Bezejmenná stránka: Literárium

Za tvými zády

 

Tichou minnesotskou nocí se rozlehl bouřlivý smích.

„A to není všecko,“ dodal zarostlý dřevař, když se společnost ztišila: „Jak to šlo den za dnem, tak mně vám ta potvora sežrala všecky sekery, který jsem měl. Na tom place jsem prostě prodělal.“

„Jó, Topůrkáč je strašný zvíře,“ mínil Tony Hlasek. „Ale ne nejhorší. Už jsem vám někdy vyprávěl, jak mě vypek‘ obyčejnej teakettler?“

„To zvíře neznám,“ ozvalo se z druhé strany ohně.

„On ho taky málokdo viděl. Ono je spíš slyšet,“ sděloval moudrosti Hlasek: „A tím mě právě doběh‘. Tehdá jsem ještě nevěděl nic o podivné zvířeně, která v tomhle kraji žije. Hledal jsem práci a chyt‘ se dřevařiny. Táhli jsme zrovna do Wisconsinu spolu s kámošem jménem Brown, hledali jsme nějakou partu, ke které bychom se připojili. Jednu přespáváme na břehu nějakýho potoka, noc to byla klidná, což o to, ale k ránu se zvedla příšerná mlha. Na krok nebylo vidět. Nechtělo se mi vstávat, a tak povídám parťákovi: Bráško, doskoč pro vodu na čaj, já zatím nasbírám něco dřeva. Brown kejvnul a zmizel v mlze. Já se jen převrátil na druhou stranu, kde jsme měli narovnaný dříví od večera, otočím se zpátky a rozdělám oheň. Ale klacků bylo málo, takže Brown, když se vrátil, na mně oprávněně požadoval, abych se pro něj vydal. Co mi zbejvalo? Zvednu se a kráčím do mlhy. Nasbíral jsem náruč jakžtakž suchejch klacků a chci se vrátit. Ale kudy? Dopředu bílo, dozadu bílo – já se v tý zatracený mlze ztratil! No, povídám si, zavolej, on se kámoš ozve. Volám – nic. Zkouším to podruhý – nic. Brown asi usnul. Začal jsem ztrácet naději, když najednou slyším bublání. Á, Brownova konvice na čaj, řeknu si. A jdu po sluchu.

Bublání jsem slyšel pořád – a Brown nikde. Navíc mám pocit, jako bych se od ohně pořád vzdaloval. Přidám do kroku, potom skoro běžím a pořád slyším zvuk bublající vody. Až se vám najednou mlha rozestoupila a já koukám – stojím na místě, odkud jsme včera ráno vyráželi a v oblaku kouře si to pryč uhání teakettler. On vám vydával zvuk jako když se vaří voda v čajníku!“

Dřevorubci se znovu rozchechtali. Někdo přiložil na oheň a další nechal kolovat novou láhev. Noc se přehoupla do druhé půlky, byla už neděle a nikomu se ještě nechtělo spát. Po dlouhé dřině si chtěli odpočinout.

„Nejhroznější zvíře minnesotskejch lesů je ovšem hidebehind,“ promluvil Lewis, pasovaný spolu s Hlaskem za nejlepší vypravěče večera: „Už jste o něm něco slyšeli?“

„Nojo,“ ozval se Schneider: „Chodí pořád za někým. Tuhle jsem, myslím, jednoho za zády měl. Pořád jakoby mi někdo koukal přes rameno. Ale ať se otáčím, jak se otáčím, nikoho jsem neviděl.“

„Jestli to byl hidebehind, taks měl štěstí,“ mínil Hlasek. „Ta obluda už sprovodila ze světa hodně dřevařů.“

Lewis přikývl, a než spustil jednu ze svých zaručeně pravých historek, dlouze se napil z podané láhve.

„Jó, já viděl snad všecko, ale s hidebehindem bych se potkat nechtěl,“ načal vyprávění: „Ale tuhle mi povídal nějakej Ford, tady McGregor ho zná, že...“

A pokračovalo to dál. Skončil, vzápětí se ujal řeči Hlasek, potom McGregor spustil historku o hranatých vejcích ptáka Gillygaloo a obecenstvo se znovu rozburácelo smíchy.

Lewis si nacpával dýmku, když se k němu naklonil Latimer, dřevařský benjamínek, jehož před několika měsíci vyhodili v Bostonu z lodě a který se pustil nazdařbůh Amerikou, aby živý a kupodivu i zdravý, zakotvil u dřevorubců.

„A vy tomu všemu věříte?“ zeptal se trochu podnapilým hlasem a se zelenáčskou aktivitou, rozhodnut vnést světlo do místního tmářství.

Starý drvoštěp se zasmál.

„Copak ty ses nikdy nesetkal s žádným místním zvířetem, chlapče?“

„Jeleny a králíky jsem zahlíd‘.“ řekl vážně Latimer. Lewis se dal do smíchu.

„Ty můžeš vidět všude. Ale takovýho roperita, nebo rybu Goofang, ty jenom tady.“

„Třeba,“ prohlásil umíněně nováček: „Ale hidebehind je nesmysl.“

Lewisovi začínal lézt na nervy. Nesnášel lidi bez fantazie a ještě méně měl rád zatvrzelé hlupáky.

„Seš ještě moc mladej,“ řekl mu otcovsky a zapálil si dýmku.

Latimer se od něj nafoukle odvrátil.

McGregor mezitím posadil na konec svého příběhu dramatickou tečku a mladík pauzy využil.

„Je to nesmysl,“ pronesl hlasitě. Nevěděl, o čem šla řeč, ale počítal s tím, že byla ze stejného soudku jako předchozí.

„Bojíte se vlastního stínu, a tak si musíte vymyslet nějakýho hidebehinda,“ pokračoval. Alkohol, který za večer vypil, mu stoupl do hlavy a nebezpečně ho nabrousil.

Dřevaři se – jak jinak – rozesmáli. Schneider k Latimerovi natáhl ruku s lahví.

„Na, napij se. Udělá ti to čistějc v hlavě.“

„Nechci,“ zavrčel nováček. Potom se zvedl: „Jdu spát. Nebudu poslouchat kecy.“

Lewis vyfoukl oblak dýmu a zašklebil se.

„Dej bacha, abys došel. Nevíš, co se může potloukat kolem.“

Latimer si opovržlivě odplivl a dřevorubci se rozchechtali. Jinému by tohle chování neodpustili, ale zelenáč je bavil. Křičeli za ním, když mizel ve křoví, jímž musel projít k boudám.

Lewis se zvedl rovněž.

„Tebe to taky popadlo?“ zeptal se Schneider.

„Ale ne. Jdu se...“ naznačil otevírání poklopce. Potom se ponořil do tmy a zašel mezi stromy. Hluk od ohně sem zazníval jakoby z dálky. Dřevař se vymočil a chvíli zůstal stát. Poslouchal, jak se opilý Latimer prodírá křovisky. Vzhlédl ke korunám stromů.

Co on může vědět o fantazii, která zrodila ryby, jež létají, hnízdí na stromech a bojí se vody? O ptáku s jedním křídlem, kroužícím stále dokola, o opeřencích, létajících pozadu, protože je nezajímá kam letí, ale kde byli?

Nováček polohlasně nadával, slovům nebylo rozumět. Lewis se usmál. Co jiného by si měli vyprávět u ohně? O těžkých životních osudech? O tvrdé práci, jíž mají plné zuby? Od té chtějí přeci aspoň na chvíli utéct.

Vymýšlet si je snadné, ale krásně si vymýšlet... Vypravěči bývá odměnou lidsky dobrosrdečný smích, i když se občas najdou takoví Latimeři, nebo ti, kteří naopak všemu věří.

Ono by to vlastně nebylo špatné, kdyby ta zvířata existovala, pomyslel si Lewis. Aby i Latimeři na chvíli uvěřili.

Najednou to moc chtěl. A najednou věděl, že to jde.

Kolem vrcholku stromu, u něhož stál, kroužil temný stín jednokřídlého ptáka Pinnacle Grouse. Z křoví zabublal teakettler, někde tmou se plížil topůrkáč, aby si pochutnal na odložených sekerách. V potoce, protékajícím kolem tábora se pozpátku proháněly ryby goofang.

A za Latimerem se plíží hidebehind, napadlo dřevorubce. Když nevěří, tak ať pozná, zasmál se. Strčil ruku do kapsy a nahmatal hrací kostky, vyrobené z uvařených hranatých vajec ptáka Gillygaloo.

Přivřel oči, aby mohl lépe vnímat tu prazvláštní atmosféru okamžiku, kdy je všechno možné. Teakettlerovy zvuky, šustot křídel ryb Upland Trouts, šumění větru, hlas vypravěče od ohně, zvuky přírody, Latimerův výkřik...

Trhl sebou. Otevřel oči.

Všechno bylo pryč. Zatracený chlap!

O něco zakopne a probudí mě.

Povzdechl si a vrátil se k ohni. Cestou si vybavoval prchavé okamžiky, strávené v zemi Fantazie. Ten Latimer by opravdu zasloužil...

Usedl na své místo, přijal poloprázdnou láhev, napil se a rychle vylovil z hlavy příběh o dřevařském zelenáči, který pro neznalost poměrů prodělal i kalhoty. Do hlavy se mu pořád loudil Latimerův výkřik.

Jeden po druhém pak odcházeli dřevorubci spát, aby se probudili do nedělního dopoledne, sice s kocovinou, zato příjemně odpočatí. K obědu se sešli všichni.

Až na Latimera, jehož od noci nikdo neviděl.

Síla fantazie může být někdy velká.

A hidebehind už sežral spoustu dřevařů.

 

© 1993, napsáno 1992, poprvé vyšlo v Rodokapsu č. 2/1993, poprvé na Bezejmenné stránce v prosinci 2000

 

 
Google+ Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist