Bezejmenná stránka: Literárium

Zrcadlo, zrcadlo

 

Nechala tu nepěknou zemi brzy za sebou.

Když žijete ve světě, v němž mají kouzla a příběhy své nezastupitelné místo a nenahraditelnou pozici, mívá i krajina tendenci opravdu se podřizovat. Ve smutném údolí, jehož obyvatelé se šourali s pohledy, upřenými na špičky rozedraných bot, se proto malá květinová víla nezdržela déle, než bylo nezbytně nutné k přeletu od jedné hranice k opačné. S nutnou zastávkou k načerpání sil a informací. Cestovatelka sice podle oficiálního prohlášení, jež průběžně činila, drbům příliš neholdovala, jenže ne vždy se dá odolat. Koneckonců, potřebujete přece vědět, kudy vede cesta, jaké bude počasí, kde bezpečně přenocovat. Ke konkrétní odpovědi tázaný pochopitelně přidá něco navíc. Je to jakýsi způsob platby, naslouchat zasvěceným informacím o Anče z kovárny, o nesnesitelném loupání v lokti, o louce u potoka, co ji posekl soused, i když nikomu nepatří. Některé věci ale slyšet nechcete. O jediné pravdě jediného muže, o nevybíravě vybíraných daních, o trestech za nesprávná slova a všudypřítomných udavačích.

Odlétla, jak jen to bylo možné. Ani nedoposlechla vyprávění staré dámy, která dodávala do královské kuchyně exotické suroviny. Vymluvila se na povinnosti květinové víly (když jste široko daleko jediní svého druhu, projde vám hodně výmluv podobného ražení bez potíží) a koukala, kudy nejrychleji pryč.

Pod ní, po klikaté cestičce, vedoucí z království, se ploužil vyhublý kůň, nesoucí ušatého jezdce k vzdálenému cíli. Čirou – ale opravdu skutečnou – náhodou věděla, o koho jde. Osobního sluhu místního monarchy. Mladíka, který si dozajista zasloužil lepší zacházení, vzhledem k tomu, že šlo prakticky o jediného důvěrníka zdejšího vládce. Vyrážel – byl vyhnán – na cestu, z níž se buď nevrátí (což zbaví jeho pána strachu z vyzrazení intimních informací) nebo svůj úkol splní (což  strach z vyzrazení intimních informací převáží).

Víla si povzdychla a pokračovala přímým letem k hranici téhle smutné země.

Za několika kopci (nemusela je počítat) ji pozdravil úplně jiný svět. Jásavě zelený, prohřátý slunečními paprsky a ozvučený ptačím zpěvem. Na břehu bystré říčky, vinoucí se mělkým údolím, rostly ve víceméně pravidelných řadách jabloně. Nízké, pečlivě ošetřované. Tráva kolem byla vysečená, loňské listí pryč. Víla cítila přímo fyzickou spokojenost stromů.

V takové krajině si jistě může v klidu odpočinout. Pravděpodobně i lidé, kteří tu žijí, budou přívětiví hostitelé a příjemní společníci. Na rozpravy s unavenými zmučenými venkovany v údolí, známém svým obyvatelům i jejich sousedům pod jménem Hromdotoho, se necítila, ale tady to bude rozhodně jiné.

Vystopovat usedlost, k níž sad patřil, nebylo složité, stačilo držet se štěrkem vysypané cesty. Za několika zákruty narazila víla na doškovou střechu nízkého stavení; aniž by se zdržovala opatrným průzkumem, okamžitě k němu vyrazila. Obyvatelé takovéhle krajiny jistě vychází dobře i s nadpřirozenými tvory.

Uvažovala víceméně správně, protože ti, k nimž teď mířila, sami patřili k rodu nadpřirozeného původu. Nájemci statku totiž očividně byli trpaslíci. Neprozrazovaly to jen dispozice stavby a trať s úzkým důlním rozchodem, která se ztrácela v kopci za stavbou, ale především sami malí vousatí kovkopové, postávající v hloučku před domem.

Květinová víla zatřepetala křidélky, aby se mohla vznášet na místě.  Jeden, dva, tři... sedm. Stáli kolem něčeho, co z dálky vypadalo jako hromada prádla. Popolétla.

Hromada získala nepříjemně povědomý tvar.

Snesla se níž.

Na nepravidelnými kamennými dlaždicemi vykládaném zápraží leželo tělo. Mladá, sotva patnáctiletá dívenka bledé tváře. Černé vlasy se v několika pramenech rozpleteného copu kroutily na dlažbě.

„A jéje,“ prohlásila víla nahlas.

Jeden z trpaslíků, ramenatý, se svalnatýma rukama kováře, ale také s břichem vysloužilého hostinského, se otočil.

„Přišli jste z práce a ona tu ležela, co?“

Odpovědělo jí několikeré zabručení.

„No, tak to abyste běželi k cestě zastavit prince,“ pokývala víla chápavě hlavou.

„Na co hned prince?“ podivil se nejbližší trpaslík.

„Přece aby ji probudil.“

„S tou to jenom seklo,“ mávl rukou. „Za chvíli se probere sama.“

„Určitě?“

„Určitě. Tohle se jí občas stává. Má slabé nervy.“

„Já myslím,“ začala víla opatrně, „že v tomhle případě by taky mohlo jít o něco jiného, než o nervy a mdloby.“

„Ale houby,“ odsekl kovkop, „Jak říkám, jenom to s ní trochu zacloumalo.“

„Co zacloumalo?“

„Když zjistila, co udělala.“

Víle začínal rozhovor připadat výslech žáčka u rozbitého okna. Přizpůsobila tomu tón hlasu.

„Co udělala?“

„Otrávila královnu.“

Když žijete ve světě, v němž mají příběhy své nezastupitelné místo, očekáváte také, že se budou odehrávat podle ověřeného plánu. S povolenými výjimkami. Třeba i v bláznivé odvaze zbrusu nového příběhu. Ale určitě ne opačně.

„Já jsem Žabinka,“ představila se víla. Zkoumala, zda ta informace v okolních tvářích vzbudí nějakou emoci. Oddechla si (ovšem zklamaně, protože na druhou stranu, jako mnoho z nás, po popularitě v podstatě toužila) když její jméno s trpaslíky ani nehnulo. Její skóre, jak si musela poctivě přiznat, nebylo poslední dobou dvakrát úžasné.

„Jo?“ podivil se trpaslík, „Mě říkají Svišť. Po dědečkovi jsem Lars.“

Šest jeho druhů tu informaci potvrdilo souhlasným zabručením. Jako kytara se zajímavým laděním prozradili jeden po druhém svá jména i oni. Vílu ten zvláštní hexachord zaujal, takže je okamžitě zapomněla.

„Říkals: otrávila královnu?“ vrátila se po společenském úkonu zpět k tématu. „Nemá to být naopak?“

„Ty jí tedy přeješ,“ zavrtěl Svišť hlavou. Potom se ale pousmál.

„Jo, vždyť taky. Jen tu došlo k takříkajíc nečekanému vývoji událostí.“

Žabinka pozvedla bradu a naznačila tak otazník.

„Začalo to takhle: Jednou večer jsme přišli večer domů po docela namáhavý šichtě. Prořezávali jsme jabloně, to není jen tak, když máš velké sady jako my a jen čtrnáct rukou. Dveře od baráku otevřené... jasně, chápu.“

Žabinka při jeho výkladu s úsměvem naklonila hlavu na stranu a upřeně se zahleděla trpaslíkovi do očí. Svišť řeči těla rozuměl.

„Prostě přišla a my ji u nás nechali,“ přeskočil rychle na konec, „A tak si tu žijeme. A jo, jmenuje se Sněhurka.“

Víla souhlasně pokývala. Tak to má být.

„V lese ji nechal myslivec, co jí na příkaz královny měl zabít. Když to prasklo, královna se rozhodla vyřešit svůj problém sama,“ pokračovala za trpaslíka. „To je mi jasné. Ale dál to tak nějak nechápu.“

Svišť si prohrábl vlasy. Měl z létající návštěvnice zvláštní pocit.

„Asi takhle. Ta hrozná ženská přilezla v přestrojení za starou bábu, jasné?“

Víla kývla. Jak jinak.

„A když dostala napít, nabídla Sněhurce jablko.“

„Správně!“

„Sněhurka ho vzala. Vzala by i shnilou hrušku, je to hodná holka. Sleduješ mě? Tedy – vzala ho a položila, kam jinam, než na ovocnou mísu. K ostatním jablkům. Už ti svítá?“

Vílin pohled zavadil o proutěný košík, který jeden z trpaslíků, jehož jméno zaznělo někde uprostřed stupnice, stále ještě držel v ruce. Všimla si ošatky, ležící na parapetu otevřeného okna. Obě pletené nádoby se červenaly ovocem, které lákalo i zapřisáhlého masožravce.

„Jsou opravdu pěkná,“ uznala Žabinka. Svišťova tvář se rozzářila.

„Viď? Taky nám vynáší mnohem víc, než kutání železné rudy.“

Odmlčel se. Ke zpronevěře tradiční výdělečné činnosti se nepřiznával rád.

„Co se dělo pak?“ vyzvídala nedočkavě Žabinka. Trpaslík pokrčil rameny.

„Hele, ta holka je tu celý dny sama. Prozpěvuje si s ptáčky, ale jinak s nikým nepromluví. Takže jak jde někdo kolem, bába na roští, fořt, nebo mluvící vlk, hned se s ním dá do řeči. Brebentí klidně i půl dopoledne. Nám to nevadí, my si jdeme po své práci. Takže když se dneska objevila ta milá štědrá stařenka, potvora jedna, musela si vyslechnout jak je tady krásně, co vy, byla jste někde na dovolené?, slyšela jsem od uhlířů, že letošní jarmark v Kdežebylech se vydařil, a nechtěla byste buchtu, recept jsem zdědila po pratetě. To jednomu vyschne v krku a vyhládne, zvlášť, když dostane navrch ještě povídání o geologickém složení kraje (po večerech si děvče taky povídá s námi, a my holt moc témat nemáme). Takže když si všimla, jak babka bledne, bez dalšího jí Sněhurka nabídla občerstvení.“

„Ovoce.“

„Přesně tak. Královna si vzala – kousla – a práskla sebou, protože samozřejmě sebrala z mísy tu svojí vylepšenou renetu. A teď tu leží.“

Mávl rukou neurčitým směrem.

„Co budete dělat?“ vyzvídala Žabinka, kterou problém zaujal, „S otrávenou královnou?“ upřesnila.

„Co s ní? Já bych jí zahrabal, ale znáš to, vždycky vylezou,“ vrčel Svišť. Fatalisticky rozhodil rukama. „Lámeme si teď hlavy, jak to zařídit, aby měla ta holka už klid.“

Žabinka naklonila hlavu na stranu. Neřekla nic, ale její pohled prozrazoval vše.

„Je to královna,“ připomenul trpaslík. „Nechceme se houpat někde na šibenici. A tuhle navíc nějaký jed jen tak neporazí, to už víme. Asi nám nezbude, než opravdu princ.“

„Jaký princ?“ vyděsila se Žabinka.

Trpaslík na ni pohlédl úkosem.

„Před chvílí si o něm mluvila.“

„Jo, aha. To jsem myslela obrazně, víš? Že když jablkem otrávená dívka skončí ve skleněné rakvi – hele, fakticky máte skleněnou rakev? –  tak přijede princ a probudí ji.“

Svišť pokýval souhlasně hlavou.

„Jistě. To se děje prakticky pořád. Jenže s takovouhle v zádech si to normální člověk rozmyslí. Jak tedy vidíš, snažíme se vyřešit mnohem větší problém, než probuzení dvou ženských z bezvědomí.“

Některé mysli startují na nepatrné pobídnutí, jiné na kopanec. Někdy stačí slovo, jindy hodinová přednáška s vývojovými diagramy. Sem tam je nápad naprosto nepodobný rodičům. Někdy si člověk v prvních chvílích ani neuvědomí, že staví postup na něčem, o čem neměl minulou větu ani ponětí.

Poslední poznámka se momentálně týkala Žabinky. Nerozsvítila se jí nad hlavou žárovička, ani nechytala prchavou myšlenku za nožičky. Prostě věděla, co bude následovat a k čemu by mělo dojít. Všechno má ale odvrácenou stranu, i tahle ideální situace: víla plynule přešla z vnitřního hlasu na komentář veřejný, aniž si uvědomila, že okolí nejen, že neslyšelo první část monologu, ale že především vůbec nezná výchozí nápad.

„Takže kdyby uslyšela, že tu je, určitě by ji to zaujalo.“

„O čem to mele... medituješ?“

„Řeším váš problém,“ odsekla, protože otázka narušila tok jejích myšlenek.

Pohlédl na ni přimhouřenýma očima.

„S princi jsou v poslední době trochu potíže. Ne, že by se tu občas nějaký neukázal, ale už nám dva odmítli a jeden se dokonce vypravil rovnou na zámek. Že prý raději jistotu. Brzy ji omrzel. Nebo sám utekl, to nevím. Jestli ale myslíš, že dokážeš toho dalšího přesvědčit, aby se držel starých dobrých způsobů, tak my tedy jdeme.“

„Ne, počkej,“ zastavila ho Žabinka, „Na prince teď rozhodně nemyslím, princ by nám tady jen překážel. Staré způsoby jakbysmet. Víš, mohlo by se taky stát, že by všechno špatně pochopil a všechno ještě zašmodrchal. Nejlepší bude chvíli ji nechat ještě spát.“

„Jo tak, ty myslíš, aby neprobudil královnu.“

„Ne. Ano. Tedy: potřebujete řešení jednak trvalé, jednak bezpečné, viď?“

Kývl.

„Pak jsem vaše víla.“

Rozzářena nadšením vzlétla a pohlédla Svišťovi zpříma do očí. Nakažlivý ten výraz ale nebyl, trpaslík se stále držel opatrně u země.

„Já nevím, jestli to k něčemu povede.“

„Já bych věděla, že povede,“ prohlásila Žabinka rozhodně, „Musíte ho zastavit.“

„Vždyť to povídám.“

„Ale ne prince. Já už totiž naprosto přesně vím, co a jak,“ oznámila víla triumfálně.

Vzápětí nato jí došlo, že opět vletěla střemhlav a dobrovolně do potíží.

Ale slovo už bylo dáno.

Vzdálenost, kterou je v mnoha případech nutné překonat, aby se aktér dostal z bodu tvorby plánu do místa jeho provedení, využívají ti rozumnější z nás k zopakování budoucího postupu krok po kroku, včetně emocí aspoň trochu zbavené úvahy proč ho vůbec realizovat. Ve svém úmyslu neshledávala Žabinka žádné zádrhele, byl podle jejího mínění až trapně jednoduchý. Vílu tížilo spíš její unáhlené rozhodnutí. Už v okamžiku, kdy se k němu hrdě veřejně přihlásila, věděla, že jeho druhá polovina nemusí vyjít.

„Jedno po druhém. Ona je zásadní problém, ne on,“ domlouvala si. „Vždyť víš, jak to dopadne, když chceš vyřídit víc věcí najednou,“ pokračovala v samomluvě.

Zkušenost ji naučila být ve střehu. Zvlášť pokud jde o lidi. Pasovala je do role tvůrců hlavních potíží Žabinčiny existence. Byli to oni, kvůli kterým pravidelně upadala do nesnází. Bezbranní ve světě plném kouzel mívají ve zvyku všude vlézt a pak si stěžovat. Tady má navíc proti sobě samotnou královnu. Byť zatím v limbu.

„Ale já se s ní vypořádám,“ sdělila světu, aby si dodala jistotu, „Protože když se ví, jak na na ně, dá se s lidmi v podstatě jednoduše manévrovat.“

Spokojeně pak sama provedla manévr, v jejím případě skutečný, aby upravila kurz k cíli, jehož střechy se vynořily mezi stromy. Netušila, že zásadní problém představuje tentokrát někdo naprosto jiný.

Výhodou palácové architektury je dostatek prostoru k létání. Vysoké stropy, dlouhé chodby, široké sály. Nevýhodou přemíra prostoru, v němž se bez přípravy špatně orientuje.

Stavbu samotnou ovšem většinou minout nemůžete.

Na cestu se trpaslíků zeptat nemohla (stejně na to zapomněla), ale tady Žabince opět pomohla zkušenost. Zrcadlo určitě není na očích veřejnosti. Královniny soukromé komnaty budou mít okna do zahrady. První patro. Vertikálně nad suterénní kuchyní, aby se se mohlo používat jídelního výtahu a jídlo přicházelo na stůl teplé. Když pak vletěla otevřeným oknem dovnitř, mohla se vcítit do nejbližšího zdroje kouzelné moci. Stopa to byla zřetelná a vedla ji dobře.

Stálo na konci dlouhé, nepatrně se zatáčející chodby. Zrcadlo s vlastním vědomím si nepostavíte do ložnice. Nijak pořádně se tu neuklízelo, na podlaze ležela vrstvička prachu. Pootevřené okenice měly zbavit koridor zatuchlého vzduchu, příliš se to nevedlo, na druhou stranu tu aspoň průvan nezvedal smetí.

Přilétla blíž. Pozorovala sebe samu, hluboké stíny v chodbě za svými zády. Prohlédla široký, nečekaně střídmě zdobený rám. Žabince bylo jasné, že času sice má dost, ale otálet by neměla. Musela být s přípravami hotová rychle, pro případ, že by i královna i přes trpasličí dohled rychle vstala z mrtvých a pospíšila si domů. Do zrcadla se jistě podívá, jak jen to půjde.

„Takže ty jsi to slavné zrcadlo,“ řekla si tiše pro sebe, „Co bys mi mohlo ukázat třeba Pomněnkovou louku, protože když umíš vzdálené lidi, místa by ti jistě šla taky.“

Pozorovala přitom sebe samu, jak přilétá blíž a blíž. Ušklíbla se, aby si namluvila, že slabý záchvěv nostalgie, který ji při těch slovech postihl, je jen momentální slabost z napětí před akcí. „Jasně, že je to hloupě lyrické jméno, ale nějak se přece jmenovat musí. A ty kytky tam rostou.“

Přiblížila se až ke sklu a začala si upravovat vlasy.

Zkusila si upravit vlasy.

Cítila, jak jí mezi prsty protékají kadeře hnědých loken, ve skle ale žádný pohyb neviděla. Ruce v něm měla stále svěšené podél těla.

„Nešlo by to víc nahlas?“ zeptala se náhle zrcadlová Žabinka. Ta ve skutečném světě se lekla. Ztratila výšku a natloukla si při neplánovaném a tvrdém přistání koleno.

Její obraz se snesl elegantně a bez úrazu.

„Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptal se.

„Takhle to funguje?“ podivila se víla, „Takhle je to vlastně lepší,“ usoudila vzápětí, „Sama sobě rozumím dobře.“

Zrcadlová Žabinka si sedla na rám a opravdovou trochu pohrdavě pozorovala.

„Potřebovala bych s něčím pomoci,“ spustila skutečná víla bez prodlení. „Víš, až se sem dostaví královna, tak abys jí řekla... řeklo... prostě aby dostala jinou odpověď. Rozumíš?“

Zrcadlo se usmálo Žabinčinou tváří.

Načež jejími ústy řeklo:

„Ano, rozumím. Ne, na to okamžitě zapomeň.“

Zásady jsou dobrá věc. Samozřejmě pokud jde o zásady vlastní.

„Nemůžeš?“ zeptala se pro jistotu Žabinka. Odpověď čekala.

„Nejde jen o to, že musím hovořit pravdu,“ prohlásilo Zrcadlo. „Já také chci.“

„Vždyť jde jen o drobnost. Nikomu to neublíží. Právě naopak.“

„Lež nikdy neslouží dobrému skutku,“ řekla víla za sklem vznešeně, „A s takovými, kteří jsou ochotni jí naslouchat, nebo dokonce užívat, neztrácím čas.“

S první větou Žabinka naprosto souhlasila. Na okamžik se cítila zahanbeně a nadechovala se k upřímné omluvě. Jenže ta následující sentence přepnula její emoce do naprosto jiného módu. V hospodě před půlnocí by po takové větě, řečené takovým tónem následovala okamžitá facka. Žabinka pocítila naprosto stejnou potřebu. Přesto se v zájmu věci snížila k podlézavému vyjednávání.

„Zcela ti rozumím. Lhát se nemá. Ovšem někdy je zapotřebí skutečnost zmírnit.“

„Kdo lže, tomu vyrostou chodidla,“ ušklíbla se zrcadlová víla, „Nebo nos.“ Zadívala se přitom na vílu skutečnou. Ta honem schovala ruku, kterou mimoděk zvedla k obličeji, za záda.

„Nevím, proč vůbec s někým takovým ztrácím čas,“ pokračoval odraz.

„Protože jsou věci, které je třeba ve vyšším zájmu řešit společně. Někdy netradičně,“ zkusila Žabinka.

„Ve vší vznešenosti pravdy,“ prohlásilo zrcadlo jak jinak, než vznešeně, „A jejích služebníků,“ dodalo poté, „mezi které ty už od pohledu nepatříš.“

„To jako myslíš, že pravdu mají jenom v palácích?“

Ta naproti chvíli významně mlčela.

„Pravda je doma samozřejmě všude,“ připustila poté, „Ovšem její nositelé musí být důvěryhodní. Důvěryhodní,“ zdůraznila, „Takže nevím, proč bych tedy měla poslouchat zrovna tebe. Toulavého skřítka, prakticky bez domova a prakticky bez přátel.“

Pravda si své hlasatele nevybírá. Nemusí to vždy být altruističtí idealisté. Pravda také ne vždy souzní se spravedlností. Jakkoliv ale víla souhlasila s tím, že převracení skutečnosti jen zcela výjimečně nevede k špatným činům, udělování koncese na sdělování nezkreslených informací pouze dobře oblečeným tvorům správného postavení jí správné nepřipadalo. A na některé věci, například ohrnování nosu nad zkušenou cestovatelkou, nasazující prakticky denně vlastní existenci za účelem poznání odlišných krajin a kultur, (tedy jí samou) si také nerada zvykala. Mívala pak vy zvyku jednat poněkud nerozvážně.

V tu chvíli došla prostě víle trpělivost. Jakoby mimoděk mávla rukou, nepatrné gesto – a nespolupracující odraz spláchla vlna magie. Po zrcadle se rozlila modrá skvrna. Měla té druhé zamotat hlavu, zmást ji, poplést směrově i v čase.

Zavlnila se a vlila sama do sebe. Žabinčin obraz se zašklebil.

„Máš ponětí, ty venkovské trdlo, co je to sklo a jaké má vlastnosti?“

„Víš ty vůbec, co je to ochota a dobrá vůle?“ štěkla Žabinka. Pokus bez efektu ji rozčaroval. Chtěla se předvést a ukázat, že s nějakým kusem nábytku může, když na to přijde, jednat z pozice síly. Neúspěch ji mrzel dvojnásob, poté, co si uvědomila svou chybu. Nespočívala v nelogickém útoku na zrcadlo. Vílu hnětlo, že automaticky považovala za protivníka svůj maličký odraz, ne přes dva metry vysoký rám z masivního dřeva.

Ta z druhé strany jen pohrdavě zavrtěla hlavou.

„Snad. Ale jestli chceš vědět něco o kouzlech, pak se to dělá takhle!“

Zrcadlo mělo i mnohem větší ego, než květinová víla.

Přitáhlo jediný paprsek slunečního svitu, který dovnitř škvírou nepatrně pootevřeného okna pronikl. Zesílilo ho a odrazilo do chodby.

Jasný světelný šíp zasáhl Žabinku do očí. Zakryla si je rukama, ale bylo už pozdě. Bolestí zvrátila hlavu. Vypadla z rytmu mávání křídly, převrátila se a po zádech se zřítila na podlahu.

Otřesena nárazem se pomalu zvedla. Vykašlala chuchvalec prachu. Myslí, plnou představy opravdu velkého kladiva, pronikly jen základní signály.

Žádné hrátky s kouzelnou energií. Pěkně pořádná dávka poctivé luční magie! Pyl, který omámí, uspí, a třeba i otráví, když jsou tady na takové řešení problémů zvyklí! Vytřásla z vlasů dávku květinového prachu. Mávla rukou, aby mu dala směr a sílu.

Už když kouzlo opouštělo konečky prstů, věděla Žabinka, že provedla přinejmenším úplně zbytečný magický prostocvik. Přesněji pitomost, přiznala si vzápětí nato, co prach neškodně sklouzl po skle, zatímco kouzlo se vrátilo odkud přišlo a udeřilo vílu do tváře. Když padala na záda, zaslechla sarkastické zachichotání. Do očí jí znovu blesklo.

Kdyby aspoň Slunce nestálo v tuhle chvíli v takové poloze. Kdyby sem přilétla dopoledne, osvětloval by chodbu jen rozptýlený svit. Nepodávalo by Zrcadlu zbraň slunečních paprsků.

Zatracené... světlo.

Jako květinová víla sice Žabinka přestavovala přírodu z botanické stránky, to ale neznamenalo, že by v ostatních oborech zůstávala čistá.   Milovala příběhy; jejich vypravěči ovšem nezůstávali jen u nich, ale mnozí rádi vyprávěli i o své práci. A vílu zajímalo prakticky všechno.

„Doufám, že už máš dost,“ prohlásilo Zrcadlo, „Už mě tahle diskuze trochu unavuje. Tím myslím nudí.“

Co jiného, než těžký tupý předmět může může přimět sklo k opatrnosti?

Stejně jako u všeho ostatního: to, s čím daný jedinec zachází. Protože všechny prostředky jsou dvousečné.

Co živí zrcadla? Přece světlo.

Sledovala úzký paprsek, který se před chvílí stal zdrojem pro její sestřel. Nepatrné stéblo světla.

Žabinka se pousmála. Zhasnout? Ale kdepak.

Opět bez dlouhého přemýšlení i jiskřiček nečekaných nápadů věděla, co udělat.

Co především: věděla jak to udělat.

Sluneční svit koneckonců neslouží jen magické technice. Je také pohonnou hmotou rostlinného světa. Žabinka s ním uměla zacházet možná stejně dobře jako Zrcadlo. Potřebovala jen mocnější zdroj. Tam venku ho bylo dost. I sebemenší skulina v oblacích je mnohem větší, než ostře ohraničená škvíra mezi okenicí a rámem.

Mít trochu větru, vzdychla si Žabinka.

Nebo si to oddřít sama, štěkla po sobě. Nedřepět tady a nečekat na zázraky.

Zrcadlo si snad mohlo pomyslet, že se ta otravná malá víla vzdává. Otočila se k němu zády. Odrazila se k letu k pootevřenému oknu. Opřela se o rám, jakoby sbírala síly. Jakoby se chystala zmizet z dostřelu kudy to nejlépe a nejrychleji půjde. Jenže namísto toho, aby vyskočila do prostoru za oknem, ze všech sil zatlačila. Nemuselo se stát vůbec nic. Mohla po chvíli rudá v obličeji padnout na kolena s třasem ve svalech a bez dechu. Panty okenic, jak to obvykle chodí, mohly být zarezlé. Nevyžadovaly takovou péči, jako okna v salónu. Na chodbě se nežije, tou se prochází.

Byly dobře namazané. Na jejich otevření nebyla zapotřebí prakticky žádná síla.

Okenice se rozlétla. Pustila do chodby tolik slunečních paprsků, kolik by jich víle vystačilo na celý den. Jenže Žabinka si opravdu neotevírala cestu k ústupu. Vyskočila do vzduchu, mávla křídly a svezla se po světelné vlně zpět do chodby. Zavýskla.

A zkoncentrovala všechnu svou energii do jediného kouzla.

Poslaného jediným směrem.

Záře pohltila všechen obraz, zůstala jen bílá plocha. A výkřik, vysoké zaječení, které nezaznělo v chodbě, ale za sklem. Světlo rychle pohaslo a v zrcadle se znovu objevila chodba s okny a malá víla. Seděla na zazrcadlové zemi, dlaněmi si zakrývala oči. Rychle se zvedla, když si uvědomila, že ji Žabinka pozoruje. Několika nejistými kroky vykročila ke sklu.

Potom opatrně vzlétla.

„Mě neporazíš!“

Už to ale tak kategoricky neznělo. Rozbité zrcadlo může dál plnit svou funkci. Slepé ne.

„To přece nechci,“ zasípala Žabinka. Potěšilo ji, že nalezla protivníkovo slabé místo. Třásla se, jak jí docházely síly. Mohla načerpat energii z vlastní budoucnosti, tohle ale nedělala ráda, na cestách se nevyplatilo odkládat vyčerpání a zůstat pak celý den ležet prakticky bez hnutí. Na rozdíl od poklidného domova nemohla tušit, co další den přinese. Teď si ovšem musela zachovat zdání převahy.

„Nechci tě porazit,“ zopakovala pomalu, s dramatickými pauzami, aby nemusela popadat dech, „Chci se dohodnout.“

„Já mluvím jen pravdu.“

Jistě. Tady jsem měla začít, uvědomila si víla. A okamžitě vypálila:

„A jak víš, že to, co říkáš, je skutečně pravda?“

„Kouzlo,“ prohlásilo Zrcadlo. Evidentně znejistělo. Jak Žabinka poznala, začalo couvat do myšlenkového kouta.

Momentální převahu využít uměla.

„Když královně pořád opakuješ, že je Sněhurka krásnější, než ona, jak si můžeš být jisté, že je to pravda? Existují přece různé pohledy na krásu. Každý má jiný vkus. I já, mimochodem, jsem hezčí, než ta vaše otravná panovnice.“

Zrcadlová Žabinka přilétla ke sklu.

„Hmmm...“

Prohlédla si svůj originál. Trochu poodlétla.

„Ne, nejsi. V podstatě nijak nevynikáš z lepšího průměru.“

Skutečná Žabinka nakrčila nos. Ale ovládla se.

„Viděla jsem obě. Sněhurku i královnu. A potkala jsem v Narubii holku, která by je strčila do kapsy,“ řekla. „Obě. Najednou.“

Její odraz se zarazil. Chvíli jen třepetal křidélky, vznášel se na místě a hleděl do prázdna.

„Na zámku nebo v kovárně poblíž?“

„Na předměstí.“

Zrcadlu se očividně ulevilo.

„Takže bez šance, že by se potkaly.“

„Copak na tom záleží?“

„Rozhodně. Bez toho nemá vzájemné porovnávání smysl. Poměřované objekty musí být z hlediska pozorovatele ve stejném systému.“

Šroubovaná věta se nelíbila ani jedné z víl.

„Pokud je nemůžeš postavit vedle sebe a poměřit, je zbytečné se pravdou v takovém případě zabývat,“ shrnulo Zrcadlo.

Protože neumělo číst myšlenky – což je samo o sobě dost nesmyslný požadavek, protože myšlenky nepřicházejí husím pochodem pevně daných vět, ale poletují po obloze vnitřního vesmíru v chaotickém vzorci – nemohlo Zrcadlo tušit, že právě Žabince vyřešilo další problém číslo jedna. Vynořil se, aby zašlápl předchozí problém té pozice (co když  nepochopí můj plán). Cítila jistotu. I přes to, že magický kus bytového zařízení znovu získával ztracenou rovnováhu.

„A potom,“ Žabinka se rozhlédla po chodbě. Věděla, že je jeden argument od vítězství. Kde ho vzít?

Vzpomněla si na útulnou chaloupku sedmi trpaslíků a princezny v exilu. Podívala na chuchvalce prachu, které se při zápase nalepily na její šaty.

To je ono!

„Tobě se líbí nepořádek, který tu na chodbě panuje, co Sněhurka odešla?“ vystřelila od boku. Nemusela se trefit. Ale znovu jí pokus bez přípravy vyšel.

„Je pravda,“ připustilo Zrcadlo váhavě, „že to děvče mě pravidelně čistilo. I rám.“

„Tak vidíš. A já po tobě opravdu nechci skutečnou lež. Jen poněkud konkrétnější odpověď.“

„Ale stejně to je...“

Tentokrát už se Žabinka přerušit nenechala.

„Konkrétní znamená přesnější.“

Ticho.

„Takže své zásady neporušíš.“

Odmlčela se na tak dlouho, aby její řeč nezněla hystericky.

„To by asi šlo,“ připustilo Zrcadlo váhavě, „Pokud půjde o zvýraznění konkrétního detailu, bez toho, aby neodpovídal skutečnosti, potom myslím, že se snad můžeme dohodnout.“

Do otevřeného okna se opřel vánek a rozevřel ho ještě víc. Chodbu prozářil další sloup slunečního světla.

„Určitě se dohodneme,“ vyhrkla postavička za sklem, „Jak si to představuješ?“

Žabinka se odvrátila, aby Zrcadlo nespatřilo její tvář, rozzářenou nepěkným, ale navýsost spokojeným šklebem někoho, kdo právě narazil na zlatou žílu.

Nasadila pak vážnou tvář. A spustila.

Událostmi posledních dvou dnů si královna nebyla tak docela jistá. Měla pocit, že se jí v hlavě seřadily v nesprávném pořadí. Že některé z nich odjely na dovolenou. Dobře si pamatovala jen to, jak vylezla z kočáru v přestrojení za shrbenou babku. Cvrlikání té malé naivky. Potom už jen nesouvisející obrazy. Vousatou tvář. Vůni květin. Hořkou pachuť v ústech.

Viděla ale Sněhurku ležet na zemi. Takže se to podařilo. Nějak. Tak proč jí v břiše poletují motýlci a proč má hlavu těžkou jako po výročním plese? Potřebovala se uklidnit. Proto vyrazila k Zrcadlu. Snad po takové době konečně uslyší starou dobrou odpověď. Jednou to přece vyjít musí.

Možná mám kocovinu po vítězství, napadlo ji.

Tvář, kterou pozorovala, na únavu organismu vypadala. Pod očima se začínaly pomalu rýsovat kruhy. Vlasy potřebovaly akutní zásah kadeřníka. I přes nedostatky ale zůstávala se svým vzhledem spokojená.

„Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi, kdo nejkrásnější je na Zemi.“

Odraz se svůdně usmál zpět. Na kratičký okamžik se zatvářil rozmrzele, ale jeho majitelka si toho nevšimla.

„Myslíš nejkrásnější ženu?“ zeptalo se Zrcadlo. Nechalo královninu obličeji vteřinku na překvapené otevření očí, „Nebo nejkrásnějšího muže?“

Chvíle napjatého se propletla s okamžikem ticha nechápavého.

Proč mě tohle nikdy nenapadlo? blesklo královně hlavou. Starám se tu o sotva dospělou holku, kladu nástrahy, míchám jedy – a přitom mi uniká podstata.

„Muž,“ prohlásila pevně. A rychle, jakoby se bála, že Zrcadlo vezme  svůj dotaz zpět.

„Nejkrásnější dostupný muž v patřičném postavení,“ prohlásilo Zrcadlo škrobeně, čehož si královna, zaujatá tou větou, nevšimla, „Je Václavslav VIII.“

Na okamžik potemnělo, aby se rozsvítilo obrazem muže na dosah středního věku. Seděl na trůně, nohu přes nohu, jednou rukou si podpíral bradu, druhou poklepával na područku. Cosi v jeho výrazu prozrazovalo, že nesedí modelem pro obraz do vládní galerie, že jde o momentku ve chvíli hlubokého zaujetí čímsi mimo záběr.

Ostře řezané rysy, pečlivě ošetřovaný vous. Budiž. Ale nic opravdu zvláštního na něm neshledávala.

„Asi by tě měl někdo přeleštit,“ ušklíbla se královna.

„Panovník země Hromdotožské...“ pokračovalo Zrcadlo. Pohrdavá poznámka po něm sklouzla, bylo ze skla.

„Podívej na něj. Určitě plánuje nějaký lov. Nebo pitku s přáteli.“ skočila mu do řeči jeho paní. Cítila se trochu podvedená.

„...se v současné době chystá vstoupit do svazku manželského,“ doplnil kouzelný nábytek.

Královna přerušila nádech v polovině.

„Cože se chystá?“

„Oženit.“

Tahle informace ovšem zcela mění situaci, uvědomila si panovnice země s Hromdotožskou sousedící.

„Ukaž!“

Nemusela doplnit koho. Zrcadlo opět potemnělo. Znovu se přepnulo na jiný program.

„Tahle, že je krasavice?“

Královna se ušklíbla.

Kdybych nedokázala zastínit tuhle, mohla bych si rovnou nazout papuče a obstarat si vlnu na háčkování šál. Když se ale budu jen poklepávat po rameni, vypálí mi rybník kdejaká cuchta.

Její odraz s výrazem poněkud kyselejším, než měl v tu chvíli zobrazovat, přidal důležitou informaci. Její pravdivost byla pouze dočasná. Nejspíš proto přiměla hradní paní k okamžitému rozhodnutí.

„Komornou!“ zaječela královna. „Kapitána stráží. A hned.“

Otočila se a s jasnými rozkazy na jazyku vyšla jejich promptnímu a bezchybnému splnění vstříc.

Ve tmě za zrcadlem se ozvalo mávání křidélek.

A tiché, leč spokojené zavýsknutí.

Stíny se protáhly a ozdobily trávník temnými pruhy. Červánky na nebi obarvily oblohu uklidňující červení a slabý větřík přivanul jemnou vůni lučního kvítí.

Idylka. Aťsi třeba venkovská, pomyslela si Žabinka. Napila se moštu.

„Povídala jsem, že to půjde.“

Sledovala Sněhurku, jak věší prádlo. Někteří lidé jsou rození vůdci, ať už přišli na svět v paláci, nebo na statku. Jiní jsou šťastnější ve svém malém světě. Vládnout se ovšem dá různými způsoby a různé způsoby vyžadují různé přístupy.

Usmála se. Dvě malá království se brzy dočkají zajímavých změn. O to zajímavějších, že při nich nedojde k výměnám personálním.

„Zrcadlo pochopitelně napovědělo, že král poslal posla. Když se dozvěděla, že teprve projíždí touhle zemí, královna neváhala. Slyšela jsem na vlastní uši, jak ječí na nějaké panáky v uniformách, že musí Jiříka za každou cenu přivést na zámek.“

„Fajn. Takže ji provdáš. Ne, že by to bylo úplně marné, ale co bude dál?“ zeptal se Svišť. Seděl na malém soudku a zkoumal obsah většího poháru.

„Dál bude to, že ti dva zaměstnají jeden druhého. Sebestřední lidé rádi přesvědčují druhé o své pravdě. Když se potkají dvě silné osobnosti, většinou to nebývá nuda. A ti dva mají opravdu velká ega.“

Znělo to definitivně, jak znějí informace, které člověk velmi dobře zná z vlastní zkušenosti.

„Dost možná, že taková domácnost povede k restauraci země,“ zaprorokovala si. „Větší tržby hrnčířů a výrobců porcelánu.“

„Ale co Sněhurka.“

„Copak na ni bude mít čas? Navíc,“ vzpomněla si na Zrcadlo, „se ta holka dostane z jejího prostoru. Bude si muset dávat pozor na úplně jiné konkurentky.“

„Hezké,“ pochválil trpaslík. „Je vidět, že se vyznáš.“

Zvedla nosánek nahoru.

„To bys taky mohla zařídit ještě něco.“

Sledovala jeho pohled. Ze zírání do prázdna se Svišťova pozornost upřela na dívenku pod prádelní šňůrou.

„Jak jsem povídal, je to hodná holka,“ řekl po chvíli, „A my jí přejeme jen to nejlepší.“

„Kam tím míříš?“

Trpaslík se nejistě usmál.

„Však víš, dát si tu a tam pořádný hrnec fazolí, někdy nějaké to pivko navíc, to nám docela chybí.“

Víle trvalo přečtení té věty jen chvilku. Zašklebila se.

„Konečně, já se k vám nestěhuji,“ usoudila pak, „Váš dům, váš smrad.“

„Hlavně žádné násilí!“ varoval Svišť, „Je to pořád naše holka. Jen by se měla dostat do lepšího světa, kde nebude muset prát podvlíkačky.

„Klid. Provedeme to pěkně postaru. Podle toho nejběžnějšího zvyku.“

„Už ji ale nikdo neotráví, to jsi přece zajistila,“ poukázal Svišť na očividný fakt.

„O to přece šlo, ne?“

„Já se nehádám. Jen připomínám, že se nemůžeme přidržet starých dobrých zvyků, protože zmizela příčina. Co tedy teď?“

„Co teď?“ zopakovala s úsměvem Žabinka. Potřásla hlavou z vlasů se jí vznesl malý obláček pylu. Posypal kolem prolétajícího motýla, a ten okamžitě složil křídla a klesl k zemi k minutě nečekaně sladkého spánku.

„Teď,“ prohlásila s úsměvem, „nastal ten správný čas přidržet se starých dobrých zvyků a chytit prince.“

 

KONEC

 

© 2019, napsáno 2019

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist