Bezejmenná stránka: Literárium

Zrození hrdiny

 

„Podívejte, Sedláček, i ten pes má v sobě víc hereckého kumštu na jeden krok, než jste vy posbíral za celou kariéru.“

„Ale já...“

„Pojedeme to znova?“ zeptal se kameraman.

„To nemá smysl. Tohle je reklama, žádnej art film. Nemáme čas ani prachy na nějaký repete. Nějak to střihneme a domalujem‘.“

Režisér Procházka, veřejnosti naprosto neznámý, zato v oboru spolupracovníky i konkurencí vysoce ceněný velkovýrobce reklamních spotů, zvedal hlas ve velmi výjimečných případech. Tehdy, kdy jeho – podle Procházkových vlastních slov téměř bezbřehá tolerance – přesáhla kritickou mez.

„Tak co mám tedy dělat?“ zeptal se nejistým hlasem káraný herec, cítící, že onu hranici nejspíš nejen překročil, ale navíc tak učinil skokem plavmo. Procházka na něho pohlédl přes horní okraj scénáře, do něhož právě zapichoval hubený prst, ukazuje kameramanovi, kde skončí on a nastoupí trikaři.

„Vypadnout.“

Víc si ho už nevšiml.

Herec chvíli nervózně přešlapoval, pokukoval po studiu a když si uvědomil, že mu nevěnuje pozornost ani pekelně se nudící skriptka (poloprázdná scéna, jedno zvíře ve vlastních chlupech, jeden chlap v džínách a košili, to by uhlídalo i předškolní děcko), pokrčil odevzdaně rameny. A dle posledního režisérova pokynu vypadl.

Pošmourná obloha zahalila svět do nepříjemné a depresivní šedi. Se stavem Sedláčkovy mysli to dokonale ladilo; kdyby mu v hlavě zůstal aspoň stín sarkasmu a závan vtipu, musel by uznat, že scenérie je v nastalé situaci opravdu reklamní. Jenže inzeráty na cokoliv mu teď působily nežádoucí chemické reakce ve střevech.

Celý produktivní život, dlouhých dvacet let, nedělal nic jiného, než poskakoval před kamerou a nutil tisíce neznámých lidiček kupovat věci. Snažil se. Musel si sám přiznat, že není kdovíjaký herecký talent, ale dával té práci všechno. Co bude teď? Procházkův tým byl poslední štací, na které se chytil. Už mu nezbývá nic, než pár měsíců na podpoře a potom... Bůhví, co bude potom. Nejspíš nic dobrého.

Život smrdí. A nikde žádná bába s osvěžovačem.

Jak mu tahle myšlenka vlastně přišla na mysl?

Zvedl hlavu. Ze studia šel bezmyšlenkovitě, nechal nohám volnost volby směru. Do téhle zapadlé uličky ale rozhodně vlézt nechtěl. Domy s oprýskanou omítkou, jež pohromadě nejspíš drželo jen graffiti, tři popelnice zvracející tlející a zahnívající obsah. Nějací opilci v polospánku laciného vína. Jeden velký chlap --

-- který právě vrazil facku menší slečně a vytrhává jí kabelku.

Sedláček sklopil zrak a snažil se co nejnenápadněji a nejrychleji projít kolem. Možná mu ta svalnatá obluda nevěnuje pozornost.

Nevěnovala. Jenže se ozvalo něco jiného.

On jí ubližuje. Něco bys s tím měl udělat.

No jasně, svědomí. Víš ty co? Když to zkusím, strávím několik následujících týdnů ve stavu práce neschopných. Bez nemocenské. A ty mě budeš živit?

Ale jde přece o čest, pípl hlásek.

Jasně. Taky o zlomená žebra a modřiny.

Odvahu, milý synu.

Co to, proboha, bylo? Jako by to řekl někdo jiný, ne jeho myšlenka.

Poplašeně se rozhlédl. Ta slova zněla stejně, jak je kdysi říkával Sedláčkův otec – jenže stejnou větu k němu také sedmnáctkrát v patnácti minutách pronesl jeho partner v roli pátera, doporučujícího vozítko nekřesťanské ceny a nekřesťanské spotřeby. Jedno takové před chvílí projelo kolem.

Debilní reklamy. Kdyby byl život tak krásně jednoduchý, jako v nich. Barevný a prozářený sluncem (případně sanitárními prostředky).

Jenže on je takový, jak vypadá teď. Špinavý a nespravedlivý.

Dívka se snažila vyprostit ze sevření jedné ruky, snažila se vytrhnout i kabelku z útočníkovy druhé. V téhle čtvrti se tyhle věci děly prakticky denně. Ale i když se něco stává každou chvíli, neznamená to, že je to správné a že by to tak mělo být i nadále. Někdy se někdo musí postavit a obrátit věci k lepšímu.

Proč ne ty?

Odvaha Sedláčkova svědomí v něm přerostla v náhlé a nesmyslné rozhodnutí.

Obrátil se. Nedošel daleko, takže teď stačil jen jeden delší krok zpět. Chytil násilníka za rameno a otočil ho k sobě.

„Nech toho.“

Obr překvapeně zamrkal. Sedláček mu několika krátkými, absolutní nejistotu dobře skrývajícími větami vysvětlil, že tohle se nedělá a kdyby něco, tak policejní stanice je jen o pár bloků dál.

Obdržel víceméně očekávanou odpověď.

„Drž hubu. Nebo přes ní taky schytáš.“

Odvaha dostala zelenou a sešlápla plyn. Kolečka se protočila.

„Zkus to!“

Hromotluk se vůbec nenechal přemlouvat. Vystřelil od boku, pěst velikosti a síly kovářského kladiva uhodila do Sedláčkovy čelisti, žádná předstíraná rána, jakou herec z ateliérů schytával pravidelně. V žádném případě to nebyla ani filmová bolest. Tohle bolelo doopravdy, ne jen jako, a ne jen tak trochu nepříjemně, když se partner omylem trefil. Sedláček odlétl, udeřil se do zátylku o zeď, odpíchl se od ní, chvíli balancoval na roztřesených nohách. Vteřinka mu stačila na zhodnocení situace, druhá na volbu řešení.

Neutíkal.

Vypotácel se z uličky pozpátku, couval jako opilý, nicméně k druhově nečekaně rychlému úprku připravený rak. Rozhlédl se, jaký směr bude nejvýhodnější – a do oka mu padl velký bilboard s rozesmátým děckem, vznášejícím se v bublinkách pěny do koupele.

Parchant jeden. Klidně si tu poletuje. Taky bych chtěl. Než mě ten netvor dorazí. Nechybí mu víc než pět metrů. Čtyři.

Kdyby to kolem bylo studio, pak by v tuhle chvíli polkl doušek vody z plechovky (protože hlavní postava scény, energetický drink, vzala za své už při první klapce) a markýroval by zdrcující protiútok. Nebo by vzlétl ke kýčovitě nadýchaným beránkům na jasně modrém nebi.

Blik.

Někdo – a Sedláček s údivem zjistil, že to nebyl on – zavyl bolestí. Jiný hlas překvapeně vyjekl.

Herec se pohnul a ztratil rovnováhu, jak by také ne, když nestál na pevné zemi, ale na zlodějově hrudi.

Odskočil. Rychle se rozhlédl, ano, tamhle do toho obchodu by se dalo zaběhnout, možná mají otevřeno, když ta výkladní skříň není zatažená roletou...

K vlastnímu překvapení jen klidně počkal, až se hromotluk zvedne a potom mu vrátil to, co obdržel před chvílí: ukázkovým levým hákem poslal lupiče na pět metrů daleko. Chlápek se chvíli nehýbal, nebylo to ani tak následkem rány jako takové, jako úžasem, jaký nejspíš cítil Goliáš, když mu David předvedl, že i malí mohou. Ale ten úžas byl pouze slabým odvarem nesmírného překvapení Sedláčkova. Herec nevěřícně pohlédl na vlastní zaťatou pěst, rozevřel ji a zacvičil prsty, aby se ujistil, že stále ještě poslouchají jeho samého. Rozkročil se, udeřil do dlaně druhé ruky a roztáhl ústa k úsměvu, se kterým ho pět režisérů vyhnalo s tím, že potřebují takový výraz spokojený, nikoliv výhružný.

Mrkl na plakátovací plochu, na výsledek náročné práce, kterou vizážisté odvedli na místním politikovi. Ušklíbl se, složil ruce na prsou, zvedl odvážně bradu, prohodil několik duchaplných vět do zad utíkajícího zloděje a sérii plynulých blábolů směrem k dívce, která na něho zírala s nemenším údivem, jako Sedláčkova mysl uvnitř hlavy na sebe samu.

Co se to stalo? Co to vlastně provedl? A proč vůbec?

Skočil na toho chlápka, pak ho praštil – takovou ránu přece nemůže dát normální člověk – zahnal ho. Ještě před několika minutami by se označil za absolutního pitomce, kdyby chtěl něco podobného provést. Teď se Sedláčkovou hlavou honil výraz jiný.

Hrdina.

S takovým pocitem se dá lehce přenést i přes fakt, že přišel o práci a hned tak se k další nedostane. Pohled zachráněné slečny navíc nabízel bonus na dnešní noc, což byl další nečekaný záznam na straně příjmů. A přitom to není vůbec složité. Jen se nebát a udeřit. Nevzdávat se.

Zítra si to zopakuje. Proleze tuhle čtvrť a dá jí do pořádku.

To bude něco.

Ego chrochtalo blahem.

Druhého dne dopoledne, na malém dvorku, který si vybral jako nejbližší vhodné místo ke konání záslužných skutků, dostal pořádnou nakládačku od dvou drogami zesláblých feťáků, jimž si usmyslel ukázat správnou cestu. Když vylezl z kontejneru, kam ho pohodili, a vybelhal se na ulici, na okamžik ho zaplavil stejný splín a beznaděj, jaké cítil, když opouštěl studio.

Jak to, že teď už to nešlo? Byl včerejšek jen náhodným vzepětím sil? Četl kdysi o tom, jak lidé v krajní situaci dokázali zmobilizovat tělesnou energii. Budiž. Jenže nikdy, rozhodně nikdy nelétali. On ano. Pamatoval si to. Stejně jako pták, nebo co to je okřídleného z etikety tamhleté pitomé obří flašky...

Ucítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Překvapeně sklonil hlavu.

Mezi ošlapanými podrážkami a ošlapanou dlažbou neviděl nic, než třicet centimetrů naprosto volného prostoru. Co to má, proboha, znamenat? Jak to, že levoto... livoti... že se vznáší?

Klesl a oddechl si. Vzápětí se mu hlavou prohnalo tornádo myšlenek.

Síla. Létání. Všechny ty báječné věci. Jak to, že nevěděl, že to dokáže? Nebo...

Ale ano, bylo to právě tak. Muselo to tak být. Roky předvádění a laciných pokusů o herecký výraz se mu opravdu vryly pod kůži. Má moc. Dokáže létat a probudit v sobě nadlidskou sílu i nadlidskou inteligenci. Dokáže všechno, co ho napadne.

Oprava.

Co už někoho napadlo a někdo už zpracoval.

Uvědomil si zásadní nedostatek svého nadlidského statusu.

Může se stát – a také se u všech bohů stane – superhrdinou. Neporazitelným mužem v masce, trestajícím bezpráví, zachraňujícím ohrožené a konajícím dobro.

S jedním nepříjemným omezením.

Musí u toho být vhodné reklamy.

© 2009, napsáno 2009, poprvé na Bezejmenné stránce v srpnu 2009

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Twitter

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist