Bezejmenná stránka: Literárium

Z nouze zisk

 

Pod mostem byla zima, protože pod mosty obvykle protahuje. Morteus Maximus Junior, takto jediný potomek obávaného Temného pána Mortea Maxima, Vládce Pekelných propastí, lorda Nejvyšší závisti a Ničitele odvážných, si hřál ruce nad plamínky, uhýbajícími před větrem, a nevybíravě neoriginálně proklínal svět. S jednou výjimkou, jak poctivě přiznával. Ať bylo počasí jakékoliv, on měl oheň vždy po ruce.

Co mu chybělo – kromě postele v pořádném domě, přátel, peněz a sebevědomí, byla budoucnost. A přitom to nebylo dávno, kdy si žil na opravdu vysoké noze, protože být synem Temného pána, vládnoucího mocné říši, znamenalo opravdu parádní povyražení. Jen kdyby nebylo otravných rodičů a jejich nesmyslných otázek a požadavků.

Musíš tohle a ještě tamto, také nezapomínej, že tě čeká ono a k tomu jsi přece syn svého otce, tak je jasné, že zvládneš i toto. Jak se ale ukázalo, i když Morteus nezapomněl čí je syn, celý ten seznam úkolů zůstával v původní verzi bez jediného odškrtnutí. Výčitek přibývalo, stávaly se konkrétnější, následovala je i Opatření. Rozmazlované děcko ovšem obvykle první, víceméně homeopatická Opatření zvesela ignoruje, což situaci neprospívá a vytáčí ji do extrému. A Morteus Maximus Junior rozmazlené děcko byl.

Proto měl teď na krku nůž. Ne doslova, i když i o to se nedávno nějaký pobuda pokusil. A věděl – musel si to přiznat, což nebylo jednoduché a dost to bolelo – že chyba je v něm.

Podstatou temnopanského oboru je pořádná magie. Žádné salónní tahání králíků z nosních dírek, ani vrhání ohnivých koulí po vlcích velkou říši nevybuduje a neudrží, k tomu je zapotřebí vládnout silami mnohem mocnějšími. Magie je ovšem síla latentní, kterou je nutno v sobě probudit a ve vhodné duševní posilovně pořádně procvičit. Pokud se jí věnujete poctivě a od útlého věku, nebývá to těžké, temná moc má schopnost exponenciálního růstu, stejně jako každé zlo. Morteus Junior měl bohužel s předchozí větou problém.

Ať se snažil jak chtěl, nikdy se mu nepodařilo kouzlo, které by stálo za to. Ne, že by snad nechtěl. Chtěl. Dokázal se dokonce přiblížit duševní zralostí i rozumným příklonem ke specializaci. Rozhodl se zaměřit na užitou temnou klimatologii, v té viděl největší příležitosti. Výroba kouzelných prstenů vedla jen k problémům, únosy princezen nevynášely, protože moderní svět koketoval s demokracií a královské dynastie si vyvražďoval sám, ale záplavy, vichřice, dlouhotrvající mrazy, či tropická vedra zabírají bez ohledu na politický systém či technologickou a kulturní úroveň.

Jenže Chtít neznamená Mít, a pokud nevěnujete oboru odpovídající úsilí, těžko se doberete nějakých kvalit. Morteus byl sice velký odborník na toulky páteční nocí a dokonalý znalec těch nejlepších podniků s tou nejhorší pověstí, ale pokud šlo o vstřebávání vědomostí a procvičování praxe, k těm se choval jako k nové rohožce přede dveřmi: pokud si jí vůbec všiml, pak si očistil boty jen tak aby se neřeklo. Průběžné zkoušky podle toho tak vypadaly, každé pololetí dostával Morteus starší velmi opatrnou zprávu o synově neprospěchu. Černokněžníky, kteří synátora vyučovali, házel poté otec samozřejmě do jámy s obrovskými štíry, ale příliš si tím nepomohl. Potomek zůstával nedoukem, který bude všem jen pro smích. Navíc přišel o škorpiony, protože poslední z neúspěšných učitelů, šaman odněkud z jižních džunglí, je snědl.

V den závěrečných zkoušek si Morteus Maximus Senior zavolal Mortea Maxima Juniora, dlouho dobu na něj beze slova zíral, potom zašilhal stranou na stolek, a papíry, které na něm ležely, se krátkým a prudkým plamenem proměnily v popel.

„Viděl jsem výsledky testů i ústních zkoušek,“ řekl pochmurně, byla to ovšem pochmurnost bez onoho obvyklého megalomanského patosu, takže kupodivu děsila mnohem víc.

„Každý Temný pán musí mít moc. Velkou moc. A moc ti zajistí katastrofy. Musíš škodit ve velkém.“ pokračoval v závěrečném motivačním proslovu: „Děsit, vyvolávat hrůzu a strach. Lidé před tvým jménem musí padat na kolena.“

„Nebylo by lepší, kdyby z nich padaly spíš peníze?“ zeptal se tehdy Junior. A dostal nejdřív vynadáno za to, že ani oči nemá stylově krvavé.

„Peníze inkasuješ za to, že je necháš být,“ vysvětlil mu otec poté. Ponuře, jak mu příslušelo, se zachechtal, „Chvíli.“

Potom, z ničeho nic, protože tak se to u muže jeho postavení a povolání slušelo, otočil a vydal prohlášení, jímž uvrhl na syna klatbu.

Pokud se do roka nedokáže postavit na vlastní nohy a zajistit svému otci komfortní odpočinek, bude zničen.

Když jste syn Temného pána, pak dobře víte, že Zničen není jen silný výraz, jímž si otec ulevuje od nashromážděného adrenalinu.

Junior se ještě téhož dne sbalil a nenápadně, zadním únikovým východem, se vypařil. Nějaký čas to zkoušel dole ve městě, koupil si hotel, protože mu v recepci tvrdili, že presidentské apartmá je obsazené, pozval pár přátel na maturitní mejdan, probudil se po šesti dnech kdesi na druhém konci státu coby majitel pštrosí farmy. Potom se vrhl do investic, pořídil si dvě stavební firmy a najal drahé architekty, aby mu vymysleli dvě dokonalá firemní sídla. Chvíli podporoval profesionální sportovní týmy, ve vlastní sázkové kanceláři sázel na koně, běhající jeho vlastní dostihy, a koupil tři ze čtyř celostátních deníků. Jeho dovozní firma otáčela tři lodní náklady pořád dokola, ale to už to s Morteem Maximem Juniorem začalo jít z kopce. O firmy ho připravili společníci, sázkovou kancelář zruinovali smluvení žokejové, fotbalový tým prohrál co se dalo a hokejový to zabalil, protože téměř komplet otěhotněl – Morteovi nikdo neřekl, že sponzoruje tým ženského hokeje. Farma shořela, když jeden pštros vykopl veterináři zapálenou fajfku z úst.

Nakonec byl Junior rád, že našel tenhle nepříliš frekventovaný most.

Kdyby aspoň neměl pravdu. Jenže ten starý despota ji má. Nejsem k ničemu, proklínal se Morteus, když opatrně vytahoval z řeky velkou rybu. Musel předstírat, že umí ten klacek s provázkem a na něm kus ohnutého hřebíku s červem používat, ačkoliv ve skutečnosti vodního tvora omráčil elektrickým výbojem. Poté, co ho ovládnutím mysli přinutil vyhledat ve špinavé vodě chcíplou žížalu a zhltnout ji, přesto, že mu háček překážel a návnada nechutnala.

Když já se na nic velkého nezmůžu. Kdyby mě chtěl jen vydědit, to byl snad přežil. Ale takhle?

Předal rybu bývalému kuchaři, jehož před lety neúspěšně sháněla policie jako důležitého svědka v záhadné vlně průjmových onemocnění, vrátil se k vodě, civěl na hladinu, po níž proplouvaly chomáče žluté pěny, a přetočil oblíbený myšlenkový evergreen poslední doby na začátek.

Co budu dělat?

Jak z toho ven?

Proč zrovna já?

Nebylo to tady, pod mostem, tak špatné. V kaviár, sekt a značková děvčata tu doufat nemohl, jednoho mohlo ale těšit, že ostatní jsou na tom stejně špatně. Ne-li hůř. Morteus musel uznat, že tu trochu domácí pohody, na níž byl zvyklý, připomíná i to, že někteří z nich dokonce mají jisté zvláštní schopnosti, smysly, jaké obvykle obyčejní lidé nemívají. Kupříkladu takový Hoboj, muž, schopný vystopovat sebemenší množství alkoholu v okruhu několika set metrů. A schopný se jeho libovolnou dávkou okamžitě uvést do stavu mátožné podnapilosti. Výpary, dvě deci, nebo litr, na tom nezáleželo. Potřeboval podle všeho udržovat vzpomínky v krotkém stavu; jaké a proč, to sice neřekl, ale Morteus měl pocit, že Hoboj má za sebou podobný životní sešup jako on sám.

Několika vnějšími znaky podobný, musel se opravit. Protože fyzickou neexistencí mu asi rodič nevyhrožoval.

Nejhorší bylo, že Morteus Senior své řeči o Zničení myslel doopravdy a nebylo jak jeho rozhodnutí změnit.

Od ohýnku zavoněl grog z laciného rumu, jak musel uvolnit místo vykuchané rybě. Alkoholová stopa sice nepatrně, ale přece jen  podepřela Morteovu mysl.

Vždyť mu ještě zbývá pár dní. A potom – tady ho nejspíš nikdo hledat nebude.

Zvedl se, aby na něho nějaký grog zbyl. Jistá míra solidarity pod mostem sice panovala, ale všechno má své hranice. Tady navíc i Hoboje.

Po srázu od čtyřproudové silnice, která tam nahoře vedla, se sesypalo něco kamínků. Morteus se po zvuku otočil.

Setmělo se. Nesmyslně rychle a ve víceméně nesmyslný čas. Na nesmyslném místě, jen z jedné strany mostu. Ta tma měla navíc nejen pomyslný a geometrický střed, ale i centrum nejtemnějších odstínů černé.

A z něho vystoupila, jakoby nic, persona v tmavě šedé kápi.

Morteovi to přišlo nepřístojné a nesmyslné, protože i když šlo očividně o teleportační portál zcela běžného typu, poháněný stlačenou tmou, tady byl jen most, pod nímž se mezi odpornými škrábajícími lodyhami, odpadky, špatným graffiti a tu a tam nějakou odvážnější krysou, nic takového prostě neobjevuje.

Šedá kápě učinila dva kroky, pak se zastavila a stáhla si kapuci z čela. Objevil se nevýrazný šedý obličej, šedý nos a zkoumavě se rozhlížející šedé oči.

Morteus si tiše odkašlal, aby upoutal jejich pozornost a nepřilákal své kamarády z mokré čtvrti.

Co chceš? vybídl návštěvníka pohledem.

Temný muž zvedl ruku, natáhl jí dlaní od sebe, ale nebylo to žádné gesto dobré vůle.

Naopak.

Dlaň se rozzářila, na okamžik se ještě dalo doufat, že jde o sofistikovanější svítilnu na biologický pohon, jenže za okamžik už bylo zřejmé, že kdo se zdrží doufáním, stane se biologickým pohonem. To už ale Junior klesal do podřepu, bylo to podvědomé a zachránilo mu to přinejmenším vlasy a obočí. Takhle ho to jenom lízlo. Sloup ohně, koncentrovaný do soustředěného zášlehu, narazil do mostního pilíře a vymýtil prostor pro novou populaci mechů a lišejníků. Víc neudělal. Morteus se narovnal a uhasil plamínek, který se mu přece jen uchytil na levém rameni a pokoušel se ve špinavé látce kabátu najít vhodné palivo.

„O co ti jde?!“ vyděsil se. Rozklepal se v kolenou, jak nohy chtěly utéct doleva a pánev doprava, zatímco páteř ztuhla a hlava se rozhodla předstírat, že je někde kdesi na pláži tropického ostrova.

Muž se pootočil, přeměřil vzdálenost, natáhl ruku – a nic.

Jistě, napadlo Mortea. Hraje si. Překvapení a strach rázem vystřídalo nepochopení a vztek.

Co si to dovoluje. Vždyť jsem ještě v termínu.

Bez ohledu na inkognito – stejně už nemělo smysl – mávl rukou a vyslal proti útočníkovi vlastní ohnivou kouli. Narudlý roztřesený chomáček o teplotě vyhasínajícího krbu se protřepal prostorem a ohřál v cíli vzduch na příjemně pokojovou teplotu. Junior zaklel a podvědomě se přikrčil v očekávání další vlny útoku.

Jenže kápě zavrtěla hlavou a ruka jí poklesla. Postoj plný nepochopení dodal Morteovi špetičku odvahy.

„Tohle jsme si nedomluvili,“ zavolal odvážně.

Protivník neodpověděl. Vytáhl zpod pláště krátkou, leč bohatě zdobenou a patrně opravdu ebenovou hůl, zamával jí ve vzduchu. Ve tmě za ním se otevřela ještě temnější díra a ten podivný muž do ní vstoupil.

„Vyřiď mu, že mám ještě sedmnáct dní!“ zavolal za ním Morteus, „A ať se jde bodnout, dědek,“ dodal, pochopitelně až tehdy, kdy se otvor začal zavírat a pravděpodobnost, že by útočník dodatek zaslechl, byla minimální. S teatrálním citoslovcem si pak odplivl, vrazil ruce do kapes a nahrbil se, jak si opřel bradu o prsa v postoji rozmrzelého frajera.

Šoural se k ohni a čekal otázky, ale ostatní obyvatelé podmostí se soustředili na grog, takže si celé té výměny magických názorů ani nevšimli. Nebo byli líní se zeptat. Plechovka už jen alkoholem voněla, když po ní sáhl, ale Junior si toho ani nevšiml, dokonce ji zvedl a přiložil k ústům, naprázdno polkl a mechanicky si otřel rty. Mysl mu totiž provrtával tučný červ pochybností.

Proč na něho starý pán toho šedivého šaška poslal?

Možná jde o kontrolu.

Nebo mu dává šanci.

Zlatej táta, já to věděl. Jen mě zkoušel. To dá rozum, že by neschopného potomka jen tak nezlikvidoval. Musím jen rychle zjistit, uvědomil si Morteus, jak si představuje návrat ztraceného syna. Jestli mám hrát divadlo, nebo se připlížit zadem.

Byla to rozhodně důležitá informace, a proto se Junior rozhodl podstoupit riziko a o půlnoci se telepatickým kanálem spojil na účet volaného s několika pravděpodobně stále věrnými členy svého bývalého domova. Slíbili, že se nenápadně poptají a zjistí, co starý pán očekává. Nekonečný čas do následující půlnoci strávil mladý pán v extatickém poskakování a euforickém drmolení nesouvislých optimistických vět, pročež ho podmostní spoluobčané začali podezírat ze zatajeného nálezu vhodných houbiček. A pak přišel soumrak, několik vlekoucích se hodiny tmy a mentální telefonát zpět.

Morteus starší se tváří jakoby nic, nechal vymalovat mučírnu a o šedivém vyslanci doma nikdo neví.

Juniorova mysl se přepnula do vyděšeného zmatku.

Co to má, u všech kousavých potvor, znamenat?

Tak odkud ten kapucín přitáhl? A proč to na mně zkoušel, když mohl vědět, že ho odpálím?

Myšlenky přibrzdily v realitě.

Jasně, já a odpálím, to jde k sobě.

On neutekl před jedním mizerným zášlehem. Zabalil to, protože jsem po něm plivl tak podměrečně. Vrátil se totiž hlásit výsledek, a jeho raport bude jednoduchý: Nic moc, takže je to v pohodě.

Což jsou právě ta slova, která ten, kdo ho vyslal, touží slyšet.

Kdo ho poslal? vyzvídal sám na sobě Morteus. To ani v nejmenším netuším. Proč?

Ale přece jen tušil a předchozí věta byl jen mluvnický obrat, i samomluva je potřebuje. Navíc to nebylo ani tak tušení, jako spíš otravná jistota.

Narazil na dalšího Juniora.

Patří k ostudným a zamlčovaným tajemstvím, že nikdy nevládl pouze jediný Temný pán. Ale svět je, či býval velký a hezky rozdělený neúrodnými pouštěmi, neprostupnými horami a vražednými močály, o nichž se dá s úspěchem tvrdit, že za nimi už nic neexistuje. Dělíval se do  řádky úhledných menších světů, jejichž obyvatelé většinou žili v přesvědčení, že nad ně a mimo ně nic a nikdo není, a jejich vládci je v tom utvrzovali. Jenže doba pokročila nejen v sociálním vesmíru Mortea Maxima. A nejen on se začal modernizovat a měnit. Lidé si začínali klást otázky a když na ně sehnali odpovědi, došly jim s balíčkem doplňujících dotazů, které potřebovaly nějaká drobná dovysvětlení, výklad rozporů, následné objasnění situace. Netrvalo dlouho a civilizace překročila onen důležitý milník, po jehož dosažení si už nikdo nepamatuje proč to všechno začalo, kdo za vším stojí a kam by měly jít daně.

Prostoru pro černokněžnické říše ubývalo, bylo tedy nutno hledat náhradní řešení. Mezi ně odjakživa patřilo zabírání území těch slabších. Nebo tichá kolonizace pohraničí, když jste byli ti slabší. Každý otec touží postarat se o potomky, nejlépe tak, aby ho to nic nestálo – a nejlepší a nejlacinější je, když se mladý pán do doby, než zdědí velkou říši, realizuje v nějaké menší svojí. Když si ji získá sám, tím lépe. I Morteus Senior tak trochu doufal a předpokládal, že se syn zabaví tímto pevným způsobem.

Po reportu svého průzkumníka zavítá jeden takový následník i sem.

A bude rozhodně schopnější, než já, uvědomil si Junior. Jestli mám pravdu – a já ji bohužel mám, protože když se něco sype, pak se sype celé, od krovu až po základy – tak po mě do několika dní půjde nejen starý pán, ale k tomu i nějaký nafoukaný černokněžník, nadskřet nebo ďábel, toužící po vlastním existenčním prostoru.

A kdo ví, jestli jen jeden.

Další útok přišel ve čtvrtek podvečer.

Začal zákeřně a bez ohlášení – což je v případě Pánů zla stylové a tedy za dobrý počet bodů, což by měl napadený Junior ocenit, jenže ten v tu chvíli vzteky okopával kámen opodál a tiše proklínal Hoboje, jehož podezíral z nepřiznaného vlastnictví láhve kvalitnějšího alkoholu. Podezření se potvrdilo, Hoboj svatosvatě slíbil, že se podělí, jenže pak zmizel a Morteus teď zachmuřeně zíral na špičky bot pochrupujícího sobeckého ožraly. Hoboj se nacházel se v obvyklé lihové narkóze a nedalo se odhadnout, kdy se vzbudí.

Stejně už nejspíš tu flašku vychlastal.

„Jak já potřebuju pořádnýho panáka, ty nevděčnej parchante,“ zaskučel Junior, sinusoida jeho nálady právě klesla do roviny Deprese.

Zabručel, kopl do země a obrátil se právě ve chvíli, kdy se podruhé v tomto příběhu otevřel portál mezi světy.

Tentokrát uhnout nestačil, protože nějaké tajemné prolínání tmy se nekonalo. Za věčným ohýnkem v dokonávající popelnici, která pod mostem nahrazovala sociální funkci televize, se rozzářil kruh, bez prodlení získal na rozměru a vrhl sloup jasného světla na bezdomovce.

Popadali jako kuželky.

Ze světla vystoupila vysoká postava, mávla horní končetinou a přibila k zemi ty, kteří se pokoušeli zvednout.

Morteus vrhl na své druhy kontrolní pohled – nezdálo se, že by je útočník pouhým mrknutím zabil. Nejspíš jen uspal, šetří si síly na souboj.

Kruh v prostoru se uzavřel.

Nepustil pod most nikoho dalšího. Ten druhý následník byl sám.

I to dávalo smysl, málokterý junior dostával k narozeninám zástupy skřetů, protože první, o co by se v takovém případě pokusil, by byl palácový převrat. Míval nejvýš dva tři služebníky, většinou stejně podplacené.

Tenhle navíc vypadal na to, že dva až tři služebníky denně sežere.

Honosil se dlouhými zakroucenými rohy, bledou tváří s rudě podmalovanýma očima, přehnaně výraznou bradou, oblékali ho zřejmě v nějakém divadelním fundusu, nebo v půjčovně karnevalových kostýmů a dozajista si velmi zakládal na užité kosmetice, neboť to, co vyrůstalo z konečků jeho prstů nevypadalo ani jako nestříhané nehty, ani jako odřené drápy divoké šelmy. Byly to pečlivě upravované čepele, broušené a lakované.

Tohle nezvládnu, blesklo Morteovi hlavou. Než stačím zjistit na jaké kouzlo má slabost, rozebere mně na součástky.

Hrůzyplnou myšlenku následovala optimistická sestra, která na okamžik zaplašila děs a přednesla konstruktivní návrh.

Možná, kdyby se Morteovi podařilo nějak na čas uniknout, mohl by toho panáka vmanévrovat do konfliktu s otcem. Papínek je na svou říši (nebo na to, co za ni považuje, ačkoliv jak se zdá, tady o něm nikdo už hezkých pár století neslyšel) háklivý, takže přinejmenším by Junior získal náskok.

Vůbec to není špatný nápad. Jenže měl přijít dřív.

Ne ve chvíli, kdy po Morteovi vystřelily ohnivé plameny.

Nebylo to fér. Když se dostaví hlavní padouch osobně, nastává čas na proslov, to přece nejde jen tak zaútočit. Ano, je to sice jistější, nedá to protivníkovi šanci na ústup či nalezení slabiny, ale nemá to prostě styl. Vždycky se musíte předvést.

Jak se zdálo, ne vždycky. Proti Morteovi nenastoupil jen nebezpečný nepřítel, byl to podle všeho i nepřítel uvažující.

Někdy se takový najít musí.

Ale jak začal, tak zběsilý útok i náhle skončil.

Morteus opatrně pootevřel oči, které podvědomě zavřel, když narychlo splácal magickou obranu.

Jeho protivník zaujal postoj Já-jsem-tu-šéf, složil ruce na prsou a  pohrdavě pohodil hlavou.

Mezi rohy zajiskřilo.

„Jak jsem předpokládal, nižádná moc se tu nevyskytuje. Neschopní otroci, žádný odpor, ani mi nestojí za to je zabíjet, ačkoliv by to pro ně byla čest. A tento – jsi vůbec Pán tohoto světa, kterýžto vládne, či měl by trůn uchvátit? – je nehoden, abych s ním ztrácel čas.“

Tedy, blesklo Morteovi hlavou, jestli se já chovám jen z desetiny takhle nadutě, tak se divím, že mi ještě někdo nedal pár facek.

Monolog na druhé straně pokračoval: „Nic ve vzduchu, nic pod zemí. Budu muset pozabíjet tak třetinu až polovinu místních červů.“

Junior si s hrůzou uvědomil, že o tom rohatý ani neuvažuje, že to prostě udělá, bylo to z něho cítit. Způsob, jakým Mortea dokonale ignoroval, bolel ještě víc.

Pokusil se nezájmu využít a vypálil od boku, jenže rohatec jen mávl rukou v lehkém krytu a srazil kouzlo stranou.

Zavrtěl pomalu hlavou a doplnil to pohrdavým Tc, tc...

A v Morteovi se najednou cosi zvláštního vzedmulo.

Protože tohle, to tedy ne.

Byl zvyklý na rozmazlování a smířil se s občasným klepnutím přes prsty, když něco zkazil. Uvykl podlézavému: To bylo úžasné, nebo: Oni astrologové oznámili špatnou konstelaci hvězd. Naučil se ignorovat otcův vzteklý řev, označující juniora na potomka různých nižších živočichů.

Ale ještě nikdo jím nepohrdal, natožpak tak zjevně.

Já mu dám, parchantovi! vykřikla Morteova duše, uražená až do nejhlubšího koutku.

A tohle je můj svět, moji lidé. Kdo je má co zabíjet, kromě mě?

A proč je vůbec zabíjet?

A když už zabíjet, tak proč ne právě TEBE!

Poslední němý výkřik zkoncentroval v Morteovi sílu, jakou Junior ještě nikdy nepoznal. Cítil, že po tolika letech a tolika (dobře, odbývaných a podváděných) pokusech a selháních to konečně přišlo. Mysl mu pulsovala a srdce bušilo, svaly se chvěly pod přívalem adrenalinu.

To, co teď vyčaruje, bude Zkáza sama. Teď přišel onen okamžik, který v příbězích přichází, onen moment, kdy se téměř poražený hrdina zvedne, setře krev ze rtu a bez ohledu na utržené rány, které mu musely přerazit aspoň tři žebra a jeden obratel, předvede bezvadnou katu Enpi a následně zlikviduje jednoho po druhém všechny odpočaté protivníky. Chvíle, kdy se porouchaný motor naskočí, kdy pět vteřin před zážehem třináctiletý kluk odhalí to zatracené heslo k zablokování nukleárních raket. Ty věci se dějí.

Protože... protože prostě musí.

Dělá to přece i pro kamarády, kteří bezmocně leží někde vzadu.

Pozvedl ruce, roztáhl prsty (opravdu budu mít na svědomí i dobrý skutek?) a pak k sobě pomalu přiložil dlaně.

Zaburácel hrom a před Morteem se do vzduchu zvedl prach, suchá tráva a drobné kamínky, vítr zesílil, předvedl se v kráse rotující atmosféry, vyrostl do výše. Sáhl si až k oblakům.

Bod dva – bude poslouchat? Ano – na pomalý pohyb rukou se trychtýř pohnul, tak do toho.

Morteus s hlavou tak hrdě vztyčenou, až ho chytla pod lopatkami křeč, vyslal tornádo proti očividně zaskočenému rohatému. Vzdušný vír se zakomíhal, nabral síly a –

 – a sklonil se k zemi, snad ještě slabší, než na jaké Morteus obvykle stačil. Dokázal jen strhnout prorezlý vlnitý plech z boudy, která stála naproti přes řeku, vytrhnout ze země několik drnů a zlomit vršek staré břízy. A pak se rozplynout v okolním vzdušném masivu.

Zůstala po něm vyoraná brázda, z níž by brambory nevzešly.

Rohatého tornádo jen lízlo.

Zareagoval prudkým a silným kouzlem, které Mortea stisklo jako neviditelný lis, sevřelo kolem hrudi a kolem rukou i nohou. Stejný tlak ucítil i v mysli. Bylo to bolestivé, smrtící – a dokonalé, to musel uznat. To by mohl uznat, kdyby mu podpůrná síla nezvrátila hlavu tak, že musel svému přemožiteli hledět přímo do očí. A na zubícího se protivníka nebyl hezký pohled. Tím spíš, že se snažil krátké leknutí srovnat přehnanou mimikou, vyjadřující pohrdání a převahu.

Morteovi se zvedl žaludek.

„Fuj. Tedy – snadné vítězství. Kdybych snad měl něco jako čest, možná bych tě nechal jít. Jenže já jsem –“

Dramatická odmlka, to známe, blesklo Juniorovi hlavou. Taky mě ji učili. Blbec.

Hořko pod jazykem neměl jenom z poutacího kouzla. Sešlo se tam všechno, vztek na sebe i svět, lítost, strach.

Takhle to přece skončit nemá.

„– Moc veškeré zloby, Choroba chorob a Vládce temných myšlenek –“

Morteus zaúpěl. Ani jeho otec rodinný titul jako mučící nástroj nikdy nepoužíval.

„– nelítostný, Vraždící a Neporazitelný, Zabiják dobra a Ničitel jistoty.“

Ticho.

Konečně.

Ale byl to jen nádech. Po něm bohužel nepřišlo jen pokračování výčtu titulů, ale i silný tlak ze všech stran. Morteus cítil, jak se zmenšuje a věděl, že skončí jako úhledná kostička nebo kapka materiálu.   

„Mistr všeho mučení, Nezapomenutelný a Vražedný...“

„To už jsi říkal,“ vypravil ze sebe poražený. Tlak zesílil, vítězův hlas se začínal ztrácet v dálce, do níž odcházel svět živých.

„Ne. To předtím bylo Vraždící,“ štěkl rohatý. Natáhl ruku, aby  gestem a drápy završil agónii, jíž Morteus procházel, magickou, fyzickou i psychickou smrtí.

Poslední vteřina, poslední dunivá slova.

Tenhle junior prodělal skvělý výcvik a jistě ho ukončil s červeným diplomem. Na toho nemám... nikdo na něj nemá...

„Vražedný pohled a spár, jehož nic a nikdo neporazí. Pán zmaru a nezničitelný všemu odolný oblhuá-Ee.“

Zajímavé slovo se vzápětí ukázalo nebýt technickým termínem, který Morteus nezná. Nezničitelný Rohatý se zničeho nic připitoměle zašklebil a pak padl k zemi a jeho siluetu v prostoru vyplnila postava Hoboje s téměř prázdnou litrovou lahví od whisky v ruce.

„Chtěl sis cvaknout, kámo?“

„Co to bylo za chlápka?“

Výhodou podmostní společnosti bylo, že ji jen máloco dokázalo udivit.

„Ale, jen jeden takovej... Chytni ho za pazoury.“

„Myslíš jako do řeky?“

Morteus původně opravdu myslel, ale nakonec hodili toho panáka v bezvědomí do světelného kruhu, který Junior otevřel slonovinovou kouzelnou holí, jíž u rohatého nalezl. Potěšilo ho, když ještě zaslechl žuchnutí z pořádné výšky, ale bylo to jen slabé povzbuzení zdevastovaného ega.

Vichřice?

Cítil to. Byl si jistý, otevírala se před ním záchrana – a stejně nic. Zklamání z falešné naděje bylo horší, než kdyby prohrál KO v první minutě. Navíc – ano, tenhle problém byl nejspíš vyřešen, což o to – bráno jako celek se ale nestalo nic. Čas Morteovi stále běžel.

Nebylo by snad lepší, kdyby ho rohatý zabil? Už by to měl za sebou a vybíral by si kotel u skutečného ďábla.

„Hele, to tornádo,“ řekl Hoboj opatrně, když píchal prstem do vzduchu v místech, kde ještě před chvílí byla díra někam pryč.

„Co je s ním?“

„Bylo super,“ rozzářil se tulák, když si potvrdil, že větrný vír nezpůsobila kořalka, „Škoda, že přišlo na blbým místě a v blbej čas.“

„Já bych řekl... asi nic. Proč?“

Řečnická otázka. Morteus stejně reagoval podvědomě, záchrana v poslední chvíli ho sice těšila, ale jak už bylo řečeno, nijak neuspokojovala.

„Kdybych měl štěstí, tak by se přiřítilo před rokem na můj barák.“

„Manželka?“

„Bonus. I kdyby v něm nebyla.“

„Jo, máš pravdu. Počkej – i kdyby v něm nebyla?“

Nesmyslné věty často dokážou člověka duchem nepřítomného vrátit do oběhu. Stejně tak se na okamžik ze svého smutného vnitřního vesmíru vynořil i Morteus.

„Bejvával jsem docela zámožnej občan, kamaráde. Jenže jsem si toho nabral trošku moc, do toho ta potvora, pak banka, zkrátka: měl jsem krásnej dům a teď ho má někdo jinej a já jsem tu s váma pod mostem, vždyť to znáš.“

Jak do toho zapadá tornádo? zeptal se v duchu Morteus a píchlo ho u srdce, když si opět vybavil svou nepovedenou smršť.

Bylo to o vlásek.

Jestli se tenhle vrátí, nebo přijdou další, musí být připraven. Ale jak?

„Víš, myslel jsem, že mám dobrý smlouvy,“ dodal ještě Hoboj, ale Morteův nepřítomný kukuč ho od pokračování rodinné ságy odradil. Morteus byl naladěn na poslouchání, jenže spolu s litováním sama sebe dokázal zpracovat už jen jeden myšlenkový proces – a to byly horečnaté úvahy o způsobu, jakým odvrátí zkázu, visící mu nad hlavou. Potřeboval nejen uspokojit starého pána, to by byl nutný začátek, potřeboval také víceméně stálý příjem, pokud možno bez rizika konfliktu s jinou nadpřirozenou mocí.

Kdyby tak dokázal své schopnosti a vzdělání využít v plné míře. Mohl by... třeba pohánět farmu větrných elektráren.

Fuj. Má snad ještě stavovskou a rodinnou čest, která mu velí zachovat se – ale jistě, tohle je pěkně podlé. To by šlo.

Zasmál se. Po dlouhém čase v tom byla špetka opravdové zlomyslné radosti.

Dostal nápad, který mu na čas snad trochu pomůže. Ale co s budoucností? zazoufal znovu.

Zmůžu se leda tak na mizerný větříček, co utrhne střechu. Když přežiju srážku s otcem, tak stejně zůstanu navěky pod mostem. Nebylo by opravdu lepší kdyby ho ten... Smlouvy? Řekl Hoboj opravdu tohle slovo?

Morteovou myslí prolétla další bouře.

To je den, pomyslel si, když si v krátkosti připomněl jakými stavy od probuzení prošel. Pohoda, šok, naštvání, naděje, hrůza a odevzdání – a když by měl být všemu konec, prostě to přijde. A je to tak prosté.

Zatřásl hlavou, aby si myšlenky přerovnal a poklepal Hobojovi na rameno.

„Můžeš mi ještě jednou zopakovat, co jsi říkal?“

Temný pán ve výslužbě zapnul televizi. Neskýtala mu tolik potěšení, jak si představoval. Většinou z obrazovky kňouraly nějaké ženské, honila se parta chlapů za míčem, nebo se kdosi rádobyvtipný pokoušel předstírat, že z konzervy nakládaného vepřového lze během půlhodiny uvařit oběd o třech chodech. Ještě tu bylo zpravodajství, ale i to za požadavky Mortea staršího pokulhávalo.

Popravdě řečeno, nečekal ani, že bude zahlceno informacemi o obrovských katastrofách. Kdyby bylo, pak by věděl, že za nimi nestojí Junior – takhle si mohl aspoň namlouvat, že se jeho syn dal na politiku. Ať tak nebo tak, byly informace ze světa konvenční, plné  smutného ubližování bez špetky invence.

Ale co, šeky chodily a plně postačovaly na obstarávání těch radostí života, které se nedaly pořídit drobnou magií. Základ na důchod si bývalý Temný pán vydělal, když poté, co se Junior odmítl osobně dostavit, prodal svou někdejší říši hned třem temným sousedům. Bylo to hodně zlomyslné a zlomyslnost měl Morteus Senior rád. Potěšilo ho, když zjistil, že synáček provedl totéž, aniž mu impérium patřilo. Ale teprve když Morteus syn prokázal – ať už to bylo čímkoliv – že se dokáže uživit, teprve tehdy byl Morteus otec spokojený.

Jistěže ne docela, to nebude nikdy.

Povzdechl si a soustředil se na obrazovku.

Jeho oblíbená redaktorka, pohledná zrzka, která uměla dávat katastrofickým zprávám tu správnou dávku nezájmu, teatrálně ukazovala na díru v zástavbě nějaké dražší ulice. Čisté fasády, unifikované květináče před okny. Obchůdky s nenápadnými vývěsními štíty a absencí cenovek ve výkladu, protože dlouhé papírky by rušily koncepci a odháněly potencionální zákazníky.

„Právě na toto místo udeřilo malé tornádo, které se dnes v dopoledních hodinách zvedlo nedaleko odtud a proniklo až do města, aniž by způsobilo větší škody. O jeho postupu nejsou svědkové, v patrnost vešlo až ve chvíli, kdy zbořilo dům pana Vyfouknula. V zahradě za domem se pak rozplynulo. Jde o událost stejně zvláštní, jako náhlé lokální zemětřesení z minulého týdne, jež si nevyžádalo žádné lidské životy a způsobilo škody pouze na majetku paní Loskposkospové, které narušilo statiku rodinné vilky a rozbilo několik sad velmi unikátního a velmi cenného porcelánu. Jako místní bouře, jejíž blesky před měsícem zapálily skladiště značkové obuvi.

Vědci nedokáží tyto jevy spolehlivě vysvětlit. Jak ale sdělil našemu reportérovi zdroj důvěrně obeznámený se situací, i přes mírné znepokojení budou pojišťovny i nadále vyplácet pojistné závazky v plné výši.“

Morteovi staršímu se zvedly koutky úst v náznaku spokojeného šklebu.

Aha.

Tak odtud pocházejí synáčkovy příjmy. Nic extra, žádné dštění pekelných plamenů, zkázy armád světla.

Časy se mění.

Ale co. Mohl skončit hůř.

Možná i pod mostem.

 

KONEC

 

© 2014, napsáno 2014, poprvé na Bezejmenné stránce v dubnu 2014

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist