Bezejmenná stránka: Literárium

Výprodej

 

Problémem geniálních vynálezců je to, že nebývají týmoví hráči a tudíž nejsou ohledně své činnosti příliš sdílní. A to ani v případě, že jste sami iniciátory jejich snažení.

Přesně tahle věta se zřetelně ozvala v Gladysině mysli, když po boku svého šéfa čekala na devátou hodinu, kdy měla začít realizace posledního z výzkumů Adriana Boneweryho. I po jeho uklizení z čela firmy do fešáckého důchodu mu zůstala věrná, jen se ze sekretářky stala osobní tajemnicí.

Stáli teď před supermarketem v malém městě, do něhož se geniální konstruktér, příčina všeho úspěchu i všech trablů firmy Cybercomp, z New Orleansu přestěhoval, a čekali co se bude dít.

Upřímně řečeno, i když si všichni zúčastnění přáli, aby se děl pochod davů skrze obchod a s plnými košíky kolem pokladen na parkoviště, tak pouze jedna celá pět ze tří pozorovatelů v to opravdu věřila. Onou polovinou byla polovina mysli majitele obchodu, který věděl co by mělo přijít, neboť spolu s Adrianem strávil celou noc přípravou, ale po zkušenostech a předchozích neúspěších to raději hrál na obě strany.

Byla to Gladys, která tentokrát kupodivu šéfovo nadšení vůbec nesdílela. Pouštět se do něčeho tak vzdáleného technice, jako je nakupování, respektive nahánění bezbranných zákazníků, nebylo rozumné.

Na problémy Martyho obchodu upozornila ale Adriana ona sama, znala totiž jeho majitele a on znal ji, jenže když se rozhovořila o jeho finančních potížích – v kupní síle okolí problém nebyl, spíš ve lhostejnosti potencionálních zákazníků a jejich rozmazlení třemi podobnými supermarkety na dohled od sebe – netušila, že se nudící se Adrian po problému skočí jako hladový lev po gazele, jež mu lvice přinesly pod nos.

Zajásal, oznámil Gladys ať očekává obvyklý seznam potřebného materiálu (dostala ho později a vůbec mu nerozuměla, protože byl na rozdíl od obvyklého výčtu mechanických součástek plný chemických značek) a zmizel ve své nové pracovně, prozřetelně vybudované v železobetonovém krytu (s odlehčenou střechou) za domem. A Gladys očekávala a čekala. Netušila, s čím Bonewery přijde a bála se, že se zasekne na něčem, co nejen spolyká značné množství energie a prostředků, ale zároveň způsobí milovanému šéfovi hlubokou depresi. Cítila nejistotu i z dalšího důvodu, Bonewery se po neustálých průšvizích s technikou soustředil v poslední době na esoteričtější vědy. Věděla, že ještě minulý měsíc koketoval s chemií a projevoval i stydlivý zájem o biologii.

Netrvalo to víc než několik týdnů a Adrian vylezl ven, rozzářený (Geigerovým počítačem, který nosila permanentně v kabelce si Gladys promptně ověřila, že ne doopravdy) a spokojený s celým světem, včetně mezinárodní politiky. To nasvědčovalo tomu, že ať už měl jakýkoliv plán či nápad, podařilo se mu ho realizovat.

V laboratorních podmínkách, což Bonewerymu vždy stačilo, aby výsledek bez prodlení uvedl do praxe. Stejně tak i tentokrát.

„Zavolejte tomu svému příteli, ať se připraví.“

„Na co?“

„Na vyprodaný obchod, samozřejmě.“

Když si prohlédla plány a následnou realizaci prvního kroku projektu, přilákání pozornosti ledabyle ohlášenou čtyřiceti procentní slevou na veškeré (vyjmenované) zboží, Gladysino podezření o jisté nekompetentnosti se potvrdilo.

„Ale na tohle vám nikdo neskočí,“ upozornila Boneweryho,  „A navíc jsou ty ceny úplně stejné jako předtím.“

Adrian se usmál. Zavřeli se s majitelem na celou noc do obchodu, cosi tam kutili a vylezli ven chvíli před otevírací dobou. Na okraji parkoviště na ně čekala Gladys se zásobou čerstvé kávy a mnoha otázkami, které si stejně nedovolila položit. Vynálezce, momentálně s kruhy pod očima a rukou v permanentním pohybu k ústům, jak téměř nepřetržitě zíval, by na ně odpověděl jednoslabičně a podrážděně, nechápaje, že se na tak jednoduchou věc někdo musí ptát. Tohle úskalí Gladys dobře znala, za dlouhé roky v Boneweryho službách se naučila vyčkat, až se v Adrianově hlavě uklidní tvůrčí bouře a hladina myšlenek se zformuje do celkem srozumitelných nízkých (tudíž krátkých) vln. Zkrátka, až začne šéf hovořit sám. Potom už byly téměř jakékoliv dotazy bezpečné.

Začal u druhého kafe, když se k Martyho obchodu začali trousit první zájemci.

„Slevová akce je jenom vějička. Světlo v temnotě, které má přilákat hmyz k lampě.“

Kdyby věty třikrát nepřerušil houkavým zívnutím, znělo by to jistě pompézně. A takové Adrianovy proslovy Gladys milovala. Takhle ovšem rychle kývla hlavou: jistě, to už víme, a co dál, doktore?, kterýžto signál Bonewery nepostřehl a věnoval pět hodnotných minut proslovem o psychologii prodeje, kterou vyčetl v nějaké letité příručce pro podomní obchodníky. Gladys mu mezitím vypila poslední kávu. Pokukovala po lidech, trávících poslední minuty před startovním výstřelem znuděným pročítáním letáků na stěnách. Nezdálo se, že by byli nějak nažhavení.

Pozornost se jí vrátila, až když uslyšela klíčové:

„Teď ke konkrétnímu řešení. Základem mé teorie (kterou jsem pochopitelně uvedl v praxi) je fakt, že existuje skupina, která proces návštěvy obchodu a vybírání zboží omezuje, snaží se mu vyhnout úplně, nebo aspoň urychluje na nejvyšší možnou míru.“

„Muži,“ plácla asistentka.

Adrianův následný vážně míněný souhlas s prvoplánovým vtipem ji zarazil.

Je to vlastně pravda, musela přiznat. A zároveň nepřekonatelný problém. Ono by stačilo by, kdyby se nakupování aspoň neděsili.

Takhle nízko ale její představený nikdy nemíří.

„Jak to chcete dokázat?“ zeptala se, protože tohle ji opravdu zajímalo.

„Uvidíte.“

Jak už bylo řečeno, nevěřila, že uvidí něco jiného, než krach zajímavého nápadu.

Jsou oblasti, šéfe, pomyslela si, v nichž ani váš dokonalý mozek nezaznamená úspěch. Uvidíte?

Tak uvidíme.

Cvakly zámky a obchod se otevřel.

Později nebyl nikdo schopen srozumitelně popsat vývoj situace. Všichni se shodli v jednom – že to přišlo najednou a samo. Ale věci se nedějí najednou a samy, přicházejí postupně, to jenom lidé ignorují varování.

Někdy ovšem mají slušnou akceleraci, takže si jejich příchodu všimnete, jen když je od počátku sledujete.

Marty Gibbons, coby majitel experimentem postiženého obchodu, Adrian Bonewery v roli technického spasitele Martyho zisků, pozorovali a tu možnost tudíž měli. Jak Gladys poctivě přiznala, i když se také  snažila pozorovat, zapomněla se zeptat co.

První část Adrianova plánu pochopila, když si všimla jedné z nabídek – konfekčního dámského spodního prádla, jehož vzorky předváděly živé modelky. Dostat muže do obchodu to mohlo – ale určitě ne na dlouho. Jistě podobných lákadel umístili více, (nehodlala je studovat,  protože pivo zdarma, ani sada rybářských háčků ke každému pětidolarovému nákupu ji prostě nezajímali, věděla jen že stačit to nebude, ani kdyby přibalovali i ty slečny.

Chlapi na nakupování nejsou, to přece ví každý. Každá.

Jenže ono se opravdu prodávalo. Kasami sice mnoho zákazníků ještě nevyšlo, uvnitř obchodu bylo ale možno spatřit plně naložené vozíky, tlačené jejich kormidelníky od regálu k regálu v onom chaotickém kurzu, jaký používají včely při cestě mezi květy. Na první pohled nelogické, ani na druhý nevysvětlitelné, ale ve výsledku víceméně efektivní.

Jako včely?

Někde v oné varovné zóně, kterou má každý příčetný člověk zapnutou  na pozadí, zablikala varovná světýlka. Proč mě napadly zrovna včely?

Nedokázala letmé podezření sledovat, protože její primární smysly, pocity a myšlenky plně zaujalo dění v obchodě.

Atmosféra uvnitř houstla každou minutou. Silné sklo sice nepropouštělo zvuky, ale člověk se nemusel dlouze učit odezírat ze rtů, aby rozpoznal známá krátká jedno a dvouslabičná slova, jimiž se záhy začali zákazníci častovat. Také mimika temperamentnějších byla jednoznačná. To, co zprvu vypadalo jako dobrým reklamním trikem zvýšený zájem o nabízené zboží začínalo nabírat prvky lehce – tak dobře teď už  plně předvánoční.

Pak – aspoň na místech, jež Gladys pozorovala – se to definitivně provalilo.

Mužík ve svetru a košili s límečkem zapnutým až k předposlednímu knoflíku bez prodlení zaútočil na stotřicetikilového milovníka zahradního grilování a lovu losů, který mu vytrhl z ruky střední balení toaletního papíru, a složil ho k zemi. O zisk ho připravila ruka, která se vynořila zpoza regálu a předmět sporu sebrala.

Hezké. Martyho ochranka si svou mzdu vydělá, řekla si Gladys. Pak si uvědomila, že to, co se míhá vzduchem za regály, jsou násady košťat, použité jako provizorní dřevce v nějakém souboji.

Když spory, byť izolované a soukromé přejdou do fackovací fáze, začne dav buď fandit, nebo se přidá. Tady to vypadalo na možnost číslo dva.

Gladys v tu chvíli pomyslela na šéfa.

Nějak to dokázal.

A nějak to – jak se mu často stávalo – dokázal na dvě stě procent (Víc než sto procent je logický nesmysl, nejspíš proto takové případy končívaly katastrofou).

Ohlédla se po něm. Trochu nervózně přešlapoval, krk natažený, jak se snažil soustředit na dění v obchodě. Obličej rozzářený – ať se tam děje cokoliv, byl to výsledek jeho činnosti. Až bude tato fáze experimentu ukončena, vyhodnotí se.

Věděla, že přesně takhle, na rozdíl od očividně klid ztrácejícího Martyho, Adrian přemýšlí.

Podnikat experimenty na lidech a v jejich přirozeném prostředí je ale zakázáno nejen proto, protože to je neetické. Je to především riskantní.

Třeba tím, že kdykoliv se situace může stát nebezpečnou i pro pozorovatele. Děj k takovému vyústění mířil. Nebude trvat dlouho a lidé, kteří se motají, postrkují, dohadují, perou a snaží se nakupovat uvnitř obchodu za sklem, začnou onu hranici ignorovat a stane...

Asistentka si odevzdaně povzdychla.

Přesně tohle.

Sklo se vysypalo.

Ke Gladysiným nohám dopadla v jednom rohu zmáčknutá krabice müsli.

Zdravá snídaně pro štíhlou linii.

Bonewery i Marty, stojící stále vedle ní, sebou trhli a okamžitě se pro ni sehnuli. Cestou do předklonu se podívali jeden po druhém, díky neplánované synchronizaci toho pohybu o sebe jejich čela třeskla, což je zastavilo. Gladys zavrtěla s ženským pohrdáním hlavou a ten pohyb v ní spustil další úvahový proces.

Co to říkal o hmyzu a světlu?

To už byla v předklonu, brala krabici do ruky – byla to značka, jíž si někdy kupovala – a v tu chvíli se jí v mozku objevily dvě myšlenky. Vlastně informace, zaznamenávané na nižší úrovni vědomí, byly to řídící signály, které myšlenky a volní jednání teprve předznamenávají.

Vždyť je to vlastně odporná směska, kterou by neměl jíst nikdo.

Někde kousek ode mne se pohybuje cosi, co do mě může vrazit, měla bych uhnout.

Hmyz.

To poslední byl krůček k odpovědi, jenže hluk, který se na ni valil, vycházel z dupotu nohou, křiku nadávek a úderů.

Nepokoje ze supermarketu se vylily ven a v cestě té záplavě stála Gladys. Nestačila se ani narovnat, když ji k zemi srazila čísi taška. Nezvedla se ani na čtyři, protože při pohybu vzhůru se setkala s dobrými devadesáti kilogramy živé váhy na cestě k zemi. Prsty pravé ruky jí přišlápla traktorová podrážka farmářských bot.

Uslyšela ještě policejní sirény, ozývaly se v dálce, rychle se blížily, ale jak se přibližovaly, odcházelo stejně rychle i Gladysino vědomí.

Otevřela oči.

Cítila desinfekci a levné prací prášky. Znamenalo to, že žije. A že je v místní nemocnici. Necítila prsty. Pálila jí žebra na pravé straně, hučelo v uších a za očima. Slabé lokální epicentrum bolesti v levém kotníku hlásilo, že pravidelný jogging se taky na nějaký čas odkládá. Zamžourala, jak se snažila vyrovnat s náhlým jasem, rychle si přehrála film svého života před milosrdným bezvědomím a rázem byla zpět, protože si vybavila společnost.

Kde je Bonewery? Vlastní bolesti šly okamžitě stranou, šéf byl přednější. Žije? Nevykresluje se jeho naděje na grafech přístrojů jednotky intenzivní péče? Zvedla se na lokty, aby zavolala někoho, kdo jí podá příslušné informace. Nemusela.

Adrian seděl u její postele na židli a provinile na ni zíral.

„Vzhůru,“ konstatoval, „Omlouvám se.“

„Jsem v pořádku, šéfe.“

Opatrně ji pohladil po ruce.

„Byl to dobrý nápad,“ řekl lítostivě. „Kdo mohl tušit, že se to obrátí proti vám. Opravdu lituji.“

V téhle poloze ho neznala a tak nějak se jí nelíbil. Proto raději přešla k věci.

„Co to vlastně bylo, šéfe? Podprahové vysílání? Nějaké udělátko, co  mění obraz na sítnici, takže lidi vidí na cenovce jiná čísla, než tam ve skutečnosti jsou? Miniaturní gravitační pasti, které přitahují zákazníky k regálům?“

Adrian pozvedl opovržlivě obočí.

„Nic tak nesmyslného. Jen trocha chemie.“

„Drogy?“ vyděsila se.

„Prosím vás, Gladys, jak by asi fungovaly skrze krabici?“ ohradil se. „A potom – to by snad mělo nějaký efekt u potravin. Ale co průmyslové zboží? Na to se musí chytřeji. Za tím si stojím, že jsem na šel chytřeji. Bohužel se ukázalo, že druh homo sapiens má opravdu silné sklony k monogamii.“

Rozhodně je chytrý, to ano. Jen tu etologickou větu na závěr nějak nechápu, řekla si Gladys.

Vlastně ano. To podezření v ní vzklíčilo už předtím, než ji absorboval bláznící dav. A teď ji napadla velmi exotická odpověď.

„Byly to feromony,“ přiznal se Adrian.

Konečně, proč by ne. Už to dávalo smysl. Ten zběsilý dav přepnul z myšlení na reflexy tak rychle, že se jiné vysvětlení ani nenabízelo. Jen Boneweryho docela zajímavý nápad: zajistit, aby zboží vydávalo onu látku, pomocí jíž spolu komunikuje hmyz a vyšší organismy si předávají podvědomé informace, to vlastně nebylo až tak hloupé. Použil samozřejmě feromony, které přitahují pozornost opačného pohlaví, donutil muže zajímat se o krabice v regálech. Ale kde pak byla chyba?

„Zabralo to až příliš dokonale. Zdá se, že žádný sameček homo sapiens nedokáže přenést přes srdce, když jím vyvolenou samici ukořistí jiný. Prostě se o zboží začali rvát – a když jeden vyhrál, ten druhý mu výhru raději zničil.“

„Ale já je vnímala taky,“ oznámila, „Jenže rozhodně mě to ke koupi nelákalo.“

„Ano, to byla ta druhá část problému,“ řekl odevzdaně, „Pochopitelně jste vnímala zboží jako konkurentku. To, co v obchodě zbylo, zlikvidovaly samice. Jedna královna v úlu, jak se říká. Odnesly to samozřejmě ty bezbranné krabice se zbožím, které se nemohly bránit.“

„Snad jste měl použít trochu méně intenzivní nástřik, nebo jak jste to aplikoval.“

Označení samička, jakkoliv bylo biologicky správné, se jí nelíbilo.

„To problém neřeší. Chemie je potvora. Ale jak jste říkala...“

Poslední věta šla melodií perdendosi čili do ztracena, což i hloupému napovědělo, že se Adrian právě chopil dalšího nápadu.

Gladys se vyděsila.

Ať už to budou hrátky s optikou, nebo s gravitací, potřebujeme všichni aspoň nějakou chvíli na oddech. Nehledě k tomu, že ve zmíněných oborech je opravdu dobrý, takže by to mohlo dopadnout řádově hůř.

Naštěstí už věděla, jak na něj. Byla přece samička.

„Au,“ vyjekla. „To bolí,“ zakňourala.

Sameček, věren ochranářským pudům, trhl hlavou, zapomněl na problémy vědy, světa i místních obchodníků, a jal se Gladys utěšovat.

Líbilo se jí to.

 

 

© 2014, napsáno 2014, poprvé na Bezejmenné stránce v únoru 2014

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist