Bezejmenná stránka: Literárium

Zlaté květy kapradí

 

Měsíc na nebi připomínal divadelní reflektor a jeho svit dodával scéně tu správnou atmosféru. Bylo v něm něco víc, než jen odražené sluneční záření. Mírný vítr chladil už tak mrazivý vzduch, někde v dálce rachotila kola vlaku. Vyli psi.

Obloha byla nezvykle čistá. Blížila se půlnoc, a až na nenapravitelné flámy většina lidí spala, nebo se k něčemu podobnému chystala. Národ skomíral po návratu z pláží rybníků a koupališť, ultrafialové paprsky vykonaly své. Na bledé tváři jednoho z trojice nočních poutníků ale bylo patrno, že si vzal rady lékařů k srdci a zbytečně se slunečnímu svitu nevystavoval. Jeho společníci se vedle něj propadali do tmy.

Všichni beze slova kráčeli po nízkém pahorku, jemuž se v polozapomenutém názvosloví kraje říkalo Dračí hora. Ve středověku tu bývalo popraviště, což bledý muž při večerním hovoru neopomněl několikrát zdůraznit. Snad proto se ženská třetina skupiny lekala každého stínu. V měsíčním světle jich bylo víc než dost.

Na svahu, odvráceném od města, se tmavší a vyšší muž zastavil.

„Tak platí?“ obrátil se ke společníkům. Dívka přikývla.

„Když si to nechcete rozmyslet,“ řekl jsem, „Tak platí.“

Rozmyslet si to určitě nechtěl, vím, jak uzavírat sázky. A ve Vondrově případě to nebyl žádný psychologický problém.

Sbíral síly, náladu, či odvahu v koutku u stolu, k němuž jsme v našem oblíbeném baru usedli s Evou na podvečerní drink, trochu nervózně si pohrával s prsty a při náhodném očním kontaktu křivil koutky úst do nejistého úsměvu, což rozhodně neukazovalo na psýchu ležérně nad věcí.

Ve vší společenské slušnosti jsme ho ignorovali.

Jenže náladu už pouhé dvě deci burgundského posunuly souseda Vondry do polohy Teď nechci být sám. Ztratil ostýchavost a vmísil se do našeho hovoru.

Jako stará barová známost mohl.

Ale on se zpočátku každou druhou větou omlouval, což dokáže přiotrávit náladu. Takže jsme na sebe s Evou mrkli a pustili se do něj.

Existuje několik témat hovoru, jimiž dokonale zlikvidujete, nebo aspoň bezpečně znechutíte spolustolovníky. Kupříkladu teorie relativity – stačí ovládat základní vztahy a názvosloví. Pravděpodobnost, že narazíte na někoho, kdo se skutečně vyzná ve fyzice, je mizivá. Ve světě zaplněném senzibily, léčiteli a ufology, je ovšem ještě lepší konverzovat o magii. Mám na kouzla a čaroděje poměrně ucelený názor, ale nikomu ho nesvěřuji. Nemá to smysl. Mnohem lepší je stát vždy v opozici. Na rozdíl od kvantové fyziky či fullerenové chemie si totiž spousta lidí myslí, že má k magii a psychotronice co říct.

Vondra byl tedy nucen vyslechnout naše mínění o čarodějnictví. S pootevřenými ústy se zúčastnil předstírané hádky, načež se dostavil výsledek.

Jiný než jsme očekávali.

Přestal se omlouvat a dokonale nás převálcoval.

Magie – což jsme netušili – byla totiž jeho koníčkem. A opravdu jí rozuměl, nemyslím tím, že si hrál na velkého inkvizitora nebo ještě většího zasvěcence. V základní rovině je totiž magie způsobem poznání světa, a Vondra znal v oboru daleko víc, než to, co k barovému rozhovoru znát potřeboval. Cítil jsem nutnost obrátil skóre v náš prospěch, aby Eva neměla důvod si ze mě pár dní utahovat, objednal jsem mu tedy, přes nepříliš důrazné protesty, další dvě deci, a začal lovit v jeho slovech. Hledal jsem něco, čeho bych se mohl zachytit – a našel. Ve Vondrově přednášce, jíž nás obdařil, a která podstatně rozvinula mé posměšné narážky na kouzelnické praktiky, využívající přírodní produkty, se skrývalo něco konkrétního a já brzy zjistil co.

Zlaté květy kapradí.

Když jsem to z něho dostal, připadal si, jakoby se prozradil sám, z vlastní vůle, což je základní předpoklad úspěchu aplikované psychologie. A protože se do toho opravdu uvrtal sám, musel se hájit.

„Samozřejmě, že kapradí nekvete,“ prohlásil, „Ale ono kvete.“

„Co je to za nesmysly?“ podivila se Eva. „Tak jo, nebo ne?“

„Samozřejmě ne, zlato,“ řekl jsem s přehledem člověka, který ví své, „Rozmnožuje se rozprašováním. Na spodní straně listů má takové hnědé hrbolky a...“

„Ale ano,“ mávl Vondra rukou. „Nekvete. Ale může kvést. S botanikou to nemá nic společného.“

Eva ho napíchla na bodec další záludně nevinné otázky, předtím sebejistý Vondra se začal smažit ve vlastní šťávě. A pořádně. Vypil, možná ze vzteku, další sklenku vína. Neustále přitom hleděl na dveře, aby náhle, to už jsme si ho přestali dobírat, prohlásil:

„Dobře. Vy mi nevěříte a mně by to mělo být jedno. Ale není. Vsadím se s vámi o pět stovek, že vám ty květy ukážu.“

„A kdy?“ zeptal jsem se se špatně zatajovaným šklebem. Usmál se, kývl na vrchního a docela tiše řekl:

„Dnes v noci.“

Po úpatí Dračí hory protéká potůček, jemuž kdysi postavili do cesty hráz. Rozhněvaná voda si to vyložila po svém a rozplizla se v mělkém údolí do mokřadin, které z obou stran svírá les. Po soumraku temný a nehorázně strašidelný. Vondra nás vedl k bližší skupině smrků a borovic, kde podle něj mohlo růst – a také rostlo kapradí.

„Jenže není svatojánská noc,“ dovolila si do ticha pípnout Eva. Otočil se k ní a varovně sykl.

„Musíte mlčet,“ připomenul šeptem.

„Já ti to potom vysvětlím,“ špitl jsem jí do ouška a měl přitom na mysli, že lidský kalendář je jedna věc a úplněk na přelomu června a července věc druhá. Vondra opět zasyčel.

Pomalu jsme se došourali až ke kapradinám, které v měsíčním svitu vypadaly jako stříbrem zalitá prvohorní džungle. Strnuli jsme jako sousoší tří tuláků. Eva se ke mně přitiskla. Třásla se, a byla to moje vina, o někdejším popravišti na Dračí hoře jsem toho navyprávěl až moc. Vondra si stoupl asi dva metry od nás. Upřeně pozoroval rostliny.

Začínala mi být zima. Na vzduchu se hlava trochu pročistila a všechno mi připadalo trapné. Kapradí přece nekvete. Tohle určitě ne. Vondra – mág teoretik, chce patrně vyzkoušet všechny pověry v praxi.

Jenomže to by sem přišel právě o Svatojánské noci.

Pohlédl jsem na Evinu bílou tvář, z níž měsíční světlo úspěšně smylo oranžovohnědé zbarvení dnů strávených na slunci. Měla zavřené oči a rozhodně už nebyla vystrašená, Vondrovo kouzlo na sebe nechávalo příliš dlouho čekat. Vrátil jsem pohled na mága a chystal se otevřít ústa, abych tu trapnou chvíli zkrátil.

A v tom okamžiku jsem zahlédl něco podivného.

Kapradí blýsklo. Nepatrně se pohybovalo – a nebyl v tom vítr. Měsíční světlo jakoby zesílilo, svit klouzal po listech a zanechával na zemi nejtemnější stíny. A potom se, na stonku kapradě, kterou jsem upřeně fixoval pohledem, objevila matná hrudka. Pomalu rostla. Nadouvala se, až nabyla velikosti kukuřičného zrna. Téměř jsem zapomněl dýchat. Tak přece...

Sidonius měl pravdu. I běžná kapraď samec...

I Eva se probudila a otevřela úžasem ústa. Náš společník stál tiše a bez hnutí.

Několik minut se nic nedělo.

Potom kulička praskla. Rozevřela se, v měsíčním svitu zazářila žlutou barvou.

Vondra se pohnul.

Rychle klekl a natáhl ruku, aby květ utrhl. Druhou vyškubl z kapsy cosi černého. Očesával kapradí rychle a důkladně, tmavý hadr, či co to bylo, brzy zežloutl kvítky. Stejně rychle, jako ho rozložil, ho pak Vondra rychle zabalil a svázal do uzlíku. Hlasitě vydechl.

„Černá kozlí kůže?“ zeptal jsem se, protože jsem věděl, že teď už se mluvit může. Zavrčel. Eva do mně strčila. Pohlédl jsem na kapradí.

Květy, které Vondrovi unikly, prodělávaly závratný vývojový proces. Zkroutily se jako hořící papír, ztmavly do oranžova – což je v měsíčním světle dost nesmyslná barva – a rozpadly se na jemný prášek.

Když noc vrcholí, květ kapradě se vrací zemi.

V posvátné úctě jsem se otočil k Vondrovi. Vím, kdy se postavit prohře čelem a kdy mlčet a neomlouvat se.

Vondra jen natáhl ruku a jednoznačným gestem požádal o výhru.

Lewisův lev Aslan vypráví každému jen jeho příběh, jenže my nežijeme v Narnii. Většinu následujících dní jsem strávil celkem zbytečným přemítáním o zlatých květech. Ne, nezajímal mne ten podivuhodný úkaz, vím, že jsou věci, které nelze vysvětlit slovy. To, co mi nešlo z hlavy, byl příběh Roberta Vondry.

Protože on ty žluté kvítky k něčemu potřeboval. A jen on sám věděl k čemu. Odmítl se mnou o tom mluvit. Odmítl mi dát aspoň jeden okvětní plátek. Stačilo mu, že mě porazil, a nechtěl o tom dávat nadbytečné důkazy, i když ho Eva obvinila, že všechno bylo naaranžované a tudíž podvod. Nebránil se. Svých pět stovek dostal – což pro něj hrálo roli opileckého zadostiučinění – ale hlavně měl své květy.

„Seš blbej,“ řekla mi má přítelkyně tvrdě, když jsem k ní druhý den večer zašel. Právě se vrátila z pláže a donutila mě, abych jí vetřel do kůže půl tuby krému.

„Podvedl nás, a ty mu za to dáš ještě pětistovku. Takovouhle pitomost bych od tebe nikdy nečekala.“

„Každý musí někdy narazit, zlato. A mohlo to stát víc,“ řekl jsem a neměl na mysli peníze.

„Jo?!“ vyjekla. Tvrdě jsem ji přitlačil na postel a pořádně promasíroval, ačkoliv se krém už vstřebal. Zasténala a znovu mě obdařila několika nevybíravými větami, týkajícími se především stavu mého rozumu. Nebránil jsem se. Přitvrdila, a mně nezbylo, než jí prozradit, co opravdu chci.

Dozvědět se pokračování Vondrova příběhu.

Ten den jsme se zase jednou pořádně pohádali. Náš vztah stejně potřeboval oživit.

Léto spurtovalo do finiše. Žhavý červenec a dovolené zasáhly všechny v kritických bodech, naprostá většina národa se propadla do lenivé apatie. Otravné slunce viselo každý den na protivně modré obloze,  já pro jistotu ani nevycházel ven. Můj vlastní příběh skomíral nad zažloutlými stránkami vzácného tisku ze sedmnáctého století, který potřeboval překlad do slušné řeči – byl psán odpornou kuchyňskou latinou, jíž bytostně nesnáším. Nebyla to zrovna nejvhodnější zábava, ale historie Roberta Vondry zatím spala. A venku svítilo to zatracené slunce...

Ani Eva neužívala dovolené tak, jak chtěla. Stav její kůže se stal kritickým – opouštěly jí čtvereční centimetry spáleného povrchu a na její tělo nebyl zrovna nejvábnější pohled. Ve středověku by jí určitě nařkli z infikace prašivinou. Když si ke mně našla cestu, zvedal jsem se od knihy a snažil se vést hovory o něčem banálním, nejčastěji právě o Evině kožním utrpení. Docela mi to pomáhalo regenerovat síly.

Až se jednou sama dala do řeči o zlatém kapradí.

Ty malé žluté kvítky se nestaly náplní jenom mých snů. Evu zaujaly také. Byla natolik chytrá, aby o nich s nikým nemluvila, a pomalu se dopracovávala k nesmyslně vtíravému přesvědčení, že se musí dozvědět co jsou zač. Botanické slovníky jí pochopitelně nepomohly. Ani lidové pověry.

Květ kapradí umožňuje neviditelnost, porozumění řeči zvířat a stromů, zabezpečuje dům proti povodni a bleskům... Nebyla z toho moudrá. Dívka, vychovaná v racionálním století, kdy kvete aplikovaná věda, supertechnologie... Snažila se teoretizovat. Neposlouchal jsem ji, protože zrovna tohle mě nezajímalo. Nechal jsem ji při nesmyslu, že jde o skutečné zlato, a barový magik jeho sběrem ochuzuje státní pokladnu.

Ne, já vím jakou vlastnost má zlaté kapradí.

Vondra také. Jinak by se nevypravil o úplňku na sběr pomíjivých kvítků a neukrýval by je tak pečlivě do tmavé neprodyšné látky, která s úspěchem nahradila rituální černou kozlí kůži. Ale k něčemu to, k čertu, musel použít. V jeho nitru bylo dobře ukryto šílenství pravdy. Důkaz existence květů kapradí mu nemohl stačit.

V záplavě Eviných výmyslů jsem náhle pochopil, proč se se svou výpravou neskrýval a proč nás vzal sebou. Slabá opička, do níž jsme ho vpravili, v tom nehrála žádnou roli.

Zlaté květy byly jen součástí, předstupněm Vondrova příběhu. Ne cílem, pouze prostředkem. Byl jsem si jist, že mám pravdu.

Jenže hodiny odbíjely za pět minut dvanáct.

Na krajinu se snášela noc. Básnický obrat – příšerné klišé – vůbec nevystihoval nic z toho, co nazýváme soumrakem. Docela obyčejně se šeřilo – žádný poeta patrně nikdy nevychází večer ven, aby neztratil iluze.

A pochybuji, že by některý veršotepec skutečně na vlastní oči spatřil jak se klesá tma.

Tohle si oni nedokáží ani představit.

Jev kolem byl obvyklý letní soumrak, zrychlený velkými mračny, mezi nimiž tu a tam pronikl sluneční paprsek. Pravděpodobnost bouře mě uklidňovala. Déšť sice nesnáším, je ale mnohem příjemnější, než Slunce.

Po ulicích se pohybovali pouze optimisté, věřící, že se liják nedotkne otevírací doby zahradních restaurací, a já, jdoucí za mnohem vzdálenějším cílem. Někde přede mnou se zvedala mírná stráň Dračí hory.

Z oblohy sjel v dálce první blesk. Hromu trvalo dvanáct vteřin, než ve slabé ozvěně dorazil k uším.

Léto vrcholí. Přírodní národy v téhle době slavily bezpočet svátků. Vzdávaly hold Matce Přírodě za to, že pomohla jejich úrodě.

Někdy v tomto čase slavili Keltové Lugnasad, svátek boha Lugha.

Kašlal jsem na mystéria svých předků. Ve hře bylo něco jiného.

Bouře se přihnala blíž a spustila v plné síle. Blesky sjížděly k hromosvodům na vysokých domech, měnily noc v den, pokrývaly oblohu oslepující sítí výbojů. Dunivě hřmělo.

V záblescích jsem vzhlížel k místům, kde v dobách, které dnes nazývají středověkem, stávala šibenice. Dračí hora se zdála víc než opuštěná. Ale nebyla. Někde poblíž, snad na okraji lesa, se skrýval před deštěm Robert Vondra, a tohle byla druhá část jeho příběhu.

Květy kapradí umožňují nahlédnout do budoucnosti. Ne vzdálené. Ani blízké. Jejich pomocí lze předvídat události následujících okamžiků. Ten posun je tak nepatrný, že v běžném životě nemá žádný význam. Existuje jenom jedna situace, v níž je tahle vlastnost k nezaplacení.

Ten blázen nestudoval jen knihy o magii. Někde se dostal i ke ztraceným spisům praktického kouzelnictví. Bývají to jen nesmyslné bláboly.

Většinou.

Oblohou sjel blesk, a já ve světle spatřil drobnou postavičku, stojící přesně v tom místě, kde kdysi vyrůstala ze země konstrukce popravčího zařízení. Náhoda?

Vládnoucí magie potřebuje Sílu krve. Nižší dílo vystačí s Vůní krve.

Popraviště bylo v provozu několik staletí.

Vondra nečetl jen odborné spisky. Určitě hltal Howarda, Dunsanyho a Leibera. Nikdy nenahlédl (nebo nebral na vědomí) do Lovecrafta. Jinak by nedělal to, co se chystal učinit.

Kéž by se spokojil jen s invokací nižších bytostí.

Bál jsem se.

Ale nemělo smysl mu bránit. Jednou by to stejně provedl. Zůstal jsem stát mezi svěšenými větvemi staré jabloně a čekal.

Postavička na vrcholu Dračí hory roztáhla paže. Prudký vítr ke mně donesl útržky slov jednoho z těch zatracených rituálů, nalezených tím zatraceným Rosenkranzem.

Vondra se ho musel naučit z odrbaného vydání Sectator nocturnus, spisu tak fantastického, že i ten nejzapálenější démonolog v něm odmítá uvěřit jedinému slovu. Cítil jsem, jak mi po zádech přechází mráz. Ledové kapky potu stékaly ze šíje podél páteře a vpíjely se do promáčené košile. Nezbývalo než doufat, že se to tomu bláznu na kopci nepovede. Ale byla to mizerná útěcha. Ve skutečnosti jsem každým okamžikem očekával...

... přesně tohle.

Tma zhoustla. Na vrcholu se roztočil temný vír, jehož podstatou nebyl termikou zvířený vzduch. Navzdory poznaným přírodním zákonům se fotony daly na zběsilý útěk a na místě bývalého popraviště se v rozvířené temnotě vytvořil malý otvor v prostoru. Cítil jsem, jak ke mně doléhá zvláštní chlad, vycházející z podsvěta.

Tělu se chtělo odejít.

Vír se zastavil. Najednou, jakoby nestačilo dosavadní porušování pečlivého řádu matky Přírody. Ve tmě nebylo dost dobře vidět to, co se na vrcholku objevilo –  přál jsem si, abych to ani nikdy na denním světle nespatřil.

Tvor byl třikrát vyšší než Vondra – ale ten si teď určitě říká jinak, třeba Panoramix –, byl dvakrát širší a natahoval dlouhé pazoury.

Alverion. Takhle se mu někdy říkalo. Nebo džin. Divoký lovec. Černý muž.

Lidské báje jsou ho plné.

Člověk, stojící proti němu, byl očividně připraven. Zlaté kapradí ukazuje pouhý okamžik do budoucnosti. Je jenom jedna situace, kdy má tahle vlastnost smysl.

Boj.

Vondra byl šílený pravdou a šílený literaturou, kterou studoval. Chtěl si to příšerné stvoření podmanit. Chtěl ho zabít. Porazit. O opačném konci neuvažoval, nebo mu všechno ostatní bylo jedno. Stál na prahu cizího světa a toužil vybojovat svůj zápas.

Sotva se démon situoval v čase a prostoru, zaútočil. Bylo to jediné, co bytost mohla učinit a to jí omlouvalo; se šílencem, který násilím otevře bránu mezi světy a zavolá do ní, se nelze dohadovat.

Vondra útok vycítil a vyrazil o zlomek vteřiny dříve. Ve světle blesku se něco zalesklo. Meč. Nebo rituální srp, na tom nezáleželo. Ten nahoře si asi připadal jako Conan.

Z dálky nebylo souboj dobře vidět. Nechtěl jsem opouštět úkryt, protože bych na sebe mohl upozornit. A byl jsem dost daleko, abych zasáhl, kdyby boj dopadl v neprospěch toho blázna. Zatím to tak nevypadalo, Vondra se na duel připravil důkladně a zlaté kvítky nebyly jeho jedinou zbraní. Pěkně se to protáhne, protože zabít, nebo si podřídit takového démona není jako zašlápnout mravence.

I když používáte rituál Vessam.

Upínal jsem zrak na vrchol Dračí hory, když jsem náhle ucítil, že tu nejsme sami.

Na pozadí zápasící dvojice vykvétaly přízračné obrazy trámových konstrukcí šibenic a pódií s popravčími špalky. Nejasné stíny těch, kteří kdysi byli lidmi, kroužily kolem. Vrcholek Dračí hory se utápěl v čase a ztrácel v neexistujících dimenzích pseudoskutečností. Tam nahoře  vykrystalizovala skutečná brána mezi tímto a jiným světem, vstup, chráněný pouze magickým principem neurčitosti. Vondra mohl vyhrát a mohl se pokusit vstoupit dovnitř. Vejít do některého z nespočetných parazitních světů. V jediném okamžiku by prožil sta tisíce let, aby se vzápětí rozpadl na prach.

Chtěl se o to pokusit? Byl natolik šílený? To jsem netušil. Ani na tom nezáleželo. I kdyby se mu podařilo vkročit do jediného správného směru, nedokázal by tam přežít. Ale čert vem Vondru.

Což se vlastně už děje.

Opustil jsem úkryt a rychlými kroky spěchal nahoru. Žaludek se mi svíral pod návaly strachu, solar plexus zaplavoval pálivá vlna obav.

Já byl v bezpečí. Blázen na vrcholu teď už také. Moc, vyvolaná z jiného světa, si našla snadnější cíl.

Drobnou postavičku, stojící na odvrácené straně pahorku, daleko od vrcholu, ale přece jen v dosahu magických sil. Měla špinavě blond vlasy a spálenou kůži, odpadávající v průsvitných kouscích. I ji sem dohnala zvědavost.

Vykřikl jsem.

Vondra sebou trhl.

Zapotácel se.

Doběhl jsem k němu a prudce ho udeřil do obličeje. Kryl úder levicí, na níž měl navlečenu stříbrem pošitou rukavici. Zatracené kapradí! Naznačil jsem výpad na žaludek a vyhnul se svištící čepeli krátké šavle. Prudce trhl, hrot mi pronikl košilí. Ucítil jsem bodnutí na břiše a v posledním okamžiku se prohnul. A opět udeřil. Nebyl čas. Vondrův protivník se rozplynul. Rozpadl se na cáry tmy a odvlál.

Bláznivý čaroděj odrazil výpad a já mu konečně pronikl na tělo. Kopl jsem ho do holenní kosti a touž nohou vyrazil prudce nahoru. Nestačil zareagovat, koleno se mu zabořilo do slabin. Praštil jsem ho přes předloktí pravičky, ozvalo se křupnutí a Vondra pustil šavli. Zlaté kvítky už nebyly k ničemu.

Dokážu být rychlejší, než probuzený démon. Když se i já probudím.

Úderem do zátylku jsem poslal kouzelníčka k zemi a rozeběhl se ke křičící dívce.

Ještě nebylo pozdě. Kolem Evy poletovaly cáry nejčernější tmy, vířily ve zběsilém tanci a chystaly se ji pohltit. Hladový démon toužil po jejím intelektu.

Vykřikl jsem to nejsilnější zaklínadlo, které mi podvědomí dopravilo do úst a vrhl se kupředu. Pevně jsem Evu objal a snažil se ji ukrýt pokud možno nejhlouběji do náruče. Pořád byla nejslabší obětí v okolí. Vondra se nepočítal, ke mně démon nemohl.

V hlavě mi hučelo a před očima se rozbíhaly barevné kruhy. Přeříkával jsem si mantry pro duševní rovnováhu. Ta bestie nesměla najít sebemenší skulinku.

Okolí ozářil prudký výboj elektřiny, hrom mi málem prorazil bubínky. Další blesk. Příroda se účastnila podivného souboje na Dračí hoře jak nejlépe uměla. Tma, do níž jsem se propadal, pronikala k mému vědomí a hledala cestu. Rozbíjela se o psychickou bariéru, splývala s ní a znovu se spojovala. Zaprášená zákoutí paměti chrlila polozapomenutý obsah dávných vědomostí do úst a já křičel proti noci. Přestával jsem vnímat okolí i přítomnost. Zbyla jen základní situace.

Útok – něčeho – a obrana – proti čemu?

Jenom podvědomí, strážící kontakt se skutečností, mi bránilo rozevřít náruč a přejít do protiútoku. Co by se asi stalo, kdybych pozvedl ruce?

Nemohl jsem. Než bych dokázal vrhnout to nejjednodušší znamení, Tma by se zmocnila toho, zač bojuji. A tak jsem zůstal nehybně stát.

Potom všechno ztichlo.

Pustil jsem Evu a znovu ji musel obejmout, protože se začala kácet k zemi. Ohlédl jsem se po ležícím Vondrovi. Pomalu se zvedal. Něco blábolil.

Všechno bylo pryč – moc žlutých kvítků, Vondrova zaklínání i můj vliv. Démon se ztratil, roztrhal se na molekuly tmy.

Dokázal jsem to!

Zbitý muž znovu klesl, šmátral po zemi, možná hledal šavli.

„Udržíš se na nohou, zlato?“ zeptal jsem se jemně, vnášeje do hlasu co nejvíce uklidnění. Přikývla. Pustil jsem ji a vrátil se k Vondrovi.

Úspěch je mocná magie.

Položil jsem mu ruce hlavu a bez jediného gesta a jediného slova jsem ho uspal.

„Co... co to bylo?“ zeptala se roztřeseným hlasem Eva. Zasmál jsem se.

„Radši mi řekni, co jsi tu dělala.“

„Já... chtěla jsem zjistit, co bude dělat on,“ ukázala prstem na spícího čaroděje, „Mluvil dost v obrazech. Ale datum mi nechtěně prozradil.“

„Po půllitru vína?“

Vesele přikývla, šok ze setkání s démonem se rychle vytrácel.

Mladá dívka technologického věku.

Ani nemusím pomáhat. Podvědomí pracuje samo.

„Ale jak to, že jsi tady ty?“ řekla a zvážněla. „A... jak to... Co jsi vlastně zač?“

Zvedl jsem Vondru ze země. Dobrých pětaosmdesát kil spící váhy. Musím ho trochu probudit. Jen tak napůl.

„Pojď mi pomoct, miláčku,“ obrátil jsem se k Evě, a racionální mladá dívka konce dvacátého století bez obav přistoupila a přehodila si jednu Vondrovu ruku kolem krku. Vlekli jsme ho z Dračí hory a Eva mlčela. Jen občas se po mně ohlédla.

„Vypadalo to,“ řekla potom, když jsme dorazili do města, „jako bys měl s těmi věci zkušenosti. Nebo se pletu? Co jsi vlastně zač?“ zopakovala.

Mimoděk se ohlédla k temnému pahorku, na kterém dřív stávala šibenice.

Když odvrátila hlavu a pohlédla na mně, usmál jsem se.

„Víš, zlato, ve středověku upalovali jen čarodějnice,“ řekl jsem, a to bylo poslední, co kdy o mé minulosti slyšela.

Já totiž raději vyprávím ten cizí příběh.

 

© 1996, napsáno 1993, poprvé vyšlo v Dechu draka 1/1996, poprvé na Bezejmenné stránce v červenci 2003

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist