 |
Cesta časem |
„Svým dlátem jsem prozkoumal všechny umělecké epochy. Chci, aby o tom každý, kdo se o výtvarné umění zajímá, věděl.“
V Uměleckém muzeu v Clevelandu, v zástupech soch, stojí i artefakt štítové skupiny z antického chrámu. Představuje bohyni Athénu, útočící na giganta. Jako většina soch z více než dva tisíce let vzdáleného Středomoří, je silně poškozena. A jako mnoho antických děl, i clevelandská Athéna působí majestátním dojmem. Je to opravdová bohyně, napsal o ní kdysi Magazine of Art. Nejvzácnější památka a skutečně mistrovský kus, rovnající se sochám Myronovým, psali jiní. Athénina sláva oběhla celý svět.
Dvakrát.
Poprvé, kdy ji oslavovali jako vrchol antického umění.
Podruhé díky skandálu, po němž mohl kustod clevelandských sbírek připevnit k bohyni mosazný štítek se jménem autora.
Alceo Dossena.
Pocházel ze severoitalské Cremony a jak tradice tohoto města velí, stal se po vystudování uměleckoprůmyslové školy i on pokračovatelem slavného houslaře Amatiho. Ale dřevo, byť ušlechtilé, nebylo materiálem, v němž by se dokázal realizovat. Jeho osudem se stal kámen. A z průměrného cremonského řezbáře záhy vzešel dobrý římský kameník.
Živil se - jako většina jeho konkurentů - především náhrobními kameny. Zákazníci za ním přicházeli do dílny na via Margulita a neodcházeli nespokojeni. Dossena byl dobrý mistr.
V divokých letech 1914 - 1918 se ovšem seznámil s mužem, který zatřásl jeho životem víc než sama válka. Ať už narazil na Dossenova díla na malém římském hřbitově nebo v malé římské kavárničce, objevil zlatník a obchodník Alfredo Fascoli muže kterého potřeboval.
Muže s citem pro kámen a čas.
První zakázka, jíž Fascoli Dossenovi zadal, je renesanční mramorový sargofág. Za výborně odvedenou práci dostává kameník pětadvacet tisíc lir. Tomu se říká kulantní jednání!
Jak kde. Z obchodníkových rukou už neputuje moderní kopie, ale originál, vytesaný Minem da Fiesolem, florentským sochařem ze šestnáctého století. Jemu odpovídá i cena, činící rovných šest milionů.
Brzy následuje další, stejně lukrativní zakázka. Doba si žádá své, a spousta snobů by ráda vyzdobila své vily ve starém slohu. Renesance, antika, kameník se dokáže vžít do Donatella stejně jako do Myróna. V době, kdy Itálie prožívá hlubokou hospodářskou krizi, která zrodí fašistickou stranu, má Alceo Dossena zajištěnu stálou práci a pravidelný příjem. Nestará se o osud soch a reliéfů opouštějících jeho dílnu.
Zatím. Ale není možné, aby nezačal tušit, že se jeho kopie obratem ruky mění v originály. I k jeho uším se musely donést zprávy o nádherných památkách, jež v poslední době nakoupila přední světová muzea. Pochází z Itálie, kde tamní šlechtické rody pod tíhou okolností rozprodávají rodinná dědictví.
Ale jednou to přijít muselo. Dossenovo umění bylo nutno využít v celé šíři a Fascoli to také zkusil.
„Nebudeme si nic namlouvat,“ řekl kameníkovi. „Jsme přece partneři.“
„Jistě. A já plním vaše objednávky - přesně podle dohody. Co s mými sochami děláte vy, mne už nezajímá.“
„Ale stejně by bylo lepší, kdyby už vaši dílnu opouštěly - více dokonalé.“
„Jak to myslíte?“
„Nedělejte, že mi nerozumíte, Dosseno. Vaše dílo je dokonalé, jen mu něco chybí.“
„Nebo přebývá, já vím,“ přikývl kameník.
Těžko říci, jak se tento klíčový rozhovor ve skutečnosti udál. Jisté je, že po něm už bylo všechno jinak.
Myron, Polykleitos, Pisano, Donatello. Starověk, gotika, renesance. Pokud předtím nečinilo Dosennovi problémy vytvořit repliku čehokoliv od kohokoliv, nyní se se stejným úspěchem pustil do výroby originálů.
Formálně se tedy stal spolupachatelem té povedené skupinky obchodníků. Jeho dílna se rozšířila o padělatelské nástroje - hromadu smetí, hlubokou jámu, napuštěnou vodou s chemikáliemi. Prakticky si ovšem příliš nepomohl, jeho podíl na astronomických ziscích podvodníků stále odpovídal příjmům obyčejného, byť zdatného kameníka.
Je v tom rozpor? Dossena se nikdy nedobral bohatství, jehož nabyl David Stein, Schecroun či Drewe. Ani Meegeren, jehož ruku vedla msta, se vysokých částek nezříkal. To Dossenu sbližuje s Edwardem Simpsonem, viktoriánským padělatelem paleolitických památek.
Kdyby se nesetkal s Fascollim, zůstal by obyčejným kameníkem - teprve obchodník mu umožnil realizovat představy. Umožnil mu tvořit - a Dossena tvořil, byť jen repliky. Možná kývl na Fascolliho přímou nabídku jen proto, že mu umožňovala nestarat se o obživu a cele se věnovat dílu. Snad přijal patinování jako výzvu - i falzátorské řemeslo je řemeslo a Dossena byl bezpochyby mistr.
Jisté je, že jeho cesta za hranici zákona mu nepřinášela to, co se od ní většinou čeká.
To, co za své výtvory dostával, nebyly nikterak horentní sumy. Později vyšlo najevo, že Fascoli se svými společníky prodali dossenovská falza za částku, v souhrnu převyšující dvacet milionů lir (a toto byla jen suma, projednávaná u soudu, hovoří se také o sedmdesáti milionech). Za pomník Cateriny Savelli dostal Dossena od Fascoliho dvacet tisíc lir, obchodník za ní za oceánem inkasoval sto tisíc dolarů. Kameník to věděl, nemohl nečíst noviny. Ale nebouřil se, dál plnil smlouvu, která pro něj znamenala jistý příjem, aniž by hrozila vězením. Mohl se věnovat své zálibě, sochařině.
Ale i kdyby se Fascoliho obchodů účastnil pouze jako neinformovaný mistr z kamenické dílny, spolu s skandály s odhalenými padělky, které se kolem obchodníků začaly objevovat, musel jednou skončit.
K rychlému konci přispěl i sám Dossena, který byl po smrti své ženy nucen urgovat Fascoliho platby. Obchody však už nejdou jako kdysi a Dossena musí své peníze vymáhat prostřednictvím advokáta. V té době je ale už na světě reportáž o Fascoliho obchodech s napodobeninami.
Dossena, který ke své pověsti rozhodně slepý a hluchý nebyl, dokázal situace využít. Nevyhodil žádného z návštěvníků dílny, které sem přitáhly senzační novinové články. Ochotně vysvětloval jak na kopiích pracuje, občas sám poskytl rozhovor některému žurnalistovi. Bylo to nejlepší alibi, jaké mohl vytvořit. Tak dokonalé, že na jaře roku 1928 vtrhl do kamenické dílny rozzlobený pan Hirsch, německý obchodník, jemuž Fascoli prodal celou řadu falzifikátů. Přivedl si sebou čtyři novináře, hodlal totiž dokázat, že Dossena je podvodník, který se chce svést na současné popularitě údajných padělků.
Kameník ani nemrkl, jen se usmíval, když Hirsch soptil vzteky a vynášel do uměleckých nebes sochu Athény, kterou prodal clevelandskému muzeu.
„Takové dílo by dnešní sochař, natožpak nějaký kameník, pánové, nedokázal vytvořit.“
Nějaký kameník se nepřestával usmívat. Když obchodník skončil, Dossena se na chvíli ztratil ve vedlejší místnosti. Vrátil se s kamenným artefaktem.
„Kdybyste potřeboval pro vaši Athénu tu chybějící paži, pak si ji můžete vzít. Náhodou mi tu zůstala.“
Pikantní historka je na světě, Dossena z ní vychází jako vítěz a obchodník může počítat horentní ztráty.
Aféra je na světě, aféra je ze světa zprovozena a její aktéři se ocitají za mřížemi. Alceo Dossena stanul před soudem pouze jako svědek (nakolik v tom hrála roli jeho momentální mediální proslulost nevíme), ale i jeho čas se naplnil. Na krátký čas se vyhříval na výsluní popularity. Stejně jako Flint Jack sňal břímě anonymity a mohl se předvést, zatím však muzea kvapně uklízena a soukromníci rychle prodávali jeho díla.
Zažil ještě neapolskou výstavu svých padělků, získal práci jako vatikánský restaurátor a jednu zakázku na opravě kostela. Ale další už nepřicházely. Falzátor Dossena byl zajímavý, kameník a sochař Dossena rychle zapadl.
V roce 1936 ještě na nějaký čas mohl vstoupit do povědomí obecenstva, když se stal hlavní postavou dokumentu berlínského Institutu pro kulturní bádání. Před kamerou v něm vytesal antickou sochu, klidně, s profesionální suverenitou.
Zemřel o rok později, bez zájmu tisku, který ho před několika lety přirovnával k největším mistrům.
(13.9.2003)
