Výhra

Hodil kostkou.

Tou výhrou si byl Traška naprosto jistý. Pojistil se přece. Jako to dělal už hezkou řádku let, od chvíle, kdy zjistil, že ta tlustá stará kniha, kterou našel v podkroví, opravdu funguje. Krátké zaříkání, podpis pod smlouvu o duši, která bude stejně anulována pro nesplnění podmínek jedné strany, a měl na čas vystaráno.

Vždycky si vybíral hloupé démony. Byli levní, a podvést je neznamenalo žádné úsilí. Často sice musel dlouho vysvětlovat co od nich vlastně potřebuje, ale za tu námahu výsledek vždycky stál.

Exemplář, který Traška přivolal odpoledne, kdy se chystal oslavit svůj další burzovní podfuk (nemají věřit zprávám, když si je neumí zfalšovat sami) trochou hazardní hry, patřil k těm opravdu ukázkovým. Nedokázal se ani pořádně podepsat. Úspěšný muž mu pro jistotu pomalu přeříkal zadání. Třikrát. Pomalu a srozumitelně, aby ho pekelník, jehož Traška určitě vytáhl rovnou od kotle, pod který tenhle trouba jistě jen tupě háže uhlí, vůbec pochopil.

Čert ho musel zopakovat.

Jasnačka, šéfe. Víc teček nahoru. Abyste vyhrál.

Kdybyste, lidi, věděli, jak výnosné a bezpečné je upsat se peklu, Stačí mít za ušima a nenechat se otravovat nějakými ideály, šklebila se Traškova mysl, když házel proti vysoké sázce.

Vsázet na hloupost nemusí být dobrá investice.

Ani nemusel sklonit hlavu k herní desce, aby si ve chvíli pozdního prozření náhle uvědomil, že tentokrát se neutrhlo jen ucho příslovečného džbánu.

Bank byl v prachu. Duše taky. A k tomu – podíval se na zamračené, rukávy si vyhrnující a klouby praskající protihráče – ho ještě čekají zajímavé okamžiky.

Padla sedmička.