, po zemi i po stěně za bednou.

Kořeny. Connor pohlédl pod nohy a spatřil hadovitý koneček, zavrtávající se do země.

Kde byl thervink? Nebo snad tohle byl thervink?

Ve vzduchu cítil auru zbytkové magie. Už ne vůni lesa, zprostředkovaný pocit kouzla. Cítil opravdovou, syrovou magii. Její zdroj byl uvnitř klece a Connor nechtěl věřit tomu, co mu napovídal rozum.

Thervink se změnil ve skutečnou rostlinu!

Nikdy o ničem takovém neslyšel. Vyprávěli mu o dervodanech, lesních dětech, veselých a bezstarostných, žijících z podstaty lesů tak dlouho, dokud budou lesy existovat. Slýchal pověsti o tom, jak víly kdysi naučily thervinky mluvit, aby hvozdy byly veselejší. Ale nikdo nevěděl nic o tom, že jsou thervinkové obdařeni magickou mocí. Byť jen takovou, která je promění ve spleť kořenů. Že to nebyl přirozený vývoj, to cítil z čarodějného pole.

Ale proč to thervink neudělal už dříve?

„Zabít je tě málo, barbare,“ vytrhl ho z přemýšlení Raichheld. „Vždycky jsem říkal, že všechny primitivy z jihu mají pověsit hned jak se tu objeví.“

„Tohle... Já to neudělal,“ došlo Connorovi. Nikdo ho neposlouchal.

„Chtěl jsem ti jen ukázat výsledek tvého počínání, čarodějníku, abys mohl vzpomínat na poslední úspěšné kejkle. A abys naposled viděl tuhle místnost z této strany. Až se dostaneš pod nůž magistra Rasciella, to už nebude žádná magie, parchante. Tihle Východňané jsou opravdu dobří felčaři a ještě lepší chirurgové. Bude z tebe pěkný skřet, u tvé klece se jistě zastaví mnoho lidí.“

Kývl na Schwannara, který do Connora hrubě strčil.

„Běž, parchante. Dokud ještě můžeš po svejch.“

Krátké schodiště do nitra Raichheldova domu, lampami osvětlená místnost. Vysoké lůžko a spousta vyleštěných ocelových a stříbrných nástrojů. Některé nebyly zcela v pořádku a celá místnost voněla kovem. Ušlechtilým kovem a Connor se trpně pousmál, protože mnoho ostrých nožů vyšlo z trpasličích dílen v Darwaianech. Všechny měly být docela určitě prodány v Naan Cyiahn, ve městě, o němž neměli Moguntijci ani ponětí nebo – v lepší případě – v něj nevěřili.

Trpaslíci. Nic nechápal. Tahle divná země ho ničila. Nesmyslné představy o jeho národě, nenávist, v lepším případě nesnášenlivost k jiným formám rozumu a k neznámu. Nankinský Raichheld by možná nechal Connora zavřít, ale spíš by se ho snažil přimět ke spolupráci.

Proč se thervink proměnil, jak to dokázal, nejde-li to vrátit...

Moguntijský Raichheld myslel jenom na pomstu. Poznání ho nezajímalo.

Schwrannar Connora zvedl a hodil na lůžko. Jednou rukou ho přidržoval, druhou hmatal po kožených řemenech. Magistr Rasciello, dlouhý, hubený, v tmavém kaftanu kamirských mystiků, stál v rohu, s rukama složenýma na prsou. Se zájmem si svého pacienta prohlížel. Vedle něj se krčila shrbená služka v hadrovém přehozu, šedivá a vrásčitá. Nervózně potřásala džberem.

Na krev?

Connor se otřásl.

Zpod šedin na něj mrklo zelené očko.

Usmál se, první příznaky hypnózy, ten dlouhán jen netečně zírá a já vidím Machteldu.

Úzké rty vyslovily němé Teď.

Služka se rozmáchla, udeřila okovem Rasciella do žaludku. Hodila nádobu po Schwrannarovi a trefila přímo do černého. Chytil se za rozbitý nos.

Connor ho kopl do uvolněného břicha.

Machtelda sebrala ze stolu nejdelší nůž a zamávala jím před očima Rasciellova fámula. Ucouvl, zakopl a zřítil se mezi operatérské nástroje. Connor se rychle rozhlédl a zatímco pěstmi srážel dalšího muže, hlavou ukazoval na okno, zakryté okenicemi z tenkých dřevěných proužků.

„Za mnou!“ vykřikl, rozeběhl se a skočil. Nevěděl kam.

Okenice se rozlétly na třísky a Connor prolétl vzduchem.

Dopadl na udusanou hlínu postranní uličky. Machtelda seskočila vedle něj, otřásla se a chytila ho za ruku. Rozeběhli se k bližšímu konci.

„Kde ses tu vzala?“ ptal se přerývavě, když zahnuli na široký bulvár, ústící na přepřažiště obchodních karavan.

„V tomhle městě se dozvíš všechno. Tam,“ ukázala na rozhrkanou káru. Na kozlíku seděl shrbený stařík, třímal bič a civěl mezi dlouhé oslí uši, dávaje tím najevo, že ho kromě pytlíku měďáků nezajímá nic jiného.

„Dělej,“ pobídla Connora a sama vyšplhala pod plachtu. Jenže truvér se zastavil. Zařval.

Stejně už bylo pozdě, protože ho zahlédl Schwrannar. A Connor sám zahlédl někoho, koho si tolik potkat.

V bezpečné vzdálenosti od káry vedl nevzrušený hovor s bradatým Khazandarcem napomádovaný obchodníček. Connor vyrazil. Odstrčil tmavého chlapce, vedoucího těžkého tažného koně k napajedlu, odkopl jednu ze všude překážejících slepic, a hnal se dál.

Alfstar si ho všiml. Zamával a usmál se. Truvér po něm skočil. Bradatý kupec tasil zakřivenou šavli, vzteklý Connor uhnul výstražnému seku a Alfi po čtyřech prchl z dosahu. Nemusel daleko, protože právě dorazil Schwrannar. Connor uskočil, přeskočil oj Khazandarcova vozu a rozeběhl se pryč. Prokličkoval mezi povozy, rozšířil řady svých protivníků o dva arkondské strážce karavan, jejichž družný hovor přerušil svými rameny, a získal nečekanou pomoc v cameiském ozbrojenci, který využil nastávajícího zmatku k tomu, aby si vyřídil účty s jedním z Arkonďanů.

Situace začala nabývat na zajímavosti, když vběhl do cesty Machteldě.

Uhodila ho od boku, pěkně přes tvář a zakřičela něco pravděpodobně hodně sprostého, protože se to nepodobalo žádnému argothskému slovu, jež by znal. Potom ho zatáhla pod nejbližší vůz.

„Pitomče,“ šeptla. „Už jsme mohli být pryč. Příště se na tebe vykašlu, chlapečku.“

„Ale Alfi...“

Pod vozem se objevila Schwrannarova tvář. Oba rychle vyklouzli na druhou stranu.

„Co teď?“

„Hlavně už přestaň utíkat,“ řekla Machtelda. „Protože tak se ho nezbavíme.“

„Mám ho snad začarovat?“ plácl a ukázal holé ruce.

„No jasně. Jsi přece z čarodějnického národa,“ vysvětlila mu. Vztekle zakřičel, proklínaje pověry a hloupost.

„Ale víc mě učili běhat,“ prohlásil, když se Schwrannar objevil na jejich straně vozu. A rozeběhl se, jenže proti němu se postavil Arkonďan.

Ne, skutečně to nemělo cenu. Connor se unaveně rozhlédl, všiml si několika čumilů, nehodlající se, aspoň prozatím, vložit do nastávající všeobecné výměny názorů. Rozeběhl se k nim a s několika omluvnými slovy sebral podsaditému chlapíkovi v poutnické kutně krátký, špatně vyvážený meč. Překvapený tulák se nebránil, ale když Connor odrazil první Schwrannarovy výpady, skočil mu za krk.

Někdo další ho strhl zpátky.

Ne, skutečně to nemělo cenu. Connor se točil jako korouhvička, využíval všech fines a úskoků, ale útočníků bylo přece jen mnoho.

Krátkým sekem srazil Arkonďanův meč, aby pak strážce probodl neuvěřitelně tupým hrotem ukořistěné zbraně. Nebyla to rána ani smrtelná, ani těžká, ale vyřadila nebezpečného muže ze hry. Ostatní – Schwrannar a jeho tři muži – si navzájem překáželi.

Potom se do věci vložila úzká čepel východního meče a Connor spatřil kamirského kavalíra, nehodlajícího přenést přes srdce přesilu několika mužů proti jednomu. Neodpustil si šermířský pozdrav, což ho málem stálo krk. Kamirec se usmál a pozdravil také, aby vzápětí několika velice jemnými a mistrovskými údery odzbrojil dva muže. A do bitky se vložili další. Někdo si přihřál polívčičku a zaútočil na Kamirce, jiný muž se přidal ke Schwrannarovi. Connor ustoupil k obchodníkovi a kryjíce jeden druhému záda se pak stáhli ke kamirským vozům. Odtud už přibíhali obchodníkovi lidé, neptající se na poctivou hru a v zájmu svého pána hodlající rozpárat každého jeho protivníka.

Tohle už vypadalo na víc, než jen na soukromý boj Connora proti Raichheldovi. Na malém prostoru přepřažiště hrozila propuknout malá válka mezi karavanami.

„Zastavte je, pane. Ať nás jen ochrání!“

Kamirec, ač zatížený stejným prokletím mizerné znalosti argothštiny, Connorovi rozuměl, navíc dobře znal své muže. Věděl také, že moguntijská městská garda nebude do boje zasahovat, protože se netýkal města, ale věděl také, že nesmyslně rozpoutané zabíjení by bylo jen počátkem dlouhé kupecké války. Nebyl jen šlechtic, ale především obchodník. takže se rozeřval, zamával mečem proti svým mužům a ti se stáhli kolem něj.

Connor odhodil meč.

„Tvůj učitel šermu se téměř vyrovná mému, příteli,“ řekl Kamirec. Connor se usmál.

Jenže potom si vzpomněl na Machteldu.

Celkem vzato, byla dívka v bezpečí, i kdyby si nesetřela silnou vrstvu líčidla, která z ní udělala starší a nevzhlednou ženštinu. Ale nemyslela si totéž o Connorovi a tak oběhla vozy, sebrala pohozený meč a vřítila se mezi obě znepřátelené skupiny. Zamávala zbraní, kterou svírala oběma rukama a bez rozmyslu udeřila na Schwrannara, stojícího vpředu, jen pár kroků od kamirských mečů.

Srazil ji stranou, načež ho Connor už po bůhvíkolikáté praštil do žaludku. Kamirec jen vzdychl a hodil truvérovi meč. Jeden z Východňanů mu podal svůj. Kamirec gestem zarazil své muže a sledoval truvéra. Brzy opravil své mínění o jeho učiteli – s dobrou zbraní bojoval Connor o třídu lépe. Lehce odrážel výpady rozzuřeného protivníka a snažil se ho zasáhnout tak, aby nezabil.

Což bylo jednak těžké a jednak nepochopitelné. Ale Connor potřeboval zvítězit a nenechat po sobě mrtvolu řádného občana, jenž se stal obětí úkladné vraždy. Místní právo už znal.

Nebylo to k ničemu. Brzy o sebe třeskly další meče a boj se rozhořel nanovo.

Ženy nemají v boji co pohledávat a už vůbec ne se ho aktivně účastnit. Machteldu toto kamirské pravidlo zastihlo poblíž velkého vozu, kde ji dva vysocí Východňané zvedli a vstrčili pod plachtu.

„Copak jsem nějaká hloupá husa?“ zakřičela na ně, když ji po nezdařeném pokusu o útěk vrátili pod plachtu znovu. Ale nemyslela to vážně, v hloubi duše jí východní smysl pro kavalírství imponoval. I kdyby byla poslední děvkou z ulice, teď patřila k muži, jehož vzal kamirský šlechtic pod svou ochranu a proto chránili i ji.

Ale chtěla aspoň vidět, co se venku odehrává a tak zápolila s pevně utaženou plachtou, když si uvědomila, že vnímá známé vůně. Něco, co jí připomnělo Alfiho kosmetické doupě. Rozhlédla se a v šeru spatřila baterii dřevěných soudků.

Usmála se a postupně ke každému přičichla. Bezpečně to všechno poznávala.

Vůně jarní stepi. Drsná, divoká a přitažlivá.

Květy oázy. Zasněné, připomínající měsíční svit a mušelínové závoje.

Růžová poupata, omamující a kolébající.

Dech východního větru.

Díky Alfimu mohla všechny parfémy vyzkoušet. Všechny je znala.

Až na vůni, vycházející z malého soudku, odděleného od ostatních slaměným obalem.

Připadala jí povědomá. Pátrala v paměti, lovila zasuté vůně.

Ach ano. Ta malá černá lahvička, ztracená pod vrstvou prachu v rohu nejvyšší poličky. Ani její mazaný přítel nevěděl, co obsahuje. Ale snad to tušil, když ji minulou noc vytáhl a oprášil.

Soudek příjemně voněl.

Tak nějak... známě.

Tak nějak jako Connor Hu Gwyn, když ho dnes ráno spatřila v poutech.

Tak nějak jako jedna z klecí v Raichheldově panoptiku.

Kamir na jihu sousedí s Áshirským pralesem, nedotčenou zemí stromů a lesních bytostí.

Ta vůně omamovala a Machtelda poslechla ruce, když začaly vyprošťovat soudek ze slaměného lůžka. Velkou sekerou, kterou našla u levé bočnice, opatrně vypáčila víko. Nadzvedla ho.

Silná vůně lesa ji srazila. Svět kolem se propadl do nejrůznějších odstínů zelené barvy, do slunečních paprsků, měsíčního svitu, do vůně dubového listí. Klesla, z posledních sil se ještě nadzvedla a soudek převrátila. Tmavá tekutina se rozlila po voze a mezerami v prkenné podlaze protekla na ušlapanou hlínu přepřažiště. Začala se rychle vypařovat a pronikala všude.

I pod špinavou plachtu jedné dvoukolové káry.

Khazandarští obchodníci, jichž byla na přepřežišti většina, se postavili proti nenáviděné kamirské konkurenci – nečekaně rozpoutaný boj jim posloužil k porušení obchodních pravidel. Karavany, nezúčastněné na sporech Východňanů, se přidávaly na tu či onu stranu. Městská garda zatím nedorazila, možná vyčkávala v přilehlých uličkách a bránila tomu, aby se boj nepřenesl do města. Dost možná, že dění na přepřažišti nikoho nezajímalo. Moguntijští patriciové ctili právo obchodníků na ochranu – ale ne na tomto místě. Tady se vášně mohly vybít, bylo to mnohem lepší, než kdyby k bojům docházelo za hradbami. Tím by město ztratilo pověst bezpečného přístavu.

Na to tohle bojující Connor nemyslel. Pronásledovala ho myšlenka na útěk i na zlou situaci, do níž Kamiřany přivedl.

Ale ti byli především bojovníky ze stepi, považujícími smrt v boji za přirozenou. Chladně se bránili převaze, přijali bitku jako jasnou věc a nepátrali po jejím původci.

Planým přemýšlením ztrácel Connor výhodu podvědomého bezprostředního využívání naučených reflexů. Odrážel prudké Schwrannarovy výpady a občas opatrně zaútočil. Provedl výpad, stáhl se. Uskočil stranou, aby se zaštítil před další ranou. Pořád dokola. Raichheldův strážce byl dobrý šermíř.

A potom Connor zakopl. Nad hlavou mu prolétl oštěp a zabořil se do Schwrannarova ramene. Truvér klesl na kolena.

Nechápavě hleděl na dlouhý tenký provázek, zkroucený pod nohama bojujících.

Beze vší pochyby to byl slabý kořínek. Vinul se od nejbližšího vozu. Rostl. Sílil. Natahoval se do délky.

Všude kolem se vznášela vůně lesní magie.

Všude kolem utichal boj.

Connor se zvedl, s mečem připraveným odrazit útok. Jenže všichni kolem nehnutě stáli, zděšeně se rozhlíželi kolem. Bylo proč.

Dřevěné obchodnické vozy rostly. Na všechny strany z nich trčely silné pahýly větví, do země se zavrtávaly kořeny. Kamirské vozy se proměnily ve spletitou houšť. Silné železné obruče na sudech praskaly. Na větvičkách, rašících z tlustých fošen, se nalévaly pupeny. Bukový trám, opřený o roubení studny rozkvetl.

Přepřažiště zaplnila magická vůně. Byla agresivní, už nepatřila lesu, byla to magie vzteku a pomsty.

Tak dokáže řvát posvátný strom, jejž se někdo pokusí porazit. Přesně takhle to bylo cítit ve zničené thervinkově kleci. Connor zavřel oči a pokusil se nalézt zdroj. Byl nedaleko.

Měl podobu člověka, jakoby vyřezaného ze dřeva.

Truvér se široce usmál, protože teprve teď pochopil.

Váim chare,“ řeklo to stvoření.

Má je pomsta.

Za branou, v malém domku, z něhož bylo na jedné straně vidět moguntijské hradby a na druhé temnou stěnu Wartzerského lesa, se Machtelda probrala. Connor si hlasitě oddechl. Byla normální. Jen oči jí zezelenaly ještě více a zářily jako dva beryly.

„Kde ... kde to jsem?“

Connor jí přiložil prst na ústa.

„Tiše. Až potom mi budeš vyprávět, jak jsi přišla na to, čím thervinka osvobodit.“

Zavrtěla hlavou: „Já to nebyla.“

„Tiše.“

„Nevěděla jsem, že bude chtít vydělat i na tomhle. Víš, a taky ti nevěřil. I když jsi ho přesvědčil, že thervink musí zpátky domů. On totiž poslouchal za dveřmi, když jsi mi o tom všem vyprávěl.“

„Kdo? Alfi?“ nedovedl pochopit. Přikývla.

„Prostě tě prodal. A když druhý den inkasoval peníze, zastavil se v panoptiku. Vyzkoušel to, čemu rozumí. Žádnou pilku. Měl lahvičku s podivnou vůní. Ne parfém, asi nějaké kouzlo...“

„Ano,“ přisvědčil: „Magická tinktura, která načas probouzí mrtvé dřevo. Vlastně je to taková hloupost, která se u nás používá na oslavách. Rozhýbe to stoly a židle, dřevěné nádobí. Když roztok vyprchá, všechno se vrátí zpátky. Jenže to nikdo nikdy nevyzkoušel na lesní bytost. Muselo to dopadnout jinak. Je v tom thervinkova vlastní magie a on ji usměrnil. Otevřel si klec a potom, na přepřažišti, když si přičichl k neředěné tinktuře, zachránil nás.“

„Kde je teď?“

„Před domem,“ usmál se Connor. Potom vyprávěl Machteldě o vozech, proměněných v keře, o škodách, které chtějí všichni obchodníci nahradit Raichheldem. Mnoho svědků potvrdilo, že podivný tvor uprchl z jeho panoptika, nikdo si nevzpomíná na malého Jižana, který zahájil boj.

„Cameiané dokonce tvrdí, že jsem s nimi jel už z plání a celou dobu se nehnul od vozů. Kamirci a Khazandarci se svorně zaříkají, žes patřila k jejich ženám – bohové vědí, že sebou žádné nevozí. Ven jsme se dostali s Arkonďany, vracejícími se domů a vyhrožujícími válkou.“

„A co teď budeme dělat?“ zeptala se. „Když se nemůžu vrátit?“

„Nějak si poradíme, děvče,“ řekl. Vyhlédl ze dveří na vysoké moguntijské hradby.

„Svět je veliký. Tohle město je jen jednou z mnoha zastávek. Obchodníků se zbožím i tuláků. Slíbil jsem thervinkovi, že až se uzdravíš, doprovodím ho do lesa. Pojď s námi, děvče. Třeba tě zase něco naučím já.“

Zavřela oči. Vzpomněla si na Alfiho, na přátele a uvědomila si, že ji k městu vlastně nic neváže. Už ho příliš dobře znala. A potom tu byl ten podivný mladý muž s naprosto převrácenou stupnicí hodnot. Milý a upadající do průšvihů stejně pravidelně jako ona. Snad by stálo jít s ním kus cesty. I když jí chce zavléct do podivného čarodějnického Wartzerského lesa.

Doširoka otevřela jasně zelené vílí oči a usmála se.

„Půjdu.“

KONEC

 

© 1996, napsáno 1995, poprvé vyšlo v Ikarii č. 6/1996, poprvé na Bezejmenné stránce v lednu 2001

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist