Bezejmenná stránka: Cokoliv > Opravník

Opravník #5

 

Existuje celá řada omylů, přetrvávajících díky nedoručení důležité informace na místo určení. Většinou jde o stejně chybějící článek vývoje, s jakým se potýkají paleontologové. Ti takový ovšem usilovně hledají, zatímco chybějící článek informace nebývá postrádán. Pročež dochází k situacím, jako je případ raků a jejich vztahu k čisté vodě. Bylo nám vtloukáno do hlavy, že rak je indikátorem čistoty a katastrofální stav životního prostředí odsoudil tohoto korýše k zániku.

Přesto raci jsou. Tak jak to tedy je?

 

Raci a čistá voda

Událo se to v hlubině času srovnatelné se stářím Bajkalského jezera. Brodil jsem se mělkým potokem, prozkoumávaje litorál, čili přechodovou oblast mezi souší a vodou. Chvíli jsem v pokorném předklonu nehnutě stál a brejlil na pozvolna se vracející potěr a ryby, které bezostyšně míjely lýtka pána tvorstva. Potom se rozletěly na všechny strany, když jsem ponořil pod hladinu ruce, abych odhalil tajemství, skrývající se pod balvany. Nebo stříkal vodu na dalšího člena expedice. Případně vyhodil na břeh rezavou plechovku. Eventuálně zabředl do vážného vědeckého sporu, řešícího taxonomický problém - byl ten hrejzák hrejzák, nebo piskoř? (Ale fantazie do vědy nepatří a tak to nakonec byl vždycky hrejzák, spolu s bělicí jediní dva známí obyvatelé potoka, o nichž nemohlo být pochyb.)

Tam, kde nepomohl zrak, bylo nutno použít dalšího nástroje, tedy hmatu. Zalovil jsem pod kameny u břehu, našel několik výborných úkrytů - a najednou jsem zařval. Poslední miniaturní jeskyňka byla obydlená a nebyla to ryba, která by se snažil v záchvatu děsu prchnout. Bylo to agresivní a dovolilo si to chytnout mě za prst a pořádně ho zmáčknout. Prchl jsem v záchvatu děsu. Potom už bylo pozdě vracet se - nebylo kam, protože se nevědělo kam přesně.

Bylo mi asi osm - a to je zatraceně dávno, ještě před alpským vrásněním - a já byl postaven před velké dilema.

Byl to rak, jistě, myš by mě kousla, o štičí zuby bych se kousl sám (má jich opravdu plnou ... tlamu).

Jenže raci přece žijí jen v čisté vodě a do té má potok (dnes rozhodně) daleko. Musel to být rak, protože jsem ještě žádného neviděl, natož abych s ním vstoupil v přímý kontakt.

Vzhledem k tomu, že prázdniny nejsou nekonečné, odložil jsem úvahy na pozdější dobu a šel hrát fotbal. Nebo na četníky a zloděje. To už - skládám hold všem osmdesátiletým autorům biografií, pamatovavších si na den přesně každý okamžik svého života - nevím. Zůstala mi jen vzpomínka na možná raka, který nemusel být rakem.

A vydobytá - už knižní - informace o racích. Protože rozpor mezi proklamovanou teorií a nepodloženou praxí mě hnětl. Už tenkrát.

Tehdy jsem nalezl část chybějící informace, později celou.

Rak skutečně potřebuje k spokojenému životu čistou proudící vodu. A jsou to raci, které nalezneme na dně zaručeně nečistého stojatého rybníka.

Kámen úrazu tkví v tom, že pokaždé jde o jiný druh.

Rak kamenáč

Rak kamenáč, dnes bohužel už téměř k nenalezení

V českých vodách jich můžete potkat pět, přičemž šestého lze v blízké době očekávat. Pouze dva jsou původní, rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) a rak říční (Astacus astacus). Ten první je nejznámější - a bohužel téměř vyhynulý. Žije v opravdu čistých horských říčkách a právě on je tím, kterého postihuje jedna katastrofa za druhou. Je malý, zelenohnědý, nanejvýš deseticentimetrový. Klepeta má sice, vzhledem k tělu, velká a široká, ale svou hmotností rozhodně zaostává klepetáč za svým říčním druhem. Ten dosahuje až čtvrtkilové váhy, je červenohnědý a právě on se stal v minulých dnech mediální hvězdou, když byl podáván jako jeden z chodů slavnostní večeře ku příležitosti pražského zasedání NATO. Neboť se jaksi nesluší, aby byl živočich, označený jako kriticky ohrožený, bez skrupulí konzumován. Dalo by se s tím souhlasit (byť šlo o raky, dovezené z Francie), ale toto povídání je díky rozčileným ochráncům přírody doplněno o další, aktuální omyl. Média totiž ve shodě tvrdí, že na Pražském hradě pojídali ohrožené raky potoční. Což je specie, která neexistuje.

Rakem říčním se ovšem Češi živili po staletí. Až do sedmdesátých let devatenáctého století, kdy stihla populaci těchto korýšů stejná pohroma, jaká ve středověku postihovala lidi. Mor.

Přesněji řečeno račí mor, choroba, kterou způsobuje kvasinka Aphanomyces astaci. Od roku 1870, kdy se poprvé objevil ve Francii, dokázal mor během necelých dvaceti let zlikvidovat raky od Západní Evropy po Západní Sibiř. Bylo nutno najít náhradu. Nežila daleko, v Haliči, a v českých tocích, kam byla vysazována od roku 1892, se jí začalo dařit dobře.

Tento rak bahenní (Astacus leptodactylus), je totiž už podle jména obyvatelem kalného dna stojatých vod. Právě s ním se můžete setkat při podzimních výlovech rybníků. Ačkoliv tento přivadrovalec dorůstá stejných rozměrů jako původní rak říční, jeho klepeta jsou štíhlejší, barva těla světle hnědá a hruď má pokrytou drobnými ostrými trny, pročež je od domácího bratrance snadno rozpoznatelný.

O nenáročnosti tohoto raka na kvalitu vody svědčí i nález početné kolonie raků bahenních v odkalovacích nádržích karvinských dolů. Pojďme si ale vyjasnit co vlastně považujeme za čistou vodu. Právě díky generalizovanému výkladu tohoto termínu se totiž zrodilo i toto račí nepochopení.

Automaticky považujeme za čistou každou vodní plochu, která je plná čiré vody, bez kalu, vody průhledné pokud možno až na dno. Ale i voda, která kvete koloniemi sinic, bahnitý potok, odplavující na své cestě částečky hlíny, jsou čisté. Jsou jistě organismy, které nesnáší jedno nebo druhé, těžko si lze představit vydru na Sahaře a kaktus v deštivé Anglii. Znečištené prostředí je bohužel následkem mnohdy idiotské činnosti člověčí. Organické nečistoty k přírodě patří, chemické nikoliv. A v tom je kámen úrazu. S vodou, která nesvědčí živým organismům už ze základu, se totiž dokáže vyrovnat jen málokdo.

Tím málokterým je v říši korýšů například severoamerický imigrant Orconectes limosus, rak pruhovaný čili americký, který se po Labi z Německa dostal až do Čech a osidluje stále větší území. Je to návštěvník nevítaný, i když dokáže žít v našim rakům opravdu extrémně nepříznivých vodách. Je totiž přenašečem už známého račího moru.

Rak pruhovaný je v naší sbírce rakem nejmenším, dorůstá sice deseticentimetrové délky jako kamenáč, má však menší klepeta. Nejbezpečnějším poznávacím znamením je ovšem hnědě pruhovaný zadeček, podle něhož se ostatně i jmenuje.

Ochránci přírody (zbytků přírody, jak by poznamenali pánové z Divadla Járy Cimrmana) ho nemají příliš v lásce a rádi by pas raka pruhovaného vybavili razítkem Návrat nežádoucí. Nikterak je tedy netěší další ze severoamerických přistěhovalců. rak signální (Pacifastacus leniusculus), velký korýš s nápadnou bílou skvrnou u kloubu klepet. Na začátku devadesátých let byl uměle vysazen na Českomoravské Vysočině. Jako většina severoamerických raků je i on odolnější než evropské druhy a v novém prostředí se mu daří. Mnohdy na úkor původních starousedlíků.

Rak pruhovaný

a jeho nástupce, rak pruhovaný

Slíbeným šestým zástupcem řádu Reptantia je Procambarus clarkii, jakýsi rak domácí, vyšlechtěný pro konzumaci. Chová se sice především ve Španělsku, jeho únik do přírody a následné zabydlení, je ovšem docela pravděpodobné. Stejně jako se v minulosti rozšířily ondatry i jiné introdukované živočišné druhy. Například bažanti, řekli byste to do nich?

Ať už se se současným stavem přírody vyrovnají lépe nebo hůře, raci tu jsou.

Zatím.

(24.11.2002)

 

 
Google+ Facebook Instagram Flickr

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Hudba

Film a TV

Historie

Cokoliv
Opravník
Holmesiana

Poslední změny

 

TOPlist